het2 přečtené 103

Beznaděj 1998, Stephen King

Jedna z nejvíc nekompromisních a asi i nejdrsnějších knih od Kinga (spolu se sesterskou knihou Strážci zákona). Záčátek je parádní a hlavní antagonista v podobě "teka" a všeho kolem něj také. Navíc oproti jiným "velkým" (myšleno z pohledu toho, co je v sázce, ne pouze rozsahu knihy) Kingovým románům má tohle solidně napsaný a zvládnutý závěr. Přesto jsem to četl hrozně dlouho a místy mne to přestávalo bavit. Vlastně ani nevím proč. Nevadil mi tam Bůh, "zázraky" a otázky kolem víry. Naopak, tohle se mi celkem líbilo. Rozhodně víc než ve Svědectví, kde mne ta osudovost a víra naopak štvala. Spíš to bylo tím, že mi vlastně žádná postava vyloženě nepřirostla k srdci. A to se mi u Kinga nestává často... Škoda, sílu to má. A to jak v myšlenkách ("Bůh je krutý"), tak i některých obrazech ("ken tehy" a Steve se Cynthií například). 3,5 *... celý text

Bůh chodí po světě vždycky inkognito 2010, Laurent Gounelle

Obvyklá šablona Gounellových knih - rozvrácený hrdina, který si více či méně uvědomuje, že mu toho v životě setsakra hodně chybí se vydává za pomoci moudrého mentora na cestu sebepoznání a osobního rozvoje - tady prochází nejednou změnou. A není to vůbec na škodu. Za prvé je mnohem větší důraz kladen na příběh a za druhé, se zhruba v polovině spolu s hrdinou začneme ptát, co je skutečným záměrem jeho tajemného mentora. Příběh tak dostává místy až thrillerový nádech. Co je ale mnohem důležitější, najednou se spolu s hrdinou musíme ptát, zda jsou teze, rady a úkoly, které nám autor mentorovými ústy předkládá míněny vůbec dobře. Mají hrdinu posunout oprovdu dopředu nebo ho naopak mají definitivně zlomit a dostat do područí dokonalého manipulátora s nejasnými úmysly. A tohle je bezva, najednou o všem, co Vám autor předkládá musíte přemýšlet jinak a mnohem víc, neservíruje Vám tady obecné pravdy. Vy sami se musíte rozhodnout, co přijmout a co ne. Opět je tam jemný humor a nečekaně i slušný příběh a celá řada zvratů. Ve finále je to taková pohádka, ale líbilo se mi to opět hodně a pár myšlenek jsem si podtrhal. 4,5 *... celý text

Dýka z Lipu 2019, Mike Mignola

Abeho mam rád, je to jedna z mých nejoblíbenějších postav z Hellboy univerza. Tady se s ním setkáváme na začátku jeho kariéry agenta Ú.P.V.O. a je to ještě zelenáč zmítaný pochybnosti, tápající a hledající víru v sebe sama. A tím vším prochází v úžasném lovecraftovsky laděném hororovém příběhu jehož počátek se táhne napříč věky až k bájné Hyperboree. Pro mne tohle představuje čistou esenci Mignoly - je to nabité imaginací, mytologií, je to temné a plné zvratů a akce je tam tak akorát. Kresba ja parádní. A jak moc nemusím sira Edwarda Greye, tak skvělá je i ta úvodní epizoda z roku 1884. 4,5*... celý text

1946 2019, Mike Mignola

Tak nevím, tohle je vlastně celkem špatné a potvrzuje se mi, že až na výjimku v podobě Sledgehammera a částečně Humra jsou tyhle spin-offy z Hellboy universa jen dojením úspěšné značky. Pro hlavní příběh Hellboye a Ú.P.V.O. to nepřináší vůbec nic. Posun vpřed nula. Rozvoj světa skoro nula. Tohle je poslepovaný mišmaš několika nápadů, z nich řada je celkem fajn (zasazení do Berlína '46, spolupráce amíků a sovětů a nechci spoilerovat, tak jen napíšu, že poslední kapitola) a řada (včetně toho ústředního o Vampire Sturm) je neoriginální a nudná. Pohromadě to vlastně ani moc nedrží. Dysart v závěru píše, že jde o pulpovou historku a že je spokojený, jak se mu to s Mignolou povedlo. Já bych byl spokojený, kdyby to byla povídka polovičního rozsahu. Možná. Ale pár panelů je tam skoro dokonalých, to zas ano (poslední čtyři stránky první kapitoly, začátek třetí). Závěrečná jednohubka (Oleksandrův ďábel) se mi líbila mnohem víc. Stejně jako Dysart mám slabost pro M.R.Jamese.... celý text

Howard P. Lovecraft: Ten, kdo psal v temnotách 2019, Alex Nikolavitch

Tady Lovecraftovy povídky nehledejte (i když pár se jich tu mihne a s nimi často i jejich inspirace), tohle je biografický komiks, který nabízí několik epizod z poslední dekády jeho života. Těm, kdo jsou s ním alespoň trochu obeznámeni, je jasné, že to nebude příliš veselé čtení. Autoři se toho nebojí a tak hned od začátku ukazují Lovecraftovu složitou osobnost včetně jeho rasismu a antisemitismu a dnes už samozřejmě neobhajitelných politických názorů (ty je ale potřeba vidět časovém kontextu). Složitý byl i jeho životní úděl, tolik typický pro autory, které svět \"objevil\" až po jejich smrti. Své sehrála neschopnost přizpůsobit se okolnímu světu, chudoba a v závěru i vleklá nemoc, požírající jej zevnitř. Je to smutné čtení a kromě tragického konce HPL dojde i na smrt R.E. Howarda či Harry Houdiniho. Obě měly na Lovecrafta velký vliv. Kromě nich se setkáme i s celou řadou dalších postav, či odkazů na ně, a člověk neznalý může být chvílemi ztracen. Ale i tak, myslím, že tenhle komiks je víc než pokusem o ucelenou biografii plnou faktů hlavně o atmosféře a pocitech. A to mu jde na výbornou. Kresba je dobrá a prolínání životopisných pasáží s výjevy z povídek je parádní.... celý text

Muž, který chtěl být šťastný 2008, Laurent Gounelle

Malá, ale chytrá, knížka. I když se všemi tezemi nesouhlasím, jsou tam pasáže, co se mi vryly hluboko do paměti. Třeba o tom, že abychom dosáhli věcí, po kterých toužíme, musíme se vzdát těch, na kterých lpíme. Smutné je, že v realitě, je to mnohem těžší, než v příběhu, protože často to není jen o majetku a pohodlí, ale i lidech kolem nás. A to je pak každé rozhodování mnohem složitější. To je asi moje největší kritika Gounelleových knížek - jeho hrdinové existují tak nějak mimo ostatní lidské bytosti a ve svých úvahách a rozhodnutích na ně nemusí brát ohledy. Závěrečnou pointu a lekci v jednom jsem tušil už někdy v půlce knihy, ale i tak se mi líbila. Bonusem je autorův jemný a skoro všudypřítomný humor.... celý text

Borne 2019, Jeff VanderMeer

Jednoznačně nejpřístupnější a v celkovém vyznění asi i nejoptimističtější VanderMeerova kniha. Pořád je to nabité neskutečnou imaginací a nápady, plné typického Vandermeerova jazyka, ale příběh je oproti některým jiným jeho knihám jasný, dobře sledovatelný a popravdě i mnohem jednodušší. Kulisami příběhu jsou ruiny futuristického města plného biotechnologických vývorů (občas zázraků, občas stvůr a ze všecho nejčastěji obyčejných zmetků) v nichž ze dne na den přežívají poslední zbytky lidí. Postav je vlastně jen pět - vypravěčka Rachel, její partner a bývalý biotechnologický mág Wick, tajuplná Čarodějnice, obří vládce města vražedný medvěd Mord a nakonec sám Borne. A ti všichni rozehrávají partii, kde je ve hře nejen osud města a nadvládá nad ním, ale hlavně otázka, co to znamená být člověkem. 4,5*... celý text

Na vrchol žádné zkratky nevedou 2013, Ed Viesturs

Ed Viesturs je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav vysokohorského lezení přelomu 20. a 21. století. Během 30 expedic do Himalájí dokázal vylézt na všech 14 osmitisícovek, a to bez použití umělého kyslíku. Zažil přerod horolezectví od velkých národních expedic k mezinárodním týmům profesionálních lezců a bohužel až k současnému smutnému stavu naprosté komercializace himalájského lezení. Zažil v horách okamžiky radosti a triumfu, ale i naprostého zmaru a zoufalství (nejen Everest 96). O tom všem je jeho (a Robertsova) knížka. Ale není to jen knížka o horách a lezení, ale je to i osobní výpověď o jednom lidském životě, neskutečném snu a trnité cestě za jeho uskutečněním.... celý text

Apoštol a čarodějnice 2019, Mike Mignola

Mám slabost pro příběhy s čarodějnicemi. A že je Mignola umí, dokázal už v Paskřivcovi. Tady proti čarodějnici nestojí Hellboy, ale Baltimore a pár jeho souputníků. A možná právě proto, že jsou to jen lidé, je příběh vpravdě mrazivý a čarodějnice děsivá. Některé obrázky jsou fantastické - Baltimore sedící na židli a hlídající "spící" Sofii, první zjevení čarodějnice nad městem a řada dalších. Užil jsem si to. Druhý příběh o osudu soudce Ďuviče je taky fajn, ale možná by tomu stačil jeden sešit namísto dvou. Vlastně je to natahované hlavně likvidací jednotlivých postav a ukazuje se, že méně je někdy více. První obrázky znázorňující vlkovo řádění jsou drsné a znepokojující, jenže s každou další utrženou končetinou či vytrženým srdcem se dostavuje spíš nuda. Zvlášť, když je vlastně od začátku jasné, jak to skončí. Překvapením je pak vlastně až poslední stránka. Ta je skvělá. Čarodějnice z Harju 5*, Vlk v rouše apoštolském 4*... celý text

Příběhy vašeho života 2011, Ted Chiang

Jedna skvělá povídka ("Příběh Tvého života") a zbytek za mne spíš velice lehký nadprůměr. Což o to, nápady jsou často skvělé, ale povídky samy jsou někdy zdlouhavé až nudné. Dokonale to demonstruje třeba "Když se vám líbí, co vidíte: Dokument". Na polovičním rozsahu by to byla pecka, takhle jsem měl problém to dočíst.... celý text

Wannsee 2019, Fabrice Le Hénanff

Nikdy bych nevěřil, že zrovna Wannsee bude můj adept na comics roku (zatím), ale je to tak. Syrová lekce z lidské krutosti, bezcitnosti a zbabělosti. Lekce o tom, jak se dá skoro bez emocí během dvou hodin rozhodnout o vyvražedění miliónů lidí. A jestli se už nějaká emoce vyskytne, pak je to radost z dobře odvedené práce a netrpělivost, kdy to všechno uvedeme do chodu. A v neposlední řadě i lekce o tom, že comics, není jen pro zábavu, ale dokáže zpracovat a podat i velice těžká témata. Pro srovnání, film Conspiracy (česky Konference ve Wannsee), který popisuje stejné dvě hodiny, je také skvělý. Skvělý je i Kenneth Brannagh v roli Heydricha, ale pořád je to "jenom" Kenneth Brannagh v roli Heydricha. V comicsu to JE Heydrich - zlo bez špetky citu. Je to těžké čtení, ale je třeba, takovéhle věci číst a nezapomínat. A v takřka encyklopedickém závěru o vile na břehu Wannsee a osudech mužů, kteří se tam na ty zmíněné dvě hodiny setkali, čeká i malé zadostiučinění - jeden tmavý obrázek a na něm dva padáky rýsující se proti noční obloze. A pod nimi siluety mužů, Gabčík a Kubiš. 5*... celý text

Krev je můj chleba 2019, Laird Barron

Laird Barron je můj oblíbený spisovatel. Jeho horrorové povídky jsou úžasné. A i když jsou často těžko uchopitelné, dostanou se Vám pod kůži. Takže na jeho výlet do žánru noir/thriller jsem byl opravdu zvědavý. A i podle námětu jsem čekal divokou jízdu, něco, co mne vtáhne, sežvýká a nakonec vyplivne. Knížka, kterou dám za jeden večer, ale X dalších dní jí nedostanu z hlavy. Ksakru, těžko jsem se mohl mýlit víc. Trápil jsem se a nakonec to četl skoro měsíc (!). Má to všechny správné ingredience - rozvráceného hrdinu, rodinná tajemství a traumata, mafii, gangy, městské slumy, divokou a tajemnou krajinu, panoptikum zajímavých postav a ve středu toho všeho snaha najít ztracenou holku a jednou v životě udělat správnou věc. Jenže nějak to celé nefungovalo. Stejně jako Hlavsa v Cimrmanově Poslu světla jsem "viděl jen výjevy"... Izajáš nepátrá, on tápe, sem, tam a zase zpátky. Občas u toho "udělá bugr" (ale není to tak často, jak by čtenář čekal). Takže navštívíme místní mafiánskou i společenskou smetánku, žoldáky a veterány, indianský gang, nácky, rednecky v horách a dojde i na taťku a trochu romantiky. A všechny tyhle epizody jsou fajn, ale nedrží to pohromadě a ten ústřední motiv tak nějak vyšumí. Necítil jsem tíhu a tlak najít Rebu. Najít jí včas, živou a zdravou...Pokud vyjde pokračování (Černá hora), dám Izajášovi určitě další šanci, ale když už vo tom parchantovi v životě neuslyším, chybět mi nebude... Tož tak. V závěru potřeba opět pochválit Jakuba Němečka. Překlad je dokonalý, stejně jako množství doplňujících vysvětlivek. Už jsem to tu psal, ale jeho láska, ke knížkám a k tomu, co dělá, je vidět na první pohled. 3,5*... celý text

Dobyvačné armády 2019, Jean-Claude Gal

Dobyvačné armády, komiksové dílo scénáristy Jean-Pierre Dionneta a fenomenálního kreslíře Jean-Claude Gala, se skládá ze dvou částí (a jednohubky na závěr v podobě vypointované povídky Katedrála). Částí první jsou Dobyvačné armády samy - fresky z nekončícího Dobyvatelova tažení zeměmi dávno zavátými písky času. Částí druhou je pak mnohem kompaktnější a epičtější příběh Arna - příběh o křivdě, odhodlání a odplatě. Příběhy sami nejsou vůbec špatné, co ale komiks pozvedá do výšin, je úžasná Galova kresba (původně jen černobílá, dodatečně pro toto vydání kolorovaná). Jeho starověká města, přístavy, neúprosné pouště a v nich ztracené a zapomenuté rozvaliny vám ožívají před očima a některé celostránkové/dvoustránkové obrazy doslova vyrážejí dech. Ten svět je nemilosrdný a krutý. Zároveň je ale díky Galově kresbě i neskutečně přitažlivý. Stejně nádherně a pečlivě jsou nakreslené i postavy a jejich kostýmy - roucha kněží, zbroje a standardy vojáků. Škoda, že Gal nenakreslil žádný Conanův příběh, jeho Stygie by byla úžasná... 4,5*... celý text

Tma 2015, Jozef Karika

Pokračuji v kompletaci Karikových knížek a po Trhlině a Strachu jsem se vrhl na Tmu. A nebudu chodit okolo horké kaše a rovnou napíšu, že Tma je z téhle trojice jednoznačně nejslabší. Je to vlastně studie několika věcí - vůle přežít, strachu, (ne)příčetnosti a ještě něčeho, co napsat nemůžu, protože by to byl spoiler:) Hlavní hrdina (televizní scénárista, jehož manželství je v troskách, a který tolik potřebuje nabrat dech) je sám v mrazivé horské pustině a z jedné špatné situace se dostává ještě do horší a horší. A tak pořád dokola. A to je ten problém... Když se hrdina zabírá vlastními myšlenkami, tak se opakuje znovu a znovu, a když dojde na akci, s přibývajícím časem je vše méně a méně uvěřitelné. Karika, slovy svého hrdiny, sebe sám neustále omlouvá ("S tímhle by mne produkční vyhodil.", "Tomuhle by prostě v televizi diváci neuvěřili, ale tohle je prostě realita." atd. atd.). Dojde i na nejeden zvrat, ale většinu z nich jsem tušil dávno dopředu. Škoda toho rozsahu, být to povídka nebo kratší novela, bylo by to super, na román je to dlouhé a opakující se.... celý text

Vrby 2018, Algernon Blackwood

Vrby čtu v originále pořád dokola. A teď jsem si je přečetl i v českém překladu a krásném ilustrovaném zpracování od Vyšehradu. Je to pro mne jedna z mých nejoblíbenějších povídek/novel a spolu s Wendigem to nejlepší od Algernona Blackwooda. Kouzlo Vrb spočívá v několika věcech. Předně je to krásný jazyk, kterým Blackwood vypráví. Z prvních stránek, kdy popisuje Dunaj a cestu dvou kamarádů - vodáků (ale dočista jiných, než jsou ti dnešní, je pořád úsvit 20. století!), čiší láska k řece, krajině, jež ji obklopuje, a přírodě vůbec. A také tomu druhu přátelství, kdy netřeba hovořit, ale stačí jen sdílet okamžik. Je to tak nádherně napsané, že si to prostě musíte přečíst sami...Ale do poetického vyprávění a barvitých popisů se pomalu vkrádá cosi zlovolného. A nebo možná natolik cizího, že se to naprosto vymyká pojmům zlo a dobro. Zůstává jen ohromující a nepochopitelná jinakost. A tady Blackwood ukazuje svoji další silnou stránku (a to proč ho (po právu) H.P.Lovecraft považoval za jednoho z nejlepších autorů hrůzostrašné literatury). Stejně mistrně, jako popisoval krásy putování po Dunaji, popisuje i hrozivé síly, které na hrdiny čekají v bludišti nekonečných písečných zátok, ostrůvků a šumějícího moře vrbových větví v krajině kdesi za Pressburgem (=Bratislavou). Setkání je to osudové, drtící víru v racionalitu a samo lidské vnímání a chápání světa. I přes hrůzy, které hrdiny potkají, je mi vlastně nakonec smutno, že ten kouzelný kraj navždy z většiny zmizel díky stavbě Gabčíkova. Ale pořád věřím, že ho stranou mimo dnešní hlavní koryto Dunaje kousíček zůstal. Písky se tam přelévají, mapa mění ze dne na den a v mírném větru po nocích šumí větve vrb, jakoby nás tiše zvaly do svého hájemství...... celý text

Terminus 2019, Tom Sweterlitsch

Terminus jsem četl dvakrát. Poprvé zhruba před rokem, když pod názvem "Gone world" vyšel v originále, a teď znova v českém překladu (a to velice povedeném). Žánrově kniha skvěle balancuje na pomezí detektivky, hard sci-fi a psychologické sondy do nitra hlavní hrdinky. To vše je navrch okořeněné dávkou severského mysticismu a vražedného šílenství. Ale nic není takové, jak se na první pohled zdá, a kniha je plná zvratů, z nichž jen málokteré čtenář uhodne dopředu. Ústřední myšlenka cestování v čase a nekonečného množství budoucností spojených s "pevninou" tady a teď je podmanivá a událost označovaná v příběhu jako "Terminus" je přes svojí nevyhnutelnost dokonale cizí, neuchopitelná a nepochopitelná. Málokterou knížku čtu v tak krátkém rozmezí dvakrát po sobě, ale tohle mne prostě dostalo. A doufám v komerční úspěch, protože Tom Sweterlitsch mezitím napsal "Tomorrow and Tomorrow", které by české vydání také slušelo, když jedna celá její část má podtitul "Domažlice". 4,5*... celý text

Doupě / Zhroucení koně 2019, Brian Evenson

Překladatel Jakub Němeček si ve svém nakladatelství Gnóm! vydává knížky s nezpochybnitelnou péčí a láskou, ale trošku ho podezírám, že jsou mu poptávka a názor (nejen) většinového čtenáře tak trochu putna:) Jeho knížky nejsou jednoduché, čtenáři nic neusnadní a určitě nejsou pro každého. Nejinak je tomu s povídkovou sbírkou Doupě/Zhroucení koně od Briana Evensona. Povídky (a jedna novela) mají jedno společné - neochvějný pocit, že je něco špatně. Ale je něco špatně se světem, s hrdinou nebo s oběma? To ve většině případů nechává autor jen a jen na čtenáři. To, jak se vám tahle knížka bude líbit, pak tedy do jisté míry závisí na tom, jak moc jste ochotni a schopni tohle akceptovat. Další úskalí spočívá v tom, že Evenson, je zručný vypravěč, začátky povídek jsou takřka bez vyjímky dokonalé a nedokážete přestat číst, nemůžete se dočkat rozuzlení, jenže to nepřichází a nebo, když náhodou nějaké přijde, zpravidla ho lze interpretovat tolika způsoby, až se vám z toho roztočí hlava. A jednou, dvakrát je to super, ale když se stejného schématu drží každá povídka, dostaví se po čase jistý pocit otupělosti. Takže jednoznačně doporučuji nečíst najednou, ale hezky si čtení rozložit v čase. 3,5*... celý text

Sledgehammer 44 2019, Mike Mignola

Tohle bylo fajn. Po několika zklamáních nad posledními spin-offy z Hellboye a Ú.P.V.O., které Comics Centrum vydalo, jsem vlastně nic moc nečekal. A ona je to konečně zase celkem pecka. Druhá světová, náckové, obří válečné stroje, vynálezy, nadpřirozeno, "hrdinové" a uprostřed toho všeho překvapivě dobře napsané lidské drama. "Co chcete abych udělal"? 4,5*... celý text

Zatracen navěky 2019, Mike Mignola

Druhé dobrodružství sira Edwarde Graye přináší celou řadu změn. Divoký západ střídá vikotoriánský Londýn. Nemignolovský Severin střídá na postu kreslíře Mignolovského Stenbecka. A v neposlední řadě vcelku nuda střídá vcelku zábavu prvního dílu:( Už ten sice nebyl žádná pecka, ale tady se tempo vleče a neustálé souboje a unikání nemrtvým kovbojům a zonbiím nějak nemají šťávu. Příběh by jinak ušel, ale slušel by mu tak jeden možná dva sešity. Tohle je natahovaná nuda. Nebýt tam postavy Izáka, která je fajn a sem tam vtipných hlášek ("Neměli bychom to ohlásit šerifovi?" "Šerifa jsi tam voddělal taky, zelenáči jeden"), je to průšvih. Takhle je to jenom takové nic na jedno přečtení. Skoro se začínám ptát, jak moc jsou příběhy sira Edwarda Graye skutečně nutné pro pochopení a vychutnání si závěru Ú.P.V.O. a Hellboye (které žeru) a jestli to ve skutečnosti není víc marketing, jak prodat průměrný comics. Budoucnost ukáže... 2,5*... celý text

Strach 2014, Jozef Karika

Po Trhlině moje druhá Karikova kniha. Opět skvěle napsané. Ze začátku se trochu nabízí srovnání s Kingem a jeden by si skoro myslel, že si přečte takovou slovenskou variaci na To. Jenže Karika je mnohem přímější a nemilosrdnější a nebojí se místy až krutých scén (nejen k postavám, ale i ke čtenáři samému). Stejně jako v Trhlině exceluje hlavně v popisu neznámého a nepochopitelného. Jeho zimní les na úpatí Čebratě je stejně znepokojivý, tajemný a cizí jako Blackwoodovy nekonečné písečné zátoky ve Vrbách. V těch pasážích, kde si hrdina sám sobě přikazuje "Nehledej v tom smysl!", je Karika nejsilnější. Naopak lehce selhává, když se pokouší tomu, co se děje dát nějaký řád a pravidla. Naštěstí tahle snaha bere ke konci za své a autor Vás v šíleném tempu žene vstříc překvapivému finále.... celý text