tomnathaniel tomnathaniel přečtené 149

☰ menu

Ještě jeden den

Ještě jeden den 2016, David Levithan
2 z 5

Den co den znám jako film. A když jej opakovali v televizi, rozhodl jsem se přečíst si knižní předlohu... a když jsem se tak tady na databázi díval, zjistil jsem: hle! Ony jsou tři díly! Okamžitě jsem (při svém zdravotním stavu obrazně řečeno) naklusal do knihovny a první dvě knihy si půjčil (třetí byla rozpůjčená). Den co den jsem trochu znal z filmu, přesto byl děj knihy v něčem ještě zajímavější. Kniha byla do dvou a půl dnů dočtena. A šup hned na Ještě jeden den! Nebojte, komentáře vás všech jsem tady předtím, takže jsem věděl do čeho jdu. Jo, bylo to totéž z pohledu Rhiannon, ale já jsem v četbě na to šel možná víc rafinovaně než vy. Pasáže, kde se opakovali scény mezi A a Rhiannon jsem jednoduše přeskakoval. A bylo to účelné. :) Aspoň jsem se tak během jednoho dne dostal k opakovaní toho dojemného závěru a jeho dovětku, který mě nečekaně překvapil. (Jo teď si musím rychle zarezervovat třetí díl v knihovně, než mě někdo předběhne.) Obě knihy jsem četl záhy po sobě, a kdybych si měl vybrat, kterou z těchto dvou dílů si koupil, tak budu asi nerozhodný. Protože každý pohled je určitě zajímavý. Možné by stály za koupi obě, ale určitě by se díly Den co den a Ještě jeden den musely číst z velkým časovým odstupem. :) Přesto se na trojku těším a za oba předchozí díly jsem vděčný. : - "Alexander je fajn kluk. Ale já chci A."... celý text

Najdi mě

Najdi mě 2020, André Aciman
5 z 5

V komentáři vypíchnu, co jsem o knize napsal v recenzi, kterou jsem před chvílí zveřejnil. Zcela jistě a troufale hodlám o Najdi mě říct – ano! je to důstojné pokračování! Ne lepší, ne horší. Najdi mě je rovné „jménu“, což je pro mě jedině dobře. Ačkoliv je kniha rozdělena do tří samostatných úseků (troufale povězme: povídek), čtvrtý, poslední úsek je všechny propojuje. První příběh, jak všichni stejně od Acimana, i anotace knihy, ví, prožívá Eliův otec Sami. Věřím tomu, že většina LGBT čtenářů, bude z úvodu knihy na rozpacích. Jejich problém, že čekali navázání na otevřenou romanci Elia a Olivera. Ale právě Samiho příběh vás připravuje na Acimanův vypravěčský styl, na jeho myšlenky, na jeho poetiku, na jeho zachycení pocitů v těch nejdetailnějších a přitom velmi všedních jevech. Sami je stárnoucí muž, který už o životě leccos ví. A právě Samiho část jsem četl nejpomaleji a schválně nejbedlivěji a s vrácením se k určitým větám nazpátek. Protože právě Samiho příběhu nacházíme mnoho životních mouder, které se poté přesouvají do života hrdinů v dálších částech knihy. A právě díky Samiho vyprávění Najdi mě získalo přirovnání coby „pokračující gay romance podle Rollandova Petra a Lucie s přídechem Exupéryho Malého prince“. (Pro Exupéryho Malého prince mám také neskutečnou slabost.) Právě druhá – Eliova část – přirovnání k Shakespearovi i k Rollandovi opět navrací. Obvzláště v románku, který prožije. Obzvláště v jemné rádoby „deketivní“ lince, po jejímž dočtení jsem byl nucen pustit si do uší Debussyho Clair De Lune. Eliův příběh jsem měl dočten během dvou dnů, ale vlastně jsem stále četl pomalu a v tichu, abych si příběh mohl vychutnat zcela. Eliovo vyprávění, snad díky přítomnosti známé postavy, snad díky předobrazu neodolatelného Timotheé Chalameta nebylo třeba detailně vychutnávat a poznávat natolik, na rozdíl od v Dej mi své jméno neprozkoumaného Samiho. Ovšem třetí – samostatná a Oliverova – byla dočtena v mžiku. Snad za to mohl přispět fakt, že ze tří samostatných „povídek“ je ta Oliverova nejkratší. Nicméně Oliverova story neztratila nic z puncu lyričnosti a sensitivity, s níž to do nás Aciman nejen během Dej mi své jméno, ale též během Najdi mě pere. Jestli pro mě v Samiho povídce byli nejvíce vyzdvihována moudra a v Eliově romance, pak právě v Oliverově povídce jsou nejromantičtější, ba až přímo dojímavé, řekl bych, jeho filozofické hovory se „stíny“.... celý text

Růže mají trny - Román o Alžbětě I.

Růže mají trny - Román o Alžbětě I. 2017, Sandra Byrd

Oproti stylu Philippy Gregory byl příběh Sandry Byrde velice svižný, místy až příliš. Jelikož jsem četl pouze romány od Gregory, tak se mi k tomuto románu hledala cesta nesnadno, hlavně zpočátku, kdy zhruba dvě kapitoly sledujeme příjezd Elin do Anglie. S přibývajícími stránkami se však příběh ukazuje být velice zajímavým, přičemž příběh nepůsobí nijak "přeslazeně", jak by se na ženský román mohlo zdát. U Sandry Byrde jsem ocenil, že zde sledujeme téměř celé období vlády Alžběty a můžeme nahlédnout i do soudobé kultury a politického dění. V budoucnu si jistě knihu pořidím... celý text

Královská hrdost

Královská hrdost 2009, Philippa Gregory

Třetí kniha Philippy Gregory hodnotím jako zajímavou. Rozhodně jsem vítal, že tentokrát tu nemáme žádný sladce romantický příběh. Za mě je jistě nejoblíbenější postavou Marie. George na mě působil jako nerozhodný přelétavec a Bess jsem absolutně nesnášel. Zdála se mi být děsně sobecká a majetnická. Kniha mě nejvíce zaujala až ke konci. Královská hrdost se dle mého zbytečně vlekla. Příběh vycpáván neustálým stěhováním královny Marie z místa na místo. Také mě velice mrzela nízká přítomnost Alžběty I. Půjčil jsem si nyní knihu Růže mají trny, který se zabývá stejným údobím, ale zde je prý příběh popisován z pohledu dvorní dámy Alžběty a ne Marie. Uvítal bych také, kdyby Philippa napsala o Alžbětě ještě jeden román, který by se mohl odehrávat na sklonku její vlády. Myslím, že to by také mohlo být zajímavé.... celý text

Královnin vězeň

Královnin vězeň 2008, Philippa Gregory

S kečup60 nesouhlasím. Pro mě druhá kniha o Alžbětě od této autorky. Kniha mě nenudila a naopak jsem byl potěšen, že tento román se více zabývá samotnými událostmi kolem Alžběty. Amy mi v tomto románu přišla naprosto normální, a ne jako žárlivá husička jakou se zdála být v Královnině šašku. Opravdu povedený román. Víceméně otevřený konec mi ve filmech vadí, ale v knihách to má své kouzlo.... celý text

Královnin šašek

Královnin šašek 2005, Philippa Gregory

Po Králově přízni, přičemž jsem nejdříve viděl film a pak četl knihu, jsem v případě románů Philipy Gregory sahal po těch, které se tykají Alžběty I. Jako velký milovník všeho anglického jsem nemohl nepřejít román o dcerách Jindřicha VIII jen tak. Královnin šašek byl pro mě prvním románem z trojice, v nichž se Philippa Alžbětě věnuje. Považuji knihu za nejtemnější od Philippy, kterou z období života Alžběty napsala. Hannah mi nepřišla ani zdaleka otravná. Některé události byly snadno předvidatelné, ale naopak jsem se divil nad charakterem Marie Tudorovny ke své nevlastní sestře. Kdo viděl film s Cate Blanchet ví, jaka Marie byla.... celý text