het2

Příspěvky

Podivné nebe nad východním BerlínemPodivné nebe nad východním BerlínemJeff Loveness

Tak jsem zase jednou dostal něco úplně jiného než jsem čekal. A není to špatné, ale není to ani nijak extra dobré. Námět i příběh jsou zajimavé, nakreslené je to skvěle a konec je parádání (i když možná příliš melodramatický a obehraný, v takovém tom duchu jako třeba filmové retro "Ve stínu", které to vlastně i tou bezútěšnou atmosférou celkem připomínalo). Ale je to hrozně ukecané. Opět platí, že méně je někdy více. Být tady těch úvah o pravdě, o tom, kým doopravdy jsme, a co vlastně chceme, tak polovina, bylo by to mnohem údernější, takhle se to v tom plačtivém pseudofilozofování utápí. Škoda...

01. května


Slyšet jeleny zpívatSlyšet jeleny zpívatFrantišek Šmehlík

Stejně jako nejspíš i mnohé z Vás i mne k téhle knize přivedl nápaditý název ve spojení se zajímavou obálkou. Zdejší solidní hodnocení (v tuto chvíli 87%) spolu s anotací mojí zvědavost jen prohlobily. A tak jsem se spolu s partou kriminalistů z Ostravy pustil do rozplétání záhádné brutální vraždy v odlehlé vesinčce někde v Beskydech.
Je to jako by si "Případy prvního oddělení" daly dostaveníčko se severským thrillerem a sem tam pokukovaly po "Vraždách v Midsommeru" (zejména díky izolovanému prostředí osady na samotě a řadě svérázných, místy až absurdně působících, postav a hluboko ukrytých tajemství).
Autorovi nelze nepřiznat jistý literární um i celkem solidní detektivní zápletku a její vyšetřování. Má to ale několik ALE. Předně (a to je patrné už od samotného začátku) je tam zbytečně moc postav a hlavně i zbytečně mnoho kriminalistů (minimálně třeba bez Davida, by se to obešlo úplně) a je dost obtížné se s tím hlavně na začátku nějak srovnat. Inu co snese televizní obrazovka, nemusí snést stránky knihy. Také se nemůžu zbavit dojmu, že se to dalo zvládnout bez té slovenské linky. Chápu samozřejmě proč tam je, ale určitě to šlo vymyslet líp.
Největší problém mám ale s tou koncovkou, pachatel ještě jakž takž dobrý (taky jsem ho měl v hledáčku), i když motiv úvodní vraždy, spolu s časovou sousledností a tím, jak moc to měl připravené, nesedí s jeho motivací a jeho impulzivním chováním dál. Co bylo ale mimo, byla ta brutalita a nechutnosti (obzvlášť jeden její aspekt, který nechci ale spoilerovat) v závěru. Jako by se z toho celého najednou autor snažil udělat "Muže, kteří nenávidí ženy" po Ostravsku a pro mne to tím tedy celé vlastně zabil. Do té doby solidní detektivka se změnila v absolutní WTF. To co fungovalo Larssonovi tady nefunguje ani omylem, problémem je hlavně modus operandi pachatele a to co jsem psal výš. A ta brutalita to nezachrání. Protože opět narozdíl od Larssona, tady to nemá žádný hlubší smysl, cílem je jen šokovat... 2,5*
---
P.S. Taky jste v tom majoru Václavu Cestovi viděli Bolka Polívku z Případů? Já se toho nemohl celou dobu zbavit...

28. dubna


SmršťSmršťJozef Karika

"Smršť" začíná dobře. Tajemstvím a zneklidňující atmosférou tak trochu pokukuje po skvělé Karikově "Trhlině". Jenže v momentě, kdy se pátrání rozjede a knížka by měla začít nabírat na obrátkách dochází k naprostému opaku (s čestnou výjimkou pana Fajnara, a to hned několikrát). Napětí, strach a touha přijít záhadě na kloub? Nic z toho se strašně dlouho nedostavilo. Těžko říct proč. Řemeslně je to dobré... ale postavy jsou nudné a šablonovité (a jak je Karikovým zvykem i celkem nesympatické), děj utahaný a ta "babka" kolem které se to celé točí? No ta "babka" je prostě jen taková "babka" u cesty... dlouhou dobu nic víc. Ať se autor snaží sebe víc. A já se nudil.
Vlastně mne to začalo jakž takž bavit až v poslední čtvrtině, zhruba od přejezdu hranic, kterou tady paradoxně část hodnotících zatracuje. To je dle mého část, kdy nejen onen tajemný fenomén, ale i Karika sám, začne konečně ukazovat svou sílu. Atmosféra houstne, zkoumání povahy reality (i když nijak převratné) z mnoha úhlů pohledu (psychologie, filosofie, kvantovka) mne bavilo a Karika je prostě v popisu těchhle "trhlin" a stržených opon dobrý. A i ten konec by ušel. Nebýt toho naprosto zbytečného několikastránkového závěru, který vlastně úplně změnil vyznění celé knihy. Škoda...

---------
Poznámka pod čarou: Pokud se chcete bát každého zaševelení větru, přečtěte si raději Bradburyho "Vítr". Zabere Vám to mnohem kratší dobu, ale bát se budete mnohem déle. Vlastně asi napořád ;)

16. dubna


Vstříc mrtvým vodámVstříc mrtvým vodámMike Mignola

S Mikem Mignolou to začíná být problematické. Kouzlo původního Hellboye se někam vytratilo a Mike sám se navíc začíná děsivě opakovat. Vlastně začínám mít raději Arcudiho a sérii Ú.P.V.O. I tam se ta romantika a kouzlo ztratilo, ale alespoň ustoupilo monumentálnímu boji o osud světa a je tam patrný nějaký tah na branku, vše směřuje k apokalyptickému finále a kromě toho je tam zajímavý vývoj postav. Mignola se jen plácá pořád v těch samých "mrtvých vodách" (cha).
Tady navíc míchá na padesáti stránkách tolik motivů a témat, že to sám nedokáže ukočírovat a tak z toho ve finále poněkud trapně uteče. A myslím, že stejnou pointu už použil minimálně jednou.
Kresba sama o sobě je fajn a hezky evokuje to 19. století, ale k Hellboyovi mi zrovna dvakrát nesedla.
Znovu musím zopakovat, že nechápu proč se Comics Centrum nesoustředí na hlavní linku Hellboye a Ú.P.V.O. a nedotáhne to už konečně do konce. A tyhle zbytečnosti a spinoffy (z nichž většina vyšla až po End Days) nenechá na později nebo se na ně nevykašle úplně. Za těch skoro dvacet let bychom si to dokončení už konečně zasloužili...
2,5*

01. dubna


VýjezdovkaVýjezdovkaDavid Urban

Jestliže se první povídková sbírka pražského kriminalisty Davida Urbana nesla ve znemaní thrilleru a zapeklitých detektivních příběhů, ta druhá nám dává mnohem víc nahlédnout pod pokličku policejní práce. Na jednu stranu jsou příběhy z Výjezdovky občas mnohem "obyčejnější" a drží se více při zemi, na stranu druhou si troufám říct, že neexistuje mnoho spisovatelů a knížek, které nám skutečnou práci kriminalistů předvedou takhle zblízka. Za to jednoznačně palec nahoru a pokud Vás právě tohle zajímá, není vůbec o čem přemýšlet. Tohle je knížka pro Vás. Napsané je to parádně a při čtení máte prostě pocit, že k jednotlivým případům vyjíždíte spolu s Edou, Markem a Robertem v jejich transportéru. Občas Vás zamrazí, občas Vám bude smutno a občas se nahlas zasmějete. A schválně si můžete zkusit představit, jak byste se v jednotlivých situacích zachovali sami...

(Jako obvykle jsem se více rozepsal u jednotlivých povídek)

30. března


Dracula (komiks)Dracula (komiks)Bram Stoker

Nepochybuji o tom, že jedním z důvodů, proč Georges Bess přišel na svět a stal se výtvarníkem bylo, aby jednou nakreslil Draculu. A možná skutečným důvodem, proč Stoker Draculu napsal bylo, aby ho Bess mohl po více než sto letech nakreslit.
Je to úžasné, je to děsivé, je to monumentální a je to krásné. Nemám prostě slov. Na některé obrazy jsem hleděl dlouhé minuty a ztrácel se v nich. Ať už je to starý hřbitov ve Whitby z úvodu, vrcholky Karpat, prastaré hrady a hluboké transylvánské lesy nebo třeba překrásná a děsivá Lucy kráčející zpět ke své hrobce s dětským tělem v náručí. Tohle je nejlepší zpracování Draculy. Žádný komiks (sorry Miku Mignolo), žádný film, prostě nic mu nesahá ani po kotníky. Těch dvě stě stran uteče jak voda a je to málo, chtělo by to víc. Já bych rozhodně víc chtěl. A to je snad jediná výtka - v druhé půlce občas působí děj trochu zkratkovitě. Obzvlášť v porovnání s první částí zpracovávající Jonathanův deník je děj v Londýně spíše sledem krátkých epizod a čtenář neznalý příběhu se možná může trochu ztrácet. Ale vše je zapomenuto v okamžiku, kdy se hrdinové nalodí na loď do Varny a příběh se řítí vstříc velkolepému finále.
Tohle budu číst ještě mnohokrát.

16. března


JokerJokerBrian Azzarello

Na to naše krásné rčení "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti." potřebuje Brian Azzarello 120 stránek:) Ale je to cajk, odsýpá to, Joker je šílenější než kdy dřív a je tam pár silných momentů a dobrých hlášek. Nemůžu říct, že jsem se bavil, ono z toho ve finále totiž spíš mrazilo. A to je vlastně dobře, ne, pane Frost?

07. března


Cyberpunk 2077: Trauma TeamCyberpunk 2077: Trauma TeamCullen Bunn

Myšlenka Trauma týmu mi učarovala už před víc jak dvaceti lety, kdy jsme hráli pen and paper RPG Cyberpunk 2020. Byli jsme tehdy banda rozmanitých postav, ale jedno jsme měli společný, každej z nás chtěl mít pojistku u TT:)
A tenhle comics se fakt povedl. Je to pecka nabitá suprovou akcí, která má navíc i překvapivě dobrý (byť jednoduchý) příběh plný morálních dilemat. Nadiu prostě musíte mít rádi. A ten konec je božskej. 4,5*

05. března


Rudé královstvíRudé královstvíMike Mignola

Je to špatné, ale už je to konečně za mnou. Z počátku to byla jedna z mých nejoblíbenějších komiksových sérií, aby se nakonec propadla skoro na dno.
"Rudé království" opět začínalo dobře, skoro jsem doufal, že se tahle série vykoupí. Ten nový globální konflikt roku 1925, kdy na jedné straně stojí Rudé království a na straně druhé zbytky evropských národů tomu dává správný říz. Jenže... je to celé opět hrozně předvídatelné. Baltimore je jako postava pořád špatně napsaný (oproti minulé knížce jsem měl zase pocit, že se pod jeho maskou skrývá úplně jinej chlápek - něco jako doktor Who), a ten konec je tristní. Vlastně je skoro stejně trapný, jako to citoslovce "PÍÍÍCH", které ten obrázek, jež má být vyvrcholením celé ságy provází. Pro mne zatím jsou dva poslední díly Baltimora komiksové zklamání roku, ale i přes to zkusím být v hodnocení objektivní a pochválím hezkou kresbu a občas monumentální bitevní scény a doktora Rosse (i když mi nějak uniklo, proč se z něj stalo to, co se z něj stalo). 2,5*

05. března


Prázdné hrobyPrázdné hrobyMike Mignola

Začátek je fajn. Kopání prázdných hrobů a to povídání okolo a vzpomínání má sílu. Možná proto, že je Baltimore většinu času "mimo záběr". Štve mne čím dál víc a štve mne, co s ním Mignola s Goldenem udělali. Kvalitativní sešup započatý v "Rudém králi" bohužel pokračuje a je to znát hlavně po přesunu do Cařihradu. Mignola už vykrádá sám sebe. Nebo ho možná vykrádá Golden. Ať tak či onak, ve výsledku je to jedno, tohle jsme četli už mockrát, jenom místo Rasputina tam máme madam Blavatskou... Trochu to zachraňují vedlejší postavy. Pana Kidda a doktora Rosse jsem si fakt oblíbil. Už se těším, že to "Rudým královstvím" skončí. Ve zlepšení už nedoufám.

04. března


Kult Rudého králeKult Rudého králeMike Mignola

Se čtením jsem čekal, až budu mít knížky o Rudém králi (Baltimore 6-8) komplet. Teď tomu tak konečně je, takže jsem se mohl klidně vrhnout na Baltimorovo poslední dobrodružství.
"Kult Rudého krále" je rozdělený na dvě dějové linky. V té první se Baltimore vypraví do Petrohradu a v té druhé část jeho souputníků vyráží na výpravu do Kartága najít první chrám Rudého krále. Vždycky jsem měl rád tyhle příběhy o putování do exotických lokací a odkrývání pradávných tajemství, takže jsem většinu času chrochtal blahem. Obzvlášť to Kartágo mne fakt bavilo (pan Kid je dobrej řízek). Petrohrad mi přišel o něco slabší z několika důvodů. Rozjezd má také parádní - pouť na lodi a pak pěšky přes zamrzlé moře je vizuálně parádní a zároveň se rozehraje celkem zajímavé drama mezi postavami. Bohužel po příchodu do Petrohradu to sice nabírá zběsilé tempo, ale to je asi tak všechno. Měl jsme pocit, že tahle linka vlastně k ničemu není, ve finále děj nikam neposouvá (snad kromě představení Rudé čarodějky). A hlavně (až se to skoro bojím napsat) mne začala štvát postava samotného Baltimora. Možná byl takový od začátku a tady to jen vyniká, protože má kolem sebe svoje parťáky, ale je to neskutečně zapšklej a protivnej patron. A co víc, přijde mi, že je i špatně napsaný - chvíli mu na nikom nezáleži, jen na pomstě, jindy by se pro ostatní rozkrájel. A já ho měl dřív tak rád...
No uvidíme, kam se to celé posune ve zbylých dvou knihách.

02. března


NeonomiconNeonomiconAlan Moore

Ach jo. A ještě jednou. Ach jo. Strašně moc jsem si přál, aby tohle byla pecka. Jenže ona není. Moore mne znovu a znovu přesvědčuje nejen o tom, že umí být skvělý, ale i o tom, jak snadno umí sklouznout buď na úroveň laciného kýče na straně jedné nebo ukecaného pseudofilozofování na té druhé. A nevím, co z toho je horší.
Ale popořádku. Neonomicon otevírá povídka "Vnitroblok". Vlastně ne, otevírá ho nádherná Burrowsova dvoustrana na téma R'lyehu a Velkého Cthulhu. A ta je úžasná. Ostatně jako celá výtvarná stránka komiksu. Těchhle dvoustran je tam ještě několik (ve "Vnitrobloku" tuším hned tři) a jsou jednoznačně jedním z toho nej, co tenhle komiks nabízí. Ale zpátky ke "Vnitrobloku" samému. Ten je skvělý, je tam všechno namíchané "správně". Tajemství, cizota, nepochopitelnost a neuchopitelnost, skvělá práce s literárním odkazem H.P.Lovecrafta (a nejen jeho). Úžasná vizuální stránka spolu s parádním a vypointovaným scénářem vytváří skvěklý zážitek. A (minispoiler) těch pár posledních panelů se Saxovou tváří s neměnným kameným výrazem... To je nebe. Teda peklo. A jednoznačně plná palba v hodnocení. Nemá to chybu.
Jenže pak přijde "Neonomicon". Ten velký brácha "Vnitrobloku". A v první kapitole to ještě všechno vypadá dobře. I když oproti "Vnitrobloku", tam už vlastně není nic nového. Jenže pak to jde od desíti k pěti a zbylé tři části jsou bídné. A vlastně jediné, co je alespoň jakž takž zachraňuje jsou pasáže se Saxem a Johnym Carcosou. A sama agentka Brearsová, která je jednak kočka a jednak dobře napsaná. Jinak je to ale bída. Nejdřív si toho možná pro všechny ty penisy, cákance spermatu a robertky podivných tvarů nevšimnete a nebo třeba doufáte, že tam bude něco víc (i když ta děsivě neoriginální pointa je Vám nejspíš jasná už od půlky), jenže ono není. Chtělo by se napsat, že to vlastně klesá na úroveň Serpieriho Druuny. Jenže to by nebylo spravedlivé. Druuna si na rozdíl od Neonomiconu na nic nehraje a dá Vám přesně to, co od ní čekáte. Neonomicon chce oproti tomu být velký a hluboký, ale to je bez šance. A ten explictní sex a násilí dneska už nikoho nešokuje, maximálně tak zhnusí či otráví. Závěr se to snaží jakž takž zachránit. Probleskne tam pár fajn nápadů a myšlenek (vnímání času), ale na záchranu už je pozdě.
Co říct závěrem? Kéž by tohle byly dvě knížky. Tu první bych si nechal a vracel se k ní a tu druhou obratem střelil...

26. února


Život a smrt barbara Conana: Kniha druháŽivot a smrt barbara Conana: Kniha druháJason Aaron

Je to lepší než první díl (ale ne o moc). Je to ucelenější a je tam vidět tah na branku. Finále je velkolepé. Kresba stále parádní. To se tomu nedá úpřít. Přesto s tím mám pořád velký problém. Tohle totiž není Conan. Rozhodně ne ten můj, jak jsem si ho skoro před třiceti lety představoval při četbě Howardových povídek a jaký se mnou zůstal doteď. A má i na hony daleko tomu komiksovému z původních sérií "Conan The Barbarian" a "Savage Sword of Conan". A nejen Conan sám, ale i ten svět je jiný. Ten odklon byl už patrný v té sérii od DC a tady se to samé bohužel opakuje. Tak mi vlastně z těch moderních adaptací nejvíc sedí ta francouzská řada, co vydává Argo. 3*

20. února


Černá křídla Cthulhu 5Černá křídla Cthulhu 5* antologie

Další "Křídla" a další zklamání. Ani ta první nebyla žádná pecka, ale kvalitativní propad je znatelný. Tohle je snůška průměrných, bídných a místy až prachbídných povídek, mezi kterými se sem tam objeví kvalitní kousek. Žánrově to osciluje od klasických lovecraftovských pastiší až po věci, které s ním a jeho pojetím hrůzy vlastně nemají moc společného. Ale nějak se ten Joshi živit musí, že :) Jelikož jsem se detailněji rozepsal u jednotlivých povídek, spíš si položím otázku, proč já to vůbec ještě čtu.
A hned na začátku se přiznám, že první důvod je Kiernanová. Ja jí prostě miluju. Ze svojí lásky k její tvorbě se vyznávám u každé její povídky, tak se nebudu opakovat. Mám spoustu jejích věcí v originále, ale v překladu Milana Žáčka si jí vždy rád přečtu. Ale zrovna její povídka je tentokrát trochu slabší.
No a druhý důvod je hledání. Hledám v těch většinou neznámých jménech někoho, kdo mne dokáže ohromit, překvapit, vystrašit či okouzlit. Inu, co si budem nalhávat, je to těžká práce :D ,ale minimálně dvakrát se to v téhle sbírce povedlo. "Utváření fraktálů" je skvělé a po Samu Gaffordovi se prostě musím podívat. A pak Wade German a jeho báseň "Tradice". Zbožňuju weird poetry a hlavně C.A.Smithe a German se mu blíží. Jeho "Dreams from a Black Nebula" už mám doma a je to výborné. Bez "Křídel 5" bych na něj možná nikdy nenatrefil, takže to nakonec stálo za to. Ale další "Křídla" už si nejspíš přece jen nechám ujít. 2,5*

19. února


Život a smrt barbara Conana: Kniha prvníŽivot a smrt barbara Conana: Kniha prvníJason Aaron

Naprosto úžasná kresba, ale bohužel v součtu naprosto průměrné, místy až hloupoučké (ale bez onoho brakového kouzla), příběhy. Snaha navázat na Barbara Conana od Roye Thomase prostě nevyšla. Nemá to kouzlo a tenhle Conan nemá jiskru. Lehce nad průměrem je úvodní "Karmínová čarodějka" a "Ten, který přežil". Možná ještě "Zvíře v kleci". Asi bych udělal líp, kdybych si tohle jen prohlížel, protože nakreslené je to fakt skvěle...jinak nic. Ale co, o to víc jsem rád, že mám v knihovně 15 svazků sebraných "Chronicles of Conan" (bohužel pár posledních se mi stále nedaří sehnat).

05. února


Historky z psíšeříHistorky z psíšeříEvan Dorkin

Historky jsem měl nějaký ten týden u postele jako čtení před spaním. A když jsem měl náladu na obrázky, dal si z nich příběh nebo dva. Z toho pohledu mi vyhovovala ona počáteční povídkovost, která se s příchodem "většího" příběhu koncem lehce vytrácí.
I přes občasné povedené psí fórky je to překvapivě temné a dospělé čtení. Obzvlášť příběhy "Pes a jeho chlapec" a "Ztraceni" jsou drsné a emocionálně celkem vyčerpávající. Ten konec "Ztracených" mne fakt rozsekal a to hned několikrát. Zkrátka tenhle komiks klame tělem a tou krásnou barevnou kresbou. 4,5*

30. ledna


Klec dušíKlec dušíAdrian Tchaikovsky

Uf. Hotovo. Je zvláštní, že tohle je po dočetní takovéhle bichle (550 stránek celkem malým fontem) moje převládající myšlenka.
Na "Klec duší" jsem se strašně moc těšil, ale dostal jsem něco úplně jiného než jsem čekal. Alespoň tedy z poloviny. Ona totiž tahle kniha vlastně není román v tradičním slova smyslu. Víc než to je kronikou. Kronikou z konce času, kronikou o konci lidské rasy. Je to vyprávění plné střípků příběhů, historek a vyprávění jiných. A stejně špatně nebo možná lépe řečeno stejně pomalu jako kronika se to i čte. Pořád čekáte něco velkého, ale ono tam nic takového není. Není tam žádný nosný a hlavně ucelený příběh, který by všechna ta témata a tajemství spojil dohromady, dal jim nějaký smysl. Navíc spousta z dějových linek a nakousnutých nápadů se vlastně nijak neuzavře, jen skončí (guvernér a jeho posledlost Trethowanem, čarodějná královna, Víra, Shadraparské politické hrátky, Chrám a další a další.). A tím, jak je ten konec ve většině případů definitivní, ve Vás po dočtení vlastně nehlodají ani žádné otázky. Převládá jen prázdnota. A to je sakra škoda, protože na stranu druhou je "Klec duší" i plná parádních nápadů, zajímavých postav a to prostřední je úžasné, ožívá Vám před očima, ohromuje Vás a bere Vám dech. A přes všechny ty moje výtky je to dobrá kniha a stojí za přečtení. O tom žádná.
Byl to můj první Tchaikovsky. V knihovně mám další dva. Je mi jasné, že po nich dlouho dobu nesáhnu. Je mi ale taky jasné, že jednou jejich čas přijde...

15. ledna


OddílOddílNick Cutter

Přímočarý horror, který vlastně ničím nepřekvapí. Karty jsou rozdány lícem nahoru a v rukávu se žádné eso neskrývá. Takovéhle příběhy jsme hltali v raných 90. na ošoupaných videokazetách z půjčovny. Ale je to napsané zručně a děj odsýpá. Líbilo se mi to proložení novinovými výstřižky, úryvky z vyšetřovacích spisů a laboratorních zpráv. Chvílemi jsem tedy měl pocit, že autor možná až moc tlačí na pilu, protože místy už to není jen nepříjemné, ale dostaví se až takřka fyzický odpor. Občas je to fakt explicitní a surové.
O nějaký přesah se Cutter snaží vlastně až v závěru a vychází to tak napůl. Ale vlastně jo, tam mne překvapil, nečekal jsem, že po dočtení bude tou převládající emocí smutek. Těch pár posledních stránek má sílu. 3,5*

06.12.2020


Zhroucený časZhroucený časBlake Crouch

Po "Temné hmotě" to Blake Crouch dokázal znovu. Naservíroval nám knížku, o které bych si chtěl povídat hodiny, ale zároveň Vám o ní vlastně skoro nic říct nechci. Cokoliv prozradit dopředu, by byla hrozná škoda. Opět je plná omračujících nápadů a opět je nečekaně lidská. Na jedné straně je to hard sci-fi vyžadující otevřenou mysl a plnou pozornost, na straně druhé je to zatraceně krásná a místy nevybíravě smutná (nejen) love story.
Tím jak všechny dílky skládačky dokonale zapadnou na svá místa, svojí melancholickou atmosférou a motivy jako jsou touha, vina a osudovost to má hrozně blízko k Netflixáckému "The Dark" (dokonce i těch 33 let, všimli jste si?). A nenechte se odradit, pokud Vás to hned nedostane do kolen, ono to přijde, nebojte...

(Škoda jen té změny názvu. Ona by tomu ta originální "Rekurze" slušela mnohem víc. Mimochodem píše se tak o knize i v "Poděkování" na konci, tak se zdá, že tu změnu udělal vydavatel až na poslední chvíli.)

28.11.2020


Na plný plynNa plný plynJ. Hill (pseudonym)

Tak jo přiznávám se. Píšu tenhle komentář už po druhé. Ale úplně jinak. První jsem napsal před pár dny, kdy jsem knížku odložil s tím, že jí ani nedočtu. Moje předchozí zkušenost s Joe Hillem byla pouze v originále čtená NOS4AT2 (Vánoční říše), která se mi celkem líbila, ale ve finále mi to přišlo zbytečně dlouhé a utahané.
"Na plný plyn" jsem pořídil hlavně kvůli povídce "Ve vysoké trávě". Před pár měsíci jsem viděl filmovou adaptaci na Netflixu, a i když to nebyla žádná bomba, navnadilo mne to dostatečně na to, abych si přečetl předlohu. A tak jsem tou povídkou začal, a líbila se mi, fakt že jo. Jenže pak jsem začal číst od začátku a nic. Prostě to nefungovalo, nepotkávali jsme se. "Jízda" mi přišla nudná, "Kolotoč" přes parádní "kingovský" rozjezd ve finále trapný a "Wolverton" ani "Jezero" mne nijak zvlášť nebavily. Tak jsem to prostě chtěl odložit, i když to s knížkami dělám opravdu málokdy. Napsal jsem nespokojenou recenzi a chystal se knížku uložit k ledu. Jenže pak jsem jí naposledy prolistoval a viděl "Ďábla na schodech" a jelikož miluju tyhle hrátky s textem a jeho formou, dal jsem mu ještě šanci. A líbil se mi. Moc. A tak u mne Joe Hill dostal další šanci. A jsem sakra rád, protože druhá část té sbírky byla pro mne velkým a příjemným překvapením. Je tam spousta dobrých příběhů ("Záleží mi jen na Tobě", "Propouštíme vás", "Mateřídouška") ale NEJ jsou "Pozdní návraty". Ty jsou prostě nádherný. Už jenom kvůli nim stojí za to tuhle knížku mít a číst. Kvůli nim bych chtěl dát "plnou palbu", ale nebylo by to fér, takže jen 4*.

(Více jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)

19.11.2020


Temnými hvozdyTemnými hvozdyEmily Carroll

Chvílemi mi opravdu běhal mráz po zádech. Nenechte se zmást prvním dojmem při pohledu na některé ty barevné obrázky, tohle je opravdu temné a děsivé čtení. Za nejlepší považuji povídky "Vedlejší dům" a "Hnízdo" (tak nějak by nejspíš vypadal comics kdyby byl Laird Barron žena a uměl kreslit :)). Výtvarná stránka je povedená, líbí se mi ten styl a hlavně nápaditá práce s písmem. Ani nevím, proč mi to tak dlouho leželo doma. Je to pecka a určitě se k tomu vrátím. 4,5*

12.11.2020


Vodní hadVodní hadTony Sandoval

Je to prostě krásný. Nic dalšího nemá smysl psát.

12.11.2020


Jeskyně zatracenýchJeskyně zatracenýchCaitlin Starling

Ouch. Tohle bylo špatné, sakra špatné. A já vů* si to koupil hned dvakrát (originál na kindlu a české vydání). Ale po pořádku. The Luminous Dead se poslední rok celkem pravidelně objevovala ve sci-fi/horrorových žebříčcích či doporučeních a zápletka (osamocená průzkumnice v tajemném komplexu mimozemských jeskyních, jejíž jediným spojením se světem tam nahoře je její operátorka sama skrývající nejedno tajemství) působila zajímavě. Rovněž ty odkazy na "Anihilaci", kterou zbožňuju, mne nenechávaly v klidu. Tohle bude pecka. Jauvajs. To jsem si tedy naběhl.
Všechny zajímavé nápady autorka vystřílí na prvních 50-100 stránkách. A ty jsou fajn, nutí vás to číst dál a dál, jenže pak se to celé nějak zvrtne a zbylé tři čtvrtiny knihy se omezí na nudné a stále se opakující dialogy a situace. (následuje minispoiler) Moje matka, Tvoje matka. Zrůda jsi, ale miluju Tě. Dochází mi baterie. Umřu. Moje matka, Tvoje matka. Zrůda jsi, ale miluju Tě. Dochází mi baterie. Umřu.... A pořád dokola a nejen v přeneseném slova smyslu.
Musel jsem se nutit, abych to dočetl. A to se mi stává málokdy. A vlastně toho lituju, měl jsem to odložit a šmytec. Možná jsem až příliš příkrý. Vlastně mi vztahová dramata nevadí, naopak. Ale musí to být dobrá dramata. A navíc, když se něco tváří a prodává jako sci-fi horror, byl bych rád, kdyby to sci-fi horror byl. Alespoň maličko. O tom, že všechno to tajemno vyšumí vniveč, ani nemluvím. "Anihilace". Jistě pane... To teda ani náhodou. Kdyby to mělo o 100-150 stránek méně, alespoň to ohodnotím jako průměr, ale sakra... o té nefunkční geologii a dynamice jeskyní, absurdních lezeckých postupech a situacích a pletení jeskyňářů, lezců a horolozeců (sic!) ani nemluvě (to jde ale asi na vrub překladatele). Má to teda hezkou obálku...

01.11.2020


NačmáranecNačmáranecSerge Lehman

Po přečtení mi vlastně ze všeho nejvíc zůstává pocit nevyužitého potenciálu. Tohle mohla být fakt pecka, ale ve finále je to "jenom" dobré. Hlavním důvodem je asi dějová rozpolcenost (ty dva zásadní motivy se propojí tak nějak mimochodem) a jistá nedotaženost. Také bych byl mnohem radši, kdyby se příběh víc než na historii Singerovic rodiny soustředil na Maxe. Jeho přerod z na počátku částečně až parodické figurky v něco mnohem zlovolnějšího a mocnějšího je parádní a třeba ten celostránkový obrázek v závěru, kdy se ukáže "naplno", je skutečně děsivý. Což mne přivádí ke kresbě. Musel jsm si trochu zvykat, přece jen u temného fantaskního dobrodružství bych očekával, trochu jiný styl, ale nakonec jsem si zvykl. Musím ocenit jednak samozřejmě postavu Maxe, o tom žádná, ale i práce s panely a celkovou kompozicí je podařená. Některé ty tiché atmosférické pohledy na město či krajinu jsou úžasné. A Betty je docela kočka :) 4*

25.10.2020


Muž z chatrčeMuž z chatrčeMartin Goffa

Moje druhé setkání s Martinem Goffou a "jeho" Markem Vrázem. A vlastně důvod, proč jsem ho (je oba) začal číst. Opět je to skvěle napsané, rozjezd je možná pomalejší, ale hned první prolínačka do 90. let to změní. A nejde přestat číst. Zatímco v předchozím dílu, byly vzpomínky na 90.léta provázeny takovou místy až příjemnou nostalgií, tady jsou kruté a nemilosrdné. A vlastně jsem si uvědomil, na kolik z toho svinstva jsem už zapomněl, na kolik z toho jsme my všichni už zapomněli. A asi to tak mělo být. Přechod od kolektivního vlastnictví k soukromému se zdařil... ta pasáž, kdy se o tomhle všem baví Marek Vráz se svým dávným kolegou je skutečně depresivní. Bohužel, jako většina těch svinstev, co se děla, vyšuměla v nic, vyšumí tak nějak i celý příběh. Nedojde k žádné konfrontaci, katarzi, či překvapivému odhalení. A možná je to i dobře... možná tahle knížka víc než detaktivka nebo thriller prostě měla být takovou zprávou o životě a době jednoho chlápka. 4,5*

06.10.2020


Přiznat vinuPřiznat vinuMartin Goffa

Vlastně bych to normálně nečetl, ale kvůli tomu, že mne zaujala anotace na "Muže z chatrče" (druhá knížka v sérii), jsem si řekl, že začnu hezky od prvního dílu. A rozhodně toho nelituji. Napsané je to fakt dobře, hrozně se mi líbila ta atmosféra 90. let a zavzpomínal jsem si na svoje mládí:) První půlka knihy nemá k dokonalosti daleko. Je to to čtivé, postavy jsou zajímavé a ústřední dvojice dostatečně sympatická a hlavně atmosféra je tíživá a zmizení Sáry Vám nedá pokoje, takže hltáte jednu stránku za druhou. Ale někde v půlce (asi objevením Divouse) se to nějak změní a ta druhá půlka je podstatně slabší. Hodně mi to tím zpracováním, rekapitulacemi osudů a nostalgickou až smutnou atmosférou v závěru připomnělo lepší díly TV kriminálky "Odložený případ".

20.09.2020


Okultace a jiné povídkyOkultace a jiné povídkyLaird Barron

Já Barronovy povídky miluju. I když v rámci objektivity málokterá ode mne dostane absolutní hodnocení. Někdy mám vlastně pocit, že jako povídky ani nefungují, protože i když nějaký příběh mají, je často nemožné ho sledovat, uchopit, natožpak pochopit. Přesto je čtu znovu a znovu, v překladu, v originálu, pořád dokola... Užívám si tu atmosféru. Zbožňuju jeho popisy divoké a odlehlé přírody, rozlehlých sídel plných tajemných zakoutí, jeho hrdiny a (mnohem častěji) antihrdiny, jejich tajemství, skvěle napsané dialogy. A když to rozbalí tak i jeho šílené vize dutých planet, pijavic a hnědých sluncí. A hlavně zbožňuju tu dekompozici příčetnosti. Sakra, tohle nikdo jiný napsat neumí, alespoň ne takhle...
(podrobněji jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)

03.09.2020


Tři opiceTři opiceDavid Urban

Autorská sbírka pražského kriminalisty Davida Urbana přináší průřez jeho povídkářskou tvorbou z posledních pár let. Většinou se jedná o povídky posbírané z různých literárních soutěží, kde se často umístily i na příčkách nejvyšších. A nutno hned na začátku říci, že zcela po právu. Autor působí jako vypsaný profík a ne jako někdo, komu právě vyšla první knížka. Bez problémů dokáže střídat jak náměty, tak styly, a jeho povídky jsou originální a často s překvapivými pointami.
Obsahově lze knížku rozdělit na příběhy od pražské kriminálky ("Tři opice", "Krvavý rok" a "Panenky"), exkurze do jiných literárních světů (Holmes, Poirot) a zbytek. Přičemž první tři zmíněné povídky převyšují ostatní nejen rozsahem, ale i kvalitou. Ani ty ostatní nejsou vůbec špatné, ale právě povídky z pražské kriminálky, se mi líbily nejvíc. Je to prostředí, které autor důvěrně zná a které mu dle mého sedí nejlépe. A hlavně prostředí, které nám dokáže skvěle přiblížit. Obrovské plus je právě v líčení reálných policejních postupů a situací. A přestože náměty povídek jsou na naše poměry relativně divoké a leckdy i drsné, tohle je drží pevně při zemi a příběhy působí zcela uvěřitelným dojmem.
A jen doufám, že se se šéfem výjezdovky Edou Braunem a ostatními nesetkáváme naposledy. Protože tohle se mi četlo fakt dobře...
(podrobněji jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)
(Jo, a musím dodat, že autor je můj kamarád a lezecký parťák, ale prosil mne, abych byl při hodnocení přísný a nebral si servítky. Tak jsem si je nebral, ale nedostatky v jeho tvorbě se hledají fakt těžko. A pak taky samozřejmě, když lezem, drží ten druhej konec lana, že jo :D )

12.08.2020


FinchFinchJeffrey Scott VanderMeer

Finch u nás vychází jako samostatná kniha. Ve skutečnosti je to ale třetí (a poslední) část volné trilogie Ambra od Jeffa VanderMeera. Nemůžu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Jedno je jisté, do světa Ambry tak nevstupujeme zvolna a opatrně, ale vletíme do něj rovnou po hlavě. A nevím, jak Vám, ale mně to setkání vyrazilo dech. Ambra je monumentální a ůchvatná. Alespoň tedy musela být, než ji zničily války a invaze šeďáků a jejich "biotechnologie". Ale i z těch obrazů trosek a z úryvků historie na Vás ta velikost dýchá. VanderMeer je v tomhle mistr. Stejně jako jsem se zamiloval do jeho Oblasti X nebo do Borneova Města, zamiloval jsem se i do jeho Ambry. A stejně jako u těch předchozích, bych se chtěl do ní přenést, kráčet jejími ulicemi, objevovat a žasnout. A to i za cenu, kterou by jeden musel asi zaplatit.
Ambra už dávno není místem přívětivým pro lidi. Moc drží v rukou šeďáci a jejich zájmy jsou tajemné a nepochopitelné. Vládne absolutní totalita, lidé buď živoří v přetvořených ruinách města nebo jsou rovnou zavírání do pracovních táborů, kde jsou nuceni podílet se na konstrukci dvojice obrovských Věží, jejichž účel znají jen šeďáci sami. Městem se potulují zoufalé stíny lidí, hrdlořezové, špehové okolních států, povstalci, náboženští fanatici a podivní mutanti. Všechno je nám a našemu světu na jednu stranu hrozně blízké, ale na stranu druhou tak moc cizí.
A uprostřed toho všeho Finch, coby "detektiv" je kolaborantem šeďáků. Ale vlastně se stejně jako tisíce ostatních snaží jen nějak přežít a sem tam možná udělat správnou věc. V knize sledujeme týden jeho života. Týden, ve kterém se možná rozhodne o osudu Ambry i celého světa. Ale Finch není zdaleka strůjcem událostí. Mnohem víc je jen pěšec na šachovnici. Sem tam ohrozí nějakou figuru, občas nějakou i vyhodí, většinu času je ale jen postrkován vpřed nebo sleduje tahy ostatních a snaží se pochopit, o čem tahle podivná šachová partie vlastně je. Partie, kdy nejen že nevíte, kdo je vlastně černý a kdo bílý, ale i hráčů je mnohem víc a ještě k tomu v průběhu hry mění strany. A možná se ta partie ani nedohraje. Konec knihy je ale parádní. Z těch posledních pár stránek mne doteď mrazí a ty obrazy jsou ohromující.
VenderMeer je prostě moje krevní skupina a Finch je skvělá kniha. Připočtěte k tomu výborný překlad Jakuba Němečka a nádhernou obálku a máte kandidáta na knihu roku, alepoň co se žánru SF&F týče.

02.08.2020


Zimní přízrakZimní přízrakDan Simmons

Pojďme si na rovinu říct, že pokud hledáte pokračování "Temného léta", "Zimní přízrak" jím není. Možná se ani neodehrává ve stejném světě, možná jsou to jen světy, které leží někde vedle sebe a na čas se prolnuly. Pokud čekáte horror, budete rovněž zklamáni. Horrorových propriet se tu pár najde, ale vlastně o ně nejde. "Zimní přízrak" je ze všeho nejvíc mysteriozní drama. Drama velice osobní. Je to příběh o ztrátě, o vině, stárnutí, (ne)naplnění života, o hledání sebe sama. A v téhle rovině to funguje skvěle. Po všech těch rozladěných ohlasech jsem k četbě přistupoval bez velkých očekávání, ale vlastně je to teď jedna z mých nejoblíbenějších Simmonsových knih (jakkoliv je jiná než vše ostatní, co napsal) a její hrdina mi přirostl k srdci, víc než bych na začátku čekal. 4,5*

23.06.2020


1