Cejch

Nádherný příběh. DOPORUČUJI

(SPOILER) I já se prokousala knihou poté, co jsem si přečetla komentáře. Chytla mě, až když začalo minulé století a bavila mě až do konce. Na druhou stranu mám dost věcí, které mi neseděly. Někteří píší, že kniha podává přesný pohled na historii Krušných hor. Mě se tak nezdálo. Děj mi přišel líbivý. Nikomu se moc neubližovalo, nikdo moc během válek neumíral, nebyl mučen, nedělo se mu žádné velké příkoří. Němci si pokojně, živí, po válce odjeli. Lothar, nacista, si v klidu založil rodinu, firmu a minulost ho nedostihla. Prostě se spisovatel těm těžším tématům vyhýbal. Když vzpomenu na Šikmý kostel...syrový, krutý, drsný, nespravedlnost vůči lidu z něho čišela. Spoustu dobových reálií.

Tuto knihu bychom měli číst všichni. Zasáhla mne jako málokterá nejen obsahem, ale i formou, čtu ji jako když dýchám, je vyjímečně silná.

Četla jsem až po Sudetském domě a jiných, a Cejch se mi zdál nejvíc podobný pravdě. Literárně není tak atraktivní, ale o osídlování po válce je to asi to nejlepší. Zajímavé je taky to, že se (narozdíl od jiných knížek) zabývá i tím, kdo vlastně byly lidí žijící v pohraničí, jak se za staletí míchaly národnostní geny, a to nejen německé s českými.

I mě se kniha četla dost těžce,ve jménech jsem se trochu ztrácela.Musela jsem si zvyknout na neobvyklý projev spisovatele.Ale ve finále se mi příběh líbil.

Poprvé jsem četla tak upřímný a syrový příběh o tom, jak to všechno bylo, nebo mohlo být. Lidské, skvělé, mohu jen doporučit.

Mě se tato knížka moc líbila. Takové noty pro mou duši.

09.07.2025

Když miluješ Krušný nejen hory ale i příběhy ze Sudet a hledáš kořeny které jsou přervány proběhlou minulostí tak pan Vlasák ti v audoverzi poradí co hledat, čeho si považovat a na čom začít v životě stavět a to nejen v zaniklej vesnicich, osad či měst.

„Pravda je hezká věc, řekl Jan Koudela smutně, ale ten průser, co po pravdě následuje, za ni často nestojí, obávám se, synu, že jsi blbec.“
Další „malá knížka“ – malá rozměrem, velká obsahem a autorským uměním.
Proč bychom se netopili (jakož i nepotili) byla v naší rodině téměř povinná četba a já se u ní báječně bavila, ale vůbec jsem netušila, že tento autor se ve svých knihách věnoval i tématům mnohem vážnějším. A co mě asi fascinovalo nejvíc: jak úžasným jazykem, jak úžasným stylem dokáže zapisovat příběhy nejen bašských starousedlíků, ale taky neuvěřitelné českoněmeckobenátskoslovenské dynastie!
Když člověk pročítá tuhle několik století trvající rodinnou ságu, uvědomí si, jak snadné bylo v té které době podlehnout svůdným nabídkám na spravedlivé řešení, ať už přicházely z kterékoli strany a přetahovaly na svou stranu ty či ony národnostní skupiny. Nelze jim to mít za zlé, a přesně toho se Zdeněk Šmíd drží: nehodnotí, nekritizuje, jen vypráví a popisuje dobu, kterou by asi nikdo z nás nechtěl prožít. A možná nikdo z nás si nemůže být jistý, jak by se v kritické situaci zachoval.
Takže ač Češka, dcera národa Jana Žižky, dokážu pochopit tetu Rózu a obdivuju věčně krásnou Hildegardu. Imponuje mi učitel Presl a nepřekvapuje Herbert, který se nakonec zachoval stejně neuvěřitelně jako „ta svině“ Holger. Chtěla bych se podívat ke Štajnu i do míst, kde sedávala víla Lidunka. Místy jsem záviděla čtrnáctičlenné Oláhovic rodince, jakkoli právě ona, resp. její pobyt ve Schmelzerovic chalupě byl počátkem jejího konce. Úplně vidím třešeň ptáčnici, která (opět) letos nedozrála . . .

„Všechno to jsou samozřejmě hlouposti, neboť přijde-li vůbec někdy řeč na oprávněnost vašeho pobytu, plyne z toho vždycky jedna jediná věc, že vás totiž tam, kde jste, někdo nechce mít. Všechno další už záleží jen na tom, jste-li silnější vy nebo váš vyhazovač. A jste-li v právu nebo naopak v neprávu, se dozvíte jen podle toho, čí noviny máte zrovna k dispozici.“

Za mě kniha trochu utrpěla tím, že v poslední době pár knih z podobného ranku vyšlo, a v tomto stovnáni Cejch nevychází jako výherce. Klobouk dolů tedy za jazyk, to byla nádhera, naopak příběh mi přišel až zbytečně obšírný, dlouho jsem čekala, kdy už to teda začne - a ono to zatím bylo celou dobu to ono :) Moc pěkná knížka, určitě stála za přečtení. Jen to není na plný počet (ale pořád to stojí za to).

Ráda si čtu o situaci v pohraničí. Je smutné, co se tam dělo po roce 1938 i po roce 1945. Křivdy se těžko zapomínají. Že začátku jsem se nemohla začíst. Začalo mě to bavit až s první světovou válkou.

O knize jsem slyšela, že se jí říká Bible Krušnohoří. Jelikož sama v Krušných horách již nějaký ten pátek žiju, považovala jsem za svou povinnost knihu si přečíst. Krom toho mne téma Sudet zajímá tak vůbec. Několik knih o odsunu Němců z této oblasti jsem již četla, však se s nimi taky poslední roky roztrhl pytel. Žádná z nich se ale s Cejchem Zdeňka Šmída nedá srovnávat. To je úplně jiný kafe. Jiná liga.
Jak píšou jiní - nebylo to lehké čtení. I já měla problém se tím prokousat. Styl psaní je tolik odlišný od literatury, s níž se dnes běžně setkáváme! Ale stálo za to se s tím poprat. Nejméně stravitelná byla asi ona přímá řeč, jak uvádějí předchozí komentáře. Ona tam tedy svým způsobem byla, ale spíš formou řeči polopřímé, tak nějak plynula spolu s textem a postavy to trochu odosobnostňovalo. Značnou část knihy jsem měla dojem, že se pořád jedná jen o jakýsi úvod a že gró příběhu teprve přijde a styl psaní pak bude záživnější. No, nebyl. Ale možná o to silnější dojem kniha ve finále zanechala.
Protože - nejde jen o postavy do tohoto příběhu zasazené. Jde o to, koho ty postavy představují. A sice celé generace mnoha rodin, které v této oblasti tvrdě bojovaly o přežití, ve dvou světových válkách přišly o mnohé členy rodiny a nakonec svou krutou, ale milovanou domovinu musely opustit a to často jen proto, aby jejich domy a celé vesnice následně podlehly zkáze a zmaru, protože tam nikdo jiný bydlet nechtěl.

Půjdu proti proudu, ale knihu jsem dvakrát odložila a stejně nedočetla. A to knihu nedočtu málokdy. Četla se velmi těžko, kvůli absenci přímé řeči. Často jsem se kvůli tomu musela ve čtení vracet. Mnoho postav, v jejichž příbězích jsem se ztrácela. A přišlo mi to takové povrchní. Žádná postava nebyla víc osobnostně vykreslená. A stejně jsem do půlky knihy nevěděla o co vlastně jde. Za mě zklamání.

Podobných témat se rojí na našem knižním trhu za posledních 30 let rozhodně nemálo. Sudety a jejich historie - dávná, (před-po)válečná až současná. A vždycky je to o konkrétních lidských příbězích. Většinou se s tím autoři popasují vcelku dobře, takže mne to pořád baví číst (ostatně o Sudetech jsem toho ještě nedávno věděla opravdu pramálo).
Ovšem tady se pozná, že se toho ujala (asi jako jedna z prvních v roce 1992) velmi vypsaná a zkušená ruka, takže líčení dávných i nedávných příběhů má rozhodně přidanou hodnotu ve výborném jazykovém projevu a stylu se špetkou humoru a cynizmu, a se skutečným (věrohodným) nadhledem, který si nemohou (a rozhodně by ani neměli) dovolovat autoři o generace mladší, kteří nezažili na vlastní kůži žádnou z klíčových popisovaných dob.

Miluji Zdeňka Šmída. Surově a krásně popisuje historii Sudet. Oproti Trojímu času hor, který jsem od něj četl jako jeho první knihu, je tento román zaměřen víc na krajinu Sudet. Více na historii a lidi. Méně na přírodu, i když je zde také stále přítomná. Poutavě a silně zobrazuje historii této divoké krajiny a zároveň nekompromisně upřímně popisuje tehdejší vztahy Čechů a Němců. Bez hodnocení, bez soudů. Moc pěkné. Pro mě jedna z nejlepších knih, co jsem četl.

Do knihy se mi moc nechtělo, Šmíd mi přišel skvělý, když psal vesele a lehce o mládí na vodě a na túrách, s postupným stárnutím už humoru ubývalo a vlastně už mě moc nebavil. Tady jsem nakonec celkem spokojený. Vypořádává se s "prokletím" své domoviny, sleduje plynutí času a století očima rodu, usazeného na jednom místě v pohraničí, který drtí osudové okamžiky, ale příslušníci rodu většinou politiku a dějinné události neřeší, jen chtějí být blízko svého domu a svého Poledního kamene... Je v tom vidět Šmídův styl - vtipná zkratka, paralely nebo nečekaný detail. Celkem je to čtení smutné, ale mnohé vysvětlující. Snad až závěr je takový ne úplně povedený, i když má nádech určité katarze - poslední příslušník rodu se vrací na rodové místo a zakládá "nový", opět smíšený rod.

Sudety ve spárech 20.století jsou v poslední dobou oblíbené téma českých spisovatelů. Kvalita je velmi kolísavá.... Pokud chcete opravdu skvěle napsanou knihu s tímto tématem, potom Cejch pana Šmída toto očekávání naplňuje.

Dvakrát odloženo, potřetí dočteno. Těžký styl psaní, místy zmatené, že se musíte vracet. Samozřejmě popsané události v knize, nic veselého. Nelehká kniha, ale stojí za přečtení.

24.10.2024

Pro mě byla ta knížka zjevením. Poslouchala jsem Jana Vlasáka a říkala si, propána, co já k tomu napíšu? Tohle přece komentovat nejde...
Protože pro pocity, které tak přesně budil sebemenší detail vyprávění, pro obrazy a údery srdce, pro všechnu tu dávnou pravdu světa, které se úplně marně odříkáme, hledajíce nové pravdy ve jménu ospravedlnění našeho počínání, bych nenašla jediné slovo, které by za něco stálo a Zdeněk Šmíd by je už nenapsal.

Nesklíčilo mě to, jen trochu rozesmutnilo, co jsme... Topila jsem se v té nevídané kráse jazyka, užívala si obratnost, s jakou autor vplétal do hořkosti vtip, drápky sarkasmu, vlákénka shovívavé ironie. Ale i facky odrazů v potměšilých zrcátkách, ve kterých bychom se raději neviděli.

Byla to nádhera.