Ziriath komentáře u knih

Nedočteň hřbitov, konečná stanice!
Přeskočím docela podařenou úvodní část na téma klasické fantasy, a přejdu rovnou k další části.
Obávám se, že autor měl poněkud problém s world-buildingem. Po většinu času máme dojem, že celé se to odehrává kdesi uprostřed ničeho na planině s pár ruinami, doslova na onom špinavém bahnitém dvorku, o kterém mluví jedna z postav. Uběhly celé generace, a teprve pak se dozvídáme, že tito lidé žijí uprostřed rozvalin celého velkého města s tajemným podzemím - a to ne že by okolo něj rozmrzl led, ne, tohle město tam bylo celou dobu a ti lidé tam vždy chodili, jen o něm autor prostě nepsal. Pak se tam píše o jakýchsi stromech zvaných bramis...brissim...brising...zapomeňte na to, prostě divně překomplikovaný název na to, že vegetace tam mají jednotky druhů. Řekli byste si, prostě něco jak borovice, smrk nebo bříza, zkrátka nějaký strom. Uběhne stovky stránek, a teprve pak se náhodou ukáže, že ten strom má snad stovky metrů, uvnitř je dutý a dá se v něm chodit, a představuje zcela vitální součást života těch lidí. Pak se tam objevuje jakási ludra zvaná smradlavec, a opět, trvá celou věčnost, než se dozvíte, jak vlastně vypadá.
Dalším problémem je charakterizace samotných postav. Chytrou postavu nenapíšete tak, že budete stále připomínat, jak je ta osoba vzdělaná a chytrá, ne, to se dělá tak, že říká a dělá chytré věci. Někteří lidé prý disponují věděním a vzdělávají se - v čem to vědění vlastně spočívá, co je jeho obsahem, a jak zlepšuje život těm lidem? Autor chtěl některé mužské postavy vykreslit jako brutální ignoranty, kteří si nepřejí vzdělané ženy. Takové věci se reálně dějí, je správně na ně poukázat, ale, opět, z jejich pohledu to vzdělávání musí vypadat jako prostá zašívárna od práce.
V jejich městečku je cosi jako cech kožedělníků, který si střeží tajemství zpracování kůže po celé generace - počkat, cech ve městě, kde je lidí asi tak pět a půl a řekli byste, že zpracování kůže konají držitelé zubů přežvykováním u ohně, jak v Lovcích mamutů?
V osadě je život lidí umožněn horkými prameny a lidé se do nich chodí koupat. Počkat, tak proč jim vadí se ukazovat nahý před ostatními? Kdo jim vnutil se za sebe stydět, když v toho jejich boha stejně moc nevěří? Velmi moderně americký pohled na věc.
Na oběžné dráze se nachází satelity pozemských pozorovatelů - proč tito s lidma na planetě nijak neinteragují a jejich existence není se zbytkem příběhu nijak provázaná? (Třeba dál je, ale nedočetla jsem.)
Tohle všechno možná nebylo mým důvodem k nedočtení, ale spíše to, že stovky stránek jde jen o handrkování se o moc na onom příslovečném špinavém dvorku.
Autor Problému tří těles nejspíš udělal dobře, když tisíce let na podobném světě prostě shrnul do jediné herní epizody.

Občas vidím lidi mluvit o tom, že svět má málo ženských autorek, nebo že nejsou tak úspěšné a že je v literatuře málo ženských vzorů, se kterými by se čtenářky mohly identifikovat, a že proto často obdivují spíše mužské postavy a obávám se, že i autory.
Jestli jedním z důvodů nebude to, že když čtu, že hlavní ženská postava v povídce je krásná, má hřívu ohnivě rudých vlasů, zelené oči a je spojována se symbolikou lišky, tak to okamžitě skipnu dál, protože je mi jasný, že mě jak hrdinka, tak povídka bavit nebudou. Stejně tak totálně overpowered čarodějky.

To se tam vyskytuje víckrát. Takový jev popsal pan Pratchett myslím v Klobouku s oblohou. Když nejste ta ženská liška, tak se o vás žádné příběhy psát nebudou.
Měla jsem dojem, že většina povídek se spíše snaží dokonale vecpat do nějaké určité definice estetiky nebo subžánru, než přijít s originální myšlenkou.
Jiné se příliš snaží šokovat. Ad Edita Dufková a její Křížové hřeby - jak asi působí např někde třeba na autorském čtení osobně jako člověk někdo, kdo stvoří a publikuje takto naturalistickou scénu, proč vůbec měla potřebu tohle napsat? Aby čtenáři zhořkla skladba, kterou při čtení poslouchal a pak si na to vždy vzpomene, nebo vzpomínky na cestu, při které ji četl?
Dále je zapamatovatelná a navíc žánrově se vymykající (spíše psychologický horor, než fantasy) povídka Jak mizí víly od Šochové, která narozdíl od prací ve sbornících Mlok zvolila příjemně kratší formát. Není to pěkné čtení, ostatně otvírání tématu pedofilie A incestu zároveň ani být nemůže, ale dává za pravdu panu Sapkowskému, že nejhrůznějšími monstry jsou prostě jen lidé.

02.04.2024

Chci těch několik hodin života zpět (přece jen, přečíst se to dalo).
Občas jsem si připadala, jako že jsem obrátila několik stránek zaráz, ale to bude tím, že rozepisovat některé scény a jevy se autorovi nechtělo, tak je prostě nenapsal (Například postupná degradace duševního zdraví manželky, jejíž jméno jsem od včerejška skoro zapomněla, a Apollovo zhroucení). Dost tam toho nedává smysl, a nepomůže tomu, že autor napsal, že tam ta souvislost prostě je, tak mu máme věřit. (Co dělá z Emmy a dalších ženských čarodějnice, a proč skončila tam, kde je? A finální boss se nachází prostě jen tak v jeskyni v lesoparku. Představte si, že třeba v brněnských Akátkách nebo v Praze v Prokopáku je jeskyně s něčím takovým, blbost, co?
Jestli chcete číst mysteriózní fantasy horor z New Yorku, kde vám nevadí vypnout myšlení a opustit logiku, sáhněte raději po sérii Pendergast. Tento autor horor neumí, neumí psát tak, aby to vzbuzovalo hrůzu. Skutečné postpartum problémy obyčejných lidí jsou děsivější.

2 11.07.2022

Můj první pokus o čtení byl kdysi po skvělém Nádraží Perdido, ale vzhledem k očekávání podobně květnatého maximalismu jsem Město nedokázala dočíst, a zpětně se sobě nedivím. Druhý pokus jsem provedla, protože tuto knížku uvedli jako jeden ze zdrojů inspirace autoři Disco Elysia. Ale zatímco v těch dvou zmíněných dílech jsou skvěle charakterizované, velmi skutečné a zábavné postavy, v Městuměstu jsou lidi vcelku bezbarví, skoro u všech nevíte, jak si koho představit a jak popsat jejich osobnost. Což není případ jen lidí - i prostředí se vzpírá jakémukoliv popisu.
Vzhledem k tomu, že autor sám je schopen barvitých popisů ne/lidí a prostředí, vypadá to, že zde zkoušel jeden ze svých mnoha jazykových experimentů - napsat to co nejplošší nebo nejminimalističtější.
Odhaduju, že asi polovina slov v knize jsou názvy těch dvou měst samotných a slovo ''Trans-g''.
Atmosféra knihy je velmi opresivní z důvodu všech těch pravidel a obav, které mají lidé nejspíš jen ve svojí hlavě, a vzhledem k autorově ideologickému založení se docela divím neschopnosti místních nějak víc rebelovat (že to vůbec ty lidi baví takhle žít?). Mám problém tomu uvěřit - i zcela absurdní svět Kolejmoří mi přijde skutečnější.
Chtěla jsem vysvětlení, jak to s těmi dvěma městy vlastně je, co se tam stalo a proč je to takové, ale i přes množství world-buildingu moje největší otázka zodpovězena nebyla.
Top koment: Ludek.n, Hellrampage

3 20.04.2022

V posledních letech zjišťuji, že mnohé sci-fi klasiky nejsou pro mě, dalo by se říci, že z důvodu určité morální zastaralosti, která se v případě této knížky projevuje tak, že...řekněme, že moderněji píšící autor by do knihy nevkládal takto rozsáhlou infoskládku (infonálož?) toho, čemu se v knize říká solaristika.
To by ovšem až tak nevadilo, kdyby ta infonálož byla nějak provázaná s dějem, kdyby se ji čtenář dozvídal postupně a nenásilně v průběhu knihy. (Proč se dozvídáme fakta tak, že hlavní postava na stanici čte knihy? Je to vědec, uvedené věci by přece měl už znát). Kdyby děj uvnitř stanice byl bezprostředněji ovlivněn tím, co můžeme vidět venku.
Co se tohoto týče, útržkovité dialogy zvláště s ostatními vědci vypadaly jako absurdní drama, jejich jednání zkratovité a nevysvětlené. Spíše než vědce schopné postavit se k problému čelem a rozebrat je a řešit, připomínali školáky, které maminka přistihla s pornáčem v ruce.
Dávno mrtvá girlfriendka byla vzhledem ke způsobu, jakým kdysi sešla ze světa, zřejmě na hlavu už coby živá předloha, takže její kopie ve mně zrovna nevzbuzuje hrůzný pocit z rozdílnosti a odcizení, a vlastně mě nijak nezajímala, ne když jsou venku symetriády.
Přitom popis jevů na planetě (symetriády, mimoidy, celá ta planeta jako jeden organismus) je fantastický (nicméně jsem ráda, že mám k ruce internet a můžu si vyhledat, jak který ten uvedený matematický útvar vlastně vypadá, číst to dřív, moc si to nepředstavím) a bylo mi až líto, že takto dobré a nevyužité nápady jsou uvnitř tak, promiňte, špatné knihy.

6 19.03.2022

Začátek mě přiměl na chvíli knihu položit a koukat do zdi (Když se objeví holčičí postava, která ale onemocní z šoku jen proto, že do ní někdo na ulici strčil - nestrká někdo do lidí ve Stínadlech pořád? Lidi už si mohli na to zvyknout.), ale dál to pokračuje obstojně, ač opravdovou stínadelskou atmosféru dokázal navodit asi jen Jestřáb samotný.
Líbí se mi zapojení dospělých do příběhu, Tleskačova backstory, průmyslové tajemství a špionáž, a to, že SPOILER ježek v kleci není jen jeden, což je koneckonců v reálném světě věc očekávatelná. Konec mi něčím připomněl spíše Správnou pětku od Blytonové.

2 08.01.2022

Obrazy výtvarníka Piranesiho mi nejsou neznámé (doporučuji vyhledat před čtením), a ostatně díky názvu mě knížka zaujala. Strange&Norrella jsem kdysi četla, ale co si z té mnohem obsáhlejší knížky pamatuji, jsou právě ty kousky, které připomínají scény z Piranesiho. Dokážu si představit, proč přesně tato knížka mnoha lidem nesedne, ostatně minimalismus (prostředí a postav) není pro každého. Zajímavý přístup k tématu ztráty paměti. Myslím, že Piranesi je důstojným zástupcem směru New weird, lepším, než mnoho těch, které tam oficiálně patří, asi protože se autorka vyhýbá potřebě šokovat násilím nebo sexuálními scénami.
Poznámka na konec: Není důležité si vytvářet mentální mapu toho Domu a pamatovat si, kde co je - stačí, že se tam vyzná protagonista samotný, a vám stačí vědět, že to má tři patra, a vypadá to zvrchu jako ohromný rozpadající se blok s mnoha čtvercovitými dvorky. Tohle mi zase připomíná berlínské Mietskasernen, jen mnohem rozsáhlejší.

8 18.11.2021

Až teď vidím, že autorem je autor Hyperionu - a zdá se, že mně minimalismus prostředí dvou lodí uvězněných v polární pustině oproti nesvázanému vesmíru a mysticismu sedne lépe. Můj pohled na knížku je ale ovlivněný tím, že jsem jako první viděla seriál, a podle mě se jeho autorům podařilo osekat nadbytečnosti (většinu duchařiny), něco (až na to s Crozierovou rukou) změnit k lepšímu, zkrátka z dobré předlohy udělat ještě lepší seriál. Navíc jsem si díky němu mohla pod jmény představit i konkrétní lidi, mimochodem skvěle vybrané.
Co ovšem seriál nezprostředkuje, je ten vleklý pocit beznaděje v těžko představitelných mrazech a s nedostatečným vybavením (a naopak obrovským množstvím zbytečností), kde potom i teploty kolem nuly uvnitř lodě přijdou jako horko.
Velmi mě potěšil odkaz na Masku rudé smrti.
Osobně mě eskymácký ''medvídek'' příliš nezajímal v seriálu ani v knížce, protože, jak ráda říkám, oproti prostě ''jen'' tomu, co dokážou lidi, je břídil, ale zas, 600 stran o tom, jak námořníci dostali kurděje a pak zešíleli z hladu a zkažených konzerv, by se spoustě lidí číst nechtělo.
Asi 10 let po vydání knížky se našly zachovalé vraky obou lodí včetně luxusního porcelánu sira Johna, takže konec se ukázal být jiný.

4 26.08.2021

Nedočteň hřbitov, konečná stanice, prosíme cestující, aby vystoupili!

Možná jsem jen odvykla čtení, ale ukázalo se, že na nesnesitelné napětí rozhádaného páru, do kterého je čtenář prostřednictvím Karikova (asi) self-insertu vtahován, prostě nemám náladu. Been there, done that. Nepotřebuji o tom číst. To byl problém i Trhliny, ale tam to kompenzovala mystická atmosféra a zajímavý příběh.
Když si to srovnám s tím, jak mistrovsky a opravdu hororově dokázal Karika popsat scénu z masakru ve Srebrenici v Čiernej hre, tak sorry, ňáká bába u silnice mě fakt nebere.
Podobně jako třeba ve filmu To podle Kinga byl zrovna ten klaun nejméně děsivá věc, oproti tomu, co tam dělali prostě jen lidi.

Ukázalo se přibližně ve třetině, že tohle nedávám.
V reálném světě je bohužel obvyklé, že se lidé v několika generacích jmenují stejně, ale když už někdo píše fikci, tím spíše magický realismus (který mám jindy docela ráda, i když záleží případ od případu), mohl by si realitu upravit i v tomhle ohledu.
Autor sám se možná ve svojí hlavě vyznal, kdo je kdo - ale mně aby na postavách vůbec záleželo, musím vědět, o kom je momentálně řeč. Nepřidává tomu ani představa sto roků nemyté kundy (ne že bych z vlastní zkušenosti věděla, jaký zrovna tohle je), jakou ve mně vzbuzují sexuální scény. Fakt ne.

Kdyby se vypustily všechny myšlenkové pochody a ponechala jen přímá řeč a to, jak se svým okolím jedná, asi by dr. Bono nepůsobil takovým dojmem beznadějnýho vyhořelýho zoufalce. Jenomže, jak tady někdo napsal, nemá zřejmě žádnýho kamaráda a zanedbává svoje děcka, tak asi takový opravdu je.
Jenomže být vylitej nebo se zbytkáčem při operaci, pro to není omluva a myslím že by nebyla ani v případě, kdybychom se dozvěděli, proč vlastně začal chlastat poprvé.
S použitým stylem psaní bych tak problém neměla, jenže toho bylo prostě nějak moc. Někdy v půlce už jsem se začala těšit na nějakou knížku, která je psaná normálně spisovně.

Základní poučení o lidových stavbách, dozvíme se, jak vznikly skanzeny, a že překvapivě velké množství lidových staveb se přestěhovalo, některé známe jako již vyhořelé a znovu postavené. Text je někdy poplatný době vydání, historii neidealizuje, poukazuje na značnou přelidněnost evropské krajiny už v době, kdy to víceméně nebylo téma.
Zajímavý fakt: Podoba českého venkova se v poválečné době tak moc změnila k unifikovanější podobě, protože ti lidé chtěli zapomenout. Co je pro nás malebná roubenka, ideální pro 2-4 lidi na dovolené, to někdejším obyvatelům připomínalo dnes již těžko představitelnou chudobu a nedostatek prostoru k bydlení.

Máte rádi knížky od Urbana?
Možná se vám bude líbit i tahle, protože se autor jím inspiruje v tom lepším - atmosférou zajímavých baráků a zákoutí, kam se sami můžete podívat nebo už je znáte, a když (už) nemůžete, aspoň si je vyhledat, viz třeba stránka s pohlednicemi starapraha.cz
Dokonce i ten kostelní přístavek, kde hlavní rozežranec bydlí, stále stojí - jen jsem si jej představila jako větší barabiznu. Nesedí mi tam ty vyloženě klasicky duchařské nebo pohádkové věci.
Děj by se mohl odehrávat před Lordem Mordem, kterého to nejvíc připomíná.
Ale Urban narozdíl od Stančíka ví, kdy přestat - po začátku, který mě nadchnul a číst i o těch jídlech mě docela bavilo, protože doplňovaly atmosféru spolu se zajímavostmi a reáliemi tehdejší doby, se pak hlavní rozežranec klátí od jednoho žrádla k druhému (z nichž chroustí polívka je asi jediný jídlo, který mi z těch tisíce nepřijde jako vyloženě odporný, a prokazatelně neni vymyšlený) a od jedné šukačky k druhé, zatímco někdo (opět urbanovsky bizarně) morduje další listonoše a děj se neposouvá (konečně a překvapivě to projednou nejsou prostitutky!).
V realitě tehdejšího zdravotnictví by spíše lovil zakutáleného svého ptáka ohníváka zpod kredence a dvanáctileté cigánky by zděšeně odvracely pohled od jeho příjicí rozežraného obličeje, než by se pouštěly do sexu s ním (ne, to že jsou z etnika, nedělá to co tam je, méně úchylným). Snad jediné ženské, které on neojede, jsou pozůstalé zavražděných pošťáků, ale kdyby došlo i na ně, tak mě to už nepřekvapí.
Když autor vytvořil za účelem dalších šukaček a žranic dějově bezvýznamnou odbočku do Paříže, tak už sem musela upustit mobil a chvíli koukat do zdi, to se nedalo tyjo. (Zajímavé je, že po 150 letech je cesta vlakem do Paříže složitá asi stále stejně nebo i víc.)
A k čemu pak jsou ty krásné a tajemné popisy prostředí, když slouží většinou jako kulisa k výše zmíněnému?
Ne že by se to nakonec nedalo dočíst, jen nevím, zda neni lepší si konec domyslet vlastní, protože asi cokoliv si tam vymyslíte, bude lepší, než jak to doopravdy skončí.

Taky si při pohledu na mnohé studenty připadáte, že jste sami studentama nikdy ani nebyli?
Ajo, asi jste totiž doopravdy studovali.
Ne jak tahle parta budižkničemů, kteří zřejmě moc jiného, než párty, jednorožčí polívku a LSD z jiných světů ani neznají :)
Pár věcí mě na té knížce rozčiluje. Ne to, že něčím připomíná Ajvazovo Druhé město. To je v pořádku, narozdíl od Druhého města si totiž z Kaziměstů pamatuju i víc než jen tu tramvaj.
Ale ten nevyužitý potenciál! Autor nastřelil hodně nápadů jakéhosi anarchistického paralelního mini-vesmíru, ale world-building zůstává jak za zamlženým oknem, jako by vymyslel spoustu cest, kterými se děj může ubírat, ale vymýšlel jej za pochodu během psaní, a tak dost konceptů zůstalo opuštěno (např. kdo vlastně je Světlana, ta co je asi na obálce?)
Možná by to chtělo jiného vypravěče, který nemusí být rychlošípácky slušňácký, ale na druhou stranu se jeho život neodehrává jen v rámci socializace s jeho bros, ale věnuje čas i průzkumům. Přišel mi podivný ten rozpor, jako by knížka zezačátku byla určená pro děti, ale protagonisté jsou výše zmínění s jejich způsobem života a řeči, jen nevím zda jsem si na tu nesrovnalost nebo kostrbatost během čtení zvykla (včetně těch jmen), nebo se autorův styl během doby co to psal, postupně zlepšil.
Popravdě jsem Olomouc hned nepoznala, ale morový sloup s dírou mi odněkaď přišel povědomý :)
Zajímavé téma: Jakási alegorie toho, jak si lidé postupem věku přestávají rozumět s kamarády a ztrácí je, zobrazená jako jejich fyzické proměny.
Knížku jsem zaznamenala díky obálce od Šimečkové.

5 21.11.2020

Zahrajem si drinking game. Zakaždým keď sa...pardon, kdy se, objeví slovo 'Sprunggeist'....Jejda, voni už sou pod stolem.
Jak autor sám někde řekl, a že toho řekl hodně, je to jak sen při chřipce. Sami ste ji nejspíš někdy měli, netřeba vysvětlovat. Nemusíte čekat, až budete v Tatrách neboli kamenném městě mrtvých, abyste si to dějiště představili, místo toho stačí mět horečku a obavy ze spadnutí z postele.
Je to frustrující. Autor by docela dobře mohl být nebo rád by byl slovenský E.A. Poe, kdyby ovšem tak nenatahoval a neopakoval. Možná jste četli Tmu téhož autora, nemusíte pak číst Priepasť, protože vás tam nejspíš budou frustrovat ty stejné věci.
A stejně jako tam, i tady jsem nakonec došla k otázce, proč vlastně pokračuju v tak nepříjemném čtení, co si z toho nakonec mám vzít.
Ale stejně jako u Trhliny oceňuji, že přináší jakýsi prvek záhady do krajiny, kam se snadno můžu podívat i já (fotky té skály jsem si zkoušela vyhledat).
Pohádka O slepičkovi a kohoutce tatry edition - moje teorie o zakončení byla ta, že vypravěč nakonec skočí, ale bezpečně dopadne na hromadu tvořenou všemi lidmi, kteří jej a ty předchozí přišli zachránit. Nakonec to nebylo tak od věci.
PS.: Jaktože se policie zřejmě vůbec nezajímala o obsah...no, jedné z těch tzv. Čechovových zbraní?
PPS.: Proč se lidé v tomhle typu příběhů vždy naserou, když po nich někdo chce vědět víc o nějakém temném tajemství? Já bejt dědkem s hromadou zážitků, tak se budu jen klepat na to, abych mohla povyprávět nějaké hrůzné historky, aniž by si ten posluchač myslel, že su mešuge.

7 28.10.2020

Knížku jsem dostala jako dárek, takže o ní možná smýšlím emotivněji, než v jiných případech. Nedá se říct, že by mě nudila a nedala se číst, ale rozčilovala mě.
Hornictví mě zajímá a i když si podrobnosti a historii mohu přečíst někde jinde, mám přehnaně řečeno pocit, jako bych četla román o nějaké pomyslné sousedce Jany z Arku, která se narozdíl od ní dožila sedmdesátky, ale celý život se jen starala o děti, dělala domácí práce a okopávala pole.
Knížka je totiž psána většinou z pohledu osoby, která nedohlédne za zdi svého pomyslného vězení, vymezeného nevzdělaností a ignorancí, zahořklostí, chudobou a hloupým křesťanským fatalismem, který mě štval podobně jako o dost zajímavější Julii.
V tomto vězení není místo pro havířský vtip ani poetiku, povolená je jen mizérie a deprese. Takoví lidé jistě byli, a snad to byli i něčí předkové, ale nevím, zda o nich potřebuju číst. (Zola i Čapek věděli, proč jako hlavní postavy jejich hornických románů zvolili vzdělance a intoše, které do dolu poslal nedostatek peněz).
Jazyk je takový odrážkovitě úsečný a pořád se tam někdo ušklíbá, těžko se divit Bezručově Maryčce Magdonové, že to vzala zkratkou ze skály, jestli se na ni taky pořád lidi šklebili.
Vůbec jsem měla problém si podle knížky jakkoliv představit prostředí, kde se to odehrává - jakou barvu mají domky v kolonii? Jaké šaty ti lidé nosí? V jakém stylu je ten nový kostel, a jak vypadá krajina? Nejsem odtama, a než jsem si vyhledala obrázky a zjistila, že stará Karvinná nebyla právě malá, představila jsem si prostě bezbarvou rovnou step s náhodně poházenými domky s tím kostelem uprostřed, a někde v pozadí trčí těžní věže - ostatně mám dojem, že představa dolu je zde omezena na jakousi abstraktní díru s černým prachem, kam chlopi ráno zmizí, večer je to vyblije do hospody a občas to tam bouchne.
Poslední třetina knížky, která vysvětluje historii po první světové, to poněkud zachraňuje, teprve tam mám pocit, že jsem se dozvěděla něco nového.
Četla jsem o 135 let starší Germinal a byla jsem nadšená, ale u Šikmého kostela, nebýt zřejmých narážek na Nohavicovu Těšínskou (:) a inspiraci Kuřetem melancholikem, zde se šťastným koncem, řekla bych, že čtu něco stejně starého a víc zastaralého.
Top koment: Michalon

14 23.08.2020

Stínadla se boří, mnoho let předtím, než je pan Foglar mohl vůbec vidět, a také oplývající dobrodružstvími, o jakých by rozhodně nepsal - totiž poněkud syflovitého charakteru. A do této bourací mizérie navíc ještě někdo začne mordovat zprostředkovatelky dohodnutelných náklonností.
Tady bych začla zívat, ale to by nesměla být knížka od Urbana. Mordy se dějí spíše na pozadí a hlavní uchrchlanec je pozorovatelem krátkého úseku dějin, kdy ta pro některé romantická, pro jiné nezdravá část Prahy zmizí, a kdy se tam objeví tzv. heroický prášek, přijede první auto...
Detektivní linka opět není nejsilnější, nicméně tohle v Urbanových knížkách ani nehledám. Líbí se mi, že autor vymyslel fiktivní setkání s významnou postavou lékařské historie a popisuje, jak ty drogové závislosti, tehdy ještě bez stříkaček, vlastně začaly, ač těžko říct, jak moc se zde držel reality.

7 11.08.2020

Knížka pro specifického čtenáře, a tím já jsem. Do určité míry totiž s (autorovými) názory na barokizaci gotických staveb a na moderní architekturu souhlasím, a že i když nevěřím, tak nemohu než se pochechtávat u kasulových oken co jsou jak mokvající otevřené rány v gotickém zdivě nebo zprznění gotické flétny barokní bečkou a u svatého obecního mouly či odporné piety, protože já sama se znechuceně odvracím od kostelů s vymlácenými kružbami a barokní klenbou místo lomené a ráda vidím, když jsou gotické stavby uvnitř až šaškovsky barevné, protože tak to původně bylo.
Detektivní linka je popravdě slabá a asi každému brzy dojde, že to nebyl zahradník, přijde mi, že hlavní je zde bavit a zprostředkovat myšlenku byť fanatickým způsobem. Závěr je poněkud extremistické vylití vaničky i s dítětem, jaké můžete znát už z Hastrmana, ale je možné, že zde to samotný autor nebral vážně, koneckonců napsal i knížku celou o autech..

Říkala jsem si, zda na dávku hořkosti z hanebné kapitoly československých dějin mám vůbec náladu, ale toho je tam vlastně minimum a zdá se mi, že tohle dílo je vykostěné a bezkrevné jak třeboňský kapr v chlaďáku, a zrovna tak je studená i romantika mezi hlavním nehrdinou a Danielou (sakryš, oni spolu chodí na večeře, hledají v archivu, chodí na výlety a koupat se, a pořád si vykaj - není hlavní postava trochu jelito?) - a že když už je to smyšlené, mohl si autor dovolit trochu fabulovat. Kdyby tohle téma vzal do ruky Miloš Urban s jeho bizarnostmi a schopností zachytit náladu, která vyzařuje ze skutečných místních zajímavostí, které můžete sami navštívit, nebo Petra Hůlová a přidala hnusné temné tajemství, např. že se majitelé postavili bolševikům se zbraní v ruce a maso z nich nechali sežrat jejich děckám, bylo by to lepší, než číst jak...(jak se vlastně ten hlavní jmenuje?) po většinu knížky přejíždí z jedné vesnice do druhé a mluví s random lidma, mezi kterými se odlišuje leda tak zchátralec, který roztočí všechny prachy na matech, a sprostá zvědavá bába. Vadí mi nekonzistence - celou dobu se on snaží dozvědět vše o jedné osobě a má všechen čas na světě, a když se tato najednou objeví, tak pořád nevímproč spěchá, nemá čas, diví se, co ta bába furt kecá...
Ono Třeboňsko ke strhujícím příběhům zrovna neinspiruje, je to krajina, kde se můžete celé letní dny projíždět na kole bez námahy odnikud nikam, ale z kontrastu mezi hnusnou dobou a idylickým prostředím šlo vytřískat více emocí.

Jde o vpravdě velmi rozsáhlé, megalomanské dílo, to uvidíte sami, když tenhle komix vezmete do ruky. Skoro každé jedno okénko z něj by vydalo na samostatný obraz. Ale forma je jedna věc, nicméně si teď řekněme něco o smrti, protože ta má v knížce důležitou roli - jak se říká, jak nejde o život, tak jde o víte co.
A proto by smrt měla být definitivní, konečná, šlus, ne věc, ze které se vyspíte, nebo vás zregenerují. Jinak smrt postrádá význam.
Měla jsem s tím problém třeba ve světě Star treku u třetího filmu, nebo v nových zeměplochách (Igoři oživující mrtvé), a poněkud mě to vadí i tady. Protože když někdo dokáže víckrát zdánlivě zemřít, být vyvolán z ohořelých kousků těla nebo se objevit z jiné dimenze jako deus ex machina, tak proč by pak mělo na těch postavách záležet? Nebo proč by mělo být důležité, že se někdo strašně zranil, když neskončí jako mrzák na vozíku nebo s patetickou protézou, ale dostane lepší končetiny, než měl kdy předtím?
Co si budem povídat - jak říkám, po vizuální stránce je to podívaná využívající úžasné kreativity autorů, nicméně mi to dějově přijde jako oživlé album Manowar ve vesmíru. Rozum tam nemá ani poradní hlas, vládne tomu teatrálnost a impulzivita, a Jodorovského záliba v povznesení skrz fyzickou bolest je mi dost cizí. Přišlo mi srandovní, že v Duně měly semetriky z Bene Gesseritu skříňku na iluzi spalování ruky, a tady mají metabaroni dokonce speciálně navržený, reálně funkční drťák na nohy, jen pro tento účel. Autor hýří nápady, ale je jich tolik, že až dochází k přehlcení čtenáře (tj mě) a těžko uchopit nějaké zákonitosti, jak ten vesmír vlastně funguje, protože se tam může stát naprosto cokoliv.