msjadepaton
přečtené 415
Čas opovržení
2007,
Andrzej Sapkowski
Nic vyloženě špatného na tom nebylo, ale bylo tam dost hluchých míst, ve kterých jsem se musela vyloženě nutit do čtení. Naopak tam byly části, které mě hodně bavily a nemohla jsem se od nich odtrhnout. Takže průměr. Yennefer, kterou jsem v předchozím díle vzala docela na milost, protože je sama o sobě zajímavá, mě opět střídavě štvala a střídavě zoufale nudila. Jakmile se ocitne v jedné místnosti s Geraltem, je zle. Oběma klesne IQ na bod mrazu a vše se začne točit jen kolem jejich vztahu a všechno ostatní ustoupí do pozadí. Vlastně pořád nevím, jestli je ten vztah takhle hrozně napsaný schválně nebo jestli to má být hrozně romantické a já bych jim měla přát, aby spolu zůstali. Ať je to jak chce, celou knihu jsem si urputně přála, aby byli každý úplně na jiném konci světa. A na slova "čas opovržení" jsem začala být dost alergická. Ke konci už jsem protáčela oči pokaždé, když byla v knize použita. Na druhou stranu, svět a politické intrikaření, akční scény a pak závěr s Ciri opravdu stály za to. Marigold to taky zachraňoval, jak se dalo. Upřímně, z celého zástupu postav v téhle knize byl Geralt asi nejméně zajímavý. Je to sice největší drama queen ze všech, ale jinak toho tady zase tolik neudělal. Budu v sérii pokračovat, ale nejspíš si dám menší pauzu.... celý text
Srdcerváči. Kniha 2
2019,
Alice Oseman
Možná to bylo tím, že jsem jedničku i dvojku zhltla jako jednu knihu, ale líbily se mi obě v podstatě stejně. Vlastně to v mé hlavě jedna kniha je. Mám samozřejmě své výhrady, ale nic natolik závažného, abych snížila hodnocení. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně krátkou grafickou novelu, nelze očekávat žádné spletité příběhy a osobně jsem na tu délku dostala možná víc, než jsem čekala i v podobě vedlejších postav, které (třebaže povahově hrubě načrtnuté) vytvářely celkem smíšené obsazení. S grafickými novelami nemám moc zkušeností (vlastně v podstatě žádné), ale ty kresby tady na mě možná byly až moc školácké. Spolu s věkem hrdinů, obsahem a dost i těmi dodatky na konci (jako soundtrack, co jsou za Bradavické koleje a co si oblékají) tahle série podle mě míří spíš na mladší YA (tak 12 - 15). A z toho hlediska to považuji za povedené. Pro mě příjemná odpočinková jednohubka. Vyzněním je to takový Muffin a čaj v grafické podobě (a bez té urputné snahy o hloubku).... celý text
Je to jinak, mami
2019,
Tamara Tainová
Žádné velké boření mýtů, jak se píše na zadní straně knihy, se nekonalo. Naopak to bylo jedno klišé za druhým. Uznávám, že vzhledem k tomu, že jsem z České republiky a ještě navíc z Prahy, nemám o poměrech gayů na Slovensku žádné informace, takže třeba to tam vážně je takhle tragické. Jenže s tím jsem až takový problém neměla. Horší bylo spíš zpracování, díky kterému to celé vyznělo téměř komicky. Měla jsem pocit, že čtu mexickou telenovelu (anet8843 to vystihla naprosto přesně). Možná chtěla autorka napsat něco jako Malý život ze slovenského prostředí, ale příliš neuspěla. Další věcí jsou ty socálněvědní přednášky, které jsou do textu zasazené tak násilně, že jsem se z toho pokaždé chytala za hlavu. Autorka se zřejmě ze všech sil snažila, aby nebyly postavy černobílé, což musím uznat dopadlo ještě celkem dobře. Až na to, že se ty postavy moc nechovaly jako lidé. Hlavně tak nemluvily. Buď neustále vedly dlouhé proslovy o rovnoprávnosti nebo trousily homofobní poznámky, často v rozhovorech, které s tím absolutně nesouvisely (například o skákání padákem). Na druhou stranu, po tom, co jsem četla Bosse je ve srovnání s tím v podstatě všechno literárním skvostem s vypiplanými postavami a realistickým příběhem. A kniha se čte opravdu sama, to zase ano. Pokud od toho nebudete čekat nějakou hloubku nebo příběh, který naprosto změní vaše chápání světa a pokud máte rádi telenovely, mohlo by se vám to i líbit.... celý text
Šest čtyři
2018,
Hideo Yokoyama
Musím přiznat, že někde v polovině jsem se zasekla a činilo mi potíže se do příběhu ponořit zpátky. Jak už tu bylo zmíněno, není to klasický thriller a pokud čekáte spád a jasnou linku s postupným odhalováním a klasickým vyvrcholením, kniha vás nejspíš zklame. Já s asijskými autory nemám zkušenosti a dost mi trvalo, než jsem se odpoutala od očekávání, která ve mně vyvolávaly zkušenosti se západní stavbou příběhu. Hlavně to, že tu chyběla pevně sevřená konstrukce západních thrillerů, mi dělalo dost problém, protože jsem měla tendenci hledat souvislosti tam, kde žádné nebyly, což mě rozptylovalo a odvádělo mě to od příběhu. Když jsem si to ale uvědomila, bylo to pro mě mnohem snazší a kniha se mi začala víc líbit. Musím říct, že od začátku se četla snadno, ale v druhé polovině, kdy jsem ji nechala volně plynout, to šlo ještě líp. Občas jsem měla problémy se jmény v hierarchii a zvyklostech japonských policejních složek mám pořád stejný zmatek jako na začátku knihy, ale možná, kdybych tomu věnovala větší pozornost, nebyl by to takový problém. Byla tam jedna věc, která mě dost zarazila. Nevím, jestli to byl překlad nebo kulturní odlišnost, ale je tam scéna, kdy otec praští svou náctiletou dceru do obličeje. Žádná citlivka nejsem, ale něco takového bych rozhodně považovala za nepřiměřené. V knize je to ovšem odmávnuto, jako by to bylo na denním pořádku. Uvízlo mi to v paměti, proto to zmiňuju. Celkově musím říct, že to bylo dobré. Možná si to časem přečtu znovu.... celý text
Pán stínů
2018,
Cassandra Clare (p)
Kdybych mě tolik nezajímali Kit a Ty a možná částečně Kieran a teď už i Diana a ty epizodní role postav z ostatních knih, tak to nedočtu. I tak jsem to málem vzdala, ale říkala jsem si, že budu muset tuhle sérii znát kvůli té budoucí, kde budou Kit a Ty hlavní postavy. Ten konec to trochu napravil. Alespoň se tam něco dělo a bylo tam pár zajímavých odhalení. Každopádně je ale tahle série zatím bezkonkurenčně nejslabší. Ta politická zápletka je docela dobrá, ale bohužel je pohřbená pod spoustou mnohem méně zajímavých věcí. Julian a Emma už ve své nezajímavosti směle konkurují Clary a Jaceovi a jestli je v příští knize uvidíme pohromadě (což tak zatím trochu vypadá), tak to bude hotová olympiáda v tom, kdo mě dokáže dřív uspat. To neuvěřitelné množství postav se ani po druhém díle nijak výrazně nezredukovalo. Vlastně vůbec, protože za ty, kterých jsme se zbavili, nastoupily postavy jiné. Jen doufám, že třetí díl nepůjde ve stopách Města nebeského ohně, kde se v prvních třech čtvrtinách nic nedělo. U tak dlouhé knihy už bych to asi znovu nedala.... celý text
Paní půlnoci
2017,
Cassandra Clare (p)
Nic moc. Pro mě tak 2,5 hvězdy, ale upřímně mě to nepřekvapuje. Cassie má trochu problém s úvody, protože první knihy v sérii pro mě byly nejslabší vždycky (s výjimkou Red Scrolls of Magic, což je pecka, ale taky zatím další nevyšly, tak třeba budou ještě lepší). Taky u mě nemá moc úspěch s hlavními postavami (s výjimkou Tessy). Emmu jsem ještě docela mohla jako vedlejší postavu ve Městě nebeského ohně. Byla možná trochu otravná, ale taky byla ještě dítě, tak jsem to dokázala odpustit. V téhle knize mi ale byla úplně ukradená. Julian na tom byl o malinko lépe. Ve srovnání s Jacem docela ušel, ale to není kdovíjak vysoká laťka. Jenže v předchozích knihách byly vždycky opravdu dobré vedlejší postavy, kvůli kterým jsem příběh četla s chutí. To se tady nepovedlo a nejspíš to bylo hlavně proto, že tady je těch postav až příliš hned od začátku, takže na žádnou z nich pořádně není čas. Postavy, které mě docela zaujaly, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Mark je jeden z nich a ten měl náskok z předchozích knih, takže pro něj nebylo těžké zaujmout. Kieran byl taky dobrá postava, i když se tam bohužel moc nevyskytoval. A pak tu je Ty, což je jediný ze sourozenců, který má alespoň nějakou osobnost a já bych si přála, aby ta série byla o něm. Jenže pak je tu kupa více či méně zapomenutelných postav, které můžete popsat jedním nebo dvěma slovy a víceméně vystihnout veškerou jejich hloubku (nebo spíš její nedostatek): Diana (záhadná učitelka), Arthur (bláznivý strýc), Cristina (kamarádka), Octavius (dítě), Livia (Tyovo dvojče), Dokonalý Diego (to je celá jeho osobnost), Drusilla (fakt nevím, proč tam je; většinou na ní zapomínám)... Kit má určitý potenciál. Byl tam zatím asi tak ve třech scénách a už je zajímavější než všechny postavy v předchozím odstavci dohromady. Co se týče ústřední zápletky, ta byla docela dobrá, i když z velké části uzavřená (alespoň ta zajímavá část), takže se na ni nemůžu do budoucna spolehnout. Líbila se mi i politická zápletka a tak trochu doufám, že to bude hlavní téma dalších dílů. Pak tam byl nějaký náznak o Anabel Lee, ale bylo to tak divné a odbyté, že mě to nijak zvlášť nezajímá. A co se týče té věci s Emmou a Julianem, tak to mě nezajímá už vůbec. I když musím říct, že Julianově geniálnímu plánu "nenechat se chytit" jsem se docela zasmála. Kámo, byli jste spolu asi dvakrát. Jednou vás skoro chytili a podruhý vás někdo viděl a vaše jediný štěstí bylo, že skončil mrtvý. Jenom idiot po tomhle může sebevědomě prohlásit, že se nenechá chytit. Takže do budoucna doufám ve víc politiky (což zahrnuje i Marka a Kierana), Tye a možná Kita. A pak tak trochu doufám, že na začátku druhého dílu někdo podnikne frontální útok na institut a trochu tam ty davy proseje (tak půlka osazenstva by stačila), aby tam nebylo tak narváno a my se mohli soustředit na ty zajímavé postavy.... celý text
Dívka ve věži
2019,
Katherine Arden
Tahle kniha to tak trochu odnesla, protože padla do nevhodného období, kdy jsem měsíc nic nečetla a zrovna se to stalo v polovině Dívky ve věži. A pak jsem se do toho nedokázala dostat zpátky. Ale částečně za to mohla i kniha samotná. Kvůli změně prostředí přišla o velkou část atmosférického kouzla prvního dílu. Navíc se téměř celá odehrávala na zalidněných místech, jejichž popisy mi od autorky neseděly ani v prvním dílu. Vždycky mi ta místa v jejím podání připadala prázdná a statická. Nejlepší a nejnapínavější akční scény jsou ty, kde se autorka zaměřuje maximálně na dvě, možná tři postavy. Jakmile je jich víc, ztrácí scény zaostření a působí zpomaleně, rozkouskovaně a občas i trochu nesouvisle. To byl taky problém, který jsem měla i v první knize, takže nic nového. Co se týče příběhu, většinu knihy jsem neměla tušení, kam autorka míří a jakou to má s čímkoliv souvislost. Mohlo to být tou pauzou uprostřed, ale i teď mám pocit, že jsem četla epizodku, která neměla s hlavním dějem mnoho společného. Do třetí knihy se asi pustím, tak uvidím, jestli to bude mít vůbec nějaký dopad na děj. Ale s tím, jak to bylo ukončené, tak úplně nevím. Jinak sám o sobě byl ale ten příběh docela zajímavý a u některých scén jsem opravdu nedýchala. A Vasja je opravdu zajímavá postava. Sice ten její podivný vztah s Mrazíkem je dost zvláštní (hlavně proto, že já si ho celou dobu představovala jako cca čtyřicetiletého chlapa :D), ale na pozadí té doby to vlastně nepůsobí až tak nepatřičně. Tak uvidíme, co přinese trojka.... celý text