Komentáře knihy Vlčí pouto

08.10.2022

nycol

Mám ráda fantazy, hodnocení tady mě přesvědčilo ke koupi. Ale, to se nedá. Dvakrát jsem se pokoušela to číst, dvakrát jsem to odložila a nakonec to zůstalo tři týdny na nočním stolku. Dneska jsem udělala třetí pokus a když jsem se v ději dostala do skleněného světa, tak jsem to definitivně vzdala a odložila na trvalo.

08.12.2018

cori

Nezvykle podaný fantasy příběh z drsného Krušnohoří přivádí na scénu partu čtyř grázlů školou povinných, kteří převaděči uprchlíků přes čáru ukradnou škorpióna, loví "pokemony" na maso pro německé turisty a potkají čarodějku, kterou upálili spolužáci před školou. I když to vypadá jako slátanina, bavilo mě to.

31.08.2017

Gandalfek

Když jsem četl o lovení zmutovaných pokémonů, kteří sají krev, měl jsem pocit, že kniha není pro mne - ale vytrval jsem a nelituji. Velmi zajímavý poutavý příběh prožívaný ode mne tak vzdálenými lidmi, že jsem se s nimi nemohl ztotožnit, ale o to intenzivnější exkurze do světa, kam sotva kdy zabloudím.

20.02.2015

JPE

Knihu přečetl nejdříve můj syn a doporučil mi ji. Nejprve jsem váhal, obvykle nečtu fantasy knihy, ale do této jsem se začetl velice rychle. Vyprávění má spád a doslova se vpíjí do podvědomí. Při čtení jsem si užíval každou Wyrňákovu (Valinovu) větu. Moderní pikareskní román, jak má být. Bosorka je také velmi silná osobnost tohoto románu, hned jsem si ji oblíbil, jako i ostatní hrdiny celého příběhu. Jediné, co mi úplně nesedělo, byli ti digobbsteři, ale to je detail a hlavně můj problém. Skvělá je scéna s měsíčním stromem, s Ormenou a jejími muži, s Vilavou, zkrátka o napětí v knize není nouze. A závěr, nebudu jej prozrazovat, vychutnejte si ho sami.

02.11.2014

ZdivocelaReny

Jak by řekl Wyrňák: "Ty vado..."
To je asi to nejvýstižnější, co mohu na úvod použít.
Vlčí pouto je prostě… jiné. Nelze ho zaškatulkovat a rozhodně nelze předvídat, co všechno se jeho hrdinům přihodí.
Zpočátku mě zaskočilo, jak drsný způsob života Wyrňák a spol. žijí. Přestřelky, honičky po lese a podobně. Znepokojoval mě i způsob jejich uvažování a v normálním případě bych si podobné postavy nejspíš vůbec oblíbit nedokázala. Další podobnou výjimkou je snad jen Olbrachtův Šuhaj, ale to je něco trochu jiného...
Každopádně, od příchodu "Bosorky" a celého jejího světa plného magie a tajemství, jsem začínala mít ráda nejen ji, ale celou partu… smečku.
To, jakým způsobem jsou popisovány Wyrňákovi myšlenky (tedy - způsob jejich popisu. Jak jsem řekla - jejich samotný obsah mě zprvu spíš znepokojoval), se mi líbilo od začátku. Jak výstižně a uvěřitelně. Prostě to jeho „ty vado“ případně „ty vogo“ – protože tu druhou obdobu používám i já už od dětství namísto peprnějších výrazů, kterými se vyjadřovali „voráchlejší“ kamarádi. Je super (pardon, zupr) najít to v knížce. Hned vám její hrdinové přijdou blížší…
Až do konce jsem čekala, co se z toho nakonec vyklube a nebyla jsem zklamaná. Přes všechny fantastické postavy a šílené příhody to skončilo docela "normálně" a nemůžu říct, že bych si to představovala líp.
Při dočítání už měli Wyrňák, Bosorka, Kyborg, Inky, Dežo a Dolf jasné místo v mé mysli a to takové, že se s nimi teda rozhodně loučit nehodlám. A tak hurá přečíst si znovu povídky Pentličky, Oko v hlavě, Bráška nebo Mravenci, které jsem dodneška moc nechápala a teprve teď mi dávají ten správný smysl… a hlavně, jsou o nich… o smečce. Tak.