Margherita_N přečtené 707

Co život dal a vzal 2004, Betty MacDonald

Betty se s životem nepárala. Přesnější by pro tuhle knížku byl doslovný překlad původního názvu, tedy Každý může dělat cokoliv. Prostě jednoho dne sbalila děti, naškrábala manželovi rychle vzkaz (její slova), že ho opouští, a vrátila se domů. Matka a všechny sestry ji vesele přijaly, a tak začal mejdan. Jejich rodina byla na jednu stranu skvělá, jak držela pohromadě a nikdy neodmítla nikoho, kdo šel kolem, všechny měly rády a všem pomáhaly. Na druhou stranu vedly tyhle ženy hospodaření od desíti k pěti, věčně neměly co jíst a byly v dluzích, ale stejně kupovaly aušusové zboží od podomních prodejců, aby jim přilepšily. Živily nespočet zvířat a vzdálené kamarády braly domů na dlouhé měsíce. Nejstarší sestra Mary dokázala i během krize neustále všem členům rodiny zajišťovat příležitostná zaměstnání, takže nekvalifikovaná Betty každej týden jinde něco opisovala nebo zakládala karty. Škoda že jsme se nedozvěděli, jak splatila obří dluhy, ale nějak rozhodně, když si s druhým manželem začala půjčovat nanovo, tentokrát aspoň na dům. Líbí se mi, s jakou lehkostí a vtipem MacDonaldová píše, i o těžkém období nemoci, kdy ležela přes rok v sanatoriu. Nedokážu ale sympatizovat s její osobností, kdy několikrát otevřeně přiznává lhaní, aby se dostala k výhodám. Chápu, že žila v těžké době, že velká finanční krize nutila lidi dělat zoufalé věci. Ale když sháněla dům, krize byla dávno pryč a ona přesto byla připravená prolhat se k tomu, aby jí staří manželé dům prodali, napovídat jim pohádky o své práci a penězích a pak teprve začít shánět, kdo jí ty smyšlené peníze půjčí. Otázka samozřejmě je, jak moc je kniha biografická, třeba měla ve skutečnosti plnou matraci dolarů a tohle je jen příběh pro pobavení čtenáře. A i kdyby ne - když jí to všechno nějak vyšlo, tak už si z toho koneckonců mohla dělat srandu, abych tady zas jen nemoralizovala. Myslím, že si přečtu i Vejce a já, ona je to vlastně docela oddechová četba.... celý text

Král Krysa 2003, James Clavell

Zajateckej tábor Čangi a zoufalá snaha britských a amerických zajatců přežít pod japonskými dozorci. Je to čtení pro silné žaludky, vzhledem k všudypřítomné úplavici, sněti a dalším rozličným nemocem. Spisovatelovo alter ego (protože sám táborem prošel) je prý důstojník Peter, jemuž se právě sněť dostane do obyčejného povrchového zranění, a jak už to tak ve válečném táboře pro zajatce bývá, léky nejsou, tak mu doktor nabídne hezkou malou amputaci poloviny končetiny. Tady se ke slovu dostává Krysa, zajatec s výsadním postavením - sežene všechno, kamarádi se s ním mají dobře, jen musí skousnout, že jeho praktiky jsou poněkud nemorální. Ne že by někomu ublížil na zdraví nebo tak, jen si klamáním a podvody dává šanci na přežití hrůzy, ve které je nucen pobývat. Morální dilema může mít i čtenář, řekla bych ale, že mu všichni tak nějak fandíme. A nejvíc ve chvíli, kdy je svými druhy, celou dobu se vezoucími na jeho úspěších, přirozeně odvržen, protože válka skončila, ukažme si na bastardy. Takhle nějak jsem to pochopila. Válečná literatura ovšem není moje silná stránka a knihu jsem četla spíš proto, že na mě pořád vyskakovala v různých žebříčcích oblíbenosti a měla jsem tedy trochu pocit ostudný mezery ve čtenářském vzdělání. Že bych ji sama někam nominovala, to asi ne, ale spíš kvůli osobnímu upřednostňování jiných žánrů. A asi i kvůli tomu, že jakékoli vypravěčské mistrovství u mě přehlušil ekl dojem z neustálého popisování tělesných projevů všech těch úplavic...... celý text

K moři 2007, Petra Soukupová

Soukupová svým rychlým stylem, kdy se u žádné události nezastaví, natož aby snad rozpitvala aktuální prožitek postav, ukazuje, že vlastně na ničem nezáleží, všechno se stane a pak zase zapadne někam do proudu času, nikdo neví, co prožívá jeho blízký člověk, a ani ho to nezajímá, lidi projedou životem, vezmou, co se nabízí, a je to. Je to legitimní pohled, ale já s ním vnitřně nesouhlasím, je škoda takhle život brát. Ta knížka je jako jeden den někde v korporátu - přijdeš, nacvakáš něco do nesmyslných tabulek, někomu to odprezentuješ, nikoho to nezajímá, ale závisí na tom tvoje obživa, takže tam ještě sedíš přesčas, večer se pokusíš věnovat i něčemu jinému, ale nemáš na to už energii, tak to nějak odbydeš, nemáš z toho radost, tak jdeš spát s pocitem dalšího nenaplněnýho dne. Takhle přesně na mě K moři působilo... Příběh chlapa, kterej to zkusí s jednou manželkou, má s ní dvě dcery, kvůli nějaký blbosti se nakonec rozvedou, asi kvůli tomu, že na něj praskla jedna z milenek a on se teda rozhodl, že to s ní zkusí, takže druhý manželství, další dvě dcery, tak je jednou zkusí vzít všechny k moři, ale každá je jiná a nikdo se jim pořádně nevěnuje, takže nemají vztah ani s otcem, ani moc k sobě navzájem, až na některý situace mezi určitýma dvojicema. Jejich životy sledujeme až do dospělosti, kde i těm dcerám, které byly ze začátku sympatické, trochu přeskočí, a vlastně jsou to docela závody v tom, jak si podělat život.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Mrzí mě, že jsem ve věku kolem dvaceti let četla jen doporučené knihy nebo český mainstream. Kéž bych tenkrát objevila Murakamiho, kéž bych tenkrát četla Norské dřevo. Byla by to TA kniha, kniha mýho života, tím jsem si jistá. I ve třiceti s ní ale hodně souzním a chci si z ní vzít to dobré. Myslím, že mám v sobě něco z melancholické a velmi smutné Naoko, která se odevzdala pokoji venkovské léčebny, kde se mohla soustředit na starost o domácí zvířata a pokoušet se zvládnout občasný kontakt s nejbližším člověkem prostřednictvím dopisů. Někdy je komunikace a sebevyjádření na životě to nejtěžší. Vlastně vždycky... Taky mám v sobě energickou Midori, která se svou nejistotu snaží zamaskovat téměř siláckými otevřenými řečmi o intimnostech a sexu. Nejvíc si ale myslím, že mojí postavou je Watanabe. Kluk, kterej se snaží si svůj mikrosvět uspořádat, a ač je z něj trochu zmatenej, sám je jeho nejstabilnějším prvkem. Snaží se být oporou jemné Naoko, ujišťovat ji, že je tu pořád pro ni a věří v její uzdravení. Tohle musím dělat víc, prostě musím, protože takových Naoko, které mě osobně potřebují, mám kolem sebe několik. A já na ně ostudně zapomínám a často myslím víc na sebe a svá malicherná trápení. Je snad Watanabeho slabostí, že si ho nakonec přitáhla energie Midori, že našel vlastní odraz v téhle krásné holce, která se v životě neztratí, a že jí pomohl odbourat tu nepatrnou křeč, kdy si potřebovala dodávat jistotu trochu pitomými řečmi? Myslím, že ne. Cítil, že Naoko patří do jiného světa, který je jen její a ve kterém ona potřebuje být víc než s ním. Ona nebyla stvořena pro partnerství, i když se moc snažila, bylo to pro ni příliš vyčerpávající.... celý text

Milenec lady Chatterleyové 2008, David Herbert Lawrence

Jak se dala panička dohromady s hajným z lesa. Může na tom být něco velmi přitažlivého, mě ale jiskra tohohle vztahu nějak minula, asi proto, že hajnej byl až moc neotesanej, možná mě dokonce nejvíc odrazovala jeho mluva. Sympatické na něm bylo, jakej to byl "držák" - ani náznak hysterie nebo snad kličkování, který vidím u dnešních chlapů furt. Bral svoji situaci tak, jak je - vrať se k manželovi nebo přijď, já to unesu. Čímž to samozřejmě vyhrál, ač si z dítěte, na kterém lady tak záleželo, na zadek rozhodně nesedl.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

Na mě jsou knížky paní Mornštajnové moc emočně vyhrocený. Hana a její rodina byly stíhané příšernými ranami osudu, stejně tak tady Bohdana, respektive její rodiče a sestra, o které neměla ponětí. Je to dobře napsané, vzbuzuje to soucit a nepříjemně se to dotýká lidské duše, ale je to hodně na sílu. Nestačí, že se stane vražda, že jedna z tet je postižená, druhá se zabije jídlem, strýc se opakovaně pokouší o sebevraždu a otec se svou neschopností vyrovnat se se životem je samostatná kapitola... Bohdana musí být ještě němá. To je snad na jednoho až moc depky. A ten useknutej konec mě pěkně štve.... celý text

Alchymista 2005, Paulo Coelho

Pokud tuhle knihu čtete ve třiceti, pravděpodobně už jste zažili všechny situace, které popisuje. Tady je to akorát zaobalené do pojmů jako Duše světa, uskutečnění snu, putování a podobně. Někdy je ale dobré si tyhle jednoduché pravdy připomenout, u mě se třeba momentálně trefilo do černého: „Vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše světa rozhodne prověřit všecko, čemu se člověk při putování naučil. Nedělá to ve zlém úmyslu, ale aby si člověk zároveň s tím snem mohl také osvojit ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo. To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká ,umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky‘. Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“... celý text

Rozum a cit 1996, Jane Austen

Tolik mě to nevtáhlo jako Pýcha a předsudek a chyběl mi tam vtip. Marianna je velká citlivka, vlastně mi trochu nepříjemně připomínala mě. Elinor je rozumná a umí se ovládat - i když je stejně zklamaná v lásce jako její sestra, tak zatímco Marianna se hroutí v horečkách, Elinor se ani nepochlubí, aby neobtěžovala ostatní, kteří mají svých starostí dost. Svého nakonec dosáhne Elinor, Marianna se jakž takž uklidní a přijme, co jí osud nabídl, a vlastně je šťastná. Hezky napsaný, ale chyběla mi aspoň u některé z postav trochu živost - Rozum a cit je pro mě na jedný straně chlad na druhý zbytečný drama.... celý text

Nasterea 2021, Petra Stehlíková

Tak tohle bylo překombinované. Přiznávám, že v příběhu už se nevyznám. Ilan má spoustu superchopností, které se postupně odhalují, ale ani ona nedokáže vyjádřit, kým přesně je, když se jí v ruce rozežhnou duvaly. Myslím, že několik vyvolených bojovníků, kteří s ní v závěru knihy procházejí podzemím na druhou stranu retey, to vyjádřilo za čtenáře - neví, co tam dělají, co je tam čeká, kdo je to vede. Vyprávění je od začátku do konce pochmurné... A otevírá cestu dalšímu, stejně temnému dílu. Tak nevím no, je to napsané dobře, ale všechny ty záhady knize ubírají minimálně jednu hvězdu.... celý text

Dneska už se tomu směju 2009, Adina Mandlová

Upřímný deník jedné ženy, která se v životě nesvazovala pravidly a konvencemi. Užívala si naplno a po svém. V první třetině knihy mi asi byla i sympatická, pak už toho ale bylo prostě moc. Čtyři manželé, nespočet milenců, minimálně tři těhotenství, která nedopadla dobře, většinou z její vůle, nespočet bytů a domů, mezi kterými se Mandlová stěhovala sem tam. Připadalo mi, že si při takové roztěkanosti nemůže utvořit obraz sebe sama, že se pořád jen někde pokouší něco začít a u ničeho nevydrží. S herectvím by to bylo bývalo jiné, vlivem událostí, které ona sama tentokrát zase tolik nezpůsobila, se ale její kariéra za války / po válce v podstatě rozpadla a Adina pak už spíš tak bloudila životem... až našla ve stáří klid na venkově na Maltě.... celý text

Příležitostné nápady 2020, Elena Ferrante

Krásné. Sloupky Eleny Ferrante, ve kterých si rok všímala zdánlivě obyčejných věcí a citů kolem sebe, pozorovala je a popisovala, mě inspirovaly. Sama mám teď nutkání znovu se pustit do psaní deníku, tak, jak jsem ho přirozeně psala jako malá, v podobě krátkých zamyšlení na témata podobná těm v téhle knize. Příležitostné nápady doplňují i nádherné ilustrace. Ke knížce se budu ráda vracet.... celý text

Jantarové oči 2013, Vilma Kadlečková

Mám takovej pocit, že je to skvělý, ale nedokážu to obhájit, protože sci-fi nerozumím. Abych pochopila, co všechno vlastně lidstvu hrozí, protože si začalo s těmi z planety Össe, musela bych si Jantarové oči přečíst tak třikrát. Tuším, že spory nitrožilních hub a různé drogy budou jejich hlavní zbraní proti jednotlivcům, dál tu máme lidské oběti jejich bohu... Tragický hrdina, ale přesto cynik, kterému to pálí, Lucas Hildebrand tohle všechno vidí jako první a hledá, jak by se společnost mohla ze závislosti na Össe vymanit. Brzy se dozvídáme, že za to zaplatí vysokou cenu, což úspěšně skrývá před svou sestrou, méně úspěšně před svou dívkou, poněkud hysterickou Pinkertýnkou, která ho po dvaceti letech konečně sbalila. Na konci prvního dílu myceliární ságy Lucas nejspíš objevuje jakési tajemné skupenství... A teď si jdu přečíst komentáře, třeba mi to někdo vysvětlí líp.... celý text

Čaroprávnost 1994, Terry Pratchett

Cesta jedné holky za tím, aby mohla dělat mužské povolání. Vlastně víc než povolání, aby mohla žít stylem života, který vždycky příslušel výhradně mužům. To obnáší mimo jiné vychodit jako první žena mužskou univerzitu. Všichni jsou z toho dost překvapení, někteří se trochu vysmívají, většina jí prostě nevěří - vždyť to nejde, jsi holka. Eskarina se samozřejmě natruc rozhodne být jak čarodějkou, tak mágem, proč by si měla vybírat. (Tady jsem si vzpomněla na Ciri že Zaklínače.) Fajn emancipační příběh, ale chyběla mi tam třeskutá vtipnost z předchozích dílů Zeměplochy, Esk a její objevování magie to prostě neutáhnou.... celý text

Faust 2008, Johann Wolfgang Goethe

První polovina knihy mě natolik vyčerpala, že odkládám do nedočtených… Faust se dostal do průšvihu, protože celý život seděl nad knihami a nakonec seznal, že z nich stejně není možné vyčíst všechno poznání. Veškerá radost mládí mu zatím utekla – a co on teď se sebou. Tak uzavře smlouvu s ďáblem a už se veze. Ďábel Fausta omladí a on hned svede holku, zařídí jí nemanželské dítě a ona, pokořená a zoufalá, dítě zabije a je odsouzena k popravě. Faustovu nabídku pomoci hrdě odmítá a ten ji nechá svému osudu a odchází. Druhý díl začínající Faustovým setkáním s lehkomyslným císařem jsem prozatím nechala být já, ale ač si na něm vylámali zuby i překladatelé a mnozí ho rovnou zatratili jako nekvalitní, věřím, že se k němu ještě odhodlám. Verše jsou to bezesporu nádherné a to, že na nich Goethe neúnavně pracoval celý život, je obdivuhodné a nepředstavitelné.... celý text

Němý svědek 2006, Agatha Christie

Zase je ve hře jedno tučné dědictví, takže příbuzní se mohou přetrhnout ve vymýšlení té nejpřirozeněji vypadající vraždy. Jak Hercule Poirot odhalí, plánů bylo dost ze všech stran, ale jen jedna povedená osoba měla odvahu tetičku doklepnout, když to s „míčkem“ na schodech nevyšlo. Precizní.... celý text

Rodinná kronika 1977, Natalia Ginzburg

Tak intimní, a přitom tak neosobní. Paradox, který jsem snad v žádné jiné knize tolik necítila. Ginzburgová na dvou stech stranách popisuje asi pětadvacet let života své rodiny, té, do které se narodila, i té, kterou sama založila. Útržky hovorů temperamentních rodičů, střípky ze života sourozenců, vše ovlivněno nastupujícím fašismem, válkou a nakonec vyrovnáváním se s komunismem. Nataliina rodina patřila k italské inteligenci - otec učil na univerzitě, všechny děti studovaly a některé osobně ovlivňovaly společnost v duchu přicházejících změn (bratr Mario byl téměř zatčen kvůli převážení protifašistických brožur do Švýcarska, ale podařilo se mu uplavat po řece za hranici, kde mu pomohli Švýcaři). Její Rodinná kronika je opravdu kronikou událostí, bez zjevného zřetele k rodinným vztahům. Pokud budete hledat v téhle novele osobnější výpovědi o vztazích mezi rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci, dozvíte se, že otec, který byl poněkud despotického založení, nazýval své děti celý život osly a že v období, kdy se Natalia podruhé vdala a stěhovala se z Turína do Říma, se k ní matka chovala nevraživě. Několik osobnějších poznámek vyplývajících z popisu rodinných zvyků by se v knize našlo, třeba vyprávění o otcově lásce k horám, k jejichž každoročnímu zdolávání v těžkých okovaných botách a bez kapuce nutil celou rodinu, až se mu u většiny jejích členů podařilo dosáhnout pocitů blížících se nesnášenlivosti k horské turistice. Dobře vystihla celkový dojem ze čtenářského zážitku Lara Feigel v Guardianu: "Je to trochu jako číst Elenu Ferrante, ale tam, kde se čtení Ferrante může zdát jako navazování nového přátelství, čtení Ginzburgové je spíše jako nacházení mentora." (můj neobratný překlad) Ginzburgová sdílí svou osobní zkušenost z každodenního života, ale její uvedení čtenáře do společenského kontextu ho nutí vidět věci více svrchu. Nepídit se po tom, proč najednou děti odešly z domu - nejspíš dospěly, jen nám autorka nenabídla žádný pozvolný přechod z jejich dětství ani zarámování děje konkrétním rokem. V duchu předchozího srovnání - mně bude asi vždycky bližší intimita Eleny Ferrante, ale o Natalii Ginzburgové jsem si zatím udělala obrázek pouze z jedné knihy, takže se těším na něco dalšího.... celý text

Selský baroko 2005, Jiří Hájíček

Krásný, pro mě je to jak návrat domů, takovej, jakejch bych chtěla, aby byl, co bych chtěla cítit ke svý vesnici, ale necítím. Sama pocházím ze vsi v jižních Čechách a při čtení jsem si tolikrát přála, aby mě moje rodný místo a jeho okolí takhle zajímaly, abych měla chuť ptát se na lidi, kteří tam kdysi žili... Jenže já to vždycky brala spíš jako trochu křivdu, že jsem tam zavřená a nikam se odtud nedostanu, takže jakmile jsem dospěla, odstěhovala jsem se do Prahy. Přitom mně se práce hlavního hrdiny tak líbila, hledat v kronikách a archivech, sestavovat rodokmeny a zjišťovat si historii statků a toulat se po vesnicích. Co víc člověk v životě potřebuje. Těmhle typům, který neshromažďujou peníze a žijou si skromně se svýma knížkama, já úplně rozumím. Navíc to, jak k němu přistupoval jeho brácha, jaký měl Pavel postavení v rodině... No znám to. Ale pro mě je v tom venkovském žití pořád velkej smutek, v tom, jak tam na vás doléhá sám život a smrt... a Hájíček to vystihl přesně. Silných momentů je v knize plno. A historka s krávou, kterou odváděli násilím ze statku a jí se nechtělo přes práh, tak ji zbili, mě rozbrečela a je to jedna z těch knižních scén, který pravděpodobně nevymažu z paměti.... celý text

Čarostřelec 2020, Jan Horníček

Pěkná detektivka! Teda malinko přitažený za vlasy s těma zednářema a tak, ale tyhlety tajný společenství a konspirace můžou být právě dobrým kořením knížky, když to není blbě napsaný. Jizerky jsou pro mě zatím neprobádaný, ale už několik let zprostředkovávaný mým dobrým kamarádem skrze jeho vlastní tvorbu a vyprávění. Sama jsem tam byla doslova párkrát, ale jak se mi do života pořád vrací, tak k nim mám určitej vztah. Tahle knížka je taky pěkně načtená, doporučuju.... celý text

DNA 2017, Yrsa Sigurðardóttir

Ne, mně tyhlety sériový kriminálky, který se vyrojily v posledních letech, už prostě nemají co dát, pokud to není Nesbo, kterej je čím dál lepší. Na DNA mě navnadilo, že jde o islandskou kriminálku od místní autorky, takže jsem čekala, že se o té zemi něco dozvím, o místních lidech, o jejich povaze, zvycích, o tom, jak tam funguje policie v porovnání s jinými státy. Nedozvěděla jsem se nic, kdyby tam lidé neměli islandská jména, mohlo se to klidně odehrávat na okresním ředitelství v Brně. Románek Freyji a Huldara jsem nepochopila, to bylo na úrovni českého rodinného seriálu - mám se začervenat nad tím, že se dozvím, že spolu kdysi strávili noc, a teď se v celé knize chovají prkenně a téměř spolu nemluví? "Ocenit" se dá originální pojetí vražd, ale připadá mi příšerný to vyzdvihovat, už pár let si říkám, že je nechutný se v tomhle předhánět kvůli prodejnosti knihy. Zaujala mě ta zápletka, která vyplavala najednou na konci - motiv k vraždě. To bylo vlastně dobrý. Celkově na mě ale DNA působila podobně jako série s Robertem Hunterem - autorka se vyžívala v nechutném vraždění a kromě toho (nebo spíš včetně toho) bylo v románu skoro všechno špatně, pardon. Ono to bylo i tak nějak nezajímavě přeložený...... celý text

Smrt na Nilu 2004, Agatha Christie

Zase jedna propracovaná zápletka, kdy se do případu nakonec namočí více pasažérů výletní lodi, než by jeden čekal. Pokud v poirotovkách skupina lidí cestuje, nebývají to zkrátka běžní pasažéři, kteří by se viděli poprvé. I tentokrát jsou ve hře peníze, láska, manželství - a i tentokrát musí vrah dodatečně domýšlet už trochu překombinovaný plán, protože by ho někdo mohl nečekaně usvědčit. Takže když loď dopluje do přístavu, vynášení mrtvol zabere dost času...... celý text