Ziriath komentáře u knih

Představte si blíže neupřesněnou krajinu polí a bažin na pomezí Polska a Běloruska nebo Ukrajiny, na pomezí doby železné a druhé světové, kde highlightem techniky jsou plechovky vyhozené z projíždějících vlaků (z nich vyrobené ''komety'' vypadaj jako při vší primitivnosti geniální věc - proč už něco takovýho na zimu nemám?) a skleněné flašky. Míra duševní degenerace místního obyvatelstva, jak by řekl můj oblíbenec HPL, se vzpírá veškerému popisu. Co jim schází na inteligenci, však dohání mimořádnou agresivitou a nadržeností, připraveni ojet vše, co se hýbe a má díru.
Tak sem se dostane trochu tmavší, od ostatních vesničanů odlišný malý nevěřící (asi) žid, který pozoruje i zažívá absurdní řetěz krutostí, jak když přijíždí bagáž na letišti, což tvoří repetitivní vzorec a vždy když chlapec odněkud odejde, už víte, co ho čeká za rohem a říkáte si, co za krutost autor zas vymyslí.
Něco či víc z toho se mohlo stát různým lidem, ale na jednoho ptáčka mi toho přijde nějak moc - jako by se autor nechal poněkud unést, podobně jako Sosnarová vypráví o svém fiktivním pobytu v gulagu. Ve skutečnosti inbreeding neprodukuje jen markýzy De Sade, ale i Ferdinandy Dobrotivé. V knize též neexistují psí společníci, jen agresivní uštěkané ludry, které mají spadeno zrovna na něj. Bohužel poté co narazí na opravdového sadistu, ptáček objeví víru a ač jindy dokázal odejít, zrovna zde raději věří v sílu modlitby a pomoc boží. A když se objeví nacistický voják a esesák, ukáže se, že jde o jedny z těch slušnějších lidí, kteří kluka prostě nechají být.
Konci knížky je vyčítána propaganda SSSR, ale zrovna to mi nepřijde k režimu úplně pochvalné, ale naopak meziřádkově dost kritické.
Ať už je pravda kdekoliv, pobavila mě historka autora, jak jej v USA navštívila dvojice venkovských gopniků, kteří se hotovili jej zpracovat železnými tyčemi za to, že prý popisuje lživý a násilnický obraz jejich venkova.

Podle mě nejlepší foglarovka, spolu s Rychlými šípy. Odehrává se v modernější době a skvěle zprostředkovává atmosféru tajemné opuštěné krajiny s lomy a štolami, ale postavy jsou méně morálně vyhraněné, žádné čisté lilium, ale věrohodný děcka. Tedy hajzlíci.
Nicméně děsivější než všechna tajemství země nikoho jsou ty průsery u rodičů a strach z pětek, jaké oba kluci zažívají. Neboť i zde Foglar použil fenomén přísného otce, ač jemu otec zemřel velmi brzy a sám tuto zkušenost mít nemohl - přesto však strach z otce je takovým foglarovským hororem všedního dne, jakému porozumí asi i ti, jež tuhle smůlu sami nemaj.
Krajinou Zlatého koně sice vede turistická stezka, naproti hučí stroje velkolomu Čertovy schody, do Koněpruských jeskyní se leze oficiálně, ze Solvayových lomů je skanzen a v lomě Amerika máme po prdeli, jak praví nápis na zamčených vratech - ale stále si můžeme udělat obrázek o tom, kudy Foglar chodil a kde se inspiroval, když Zemi nikoho psal.

7 14.09.2019

Nejdepresivnější foglarovka, co si z ní pamatuji, je ten pocit hořkosti a ztráty. Ale když si vezmu, že dle autorovy autobiografie to byla jeho první knížka, kterou navíc psal v šibeničním termínu do soutěže, pro peníze a ještě se tehdy rozešel s holkou (nebo spíše jeho maminka je rozešla), no, v takových případech to někdy dopadá hůř.
Některé pasáže působí poněkud homoeroticky, což připisuji tehdejšímu kultu těla, taky si do toho chlapce dost možná promítal tu holku.

Mám pocit, že tahle knížka ve srovnání se Zemí nikoho a ještě staršími Rychlými šípy dost zastarala, i když je novější. Zatímco ty druhé dvě jsou podle mě pecka, i když jsem teď dvakrát starší, než ti kluci, tak tohle je na mě moc výchovné, moc tlačení na pilu, zábavy těch kluků jsou moc organizované.
K tomu je zde nadužívání autorova obvyklého principu, který znám i od žánrově rozdílného Lovecrafta. Nevím jak se tomu říká, ale jsou to věty typu: ''Kdyby jen hoši tušili, že se jeden z nich z této výpravy nevrátí!'' nebo ''Nevěděli, jak brzy se jim tohle opomenutí vymstí!'', a já pokaždé musela chvíli koukat do stěny, než mohla číst dál.
Ale komixovou interpretaci od Káji Saudka si ráda přečtu, až na ni narazím. Ta možná tak na sílu nebude.
Bavím se při pomyšlení na to, co by si takoví ultra slušní klucí asi pomysleli, kdyby narazili na táborák můj a mých kamarádů : ''Od ohně těchto nedobrých lidí znělo vyprávění jakési pokleslé historky plné hrubých slov, občas do něj cinkly láhve alkoholu, a co hůř, mimo dýmu ohně se odsud linul podezřelý kouř nikoliv z cigaret, a za stromy na cestě se blýskal páchnoucí jejich automobil.... ''

Tak v něčem Urban nezklamal - i tuhle knížku je lepší číst s internetem po ruce, abyste si mohli vyhledávat obrázky staveb, pokud je už neznáte. Líbí se mi, jak autor zachycuje svůj dojem z města, jak na něj působí. Jestli se kdy objevím ve Varech, tak se po tom nestvůrném betonovém koši podívám, ale sahat tam fakt nebudu.
I ten příběh je tak do poloviny zajímavý, ale pak se to začíná poněkud táhnout.
A dál se stalo, že se autor snažil překonat asi jednu z nejhorších sexuálních scének který jsem kdy četla, a sice nůžtičkovou scénu ze Santiniho jazyka - a myslím že se mu to sprchovým sexem s prstem v prdeli jedné z aktérek skoro podařilo. Ačkoliv pokud se zde snažil o horor, tak to tak hrozně nedopadlo, v hororu je dobrej.
Pominu, že ten vyšetřovací postup policajtů není zrovna uvěřitelnej, to bych překousla, ale způsob rozlousknutí tetovací šifry (která ani nepomůže k vyřešení případu) mi přijde jak věštění z křišťálové koule.
Do toho neschopní policajti, kteří nejspíš nevědí, k čemu jsou ty jejich kožený pouzdra na opasku.
Závěrečné rozuzlení bylo chaotické, připomínalo mi tu smyšlenou hru Ježko - dáte lidem do rukou nožíky, zavřete je do temné místnosti a kdo na konci bude mět v zádech nejvíc nožíků, tak ten je Ježko. Akorát tady to bylo s injekčníma stříkačkama. Co se týče podezřelých, tak nebylo moc z čeho vybírat. Ten hlavní hrdina mi na začátku přišel v pohodě, ale pak se ukázalo, že je to opovrženíhodný uchrchlaný chcípák, kterýmu se kvůli kouření začne navalovat jen co vyběhne jedno rameno schodů.

5 02.09.2019

Moc rádi byste se dozvěděli, proč, co a jak. Kde obyvatelé berou všechny ty věci a kde vlastně berou peníze , když rodiče je zřejmě zcela opustili a okolní svět pro ně jakoby neexistoval. Jestli jsou místní jen víceméně normální postižení, nebo jsou tím fantasy prvkem. Co znamenají ty halucinace některých lidí. A kdy už se něco stane? Stane se - na posledních pár stránkách. Knížku jsem dokázala přečíst bez přeskakování, jenže je dost rozvleklá. Čekáte na vysvětlení výše uvedených otázek, ale místo toho čtete jak parchantíci hrajou volejbal, pořád přemisťují světské svoje harampádí, balej se k moři a různě šibují mezi pokoji. To za nějakou dobu omrzí.
EDIT: První díl je nedílnou třetinou trilogie, proto prozradím, že druhé dva díly se nesou ve víceméně stejném duchu, a stejném nedostatku děje. Objeví se i holky, ale jejich varieta jsou buď éterické víly, nebo takové které snad dokážou přenášet pohlavní nemoci pohledem a nedotkli byste se jich třímetrovou tyčí, nic mezi tím.
Ukáže se, že někteří kucí se tak moc bojí odchodu do vnějšího světa po maturitě, že se noc předtím stanou totál mešuge, což zavdá příčinu k ne moc dobře vysvětleným chaotickým napadením a smrtím ve tmě. Taková hra Na sekyráče, jen s žiletkama. Prostě se dozvíte, že nějaké charaktery vč. jednoho vychovatele z minulosti umřely, ale jak a proč se to stalo, těžko říct, a kdoví proč má zákon před násilnickými fakany ručičky taaakhle krátký (asi jak kluk zvaný Sfinga), tak, že ani neproběhne řádné vyšetřování.
Pak je tam jakýsi ''matrix'', do kterého se mnozí studenti dostávají pomocí podezřelých látek, ale jak to celé funguje, proč se to děje a proč každý zažije stejný svět, to zůstane záhadou. Všechno je to popsáno příliš vágně a abstraktně, tak, že místo odpovědí zanechá jen další otázky.
Takže mám dojem, že autorka ty knížky psala spíše pro sebe, než pro čtenářstvo, které je skrz všechna ta neprozrazená tajemství popotahováno za fusekli.

2 25.08.2019

Téhle knížce se nedá upřít nedostatek děje, ani že by neměla filosofický přesah. Obojím přetéká. Chci říct, jde o spletenec překotných akčních částí, kde se furt do něčeho střílí a někam běhá, a užvaněných pasáží a politiky, a do toho kyberpunkové duchařiny s mysticismem.
Sice tu stále jsou hrdinové z Hyperionu, ale poté co několikrát při tom jejich přebíhání mezi Hrobkami času zdánlivě umřou a pak se zjistí že stále žijí, jsem o ně tak nějak ztratila zájem, ostatně stejně jako o všechno ostatní v knize. Prolistovat a přelétnout zrakem se to dalo, číst ne.

3 17.07.2019

První příběh o ''křesťanech'' a kruciformu mě dosti zaujal a cynicky pobavil, chvílemi jako by v sobě měl i trochu Lovecrafta a GRRM. Byla bych raději, kdyby se v podobném duchu nesl i zbytek knihy.
Kassadův příběh jsem pak jen prolítla, je to čisté military sci-fi a to je pro mě zívačka. Silenus je hnusák, ale jeho příběh je zajímavý. Další zajímavý byl pro mě Weintraub, ale jen v té části, kde byly popsány samotné Hrobky času, které tam konečně dostanou nějaký konkrétnější obraz.
Ale myslím si, že autorova práce s ich-formou je dost kostrbatá, zvláště je to vidět na příběhu Brawne Lamie. Kdybyste někomu vyprávěli příběh z vlastní perspektivy, říkali byste věci typu: ''Zmateně jsem zamrkala'' nebo '' Po tváři mi přeběhl pobavený výraz''?
Celkově mám dojem, že autor měl hromadu nápadů, prostředí a taky časů, ale mnoho z nich dostatečně nerozvinul, prostě se kolem nich jen proběhlo. Uvidím co v dalším díle - ano, konec je otevřený, a další díl si přečtu.

3 14.07.2019

Tak tohle byla jízda. Rozjezd byl trochu pomalejší, ne však jako u předchozího dílu - zde k tomu hlavnímu dojde dříve než v polovině. Příběh popisuje 400 let života vědkyně, která je kromě několika svých významných rozhodnutí spíše pozorovatelem než akčním hrdinou, a mezi hibernacemi prožívá krátké epizody během trisolaranské krize a po ní, kdy se zjistí, že Trisolarané byli nepřítelem, proti kterému ještě šlo bojovat. A mezitím posádka lodi Blue Space na svém útěku objeví, že současný vesmír jsou jen smutné zbytky toho někdejšího. Autor hýří nápady a velkou fantazií, které projeví v mnoha scénických popisech, koneckonců to co se tam stane, si mimořádný a velkorysý popis zaslouží, i když je poněkud obtížné si charakter katastrofy představit. Nastává otázka: Co teď budu číst?

5 02.04.2019

Pokračování Tří těles je, abych pravdu řekla, v první polovině značně rozvleklé až bezprominutí ukecané, pořád je to ale o třídu výše než mnoho jiné sci-fi produkce. Prostě je zde pětihvězdičková možnost hodnocení nedostačující, bylo by to tak 9/10. Premisa je taková, že trisolarané nejsou schopni lhát, což je, zdá se jediná výhoda lidí oproti nim. První polovina se zabývá teoriemi a nápady, jak této výhody využít. Od poloviny se to po hibernaci hlavního charakteru konečně řádně rozjede - zjistí že se svět velice změnil, a navíc trisolaranská flotila klepe na dveře. No, klepe. Řekněme že to co se stane, je netradiční a samozřejmě velmi scénické.

Příběh začíná návratem opozdilých astronautů - průzkumníků, kterým se po cestě rozbil nadsvětelný pohon, a proto se vrátili o 150 let později, než měli. Zatímco část výpravy zůstane uvězněna na měsíční základně, hlavní postava se dostane na Zemi pokrytou solárními panely, absurdními městy a obyvateli degenerovanými v důsledku nepodařených genetických experimentů, kterým stále slouží automatizované město. A v podzemí jednoho města ale stále čeká ten určitý vynález.
Knížka má typické Zajdelovy kvality, tj. premisa dotažená ad absurdum s mnohými zamyšleními nad sociologickými a fyzikálními otázkami. Na své si přijdou i příznivci urbexu. Jen mi trochu vadí, že byla trochu nešťastně useknuta dějová linie na Měsíci. Baví mě, že v Zajdelových knihách se objevují reference na jiná klasická díla - no a tady dokonce knížka vtipně odkazuje sama na sebe.

9 15.03.2019

Měla jsem trochu obavy, že čínská sci-fi bude pro mě nestravitelná z důvodu užití odlišných literárních způsobů - není tomu tak, knížka dokonce obsahuje vysvětlivky pro lidi neznalé čínských reálií . Zezačátku jsem měla trochu problém si pamatovat jména postav, naštěstí jich není tolik. Jsou to spíše chladně přemýšlející než impulzivní vědci, u kterých nemám pocit že by si jejich prostřednictvím autor prováděl psychohygienu (to je dobré) .
První příběhová rovina se odehrává koncem šedesátých let, kdy vědkyně uvězněná na obří rádiové stanici vyšle signál mimozemské inteligenci..a dostane na ni odpověď. Druhá je o vědci, kterému začne běžet opravdu podivný odpočet do konce jeho života a je tím přinucen přerušit svůj výzkum, přičemž narazí na hru Tři tělesa, která představuje třetí rovinu .
Nemohu to nazvat jinak, než pořádnou a naplňující sci-fi. Princip sofonu mně přijde poněkud neuchopitelný a mám pocit, že tady se autor podřídil spíše fantazii a scéničnosti, než skutečné fyzice. Ostatně ve scénických popisech je autor dobrý, část o destrukci záporákovy lodi nebo různé způsoby zániků civilizace na herní Trisolaris jsou docela dechberoucí a místy až vtipné - například ta dehydratace a rehydratace lidí. Myslela jsem, že po přečtení J.A. Zajdelova díla mě jen tak něco nenadchne (četl autor jeho Limes Inferior? Tři tělesa by se klidně mohla odehrávat šedesát let předtím), ale stalo se - a těším se na přečtení dalšího dílu.

12 15.03.2019

(SPOILER) Tisíc let po jaderné apokalypse mnišský řád v poušti spravuje a přepisuje zbytky někdejších vědomostí pro budoucnost. První povídka je ve svojí absurditě až tragikomická - mniši obkreslují a iluminují po středověkém způsobu konstruktérské výkresy a memorují vědecké texty, aniž by věděli, o co jde a považují to za nějakou filozofii. Rigidní a přísný způsob života jim ale neumožňuje tomu vůbec rozumět a s vědou jejich přístup nemá nic společného. Tenhle příběh o přihlouplém novicovi je docela vtipný a zajímavý. Druhý o pár set let později byl spíše nábožensko-filozoficky užvaněný, ale zaujalo mě, že v textech objevili zřejmě teorii relativity, která o dalších pár set let později lidem zavaří v další povídce. Třetí povídka je opět o jaderné katastrofě - líbilo se mi, že tam došlo k jistému zadostiučinění ve věci křesťanské záliby v utrpení vs. eutanazie. Celou knížku bych asi hodnotila o výš, nebýt toho, že k náboženství nemám pozitivní vztah.

2 10.03.2019

Lehké čtení na odpoledne na orwellovské a huxleyovské téma (tím se autor netajil, zjevná narážka na Huxleyho tam skutečně je).
Na orbitální stanici vzdálené nehostinné planety přijíždí novinář, aby podal zprávu o způsobu života místní společnosti, omezené fyzikálními možnostmi tohoto uzavřeného prostoru - a začíná zjišťovat, že tam něco nehraje.
Kniha se zabývá tématem sociálního kreditu, nejzajímavějším prvkem je učící se (řekli bychom neurální!) bezpečnostní automatický systém, který na každém kroku analyzuje konverzace obyvatel i návštěvníků a vyhodnocuje nebezpečí rozvratných myšlenek a terorismu - není však schopen rozumět básnickým obratům a metaforám - a tak místní lidé nedostávají newspeak shora, ale sami si jej vytvářejí a neustále mění a zdokonalují (něco jako Darmok & Jalad na Tanagře - pamatujete si ten díl Star treku TNG?) .
Nedostatečně jazykově kreativní lidé s pochybnostmi pak žijí v nebezpečí ztráty kreditu a přeřazení do 'gulagu' na povrch.
Na knihu jsem narazila díky něčímu článku o tzv. 'doktorech a inženýrech', tedy právě rozvoji newspeaku internetových diskuzí.

Kniha 'dvacet minut v budoucnosti' trochu na huxleyovské téma- inspirovaná asi počátky rozšíření platebních karet, nicméně nepůsobí zastarale - řeší to, co je aktuální i v současné době - některé služby dostupné jen lidem s určitým sociálním kreditem, jako v Black Mirror (nebo v Číně), nepodmíněný příjem jako zkouší ve Finsku, lidé používají carsharing s autonomně řízenými auty, jsou zde mnohá zajímavá zamyšlení nad ekonomicko-sociálními tématy - můžu říct, že dílo autora včetně této knihy mě docela nadchlo a můžeme jen litovat, že autor na světě nepobyl déle. Hlavní hrdina intoš-flákač je vcelku sympatický, spojuje v sobě praktickou stránku s leností, záměrně dělá hloupého, aby v absurdním světě měl čas na svoji nelegální činnost a nemusel řádně pracovat - než jej zablokování Klíče (kolize, krize, katarze- však to znáte) dovede k přemýšlení o tom, proč je svět takový a jak se to stalo. Kniha sice není humoristická, ale Sneer je trochu jak nějaký charakter od Pratchetta.
Vysvětlení situace mi oproti první půlce knihy pocitově poněkud nesedí, konec je opravdu wtf a nepřirozeně useknutý, nejpravděpodobnější vysvětlení by bylo, že tajemná Alenka s její 'Vypij mě' kapslí (hehe) je dealerka high-end drog z jiného světa, než co jiného - a první dávku dává zadarmo.

7 13.02.2019

Moje první setkání s autorem. Kniha je celkově jiná, než by se z anotace dalo očekávat, především nejde o futuristicky a scénicky vykreslené sci-fi, popisnosti tam moc nenajdete - spíše se tam řeší právní spory konstruktéra a jeho znepřátelených společníků v jeho firmě a jak nakládá s akciema, a jak tohle řeší s pomoci kryogeniky a cestování časem, které se tam objeví trochu jak deus ex machina.
Z mého oboru mě potěšil ten předvídaný 'Autocad' nebo 'Solid', zde ale ve formě samostatného stroje.
SPOILER
Působil na mě pedofilně vztah hlavní postavy a malé Ricky - jedenáctiletá holka se zasnoubí s o dvacet let starším chlápkem, deset let na něj čeká, nechá se zmrazit a pak se hned radostně vezmou, jako wtf?

Nedoporučuji, a vypadá to, že autorka byla o dost silnější spíše v povídkách než novelách. První půlka je ještě zajímavá, ale pak mám dojem, že nedala udělat ke svojí knížce beta-čtení (možná ani na další úpravy vlastně neměla čas), takže se v tom vyznala ona sama, ale už ne nikdo další. Po většinu knížky není poznat, co se tam vlastně děje, jak to celý funguje, prostě wtf, a když se tam objeví jakási stereotypní obří masožravá rostlina s chapadlama, tak to je fest zívačka a furt se tam střílí a běhá odnikud nikam. Důležité postavy představené na začátku jsou z děje odstraněny a nahrazeny hromadou jiných zaměnitelných, těžko si o nich něco myslet.

26.01.2019

Ve srovnání s předchozím napínavým prvním dílem tohle vychází jak Metro 2034 proti 2033. Autor má někdy zajímavé postřehy a přirovnání, jenže jinak je to hrozně roztahaný a bez děje, neodpovídá to na skoro žádné otázky, které vyvstanou po přečtení prvního dílu - většina se toho odehrává uvnitř jakési správní budovy a zabývá se nepřátelskými vztahy na pracovišti a vztahem hlavního nudného zoufalce s jeho rodiči, a přiznejme si, mnoho z nás takto tráví podstatnou část svých životů, tak proč o tom ještě číst. Celý je to zajímavý asi jak rota pohraniční stráže v Hatích. Zaujaly mě jen části s bioložkou a posledních několik stran ke konci. To důležité by šlo vměstnat do kratší povídky. Poslední díl si přečtu, až jej uvidím v knihovně, ale snad bude mít více vlastností prvního dílu.

1 21.02.2018