Natalia Ginzburg

italská, 1916 - 1991

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 7 knih
5 italských novel
5 italských novel
Rodinná kronika
Rodinná kronika
Všechny naše včerejšky
Všechny naše včerejšky
Drahý Michal / Takého si ťa pamätám
Drahý Michal / Takého si ťa pamätám

Nové komentáře u autorových knih

Milý Michale Milý Michale

„Říkat téhle knížce Milý Michale mi pořád připadá vtipný, četla a pak i poslouchala jsem to v originále jako Caro Michele - se skvělým přednesem italské herečky Anny Bonaiuto, která naprosto úžasně načetla jako audioknihu taky Geniální přítelkyni. Ale k milému Michalovi - šlo o moji druhou Ginzburgovou, jako první jsem předloni dostala k narozeninám Rodinnou kroniku, milé historky ze života jedné rodiny. U Micheleho / Michala jde taky o jeden úsek života rodiny s pěti dětmi, ale vyprávěný zcela jinou formou. Většina knihy je psána formou dopisů, které se prolínají s vyprávěním v reálném čase. Autorka nás na začátku uvede do nového domu matky rodu Adriany, která se svým příbytkem není zcela spokojená, a hned v jejím úvodním dopise adresovaném právě jedinému synovi Michelemu se dozvídáme, že není a nikdy nebyla v životě spokojená s ničím. Momentálně ji nejvíc trápí nezabydlenost jejího nového domu a to, že se z druhé ruky dozvěděla, že Michele utekl z Itálie do Anglie. Prostřednictvím jeho sester, nejlepšího kamaráda a bývalé milenky, ale i z dopisů samotného Micheleho se pak dozvídáme, že při svém útěku zapomněl v šuplíku vlhkého sklepního bytu, kde se zdržoval, samopal, který souvisí s jeho radikálně politickými sklony. Zvláštnější než tahle linka pro mě ale byly dopisy Adriany, která o všech svých dětech psala jako o nevzdělaných pitomcích - a psala to přímo jim. Druhá pecka byla Micheleho bývalá milenka Mara, ani ne tak proto, že nevěděla, s kým má dítě, ale spíš že měla potřebu Michelemu vypisovat, že sbalila staršího muže připomínajícího pelikána a jaké to s ním bylo v posteli, a do toho přidávala, jednou že dítě jí připadá podobné Michelemu, pak zase že ne. Na italském kurzu jsme vesměs hodnotili tak, že v té knize jsou všichni padlí na hlavu, to tak nějak sedí.“... celý text
— Margherita_N

Rodina Manzoniů Rodina Manzoniů

„Poslední letošní (2022) přečtená kniha je zároveň tak trochu přípravou na rok nový, protože se týká italského autora, jehož nejslavnější román se chystám konečně přečíst. Je jím Alessandro Manzoni (1785–1873) a jeho Snoubenci (1827/1840). A italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (1916–1991), od níž jsem letos četl román Rodinná kronika, napsala o Manzonim a jeho rodině románový životopis Rodina Manzoniů (La famiglia Manzoni, 1983). Začíná u jeho rodičů a pokračuje postupně přes jeho dvě manželky až k dětem a zahrnuje období téměř 150 let, od roku 1762 do roku 1907. Opírá se o fakta a nefabuluje a bohatě cituje z rodinné korespondence, což je také trochu kámen úrazu na celé knize, neboť ty citace jsou rozsáhlé a někdy dosti nudné, ti lidé si podrobně a mnohomluvně psali i o bezvýznamných věcech; je to samozřejmě cenný pramen, ale méně by bylo více... Velikán italské literatury, básník, dramatik a prozaik Alessandro Manzoni, jehož Snoubenci znamenají pro Italy asi tolik, co pro nás Babička Boženy Němcové, zůstává v knize spíše v pozadí, hlavní pozornost je věnována členům jeho rodiny. Vzhledem ke svému dlouhému životu (zemřel v 88 letech) přežil Manzoni nejen obě své manželky a řadu ze svých devíti dětí, ale i mnoho dalších příbuzných. O zrodu jeho nejslavnějšího díla se dozvíme jen málo, to nebyl hlavní cíl Ginzburgové. Nicméně i tak jsem rád, že jsem její oceňovanou a úspěšnou knihu přečetl. A budu se těšit na Snoubence.“... celý text
— milan.valden

Rodinná kronika Rodinná kronika

„Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny. Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho. V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií. "Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."“... celý text
— milan.valden

Rodinná kronika Rodinná kronika

„Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny. Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho. V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií. "Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."“... celý text
— milan.valden

5 italských novel 5 italských novel

„V této knize se představuje pět italských prozaiků poměrně širokého generačního i tvůrčího rozpětí. Přesto mají jejich práce zde uvedené jeden společný rys: neorealismus. Každý k němu sice přistupuje z poněkud jiného úhlu a jiným způsobem, v konečném výsledku se však přesto všichni potkají ve společném středu, ať už byl jejich výchozí bod kdekoliv. Zobrazení všedního a každodenního života lidí v jeho skutečné podobě má v každém jednom příběhu svůj osobitý odstín a barevný nádech. A ještě něco má těchto pět novel společného: smutný humor. Je jedno, zda řešíme vnitřní rozpory neposlušného Luky, hašteříme se společně s Amerigem s voliči a jejich zástupci v Cottolengu, očima postiženého lékárníka Pina Barilariho sledujeme popravu jedenácti ferrarských občanů, sníme o umělecké výstavní síni nebo s třiatřicetiletým fešákem Aldou proflámujeme noc v Miláně. Všechny ty více či méně groteskní obrazy znepokojují, revoltují a burcují, ale navzdory tomu přinášejí především tiché a posmutnělé smíření se sebou, s křivdou a nespravedlností, se světem, s životem…“... celý text
— ludek.n

Přejít na knížky autora