LaCucaracha přečtené 255

Čtyři klíče: Velká vlaková loupež 1992, Michael Crichton

Ona tahle knížka působí, že nebude kdovíjak zábavná, ale kupodivu nakonec byla čtivá docela slušně. A to i když je zastaralá a v podstatě celá popisná, tudíž poněkud suchopárná, a taky taková vzdělávací... Ve výsledku jsou ale ty popisy života v Londýně předminulého století vlastně dost zajímavé. A co z knížky činí poklad, to je překlad Jaroslava Kořána, to nemohli zadat povolanějšímu překladateli. Ten se tady v tom zločineckém slangu opravdu vyřádil a klobouk dolů. Jen je škoda, že to vylíčení loupeže není pravdivé, ale možná je to moje chyba, že jsem myslela, že jde o popis skutečného případu, zatímco je to spíš volná inspirace.... celý text

Prachy 1977, Ed McBain

Další z podařených příběhů z 87. revíru. Jako vždy jsem si užívala dialogy, ty prostě nemají chybu. Knížku tentokrát navíc překládal můj oblíbenec pan Kořán, nad jehož slovní zásobou se občas až tají dech. :-) A ta jeho souvětí, jakkoli spletitá a dlouhá, přesto vždy dokonale srozumitelná. "... zatímco on tady musel sedět za psacím strojem a vyřizovat hromadu restů, vysoký, ramenatý chlap, který obvykle vypadal atleticky, štíhle a tak trochu čínsky, za což mohly jeho hnědé, šikmo posazené oči, ale který teď vypadal povadle, opotřebovaně, uondaně a zaskočeně, zrovna jako člověk, kterému se zvolna zařezávají spodky do žlábku pod křížem, což bylo přesně to, co mu v tomhle svinském srpnovém pařáku všech pařáků tvrdošíjně a neobměkčitelně prováděly ty jeho." Paráda. Akorát mě moc neuspokojil konec, protože to bylo docela zamotané, plno lidí zapletených v podivných vztazích, a mám takový pocit, že ani nebylo vysvětleno úplně vše. Ale jinak vysoká úroveň.... celý text

Pošťák vždycky zvoní dvakrát / Pojistka smrti 1987, James M. Cain

Dvě kriminální novely, které jsou si námětem hodně podobné. První je určitě lepší. U druhé mi vadil konec, vlastně jsem ten "útěk" úplně nepochopila, a úplný závěr byl až moc melodramatický. Při čtení vás ovane duch americké noirové detektivní školy, akorát zde je vše psáno z opačného pohledu, z pohledu zločinců. Je to napínavé, má to spád, je to dobře napsané, skvěle přeložené a hodně tu dělá zvláštní způsob psaní, kdy u přímých řečí úplně chybějí uvozovací věty, fakt tu není ani jediná. Občas je tak trochu matoucí, kdo zrovna mluví, ale mě to tak bavilo. A kdyby někoho zajímalo, odkud se vzal název s pošťákem, když tam žádný není, doporučuji tento článek: https://blogs.loc.gov/loc/2019/10/how-the-postman-always-rings-twice-got-its-name/... celý text

Zpěv drozda 2008, Walter Tevis

Tohle je určitě jedna z nejlepších knížek, co jsem četla. Postapo jako vyšité. Neřeší se moc, co se v minulosti přesně stalo, protože vždyť je to vlastně jedno. Hlavní jsou tu tři bytosti a jejich vývoj: Bentley (ten především), Mary Lou a dokonalý, ale osamělý robot Spofforth. Svět řídí stroje a roboti, akorát že ne moc funkčně, protože když se něco pokazí, nemá to kdo opravit. Lidstvo žije svůj zdrogovaný, otupělý, poslušný život, bez emocí a lidského kontaktu (kromě rychlého sexu), nic neví, nic neumí, ani číst, a vymírá. Ale Bentley se číst naučí, a když potká nezávislou Mary, začíná se jeho život razantně měnit. Příběh je to hodně komorní, ostatně je psán skoro celý formou deníkového záznamu. Pokud někdo potřebuje akci a drama a zvraty, tohle pro něj nebude. Ale já si vychutnávala každé slovo. Je to krásný příběh a dobře napsaný.... celý text

Komisař Bambus a fantóm banky 1986, Vladimír Přibský (p)

Tak jsem se zase jednou nechala nachytat zdejšími komentáři. Za sebe můžu říct leda to, že knížka není vtipná ani skvělá, natož aby to byl klenot. Třem mužům ve člunu nesahá ani po kotníky, stejně tak Saturninovi, který mě přitom nijak zvlášť neoslovil. Je to chaotické, útržkovité, situační "humor" čerpá z té nejjednodušší grotesky snad ještě z éry němého filmu. Slovní humor je druhu: "Zde ústav MUDrů Ritze a Pitze, u telefonu doktor Pitz osobně. ... Pan Stanley se začal domnívat, že je mušák. - Cože? Ušák? Jako křeslo? - Nikoliv křeslo. Mušák. Jako manžel od mouchy." Asi takhle, dostat se mi to do ruky ve věku cca 12 let, nejspíš by se mi to líbilo, i když bych asi těžko do všech detailů pochopila, o co tam jde. A tak je to nutné brát - je to knížka pro děti. Když ji mám ale hodnotit jako zralý dospělák, tak je prostě podprůměrná.... celý text

Smrt před úsvitem 2023, Robert R. McCammon

Tak moc jsem se na tu knížku těšila, a to asi byla chyba. Ale abych nebyla nespravedlivá, opravdu je to dobře napsané a na konci jste napnutí, jak to dopadne. Jenže je to trochu nesourodé. První půlka byla (pro mě) skvělá. Vypráví o městečku a partě kluků, co se tam děje, co se děje těm klukům, občas je to trochu přitažené za vlasy, ale pořád se to dá vysvětlit obyčejnou dětskou fantazií. Popisování je podrobné, ale nenudí, protože autor je dobrý vypravěč, občas zablýskne humor, občas závažnější téma. Nikam se nespěchá, jste vtaženi dovnitř a je to super. A pak přijde druhá půlka a najednou jsme úplně jinde. Humor je pryč, nastoupí nehezké věci, fyzické trápení zvířat, psychické trápení se lidí, zlo a zloba, začne to být strašně akční, dramatické a tragické, detektivní zápletka s přemrštěným motivem. Chlapec začne být dospěle přemoudřelý už tak moc, že to začne být protivné. Do toho vyloženě duchařina a neskutečno, ovšem magickým realismem bych tohle určitě nenazývala, ten má jiná pravidla. A aby autor nic nevynechal, přihodil patos, životní moudra, nějaké to moralizování a nakonec řádnou dávku nostalgie. Přečtení doslovu mnohé vysvětluje: autor prý napsal asi dvě stě stran o záhadném detektivním případu, ale nebyl spokojený, tak k němu začal připisovat příběh o klukovi a jeho rodném městě, který vždycky toužil napsat. A to je ono – to, co připsal, to je to dobré. A u toho měl zůstat, nedělat z příběhu nabušený thriller. Tak moc tlačil na pilu, až to celé rozbil. Škoda, protože to vypadalo na knížku, ke které se budu ráda vracet. Ale o těch ošklivých věcech už znova číst nechci. Ostatní od čtení ale určitě neodrazuju.... celý text

Invaze zlodějů těl 2023, Jack Finney (p)

Tohle se čte skoro samo, moc dobře napsané. Je to sice tak trochu naivní, ale v tom dobrém slova smyslu. Není to zbytečně složité a překombinované, drží se to jedné linie. Fakt mě to bavilo a chtěla jsem číst dál a dál. Akorát ke konci, když dojde na vysvětlování od pana profesora, to trochu ztratí na spádu, ale pak to zase zrychlí. Navzdory staršímu datu nepůsobí text zastarale, akorát snad že vás napadne, že v dnešní době mobilů by to asi probíhalo jinak.... celý text

My 2006, Jevgenij Ivanovič Zamjatin

Asi by se slušelo dát plný počet, když je to taková klasika. Tepe totalitní systémy, nese silné poselství, morální akcent, varování, blablabla... Ale pro mě je to vážně hodně nešťastně napsané. Já mám ráda klasické vyprávění, ideálně jako kdybyste poslouchali dokonalého vypravěče, od jehož úst se nemůžete odtrhnout. A to se tady nekoná ani náhodou, takhle by nikdy nikdo nic nevyprávěl, leda šílenec, co navíc neudrží myšlenku. To, že je text starý, tu nehraje roli, prostě jen forma převážila obsah, a to ne zrovna pozitivním způsobem. Je to až taková slovní exhibice a zároveň lyrický text. Ale to, co přes to všechno prosvítá, ta vize, to je dobré, jen je toho plno zamlčeno, čtete tak nějak mezi řádky. Nepomůže ani to, že hrdina je hlupák, s tím těžko budete sympatizovat. A textu by pomohla i lepší jazyková redakční práce (četla jsem nové vydání z Odeonu). Přesto nelituju čtení a knížku si i nechám, klidně bych si ji někdy za pár let přečetla znovu. Pro představu, jak jazyk knížky zní, malá ukázka: "Lidské dějiny stoupají v kruzích stejně jako aero. Kruhy jsou různé - zlaté, krvavé, ale všechny mají 360 stupňů. A tak, postupujeme-li od nuly kupředu: 10, 20, 200, 360 stupňů - dojdeme opět k nule. Ano, vrátili jsme se zase k nule - to je pravda. Ale mé matematicky založené mysli je jasné, že je to zcela jiná, nová nula. Postupovali jsme od nuly doprava - vrátili jsme se k nule zleva, a proto místo plus nuly máme minus nulu. Rozumíte?"... celý text

Válka s Mloky 1945, Karel Čapek

Čapek mě nikdy neoslovil, ale tohle jsem si chtěla přečíst. A když už, tak se vší parádou, takže jsem si koupila výpravné vydání od Millennium Publishing. Velká chyba. Asi jen oskenovali starou knížku a bez revize to vydali, nebo nevím, jak se jim tam povedlo dostat takové dementní chyby. Jenže bez ohledu na to mě těžce nebavila ani ta knížka. Resp. první část jo, tam jsem se občas zasmála a občas i něco přečetla nahlas s tím, že "ten Čapek je fakt dobrej". Ale po první části mě to přestalo bavit, ani mi nesedělo to střídání stylů. Eseje, novinové články a já nevím co, vzdělávací části o mlocích... už jsem pak ani neměla sílu to poctivě číst. Nehezké zacházení s mloky mi vadilo, ale to byl asi záměr. A když se poslední část vrátila k "normálnímu" vyprávění (postavy, dialogy), tak už to stejně nebylo tak dobré jako na začátku. Dočetla jsem to narychlo a nasílu, abych už to měla z krku. Obdivuju, že to někdo přečte celé poctivě, slovo po slovu, a ještě se mu to líbí. Určitě si to Čapek i knížka zaslouží, ale u mě se to prostě minulo.... celý text

Já, robot 2012, Isaac Asimov

Já vůbec nechápu, proč mnozí tvrdí, že jde o povídky? Já si teda sbírku povídek představuju úplně jinak. Stejně tak Kirinyaga, to jsou podle mnohých taky prý povídky. Já v obou případech četla normální román/novelu, žádné povídky, a je mi jedno, že Asimov to psal a zveřejňoval postupně. Složilo to celek? Složilo. Je tam jasný jednotný rámec, ale protože jde o vzpomínání doktorky na historii a vývoj robotů, tak jsou jednotlivé KAPITOLY poměrně ucelené. Ale stejně tak jsou i provázané, nejen postavami. Některé na sebe časově navazují, mezi jinými je několik let odstup. Tak je to. Ale úplně mě knížka neoslnila. Takhle: Asimov je právem jedním z otců sci-fi. Ale nelze nevidět, že je to poněkud zastaralé – i když možná za to může i to, že jsem četla vydání z roku 1981. Taky se nedá říct, že by mě to kdovíjak bavilo. Na druhou stranu pro fanouška sci-fi by to mělo být asi povinné čtivo a jsem ráda, že jsem si tenhle rest konečně splnila.... celý text

Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách? 2017, Philip K. Dick

Předně mě docela naštvalo nakladatelství Argo. Mám poslední dobou pocit, že aspoň u sci-fi a fantasy razí cestu udělat knihu co nejvíc líbivou, vydávají znova to, co už vyšlo, s ještě hezčí obálkou a s obrázky, dělají boxy na knihy, což je pro mě naprosto nesmyslná věc, ale asi se to kupuje. Pokud si ale knížky nechci jen na efekt vystavit na poličce, ale chci dobrý čtenářský zážitek, tak je to horší. To to nikdo v redakci nečetl? To nikdo neviděl, jak blbě plno vět zní (viz i diskuze ke knížce)? Skoro to vypadá, že překlad hodí rovnou korektorovi a je hotovo. A název… tak nádherný název ta knížka má a oni k němu nacpou jméno filmu, aby se to líp prodávalo (což teda asi není věcí jen Arga). A ještě v tom mají takový bordel, že na obálce je obojí, na titulce uvnitř a v záhlaví jen BR a v tiráži pro změnu jen originální název. Příště bych proto radila nešetřit na redakční práci, protože sice díky za trend ilustrací v knížkách, ale čtení je u nich přece jen to hlavní. A teď kniha. Film neznám, takže se nemusím zdržovat zbytečným srovnáváním. Popravdě, myslela jsem, že to bude lepší, když je to taková kultovní klasika. Ne že by to nebylo dobré, příběh vtáhne, ponurá atmosféra, přečetla jsem to skoro jedním dechem. Jenže po dočtení mi hlavou začaly vířit otázky a pochybnosti k různým věcem, postavám, událostem, motivům… Celé to s tím Mercerem bylo trochu neuchopitelné, androidi se nakonec nechali ulovit až děsivě snadno, plonkové odhalení v TV, Rachael… Mám takový pocit, že měl nad tím vším autor déle přemýšlet a lépe to propracovat. Takhle to na mě působilo jako první nástřel knížky. Škoda, mohlo to být prostě lepší. Ale i tak to bylo dobré.... celý text

Tři krvavé historie: Rudá žeň / Maltézský sokol / Hubený muž 1987, Dashiell Hammett

Tak tohle bylo hodně slabé, a to jsem měla na základě zdejších hodnocení takové očekávání. Všechny tři příběhy jsou hlavně strašně rozvláčné, ukecané, zbytečně komplikované a nepřehledné. K tomu je to poměrně špatně napsané, těžko říct, kolik jde na vrub autora a kolik na vrub překladatelů. Ovšem překlady každopádně nic moc. Druhý a třetí příběh překládal Nenadál, to bylo o chlup lepší, i když jak drsní detektivové oslovovali každého "milánku", ať už mladou dívku nebo starého chlapa, to bylo fakt strašný. Rudou žeň překládal Jungwirth a dost by mě zajímalo, v jaké dimenzi se mluví stylem: "Ti lidé, které chcete vzít na pakl, byli ještě včera vašimi kábry." Nebo "Mám pro vás skvělou naběračku" ve smyslu dobrý tip, něco zajímavého. To snad ani není věcí staršího překladu, takhle přece nemluví nikdo. A ačkoli mám u knížek obecně radši popisy a dialogy namísto nějaké superakční akce (třeba rozhovory v 87. revíru jsou excelentní a tak živé, že je radost je číst, i když trvají několik stran), tak tady u všech tří příběhů bylo velmi obtěžující v té přehršli prázdných jalových keců hledat střípky, které jsou skutečně důležité pro samotnou zápletku a vyšetřování. V půlce třetího mě to nadobro přestalo bavit a vzdala jsem to.... celý text

Dáma měla oranžový klobouk 1985, William Irish (p)

Ne že bych neměla výhrady. Hlavně je to celé takové dost neuvěřitelné a přehnané. Vůbec se nedivím, že podle knížky natočili ve 40. letech film, na to je jak dělaná. Musíte přistoupit na fakt, že dotyčného odsoudili k smrti, aniž k tomu existovaly jakékoli přímé důkazy, a i ty nepřímé jsou k smíchu. Můžete si prostě říct, že tak rozhodla idiotská porota a hotovo. Musíte přijmout, že policie to dál nevyšetřuje, ačkoli sama věří v nevinu odsouzeného a že komisař si něco organizuje sám ve volné chvíli, neoficiálně, a ještě s pomocí nezkušené dívky, kterou tak ohrožuje. Prostě je to celé vlastně strašně blbé. Ale stejně se to dobře čte a jste napnutí, a já to hodnotím jako veskrze dobrou netradiční detektivku.... celý text

Biela veža 2019, Juraj Červenák

Zjistila jsem, že jsem zapomněla ohodnotit poslední díl Bohatýra, tak aspoň teď s odstupem, i když už si toho moc nepamatuju. Co si ale pamatuju dobře, je ten pocit nasrání, jak autor konec pojal. Všechny oblíbené postavy, všechny bohatýry, všechny ty, kterým jsme dosud měli fandit, nechal pobít, Ilja tuším zůstal, ale totálně vyšuměl do nikam, prostě zmizel. Vůbec byli bohatýři odsunutí na vedlejší kolej a knížka začala být o Semiře a Davidovi... Proč? Dva spratci, absolutně nesympatické postavy, které jsem nejdřív brala jako nutné zlo, které nebude mít dlouhého trvání. Nebavilo mě o nich číst, lezli mi na nervy. Když tam pořád tvrdli, tak jsem aspoň doufala, že zhynou bídnou smrtí tak jako mnoho jiných lepších postav. Ale nakonec to byli právě oni, na které autor zaměřil pozornost, dal jim hlavní prostor a ještě jim dopřál jako jediným happy end. Vážně jsem nevěřila a dočetla jsem tuhle jinak skvělou ságu s velkou, velkou nespokojeností, kdy konec vše pohřbil. Škoda. Ale možná je to podle historické skutečnosti? Nevím, a ani vlastně nechci vědět, vždyť šlo stejně hlavně o literární fikci.... celý text

Dvě tváře lásky 2024, Marie Hamáková

Vše ve svém komentáři dobře vystihla JitkaKola.

Proměny Kafkovy Prahy 2024, * antologie

Knížka je hezky udělaná, oceňuju ilustrace uvnitř, i když obálka se mi nelíbí, působí trochu neesteticky a lacině. Název je nevýstižný, protože v některých povídkách Praha vůbec není. A obsah? „Ohrada“ od Neffa je za mě jasně nejlepší, je to dokonale vystavěný absurdní příběh, kafkovský až do mrtě. „Za fasádou“ od Merglové má vynikající znepokojivou atmosféru, taky skvělé. Pak se ještě zadařilo Sněgoňové, její povídka je přímo o Kafkovi a je to pěkný zavírák celé sbírky. U většiny ostatních pak toho Kafku buď moc nevidím, nebo jsou povídky kvalitativně slabší, což je případ Fiedlerové, Fritze, Pilátové a Epsteina (ten docela pobavil a odlehčil depresivitu sbírky, i když forma mi moc neseděla) - ale pořád to bylo celkově dost dobré. O stupínek níž pak Rudiš a hodně slabý Urban. No a pak zbývá naprosté dno, povídky od Meixnerové, Rezlerové a Podivínské byly fakt zlé. Dotyčné Kafku vůbec nepochopily, protože vážně nestačí vrazit tam osamělého hrdinu (zde hrdinku), špetku depresivity a pro jistotu ještě napovídající slova „brouk“ nebo „zámek“, a to že bude ten Kafka. A pak jsou povídky špatné i samy o sobě, až jsou chvílemi směšné. U Meixnerové mě rozesmál konec, o kterém jsem si dopředu říkala, že tak blbě to snad nemůže skončit – a ejhle. U Podivínské jsem se smála průběžně u různých přepjatých scén, jako třeba když satan hrdinku v pokojíčku připraví o panenství, méně úsměvné byly ubíjející popisy interiérů a vůbec byla celá povídka úmorně dlouhá. Všechny tři povídky jsou ještě k tomu typicky ženské, prostě je vám hned jasné, že tohle by chlap nenapsal. A protože tři jsou čtvrtina celé sbírky, táhnou to tak celé výrazně dolů, což si ostatní renomovaní autoři nezaslouží. Mimochodem, docela mě překvapuje, kolik hodnotících tu píše, že Kafku nikdy nečetli, protože je nezajímá. Tak proč četli tohle, pokud vůbec četli? Že by opět příjemci recenzních výtisků, mor to zdejší databáze, protislužbička za knížku zdarma?... celý text

Pupíky 1-7: Mladé, krásné a proradné 2016, Maryse Dubuc

Rozhodně asi nebudu cílová čtenářka (zamlada jsem ani moc nečetla dívčí literaturu, v dospělosti se snažím vyhýbat klasickému ženskému čtivu a stejně tak to mám i s filmy), ale přiznám bez mučení, že jsem si tenhle soubor komiksů přečetla s chutí. Je to takové to typické schéma "hloupé a intrikánské školní krásky + hodná ošklivka + kluci + (ne)šťastná láska", a taky je dost situací jak přes kopírák, ale zároveň to má i nějaký vývoj a drama a nechybí vtip. I když tedy zápletka s Doplňkem byla hodně drsná. Kresba je skvělá a fakt to byla svým způsobem zábava a skvělý relax. Jedinou slabinou tak je, že to není komplet, ale i to se dá překousnout, když snesete otevřené konce.... celý text

Pan Theodor Mundstock 2005, Ladislav Fuks

Pana T. M. jsem četla už před dost lety a měla jsem teď pocit, že oproti Fuksovým Myším je to celkem "normální" vyprávění. Ale kdepak. Akorát že zatímco Myši jsou taková sci-fi-utopie, takže všechny ty divnosti berete touto optikou, pan Mundstock a jeho příběh jsou opravdu civilní, reálné, ale zato protkané různými představami a stihomamy, až halucinacemi, takže pořádně nevíte, co je pravda a co ne. Kdo je Mon? A co slípka/holub - co to teda vlastně je, a je skutečný, nebo je to fantazie? A ten člověk, co ho pan M. viděl omdlít na ulici, nebyl to nakonec on sám? Je to trochu jako v horečce, když blouzníte a realita se vám prolíná s vidinami. A těmi všelijakými bludy není pronásledován jen pan M., ale i jiné postavy, také Židi, ztrácející zdravý rozum - všichni ochromení strachem z předvolánky do transportu, hledající nějaké své východisko, jakékoli, jak se se situací a s tou hrůzou vyrovnat. Pan M. najde svůj vlastní způsob v praktické metodě a postupu, takže se naprosto racionálně začne připravovat na všechna možná budoucí úskalí, a to ho "zachrání". Tohle je asi jedna z nejsmutnějších knížek o holocaustu, a to i přesto, že tam nejsou vůbec popisované koncentrační tábory, nikoho nezabijí, nikdo tam nikomu fyzicky neubližuje, gestapáci se tam jen mihnou na pozadí, a asi nejhorší, co ze strany Němců padne, je sprosté oslovení "ty židovská svině". Jak to, že z knížky tedy čiší taková hrůza? Protože Fuks umně zachytil duševní rozklad lidí stižených nepředstavitelným strachem, zachytil jejich prožívání pohrdání a ponižování, dokonalou degradaci člověka na "něco" podřadného. Takže nakonec ani postavy, a že jich není zrovna málo, které jsou pozitivní, nápomocné a soucitné, ten pocit zoufalství a bezmoci nijak zvlášť neumenší. Pan T. M. není čtení na dovolenou, ani do MHD, ani není dobré ho číst sem tam pár stránek a po týdnu další kousek. Nejlepší je číst co nejvíc najednou, a taky se nesnažit všemu nejasnému hned porozumět. Ono vám to časem samo vyplyne. I když třeba budete mít v průběhu pocit, že se ne úplně chytáte, po dočtení se vám to poskládá do kupy a srdce budete mít na kousky.... celý text

Myši Natálie Mooshabrové 2004, Ladislav Fuks

Výborná a velmi netradiční kniha, dost oříšek. Fuks mi z nějakého důvodu hodně připomíná svým psaním Kafku, i když je zároveň tak jiný. V tomhle románu nás zavádí do jakéhosi utopického světa (města), kde vládne diktatura a kde jako ve sci-fi létají několikrát denně hvězdolety na Měsíc, ale zároveň na vás dýchá atmosféra rakouské monarchie. Hrdinkou je stará chudá paní, bydlící ve zchátralém pavlačovém domě - ale je opravdu tím, kým se zdá být? A už to jede: postavy, které se zdají být důležité, ale vlastně mají za účel jen čtenáře zmást a navodit pocit tajemna. Situace, které působí zlověstně, náznaky a falešné stopy, takže nakonec vidíte dvojsmysl nebo jakýkoli význam už úplně ve všem. Absurdno, hororová atmosféra, to vše křísnuté specifickou komičností. Jazyk - tak to je teprve lahůdka, schválně si zkuste přečíst některé dialogy (zvláště mezi paní M. a správcovou) nahlas, to je jak ze života (něco ve stylu paní Jechové z Kulového blesku). Co určitě nepřehlédnete, je neustálé opakování, a to hlavně opakování stejných slov - mě to hodně bavilo, a taky to zase buduje jakousi zlověstnost, protože když paní M. pořád třese svou taškou, nebo když si žena během hovoru neustále dokola sahá na krk, tak čekáte proč, protože to přece nemůže být jen tak. Ale je. :-) A celé je to absurdní a konec vám sice mnohé vysvětlí, jenže ne všechno. A vám nezbyde než přemýšlet a vzpomínat na detaily a snažit se vše pochopit, akorát že některé věci tam dal autor zjevně jen proto, aby čtenáře zmátl, a jiné zase zamlčel... No myslím, že po dočtení budete mít sto chutí dát si to znova. Ale Fuks je napodruhý stejně lepší.... celý text

Dracula 1997, Bram Stoker

Tuhle klasiku jsem dlouho odkládala - jednak je to přece tak profláklé a jednak mě odrazovala ta hustá malá písmena textu (vydání z roku 1970). Ale jakmile jsem se do čtení pustila, nemohla jsem se odtrhnout. Je to psáno kombinovaně formou deníků různých postav plus dopisy plus novinové články, a i když tohle zrovna ráda nemám, tady mi to nevadilo. Asi že ty deníkové záznamy jsou čistá beletrie, nikdo by si asi ve skutečnosti nezapisoval (a asi ani nepamatoval) několikastránkové dialogy. První část, když je Jonathan u Draculy na hradě, je prostě pecka. Druhá část z Londýna, když tam hrabě začíná rozpínat svou moc, je slabší, ale taky pořád dobrá. Třetí část, kdy skupina přátel zosnuje plán na zničení upíra a pak ho pronásleduje, je nejslabší. Už je moc ukecaná. Všechny ty promluvy o ujištění lásky, oddanosti, přátelství, vysvětlování a otevírání vlastního nitra a myšlenek, dojímání se, ronění slz... Je toho fakt zbytečně moc. Další výtku bych měla k tomu, že postavy někdy jednají poněkud nelogicky, naivně a neopatrně, třeba když vědí, že se upír zjevuje v podobě mlhy, a pak Mina v noci sleduje proužek mlhy, jak přes park leze k jejímu oknu a obklopí ji... a nic ji při tom nenapadne? Nebo když začne být po noci zničehonic hrozně bledá a unavená, a nikdo z mužů na to nic? To vás prostě musí rozčilovat, že jsou tak slepí. No ale když se přestanu šťourat v malichernostech, tak i přes tu nadmíru romantičnosti a archaickou mluvu, která k tomu ale patří, je to výborný upírský román. To bez debat.... celý text