whale77 komentáře u knih

Když jsem si zde přečetla poměrně dost velké množství negativních dojmů z knížky, zkusila jsem to asi po 20 letech podruhé, tentokrát jako audioknihu. Byla jsem zvědavá, jestli se mi názor změní také k horšímu, protože Garpa jsem považovala za jednu z těch lepších knížek od Irvinga. Pro mě stejně dobrou jako Hampshire a Moštárna. Když jsem tenkrát knížku četla poprvé, zanechal ve mně Irvingův styl velmi dobrý pocit: je skvělý vypravěč, zvládá různé (i když často si v něčem podobné) charaktery postav, postavy nemá černobílé, řekla bych žádné archetypy, s literárními prostředky zachází docela opatrně, jakože netlačí na pilu např. co se humoru týká, dokonce ani to násilí, které je hodně přítomné, není nijak detailně nechutné. A hlavně – je to nadčasové, neboť témata, která řešil před 40 lety, jsou aktuální i v dnešní době.
Co se rozhlasového předčítání týká, i to je moc hezky zpracované, včetně hudebních předělů, klidného přednesu Michala Bumbálka a příjemného rozfázování do 30 kapitolek. Ale hrozně mě zklamalo, že dramaturgickým zpracováním došlo k tomu, že zkazili to (pro mě) na knize nejlepší. A to ono překvapení, které zmiňovala už níže Rozari, prostě to, kdy jedna z postav zemře a autor to 20 stránek v knize vůbec nezmínil, udržel v tajnosti, a když jsem to tenkrát četla poprvé, tak jsem z toho byla úplně urvaná, že jsem se musela vrátit a přečíst si ten úsek znovu, abych nabyla jistoty, že jsem opravdu nebyla nepozorná, ale že to prostě Irving skvěle zakamufloval. A tohle v té audioverzi totálně zazdili, prostě hned ve chvíli oné nehody řekli, že tato postava zemřela (nechci víc konkretizovat, ať nespoileřím).
Každopádně dobrý dojem z celého příběhu i ze způsobu literárního zpracování mi zůstal a stále si myslím, že knížka stojí za přečtení.

4 04.04.2022

Tuhle detektivku jsem četla asi před 12 lety, ve filmovém zpracování (z roku 2010 se slečnou Marplovou, což mě udivuje, protože v knize vystupuje madame Oliverová a ta je přece Poirotova!) jsem ji neviděla (ani v novém zpracování z roku 2020, který na filmových databázích docela zdrbli), takže když jsem si teď poslechla i audioverzi, byla jsem překvapená rozuzlením, které jsem si z četby nepamatovala. Příběh není špatný, ale ani mě nijak výrazně neuchvátil. Dojem z poslechu mi trochu rušil i humorný tón předčítajícího Petra Jeništy – čte skvěle! Ale ten způsob přednesu, včetně takového lehce parodizujícího hlasu u ženských postav (jenže co má chlap dělat s ženskými rolemi, že? Naprosto chápu!), bych ocenila spíš u čistě humoristických děl, nebo nějaký vzpomínkových vyprávění typu Knoflíková válka. A jo, vnímám detektivky Agathy Christie s opakujícími se hrdiny (Poirot, Marpleová, Pentlička,...) jako odlehčené, i seriáloví představitelé působí lehce komicky, ale v případě Plavého koně bych chvílemi čekala o fous temnější ladění. To je však jediná výtka k audioverzi, jinak se poslouchalo velice dobře. Dokonce bych řekla, že díky poslechu mi spíš děj příběhu utkví v hlavě než samotná četba. Uvidím za dalších 12 let.

4 14.03.2022

Pamatuju si, že jako dítě jsem tu stářím zažloutlou knížku (vyššího, ale útlého formátu) z babiččiny knihovny vytahovala obzvlášť ráda. Obrázky Karla Svolinského mám dnes ráda spíš ty „divočejší“, jen třemi barvami malované, jako např. v ilustracích Pohádek Boženy Němcové. Ale v dětství mi připadaly trochu strašidelné, proto jsem si u Zrzečky užívala klidných, skoro až fotograficky realistických obrázků přírody, které pro mě zde byly a dodnes jsou důležitější než oba Zrzeččiny příběhy samotné. Předčítala jsem je nyní našim dětem a poslechla jsem si i lehce zkrácenou verzi od mistrovského vypravěče Högera a myslím, že je to nadčasová knížka, kterou budou moct poslouchat i další generace dětí.

4 07.02.2022

Moje první čtení od P. Hartla a - dobrý. Čekala jsem asi něco víc „inťoušskýho“, to je to zbytečný souzení podle prvního dojmu – autorův vzhled, mluva, práce pro divadlo, takže když mi z toho vylezl „druhej Viewegh“ (a zatím bych řekla lepší, možná proto, že novej), tak jsem byla trochu, ale spíš mile, překvapená. Četlo se to hlaďounce (zasekávala jsem se jen na těch reálných postavách, i když předpokládám, že jde o čistou fikci, tak přeci jen mi to v hlavě vrtá, proč tam dal konkrétního třeba Sašu Hemalu a ne jen prostě hlasatele). Mám ještě Okamžiky štěstí, tak jsem zvědavá.

4 02.09.2019

Člověk s věkem zcyničtí a dětské knížky si už nedokáže užívat bez toho, aniž by mu na mysl nepřišly otázky do pohádkového světa nenáležející. Jako např. u Neználka, jehož příběhy jsem jako dítě bezvýhradně milovala – když jsem teď našim holkám četla, že uklízení, vaření a zašívání patří hodným malenkám, protože malíčci jsou jenom na zlobení (kromě Šroubka s Vroubkem, kteří dokážou odvést kus chlapské práce při opravách všeho druhu!), tak jsem si říkala, kam se na tohle hrabe celá kauza s Žáčkovou básničkou ve Slabikáři! Tady by si gender studies smlsly!
Přesto, že s dospělým pohledem už vidím Neználkovy příhody jednodušší a ne tolik dobrodružné, jako se mi zdály v dětství, tak si myslím, že do dětské knihovny (i přes silně mravokárný tón, již zmíněné genderové dělení a mírnou socialistickou agitaci) patří. Obrázky jsou naprosto úžasné, roztomilé, dětem krásně doprovází příběh, dospělákovi vyvolají tu správnou nostalgickou náladu.

4 25.04.2017

Kdyby nebylo té spousty stránek zmatečných dopisů na konci knížky, tak bych tomu aspoň jednu hvězdu dala. Za to, že jsem Vítka „Velrybu“ Pokorného před čtvrtstoletím milovala, asi stejně upřímně, jako jeho hrdinka zbožňuje Bena Cristovao.
Dala bych mu tu jednu hvězdičku třeba i za to, že autor stejně jako v jedničce dokáže napodobit neuvěřitelně blbou holku.
Jenže ten dopisový závěr jsem prostě nepochopila. Jestli v tom byl nějaký záměr, jakože třeba každý dopis byl parafrází nějakého slavného díla, tak jsem to v tom neobjevila. Spíš mi to přišlo jako (neskutečně zdlouhavé) protahování příběhu. A taky jako, když si autor v průběhu života rozepíše spoustu nápadů a pak si u druhé knížky řekne, že na to kašle, a „zbaví“ se všech rozepsaných námětů jedním vrzem, že je vecpe do knížky jako výplody choré mysli jedné z postav.
I celý zbytek knížky je psaný poměrně zápisným, neprostříhaným stylem, ale jako záchodový čtení se to dá přežít. Stejně jako první díl – tam tedy tu jednu ještě dám, ale tady, sorry!

Ten super pocit, když se asi po čtvrtstoletí od shlédnutí (resp. pravidelně opakovaného shlédávání) seriálu konečně dokopete k přečtení předlohy a jste úplně stejně nadšení! Zase jsem se setkala se starými známými, ale i s novými postavami, získala jsem doplňující informace, které jsem v seriálu nepostřehla (nebo zapomněla?) a hlavně – královsky jsem se bavila. Srovnávání se seriálem se nevyhnete, ale myslím, že není jednoznačně určitelné, co se povedlo lépe, jsem naprosto spokojená s obojím a do dalších dílů knihy jsem se vrhla s velkou zvědavostí.

3 20.12.2023

Stejně jako u „prvního dílu“ jsem i tentokrát z příběhu nadšená. Navzdory tomu, že nejsem cílová skupina. Velice čtivá záležitost, s pěkně promyšleným dějem a dobrou prací s napětím. Autorka umí vyprávět.
Moc se mi líbilo i to, že návaznost na první díl je jen lehká, že ani čtenářům, kteří začnou až tímto dílem, nic neunikne. Taky mě mile překvapilo, že téma a doba odehrávání se příběhu jsou vlastně úplně jiné a přesto stejně atraktivní. Viděla jsem tam i náznak analogie s vleklou corona-situací, ale je pravda, že tu už vidím skoro všude.
Trochu jsem měla problém s černobílostí postav, s náhlými změnami charakterů do téměř protikladů a i mi přišlo, že je tam těch postav až dost. Ale navzdory tomu považuju tuhle knížku za řemeslně velmi dobře zvládnutou.

3 12.04.2022

Ale to bylo milé překvapení! Jako dítě jsem od Lindgrenové uměla nazpaměť jen Pipi, Bullerbyn a Ronju, ale až s dětmi vlastními objevuji i další její knížky, jako jsou Karkulín, Madynka a teď právě Kalle. Bylo to úplně jiné, ale stejně dobré. V příběhu už víc převládá ten dospělejší svět, ale pro dětskou fantazii, typickou pro Lindgrenovou, se i tady našlo místo. Bydlím v Belgii, takže knížku četla naše nejstarší v holandštině a po každé kapitole jsem všem třem předčítala v češtině, v obou jazycích byly holky (i já!) napnuté jak špagát. I když to byl takový malý thriller, noční můry z popisů nehrozí, jsou odlehčené stylem drzosti Evy-Lotty, který mi trochu připomínal Pipi, a dětsky naivní odhodlaností Kalleho, podobného hodnějším klukům z Bullerbynu.

3 01.02.2022

Z dětství ve mně zůstala hrozně milá vzpomínka na četbu Werichova Fimfára a tak mi vrtalo hlavou, proč jsem se tenkrát, když jsem byla mnohem větší knihomolka, nepustila i do „druhého dílu“. A teď už chápu. „Dvojka“ už totiž nejsou pohádky, tam už je to fakt dospělácký život, zabalený do roušky jakože pohádkové. Nejdřív jsem to chtěla číst dětem před spaním, ale protože to chvílemi bylo čtení i smutné, tak jsem si to Werichovo hraní s krásami češtiny a zamyšlenky nad stejností lidí dnes i tenkrát nechala jen pro sebe. Ale jako povinnou četbu to ode mě jednou dostanou!

3 10.09.2019

Roalda Dahla považuji za jednoho z mála autorů, kteří přesně vědí, čím děti oslovit a jak je zaujmout. A nejen děti, ale i předčítající dospělé. (Ty dokonce natolik, že se pak z předčítajícího rodiče stane zloděj dětské knížky, aby si to mohl přečíst někde v klidu sám.)
Skvělé je, že mnoho jeho spisovatelských počinů bylo krásně zpracováno i filmem a to přesně v duchu jeho knížek, mnohdy doplněno o něco navíc. Knížka i film o Matyldě obsahují typické Dahlovy prvky: dětského hlavního hrdinu vyrůstajícího v extrémně ohavném prostředí, ale přesto se s tím bezproblémově vyrovnávajícího; zlouny nejvyššího kalibru, kterých se však dětský čtenář nebojí, neboť jsou řádně zparodovaní; kouzla, která hrdinovi usnadní život a dopomůžou mu k happyendu; a v knížce samozřejmě názorně doplňující ilustrace Q. Blakea.

3 10.09.2019

Dahl je král! Čokoláda všude, země (= továrna) vytvořená ze sladkostí, spousta bláznivých postav, hlavní hrdina chudák, který přijde k tomu nejlepšímu bohatství, každý zloun okamžitě brutálně ztrestán – co víc si přát! (Jo, jasně, ještě filmové zpracování Tima Burtona, a to je snad ještě lepší, nejen díky dodané vsuvce o otci pana Wonky. A kdo se bojí Burtona, může si dát starší verzi Pan Wonka a jeho čokoládovna s G. Wilderem.)

3 07.08.2019

Pro mě jako dítě (a vlastně i teď, za dospěla) byl z „Neználků“ nejlepší první příběh, Neználkovy příhody. Laskavé vyprávění, nádherné obrázky, agitační propaganda nebyla násilná, spíš jen takové moralizování (jako ostatně v mnoha dětských knížkách obecně), Kvítečkov byl plný fantazie, která dětem musela uhranout (auto na sodovku,například). A skvělá předsádka, kde byly zobrazeny všechny postavy, to mě moc bavilo.
Sluneční město oproti tomu už byla nezastíraná chvála pokrokového Sovětského Svazu. Už nešlo o čistou fantazii, ale jen o trochu nadsazený odraz vývoje techniky (hotelový pokoj celý na „čudlíky“, kombajny jezdící v kruzích,...).
No a Neználek na Měsíci, to už byla čistá agitka a kapitalistobijecká propaganda, ale o tom až jinde.
Nicméně ještě stále lze i tento díl dětem předčítat jako pohádku, pořád převládá příběh nad potěchou soudruhů z vydavatelství. České vydání má navíc ještě pořád nádherné Dismanovy ilustrace, což je také plus, díky kterému bych ještě knížku úplně nezavrhovala.
Jako velké mínus jsou však rozsáhlé technologické pasáže popisů, jak to fungovalo v textilních továrnách, jak pracovaly stroje na polích,... To byla nuda i pro dospěláka, natož pro naše děti (i když věřím, že některé techničtěji zaměřené děti si naopak můžou právě tohle užívat).

3 07.08.2019

Roalda Dahla jsem v dětství a mládí trochu minula. Brácha sice doma měl jeho Dannyho – mistra světa, ale bylo to vydání s jinými ilustracemi než od Blaka, takže mě to tenkrát nějak odradilo a nebavilo mě to.
V dospělosti jsem si přečetla dospělá dílka od Dahla, včetně jeho životopisu a pak jsem shlédla některé zfilmované věci pro děti.
A pak jsem začala předčítat našim dětem a zamilovaly jsme si ho. Zde (v Belgii) je toho přeloženo mnohem víc (ale to i na Slovensku, tak doufám, že se toho teď, po překladu Velikanánského krokodýla, někdo chytl a dopřekládají všechno, protože Dahl je prostě bůh!), takže například i Obra Dobra jsme četly i v holandštině a bavilo nás porovnávat si, jak si s překlady hravých Dahlových textů poradily obě strany.
I zfilmovaná verze této knížky je moc hezky zpracovaná, Dahlovy texty nebývají dlouhé a proto se do filmů vejde všechno (někdy i víc).
Myslím, že Dahl a Lindgrenová jsou jedni z mála dětských autorů, kteří opravdu myslí „dětsky“, kteří umí psát pro děti. (Avšak zároveň tak, aby se u toho pobavili i dospělí.)

3 31.07.2019

I mistr tesař se jednou utne. V případě Agathy Christie to bylo asi tady. Měla na to nárok, psát to mně teď tak jako jí v takhle pozdním věku, tak si pískám :-) Ale děkuju Čtenářské výzvě roku 2018 za téma poslední knihy autora, díky kterému jsem si tuto knížku přečetla, protože jinak bych se (po přečtení níže uvedených odrazujících komentů) asi k jejímu přečtení neodhodlala. A to by mě mrzelo, protože Agathu chci přečíst celou!

3 24.07.2019

Kdysi, kdysi, strašně kdysi dávno jsem četla Šmídovo Pročnetopení a Pročnepocení. A líbilo se mi to, nadšená jsem byla. Jenže do dalších Pročnecokolivů se mi už nějak nechtělo, snad strach mi bránil, že „pokračování“ už nedosáhnou na „jedničku“. Takže mi doma už asi deset let ležely tahle mexická a ještě Za písní Severu a už jsem to viděla bledě. Ale naštěstí přišla Čtenářská výzva s „knihou, kde se jedna z postav jmenuje jako vy“ a já rychle prolistovala Maye, jestli i do Guatemaly cestovala také Lucie. A jo! Z jakéhosi musu jsem se tedy dokopala ke čtení a nutno říci, že tento „díl“ jedničku v mých očích předčil! Jemný humor, napínavé líčení cestovatelských zážitků i moudré předávání historických i zeměpisných poznatků v dobře namíchaném poměru od každého trochu je něco, řekla bych vyzrálejšího, než jsem čekala. Vážně opět nadšená! A do písně Severu půjdu už bez nucení se :-)

Obvykle sci-fi a fantasy literaturu nečtu, už z jakéhosi předsudku, že mě to nebude bavit. Ale pokaždé, když se kousnu a jdu do toho, tak jsem mile překvapená, že to zase až tak nebolelo :-)
Takže když jsem v kolektivu autorů zahlédla Březinu, kterého stejnak považuji víc za humoristu než za cokoliv jiného, neváhala jsem a pustila se do četby.
A jo, Březina nezklamal - humorem protkanou scifárnu z Měsíce (odkud jinud, že?), s hlavním hrdinou drsnějším než stará Štiková, jsem vdechla, i když patřila mezi delší příběhy ze sborníku.
Mile mě překvapila i Králové povídka, která byla až pohádkově lehce a hravě uvozená, aby vyústila v téměř hororovou záležitost.
Vavřičkova povídka bude asi tahákem celé knížky, protože autor jde stručně a krátce rovnou na věc, což se v dnešní době internetové potřeby rychlých textů, nemine účinkem. Ale povídka mě zaujala i podobenstvím, které bylo z celé knížky nejbližší dnešnímu skutečnému světu.
Za hodně profi – po stránce zpracování jak slohu, tak příběhového obsahu - považuji povídku od Urbana. Fakt mě dostal. Myslím, že tohle bude asi to postapo, o kterém jsem se v odborném světě knih dočetla a zase to bylo něco, co mě teoreticky odrazovalo, takže jsem se do toho nikdy dříve nepustila. Ale tady se mi to líbilo – i v propojení s příběhem v historickém pozadí a s využitím klasické pohádkové postavy. Byla to také delší povídka, ale jedna z takových, kdy bych klidně ještě četla dál.
Klasický horůrek od Malinkové o duších, které dokážou páchat zlo i po smrti, vzdělávací thriller (překvapivě mladé) Pacákové z archeologického výzkumu v Egyptě a Fenclova ulítlá psychedelie o (o čemže vlastně?) nadržené zahradě jsou povídky, které mě neoslovily, ale ani bych si je netroufla označit za horší. Věřím, že své nadšené publikum si najdou.
A to samé může platit i o posledních dvou povídkách, které mě tedy trochu potrápily.
S hodnocením celé knížky jsem váhala mezi 3 – 4 hvězdičkami. Myslela jsem, že mi pomůže rozhodnout, když oboduji každou povídku zvlášť, ale i tam mi vychází tři a půl. Takže se přikloním k 4, protože kritičtější hodnocení je v mém případě hodně ovlivněné tím, že nejsem cílová skupina.

3 28.05.2018

Jednou ze záruk kvalitního literárního díla pro mne je, že se (předloni zesnuvší) výtvarník Born uvolil takovou knihu ilustrovat. Platí to i v případě vícegenerační klasiky, Macha a Šebestové. Byť, tento pozdější díl, už není tak dobrý jako díly předcházející – témata už jsou trošku „natahovaná“, příběhy jsou chudší co do nápadů (ale co taky pořád vymýšlet, že?) a místo přítomného je zvolený minulý čas a hned to zní trochu... jinak. Chrlení množství vět v jednom odstavci, které mi v prvních dílech bylo sympatické, protože jsem si uměla představit chrlícího Nárožného, jak to potom odříkává ve zfilmované podobě, mi tady přímo vadilo a při předčítání dětem jsem si „vkládala“ tečky, pauzy.
Ale na věci to nic nemění – Mach a Šebestová je nejoblíbenějším vyprávěním naší nejstarší (7) a když nechceme točit dokolečka pořád jen první díl, tak rádi sáhneme i po tomto pokračování.

3 05.01.2018

Moc hezké počtení! Stejná dobrota a laskavost, jaká čiší z příběhů Astrid Lindgrenové, čišela i z vyprávění o jejím životě.
Nejzajímavější pro mě bylo čtení o pozadí jednotlivých knížek. Např. Knížka Bratři Lví srdce – zatím jsem nečetla, ale přečetla jsem si reakce zde na Databázi knih. A je zajímavé, že i dnes, v době zase o fous otevřeněší, než byla v době vzniku knihy, vyvolává stejně protichůdné reakce.
Při čtení o politické „aktivnosti“ Astrid Lindgrenové jsem se zase neubránila častým představám a srovnáváním, jak by asi AL nahlížela např. na dnešní uprchlickou situaci v Evropě. Jestli by mi i dnes byla názorově blízká (nebo jestli bych jí byla názorově blízká já, kdybych žila v „její“ době).
I když jsem od AL přečetla (zatím) jen nejznámější klasiku (Pipi, Bullerbyn a Ronju), tak si troufám říct, že je to nejlepší dětská autorka, která opravdu svému publiku rozuměla. A po přečtení tohoto životopisu jsem o svém přesvědčení ještě přesvědčenější!

3 18.05.2017

Jste-li fanoušek Agathy Christie, tak si v duchu rčení „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde,“ četbu této detektivky nevychutnáte ani jako čtení od Agathy, ani jako jakoukoliv jinou detektivku od někoho jiného. Protože budete pořád srovnávat a říkat si: „né, tohle by Poirot neřekl/neudělal“ a „né, tahle by to Agatha nevyřešila“. Už předem postavíte autorce nepřekonatelnou překážku v podobě (oprávněného!) předsudku nedostižitelnosti Agathina umu.
Fanoušci Harryho Pottera také neuznávají fanfiction pokusy různých pisálků o dokončení nebo prohloubení příběhů o hrdinech jejich milovaného originálu. Sama tento styl psaní také neuznávám, neboť to „nejhorší“ vydřel původní autor a autor „druhotný“ už se jen veze a dovymýšlí si kudrlinky.
Na druhou stranu – tady se autorka hodně snažila a s těmi „kudrlinkami“ si dala práci, napodobit Poirota se jí celkem podařilo (možná jen to prokládání francouzskými frázemi trochu nadužívala). Ač nemám mnoho zkušeností s detektivkami od jiných autorů než právě ACH, myslím, že nenecháme-li se ovládat předpojatostí a oprostíme-li se od myšlenek na nenapodobitelnost Agathy, pak shledáme, že se autorce podařila pěkná a napínavá detektivka, bez nesrovnalostí v ději a detailech, s překvapivými zvraty i s atmosférou 20. let.
Co mě tlouklo mezi oči: zkraje mi byl hodně nesympatický a neuvěřitelný hlavní hrdina, vyšetřovatel Catchpool ze Scotland Yardu. Byl opravdu hodně, hodně, hodně hloupoučký a nepřipouštějící si poměrně logické nápady Herculovy. Ale zatímco Hastingsovu „hloupoučkost“ jsem vždy cítila jako spolupráci, u Catchpoola docházelo až k jakési kontraproduktivitě. Spíš ve mně zkraje vyvolával pocity jako např. policista Giraud z Vraždy na golfovém hřišti. Naštěstí Catchpool se v průběhu děje vyvíjel a změnil (ale jeho „temné tajemství“ považuji za zbytečnou a relativně nedořešenou vsuvku).
Dalším velkým mínusem je, že příběh byl (možná zbytečně) natažen na více než 300 stran – nabízí se další srovnání s ACH, ta si s podobnými příbehy vystačila vždy na cca 200 stránkách.
Přesto musím autorce přiznat čtivý styl a schopnost udržet napětí, nadpoloviční část knížky jsme dočetla během jedné noci.

3 24.04.2017