SteveP1
přečtené 218
Hodiny z kostí
2017,
David Mitchell
Líbilo, výborně vymyšlené i napsané, autor opravdu umí psát a zaujmout a navíc má obrovskou fantazii. Jen to bylo na můj vkus přece jen kapánek dlouhé.
Věž z ebenu
1997,
John Fowles
Fenomenální. Hezky a stručně to napsala čtenářka mariposka. Cokoli víc není třeba dodávat.
Idiot
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
No,není to určitě čtení pro netrpělivého čtenáře. U ruské klasiky ale většinou již počítáme dopředu s tím, že nás čeká náročnější čtení než jindy, žádná lehká oddechovka, ale spíše děj rozvleklý a pomalu plynoucí, zpravidla velké množství postav, a navíc řada obsáhlých a vyčerpávajících popisů i dialogů, mnohdy téměř nekonečných, a tak se musíme obrnit trpělivostí a číst s maximálním soustředěním, slabší nátury sem tam i se sebezapřením. Konkrétně v této knize se nám autor odmění zajímavým příběhem, který si jen tak pozvolna plyne a dává nám čas pomalu si osahávat, vstřebávat a vnímat život tehdejší ruské společnosti, pomalu se v ní rozkoukávat a postupně nahlížet do života a osudů jednotlivých postav. Popis ruské společnosti a samotného prostředí příběhu je velmi věrný, autentický a plastický, takže se čtenář brzy sám v příběhu zabydlí v pozici blízkého pozorovatele a svědka. Precizní a bohaté vykreslení psychologie postav, jejich opravdovost, uvěřitelnost a hluboké sondy do nitra jejich krásných velkých duší nemusím ani zmiňovat, protože v tomto je autor opravdu mistrem, ostatně jsou to atributy vlastní i dalším ruským mistrům klasického žánru (Tolstoj, Gončarov, Turgeněv, Gogol..) . Přesto jako trpělivý čtenář - který věděl do čeho jde a dlouho se na knihu chystal - musím říci, že zhruba druhá třetina knihy se z mého pohledu stráááášně vlekla, řada rozsáhlých dialogů byla mnohdy téměř nekonečná a co mi vadilo ještě více, občas jsem měl pocit, že vůbec nechápu, o co jde, o čem se ti lidé tak rozvláčně baví, a ač jsem se kolikrát v textu vracel a napínal svůj mozek sebevíc, abych chytil nějaký smysluplný počátek toho všeho, význam a smysl některých dialogů jsem prostě nepochopil a zůstal mi, zřejmě navždy, utajen.Kolikrát jsem si říkal, ach jo, ten název knihy je na tebe jak dělaný, kamaráde. Jak jsem zmínil, vesměs všechny postavy jsou jak živé, hlavní postava kníže Myškin je krásná a výjimečně čistá duše, takže tak nějak podvědomě tušíme, že v kontextu s charakterem tehdejší ruské společnosti to s ním nemůže dobře dopadnout. Jako další charakter musím vyzdvihnout osobu Lizavety Prokofěvny, pro její neobyčejnou věrnost a osobitost, je prostě SVÁ a jak je na place, tak vždy pobaví a čtení se stává opravdovým požitkem. To, co se stane v samotném závěru knihy, mi vyrazilo dech a jaksi jsem to nepobral, opět jsem nepochopil důvod, PROČ. Asi stárnu a hloupnu. Náročné, výborné a svým způsobem i vyčerpávající čtení.... celý text
Sběratel
2004,
John Fowles
Strhující čtení. Vše podstatné je vlastně napsáno již v anotaci a komentářích čtenářů, tak jen pár myšlenek k doplnění. Vykreslení psychologie obou hlavních postav je skutečně velice precizní a nevídané, autor dokáže jít až na dřeň lidské psychiky a způsob, jakým to dělá, je neobyčejně působivý a přesvědčivý. Konfrontace dvou naprosto odlišných osob, povah, světů a společenských (sociálních) tříd snad nemůže být podána jasněji a názorněji. Na jedné straně stojí zástupce střední vrstvy, obyčejný a nudný úředníček Clegg, žijící vcelku zbytečný a fádní život, úzkostlivě dbající pouze na to, aby vždy jednal "správně" a ve smyslu daných, platných konvencí. Je to člověk uzavřený, vcelku osamělý a samotářský, povrchní a citově chladný, přitom ale svým způsobem jemný, bez přátel, společenský život a společenské problémy ho nezajímají, stejně jako umění, literatura, malířství, hudba, prostě nic. Jeho jedinou životní radostí je sbírání motýlů. Tedy do okamžiku, kdy uvidí krásnou studentku umění Mirandu a protože (bohužel) má smysl pro krásu, dojde postupem času k přesvědčení, že by dívku také rád vlastnil a zařadil do své sbírky. A také se o ni, poté, co ji unese, příkladně jako o cenný sběratelský předmět i stará. Fowles skvěle vykreslil Cleggovu psychiku a tak si při čtení s hrůzou uvědomujeme, že Clegg vůbec nemá pocit, že by vězněním Mirandy dělal něco špatného, jeho pohled na krásu je jen statický, a to i v případě Mirandy coby živého tvora a jeho rostoucí lhostejnost a vůbec neschopnost pochopit, uvědomit si a přijmout, že dívka vězněním trpí, dává tušit neblahý konec. Na druhé straně stojí jeho oběť, zástupce vyšší společenské třídy Miranda, dvacetiletá atraktivní a inteligentní studentka umění, která Clegga jako osobnost ve všem převyšuje, a navíc je povahově jeho pravým opakem - je symbolem všeho, co dělá život nevšední, zajímavý a smysluplný - symbolem svobody, nespoutané volnosti, dynamiky, vášně, odvahy, intelektuální vyspělosti, všestranného zájmu, nadání a talentu, a v neposlední řadě je i symbolem vzdoru zaběhlým společenským pravidlům a banalitám dospělého života. Zvláště v částech, kde popisuje a líčí svůj rozvíjející se vztah ke staršímu muži, malíři, kterého miluje (a o čemž se vlastně postupně přesvědčuje a utvrzuje až psaním svých vzpomínek do deníku v době svého věznění), si můžeme vychutnat opravdu brilantní a fascinující introspektivní vhledy do vnitřního světa Mirandy, za což má autor můj obdiv, protože aby muž takhle dokonale dokázal vystihnout nebo jen "přečíst" psychologii mladé dívky nebo dívčí duše, chcete-li, to mi hlava prostě nebere. Intelektuálně vytříbený sloh autora je dále umocněn užitím řady výstižných a velmi zdařilých přirovnání, což ve svém součtu ve čtenáři navozuje pocit nevšedního a ojedinělého čtenářského zážitku. Autor nám ve Sběrateli předkládá excelentní, stylově čistý a velmi silný psychologický thriller, horror, aniž by k vybudování hrozivé a dokonale bezútěšné atmosféry potřeboval fyzické násilí, brutální scény, hromady mrtvol a potoky krve, tedy atributy tak vlastní dnešním populárním a většinou překombinovaným thrillerovým bestsellerům, které již s realitou života mají pramálo společného a mohou se tak odehrávat spíš jen ve fantazii jejich autorů. Přesto nám Fowles dokáže ze svých skromných ingrediencí a díky svému vypravěčskému umu připravit dokonale zdrcující, odporný a šílený konec, kdy citlivému čtenáři již samotnému nebude zrovna nejlépe, a tak v něm bude ještě po dočtení posledních řádků nějakou dobu doznívat a z hlavy mu hned tak rychle nevymizí...... celý text
Kníška Karla Kryla
1990,
Karel Kryl
Když čtu Krylovy texty, z nichž řadu znám za ta dlouhá léta poslechu písniček téměř zpaměti, žasnu stále nad jejich dokonalostí, žasnu nad Karlovou ohromnou slovní zásobou a citem pro verš a rým, nad jeho všudepřítomnou a hmatatelnou pokorou, nad jeho výjimečným talentem a schopností vyjádřit se výstižně prakticky k jakémukoliv tématu. Škoda tohoto ryzího, čestného a skromného člověka, který před nikým nehrbil záda, stál si pevně za svými zásadami a přesvědčením a vždy říkal jen pravdu, mnohdy i tu nepříjemnou. Ne Havel, ale v první řadě Kryl je pro mě obrovskou mravní a morální autoritou a lidským vzorem vůbec a zaslouží si za to, jaký byl, naši úctu a obdiv. A s ohledem na jeho rozsáhlou tvorbu, z níž jsme měli možnost ochutnat touto knížečkou, zřejmě nejednoho čtenáře také napadne, že to byl génius. "Naše zásady končí tam, kde se kříží s našimi úmysly."... celý text
Zbraně pro Erató
1991,
Karel Kryl
Tak jako poezii moc nečtu a málo co mě zaujme, tak tohle byla nádhera.
Lehce nabyl, lehce pozbyl / Láska může být osudná / Kdo se směje naposled
2011,
James Hadley Chase (p)
Parádní počteníčko. Čte se to samo, Chase prostě uměl. Jen nevím, proč ve třetím příběhu to hlavní padouch vymyslel tak složitě, aby dosáhl svého cíle. Ale pointa skvělá, jak ze života.... celý text
Zloději času
2012,
Vítězslav Jareš
Číst se to dalo, ale že by mě to nadchlo, to teda určitě ne, kapánek neslané, nemastné. A konec poslední povídky, ten to zazdil úplně.Souhlas s komentářem Aileena.
Mág
1999,
John Fowles
Skvělé. Podle některých kritiků je tento brilantní román jedním z nejsložitějších a nejpropracovanějších tajemných příběhů, co kdy byly napsány, a asi nebudou daleko od pravdy. Atmosféra příběhu a psychologie postav je opravdu neobyčejně precizně a mistrovsky vykreslena, a měl jsem pocit, že autor si se čtenářem pohrává podobným způsobem, jako David Lynch s divákem ve svých filmech. Hlavní postava se nechtěně stává jakousi loutkou, „vyvoleným“ a součástí jakéhosi podivného vědeckého experimentu, absurdního a fantaskního divadla, a trpělivý čtenář, pomalu vedený tajuplným a spletitým labyrintem příběhu si tak přijde na své. Nechybí tu silný milostný příběh, láska, sex, a ani falešná hra na lásku, vše podáno s citem, vkusem, smyslností a zároveň nevinným půvabem. Na pozadí toho všeho autor předkládá řadu filozofických, mytologických a psychologických otázek, nad kterými musíte přemýšlet, provede vás různými politickými i sociologickými tématy, a dokáže udržet vaši pozornost po celých cca. 790 stran románu. Fowles také mistrně pracuje se symbolikou, potěšila mě i řada velmi výstižných situačních přirovnání a autorův smysl pro detail, a v neposlední řadě i spousta moc hezkých metafor. Vzhledem ke značné složitosti a nevšednosti příběhu víc neřeknu, musel bych mnohé prozradit a zkazit potenciálnímu čtenáři zážitek ze čtení tohoto mimořádně zdařilého díla. A tak si na závěr jen připomeňme slova amerického spisovatele a literárního kritika Johna Gardnera, která jsou pro čtenáře jednoznačným doporučením: "Fowles je jediný spisovatel v angličtině, který má sílu, rozsah, znalosti a moudrost Tolstého nebo Jamese."... celý text
