Vesmich
komentáře u knih
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů
Mary Ann Shaffer
Občas se stane, že nějaký spisovatel zachytí kousek historie způsobem, který se nedá vymazat z hlavy. Na největším z Normanských ostrovů se za války neděje nic velkolepého. Až na německou okupaci a to hodně dlouhou. Není co jíst, čím topit a svítit a ostrované žijí v podmínkách, které moc k žití nejsou. Náhoda jim dopomůže k tomu, aby jim život usnadnilo cosi nečekaného. Knihy. Knihy, jako most k spojenectví, přátelství, lásce, jako příležitost podívat se na svůj vlastní život z nečekaných úhlů pohledu.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Další z řady příběhů, kdy se čtenář může detailně podívat na nějaké úzce vymezené místo a porozumět místním špecifikám. Mrtvola hraje tentokrát vedlejší úlohu a je vlastně jedno, kdo ji zmrtvolil. Tedy mně to bylo jedno. Zajímavější jsou živí a všeliké jejich různice a sváry s kořeny tak hlubokými, že je musejí všichni složitě vyhrabovat. Na takto malém území, kde se zná každý s každým důvěrněji než je zdrávo a nikomu nic neunikne, se navíc pokaždé ukáže, že jde o nějakou prastarou zarezlou hňupinu nebo hnusnost. Pozoruhodné je nahlédnutí do života lidí, kteří přišli po válce osidlovat vysídlené území a jak s nimi státní aparát pěkně vydrbal a nechal je tak nějak napospas osudu a okolí.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Opuštěný ostrov, skála a na ní ptačí trus a dům a v něm deset malých černoušků s černou dušičkou. Masakr! A jak to ještě celé provází ta úchylácká říkanka!
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Pokaždé, když čtu Bradburyho, musím se opakovaně ujišťovat, že to napsal skutečně tak dávno. Kam na to chodil? Měl křišťálovou kouli? Televizní Rodinka, ubavení se k smrti, hlavně žádné těžkosti, nic nepříjemného a nikoho se nedotknout...
Doktorka z domu Trubačů
Ilona Borská
Ilonu Borskou znám výhradně jako autorku dětských knih a její Výpravy s paní Klomínkovou dokázaly probudit zájem o historii i v ledaskom jiném. Příběh Vlasty Kálalové je napsaný strhujícím, mimořádným způsobem, zřejmě i proto, že sama autorka měla složitý život plný divných překážek, které je třeba nějak přelézt. O Bagdádu píše Borská tak, že se mi chtělo se tam okamžitě vypravit. Konec války prožívaný tady, v klidných jižních Čechách, v místech, kudy procházela demarkační linie, je plný takto zvláštních příběhů, kdy se během krátké chvíle změní všechno a nic už nikdy nebude a nemůže být jako dřív. Když je o čem psát, je nejtěžší vybrat to, o čem nepsat a vzhledem k datu prvního vydání, to muselo být extra těžké. Kniha PRO ŽENY to rozhodně není, stejně jako Jako bychom dnes zemřít měli, není kniha pro muže. je to kniha pro každého.
Hlas kukačky
Hana Marie Körnerová (p)
S autorkou jsem se čtenářsky potkala u Heřmánkového údolí, které mě nadchlo. Autorčino jméno jsem následně konzultovala s kamarádkou knihovnicí, která mě ujistila, že se jedná o známou autorku románů pro ženy. Hmmmm. Nic jiného jsem od té doby od ní nečetla. Až tady tu kukačku. Tady toto je také román pro ženy. Hmm. Takže to vypadá, že jsem propadla románům pro ženy. No, proč ne? Pro mě byly všechny propletené příběhy naprosto autentické. Každá z žen byla zasazena do přesného prostředí a kontextu, nic nikde neskřípalo. Téma vyhánění Čechů není nyní zas až tak často literárně zpracované. S odstupem let, nicméně opřené o realitu, je tady velmi působivě uchopené.
Krev prvorozených
Juraj Červenák
První setkání s trojicí pozdně renesančních detektivů a hned se mi zavrtali hluboko pod pokožku! Napínavý je to jako skřipec starýho Jaroše, originální, napsané parádním, čtivým stylem. Odsejpá to a těžko se od textu odchází. Vůbec mi nevadilo, že nevím přesně, co bylo v prvním dílu, to si dočtu jindy :)
Jako bychom dnes zemřít měli
Miloš Doležal
Neznám pro sebe užitečnější četbu, než když se na konkrétním příběhu člověka, se kterým se lze ztotožnit, protože to není ani král ani potomek miliardářů, představí doba, ve které žil. Josef Toufar, člověk z vesnice, který se nijak halasně ani vyzývavě nevzpíral osudu, nepořádal revoluce a nebyl to dobrodruh ani člověk se smrtící odvahou. Muž, který dokázal podržet svůj sen a jít za ním, i když si na to musel počkat. Když se stal konečně knězem, zůstal na vsi a byl užitečný jednoduchým, srozumitelným, uchopitelným a všednodenním způsobem, bez kterého se žádné společenství neobejde. Prostě byl osobně angažovaný a ovlivňoval to, co bylo v jeho silách. A za to byl po zásluze potrestán, protože nic většího a užitečnějšího nikdo dělat ani nemůže, neboť právě tím je každému zlu nejnebezpečnější.
Neklidná krev
Robert Galbraith (p)
Jak ta řada pokračuje, je to čím dál lepší. Několik dní jsem prožila/pročetla ve společnosti mnoha postav, které jsem si musela zapsat, abych pobrala kdo je kdo, nebývale mi tentokrát dávaly smysl citace na počátku kapitol z jiné knihy, už jsem si zvykla na to, že se na pozadí dozvím, co se v dané době dělo v Londýně, jak postupují práce na rozkopané "Dánské" (nepostupují vůbec :)), a nakonec i to, co se děje v Británii celé. Zápletka jak z Agathy Christie, postavy a celý ten příběh vystavěný precizně, detailně a přesně, jak z Dostojevského. Nikde jediné klišé, nic, čemu se nedá uvěřit, je to tak neuvěřitelně zralé, že i když to bylo tak rozsáhlé, je mi líto, že to skončilo. Nehledě na to, že autorka se vymyká standardu i v tom, že umí napsat začátek, prostředek i konec! Celá tato série se mi líbí a to od prvního dílu, ovšem tento je z nějaké úplně jiné úrovně, je to naprosto samostatná liga.
Šikmý kostel
Karin Lednická
No, je to velmi působivé. Jako texty Kateřiny Tučkové. O ženách, pro ženy. Ženský svět uvnitř jakéhosi velkého všude kolem. Celou dobu čtení jsem si prozpěvovala texty Jarka Nohavici a jen jsem čekala, kdy se objeví kdosi "odněkud ze Lvova". Prostě krásné dvacáté století!
Dracula
Bram Stoker
Napínavý thriller z doby, kdy upír nebyl sympatický a následováníhodný dorostenec, který se vyznačuje zejména láskyplností a kdy se nikdo moc nehrnul se jím stát. Hned úvodem, při pobytu v Transylvánii, mě zaujalo, že mezi tamními domorodci zaujímají na žebříčku podivínů Češi hned druhé místo za Slováky. Jedni chodí v krojích, druzí v kožichách a divocí jsou jako čerti. Protiupírský arzenál - kolíky, stříbrné předměty, rostliny - je zde podrobně představen - k čemu co je a jak co přesně působí. Je to dlouhý text, ale s pozorností jsem neměla nejmenší problém.
Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?
Martin Lavay
Začátek úplný Blair Witch Project, člověk by běžel zkontrolovat uzamčení dveří a kdyby nějaký vtipálek udělal BAF, chytne takovou čímkoliv, co budu mít po ruce, že se mu nadlouho rozbřeskne. Příběh znám, neboť jsem se již začetla někdy do Ďatlovova průsmyku od Anny Matvějevové, která pro svět příběh otevřela literárně jako první, ale spadlo mi to někam pod postel a sešlo z očí - sešlo z mysli (hned jsem to v průběhu tohoto čtení operativně vyškrábla). Tento text je zajímavý všemi těmi odkazy a vysvětlivkami, to mi vyhovovalo. Nejpozoruhodnější pro mě je sledovat tu linku života v komunismu v 50.letech v SSSR, ty písně všude (pěli kolik hodin v kuse), otevřené a vášnivé diskuze na nejmarginálnější témata..dává to hodně nahlédnout dovnitř do zakázané země. A také ta TURISTIKA. Jak podobným výkonům říkali a říkají turistika. Čemu by asi říkali extrém? Za mě super text! A honem jdu na tu Matvějevovou, než mi zase někam zmizí...
Mrtvý na Pekelném vrchu
Juraj Červenák
V Horních Uhrech nejsou žádné žerty ani s čerty ani se Steinem, kterého bolí koleno. Koleno je prevít a tak ho vyřadilo z první linie a musí teď courat krajem a vyšetřovat zločiny, podávat si podezřelé a mordovat kdekoho. Má k tomu náramného pomocníka a když se k nim přidá ještě muž učený, požitkářský a chytrý, je z nich neodolatelná trojice. Krásně se mi to četlo :)
Listopád
Alena Mornštajnová
Kdo by si tak jiný mohl lajsnout napsat takovou knížku a předpokládat, že se to bude masově číst, než A.M?. Ten formát je pozoruhodný. Sevřený, tuhý, jen taková okénka, kterými lze nahlédnout tu a tam. Každý se dívá jen zvenčí, dovnitř vejít nelze. Každý řádek jsem četla do konce 12.kapitoly. Potom už jsem to vzala hopem, přišlo mi to pořád stejné a víceméně naprosto jasné kam se to může a taky bude ubírat. Na to je autorka příliš poctivá a zkušená, než aby se dopustila nějakého nepochopitelného výmyku. Takové Bolero. přidávají se další a další nástroje, ale melodie je stále stejná. Kdybych byla podobným životem nezasažená, tedy mladší, možná bych četla pěkně všechno. Takto to nebylo potřeba. Některé skvělosti stačí prožít jen jednou, na některé se nemá cenu chystat.
Hostinec U kamenného stolu
Karel Poláček
Znám pouze film a když na mě někdy lezly chmury, spolehlivě je rozpustil. Knižní příběh mě překvapil nečekaně rozsáhlostí a čekaně detailnějším vykreslením postav. Zejména dramatický umělec Mistr Mertens je v knize jinou personou a to velmi sympatickou, rada Dyndera není až takový podpantoflák a paní hostinská má hlášky, které si půjdu vytesat na futra : " Kde ses namazal, tam se doraz, obejdo!"
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
Opatrně jsem se ke knize přibližovala, neboť relevantní čtecí přátelé se s ní nějak obtížně srovnávali. Proto se mi do ní moc nechtělo. Obavy byly zbytečné, protože Já jsem se s ní srovnávala snadno a kráčela jsem, spolu s Marií, jedním rokem jejího života. Nebyl to asi ideální rok a na jejím osobním žebříčku popularity by nejspíš na stupně vítězů nedosáhl, ale že by to zase byla nějaká tragická depka nejhoršího kalibru, to nebyla. Přišlo mi to vlastně velmi obyčejné, takové běžné. U autora jsem zvyklá na to, že se některé postavy vzájemně otravně poučují a deklamují jak na jevišti, případně se tam zjeví někdo, kdo mi strašně leze na nervy, takže to mě nezaskočilo. On je to takový blbý věk na nějaké efektivní vztahové restarty, takže ten výběr, který tam před Marií defiluje je sice ubohý, ale reálný.
Drak spí
Michaela Klevisová
To je sázka na jistotu. Tentokrát se autorce podařilo na malém uzavřeném vzorku obyvatelstva, vměstnaném do Zapadlé Díry, ukázat, že nic jako normální člověk neexistuje, nicméně to ani není žádné panoptikum. Takové běžné typy, jen více popsané. Autorka zkušeně rozehraje množství různých vyšetřovacích směrů a linek a míchá tím jak v mixéru. Sedláková s Bergmanem to samosebou rozlousknou!
Malevil
Robert Merle
Naše máma byla velkou čtenářkou R.M., můj starší bratr tu lásku odkoukal a mívali jsme tyto tlustopisy doma. Takže jsem to četla kdysi v mládí a pamatovala si z toho základní kostru a uchovalo se mi to v hlavě jako něco pozoruhodného. Před časem byla kniha načtena jako audio, ukázka mě zaujala a tak jsem si to po čase nechala přečíst ještě jednou. Něco jsem teď vnímala jinak, ale něco docela stejně - zatoužila jsem znovu po velkém pozemku, lánech polí, lesích, panství a hradu na něm. Po radosti z vzešlé pšenice a z deště a po pořádném kopanci do zadnice proradného zlotřilce!
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Autor se vydával dokonce i v komunistickém Československu, takže jsem všechny jeho knihy četla v dorosteneckém věku, kdy jsme texty hltali až rychlostí kniha/den. Protože on sám do války rukoval jako osmnáctiletý a z tohoto pohledu jí popisuje, měla jsem dlouhodobě za to, že zejména jeho pacifistické texty jsou pouze pro mladého člověka, a proto se k nim já už nevrátím, aby to kouzlo nezmizelo. Vrátila jsme se, tentokrát v podobě audioknihy, zajímalo mě, jak to načte chlap, tedy někdo, koho by se taková zkušenost mohla bezprostředně dotknout. Mýlila jsem se hodně. Ten text je naprosto bezčasový. Je jedno, v kolika letech ho kdo čte, není tam ani slovo navíc, žádný patos, nic přehnaného, žádný prvoplánový útok vyvolávající zaručenou emoční odezvu, je to prostě dokonalé. A když vám to předčítá chlap, je to ještě k tomu velmi autentické.
Na plechárně
John Steinbeck
Steinbecka jsem zamlada nečetla, neboť jsme se ve škole učili, že píše sociální romány a v jeho díle se brojí proti útlaku pracující třídy, ukazuje odvrácenou tvář americké společnosti a proto je nejen povolený, ale i žádoucí. Nebyl proto důvod ho číst, takových jsme měli dost i doma. Takže ho čtu na stárnoucí kolena a je to nádhera. Navíc v ulici Na plechárně, byť je to nesporně místo k sociálně kritické tvorbě jak stvořené, je ta všednodennost tak známá a srozumitelná, že to ve mně žádnou velkou potřebu revoluční změny nevyvolávalo.