ZdivocelaReny

Příspěvky

Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchKateřina Tučková

(+ SPOILER) Příběh Gerty Schnirch je drsný. Hodně, hodně drsný a krutý.
Jestliže Körenerovy Sudety byly tragické, Frýdovy nebezpečné, Šmídovy někdy tragikomické, jindy nostalgické, občas také kurté, ale pořád tam byla naděje a chuť do života, Funda je bral s nadhledem, Stránský je pojal dobrodružně... Česko-německé soužití v podání Kateřiny Tučkové je kurté. Drsné. A bezjnadějné.

Zpočátku jsem měla problém se do Gertina příběhu začíst. I přesto, že popis válečných let je pojat víc než poutavě.
Gerta měla opravdu smůlu. Vše začíná už u její rodiny v čele s tvrdým a chladným otcem Friderichem a povýšeným bratrem Fridríškem, pokračuje milovaným Karlem, nechtěnou Barborou, otřesnými Pohořelicemi a pak Pernou, a všemi těmi poválečnýmu léty - tím vším, čím si Gerta prošla s cejchem brněnské Němky, ačkoli odmala veděla, že patří do té české poloviny jejich rodiny.

Od chvíle, kdy se román začal odehrávat v roce 1945, však problém se začtením pominul a román mě opravdu chytnul. Trochu mě sice mrzelo, že například vztah Gerty a Karla během války byl zmíněn jen okrajově, ale i tak jsem se od knihy nemohla odtrhnout - zvláště pak, když se děj přesunul do Perné. Babička Zipfelová a Hubert Šenk, postavy, které svou vřelostí, ohleduplností, soudržností s Gertou a ostatními Němkami, celá ta atmosféra Perné - připoměla mi právě Stránského Zdivočelou zemi, knihu, která mě k mému tématu č. 1, k Sudetům, přivedla...

- obsahuje SPOILERY -
Druhá polovina byla vskutku skličující. Vždycky to vypadalo nadějně a pak přišel tvrdý pád. Celé to ještě umocňují osudy vedlejších postav, se kterými se život nemazlil - Hubert, Ida, Karel... A do toho ty příšerné věci, které za války dělal Gertin bratr a vzpomíná na ně na konci svého života... Strašné. A určitě je dobře, že i o tom kniha mluví, protože si zase díky tomu člověk uvědomí, co nacisté páchali za války. A úplně neotřesnější je to, s jakými myšlenkami a představou Friderich ze života odchází...
A Gertin konec... velmi zdrcující.

- KONEC SPOILERŮ -

Kniha je velmi dobře napsaná, je čtivá a určitě je dalším vynikajícím, ačkoli velmi skličujícím článkem do mozaiky česko-německých osudů, které si prostřednictvím české literatury tak nějak spotánně dávám dohromady...

08.11.2014


HHhHHHhHLaurent Binet

Nevím, co přivede člověka k tomu, přečíst si předlohu filmu, jehož historická "autenticita" ho přiváděla k střídavým výbuchům smíchu a "zoufalství". Ale děkuju za to, že mě přesně tohle napadlo, protože film si z téhle Binetovy knihy vzal snad jen název a naprosto nejzákladnější osu příběhu.

Ta kniha totiž není ani tak rekonstrukcí tehdejších událostí, dokonce ani jejich beletrizovanou podobou. Mám dojem, že je to ze všeho nejvíc příběh nás všech, které uhranula kuráž, odvaha, těch sedm kluků z krypty v Resslovce, a stovky dalších hrdinů nejen jara roku 1942...
Protože Laurent Binet je rozhodně "jedním z nás", dokonce zřejmě jeden z "nejzasaženějších". ("Sestra se bude vdávat 27. května" --- "To je výročí!") Je to naprosto skvělé. Bavilo mě jeho polemizování o tom, jak a proč píše, co píše a snad právě proto jsem mu byla ochotna odpouštět mnohé historické nešvary a seky, kterých se dopustil (Jen tu Aničku Malinovou v náručí Jendy Kubiše asi nepřenesu přes srdce, neb myslím, že Jožka Gabčík by to nepřenesl rovněž :-) ). A když už byly ty omyly lehce přes čáru, obyčejná tužka a pár poznámek do knihy vše rychle urovnala ("VŠECHNO O ČURDOVI ŠPATNĚ"). Ano, s tou knížkou jsem si skutečně tak trochu hrála, střídavě se u ní culila jako měsíček na hnoji, pláclala se do čela, smála se i mračila. Odvážela jsem si ji z Žiliny, kraje Josefa Gabčíka, pochopitelně ve slovenštině a dočítala ji ve vlaku na trase Žilina-Praha, poslední stránku těsně před stanicí Libeň.
Líp si to nedovedu představit.

12.08.2017


ZbabělciZbabělciJosef Škvorecký

Zbabělci. Moji milovaní Zbabělci.
Narazila jsem na ně během druhého ročníku střední školy, tak nějak náhodu, a s myšlenkou typu "Hmm... to zkusím, to budu mít asi u matury... A je to o druhej světovej, to by mohlo bejt zajímavý...", jsem si je půjčila z knihovny. S tím, že je třeba vrátím nedočtené. Světe, div se! Hned po prvních stránkách mě Danny Smiřický okouzlil natolik, že jsem knížku za pár dní měla přečtenou a začala jsem zjišťovat, jaké že knížky o něm ještě pan Škvorecký napsal... Tenhle tenorsaxofonista mi prostě přirostl k srdci, hlavně stylem svých myšlenkových pochodů - to všekeré snové předplánovávání (např. jak si představuje, ještě než cokoli vypukne, že jednou vyjde knížka o Kostelecké revoluci a tak...), to mi bylo hrozně blízké. A ačkoli byl koneckonců Danny pěkný sukničkář (I když, Irena, jen Irena :-D), oblíbila jsem si ho víc, než leckteré charakterní hrdiny. Byl totiž hrozně reálný, jako celá tahle knížka... její jazyk ("Tě noha"), i leckdy hodně surový kontrast toho co se děje a co prožívá Danny (např. je svědkem popravy Němců, ale záhy už zase myslí jen na Irenu).
Nakonec ani fakt, že jsme knihu u maturity neměli mě neodradil od toho vrhnout se i na Prima sezónu a Tankový prapor, naopak, dlouhou dobu mě štvalo, že v seznamu titulů něco z "Danny série", zejména pak Zbabělci, chybí... (Nakonec byl součástí seznamu alespoň Hořkej svět, kterému jsem postupem času přišla na chuť, byť mne při prvním čtení příliš nezaujal).
Je to sympatická knížka, která si na nic nehraje... je prostě o nás - chtělo se mi napsat Čechoslovácích, ale když jsem si vzpomněla na Dannyho myšlenku "...asi že Československo bylo tak pitomě dlouhé slovo...", zavrhla jsem to. Koneckonců, není to jen o Čechoslovácích - taky o Němcích, Angličanech, Rusech... nakonec, na národnosti přeci nezáleží... prostě o lidech.

A hlavně o tom - i se všemi těmi svými nešvary a zápory, báječným klukovi z Kostelce, tenorsaxofonistovi se zálibou v angličtině a holkách, co se jmenuje Danny Smiřický :).

PS: Léto po maturitě jsem se vypravila do Náchoda, "toho krásného města Kostelce". Port Arthur vypadá, jako by tam ještě předevčírem zkoušeli kluci z bandu (jen nemají Luciinu zelenou limonádu a neobsluhuje starý Winter :-D), a z okna hořčičně žluté budovy náchodské pošty by se klidně mohla pořád vyklánět Irenka. Snad právě proto na náměstí, přímo naproti němu sedí na "své" lavičce Danny, čti Josef Škvorecký, s neměnným úsměvem na litinových rtech...

23.05.2013


CejchCejchZdeněk Šmíd

Tak tohle bylo nejlepší pojetí sudetského tématu, jaké jsem doposud četla.
Cejch je úžasně čtivý, má spád, na relativně malém prostoru je odvyprávěn příběh od 15. století do poloviny století minulého - a přesto to není uspěchané. Jak už jsem řekla u k samotnému autorovi - pan Šmíd byl mistrem malých knih s velkým obsahem. Jeho díla nikdy nebyla objemnými bichelmi, ale vždycky stála za to.
Líbí se mi ten nečernobílý pohled - z postav, které vám mohly být v časech svého mladí sympatické, se v dospělosti stali lidé poblouznění ideologií, touhou po pomstě, po moci... Nebyli to hodní Češi a zlí Němci, nebo naopak zlí Češi a hodní Němci... byli to lidé, lidé různí, lidé ve víru dějinných událostí...

- obsahuje mírné SPOILERY-
Rodina Schmelzerových byla krásně rozmanitá - od pradávných předků - bašské dívky Markéty a Benátčana, přes pobožnou Barboru a bláznivého Matyáše, silnou Annu, fanatického Lothara, bojácného Ernsta, krásnou Hildegardu a jejího českého manžela Jana, až k Josefovi - který je na jednu stranu Čechem, na druhou potomkem odsunutého německého rodu z Bachu a v konečnému důsledku hlavně člověkem, který nikdy nepotlačil svůj vztah k pozapomenutému kraji svého dětství, k zaniklé sudetské obci a ke svým kořenům...
A mezi tím vším stojí ještě Jakob, hlavní hrdina. Syn Barbory a Matyáše, otec Lothara, Ernsta a Hildegardy, dědeček Josefa. Poznamenaný od dětství činem svého otce, v dospělosti zraněním z první světové války, ve stáří událostmi války druhé a následným osudem (a odsunem) Němců ze Sudet - k nimž patří. Právě Jakob měl v sobě zvláštní kouzlo, které zapříčnilo to, že si jej nešlo neoblíbit, nevytvořit si k němu vztah. A vnuk Josef něco z toho zdědil také...

PS: Divadelní adaptace Západočeského divadla v Chebu je výborná. Jakob Jana Jedlinského jako by dočista vystoupil ze stránek knížky...

22.09.2014


Nikola Šuhaj loupežníkNikola Šuhaj loupežníkI. Olbracht (pseudonym)

Příběh Nikoly Šuhaje v knižní podobě pro mě před přečtením znamenal hlavně předlohu skvělé Balady pro banditu. I z toho důvodu jsem s do čtení vrhla.
A byla jsem moc příjemně překvapena! Hodně lidí tady píše, že je knížka nebavila, nebo že se jim špatně četla. Ale já mám názor naprosto opačný. Knížka se mi četla moc dobře, plynule a svižně, vlastně bych vůbec nebyla proti, kdyby byla o něco delší. Nikolu jsem si moc oblíbila, hlavně asi i proto, že zatímco ve filmu měl sice v Donutilově podání své nezaměnitelné kouzlo, ale zabití Juraje (v muzikálu přejmenovaného na Andreje) Drače byla vážně šílená situace (šlo přece o Eržičina bratra). Ale v knize Jura Drač nezemře. A o to je mi knižní Nikola milejší.
Také se tu dostalo většího prostoru Nikolovu bratru Jurovi, klukovi, co ještě nestačil ani dospět a už měl v sobě jednak touhu po pomstě, jednak zváštní smysl pro ostražitost, na který kdyby Nikola v osudný den dal, kdo ví jak by to nakonec dopadlo. Ano, je to trochu zmatek, když se bratři hlavní mužské i ženské postavy jmenují oba Jura, jenže je to zkrátka založeno na skutečnosti... Jura Šuhaj sice pro ránu z pušky nešel daleko, ale je nejspíš logické, že ve svém věku to ještě viděl jinak, než starší Nikola.
Jediné, co dojem při čtení narušovalo, byl shluk podobných jmen (jak už jsem zmínila u Jurů Drače a Šuhaje), například Derbaků bylo vskutu mnoho, což však přiznává i sám autor a já naprosto chápu, že chtěl-li zůstat u reality, nešlo s tím nic dělat.
Knihu hodnotím velmi kladně, měla zvláštní kouzlo zašlých časů v horské vesnici, navíc v nejzadnějším koutu někdejšího Československa. Za to jsem ráda, že jsem mohla díky knížce trošku poznat něco z Podkarpatské Rusi a je vážně smutné, co si museli nejen koločavští, ale všichni Rusíni (i Židé a v podstatě i tam odvelení Čechoslováci) prožít v nelehké poválečné době.
Spojení četby Nikoly Šuhaje loupežníka a shlédnutí Balady pro banditu provažuju za dobrou kombinaci, abychom si vytvořili kouzelnou a poutavou představu o koločavském zbojníkovi, co bohatým bral a chudým dával...

31.03.2014


BídníciBídníciVictor Hugo

Bídníci...
Těžko se hledají slova k zhodnocení něčeho tak známého (leč někdy jen z doslechu), opěvovaného, něčeho prověřeného již dvěma stoletími.
Musím říct, že ještě před půl rokem pro mě bylo slovo Bídníci pojmem označující hlavně ten slavný muzikál, který mě ale nijak nelákal. Spíš jsem tušila, než věděla, že je to o bývalém galejníkovi a snad taky o francouzské revoluci.
Pak jednoho dne v televizi běželo filmové zpracování z 90. let s Liamem Nessonem - a to mě, snad právě i kvůli němu, velmi zaujalo.
Neuběhl pak ani týden a já se ocitla v antikvaritáu s jediným cílem - sehnat Bídníky. A oni je měli :).
Nad knížkou jsem strávila asi měsíc, což mi zpočátku přišlo hodně, ale když se nad tím zamyslím - 2x 700 stránek... to je ten měsíc takový můj lepší průměr.
A konečně k ději - jedním slovem, krásné. Jean Valjean je prostě krásná postava, projde opravdu zajímavým vývojem - a zdálo se mi to o to zajímavější, že tímhle zásadním vývojem prochází už v pokročilém věku (samozřejmě, protože mladí strávil na galejích).
Je určitě k zamyšlení si uvědomit, že nebýt bolestné zkušenosti z galejí - a životu s cejchem galejníka, nebyl by Jean Valjean tím, čím je. Nejspíš by byl jen prostým lesním dělníkem, nevzdělaným, obyčejným. Vinou galejí a záslouhou biskupa Myriela, se z něj stal výjmečný člověk. Zkrátka všechno má svůj rub i líc.
- SPOILER - Javert je neméně zajímavou postavou a musím říct, že jsem ho spíše litovala než nenáviděla. Zasvětil svůj život pravidlům a zákonu - a když zjistil, že i zákon se může mýlit, ten smysl svého života ztratil. - KONEC SPOILERU -
Marius je velmi sympatická postava, zosobněné mladí a chuť žít po svém, hledání svého já, hledaní - kde je pravda a kterým směrem se vydat (dědeček, který ho vychoval nebo takřka neznámý otec?), Marius je všechno, po čem mládí touží, co ho souží, co miluje...
Cosetta na mě působila spíš než jako výrazná osobnost příběhu jako ztělesněná jemnost, cosi necharakterizovatelného, co je protkáno celým dějem, bez čehož příběh nemůže být, ale není to dávno zcela jasně najevo.
- SPOILER - Až na konci, když se Jean Valjean vinou svého svědomí začně chovat odtažitě a žádá, aby jej Cosetta namísto tatínku oslovovala "pane Jane", mi ona samotná přišla jako výrazná postava. - KONEC SPOILERU -
Ještě bych moc ráda zmínila úžasnou postavičku malého Gavroche, malého, píšu, ale s velikým srdcem. Byl to dokonalý gamén (ač to slovo jsem poprvé četla až právě v Hugově románu), rošťácký, světácký, neskutečné milý.
-SPOILER- Zemřel, už ne jako dítě a ještě ne jako muž (označení podle knihy) a bylo to nejspíš neodvrtané, protože on ani ničím jiným snad nemohl být. - KONEC SPOILERU -

Mám-li ještě trošku nakousnout literární a jazykovou stránku věci - je pravda, že popisné pasáže byly někdy zdlouhavé a zejména ony mě u knihy - zní to pradoxně "udržely" déle. Ve chvíli, kdy jsem je četla, mě leckdy až nudily, ale teď zpetně je oceńuji, bez nich by se nedal příběh vnímat tak do hloubky.
A jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco nového třeba o Napoleonských válkách. To je zajímavé, Bídníci ke mě přišly ve chvíli, kdy jsme si povzdychla, že já - dějepisná nadšenkyně, nevím téměř nic o Napoleonovi a vlastně francouzských dějinách obecně.
Co se jazyk týká, neměla jsem s ním žádný problém, líbil se mi, byl čtivý.

Na závěr si neodpustím tuto poznámku, KTERÁ JE VŠAK I VYZRAZENÍM ZÁVĚRU KNIHY: Poslední kapitoly knihy jsem četla naprosto uchvácená, ke konci mi zrak orosily slzy a já přece chtěla číst dál. Ty slzy byly nějakým zvlášním smísením štěstí i smutku, neboť Valjeanův konec nebyl vlastně tak smutný - odešel šťastný. Proto takový zvláštní pocit...
Musím říct, tohle se mi stalo u knížky vážně poprvé...

28.03.2014


Zdivočelá země / AukceZdivočelá země / AukceJiří Stránský

Zdivočelá země. To je, dalo by se říct, dost důležitá součást jedné etapy mého dospívaní a roku 2012, který, jak možná někteří ví, byl ČT označen jako Rok Zdivočelé země - pro mě jím skutečně byl. Ano, ke knize jsem se dostala až díky seriálové podobě. A přestože i ta je skvělá (zejména tedy první a druhá série, další dvě už byly moc politické - což zní podivně, vzhledem k tomu, že zejména druhá se točila kolem komunistických lágrů - jenže v těch dalších byla ta politika nějak "navíc" a to jim asi ubíralo na síle), kniha je rozhodně o stupínek výš.
Asi, jak už jsem zmínila, hlavně proto, že tolik neřeší tu politiku, respektive, ty komunisty. Dějinné události sice do života hrdinů zasahují, Maděra pochopitelně prožije kruté podmínky lágru padesátých let, přesto ale kniha tolik netlačí na pilu.
Knihu jsem četla v době, kdy jsem na tom psychicky nebyla nejlíp a musím říct že "vnitřní dialogy" Maděry, různá jeho životní motta a myšlenky, mi dost pomohly. Za to chci panu Stránskému říct děkuju!.
Pak mám Zdivočelou zemi ráda ještě z jednoho důvodu - díky ní jsem se začala zajímat o Sudety. To ona byla prvním hnacím motorem. Až díky ní jsem si pořádně uvědomila, že je mám vlastně za humny a že by nebylo na škodu o nich vědět něco víc. Teď jsou mým historickým tématem číslo jedna.
A pak je tu samozřejmě krásný příběh Maděrův, o touze "žít po svém, třeba s milionem pochybností", příběh kluků - kaubojů, kteří ještě nejsou ani pořádně dospělí a už zažijí někdy dost "zdivočelé" a nebezpečné situace. Cassidy je moje srdcová záležitost a z koubojské party jsem si rovněž docela oblíbila postavu Franty d´Artagnana - který v seriálu nebyl. Ta scéna ke konci první části (tj. Zdivočelá země), kdy Franta s Harrym bezstarostně blbnou na poli (Taste mesijé!), je skvělá!
Úžasná postava je pak Boy. A je mi vážně docela líto, že v seriálu se mu nedostalo takového prostoru. Vždyť on byl jako Maděrovic syn. Ilonce dokonce říkal "mámo". Nenáviděl komunisty, že mu zavřeli "tátu". Boy je postava s neskutečně silným osudem!
Za zmínku stojí také Jana, postava, na které je skvěle vidět, jak je příběh nečernobílý...
Je pravda, že těch jmen a postav je tam najednou hodně a nebýt seriálu, možná bych v tom taky měla zmatek - hlavně v druhé části, Aukce. Synové, dcery, dcery a synové synů, synové a dcery dcer... Ano, je to mírný zmatek. Ale popravdě mi to vůbec nevadilo :).

02.04.2014


Harry Potter a vězeň z AzkabanuHarry Potter a vězeň z AzkabanuJ. K. Rowling (pseudonym)

Pro mě asi nejpoutavější Potterovka... Přestože jsem ji četla až po shlédnutí filmu, narozdíl od rovněž oblíbených Relikvií... Přestože jsem veděla, jak to se Siriusem, Remusem a Peterem je, hltala jsem takřka každou stránku... A prožívala to s Harrym ;). Hrozně mě potěšily Lupinovy vzpomínky na pobertovská léta... tyhle podrobnosti, které film vynechal, byly naprosto báječné... mám moc ráda Poberty... jsem nadšená, když můžu nahlédnout do jejich studentských let a možná i proto u mě Vězeň z Azkabanu vede, je jim v něm totiž věnováno nejvíc prostoru... ;).

03.01.2015


ŽelaryŽelaryK. Legátová (pseudonym)

Nádherná kniha. Snad ještě lepší než Jozova Hanule - i když... těžko říct. Na Želarech mě naprosto okouzlila atmosféra, zapadlá horská vesnice počátku minulého století je mým milovaným motivem (například v knihách Nikola Šuhaj loupežník Ivana Olbrachta a Cejch Zdeňka Šmída). Vztahy obyvatel takovýchto "bohem zapomenutých míst" totiž bývají velmi zajímavé, odtržeností od okolí umocněné i vyhrocené. Z nějakého důvodu mě nejvíce pohladil po duši příběh Pavla Jurigy a Julišky Gorčíkové, ačkoli nešlo o žádnou velkou romantiku - vlastně naopak. V mysli mi také utkvěli Lenka a Vilém... zvláštní příběh, vážně zvláštní...
Všechny postavy by stály za zmíňku - svérázná bosorka Lucka Vojčinová, rošťák Vratislav Lipka, "přemoudřelá" malá Bojarová Helenka, šašek Honza, počtářka Žeňa... každý měl něco do sebe ;).

26.04.2015


StmíváníStmíváníStephenie Meyer

Ano. Byl to boom. Byla to mánie. Dnes nad tím většina z nás, někdějších čtenářů, s úšklebkem mávne rukou.
Ano, děj není nijak světoborný a milostný trojúhleník zrovna dvakrát báječný. Ale musím uznat, že díky Stmívání jsem se dostala k žánru fantasy a vlastně k čtení jako takovému, dále k psaní vlastních povídek a v neposlední řadě i k mnoha skvělým (pravda, někdy i ne tak skvělým) povídkám dalších čtenářek... Přestože mi Bella ani Edward nebyli nikdy extrémně sympatičtí (mnohem radši mám Alici, Jaspera, Setha - zkrátka postavy vedlejší), ráda na ně s nostalgií narazím v úžasně čtivých a často vtipných příbězích povídkářek - dua Hanetka - MisaBells či Ambry, které mají stále odvahu a chuť si s těmi postavami hrát.
Samotné Stmívání je čtivé a jak je psáno níže, bylo to něco nového. V žánru upířích romancí ho v mých očích značně převyšuje Vampýrská akademie, ale je pravda, že je na druhou stranu mnohem lepší než další tucet podobných knih, které se po úspěchu této ságy začaly obejvovat jako houby po dešti. Zejména první díl má opravdu něco do sebe a pro náctileté čtenářky to je příjemná četba.

15.03.2016


William Wallace: Statečné srdceWilliam Wallace: Statečné srdceJack Whyte

Williama Wallace, hrdinu z filmu, mám ráda.
Willa z knížky, usměvavého lesníka, miluju! :)
Tím bych chtěla říct, že každé je něco trochu jiného. Zatímco známý a úspěšný film s Melem Gibsonem je sice skvělý, poutavý a má všechno, co má správný film mít - zobrazuje však Wallace velmi idealizovaného, Wallace legendu. Skotský hrdina je tam vysněným hrdinou, mužem mstícím se za smrt své ženy, kterou stačil sotva poznat a přesto ji hluboce miloval. Na druhou stranu, nebýt filmu, nedostala bych se ke knížce.
Ke knížce, kde je Will (vůbec mě nenapadá říci jen "Wallace"), obyčejný chlapec a později muž, který chce žít obyčejný život coby lesník v lesích strýce, sira Malcolma. Těžko říct, na kolik je kniha věrná, nejspíš však asi více, než film. Ale existoval třeba Willův bratrenec Jamie? Průvodce celého příběhu? Nevím. Nepodrařilo se mi to zjistit. Nicméně, chci veřit, že existoval. S Willem tvoří v knize nerozdělitelnou dvojici dvou protikladů, kteří se navzájem potřebují - jsou si oporou, už od chvíle, kdy jako malí prchají před opilými anglickými vojenskými zběhy, kteří zabili Willovi rodiče. Později v klášteře jejich přátelství jen sílí. A Jamie je nakonec jedniným Willovým blízkým, přítomným při jeho popravě.
Knížka mě nadchla svým naprosto odlišným přístupem k látce oproti filmu. Téměř vůbec neřeší slavné Wallacovi bitvy. Naopak, popisuje Willovo dětství, mládí i dospělost, kdy se společně s ženou Mirrien (ve filmu Murron) skrývá v Selkirkském lese coby psanec v celém úžasném společenství jemu podobných. Za plus považuji i to, že Mirrien zde dostala většího prostoru, poznáváme ji, její povahu a zároveň strach o to, aby Will rodinu neopustil právě kvůli bojování s Angličany, při nichž by mohl zemřít. Blaho Skotska je pro Willa i Mirrien až na druhém místě, po rodině. To je podle mého zajímavý pohled - ten Walllace, který tak hrdinsky bojoval a nakonec i zemřel pro Skotsko - tady před váženým biskupem Wishartem oponuje proti návrhu, aby šel do boje proti Anglii.
Knihu považuji za podařený nový pohled na známou legendu. Jack Whyte mě svým převyprávěním příběhu přiměl k tomu snít o tom, že se jednou podívám do Glasgow, Paisley nebo někam, kde kdysi býval starý Selkirkský les :).

25.01.2014


Zrození horského prameneZrození horského prameneVladimír Körner

Zrození horského pramene jsem četla původně jen z toho důvodu, že se nacházelo v jednom svazku s Adelheid, která mě původně zaujala. Když už jsem ale knížku měla, tak jsem se pochopitelně pustila i do Zániku samoty Berhof a Zrození.
Sudetské téma je mým srdcových, snad že pohraničí mám za humny. Četla jsem několik knížek, které Sudety zobrazovaly různým způsobem (dobrodružná Zdivočelá země, nadsazený Poslední promítač ze Sudet či Lesk a bída Čekání, ale i "dokumentární" Sudetské osudy), Körnerovo pojetí mi přišlo působivé.
Popravdě mě název na první pohled moc nezaujal, na Adelheid a Berhof jsem se vrhala s větší chutí do čtení, ale nakonec mi příběh malého Ondry a osamělého a životem zničeného Bartla učaroval. Z perspektivy malého chlapce to bylo mnohem víc emociální, upříměnější i tragičtější. Musím podotknout, že během druhé poloviny knihy, zejména pak od chvíle, kdy do Cukrové boudy přišli werwolfové, jsem byla napjatá jako málokdy.
Přestože je Zrození horského pramene tragické stejně jako Adelheid i Zánik samoty Berhof, má v sobě něco víc... snad jako by nějaký závan naděje. Snad tím dětským pohledem.

07.02.2014


Prima sezónaPrima sezónaJosef Škvorecký

Odlehčenější než Zbabělci, možná proto, že Danny je tu o něco mladší, možná, že se odehrává v sice značně nelehké - ale pro hrdiny knížky již "zajeté" a zažité protektorátní realitě - zatímco údálosti během květnového povstání 1945 ve Zbabělcích byly konkrétně pro obyvatele Kostelce přeci jen výrazně dramatičtější. Je to trochu paradox.
Při knížce se člověk člověk pobaví a pousměje, Dannyho eskapády s opačným pohlavím nepřestávají bavit - ať už jde o jeho staronovou lásku Irenu, její mladší sestru Alenu, pro změnu zamilovanou do Dannyho, vynalézavá dvojčata Marii-Karlu a Karlu-Marii, nebo třeba pohlednou zpevačku ze školního představení. Vždy se najde nějaký háček.
Nicméně, musím říct, že Danny ze Zbabělců je mi milejší. Snad, že je dospělejší....

23.03.2014


MarťanMarťanAndy Weir

Musím se přiznat, že při čtení Marťana se ve mě přely dva přístupy ke knize - na jednu stranu mě hrozně moc bavil ironický a vtipný pohled na svět hlavního hrdiny (už první věta knihy, "Jsem v hajzlu" mě dostala) a celkový styl jeho deníkových zápisů. Na tu druhou jsem ale knihu četla dost dlouhou dobu a necítila to správné zapálení do četby. Takže nevím...
Je pravda, že na čtivosti knize ubírají časté technické popisy toho, co Mark musí vymyslet a zrealizovat kvůli přežití na Marsu - je to však naprosto logické a na místě, takže to chápu. Je to spíš můj problém, že zkrátka nejsem technický typ (stejně jako mnoho dalších čtenářů, jak tak čtu reakce níže). Ve většině případů jsem vůbec netušila, o čem je řeč. Autor na to zřejmě myslel, když se Mark vykašlal na "killowathodinu za sol" (nebo něco takového, čert ví, jak to bylo správně) a říkal jí "pirát-nindža". V záplavě technických řečí to vykouzlilo úsměv na tváři.
Teď si tak říkám, že čtení knihy bylo zvláštně zdlouhavé, ale nikoli nudné... nebyl právě takový pro Marka pobyt na Marsu?
Největším plusem knihy je určitě Markova osobnost a způsob, jakým A. Weir popisuje jeho myšlenky. Nevím sice, jestli by si v takové situaci dokázal člověk dělat starost z toho "Jak může aqua-man ovládat velryby, když jsou to savci.", ale kdo ví. Lidská mysl je zvláštní...
PS: Lewisovou a její zálibu v disku chápu! Co proti němu sakra máš, Watney? :-D :-D :-D

18.09.2015


Harry Potter a princ dvojí krveHarry Potter a princ dvojí krveJ. K. Rowling (pseudonym)

Princ dvojí krve sice možná není tolik poutavý jako Relikvie - nebo mi aspoň v mysli neutkvěl tak silně, ale má rozhodně bezvadné momenty. Nejradši se vracím k vzpomínkovým pasážím o Voldemortově mládí... Je to nesmírně zajímavé... a nové. Voldemortova postava začíná být plastičtější, má minulost...
Jinak jde také o Harryho poslední ročník v Bradavicích a na triu je znát, že vztahy se upevňují i vyostřují...

PS: Nezapomenu na Pobertův pokřik "Potrhlík miluje Střelenku", kterým okomentoval Harryho pozvání Lenky na Křikův večírek ;)

04.01.2015


Sudetské osudySudetské osudyMatěj Spurný

Po téhle knize jsem sáhla v době, kdy jsem se sama rozhodla zpracovat jedno svědectví o Sudetech. Sudetské osudy mi rozhodně pomohly ;). Měla jsem možnost přečíst si několik různých pohledů lidí, kteří se do Sudet dostali všemi možnými cestami osudu - s Němci, s Čechy i s mnoha jinými. S vyhnanými i osídlenci...
Naprosto mě pak nadchlo, že jsem zde objevila i příběh z Hory Svatého Šebestiána... vždyť to je přeci Svatý Štěpán ze Zdivočelé země! Samozřejmě, Maděrův příběh se tam ve skutečnosti neodehrál, i tak jsem ale ráda v knize setkala s místem, které mě k Sudetům jako takovým defacto přivedlo...

16.01.2015


Účastníci zájezduÚčastníci zájezduMichal Viewegh

Max a jeho představivost mě naprosto dostali! :-D. Kdo dočetl - ví, co tím myslím, kdo ne - nebudu spoilerovat ;).
Samozřejmě, jelikož jsem jako první viděla známý (a podle mě skvělý) film, překvapilo mě, že Max je spisovatelem, nikoli zpěvákem. Takže to byl nezvyk, ale nakonec jsem s tím byla nadmíru spokojená, jelikož mysl spisovatele je mi bližší než muzikantova...
Nutno však říct, že zatímco Pamela filmová, která skládala sladké ukolébavky, byla řekněme "mile" naivní, knižní Pamela a její pohádky o králiččích či čem... to už bylo vážně příšerně infantilní. Ale alespoň ji šlo lépe nesnášet a fandit "obyčejné holce" Jolaně.
Nekonal se však Jolanin románek s potápečem Vladimírem (ten pár jsem měla ve filmu docela ráda), ale s někým docela jiným. Potápečská aféra se vůbec nekonala. A víte, že mě to trochu mrzí? Tahle dějová linie - Vladimír+Jolana měla vážně něco do sebe...
Ale ty spisovatelské vsuvky, odehrávající se většinou (vlastně vždycky) v Maxově hlavě, byly skvělé!
Vlastně - filmový Max muzikant - nic moc. Max spisovatel? Skvělé!

03.09.2014


Harry Potter a Relikvie smrtiHarry Potter a Relikvie smrtiJ. K. Rowling (pseudonym)

Relikvie smrti mám ráda... Je pravda, že Potter sérii jsem četla v dost zvláštním pořadí... začala jsem samozřejmě Kamenem mudrců, ale tehdy mě to moc nechytlo... to bylo někdy na prvním stupni ZŠ.... potom, někdy v osmé nebo devaté třídě, se mi do ruky dostal Princ dvojí krve a Relikvie... a protože jsem předchozí osudy HP znala z filmů (ano, teď přiznávám, to je trochu naivní si myslet, že díky filmům člověk pozná vše, co by znát měl :D), vrhla jsem se rovnou na šestý a sedmý díl... A od té doby na Relikvie prostě nedám dopustit, protože ta knížka je úžasně čtivá a moc se mi líbí, že boj proti Voldemortovi a celé tyhle temné časy pojala J. K. R. jako kouzelnický odraz našich mudlovských historických událostí... Líbily se mi ale i ty méně těžké chvíle, třeba Harryho narozeniny a Ginny... včetně toho Ronova vstupu na scénu :-D.
Souhlasím, že "šokující" novinky ohledně Brumbála byly jenom k dobru - najednou to nebyl ten pohádkový dědeček, ale o to víc pak možná zapůsobí ta scéna z "Nádraží King´s cross"...
Snapeův příběh je jedním z nejpoutavějších a nejméně očekávaných... proto je tak skvělý...
Je toho mnoho, co bych ráda jmenovala, nicméně od toho komentáře nejsou... dodám tak jen, že se k Relikviím ráda vracím a spolu s Vězněm z Azkabanu (konečně také přečteným) je považuju za nejlepší v celé sérii...

02.01.2015


NepřítelNepřítelErich Maria Remarque

Přečteno za jedno odpoledne, přesto silně zapůsobilo. Remarque zkrátka uměl vyprávět. Povídky jsou psány docela "jednoduše", ale jsou silné a člověka zasáhnou. Většinou nemají "úderný" konec, spíše tak nějak vyplynou do ztracena (snad podobně jako lidské žití), o to více ale zapůsobí. O to jsou tragičtější...

03.01.2015


Filmové povídky Ladislava PecháčkaFilmové povídky Ladislava PecháčkaLadislav Pecháček

Naprosto skvělá knížka, u které jsem se nespočtkrát zasmála a perfektně si odpočinula. Štěpán Šafránek je báječná postava, mám moc ráda ten jeho trochu ironický a přitom poetický pohled na svět :). Budoucí režisér a všeuměl Kendy jako jeho parťák také nemá chybu... Zvláště pak v třetí novele "Jak básníkům chutná život" ve chvíli, kdy se přichomítne k jedné z Štěpánových poetických chvilek s "Píšťalkou" a splní, pro Štěpána nepříliš příjemný, slib, který mu kdysi daroval...
I přes tuto báječnou scénu však mám dojem, že právě zmíněná třetí část knihy je nejméně poutavá. Možná proto, že snílek Štěpán se nám z "chlapce" doopravdy stal mužem...

"Jako kluk jsem nebyl tolik hloupý, měl jsem vyznamenání a roupy..."

31.10.2014


Balada pro banditu a jiné hry na zapřenouBalada pro banditu a jiné hry na zapřenouMilan Uhde

"Svět bude vypadat jinak!"
"Svět bude pořád stejný..."

Miluju Baladu pro banditu. Nikolku, Juru, Eržiku, Pavla, Mageriho... Písničky jako Zabili, zabili, Řekněte mamce, Pod javorem, Tam u řeky... Mám ráda tu krásnou, i když krutou baladu o boji za... svobodu? Nebo právo žít si po svém? Boji za lásku? Za život? O co vlastně Nikola bojoval? Netřeba to nazvat přesným názvem, každopádně se rval o něco, po čem všichni toužíme a proto je nám Šuhajovská legenda tak blízká...
Mám ráda Olbrachtův román, ale snad ještě více Uhdeho divadelní hru. Pro tu živočišnost a sílu příběhu z podkarpatských polonin... A jsem moc ráda, že mám díky tého knížce možnost si ten divadelní příběh promítnout před očima znovu a znovu, jen díky jejímu přečtení...
Některé výroky mi utkvěly v mysli - ať už výše zmíněný rozhovor Nikoly a Derbaka o tom, jak bude vypadat svět, úžasné, ačkoli v kontextu hry mrazivé Nikolovo "Jiní jsou jiní, a já jsem já" nebo Eržičino "Nikola je jako svátek a ten je jednou do roka a Pavel všechno ostatní... pánbůh stvořil všední dny i neděle."

15.11.2014


Jozova HanuleJozova HanuleK. Legátová (pseudonym)

Nádherný a smutný příběh... Jako první jsem viděla film a jeho atmosféra mě nadchla, stejně tak Joza v podání Györgyho Cserhalmi. A jelikož film se celkem věrně drží předlohy, byla jsem i z té nadšená. Prostředí zapadlé horské vesnice je něco, co mě nikdy neomrzí. Nesmírně zajímavé a propletné vztahy jejích obyvatel, utužené i vyhrocené održeností Želar od okolního světa. Sbližování Hanule (Elišky) s Jozou... Po většinu knihy (jakmile byla Hanule v bezpečně v Želarech) jsem vlastně vůbec nebrala na vědomí, že se odehrává za 2. světové války... o to horší pak je, když o sobě dějinné události dají vědět...

06.03.2015


VybíjenáVybíjenáMichal Viewegh

Extrémně čtivé!
Jako první jsem viděla film, který mě značně zklamal - absence příběhu, vtipu, nějakého rozuzlení (tedy snad krom zjištění, že ošklivka je v konečném důsledku v životě spokojenější než kráska). Přesto - anebo právě proto?, jsem dala šanci knížce. A byla velmi mile překvapená. Přelouskala jsem ji během jednoho dne a k některým pasážím se i opakovaně vrátila (hlavně k tomu krátkému, prchavému sblížení Hujerové s Tomem na maturitním večírku). Rozhodně nejsympatičtější postavou je právě Hujerová, upřímná, ironická... a každá obyčejná holka se v ní může snadno najít – nebo to je alespoň můj případ :). Druhá postava, které jsem fandila byl Tom.
!SPOILER! Ten, bohužel, dopadl znatelně hůře. Věčné hledání "druhé Evy" ho zkrátka naprosto semlelo. Tom je možná nejdepresivnější postavou celé knihy - mladý básník plný elánu a vzletných slov na začátku... stárnoucí alkoholik na konci. Ach jo. -KONEC SPOILERU-
Postavy jako Eva, Jeff nebo Skippy mi nijak zvlášť k srdci nepřirostly, ale nemám k nim ani nějaké velké výtky. Snad jen k Evě – zkrátka mě nebavila. Je sice fajn, že je příkladem toho, že krásky to v životě nemají lehčí než ty méně pohledné, ale… nevím. Oba mi s Jeffem přišli jaksi… ploší. Nebo možná spíš nezajímaví. Na druhou stranu, asi to byl trochu záměr. Jak řekl Tom, čekal na ně scénář telenovely. Skippym vyprávěné části mě většinou nezaujaly. Oproti tomu na pasáže z pohledu Hujerové a Toma jsem se prostě vysloveně těšila.
Vsuvky o „autorovi“ bych stejně jako většina tady nejspíš vypustila. Smysl pro knihu měly snad jen u vzniku názvu knihy, jinak spíš mátly…
Knížka na rozdíl od filmu měla vtip (opět hlavně díky dvěma výše vyzdvihnutým postavám), přeci jen nějaký příběh a správnou špetku rozuzlení. Věci, které byli ve filmu jen epizodními se tu dostaly do souvislostí (např. vojenská služba Jeffa a úmrtí jeho spolužáka). Vybíjená je spíš hořká než veselá, ale já mám tyhle příběhy svým způsobem ráda... je to zkrátka reálné. Bohužel?

05.07.2015


Lesk a bída ČekáníLesk a bída ČekáníZdeněk Šmíd

Knížka téměř neuvěřitelná... tak vtipná, tak zábavná... a přitom začíná krutým koncem sudetských Němců v roce 1945... Zdeňkovi Šmídovi se povedlo něco nevídaného - začít knížku vážným tématem a přitom tak krásně odlehčeným tónem pokračovat kupředu, aniž by nějak zhlečoval nebo zesměšňoval danou situaci... naopak, přišlo mi to o to tragičtější... bravo!
Sudety tragikomické...

23.05.2013


Deník – řekněte jim, že sametováDeník – řekněte jim, že sametováMartin Mejstřík

Tuhle knížku mám rozečtenou už od Vánoc... člověk by řekl, že po tak dlouhej době už asi ani nemá smysl do dočítat, ale... Tahle knížka je prostě trošku něco jiného... je to autentická výpověď, sleduje tolik událostí, dějů, lidí... tu dětství, tu dospělost, tu revoluce, tu "M.", tu Kavárna, tu tohle a tamto... nejde slupnout na jedno sousto :) . Musím ji "vstřebávat" po kouskách... a i přesto, že Martinův příběh se se mnou táhne už několik měsíců, doufám, že jej nakonec přeci jen přelouskám... takové zvláštní kouzlo to kniha má...

23.05.2013


Tankový praporTankový praporJosef Škvorecký

Hrozně mě mrzí, že pan Škvorecký upustil od ich-formy, protože Dannyho myšlení mě na celých knihách bavilo ze všeho nejvíce... kde jsi, Danny ze Zbabělců a tvoje myšlenky tak blízké mým! :D Zbyl z tebe jen rotný Smiřický...

Bohužel jsem nedočetla. Ale možná tomu za čas dám ještě druhou šanci. Možná taky potřebuju být starší, zrovna jako je Danny starší v Praporu než v milovaných Zabělcích, aby mě i Tankový prapor dokázal zaujmout... A možná taky ne. Možná je Prapor už záležitost ryze mužská, pro ženskou mysl neuchopitelná...

EDIT 2017: Hlásím první prolomení bariéry v četbě této knihy. Filmová verze mě přesvědčila o tom, že i brýlatý rotný Smiřický Lukáše Vaculíka je v jádru pořád týmž Danníčkem, kterého jsem si tak oblíbila ve Zbabělcích. A tak jsem dala knižní podobě znovu šanci ;).

31.05.2013


Hop nebo tropHop nebo tropEva Pelantová

Příběh, který mě nikdy nepřestane bavit. Parta třicátníků, Bára Dušková a čtyři adrenalinové výpravy... Bezvadná kombinace, zvlášť když je z autorské dílny manželů Pelantových.
Nejradši mám příběh Losera a Pavly, je takový (ne)všední a pravdivý... ;)

19.03.2015


Deník – řekněte jim, že sametováDeník – řekněte jim, že sametováMartin Mejstřík

Takže - dočetla jsem. Téměř rok mi to trvalo, ale stálo to rozhodně za to! Jak jsem již řekla v komentáři napsaném v době, kdy jsem ještě zdaleka netušila, zda se mi vůbec podaří dojít na konec knížky, příběh je hodně členitý a složitý, točí se okolo tolika věcí! Motto knihy „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ - opravdu se podařilo. Vážně tu nejde jen o tu Sametovou revoluci, dokonce ani jen o studenty, kteří proti režitmu protestovali už před listopadem 1989. Jde tu o mnohem víc. Těžko to přímo popsat... ale myslím že fakt, že jsem nad knihou strávila takřka jeden rok, přičemž jsem třeba týden či dva knihu vždy htlala, pak ji nechala pár měsíců ležet ladem, abych se k ní nakonec zase vrátila... to už o něčem vypovídá. Například, M. Mejstřík, či spíše jeho vyprávění, mě přivedlo k snad prvnímu vážném přemýšelní o víře jako takové...
A byla jsem v podstatě příjemně překvapena záverečným pohledem autora na samotnou Sametovou revoluci... respektive, že - ač její přímý účastník, ji neopěvuje jako to bývá často zvykem, ale vidí a přiznává i ty horší stránky. Hlavně tedy ten fakt, že to asi nebyla úplně náhoda. A že ti studenti, kteří tedy nechali na Národní svoji krev, si to takhle rozhodně nepředstavovali - respektive, s něčím takovým vůbec nepočítali a mimo jiné - název Sametová třeba ani nepovažují za nejšťastněji zvolený.
I když, jakožko nepaměntník mohu jen těžko soudit, jak to vlastně tenkrát bylo....
Deník MM má skvělou atmosféru! Skrývá v sobě hodně věcí k zamyšlení. Rozhodně doporučuji, jen se připravte, na první sousto to nevstřebáte... Když ale vytrváte, o to víc vás pak možná knížka osloví....

09.12.2013


Povídky o rybách a lidechPovídky o rybách a lidechMiroslav Hule

Potěšila mě povídka Rybak z Koločavy, miluju ten kraj a šuhajovskou legendu :)

11.06.2015


Děti rájeDěti rájeVeronika Strnadová

Nemůžu si pomoct. Přesto že je kniha psaná jednoduše a příběh není vůbec složitý a chvílemi až nadsazený, mám tu knížku moc ráda.
Má podle mého názoru úžasnou atmosféru, dokonce můžu říct, že zatímco muzikál jsem viděla čytřikrát, mám ho ráda, ale vícekrát bych už nešla - protože se bojím, že už by to nebylo ono, že se má v nejlepším přestat, ke knížce se můžu vracet neustále. Vždycky v ní najdu nějakou větu, myšlenku některé z postav, formulaci slov - která mě překvapí, potěší, ukáže danou situaci v trošku jiném světle. Jako bych ji při předchozím čtení přehlédla, nebrala na vědomí (což si myslím, že je vyloučeno, vzhledem k tomu, kolikrát jsem tuhle knihu četla). Je to zvláštní... :)
Veronika Strnadová přepracovala scénař Sagvana Tofiho do takové podoby, která krásně souzní s duchem muzikálu a já v ní prostě vidím tu atmosféru 80. let v českém maloměstě jak vyšitou. Tu krásnou atmosféru, která na mě vždycky dýchla v GoJe... Není to prostě žádná veliká literatura, stejně jako si muzikál nehraje na veliké umění. Přesto má své neopakovatelné kouzlo...
Hlavně myšlenky hrdinů psané kurzívou, tomu dodávají tu správnou "šťávu".
A miluju ty prology! Čtyřicetiletý Michal ve vlaku se vrací do kraje svého mládí. A vlaky se od těch dob skoro vůbec nezměnily...

30.03.2014


1