Strašně zvláštní kniha, protože ji napsal básník a je to na způsobu psaní hodně znát. Jazyk jsem si vyloženě vychutnávala. Zato pokud jde o to, co se zrovna děje, tam jsem místy poněkud tápala. Ne že bych nerozeznala, o jakou časovou rovinu vyprávění zrovna jde, spíš tak vůbec, o co tam zrovna jde. Hlavně v závěru, v pasáži, kdy jde lesem k řece. Ale když jsem si pak někde přečetla jakýsi drobný rozbor dílka a zjistila, že místo z jeho mládí je zatopené Slapskou přehradou, tak už to smysl dávalo. :-) Beznaděj, smutek, osamělost a promrhání života z toho čiší až běda.
Musím říct, že ve světle současné knižní produkce, zvlášť takové té zábavné, kdy asi tak každý desátý člověk má pocit, že taky může psát knížky, je tohle jako blesk z nebe. Ta kvalita, to je něco, co se vůbec nedá srovnávat. Hvězdu strhávám za záležitost s kočkou. Je mi jasné, že chtěl Hrubín šokovat, což se mu povedlo, ale prostě... ne.
Půlku hvězdy naopak přidávám za větu z posledních stránek knihy: "Koldova ohnutá záda se vydouvají po půlnoci až do hrbu a uvnitř se tam za strašných rachotů připravuje chrchel, který před hospodou vyďobne jamku v čistém sněhu." Takže nakonec zasloužených 4,5.
To je asi jediná kniha od současného českého autora, která se mi opravdu líbila (z těch, co jsem četla, ovšemže). Příběh a hlavně jazykové zpracování... nádhera. Samozřejmě to není knížka pro každého, vyžaduje to jistě nastavení, naladění a mentální kapacitu. Ale za mě - prosím víc píšících vědců.
Zajímavá všehochuť, tyhle povídky. Samozřejmě jsou lepší a slabší, tak už to bývá. Nejpropracovaněji a asi nejlíp působí nejdelší z nich, Bílá hůl. "Zrcadlo" má zase zajímavou atmosféru, snadno bych si to dokázala představit jako děsivý příběh napsaný v 19. století. "Zvláštní příloha..." pobavila dobovým normalizačním jazykem. "Hádanka", "Strom" a "Zelená je barva naděje" taky dobrý. "Muž, který ví" hodí zajímavým nápadem celou sbírku o level výš... Naopak mezi slabší kousky za mě patřil Pomník nebo Šepot jarního deště. Ale povídek je hodně, nebudu hodnotit všechny, stejně už si některé pořádně nevybavuju. Jestli se vám ale sbírka dostane do ruky a nemáte v zásadě nic proti retro sci-fi, tak ji určitě zkuste.
(SPOILER) Vidím to na zákaz knih pod stromečkem. Protože tohle, to byl extra škvár. Klišé na klišé, červená knihovna hadr, všichni jsou krásní a osudově se zamilují láskou nebeskou, jediné plus že autorka neváhala skoro všechny nechat umřít. Ovšem tu psychologickou bariéru (aby umřeli i děti, což mělo být logické) nedala. Ale co mě vytáčelo úplně nejvíc: V jakém světě se toto mělo zase odehrávat? Stejně jako Sociopat. Autorka snad vůbec nevychází ven a nekouká na TV, že neví, jak svět vypadá? Všechno bylo tak nerealistické, až to bolelo. Nejenom že se to nemohlo odehrávat v Česku, ale ani v žádné jiné zemi, NIKDE to takhle nevypadá a takhle se nežije. Kde to vzala, aby se někdo bál vkročit na pozemek univerzity, protože tam nemá co dělat a musí se schovávat ve křoví, aby ho odtamtud nevyhodili? Co to sídlo boháčů? Možná v bolywoodským filmu. Co ta postava profi SM pracovnice? Představte si jakékoli fantasy nebo pohádku a bude to uvěřitelnější než tenhle román. Ale knížka je moc hezká, naláká oběti dobře.
Nutno přiznat, že je to celé strašně přitažené za vlasy. Nereálné tak moc, že už vlastně ani nemá smysl se nad tím pozastavovat. No a když to uděláte, tak vás to má šanci uchvátit stejně tak jako mě. Hltala jsem další stránky s nedočkavostí a aspoň dvakrát mě překvapil dějový zvrat. Fakt jsem si to užila, pěkný thriller. (Film jsem mimochodem neviděla a teď už ani vidět nechci, protože tak, jak je to napsané, je to na plátno nepřevoditelné, a vidět nějaký odvar založený na atraktivních akčních motivech? Proč? To, že všichni dokola omílají zubařskou scénu, ostatně svědčí o tom, na co se tahle mnohovrstevnatá knížka ve filmu zredukovala.)
Nebavilo mě to, nemohla jsem se začíst. Finanční a akciové transakce šly mimo mě. Humor nějak chyběl, brilantní nápady nebyly moc brilantní a konec působil, jako by se chtěl autor příběhu rychle zbavit. Oproti Dortmunderovi a jeho partě o hodně, ale opravdu hodně slabší.
Asi bych neřekla, že je to horor. I když jsou tam asi tak tři příjemně mrazivé scény. Spíš je to celé taková groteska, fraška, absurdní konverzační záležitost. Jak už psali jiní, je to plné sarkasmu, cynismu a jízlivého humoru. To se mi líbilo. Nelíbil se mi konec, protože to vlastně ani konec není. Zůstane jen velké COŽE? Přesto mi ze všeho nejvíc nedá spát otázka hned z úvodu: Proč paní Halloranová zabila svého syna?
Z téhle knížky mi zůstalo víc otázek než odpovědí a to nemám ráda. Ale i tak si ji v budoucnu hodlám přečíst ještě jednou. Aniž bych si dělala iluze, že ji napodruhé pochopím víc.
(SPOILER) Tak tady hodně lituju těch dvou set korun. Už když jsem viděla tu prťavou 40stránkovou knížku (včetně obrázků, s velkými písmenky), mi přišla cena neadekvátní. Ale tak podpořím malé nakladatelství, že. I jsem byla připravena, že to bude trochu hrát na city, ale to tak nějak k vánočním příběhům patří. Ale tohle byla vážně síla. Obsahově neuvěřitelně plytké a o ničem. Od chvíle popisu záchrany vlaštovky je jasné, jak to skončí, takže ta rádoby pointa, kterou to mělo vyvrcholit, přišla absolutně vniveč. Pravda, že nechá ptáka umřít, to jsem u vánočního příběhu nečekala - další velké mínus. A tak jediné, co by tak mohlo čtenáře uspokojit, je závěr, v němž se uprchlík Afričan a osamělý řidič rozvážející zmrzlinu rozechvěle objímají, jsou spolu šťastní, dojatí a slzy jim stékají po lících... Ale fakt někoho takový konec může uspokojit? Dle zdejších hodnocení zdá se ano. Mě takovéhle slzy dojící konce leda nasírají. A vůbec nejvíc mě nas--lo, že tu dodávku úplně zbytečně (asi symbolicky) nezavřel, ať zmrzlina v ní, která mu nepatří, roztaje a zničí se, protože "to už je teď jedno". Asi jakože teď má svého přítele uprchlíka, se kterým si může povídat a nastane věčný ráj, nebo co jako? Myslela jsem, že když tak dám tuhle knížku jako vánoční dárek někomu z rodiny, když si ji nebudu chtít nechat, ale tohle je tak trapné, že asi těžko.
Taky mě moc nepotěšilo, že v knížce je místy nekvalitní tisk a na čistých stránkách skvrnky od tiskařské barvy. A v textu minimálně na jednom místě chybí předěl v textu. Takže zase se vracím na začátek: od pidiknížky za dvě stovky bych čekala víc.
Tohle je přesně jedna z těch knih, kterým byste měli dát plný počet, protože je to přece tak pravdivé a satirické, nastavuje to zrcadlo atd. atd. Ale kdybych měla dát pět hvězd jen proto, že je to ideologicky správná literatura, byla bych pokrytec. Pravda je totiž taková, že mě to nebavilo a dočetla jsem to jen silou vůle. Je tam samozřejmě plno trefných míst, ale na druhou stranu, nic nového.
Byla jsem ráda, když jsem na knížku konečně narazila v antikvariátu, protože zdejší recenze mě hodně navnadily (nepočítám ovšem ty čtenáře, kteří to četli v rámci jakési výzvy, což mi s prominutím přijde jako pěkná blbost, tedy ty čtenářské výzvy, a akorát to zkresluje hodnocení knih, asi jako čtenáři povinné školní četby - no nic). Ale byla jsem poněkud zklamaná. Námět dobrý, a i když je to sci-fi, tak je to zároveň i netradiční detektivka, což já ráda. Alternativní světy roku 1970 a 2001 jsou nahozeny jen tak mezi řádky, ale to asi ani nevadí. Zato kocour, největší lákadlo, je jen na začátku a na konci! Dále tam jsou ubíjející popisy, jak a z čeho sestavuje stroje, ty finanční machinace s akciemi apod. jsem v podstatě nepobírala, no a pak tam jde o cestování časem, což vždycky působí rozpačitě. Celkově to působilo často trochu nepřehledně a střídala se místa, která mě nudila, s místy, kdy jsem se nemohla odtrhnout.
Musím ale říct, že na to, jak je knížka stará, tak tak vůbec nepůsobí. Akorát se prostě nemůžu zbavit pocitu, že ji měl napsat někdo, kdo by to uměl líp, že Heinlein to úplně nezvládl a přitom tahle knížka by si to zasloužila.
Výborná knížka. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout a její atmosféra ve mně pořád přetrvává. Asi si umím představit zklamání těch, co čekali, že se "budou dít věci", že se bude strašit na každém rohu, poteče krev, všechny podivné náznaky a chování včetně nepatrných potutelných úsměvů dojdou nějakého hrůzyplného završení... Oproti tomu je to pravda poměrně střídmé, převážně psychologické. Ale že v tom domě straší, o tom není pochyb, ty věci vidí i ostatní, nejen hlavní, narušená hrdinka Eleanor. A že za to může dům, o tom není pochyb taky. Ale do jaké míry? A do jaké míry tu paranormalitu způsobuje právě Eleanor? A co se jí to vlastně honí v hlavě, co má za problém? Toť otázky, které zůstávají tak nějak bez odpovědi - a to je možná další důvod, proč to někoho nemusí uspokojit. Chybí tu totiž jasné vysvětlení, o co vlastně jde, co je s tím domem v nepořádku, co všechno se tam kdysi (snad) stalo...
Jenže ruku na srdce, takhle je to mnohem uvěřitelnější. Prostě skupinka lidí v děsuplném domě prožívá podivné strašidelné úkazy, že by z toho jeden zešílel, a přesně v takové podobě to doplouvá i ke čtenáři - jako jejich prožitky. Já bych sice taky samozřejmě ráda věděla, co to všechno mělo znamenat, ale k obyvatelům domu přece na konci taky nepromluví žádný tajuplný hlas shůry, aby jim vše vysvětlil. A když nevědí oni, proč by měli čtenáři? O to víc je to realističtější.
A pokud tuhle skvostně napsanou klasiku někdo ohodnotí jako blbost a nudu a růžovou knihovnu a chaos bez návaznosti a kam se to hrabe na seriál (lol) a jedna hvězda je až moc... tak je mi ho vlastně líto, že není schopen poznat kvalitu.
(Otázka za 100 bodů: Co uviděla Theodora, když se ohlédla...?)
Knížku jsem si koupila hlavně proto, že se mi líbila obálka a že byla ve slevě. Ale vůbec nelituju. Ten příběh sám o sobě není vlastně nic moc, navíc jsou tam některé věci tak trochu dramaticky na efekt. Dvě osamělé ženy, stará a ještě dívka, co mají své problémy a minulost a podobnou povahu, se osudově setkají. Napsat to nějaká typická představitelka romantické literatury pro ženy, umím si živě představit, že výsledkem by mohla být neuvěřitelná, slzy dojící srágora. Ale napsal to chlap, učitel a dramatik, a je to znát. Ta forma a jazyk, to je největší deviza celé knížky. Plus popisy venkova a práce na statku a úplně obyčejných prostých věcí. To potěšení ze sladké chuti hrušky, když se do ní dívka zakousne, nebo z vůně vlhké půdy a listí... úplně to taky cítíte. Příjemná, protože blízká mi byla i celková atmosféra klidu a samoty, byť znamenala jistou vyloučenost a zavržení. Na druhou stranu si umím představit, že právě kvůli tomu by se to nemuselo líbit lidem, co jsou ryze městské společenské bytosti a drobné "primitivní" radosti plynoucí z kontaktu s přírodou jim moc neříkají. Pro mě ale byla knížka milé překvapení.
(SPOILER) Po dobré zkušenosti s řekou Styx jsem zkusila i povídky, a opět jsem nadšená (až na výjimky). Základem dobré povídky by měla být zajímavá pointa a tady jsou pointy vážně výborné. Hned první povídka Pláž je naprosto skvělá (tady se rozcházím s většinou, ale mně se tenhle kousek líbil moc). Druhá povídka Bestie včetně pointy taky excelentní. Od té doby už jsem se jen těšila na další originální pointy a Fritz mě nezklamal. Navíc ty jeho pointy... ono je vlastně možné to rozuzlení i předvídat, ale on to napíše tak zaobaleně, že třeba mě to prostě nenapadne a na konci jsem překvapená.
Slabší pro mě bylo Čau zítra, protože je to vlastně jen takové military, nic moc o ničem dalším a na to já zrovna nejsem, a pointa ve stylu "trvá to dýl, než sis myslel" je poněkud slabší. Mrtví od Krakenova moře, tam mi nesedl konec, vlastně jsem se tam trochu ztratila, o co přesně jde. Roky naší lásky je za mě hodně špatné. A závěrečné Harmy už mě taky moc neoslovily, zase tam bylo moc výplňové bojové akce a navíc jakmile jde někde o cestování v čase, tak je to ve výsledku větší či menší, ale přesto blbost. Ale navzdory výtkám cením povídky hodně vysoko a vřele doporučuji.
Pavel Fritz je pro mě docela objev a divím se, že není moc známý, to je samý Kotleta, Sněgoňová, a kde je Fritz? Ale možná známý je, jen mně unikl. Každopádně tohle je takřka skvělá knížka, čtení jsem si užívala, ale bohužel to pro mě trochu zazdil konec. Jakmile to začne jít do nějakého mystična, transcendentna, náboženství, tak můj zájem opadá. I přes to ale super příběh, pěkně vykreslený svět, pěkný jazyk.
Ona tahle knížka působí, že nebude kdovíjak zábavná, ale kupodivu nakonec byla čtivá docela slušně. A to i když je zastaralá a v podstatě celá popisná, tudíž poněkud suchopárná, a taky taková vzdělávací... Ve výsledku jsou ale ty popisy života v Londýně předminulého století vlastně dost zajímavé. A co z knížky činí poklad, to je překlad Jaroslava Kořána, to nemohli zadat povolanějšímu překladateli. Ten se tady v tom zločineckém slangu opravdu vyřádil a klobouk dolů. Jen je škoda, že to vylíčení loupeže není pravdivé, ale možná je to moje chyba, že jsem myslela, že jde o popis skutečného případu, zatímco je to spíš volná inspirace.
Další z podařených příběhů z 87. revíru. Jako vždy jsem si užívala dialogy, ty prostě nemají chybu. Knížku tentokrát navíc překládal můj oblíbenec pan Kořán, nad jehož slovní zásobou se občas až tají dech. :-) A ta jeho souvětí, jakkoli spletitá a dlouhá, přesto vždy dokonale srozumitelná.
"... zatímco on tady musel sedět za psacím strojem a vyřizovat hromadu restů, vysoký, ramenatý chlap, který obvykle vypadal atleticky, štíhle a tak trochu čínsky, za což mohly jeho hnědé, šikmo posazené oči, ale který teď vypadal povadle, opotřebovaně, uondaně a zaskočeně, zrovna jako člověk, kterému se zvolna zařezávají spodky do žlábku pod křížem, což bylo přesně to, co mu v tomhle svinském srpnovém pařáku všech pařáků tvrdošíjně a neobměkčitelně prováděly ty jeho."
Paráda. Akorát mě moc neuspokojil konec, protože to bylo docela zamotané, plno lidí zapletených v podivných vztazích, a mám takový pocit, že ani nebylo vysvětleno úplně vše. Ale jinak vysoká úroveň.
Dvě kriminální novely, které jsou si námětem hodně podobné. První je určitě lepší. U druhé mi vadil konec, vlastně jsem ten "útěk" úplně nepochopila, a úplný závěr byl až moc melodramatický. Při čtení vás ovane duch americké noirové detektivní školy, akorát zde je vše psáno z opačného pohledu, z pohledu zločinců. Je to napínavé, má to spád, je to dobře napsané, skvěle přeložené a hodně tu dělá zvláštní způsob psaní, kdy u přímých řečí úplně chybějí uvozovací věty, fakt tu není ani jediná. Občas je tak trochu matoucí, kdo zrovna mluví, ale mě to tak bavilo.
A kdyby někoho zajímalo, odkud se vzal název s pošťákem, když tam žádný není, doporučuji tento článek: https://blogs.loc.gov/loc/2019/10/how-the-postman-always-rings-twice-got-its-name/
Tohle je určitě jedna z nejlepších knížek, co jsem četla. Postapo jako vyšité. Neřeší se moc, co se v minulosti přesně stalo, protože vždyť je to vlastně jedno. Hlavní jsou tu tři bytosti a jejich vývoj: Bentley (ten především), Mary Lou a dokonalý, ale osamělý robot Spofforth. Svět řídí stroje a roboti, akorát že ne moc funkčně, protože když se něco pokazí, nemá to kdo opravit. Lidstvo žije svůj zdrogovaný, otupělý, poslušný život, bez emocí a lidského kontaktu (kromě rychlého sexu), nic neví, nic neumí, ani číst, a vymírá. Ale Bentley se číst naučí, a když potká nezávislou Mary, začíná se jeho život razantně měnit.
Příběh je to hodně komorní, ostatně je psán skoro celý formou deníkového záznamu. Pokud někdo potřebuje akci a drama a zvraty, tohle pro něj nebude. Ale já si vychutnávala každé slovo. Je to krásný příběh a dobře napsaný.
Tak jsem se zase jednou nechala nachytat zdejšími komentáři. Za sebe můžu říct leda to, že knížka není vtipná ani skvělá, natož aby to byl klenot. Třem mužům ve člunu nesahá ani po kotníky, stejně tak Saturninovi, který mě přitom nijak zvlášť neoslovil. Je to chaotické, útržkovité, situační "humor" čerpá z té nejjednodušší grotesky snad ještě z éry němého filmu. Slovní humor je druhu: "Zde ústav MUDrů Ritze a Pitze, u telefonu doktor Pitz osobně. ... Pan Stanley se začal domnívat, že je mušák. - Cože? Ušák? Jako křeslo? - Nikoliv křeslo. Mušák. Jako manžel od mouchy."
Asi takhle, dostat se mi to do ruky ve věku cca 12 let, nejspíš by se mi to líbilo, i když bych asi těžko do všech detailů pochopila, o co tam jde. A tak je to nutné brát - je to knížka pro děti. Když ji mám ale hodnotit jako zralý dospělák, tak je prostě podprůměrná.
Tak moc jsem se na tu knížku těšila, a to asi byla chyba. Ale abych nebyla nespravedlivá, opravdu je to dobře napsané a na konci jste napnutí, jak to dopadne. Jenže je to trochu nesourodé. První půlka byla (pro mě) skvělá. Vypráví o městečku a partě kluků, co se tam děje, co se děje těm klukům, občas je to trochu přitažené za vlasy, ale pořád se to dá vysvětlit obyčejnou dětskou fantazií. Popisování je podrobné, ale nenudí, protože autor je dobrý vypravěč, občas zablýskne humor, občas závažnější téma. Nikam se nespěchá, jste vtaženi dovnitř a je to super. A pak přijde druhá půlka a najednou jsme úplně jinde. Humor je pryč, nastoupí nehezké věci, fyzické trápení zvířat, psychické trápení se lidí, zlo a zloba, začne to být strašně akční, dramatické a tragické, detektivní zápletka s přemrštěným motivem. Chlapec začne být dospěle přemoudřelý už tak moc, že to začne být protivné. Do toho vyloženě duchařina a neskutečno, ovšem magickým realismem bych tohle určitě nenazývala, ten má jiná pravidla. A aby autor nic nevynechal, přihodil patos, životní moudra, nějaké to moralizování a nakonec řádnou dávku nostalgie.
Přečtení doslovu mnohé vysvětluje: autor prý napsal asi dvě stě stran o záhadném detektivním případu, ale nebyl spokojený, tak k němu začal připisovat příběh o klukovi a jeho rodném městě, který vždycky toužil napsat. A to je ono – to, co připsal, to je to dobré. A u toho měl zůstat, nedělat z příběhu nabušený thriller. Tak moc tlačil na pilu, až to celé rozbil. Škoda, protože to vypadalo na knížku, ke které se budu ráda vracet. Ale o těch ošklivých věcech už znova číst nechci. Ostatní od čtení ale určitě neodrazuju.
