Na náš pohřeb do smrti nezapomenete

Knihu jsem začal číst a po pár stranách si říkal "co to sakra je?"
Zmatené, nic neříkající povídání jedné hloupé naivní holky psané formou dopisů. Nevím, co tímto dílem autor chtěl říct nebo čemu se chce přiblížit, ale dle.meho mu tahle tvorba slávu nepřinese. Leda tak negativní...
PS: mami, tvoji K. jsem strčil společně se spoustou myší do tašky s hadem, aby byl pokoj a už nikdy nic nepsala.

Vydržela jsem dvacet stránek - ztráta času.

Kdyby nebylo té spousty stránek zmatečných dopisů na konci knížky, tak bych tomu aspoň jednu hvězdu dala. Za to, že jsem Vítka „Velrybu“ Pokorného před čtvrtstoletím milovala, asi stejně upřímně, jako jeho hrdinka zbožňuje Bena Cristovao.
Dala bych mu tu jednu hvězdičku třeba i za to, že autor stejně jako v jedničce dokáže napodobit neuvěřitelně blbou holku.
Jenže ten dopisový závěr jsem prostě nepochopila. Jestli v tom byl nějaký záměr, jakože třeba každý dopis byl parafrází nějakého slavného díla, tak jsem to v tom neobjevila. Spíš mi to přišlo jako (neskutečně zdlouhavé) protahování příběhu. A taky jako, když si autor v průběhu života rozepíše spoustu nápadů a pak si u druhé knížky řekne, že na to kašle, a „zbaví“ se všech rozepsaných námětů jedním vrzem, že je vecpe do knížky jako výplody choré mysli jedné z postav.
I celý zbytek knížky je psaný poměrně zápisným, neprostříhaným stylem, ale jako záchodový čtení se to dá přežít. Stejně jako první díl – tam tedy tu jednu ještě dám, ale tady, sorry!

Když nemám co číst, přečtu i telefonní seznam, ale toto vážně nešlo! Ani v Maďarsku, kde nerozumím ani slovo a měla bych být vděčná, že mám co číst. Nepřečetla jsem ji, opravdu to nešlo.

To se nedá ani s litrem vodky v žíle!
Sice mě ničí ničit knihy ale asi jí použiji na podpal táboráku, aby byla aspoň k něčemu dobrá.