Vilas1979 komentáře u knih

Musím říct, že u této trilogie mne upoutala atmosféra čišící z obálek a i krátký popis zde na databázi. Detektivka ze Španělska s mystickými prvky, proč nezkusit něco jiného než zasněžený sever? První díl tu sice nemá kdovíjaké hodnocení, ale to Nesboho Netopýr ostatně také ne. Jestliže se o Kristině Ohlsson dle mého neprávem říká, že je Nesbo v sukních, pak Dolores Redondo je španělská Kristina Ohlsson. Stejně jako u Kristiny si totiž nemohu pomoci, ale z jejích knih je strašně cítit, že je psala žena, jakoby to navíc bylo šmrncnuté růžovou knihovnou. Já nemám problém s ženskými autorkami detektivek, kde je hlavní hrdinka žena, přečetl jsem celou Asu Larsson a jednu knihu od Yrsy Sigurdatodirr a tenhle dojem jsem z jejich knih neměl. Prostě tam ty mnohdy přehnané emoce hlavních hrdinek tolik nepletou a soustřeďují se hlavně na vyšetřování případu. Jinak je první díl Baztánu taková průměrná detektivka, která se nečte špatně, té mystiky a vykládání karet je tam tak akorát. Uvidíme, co přinese mnohem lépe hodnocený druhý díl.

4 09.12.2015

Nesbo bez Harryho? Bude to fungovat? Dá se řici, že ano, zopakuji to stále dokola omílané klišé: Nesbo prostě psát umí, takže se to četlo docela dobře. Ale že by ve mně Syn zanechal nějaký výrazný dojem, to se s odstupem času tedy říci nedá, vlastně si jen pamatuji, že hlavní hrdina se jmenoval Sonny, a to je trochu málo. Skoro bych řekl, že se mi víc líbila zatracovaná Krev na sněhu 2.

4 09.12.2015

Wow, to byla smršť, po Hypnotizérovi jsem se na dalšího Keplera vážně těšil a musím říct, že nezklamal. Joona Linna se definitivně zařadil po bok Harryho Holea, konečně detektiv, který má nápady a případ skutečně řeší.V závěru se sice objevilo pár těžko uvěřitelných situací, ale neměl jsem nejmenší problém to autorům odpustit. Za mne plný počet, prostě poctivá severská krimi. Doporučuji.

4 26.08.2014

Další detektivka odehrávající se v netradičním prostředí Laponska, poprvé to fungovalo docela dobře, třeskutý mráz, nekonečně dlouhé noci a kvůli velkým vzdálenostem velmi pomalé tempo vyšetřování. Zima a čerstvý sníh za okny lákaly k přečtení volně navazujícího pokračování, kouzlo se však poněkud vytratilo. Děj se tentokrát odehrává na jaře, noci jsou naopak nesnesitelně krátké, sníh pomalu taje a mění se v bláto, sobi táhnou za potravou. V kraji dojde k několika úmrtím, které se na první pohled tváří jako nehody a vyšetřování se opět ujímá Klemet a jeho kolegyně Nina. Klemet je protivnější než kdy dříve, může za to políček, který mu při pokusu o sblížení Nina před časem uštědřila. Klemet na to zdá se nemůže zapomenout, takže mi zakrátko lezl pěkně na nervy. A když hlavní hrdinové nejsou sympatičtí a ani nijak obzvlášť zajímaví, pak to má každá kniha těžké. Připočteme-li k tomu poněkud překombinovanou zápletku, ve které je velmi obtížné se orientovat a případ řešit společně s policisty, výsledkem je docela průměrná severská krimi skládající se převážně z výslechů, pojíždění policistů po kraji sem a tam, to vše proložené kvanty jalových úvah. Případné další pokračování si docela rád nechám ujít. Zarazilo mne velké množství překlepů a gramatických chyb v elektronické verzi knihy.

3 17.01.2017

Mlýn na mumie byl jako zjevení, díky němu jsem objevil Stančíka a následně českou fantastiku. Od nové knihy Andělí vejce jsem však raději příliš neočekával, což se ukázalo jako dobře, protože druhý Mlýn na mumie to prostě není. Stančík tentokrát napsal něco, co by se dalo asi označit jako vesnický román, je to stále velmi dobré, čte se to samo, člověk se při čtení neustále usmívá, hrátky s jazykem pořád baví, přesto mne autor v jednom okamžiku neuvěřitelně zklamal. Skutečně bylo nutné do knihy velmi násilně zakomponovat autorův názor na multikulturalismus a uprchlickou krizi v podobě věštby místního pošuka? Z literárního hlediska to působí jako pěst na oko, vůbec to tam být nemuselo a nemělo, nemá to žádnou souvislost s dějem. Přesto si to Stančík neodpustil. Pokud bych byl zvědavý na podobně výlevy, rozkliknu si Facebook Kláry Samkové. Autor má samozřejmě právo mít na danou věc svůj názor, ale prezentovat ho za každou cenu v knize tohoto typu se absolutně nehodí. Přešel jsem to, knihu dočetl a úžasně se u toho bavil, ale hořká pachuť zůstala.

3 08.12.2016

Po dočtení trilogie Dítě číslo 44 se mi ještě úplně nechtělo opouštět území Sovětského svazu, takže jsem sáhl po Glukhovského postapokaliptickém thrilleru Metro 2033. Za mne tedy trošku zklamání. Hlavní hrdina Arťom dostane od podivného cizince úkol, vydá se na cestu podzemím, přičemž ani pořádně neví proč, ví jen, že to slíbil a musí jít. Během jeho putování nás autor seznamuje snad s každou ze stanic, historky, báchorky, povídačky. Svět moskevského metra je rozsáhlý, chápu, že je potřeba ho nějak čtenáři přiblížit, ale zkrátka to není příliš zábavné, brzy se toho člověk přejí a v tom množství stanic se prostě ztrácí. Je to zhruba tak zajímavé jako Silo o dvěstě patrech, patro, schody, patro, schody, stanice, tunel, stanice, tunel, ááá tady je odbočka. Jistě, každá stanice je trošku jiná, jedna stanice je chudá a zanedbaná, druhá zase bohatá, některé stanice či trasy ovládají komunisté, jiné fašisté, další jehovisté. Jediný slibný a pro mne zajimavý moment se vyskytuje na začátku Arťomovi cesty ve formě setkání s reinkarnovaným Čingischánem, jehož prostřednictvím se nám dostává velmi originálního pohledu na celou problematiku tunelů. Postupně se však ukazuje, že to byla jen jedna postavička z mnoha, které Arťom na své pouti potkal a jeden názor z mnoha, které si vyposlechl. I přes nekonečné Arťomovy vnitřní úvahy mi vykreslení jeho postavy a vlastně i všech ostatních přišlo poněkud ploché, dost těžko se do něj člověk vciťoval, neboť ani on sám příliš nerozuměl tomu, proč jde tam, kam jde, proč zrovna on. Frodo v moskevském metru. Vysvětlení na konci považuji za uspokojivé, byť poněkud depresivní. Ale zcela jistě lepší, než původně zamýšlená kulka pro hlavního hrdinu uprostřed knihy, je dobře, že to autor přepracoval. Čtyři hvězdy s odřenýma ušima.

3 12.09.2016

Další bestseller, který se nemůže nelíbit? Začátek se mi tedy četl hodně špatně, některé věty jsem musel číst dvakrát, buďto jsem je nebyl schopen přečíst správně nebo jsem jim prostě na první pokus neporozuměl, jak mi to přišlo kostrbaté. Autorova snaha o originální poetická přirovnání a neobvykle postavené věty mě tedy příliš nenadchla, stejně tak formát mnohdy velmi krátkých podivně navazujících kapitol, které začínají, nevím jak to nazvat, heslovitými sděleními, citacemi ze slovníku a podobným balastem. Opět pokus o originalitu za každou cenu, ale spíše mne to rušilo a odvádělo od děje. Smrt jako vypravěčka zcela jistě výtečný nápad, ale několik prvních kapitol mě neskutečně iritovala, takže jsem jen uvítal, když postupně omezila ty své chytré komentáře a soustředila se jen na vyprávění. Bohužel, sem tam si neodpustila čtenáři s předstihem vyslepičit osudy některých postav, za to tedy velký nedík. Vypadá to, že jen kritizuji, ale když jsem se konečně naučil tohle všechno ignorovat, četlo se to nakonec celkem dobře, byť kniha postupně dějově ztrácí trošku dech. Palec nahoru patří určitě za vykreslení charakterů, zamilujete si snad všechny, Liesel, Rudyho, Hanse i Rosu, ženu sice od rány, ale do nepohody. Jsou hodně živí a hodně opravdoví. Film jsem viděl kdysi dávno a jako postava Hanse mi v paměti správně utkvěl skvělý Geoffrey Rush, zbylé postavy jsem si nevybavil, takže se mi v průběhu čtení nakonec zhmotnily v podobě postav ze seriálu Vlak dětství a naděje. Přes úvodní skepsi to nakonec bylo o mnoho lepší než Světla, která nevidíme, ale na pětihvězdičkového Remarquea to rozhodně nemělo. Čtyři hvězdy. Po dočtení jsem si ještě dodatečně prohlédl fotky z filmu a trochu se na něj upamatoval, dost možná je to jeden z mála případů, kdy je film lepší než kniha.

3 25.08.2016

Zakončení trilogie, dost toho bylo odhaleno již ve druhém dílu, ale autoři si nějaké to eso v rukávu ještě nechali, takže i tento díl se četl velice dobře a o překvapení nebyla nouze. Dalo by se říci, že mi všechny tři knihy splynuly a překryly se navzájem a po dočtení bych horko těžko lovil v paměti, co se přesně stalo v které, zcela jistě i díky tomu, že jsem měl to štěstí a četl je pěkně jednu za druhou. Pomineme-li začátek prvního dílu, žádná z nich nějak výrazně nevybočovala, ohodnotil bych tedy všechny stejně čtyřmi hvězdičkami. S popisovanými detaily, díky kterým je kniha určena jen pro silné povahy, jsem neměl výrazný problém, je to fikce, jistě, mnohé z toho se každý den, každou hodinu, každou minutu někde děje. Muži bijí ženy, muži bijí děti, muži znásilňují ženy, muži znásilňují děti. Hm, co to s těmi muži jenom je? Páchají 95% trestných činů, i u nás v centru civilizované Evropy má 30% žen zkušenost s domácím násilím a tisíce dětí jsou ročně odebrány rodičům a úmístěny do dětských domovů. Skutečně si člověk musí položit stejnou kontroverzní otázku jako jeden z podezřelých: Nebylo by lepší muže preventivně hned po narození kastrovat? Nebylo by pak na světě lépe? Jistě, ne každý muž je násilnické hovado, ale násilnické hovado je téměř vždy muž. Když stejnou optikou nahlíží nemálo lidí na muslimy, proč ne na muže?

3 24.06.2016

Tuesday thrillerem roku určitě není, ale čtivá tahle poměrně krátka kniha rozhodně je a to hned od prvních stránek. A pokud hned od těch prvních stránek přístoupíte na autorovu hru, že Tuesday je sedmnáctiletá anorektická superhrdinka s téměř nadpřirozenými schopnostmi, která se během pouchých tří let na ulici naučila hackovat lépe než Lisbeth Salanderová, bojovat minimálně stejně dobře jako Steven Segal a ještě k tomu stihla prolézt komplet tunely starého londýnského metra, máte na pár dní o zábavu postaráno. Děj je svižný, odsýpá, o akční scény není nouze, krátké kapitoly se rychle střídají, autor se příliš nezdržuje popisy prostředí ani vykreslovaním charakterů, což je škoda, protože jak už jsem napsal, je kniha díky tomu docela krátká. Trocha vaty by možná neuškodila, při čtení jsem měl občas pocit, že tomu něco chybí, že čtu jen jakousi kostru, kterou se autor neobtěžoval vyplnit orgány, opléct cévami a obalit masem a kůží. Ale moc pěknou kostru, samozřejmě. Technickým podivnostem a zjednodušením se u knih tohoto typu zdá se nelze vyhnout, například GPS, která funguje v podzemí díky pokrytí wi-fi signálem? Slovy Tuesday: „Kdo by si to kurva pomyslel?“ Suma sumárum tu máme vcelku solidní moderní thriller a jak sám autor v rozhovoru naznačil, rozhodně to nebude díl poslední a se supermankou Tuesday se zcela jistě ještě setkáme. Snad autor své psaní trošku rozvine a celá série nesklouzne do kategorie béčkových thrillerů, které by z fleku mohly sloužit jako předlohy k hollywoodským akčním filmů. Druhý díl si už jen ze zvědavosti nenechám ujít.

3 04.05.2016

No teda, to bylo jako film od Warhola, ve kterém kamera sleduje sedm hodin spícího chlapa! Dobrá, tak špatné to nebylo, hlavní hrdinka toho moc nenaspí, protože po nevydařených sexuálních hrátkách zůstala připoutaná k posteli policejními pouty kdesi v opušténé chatě v lesích, zatímco její manžel leží mrtvý na podlaze okusován zatoulaným psem. Jde o takovéto nezáviděníhodné situaci napsat kniha o 300 stránkách? Pro Kinga žádný problém, ten by i pouhé podrbání na zadku roztáhl na pět áčtyřek, jak se pregnantně vyjádřil můj kolega. V knize se toho moc neděje, neboť vesmír hlavní hrdinky se smrskl na pouhopouhou postel, Jessie má naštěstí hodně o čem přemýšlet, takže se čtenář skutečně nenudí a na těch třista stránkách jsou mu naservírovány hned tři otázky, které si žádají opověď a nutí člověka číst dál a dál: Co se stalo v den kdy slunce navždy zašlo? Je tajemný cizinec skutečný nebo to je výplod Jessiiny fantazie? A konečně, zda a jak se z té šlamastiky dostane. Řešení každé z otázek obsahuje nechutné detaily rozmanitého charakteru, takže na své si přijde skutečně každý. Ve výsledku má kniha paradoxně větší spád, než předtím čtené To.

3 16.02.2016

Po dívce ve vlaku letos druhá kniha přečtena téměř na jeden zátah, Flynn píše velmi čtivě, pečlivě dávkuje kolik toho hlavní hrdinka odhalí, nechá vás chvilku vydechnout a když už si říkáte, tak teď bych už mohl konečně jít spát, opět vás vtáhne do děje dalším odhaleným detailem a vám to prostě vrtá hlavou a musíte číst dál. Oceňuji, že se autorka nebála dotknout stále velmi tabuizovaného tématu sebepoškozování a to v míře skutečně nevídané, velmi sugestivní sonda do duše člověka trpícího touto poruchou. I když kniha zde nemá kdovíjaké hodnocení, líbila se mi víc než Zmizelá. Flynn se definitivně zařadila mezi mé oblíbené autory, těším se na Temné kouty a jakoukoliv další knihu.

3 10.02.2016

Po Stoletém staříkovi jsem se hned vrhnul na Analfabetku a myslím, že pro letošek už mám, co se humorných knížek týče, splněno. Jonasson použil naprosto stejné schéma jako v předchozí knize, tedy absurdní skupinka hlavních hrdinů se, zčásti díky absurdním náhodám, dostává do absurdních situací. Opět samozřejmě nechybí atomová bomba, tentokrát už skutečná, velmi podivná posedlost, ale proč ne. Analfabetka se mi asi líbila o něco víc než Stoletý stařík, jednak byla Nombeko zajímavější a sympatičtější figurka než Alan, jednak už jsem si zřejmě přivykl na Jonassonův styl a nebral to tak vážně. Jsou to prostě lehké knížky pro odreagování a pobavení, nic víc. Osobně mám raději, když autor do humorného textu nenápadně vpašuje nějaké to životní moudro jako se to podařilo například Patricku Zandlovi v jeho knize Husákův děda, kteroužto mohu vřele doporučit. Tímto se s Jonassonem loučím, po další případné knize už zřejmě nesáhnu.

3 15.01.2016

Po první třetině jsem měl chuť knihu odložit, měl jsem z toho dojem, jakoby se autor snažil zopakovat úspěch Oveho, ale moc se mu to nevedlo. Přehnaná snaha být vtipný se vytrácela kamsi do ztracena. Přehánění se vůbec line celou knihou jak červená nit, takže hlavní hrdinové a situace, do kterých se dostávají, působí značně nevěrohodně a nereálně. Zatímco Oveho si člověk dovedl docela dobře představit, postavy v babičce jsou za každou cenu tak cáklé, aby byly nečím zajímavé, že se tomu prostě strašně těžko věří, nikdo takový jako Britt-Marie přece nemůže existovat! Naštěstí jsem ale četl dál a ono to začalo konečně dávat smysl a četlo se to o něco lépe, ale i tak tam bylo těch Miamasů a Mibatalosů nějak moc. Zatímco Ove mne dokázal rozesmát i dojmout, téhle knížce se to nepovedlo ani jednou i když se o to autor velmi snažil, možná právě až moc.

3 09.12.2015

Nemůžu si pomoci, ale mně se to prostě líbilo, dialogy mi přišli takové docela vtipné a i s některými zamyšleními hlavního hrdiny jsem se docela ztotožňoval. Jestli to není trošku slaďák? No a co...

3 09.12.2015

Atmosféra Baztánu mne zaujala natolik, že jsem se do druhého dílu pustil docela s chutí. A nebyl jsem vůbec zklamán, zápletka je mnohem propracovanější, vcelku originální a zajímavá. S Amaiou pomalu odkrýváme temnou minulost, která se váže k její rodině a k její šílené matce. Ve světle druhého dílu se první díl jeví jen jako taková předehra, připravení kulis. Vypadá to, že autorka měla celou trilogii alespoň rámcově připravenou a za to jí patří velké plus. Zápletka, která se z prvního dílu přelévá do druhého, tak působí konzistentně a věrohodně. Doufám, že ve třetím díle se dočkáme velkého finále, ke kterému otevřený konec vybízí.

3 09.12.2015

Překvapení roku! Skvělé, opravdu skvělé. Du-forma je velmi osvěžující a k tomuto tématu vyloženě pasuje. Joe je sympaťák dexterovského typu a nějakou tu vraždu mu prostě odpustíte. A navíc – čte knihy! Kdo stejně jako já po přečtení TY hledá něco podobného, doporučuji „Zatímco spíš“. Není to sice takhle dobré, ale pro uspokojení stalkerského já by to mělo stačit.

3 23.06.2015

Možná, že v každém z nás je malý kousek stalkera, a tento malý kousek touží po uspokojení, touží zkusit si to alespoň prostřednictvím knihy. Po Zatímco spíš jsem sáhl, protože jsem byl naprosto unesen knihou TY a hledal jsem něco podobného. Prvních pár stránek jsem k hlavnímu hrdinovi choval snad i sympatie a omlouval jeho drobné počáteční excesy, prostě další platonicky zamilovaný chlapík. Brzy však bylo jasné, že máme čest s regulérním psychopatem, se kterým se prostě není možné ztotožnit, samozřejmě pokud člověk není sám psychopat. Napínavé a čtivé, pokud se vám líbilo TY, doporučuji.

3 18.06.2015

Kristina Ohlsson, dočetl jsem se o ní, že to je Nesbo v sukních. Nu, pokud to znamená, že její prvotina je podobně slabá jako Nesbův Netopýr a pak už jde kvalita jen nahoru, pak se máme na co těšit. Jenže zatímco Netopýr, všobecně považovaný za nejslabší ze série s Harry Holem, je solidní, lehce nadprůměrná severská krimi, prvotina Ohlssonové je hodně špatná, skoro tak špatná jako první Mankell nebo Seghers. Hlavní postavy vyšetřovatelů mi byly od počátku nesympatické, připadaly mi nudné, nezajímavé, ploché, ačkoliv nás autorka poctivě až srdceryvně seznámila s jejich minulostí. Vyšetřovací tým vede Alex Recht, údajně zkušený kriminalista dopouštějící se však chyb jako naprostý amatér, když zarputile ignoruje Fredriku, civilní výpomoc, která jako jediná alespoň trochu používá mozek. Trio dotváří sexistický a sebelítostivý nevěrník Peder. Přílliš mi nesedl ani způsob vypravování, rozhodně bych neřekl, že má kniha spád, autorčina záliba převyprávět vše, co se stalo mi zakrátko lezla krkem. Například se dozvíme, že jeden z detektivů jede vyslechnout příbuzné oběti, střih, detektiv míří zpět na stanici a autorka nám převypráví jak probíhal výslech. Žádné vtažení do děje, nic takového. Detektivové většinu knihy postrádali jakoukoliv invenci, oni případ neřeší, s vyjímkou Fredriky nepřemýšlí, respektive přemýšlí, ale nic je nenapadá, oni jen čekají, co řekne laborka, zda jim nepomůže veřejnost či deus ex machina v podobě experta na profily zločinců od FBI, který je náhodou ve městě. Copak nemají svého Stala Auneho? Autorka se v poděkování pyšní prací u policie, ale vůbec to není znát. Nu, možná, že typická práce u policie je skutečně nudná jako tato kniha a já jsem trošku zmlsaný lehce přehnanými holeovkami či keplerovkami. A ten závěr? Dvacet stránek před koncem najednou odhalení, stejně jako u Vrahů bez tváře od Mankella, postava, která se v celé knize vůbec neobjevila, vlastně ji vůbec neznáme. Aha, tak tenhle to byl, to by mně tedy vůbec nenapadlo! Jak by taky mohlo. Špatná detektivka, čtenář si přeci musí lámat hlavu společně s detektivy, přemýšlet nad okruhem podezřelých, ale tady nic takového není, detektivové prostě od začátku do konce tápou, Ohlssonová se to snaží ještě nakonci narychlo napravit, že by to mohl být někdo, koho známe, ale překvapení se nekoná, Nelly si může oddechnout a nám všem spadl kámen ze srdce. Závěrem musím zmínit, že tolik ubrečených detektivů, svědků a dalších postav, to se jen tak nevidí, autorka asi musela být ve zvlášním rozpoložení když to psala. Dvě hvězdičky a víc ani ťuk, je mi líto a doufám, že v dalších dílech se Nesbo v sukních trošku pochlapí.

3 18.06.2015

Četl jsem během vánočních svátků a jo, na mne to docela fungovalo. Taková trošku netypická detektivka odehrávající se v pro mne sympatickém prostředí Laponska: sobi, sníh a led, venku mínus 20 stupňů a jeden tajemný bubínek. Proč ne... oceňoval jsem časové údaje o východu a západu slunce, které mi pomáhali uvědomit si, při jakém světle nebo spíš pološeru až tmě se celá kniha odehrává...

3 28.04.2015

První kniha od Rollinse a vlastně i moje první v tomto žánru, tedy jsem vůbec netušil, co mne čeká. Začátek byl trošku rozpačitý, ale pak se to docela rozjelo, takový Indiana Jones říznutý Batličkou a Šifrou mistra Leonarda. Občas to bylo trošku přehnané, člověk nad tim prostě nesmí moc přemýšlet a pitvat to. Ale jako jo, docela se mi to líbilo, bavil jsem se a další knížky ze série určitě zkusím, jsem zvědav, co dalšího může tento žánr nabídnout.

3 01.10.2014