ludek.n komentáře u knih

Mladý kadet Alexander Karlov, prchající před bolševickou revolucí, možná chtěl začít v Šanghaji nový život, ale stíny minulosti ho dostihly i tady a donutily ho postavit se tváří v tvář nenávisti a zlobě. Jen pomsta může vyléčit jeho strádající srdce. Bartle Bull nás zavádí do historických kulis meziválečné Šanghaje, v jejíchž křivolakých uličkách rozehrává dramatický příběh ruských utečenců, kteří často přišli o všechno, mnohdy i o úctu k sobě samým. Na jedné straně sny o ztraceném lesku a bohatství, na straně druhé nesmlouvavá realita života bez prostředků ze dne na den bez jistoty, že někdy bude lépe. Konfrontace toho, co ještě možné je a toho, co už je jen zbožným přáním, odvahy a zoufalství, strachu a přesvědčení, to vše přidává autor na misku vah pro konečné účtování. Četlo se to dobře, ale jaksi bez nadšení a bez skutečného zaujetí dějem, myšlenkami a nakonec i postavami, které (řečeno divadelním žargonem) trochu přehrávaly.

Korvetní kapitán John Devane byl vyslán, aby velel jednotce britských torpédových člunů v Černém moři, kde Sověti marně zápasí s německými námořními jednotkami. Hrdina bojů ze Středomoří se bude muset postavit německému esu Gerhardovi Linckemu v boji na život a na smrt. Douglas Reeman na pozadí druhé světové války rozehrává strhující válečný příběh, který těží především z jeho vlastních zkušeností z bojů v Severním moři, Arktidě, Atlantiku i ve Středomoří. Prostředí tedy dobře zná a bojové operace torpédových člunů proto podává velmi autenticky, precizně a s notnou dávkou nadšení. Dobře se mu daří vytvářet v průběhu celého vysokooktanového děje pnutí, které bezpochyby uspokojí nejednoho milovníka akčních scén. Také postavy mají dost šarmu a osobitosti, aby zaujaly, ať už se jedná o hlavní duelanty Devanea a Linckeho, nebo o plejádu tu významnějších, tu méně důležitých hrdinů. Byť se jedná o historickou fikci, jsou Torpéda, vpřed! Dostatečně přesvědčivá a rozhodně nenudí.

Kniha nese podtitul „Od Vikingů k Sinopu - 1000 let námořních bojů“ a je přesně o tom, co tento dovětek slibuje: o vyčerpávající přehlídce plachetnic od prvopočátku věků až po rok 1853, kdy se v bitvě u Sinopu uzavřela historie bojových lodí, vybavených plachtami. Fundovaný text milovníka námořní historie Františka Novotného je doprovázen obrovským množstvím plánů, nákresů, ilustrací a tabulek, zevrubně pitvajících tematiku plachetních lodí doslova od A do Z. Přestože hluboce obdivuji autorovu práci a smekám před kvantem detailů, které se mu podařilo nashromáždit, nejpozději od poloviny knihy byla moje hlava natolik přeplněna všemi těmi dvojpalubníky, trojpalubníky, fregatami, korvetami a šalupami s jejich 36librovkami, 24librovkami, 18librovkami, 12librovkami… o počtu děl, lan, plachet a námořníků té které lodi ani nemluvě, že jsem prostě přestal vnímat. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem následně dokonce přeskakoval celé bloky dat a úplně rezignoval na tabulky. Plachty v ohni jsou bezpochyby záslužným dílem (pro nadšence nejspíš dokonce biblí), mě ale na konci zanechaly poněkud tumpachovým a přejedeným.

Hautmanovy útesy, na kterých ztroskotala vlajková loď Spojené východoindické společnosti Batavia, se pro hrstku vyvolených staly požehnaným Královstvím úspěchu a moci, pro valnou většinu ostatních se však proměnily v to nejkrutější a nezvrácenější peklo, jaké kdy poznali. Colin Falconer napsal Ostrovy přízraků podle skutečných událostí a je smutnou pravdou, že tolik zla a krutosti, přiřčené lidským bytostem, by si snad ani nikdo nedokázal vymyslet. Knihy o bezuzdném a nesmyslném zabíjení, brutálním znásilňování a zvěrstvech, kterých je schopen člověk rozumný, mě nikdy moc nebavily. Tady k tomu přistupuje ještě podivná plochost dějové linky, jejíž dramatičnost jako by byla uměle potlačena, aby vynikla psychologicko-filozofická vrstva a zamyšlení autora nad historickými událostmi. Ke škodě díla to bohužel nefunguje, a protože tu není nic dalšího, co by díru vyplnilo, zůstaly Ostrovy v mých očích daleko za očekáváním.

Dobrodružství na moři i na souši, jednou mezi domorodými africkými kmeny, mezi divokými šelmami, skrápěn monzunovými dešti, jindy na palubě pirátské lodi při zajímání nákladů bohatých obchodníků, nebo neohroženě čelící bouři. Zloděj, darebák, pirátský kapitán a vrah Bob Singleton, postava Defoeovy novely, nemá nikdy strach, protože vlastně nikdy nikým nebyl, nikam nepatřil a neměl, alespoň na začátku, co by ztratil. Člověk se při čtení Dobrodružného života kapitána Singletona asi jen těžko zbaví pocitu, že se jedná o jakousi hrubou kostru rozsáhlého románu, který se nikdy nedočkal svého napsání. Nasvědčoval by tomu nejen brutálně uříznutý konec, ale i vedení děje a šablonovitost postav. Sám autor do textu vložil strofu, že na podrobné pojednání o tom, co se stalo, tu není dost místa, tolikrát, až je to více než podezřelé. Postavy nemají hloubku a snad kromě ústřední postavy jsou jen obyčejnými skicami. Všichni jsou hodní, přátelští, ochotní (včetně všech afrických domorodých kmenů), a vlastně i samo pirátství je vykresleno jako bohulibá činnost, postrádající onu nelítostnou krutost, dělové salvy, potoky krve a do nebe volající zvěrstva. Je to podivný cestopis a ještě podivnější (nereálná) pirátská odysea.

Terizio Marg-Elwe, princ Quistrytu, malý vzrůstem, ale velký srdcem, se vydává na dobrodružnou cestu za slávou a velikostí. Provázen tajemnými proroctvími a využívaje svého šermířského umění, stejně jako rozvahy, chytrosti a dobrosrdečnosti, se brzy stává největším bojovníkem, vůdcem a králem celého sjednoceného Pobřeží. Jana Rečková se zase jednou vytasila s fantasy příběhem, který má atmosféru, originální nápad i atraktivního hrdinu. Typická čtivost Janiných prozaických dílek je v tomto případě podpořena maximálně natlakovanou dějovou linkou a parádně zvládnutými charaktery jednajících postav, ať už těch kladných nebo těch záporných. Vše má přitom promyšleno do posledního detailu a čtenář je v jejím složitém světě věšteb a tajemných proroctví okamžitě jako doma. Spousta pobídek žene děj nezadržitelně k cíli, a tak na nudu není místo. Finále je famózně vypointované, přestože závěrečný běh bych si dovedl představit o kousek delší a ještě o chloupek propracovanější. Nicméně i tak mě „malý král“ bavil nad očekávání a bez váhání mu uděluji absolutorium.

Kolesový parník Sen Ockerwee, brázdící kalné vody Mississippi, se stává ohniskem boje o moc dvou pokolení upírů, kdy jedna chce zachovat staré zvyky, zatímco druhá chce najít nové způsoby soužití s lidmi. George R. R. Martin se pustil do upírské tematiky s odhodláním sobě vlastním. Robustní vize se v jeho rukách zhmotňuje v poutavém příběhu, který má nicméně své plusy i mínusy. K plusům jednoznačně patří historické pozadí a aspekty říční plavby. V popisu doby, krajiny a techniky je Martin vysoce přesvědčivý. Také jeho slovesný projev je úchvatný, což je bezpochyby i díky přičinění překladatele Richarda Podaného. Bavilo mě filozofické pojetí konfliktu (morálka a řád proti zkaženosti a chaosu, realismus proti nihilismu), nebo vrstvení děje. Co mi naopak vadilo, bylo gradování vypjatých momentů a pojetí postav. Některé epizodní zápletky mi připomínaly lacinou B-kategorii, která se svou expresí snaží navodit extrémní pocity, ale efekt je většinou přesně opačný. V lepším případě jsou tyto pasáže nudné, v horším otravují. Na konci knihy jsem byl proto značně rozpačitý, zda se mi Sen Ockerwee líbil nebo nelíbil.

Thomas Kydd je povýšen na poddůstojníka a jako člen posádky bitevní fregaty Artemis se vydává na dalekou cestu do Číny. Poznává hořkost lásky i odcizení s nejlepším přítelem. Bojuje proti kanibalům, vzdoruje bouřím, potýká se s nesnázemi, ale žije a miluje jako nikdy předtím. Pokračování Kydda se nese v podobném duchu jako předchůdce a nabízí další porci dobrodružství bývalého parukáře, násilím odvedeného na moře a přeměněného na námořníka. Julian Stockwin tentokrát nelpí tolik na disciplíně (Artemis prostě není Duke William), zato do koktejlu přimíchává kapku exotiky z cesty na kraj světa. Boj proti francouzským revolucionářům nahradilo zápasení s kanibaly a lamanšský průliv světové oceány. Tam, kde se Duke William prodíral smrtí a zkázou, tam Artemis letí s větrem o závod. Něčeho ubylo a jiného zase přibylo. Většina postav zůstává ve stínu Thomase Kydda a prostor pro seberealizaci dostávají jen sporadicky. Finále vzal autor hodně zkrátka a na rozdíl od předchozího dílu si žádá doplnění.

Parukář Thomas Paine Kydd byl násilím naverbován do vojenského námořnictva a nyní se musí vypořádat s přísnou disciplínou a drsným životem na moři. Kydd je první dílem dnes již dvaceti sedmidílné série a autor Julian Stockwin začíná se svým hrdinou doslova od píky - od námořního odvedence bez jakýchkoli zkušeností. Společně s Thomasem Kyddem se tak seznamujeme s těžkým životem námořníků na bitevní lodi HMS Duke William v období napoleonských válek. Zobrazení technických reálií a podmínek, za nichž museli řadoví námořníci pracovat je natolik precizní a realistické, až místy překrývá vlastní příběh. K tomu se přidává nadužívání odborných termínů a námořních slangových výrazů, takže vyznat se ve všech těch orlopech, galionech, stěhovkách, vratičkách, šlapnicích a dalších součástech plachetnic je pro laika někdy až příliš. Jinak ale jde o poměrně svižnou a dobrodružnou četbu, která má náboj, energii i tah, včetně poměrně solidního happy endu.

Trojstěžník Anastázie, který vplul do altonského přístavu s dvěma sty mrtvými těly na palubě, je skoro stejnou záhadou jako smrt bývalého provazníka Jana Kamladeho, jehož tělo s proříznutým hrdlem bylo nalezeno po slavnostním banketu v luxusním Hotelu de l´Europe. Německá autorka Virginie Doyle napsala historickou retro detektivku v lehkém, oddechovém stylu i tempu. Vláčnost a nevzrušivost, kterou se její text vyznačuje, má až uspávací charakter a tepovou frekvenci čtenářů určitě nezvednou ani ty nejvypjatější momenty. Těch je ostatně málo, neboť případ se řeší způsobem slavného Hercula Poirota, tedy s minimem indicií, zato s velkým, z klobouku vytaženým, závěrečným odhalením viníků (které je však natolik klidné, smířlivé a nekonfliktní, že i čtenář dál splývá s proudem a nevyvine ani tu minimální snahu dostat se na břeh). Kniha končí, četba byla milá a příjemná, ale pochybuji, že si zítra vzpomenu, o čem vlastně byla.

Druhá anglo-holandská válka se datuje od 4. března 1665 do 31. července 1667, kdy byla v městečku Breda podepsána mírová dohoda. Spisovatel, novinář, malíř a grafik Václav Vorlíček se v knize Tři roky krve zabývá příčinami, které vedly k ozbrojenému konfliktu, popisuje jeho průběh a letmo se zmiňuje i o důsledcích, které měl pro znepřátelené státy. Jak už je u titulů z edice Polozapomenuté války typické, populárně naučný text doplňuje bohatá obrazová dokumentace, v této knize dokonce barevná. Bitva u Lowestoftu, bitva u Bergenu, čtyřdenní námořní bitva mezi holandskou flotilou admirála de Ruytera a anglickou flotilou vedenou princem Ruprechtem a lordem Albemarlem, bitva na den svatého Jakuba, Holmes´s Bonfire, požár Londýna, bitva u Nevis a nakonec útok na Medway, Chatham a Harwich jsou vylíčeny srozumitelně a poutavě, včetně zajímavých detailů a medailonků hlavních aktérů. Vzhledem ke skutečnosti, že popisované události nejsou až tolik známé, jsou Tři roky krve cenným zdrojem informací.

28. května 1588 vyplouvá z Lisabonu do války proti Anglii španělská Armada, flotila 132 lodí pod velením vrchního velitele Alonsa Péreze de Guzmán y de Zúniga-Sotomayora, sedmého vévody de Mediny Sidonia. O zhruba čtyři měsíce později se zdecimované zbytky Armady objevují v severošpanělském přístavu Santader. A právě toto tažení velké Armady z roku 1588 si vzali na paškál Ivan Brož a Václav Králíček, aby populárně naučnou formou a bohatým vizuálním zpracováním osvětlili příčiny a důsledky, kterými se tato španělsko-anglická námořní válka zapsala do dějin. Kniha vyváženě kombinuje politické pozadí s technickými detaily, přičemž autoři nezůstávají jen u suchopárného popisu událostí, ale vysvětlují také rozdíly v námořní technice, taktice a výzbroji obou flotil. Je psána srozumitelně, lehkým a přístupným stylem, doplněna řadou originálních ilustrací. Co trošku vadí je určitá míra povrchnosti a dramatické neutrálnosti, která knihu řadí do kategorie neurazí/nenadchne.

Druhé, přepracované vydání titulu Na vlnách moří a oceánů od Václava Švarce nabízí vybrané kapitoly z dějin mořeplavby od prvních neumělých pokusů na plovoucích vorech až po vysoce sofistikované překonávání vodních ploch na supermoderních člunech, v jaderných ponorkách či s gigantickými kontejnerovými přepravníky. Čtenář zde vedle popisů námořních bitev, osudů slavných lodí nebo přehledu klíčových dějinných okamžiků nalezne i povedené tematické ilustrace Gustava Kruma a Přemysla Kubely. Populárně naučný výklad je primárně určen mladým čtenářům, proto nepřekvapí jednoduchý a přístupný styl, snaha o přehledné členění a někdy i zjednodušený náhled na události. Autor se bohužel nevyhnul přebírání některých ustálených klišé, lehkým nepřesnostem a především pochlebování bývalému Sovětskému svazu, jehož úspěchy místy vynáší až do nebe. Hladkému čtení občas brání vysoká míra encyklopedičnosti, kdy se na jednu hromadu kupí data a jména až z toho jde člověku hlava kolem. Nejpovedenějšími kapitolami tak jsou ty o starověkých námořních bitvách, které jsou jak poučné, tak mají nezanedbatelný dobrodružný náboj.

Za neodpustitelný prohřešek byli vykázáni ze svých domovů, a tak se lidé ze Sorve vydali do neznáma na nebezpečnou cestu za snem. Silverbergova oceánská odysea Tvář vod je našlapaná nejrůznějšími mimozemskými formami života až po okraj a jejich konfrontace s lidmi vytváří bohatou osnovu pro nejrůznější zápletky, na kterých si autor brousí svou bohatou sbírku nápadů. Hlavní linie, směřující k obludnému metafyzickému finále, je přitom průzračně prostá a jednoduchá. Důraz je kladen na precizní profilování hlavních aktérů, kteří se účastní cesty k Tváři vod, aby pak zde, vystaveni poznání, volili svou další životní etapu. Silverberg je přesvědčivý v celkovém pojetí i detailech a dokáže čtenáře vtáhnout dovnitř příběhu, aniž by používal nějaké fígle a expresivní nástroje. Povedlo se mu krásně vypointovat i závěrečné dilema, zda svoboda člověka spočívá ve vzdání se sebe sama nebo zachování vlastní identity.

Je možné, aby výprava Kryštofa Kolumba za objevením Ameriky nebyla dílem zvídavosti janovského mořeplavce, ale umělým zásahem Interventů z budoucnosti? A dá se provést korekce, která by časovou linii znovu změnila a místo následného dobývání a masakrů vytvořila prostor k vzájemné výměně znalostí a ustavení globální jednoty? Orson Scott Card se pustil do časových paradoxů a kauzalit, které spojil s náhledem na životní osudy slavného objevitele Kryštofa Kolumba, který zde není vylíčen jako dobyvatel, ale jako hluboce věřící muž, plný vnitřních rozporů. Obě časové linie jsou poměrně vyvážené a obě mají své klady i zápory, s nimiž je potřeba se srovnat. Mně asi nejméně oslovila závěrečná „oslavná“ katarze celosvětového míru a onen bezbřehý „humanismus“ k zániku odsouzeného lidstva, které z četby udělaly hodně podivnou pouťovou atrakci z laciného magazínu o lunaparcích. Přidání novely Atlantida k tomuto vydání by se jistě setkalo s větším úspěchem, kdyby z ní byla vynechána část o Kemalovi, která je v podstatě slovo od slova zopakována v románě samotném.

„Chtěl jsem udělat něco, co by nás všechny zachránilo z našeho zoufalství, naší nemohoucí nečinnosti, něco, co by nás vysvobodilo z války a dalo nám nový život v míru.“ Ztracená poválečná generace, která hledá své místo ve světě. Thalassa je z části dobrodružný, z části psychologický román, zkoumající hlubiny duše člověka, který prošel peklem války a nyní má problém začlenit se do společnosti, která ho sice neodmítá, ale ani ho nevítá s otevřenou náručí a slibem zářivé, bezproblémové budoucnosti. Tápání, pochyby, hledání smyslu života, ale i porozumění, přátelství a lásky jsou určujícími tématy tohoto díla. Nad nimi pak Jan de Hartog vyklenul oblouk dobrodružného potápění se za pokladem u ostrůvku západně od Kyklad, který má plnit úlohu napínavého a uchvacujícího momentu (a svým způsobem se mu to i daří, byť bazírování na uchování tajemna působí poněkud zastíracím dojmem). Thalassa je v konečném výsledku zajímavá kniha s přesahem.

Stará rybářská rodina Marienových z Lameé objevila u Pustých ostrovů bohaté ložisko korýšů, které by jim mohlo na léta zajistit obživu, kdyby ho však nestřežila obrovská osmiramenná chobotnice, která se pro Merienovy stane životním prokletím. Lev Pelén se snaží o dobrodružný mořský horor ve stylu Melvillovy Bílé velryby, ovšem bez onoho nekonečného filozofování. Škoda jen, že si poměrně zajímavou a solidně napínavou zápletku, kazí přímo školáckými chybami. Asi tou nejviditelnější je ta, že občas na konci kapitoly zapomene, co napsal na jejím začátku, a tak jeho hrdinové zas a znovu v úžasu a s vyvalenými očima stanou před úkazem, jehož svědkem už byli o několik stran dříve a znovu se diví, cože se to děje. Když se to stane poprvé, je to k zasmání, podruhé je to hloupé a potřetí už to je na zastřelení autora. Stejně jako „SMRADLAVÉ“ blátíčko na dně oceánu, nebo jako „BOMBIČKY“ na zádech potápěčů. Chapadla nejspíš vyšla vlastním nákladem autora, proto je trocha shovívavosti na místě. Chtělo to ale ještě spoustu redakční práce, než se kniha vydala mezi čtenáře.

Brémský kormidelník Miloslav Vlnovský zachraňuje početnou rodinu Rolemilových při ztroskotání plachetního trojstěžníku Pokojný u Mysu Dobré naděje. Svou věrností, čestností, moudrostí a laskavostí si vydobude vděk i slzy všech zachráněných členů rodiny. Kniha Fredericka Marryata je novou, rádoby modernější verzí Defoeova Robinsona, v níž osamělého ztroskotance nahrazuje vzorná a zbožná anglická rodina Rolemilových, kteří se musejí vypořádat nejen s nástrahami života na pustém ostrově, ale i s nezbedností ve vlastních řadách, která jim nejednou přinese velké potíže. Příběh kormidelníka Vlnovského je prostý, přímočarý a jednoduchý, přesto má neodolatelné kouzlo dětských dobrodružných výprav, boulí, odřených kolen a nepoznaných dálek. Archaická čeština přidává opar historie, pohádkové neskutečnosti a tajemna zapomenutých svitků, které léta odpočívaly v kryptách starých knihoven. Je to návrat do dětství se vším všudy i s onou pověstnou slzou na konci za věcmi, co se už nevrátí.

Dmitrij Afanasjevič Luchmanov čerpá ze svých vzpomínek za takřka půl století a vypráví o naplnění svých dětských tužeb být námořníkem, když začal jako obyčejný kuchař na stotunovém škuneru Svatý Michal až se vypracoval k postu významného sovětského námořního kapitána a zasloužilého instruktora na čtyřstěžňové plachetnici Soudruh. Co je třeba hned na úvod zmínit, je skutečnost, že kniha Pod plachtami není dobrodružný román a není ani cestopis v pravém slova smyslu, ale populárně vědecká publikace, napsaná s ohledem na mladé čtenáře a zabývající se výhradně (až na pár výjimek) plavbou na plachetních lodích. Technikálií je málo, většinu rozsahu pohltí informace o síle a směru větru, mořských proudech, nebezpečných úžinách a útesech, o kotvení v přístavech nebo o režimu posádek na jednotlivých plachetnicích. Těch okamžiků, které by člověka zaujaly a připoutaly k textu, je opravdu tak málo, že kniha nadchne snad jen skalní nadšence.

Kapitán Lapérouse se roku 1785 z pověření francouzského ministra námořnictví vydal se dvěma plachetními čtyřicetidělovými fregatami Boussolou a Astrolabií prozkoumat Tichý oceán, hledat neznámé pevniny a bude-li mu přát štěstí, objevit průplav, spojující Tichý oceán s Atlantickým. V lednu 1788 zmizely obě fregaty s oslabenými a vyčerpanými posádkami neznámo kde. Nikolaj Čukovskij zpracovává historii poslední výpravy Jeana-Françoise de Galaupa, hraběte de La Pérouse bez okázalých gest, jednoduše a přímočaře, tak, aby se zavděčil dětskému čtenáři, pro něhož je kniha především určena. Něco si z jeho vyprávění samozřejmě odnesou i dospělí milovníci dobrodružných příběhů, protože i přes všechnu zkratkovitost se kniha poměrně věrně drží historických faktů a nijak je nezkresluje. Možná chybí trochu více barevnosti a plastičnosti, aby to opravdu bavilo a nadchlo, ale i tak se autor popasoval s tématem důstojně a s neokázalou dramatičností, vzbuzující zájem.