Ziriath komentáře u knih

Knížka mě dost překvapila. Neznaje množství reálií, které se tady dozvíme, měla jsem historický Tibet za víceméně anarchistickou zemi, kde kromě klášterů a civilních obyvatel nic není...ale pánové na svém útěku před nespravedností na každém kroku a v každé vesnici o pár kočovnických stanech naráželi na zástupy úředníků a hodnostářů, jejichž úkolem bylo znepříjemnit jim cestu a nejlépe je poslat zpět za dráty - přitom to vypadalo jako země, kde se dva takoví ztratí jak nic.
Člověk může ze čtení získat dojem, že při té vší byrokracii přišli číňané vlastně k hotovému, dokud nepřečte druhý, poněkud depresivní díl po třiceti letech - Návrat do Tibetu. Který podle mě k této knížce neoddělitelně patří, bez ní bych si úplnější obraz neudělala. Systém který brání lidem v technickém pokroku a říká jim, že nejvyšší ctnost a cesta k osvícení je skoro umřít zimou a hladem, je sám o sobě asi neudržitelný, v druhém díle se dozvíme, že to co jej nahradilo, zrovna lepší nebylo.
Slovy kamaráda, který tam nedávno byl vlakem až do Lhasy: V Tibetu přeskočili tisíc let technického pokroku, a přecházejí rovnou do budoucnosti. V domech kde stále nemají vodu a netopí se (není čím) mají supermoderní bezdrátové technologie, venku jezdí elektromobily...
A slovy autora: Potřebovali změnu, ale ta bývala měla přijít zevnitř, nikoliv násilně zvenčí.
Top koment: Rawen616

7 24.05.2020

Nedá sa, končím ve 2/3.
Připomnělo mi to historku o nuceně nasazeném hodináři, který zatímco na hlavy méně kvalifikovaných nasazenců padaly bomby, on na horské chatě opravoval náckům hodinky, lyžoval a chodil po horách, občas sjel dolů s opravenejma hodinkama a vyzvedl pytel dalších. A mohl říct, že se neměl lépe nikdy dřív ani potom. Takového člověka sice WW2 ovlivnila, ale nedá se říct, že by měl z té doby zvlášť strhující nebo vypovídající zkušenost.
Což si myslím o téhle knížce. K řešení obchoďáckých problémů lidí kteří prodávají zbytné věci asiatům, není potřeba, aby Osa vyhrála válku. Podobné záležitosti tady řeší každej, kdo se obchodem se starožitnostma zabývá. Roli tam toho co furt hází kouskama rostlin, nějak nepobírám a jeho kapitoly nejsou o nic zajímavější.
Autor na okénkách do jiného alternativního světa skrz pasáže z Kobylky ukázal, že by i mohl udělat zajímavou a strhující knížku a že ví jak se to dělá, ale zdá se, že prostě nechtěl.
Já to po něm zas nechci číst.
Kamarád mi pustil první díl seroše, a vypadá to, že kromě geografie a jmen postav naštěstí nemá s knížkou moc společného, navíc dokáže zprostředkovat vizuál a barvy.
Někdo na goodreads psal krásný postřeh, že každé knížce kterou čte, přísluší nějaké barvy. Něco je černobílé, něco v technicoloru, něco barvitě živé a něco vyblité nebo pastelové, a tady že si nedokázal žádné barvy představit. A já s ním souhlasím.
Top koment: misko13

3 08.04.2020

Je tomu asi tak měsíc, co u nás ve městě odkryli základy staré fabriky před stavbou něčeho jiného - staré kouřovody, kanály, zbytky schodů..Velmi tajemné a inspirativní, tahle knížka se ke mně dostala v pravý čas, a to když slyším Jack Rozparovač (o něm to není), začnu zívat protože mě jeho téma neba.
Nejde o vyloženě intelektuální čtení, čtenář se veze a přitom objevuje newyorské zajímavosti a množství zahrabaných tajemství, pro příznivce urbexu mohu doporučit. Stylem mi to připomínalo umírněnějšího a méně bizarního Miloše Urbana, ostatně agent Pendergast (zezačátku sem si představovala policistu Prendergasta, který se snaží chytit D-fense ve Volném pádu) je trochu takový americký pan Rops. Taky uvěřitelnost příběhu a vyšetřovací postupy jsou spíše někde za hranou, ve světě fantasy. Autor asi měl rád Lovecrafta s jeho podivnými degenerovanými rodinami ve zpráchnivelých vilách a s šílenými vědci, jméno Leng určitě nebylo vybráno náhodou.
Co mě sr...štvalo: V pasážích kdy se jen čeká na rozseknutí (haha), všude teče krev a do toho kdosi běhá jak slepice bez hlavy po dvorku, otravují ne tak zajímavé prostřihy do hlavy jakéhosi policejního zmrdího prasete v momentě jeho triumfu. Takovému literárnímu principu uměle nastavovaného napětí pomocí vaty se snad i nějak oficiálně říká, a nedokážu si představit, že kromě autorů samotných by tohle někdo měl rád.
A taky: Jak je možný, že se mobily objeví jen když tam zrovna ''být můžou'' ale když by mohly někomu významně pomoci, najednou jakoby neexistují? Ani ty v autě? (četla sem ebook, nevědíc rok vydání, a šacovala jsem to kvůli mobilům tak na přelom 80/90let.)
Top koment: Metla (ostatně, díky za tip)

6 06.04.2020

Některá přiznání mají pratchettovské kvality, inspirace je poznat (v dobrém). Sleduji je na FB a myslím že jejich síla je v tom, že pohotově reagují na aktuální světové a místní události - a proto mi knižní forma moc nesedne. Po roce a víc od vydání mnoha přiznání už není poznat, k čemu se vlastně tehdy vztahovaly a tedy jim nerozumím.

Knížka je racionální odpovědí na různé dänikenovštiny a biblické atomovky, které je dobré mít předtím trochu načtené (autor je dokonce sám překládal), ale tam kde takovou odpověď nenachází, vzbuzuje další tajemné otázky, a to i tam, kde bych bez znalosti uvedených faktů záhadu neviděla. Lépe číst s internetem po ruce a moci vyhledávat obrázky. Také je zdrojem otázek a faktů, jakými zahrnovat okolí: Věděli jste, že?.... Tak já například myslela, že soch na (dost malém) Velikonočním ostrově je pár desítek, ale ne zatím nalezených 750 (EDIT: Teď už skoro 1000).
Autor používá dost zábavných přirovnání, kolikrát se u toho pousměju. Vzhledem k datu vydání již některé záhady byly vysvětleny (kapitola o Marsu), ale i tak knížka na mě působí novější, než je.

6 23.02.2020

Dost nečitelná sbírka - kromě povídky o setkání mimozemšťanů s romáky, o labyrintu a asimovovských variací o robotech jsem nedokázala udržet pozornost natolik, abych je dočetla, bylo to jako poslouchat rozhovory neznámejch lidí v autobuse o lidech který neznám, a většinou šlo o nějakou duchařinu. Také asi jen dvě povídky se odehrávají v jugoslávských zemích, ostatní by se mohly stát kdekoliv a nikde, za což možná může tehdejší úsilí o mezinárodnost asi nejen v jugoslávii. Takže jestli chcete číst sci-fi odehrávající se tam, kam jedete v létě do Chorvatska, smůla, tohle není ono.

3 15.02.2020

Chvílemi jako by v té chajdě na zasněžené Fatře byl zavřený E.A.Poe - trochu mi to připomínalo slepé podpalubní dobrodružství A. G. Pyma, jenže v mrazu. Příběh by byl velmi komorní, vlastně ještě komornější než jsem si myslela - nebejt těch dvou trhanů, kteří celý ten minimalismus pokazili. Není to vůbec příjemné čtení, zvláště ke konci, kdy je proveden jeden obzvlášť odporný úkon, přirovnávaný k řazení v autě a kdy jsem si říkala, že autor přece nemoh udělat tu stejnou věc dvakrát. A to si pište, že mohl! Vysvětlení je celkově WTF, ale i přes nepříjemnost knížky mě tohle, narozdíl od mnoha jiných hororů, neznudilo tak abych to nedočetla, ač se místy ten pobyt na chatě táhl.

Začátek mě nadchnul cynickým a černým humorem, ale potom knížka začala ztrácet plyn. Spíše jsem od toho očekávala rámcovou povídku - něco jako morbidního Chaucera pro 20. století, ale příběhy většiny jednotlivých charakterů které je do onoho autobusu dovedly, jsou vlastně vedlejší a pojaté jen povrchně, a většinou je to o tom, jak se ti lidé flákají po cestě Evropou a chlastají, párkrát se o něco pokusí, ale nedopadne to.
Knížka se mi čímsi zdála o dost starší než doopravdy je - nebýt data vydání originálu a pár reálií jako rozpad sovětského svazu, výbava autobusu a němečtí skinhedi, řekla bych že čtu něco tak z padesátek, šedesátek - např. ženské ochotně připravující večeře a sendviče celé výpravě nebo alsaské dobrodružství á la Zvonokosy - sakryš, tam snad nikdo doopravdy depresi nemá a skoro všichni to jen předstíraj, aby zažili něco zajímavýho.

6 02.01.2020

Myslím si, že v popisu této knihy chybí zásadní informace, že jde o young adult nebo (víceméně) čtení pro děti, protože takto je potřeba k ní přistupovat. Být ve věku hlavní postavy, tak z toho možná budu nadšená, ale teď mám pocit, že ''už sem něco takovýho někdy četla'' a že jde o ideu pro YA typickou - velmi striktně dichotomické rozdělení společnosti na normální lidi a untermensche v post-post apo světě. Ten a funkce magie v něm mi čímsi připoměly Brandona Sandersona (v jeden moment, jak holky načumují do okna, sem si řekla: Ano! Mistborn! Je to tam!) nebo Gartha Nixe v sérii Sedmá vež - ale ta vychází ve srovnání více strhující.
Některé věci tam úplně nepobírám - např. chování Pětadvacítky (osobnostně identických panáků s různou barvou vlasů a očí) k Ilan - proč jsou najednou tak kamarádští a plní respektu, když jde v podstatě o zamaskovanou divnou neosobu?
Jediný možný vysvětlení mi přijde, že ji hned na začátku někdo špehoval v koupelně a její tajemství dávno všeci znaj. Také mě otravuje, (dobře, jde o děcko) její prostořekost ve smyslu hrozná neopatrnost na to, co komu říká. S tím by nepřežila, kdyby to byli tak strašní lidé, jak se říká. Ten pocit podřízenosti a zotročení je tam jinak totiž až fyzický, že to ani v mnohých knížkách z koncentráku a o černošských otrocích nenajdete.
Též mi to přišlo zajímavější, dokavaď se tam neobjevil jakýsi drápatý pazgřivec, záporácký to aktér někdejší a zde dost suše podané Djatlovovy výpravy (fakt!)
Takhle, není to zrovna špatně napsané, ale mám pocit, že pro mě to už prostě není. Ano, a taky je to dost otevřené - spíše než ucelený příběh je to úvod k dalším dílům.
PS.: Vyhledejte si ''Agoti'' (Cagot people)

14 31.12.2019

To bylo tak, v kraji těžních věží, šachet a zimy. Ne v období zimy, ale v krajině zimy, protože takovým dojmem román působí - jako by tam navzdory názvu po celý rok na té nekonečné pláni byl provlhlý leden bez sněhu, jen asi na týden přišlo jaro.
Sem přijde nezaměstnaný strojník Štěpán/Étienne a nechá se spustit ''pětset metrů pod zem, v kleci do tmy důlních dnů'', seznámí se s Kateřinou a její chudou hornickou rodinou, zapojí se do revolučního hnutí, zúčastní se velmi scénicky popsaného důlního neštěstí...Ten důl, město a katastrofu nehledejte, neexistují. V této knize byl autor mistrem hororu - ne hororu obvyklého nebo dělaného lidmi (i když o ten se tam jeden manipulativní knírač-hnusák stará taky) , ale takového, kdy praská výdřeva, valí se voda a dochází vzduch a navíc někde bouchá metan, protože nějaký pitomec si rozšrouboval kahan.
Myslím že knížka může působit dost cize pro lidi, kteří se o hornictví jinak nezajímají a v dole se podívat nebyli - hodil by se slovníček pojmů nebo popsané rytiny a infografiky namísto těch hrubých dřevořezů v mém padesátkovém vydání. Nebo lépe si posloužit internetovým připojením při čtení. Je poznat že autorem byl akademik/klasik, protože kdo více nahlédl do hornického života, asi by tam vložil více jejich každodenních šachetních vtipů a sprosťáren - zde je vidět podobný odstup jako u Čapkovy První party, která podle mě ale zastarala trochu víc.

2 23.12.2019

- Já si myslím, že ač je možno spisovatelský um prokázat mnoha zajímavými způsoby-

Na základě popisu jsem čekala parodii např. na Rudolfovy romány pro děvčata, říznuté cynickou společenskou kritikou tehdejší doby a absurdním dějem. Ano, cynismu a absurdity je tam halda a místy jsem se docela bavila. Jenže co činí knížku částečně torturou je

-tak přerušování přímé řeči dlouhými odstavci textu a přeskakování mezi dějovými liniemi bez uvedení a varování, takže čtenář se pořád pokouší zorientovat, kde sakra vlastně zas je-

neustálé přemítání těch postarších zchátralců nad tím, kdy a jak přefiknou hlavní protagonistku, v jejíž mozkovně se zřejmě odráží jediná mozková buňka jak hodiny ve spořiči v uindous, a příliš vlastního názoru a introspektivy se nám od ní nedostane, navíc se s ní zachází jak s hadrem na holi. Protože o tom a o osobním a chaotickém kariérním životě těch dvou je většina knihy, katyně samotná je vedlejší. Na druhou stranu, od popravčí se naprostý nedostatek osobnosti možná očekává.

-mezi tyto způsoby nepatří, jen mě tím autor naštve, prohlásila Zir znechuceně a po dočtení vymazala knihu ze čtečky s tím, že ji podruhé nikdy číst nebude

12 23.12.2019

Tohle nebylo zadarmo.
Zdálo se mi, že jsem tuhle knížku už někdy nedočetla, což se mi pak potvrdilo. A že i teď jsem mnohokrát chtěla hrdiny opustit a utéci k odlehčenější literatuře, kde by narozdíl od této bylo aspoň trochu vtipu (což popravdě v knize o genocidě nemohu zrovna čekat - ale i tak hádám, že v jejich situaci by se skuteční lidé občas bavili šibeničním humorem) . Nemaje takovou k dispozici, vždycky jsem se k nim zas vrátila. Výhodou knihy je, že si připadáte, jako byste tam se vzbouřenci fakt byli. A nevýhodou je, že si připadáte, jako byste tam s nima fakt byli. Pocitově celejch těch 40 dnů, opírajíc se o strom a pozorujíc jejich bídnou existenci a mnohé roztržky v nepřáteli obklíčeném pohoří, frustrovaně sedíc na kameni, nemoci se odtama hnout. Mnohokrát sem si říkala, kde je váš bůh teď, no? Někdo vzpomněl Malevil, kdy se v krizové situaci pořád řešilo náboženství a bohoslužby, i já si na něj vzpomněla.
Mám pocit, že, jak by řekl Josef II, je tam moc not. Tedy vět. Zastaralý způsob psaní je docela znát, prospělo by tomu, kdyby to mělo méně introspekce hlavních charakterů, resp. tak o polovinu méně vět, kolikrát jsem se přistihla, že mám přečtenou celou stránku a nevím co se na ní psalo. Ačkoliv jsem spíše knižní osoba, stravitelnější by ten příběh byl v podobě velkofilmu - jako bych už slyšela všechnu tu machometskou brblaninu, co by se teď proti tomu strhla.

7 14.12.2019

Hořkost, zhnusení, beznaděj.
Přečteno po shlédnutí filmu - a dojem je takový, že sice můžete čekat černohumorné povznesení a ony geniální scény v knižním podání - a spolu s tím, nebo spíše místo toho, dostanete gumoléčbu. Zda je kniha lepší než film, může každej posuzovat jinak, ale tohle je pro mě jeden z těch vzácných případů - zatímco na film se ráda podívám znova, tak tuhle knížku podruhý neotevřu - a to ne třeba kvůli špatným literárním kvalitám, ale z toho důvodu uvedeného nahoře.

08.12.2019

Podíváme se do doby, kdy někdejší město Libeň ještě nebylo pohlceno Prahou, a kdy nevadilo, když jste jezdili autem nalitý a nebyly potřeba SPZky. Kdy se ještě jezdilo vlevo, a lidé nepřišli na to, že auto nemusí vypadat jako samohybný kočár, kdy jízda autem nebyla jen nastartovat a jet. A kdy si mohli konkurenti z různých továren navzájem doslova načumovat do oken a dvorů.
Na Urbanovy poměry je knížka poněkud umírněná, i když pár pro něj typických scének se tam najde. Nejvíc mě bavila mírně poetická část popisující Bertovy začátky, kdy objevuje zajímavosti tehdejšího okolí Prahy na kole a pak i různými auty (''člověk kromaňonský'' v pískovcových bytech na Proseku) . Je tam jistý prosluněný pocit jak z Obecné školy, takový ten, který vytváří obraz Prahy hezčí a romantičtější, než je teď a možná i než byl tehdy.
Naopak období kde se řeší nepodařené manželství s Lilou a různé jejich romantické n-úhelníky a prostorová tělesa byla dost ubíjející - ale s hrozbou druhé světové se to opět rozjelo.
Pragovky Bejby nejsou a nebudou, padesát let nepřišly, a už nepřijdou!

9 07.12.2019

Příběh se odehrává na břehu jezera, v němž snadno poznat Aralské, ve městě které je zcela určitě Aralsk, ale v knížce se jmenuje jinak. Všechno sedí, i ta fabrika na ryby. Před čtením si vyhledejte obrázky, abyste pochytili atmosféru. Převrácené lodě v poušti, rozřezané vraky, velbloudi, solná pustina.
Zezačátku se mi to líbilo, bylo to takovým bezprostředním, barvitým stylem, ale potom tam bylo prostě moc erekcí a blití, mladík je asi nějak hypersenzitivní. Chodí od jedné pochybné existence k druhé, trochu jak nabarvené ptáče ultra light, a nakonec skončí v téže prdeli kde začal, se zjištěním že všude je chleba o dvou kůrkách.
Asi bych odpustila ten poněkud banální a ne moc uvěřitelně provázaný příběh, kdyby se to odehrávalo skutečně v Kazachstánu, skutečně u Aralského jezera, a nemusela bych tedy přemýšlet, co je podle reality a co tam není a nebylo (''Hlavní město'' je jasné), a něco se dozvěděla o tom, co se tam ne/stalo (např. ten islámský převrat). Když už jsou v tom světě Rusové, jejich auta atd. Hádám ale, že autorka nechtěla být nachytána na švestkách neznalostí nějakých místních reálií.

2 26.11.2019

Nepobírám to, nedává to smysl, končím v půlce.
Někteří autoři by se občas měli zastavit a zamyslet, jestli píšou knihu jen pro sebe, nebo i pro čtenáře, kteří zákonitě od povídek obvykle čekají nějakou pointu. Já v pohodě dala třeba Pěnu dní, ale ta i přes zřejmý wtf faktor měla jasný začátek a konec.
Zde snad jen jedna z povídek v té první polovině nevyšumí úplně do ztracena a není divně useknutá. Spíše to připomíná částečně neuspořádaný volný proud myšlenek, přičemž autor jako by skoro nevystrčil hlavu z jakési umělecko-akademické sociální bubliny, která je ale odtržená od reality zbytku lidí. Také samotné Brno (jsem z Brna a celou dobu zde žiju) je většinou odsunuto na okraj, vlastně by se kniha mohla odehrávat úplně kdekoliv. Když to srovnám s brněnskými povídkami Na sviňu svět od Prokeše nebo dílem Miloše Urbana (z jiných měst), chybí mi tady ty malé zajímavosti, postřehy a místní reálie, nad kterými se obyvatel toho kterého města pousměje, že to přece zná taky. Já vím, je to Brno, o čem se bavíme, ale i tady se najde specifická a tajemná atmosféra, ačkoliv pomalu mizí.

Co na to říct?
Asi jsem jediná kdo tady nečetl ani neviděl TO. Asi je taky spousta lidí, kteří se děsí zombie dětiček/Bílých chodců bez očí řízených zlomyslným Velkým Jiným..eh, prostě nějakým bossem. Ale já mezi ně nepatřím. Na mě moc...pohádkové nebo fantasy. Dokud vypadala záhada mizejících dětí spíše nekonkrétně, kdy to nevypadalo jako dílo obyč vraha, ale ani jako výše zmíněných, mě to bavilo, ale pak mi to začalo být jedno, včetně konce, který mě už ani nemohl naštvat. Hlavní nehrdina mě od půlky spíše otravoval, jak se kvůli svojí PTSD pořád bojí otevřít i skříň, a někteří další byli tak na hraně demence.
Ano, také přečteno po skvělé Trhlině - ale ta se mi líbila víc, protože pracuje především s místem, kde tak úplně nefunguje fyzika jak ji známe, a hlavně ty děcka bylo přesně to, co mi v ní vůbec nechybělo.
Stejně jako jinde u tohoto autora je dobré, že si čtenář může prostředí vyhledat na mapě, projet streetviewem, případně se tam i zastavit, podívat se, jak ty bytovky Malé Tatry vypadají...

3 22.11.2019

Smrad jak v piči - Ružomberok, vystupujem!
...do konce osmdesátých let, kdy mnozí přítomní čestní mladí lidé ještě netuší, co se z nich za pár let stane za zmrdy. Seznámíme se též s estébákem, u kterého si asi nejeden čtenář přeje, aby ten hnusný dědek chcípnul, a když už to k tomu směřuje, stane se to tak, že z toho těžko mít radost. Podíváme se do rozbitého válečného Sarajeva a zajedeme na krátký exkurz do Srebrenice na masakr.
Nahlédneme do hlavy slušného cikána, který vypadá, že nastoupí cestu Volného pádu. (Zaujala mě myšlenka, že světy mrtvých a živých nejsou oddělené, většina lidí je mrtvejch, jen o tom neví.)
Po Trhlině jsem od autora zatoužila přečíst víc a i když tato knížka není (obvyklý) horor, i tak překvapila - po tomhle typu literatury by mě jinak nenapadlo sáhnout. Je zajímavé vidět devadesátky z jiné, než kulturní a designové stránky, jinou si totiž pamatovat nemůžu.
Jak je vůbec možné, že to nedopadlo skoro jak v té Jugoslávii - stačilo by, aby se podnikatelé začali proti výpalníkům ozbrojovat a bylo by zaděláno? Ružomberok prý byl slabý odvar toho, co se dělo např. v Praze, tam byli podnikatelé skřípáni ještě zahraničními mafiemi.
Charakterů jsou hromady a jejich linie se střídají, ale i při obsáhlosti knížky a problému s udržením pozornosti jsem se neztrácela.
Po tomhle je snadné si pomyslet, proč se vůbec v podnikání o něco pokoušet, proč se snažit prosadit, pokud to s lidma zrovna neumíte - je to úplně jinej svět.

5 20.11.2019

V první příběhové rovině sledujeme amatérského ''etnologa'' Hablunda z Dánska, který jsa zpruzen komfortním městským životem, z romantických pohnutek se vydá do jakési díry po granátu u Transsibiřské magistrály, aby zde sledoval folklorně-rituální život místních - a střetne se s šedohnědou místní realitou, kde už se střetává doba kamenná (představovaná místními ''řepáči'', chvíli mi nedocházelo, že jde o původní asiaty) se sovětským způsobem života přistěhovaných Rusů. A co hůř, málokdy se tam křepčí u ohně, zato na Dána je málokdo zvědavej. A ještě hůř, v jeho přihlouplé naivitě mu nedochází, že se nad ním stahují mračna.
Trochu zahanbeně se musím přiznat, že až do poslední stránky mi nedošlo, proč jej místní pořád osahávali...
V rovině druhé sledujeme průvodčího Fedorka a dalšího Dána, Erskeho, který se rozhodl zjistit, co se kdysi stalo s tím prvním. Zažívá projevy místního svérázného smyslu pro humor, např. když mu v sibiřském mrazu ujedou několik dní cesty pěšky od civilizace.
Líbí se mi, že autorka život v tajze nijak neromantizuje - stále přibývají malé či větší hnusárničky a zhnuseníčka, až se to poskládá v jednu velkou hnusárnu a zhnusení, a ten konec už na to ani nemá vliv.
Ale na druhou stranu nekritizuje, spíše věcně a bez emocí popisuje.
Nelíbí se mi, že se kniha poněkud táhne, asi jako samotná cesta po Transsibiřské - podle mě je Fedorka s Elvírou a Mariane zbytečně moc.
Pocitově mi nesedí ten časový skok šedesáti let - za tuhle dobu by daleko víc lidí umřelo?

PS: Zajímalo by mě, co bylo na těch videokazetách, které měl v chatce ten postižený kluk?

9 17.11.2019

Je velmi osvěžující narazit na fantasy/horor, jehož autor ke mně nepromlouvá odněkud z hrobu přes propast desítek let, přes oceán, nebo z toho města na začátku nejdelšího schodiště v čr (to jako D1), ale kde spolu s hlavní postavou můžeme s pomocí dosud funkčních odkazů odhalovat tribečskou záhadu. Dokonce i ten Igor je v něčem jak já, titulovanej na pracáku- jenomže poněkud poserovější, protože kdy on přemítá celej den o vlezu do opuštěného baráku, tam bych já dávno skákala do okna šipku. (Jak říkal Mirek Dušín: Mrtvých se bát nemusíme!)
K tomu hlavnímu děj směřuje docela dlouho a vlastně mě i jen z toho čtení stresovalo to napětí mezi členy výprav, ten naprostý antagonismus. Ač je možné, že jeden z nich byl trochu Tyler Durden...Já bejt s nima, tak se naseru, odtrhnu se a pokud se ztratím v trhlině, tak provedu embrace the madness, třeba to tam není tak špatný.
Otravovalo mě též opakované Foglarovsko/Lovecraftovské ''Kdybych býval ty papíry a desky nevzal, nestala by se mi ta strašná hrůza, která mě čekala'' apod. Tenhle fenomén patří ke dvěma jmenovanejm, tedy do hrobu.
Oceňuji, že se tam neobjevil jediný elf, opičák či jiný pazgřivec, jaký by se na takovým místě a u jiných autorů dal čekat, ale že hrůza zůstala poněkud nemateriální a spíše psychologické podstaty.
Nadchnul mě též původ té záhady - to, že i po dvaceti letech žije něčí fabulace svým životem, a stále plní slovenskou krajinu a hlavy lidí pocitem neznáma a napětí, toho co mnoha lidem chybí, je naprostej kult. Nemusím hodit klíče do kanálu, sjet po zadku holou skálu, nebo zamykat nějakého nešťastníka - ale vymýšlet záhadu? Ano, prosím!

16 14.11.2019