meluzena
přečtené 503
Nachové plachty
1980,
Alexandr Grin (p)
Krásný, pohádkově černobílý příběh s pohádkově šťastným koncem. Napsaný nádherným, bohatým jazykem. Toto literární pohlazení mohu jedině doporučit.
Modré z nebe
2021,
Pavel Čech
Škoda že mám k dispozici jen pět hvězdiček. Na tenhle přenádherný výlet do poetického světa Pavla Čecha je to zatraceně málo. Při čtení jsem se celou dobu usmívala - čehož jsem si všimla až když mě začaly bolet usmívací svaly :-) a tím jsem si uvědomila, jak je tohle dílo miloučké od začátku do konce.... celý text
Ptakopravec
2022,
Ivan Martinko
odpad!
Autor je plodný, samolibý a bez talentu. Uživatel los to vyjádřit úplně přesně. Přečtěte si autorův životopis. Pokud pozvedenete obočí, knihu ani nezkoušejte - je ještě zoufalejší. Jen je navíc "vyšperkovaná" sprostými slovy. Pěkná obálka a jedno hodnocení s nulou, tak jsem si řekla, že to zkusím. Tak jsem to zkusila a přidávám druhou nulu. To se fakt nedalo. Mám pocit, jako bych se jejím čtením ušpinila.... celý text
Divnější planeta
2021,
Nathan W. Pyle
Báječné roztomile humorné dílko, kdy šedomodré bytosti popisují běžné záležitosti, ale používají přitom odtažitý technokratický jazyk. Nelze nedoporučit :) Na celkovém vyznění má velkou zásluhu určitě i vynikající hravý překlad (jako třeba u třeba Lennonova Písání). Pár příkladů: Na lekci boxu: - Vítám vás na rekreačním bytí do obličeje. - Takže pokrývky rukou mají chránit naše tváře? - Pokrývky rukou chrání vaše ruce, takže můžete bít do obličejů déle. Dítě přijde říci matce, že nemůže spát: - Mé vědomí mne neopouští. - Počítal jsi vlněné tvory? - Neúčinné. Při zalévání čaje: Očividně lijete horkou tekutinu na staré listí.... celý text
Lehni, bestie!
2002,
Jiří Kratochvil
Autor si za minulého režimu asi užil svoje a já se nemohla zbavit dojmu, že se ze své frustrace vypisuje v této knížečce (po níž jsem sáhla kvůli Výzvě a těžce šlápla vedle). Vypravěč tu popisuje realizaci a následky jedné zvrácenosti prezentované jako "nápad Stalinova v posledních letech už zcela šíleného mozku" - totiž sebeobětování dětí ve jménu revoluce (podrobnosti nechci úplně vyspojlerovat). Vypravěč krátce představí svůj dosavadní obyčejný život 13-letého premianta, následný životní zlom - přípravu na své "poslání", i to, co se odehrálo po Stalinově smrti. Jenže... Celé to "poslání" (vč. zaslepenosti poskoků režimu) je samo o sobě tak absurdní, že působí jako karikatura, jako (špatný) vtip. Navíc autor to vypráví "svým posluchačům" protivným žoviálním stylem, což ve mně vyvolalo dokonalý odstup a otázku, co je to za blábol a jak hodně musí být autor zatrpklý, že vymýšlí něco takového. Ne, mně to nesedělo. Když se budu chtít potrápit nad komunistickými zvěrstvy, raději si přečtu nějakého ruského/sovětského autora, kteří si nebudou muset až tolik (nebo vůbec) vymýšlet. Dobře poslouží třeba Šalamov, Platonov nebo Alexijevičová.... celý text
Neutěšenci
2020,
Kazuo Ishiguro
U téhle knihy jsem skoro až do konce zápasila s nutkáním ji odložit a nakonec (skoro až na konci) jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Do provinčního města blíže neurčené (asi německojazyčné) evropské země přijíždí na vystoupení světově proslulý pan Ryder, k němuž se místní chovají, jako by to ani nebyl klavírní virtuóz, ale spíš nějaký Všeználek, který jim poradí, jak se dostat z jakési duchovně kulturní krize, v níž se už pár let plácají. Ryder je vláčen lidmi i okolnostmi, vždycky si ho někdo uzme pro sebe, čímž všechny jeho dosavadní závazky padají a on se tomu ani nepříčí jako by ani nemohl. Celé je to takové kafkovsky podivné a absurdní včetně všech těch bizarních průchodů a dveří vedoucích někam úplně jinam. Obdobně těmi stovkami stránek autor vláčí čtenáře, aby ho na konci vyplivl zhruba ve výchozím bodě a on se praštil do čela a došlo mu, proč "Neutěšenci". Víc nechci spojlerovat (dobře to vyjádřila sgjoli). S mírným časovým odstupem knihu vidím zhruba jako "Kavku po japonsku vhodnou pro lidi, kteří mají chuť a čas číst a přemýšlet". Přemýšlet o různých bolístkách na duši, cizích i svých. --- "A to už jsem Sofii s Borisem odváděl ke dveřím, stále ještě na rozpacích. Bůhvíproč mi přitom vytanuly nesčetné filmové scénky, v nichž některá postava zatouží udělat svých odchodem z místnosti dojem, načež rozrazí nesprávné dveře a napochoduje do skříně."... celý text
Billy Summers
2022,
Stephen King
Billy je elitní nájemný vrah. Jakožto bývalý odstřelovač z války v Iráku má skvělou mušku a vynikající instinkty. Pro svou práci má jedinou podmínku: zabíjí pouze špatné lidi. Tohle je jeho poslední prácička a na té se - jak známo z filmů - vždycky něco zásadně pokazí. Ale to přeci není Billyho případ, ne? říká si Billy. Na svůj terč čeká dlouho. Příliš dlouho. A pak odvede svou práci a nic se nepokazí. Teda vlastně pokazí. Zašmodrchá se toho až zbytečně moc, a to už před výstřelem. Stephen King píše tradičně skvěle, příběh graduje, zašmodrchává, klade různé překážky a protiklady, chvílemi je to rodinný piknik, pak výlet do posvětí, trochu Zorro mstitel, road movie a romance - málem jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale Kingovi z toho vyšel zajímavý, a rozhodně poživatelný dort. Jen občas to trochu zaskřípe a vy nevíte, jestli to autorovi prominete protože to je King nebo skřípete zuby protože to je King a pro toho máte laťku automaticky o dost výš. Mně to přišlo dobrý. Pár úryvků: --- "Vybral jsem vám pěknou rohovou kancelář ve čtvrtém patře," řekne Hoff. "Budete tam mít pohodlí. Jako v bavlnce. Nechci ukazovat, ale určitě umíte počítat do čtyř." Samozřejmě, pomyslí si Billy, dokonce dokážu za chůze žvýkat žvýkačku. --- Phyllis je hezká, i když nenápadně, spíš jako kopretina než jako pivoňka. --- Citům holt neporučíte. City jsou jako dýchání, samy přijdou a samy vyjdou. --- Billy vždycky uměl dobře poslouchat a informace skladoval jako veverka ořechy. --- [Nick pošle Billymu sms "Zavolej mi".] Billy mu zavolá. Nick to zvedne a zeptá se ho, jak se má. Billy odpoví, že se má fajn, akorát že tady jsou tři ráno. Nick se směje: "To je nejlepší čas na zavolání, protože lidi jsou vždycky doma." --- Alice se zeptá Billyho, proč se usmívá. "Ničemu. Jen tě mám rád. Můj kámoš Taco by řekl, že máš v době takové pocem."... celý text
Galapágy
2003,
Kurt Vonnegut Jr.
S jemnou ironií líčí (toho času už milion let mrtvý) vypravěč, jak to přišlo, že lidstvo přežilo jen na jednom malém galapážském ostrově a za ten milion let se vyvinulo do současné dokonalé podoby. Vypráví to strašně chaoticky, neustále skáče vpřed i vzad a dělá různě odbočky, což paradoxně vůbec nevadí, protože tím jen zvyšuje celkové humorné vyznění, dává si načas s vysvětlením podivných narážek a elegantně natahuje čtenáře jako kšandy. A jen tak mimochodem občas utrousí nějaké to moudro k zamyšlení, přičemž mezi řádky si nelze nevšimnout odpor k válce, lidské hlouposti a nadutosti. Dost mě bavilo i pravidlo, že když se před něčím jménem objevila hvězdička, znamenalo to, že dotyčný brzy zemře. Takhle to zní morbidně, ale v autorově pojetí to na vaší tváři vyloudí nejeden úsměv. Můžu doporučit. --- "Před milionem let se vedly vášnivé spory o tom, jestli je správné nebo nesprávné, když lidé používají mechanické pomůcky, jimiž lze zabránit spermatu, aby oplodnilo vajíčko, anebo jimiž lze vyhnat oplodněné vajíčko z dělohy - aby počet lidí nepřekročil objem potravinových zásob. V současnosti je tento problém v podstatě vyřešen a nikdo kvůli tomu nemusí podnikat nic nepřirozeného. Kosatky a žraloci udržují lidskou populaci na přijatelné a zvládnutelné úrovni a nikdo netrpí hladem." --- - "Když se váš otec jmenoval Boone a byl z Kentucky, musel být nějaký příbuzný s tím slavným Danielem Booneem, nemyslíte?" - "Nemusel, protože otec mého otce byl cvičitel koní pocházející z Uher a jmenoval se Miklós Gömbös. Sám si pak změnil jméno na Michael Boone." --- "Zbraně se před milionem let používaly neustále a zákon přirozeného výběru byl vůči novým zbraňovým technologiím naprosto bezmocný. Samička žádného druhu, i kdyby šlo třeba o samičku nosorožce, nemohla očekávat, že porodí mládě, které by bylo nehořlavé, neprůstřelné a odolné proti bombardování."... celý text
Archa knih
2021,
Jan Tománek
Děj zasazený do doby odteď ca za jednu generaci - napsaná začátkem covidu, vydaná po roce a půl, autor v poznámce na konci píše, že nečekal, že skutečný vývoj událostí - toho humbuku kolem - bude ještě mnohem horší, než si myslel. Uzavřená komunita, která žije v brdských lesích bez jakýchkoli moderních výdobytků - svítí svíčkami, ořou pole koňmi a voli, úrodu vozí do společných sýpek na žebřiňácích, léčí se bez léků, jen bylinkami - a jsou hluboce pobožní. Když Jan na prahu puberty pochopí, že jsou svým knězem záměrně udržováni v sladké nevědomosti (aby je "chránil" před krutou pravdou), stojí před rozhodnutím, co s tím. A navíc je tu panovačný a agresivní Bohdan, který si jde tvrdě za svým a nenechá komunitu na pochybách, kdo že je ten budoucí vůdce, bez ohledu na to, kdo by byl pro komunitu skutečně dobrým vůdcem. Kniha je vlastně postapo, které nečekáno nezváno mohlo následovat po covidu, a autor se naštěstí netrefil. Literárně to podle mne není nic moc, ale o to tu nejde. Je to naléhavá a velmi odvážná výpověď doby aniž by autor měl luxus časového odstupu. Ústy komunitou vyvrženého dědka Tomši pranýřuje polickou absurditu a do očí bijící špatná rozhodnutí vedoucí k nevyhnutelné katastrofě. Tomša Janovi odkryje oponu, ale co ten si s tím teď má počít? --- "Já věděl, a to byl můj problém. Byl jsem jako člověk, který se na moment ocitl za oponou a spatřil divadelní zákulisí." [Jan] --- "Jak říká krásné řecké přísloví - les se zmenšoval, ale stromy stále hlasovaly pro sekeru, protože její topůrko bylo vyrobeno ze dřeva, a tak se domnívaly, že je jednou z nich." [Tomša]... celý text
Muž, který spadl na Zemi
2021,
Walter Tevis
Vlastně velice smutný příběh podaný s jakousi až mateřskou něžností, která mě u autora uchvátila už u Zpěvu drozda. Pan Newton přichází na Zemi z planety Anthea s konkrétním plánem: nechat si zapatentovat technologie, které lidé zatím neznají, a vydělat na nich majlant, aby se pak mohl věnovat tomu, proč skutečně přišel – pokusit se zachránit lid své planety. Tenhle humanoidní mimozemšťan je oproti nám mimořádně citlivý a fyzicky křehký. Nikomu neškodí, jenže jeho technologie jsou až podezřele dokonalé a on vydělává až podezřele moc. A tak si říkáte, jak dlouho mu to asi bude „procházet“ a odkud asi přijde ta „rána“… Kniha je nádherně napsaná, při čtení máte pocit jako když se díváte na velikánský obraz, který je propracovaný v každém centimetru čtverečním. Smekám i před tím, s jakou až dojemnou laskavostí a porozuměním je nahlíženo všechno to lidské pinožení a žabomyší války, ač je jasné, že vedou k neodvratitelnému sebezničení (jak píše anotace), jak jemně lze upozorňovat na to, co je opravdu důležité. Krásné a poučné. Rozhodně stojí za přečtení v knižní podobě (ač filmový David Bowie taky není k zahození). --- „Vypadala spokojená jako starý dobrácký pes, kterému pohodu nekazí ani pýcha ani filozofie.“ --- – Nathane, představte si, že byste šest let žil mezi opicemi. Nebo s nějakým hmyzem, s lesklými nemyslícími mravenci, kteří chvíli nepostojí. – Já myslím, že lžete, pane Newtone. My pro vás nejsme hmyz. Ze začátku jsme možná byli ale teď už nejsme. – Ale jistě, já vás mám rád. Některé z vás. Ale stejně jste hmyz. --- Newton se rozklepal. Kostnaté tělo se kácelo, plstěný klobouk tiše spadl na stůl a odhalil křídově bílé vlasy. Antheanská hlava sklesla na vyzáblé antheanské ruce a Bryce uviděl, že Newton pláče. Chvíli beze slova stál a díval se na něj. Potom obešel stůl, klekl si, zezadu Newtona objal a jemně ho přidržoval. Lehoučký trup se mu v rukou třásl jako tělíčko křehkého roztřepaného vyděšeného ptáčka. Přišel barman a když k němu Bryce zvedl hlavu, řekl: „Ten potřebuje pomoct.“ „Ano,“ přitakal Bryce. „Taky bych řekl.“... celý text
Král Krysa
2003,
James Clavell
Když je vám neustálým společníkem hlad, moskyti, úplavice a jiné nemoci, blechy, vedro, smrad, nejistota atd., otázka, co je a není morální, najednou není zdaleka tak černobílá. Celou dobu si můžete dumat, jak byste se v té které situaci asi zachovali vy, jenže kdo si tím neprošel, stejně neví, jak by se doopravdy zachoval - zda by se (ne)zapojil do Královy sítě a kolik službiček či úplatků by skousnul, jen aby se dostal k troše kuřiva nebo jídla navíc. Postava Krále je vykreslena velice plasticky a celé to morální dilema v člověku zanechává jakýsi neklid všech těch otázek stejně jako obrovskou úlevnou radost, že jsme něco takového nemuseli řešit. Pozoruhodná kniha. Mohu doporučit.... celý text
Čtyři roční doby
2003,
Stephen King
4 příběhy, každý jiný, všechny skvěle vyprávěné a propracované, ač i pro mě byla Dýchací metoda slabší než zbylá tři dílka. (Více u jednotlivých částí díla.) I tak je kniha kromobyčejný exkurz do netušených zákoutí lidské duše a neměla by uniknout čtenářově pozornosti.... celý text
Proces
1997,
Franz Kafka
Brrr! Skvěle vystižená obludnost celého systému vedení Procesů. Nikdo nic neví, nic se nelze dozvědět a člověk může jen čekat (a děsit se), co se s ním bude dít. Možná by to Kafka ještě dopiloval, kdyby to byl stihl, nicméně i tak je Proces knížkou, z které běhá mráz po zádech i po sto letech (a říkám si, že Orwellovo 1984 není svou hlavní myšlenkou zas o tolik mrazivější).... celý text
Vykolejený čas
2004,
Philip K. Dick
Rok 1959. Šestačtyřicetiletý Ragle Gumm už tři roky vítězí v soutěži „Po stopách zeleného mužíka“ - každý den rozklíčovává indicie a posílá svůj výsledek: souřadnice. Všichni ho znají. V soukromí žije celkem nezajímavý život, nemá ženu ani děti, bydlí se sestrou, švagrem a synovcem, často je navštěvují trochu otravní sousedé Blackovi. Jenže jednou švagr ve tmě sáhne po šňůrce vypínače, ale ono je tam tlačítko, sousedka vyběhne tři schody do domu, ač by měly být dva, a Ragle má ještě bizarnější příhody. No a pak si malý Sammy vyrobí jednoduché rádio a zachytí na něm hodně divné rozhovory. Výborně budovaná a postupně gradující atmosféra toho, že něco je špatně. Čtenář neví, jestli hlavní hrdina je pomatený nebo se odkrývá hrůzná pravda. Resp. zřejmě hrůzná - protože proč by ji jinak skrývali? Vše se dozvídáme jen po střípcích a je těžké si z nich složit celek. Ale co když si je skládáme špatně a vychází nám chybný obraz? Závěrečné odhalení je poměrně nečekané, alespoň ve světle většiny amerických sci-fi velkofilmů. Mně z něj nebylo úplně veselo. Každopádně kniha je pro mě signálem, že autor stojí za pozornost a že po tomhle mém prvním čtenářském setkání by stálo za to zkusit i další jeho knížky.... celý text
Později
2021,
Stephen King
Vynikající. Mladý Jamie vypráví, co se mu dělo v dětství a dospívání. Vidí totiž mrtvé. Je to opravdu dobře napsané a v knižní podobě to není ani tak hororové, jak to o svém příběhu Jamie říká. Je to spíš strašidelný psychologický román, kde každá postava má hloubku a děj je skvěle propracovaný. Pan King nám zraje jako víno. Určitě doporučuji.... celý text
Staré odrůdy
2021,
Ewald Arenz
17-letá Sally zrovna utekla z další kliniky pro anorektičky a narazila na zhruba o 30 let starší Liss, která uvízla přívěsem ve škarpě. Tak to začalo. Křehký příběh o dvou ženách z různého prostředí i různých generací, které toho mají společného až překvapivě mnoho - jedna trpí svou odlišností, druhá si prošla traumatickým dětstvím a následně zpackaným vztahem. Jedna ještě bojuje, druhá už to vzdala. Oběma chybí totéž - porozumění. Příběhy obou se odkrývají pomalu a my můžeme pozorovat, jak těžké a zároveň nezbytné je zbavovat se starých břemen. A jak léčivé je hrabat se rukama v hlíně a dělat ty úplně neobyčejnější věci. Dojet na kole na poštu, ohýbat se pro brambory a zvedat plné pytle na korbu, lézt po žebříku, šplhat po hrušni, natahovat se pro jablka - žádná cyklistika ani posilovna. Tyhle niterné, ženské knihy snadno sklouzávají k ne-uvěřitelnosti či citové manipulaci s čtenářem. Tady se autorovi dařilo balancovat na hraně a jen občas mu to trochu podjelo :) Některé vulgarity pubertální Sally mi přišly nadbytečné a nejsem si jistá, zda samotný závěr je reálný. Ale třeba je. Též malá výhrada k překladu - popisy strojů a zařízení měla překladatelka dát raději někomu zkouknout, aby nepůsobily tak neumětelsky. I přes drobné výhrady mohu doporučit. --- „Trochu rozpřáhla ruce, nechala na sebe dopadat déšť a kapky jí stékaly po obličeji. Proč se něco takového nedělá na klinikách? Na klinikách mají šumění deště na cédéčkách a sedí se na židlích v kruhu a mají zavřít oči a představovat si, že stojí v dešti. To oni jsou nemocní, ne ona.“... celý text
Tati, tobě přeskočilo
1996,
William Saroyan
Milé dílko. Kratičké kapitolky „psané“ desetiletým synem, který bydlí s tátou spisovatelem. Z textu jemně vane jejich hezký vztah, rozpustilost i moudrost, kterou táta nenásilně synkovi předává tím, že spolu hovoří a nutí ho o věcech přemýšlet. Třeba když synek při přípravě večeře přijde s nápadem ukrást v bance dolary a pak je spočítat a táta mu místo toho dá za úkol napočítat 99 fazolí: „Už jsi dopočítal?“ „Ano, jedenáct hromádek po devíti celých fazolích, tady těch sedm je zlomených nebo naštípnutých, tyhle tři mají popraskanou slupku a tyhle dvě nabobtnalou slupku.“ „A co ti to všechno říká?“ „Že se žádná fazole nepodobá přesně druhé fazoli.“ „Co ještě?“ „Že se nejspíš ani jiné věci nepodobají přesně jedna druhé.“ „Výtečně. Teď si můžeš vzít krátké kalhoty, jít na pobřeží a počkat tam na mě.“ --- Možná si při čtení řeknete, že by nebylo špatné, kdyby se lidé víc zamýšleli, třeba jako tihle dva. Že by pak nebyli tak odpojení. A že by mohlo být na světě líp.... celý text