veronika4001 komentáře u knih

Vzpomínky Eduarda Beneše na své mládí a život s M. R. Štefánikem. Promlouvá s imaginární služkou Margueritou, Milanem Hodžou, Milanovým mechanikem Bourdonem, generálem Janinem, T. G. Masarykem a Jozefem Tisem.
Memoár je umocněn krátkými větami. Žádné dlouhé chlácholivé věty či nepatřičná zavádějící až chaotická souvětí zpřetrhávající kontext. Věty krátké a úderné. Někdy o samotě stojící slova, která dokáží v člověku vyznít.
Memoár tak, jak je napsán, se mi moc líbí. Může se jednat o vzpomínky útržkovité, ale do memoáru jako takového vstupuje mnoho lidí/osobností, takže není jen obroušen na objekt zájmu a vzpomínky působí celistvě.
Na konci života Beneše cítím výčitky, pokoru a je zde i vysvětlování, snad obhajoba.
Kde bych byl bez Milana?
Milan se svojí houževnatostí, cílevědomostí a s ženami.
Dluhy, ženy, vzdělání, jistý cíl.
Domnívala jsem se, že M. R. Štefánik měl stejné hodnoty jako T. G. M. nebo E. Beneš, a to, že jednání Beneše ke Štefánikovi bylo korektní a mělo limity, a za života Štefánika glanc jakéhosi neuvědomělého přátelství, jsem mohla jen tušit. Domnívala jsem se, že i přes věkový rozdíl byli neochvějní přátelé, nebo kolegové, ale oni se za svého života spíše jen snášeli, tolerovali, a někdy ani to ne. Bylo to dáno odlišnými osobnostmi, vzděláním, způsobem života a za vznikajícího Československa uplatňováním odlišných strategií. Vztah k M. R. Štefánikovi nakonec E. Beneš označil takto - přátelství.
Hodnoty měl Štefánik podobné, ale jinak uspořádané, možná nekonvenčně uspořádané a v praxi byly znát, ale jiným způsobem.
Byl bohém a podle toho jednal. Každého zasáhl, hlavně ženy. Mohlo by se jevit, že jeho jednání nemělo řád. Svůj osobní život ponechával osudu, věcně byl velice cílevědomý a viděl jasně to, čemu věřil a za tím se ubíral. Někým nenáviděn, někým milován aneb buď nenáviděn, nebo milován. Tak jak žil ("z ruky do huby") nebyla překážka tomu, co chtěl - jeho snu.
T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik.
U Štefánika to bylo trochu jiné, jakoby se ke všemu nachomýtl a potom jako když ryba okusí návnadu, šel po ní. Ovšem s tím rozdílem, že on nebyl ten, kdo byl kořistí.
Díky ženám získával kontakty a byl stále blíž a blíž. Předpovídal, že vypukne válka (1. sv.). Byl mnohokrát v zaměstnání odmítán, jeho nemoc (pylorická stenóza) postupovala čím dál častěji.
Kapitán Štefánik.
Poručík Štefánik.
Armádní generál Štefánik.
Vše svým vlastním úsilím (šarmem) přes překážky - ty on zdolával a rád.
K diplomacii se dostával skrze milenky; možná to není jediná persona v historii Československa, která se k úspěchu dostala/dostávala těmito cestami.
Přestože pro vyšší cíle používal nižší cíle, M. R. Štefánik dokázal to, čeho by jiní nebyli schopni, a totiž pro československou věc získat kruhy diplomatické a společenské.
Knihu doporučuji. Je to vysoce čtivý memoár.

3 26.02.2024

Je to jiné než např. autorovy pověstné Katakomby nebo Les sebevrahů. Musím říct, že mě to nadchlo, je to příjemná změna, autor vysadil svůj obvyklý styl. Osvěžující, renesanční, a přesto v mém oblíbeném žánru.
Ostrov panenek může vzbuzovat zájem o legendu, která ho provází, ale u knihy jsem si nebyla jista, zda se jí autor bude řídit, zda panenky (ducha) nevynechá a zlo nepřiřkne samotnému démonu/ďáblu/satanovi nebo lidskému elementu. Panenky mohou být nástrojem temných sil anebo jen pouhým soukolím, kdy se to děje zrovna na Ostrově panenek. Nemuselo tedy nutně jít o ducha zemřelé dívky či hlas ze záhrobí (její šepot?).
Jediné, co mi "vadilo", byla abstraktní postava Dona Javiera Solana, což byl pro mě tahák knihu číst a dočíst. Uvítala jsem to, kniha je čtivá, odbočky jsou důležité pro poznání vlastností a života postav před tím, než navštívily Ostrov. Nutno dodat, že jsem si musela se zvědavostí přečíst i závěrečný epilog, aby se mi příběh celistvě složil dohromady a já se dozvěděla, jak se svou životní etapou a zkušeností na Ostrově naloží hrdinové za několik let, až budou starší a mít své životy někde jinde.
Příběh, který je zčásti hororem a zčásti thrillerem je postavený na legendě, ale je jen na čtenáři, aby se dozvěděl, jak s touto legendou autor naložil.

3 22.02.2024

Moc se mi líbí, jak se temnota přibližuje; ty prvotní náznaky nečekaného, nevídaného, kterým lidé přisuzují běžné věci a vlastnosti těchto věcí, a jak tyto věci uklidňují a přispívají k pohodlí života. Ale zároveň, jak tyto věci dokáží svým tvarem, rozměry a stabilitou zmást a vše uvádět na pravou míru.
Najednou si nejsme jisti, jsme zmateni, překvapeni a nevěříme. Hlavně nevěříme sami sobě (mám vidiny, asi jsem unavený).
Ianua Diaboli.
Impius Sanguis.
Nejprve jsem přečetla druhý díl série Štvanci, a to Ďáblovy dveře, a můj názor je ten, že obojí je skvěle napsaný horor.
Vzhledem k tomu, že mám Ďáblovy dveře za sebou, zdá se mi, v porovnání s nimi, že nadcházející díl Očistec by mohl autor napětí zintenzivňovat, gradovat a stavět na širším okruhu lidí/jevů a snad i míst, byť by se v základu stále jednalo o dům Perronových. V Ďáblových dveřích se odehrává přímo ples přízraků. Zde - v Sídle hrůzy - jde o jednotliviny. Tento díl považuji za úvod do autorovy tvorby a já se budu těšit na jeho Očistec.
PS: Třeba tím Očistcem nakonec projdu a budu ho všem doporučovat. :-)

2 18.02.2024

Nejprve to byl starší a tajemný Velký bratr.
Přestože je jeho chování nijaké, podivné, někdy silácké, někdy křehké, nevyzpytatelné, všichni k němu vzhlíží. Upoutává pozornost. Je v depresích, působí, že neví, co chce, točí se v začarovaném kruhu. Neví, kam patří, anebo ví, ale je to nereálné. Oba bratři svobodní svojí duší se v určitých okamžicích vrací. Mladší prodělává běžný vývoj. Starší bratr je "těžkomyslný", zádumčivý, charakteristický životním stylem, výrazným typem osobnosti s psychopatickými sklony. Prohlubuje se u něj neléčený depresivní duševní stav a ten berou všichni, že k němu patří a zřejmě si říkají "je takový jaký je a berme ho podle toho". Nikdo neví, co udělá příští minutu, jak se zachová a nikdo z něj nemá strach (!). Čili je plně začleněn. Je to příběh nebývalé cesty - proměny staršího bratra.

14.02.2024

Na začátku se odehrává velice temný a vražedný boj, je kladen důraz na temnou říši mocných; mezi náboženským fanatismem a ďábelským poselstvím je ovšem tenká hranice. Ovlivněna žánrově filmovým hororem laděným do podžánrů mi dějství připadá starší než na rok 1983.
Musíte se začátkem prokousat, ne proto, že je to nutné zlo a nezajímavé zlo, ale je to naopak dobré proto, abyste pochopili, proč ten začátek a proč je takový jaký je. Jinými slovy, je důležité ztroskotat, abyste si uvědomili, že jste Robinson a začali se pomalu podřizovat situaci. Protože jedině takhle můžete nasadit plnější tempo na to, co se nachází za začátkem a co je podstatou temné stránky děje.
Měla jsem problém s určováním, kdo ke komu patří, protože sourozenci měli jiná příjmení a ponejvíce to byli lidé, kteří se od dětství znali, ale nebyli v příbuzenské linii tak jak ji známe my. Příbuzenství mělo jiný režim a za mě v románu jednoznačně chybí utříděnost osob.
Minulé dějství, současné dějství a mezidějství. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučila mezi nimi přepínat a hlavně zařadit do nich lidi. Navíc někde se mísí vzpomínky, takže nakonec jsou časové linie nejednoznačné.
Atmosféra je v dobrém slova smyslu šílená, ale bohužel až tak, že tomu chybí ucelenost a řád. Je to literatura na pomezí hororu a science-fiction.
Dávám 3,5 *

2 11.02.2024

Lucy Clarke opět dokazuje zaujetí pro spisovatelské angažmá, protože i tento příběh má spád, nenápadné postavy se skrývanými charaktery a pro ni typické přímořské prostředí, které je tentokrát sledováno spíše zpovzdáli.
"Když si promýšlíte hlavní zápornou postavu, nezapomeňte, že stále platí: Obvykle je to někdo, koho znáte. Úkolem spisovatele je prozkoumat, jak dobře ho ostatní postavy ve skutečnosti znaly."
Jedna spisovatelka, dvojí tvář?
Kdy je fanouškovská základna vášeň a kdy posedlost?
Jako spisovatelka se mi Elle zdála příliš nesoustředěná, roztěkaná, snadno se nechávala odvést od pozornosti. Na druhou stranu zkušenosti k psaní pomáhají, a to, co by se jí nestalo, by k psaní nepomohlo.
Z přátel se snadno stávají nepřátelé. A ona, zdá se, jich má hodně. Ale kdo se jí snaží ublížit?
Vlastní bezpečí je nejdůležitější a Elle na dráze bestsellerové spisovatelky ho trochu podcenila.
Záškodníka jsem odhadovala na takřka stech závěrečných stranách. Název "Pozvala mě dál" mě popouzel k vylučovací metodě. Elle k sobě nezvala Marka a jeho rodiče, ani Lukea Lindena (mohl se náhle objevit, policie mohla zjistit, že utonulý není Luke), ani své bývalé spolužačky/kamarádky. Koho zvala, byla její sestra, manžel, formální pozvání dostaly knihovnice. Pozvala i Flynna.
Kdo z nich měl skutečně od všeho klíč?
Kdo je skutečně záškodník?
Nečekané rozuzlení a absolutní trhák!
Knihu doporučuji.

4 05.02.2024

Neuvěřitelný vypravěčský prolog mě absolutně vtáhl do jiného světa.
"Úvod do hororu v populární kultuře." Tuto přednášku bych si také ráda poslechla. A rozhodně další o moderním gotickém hororu.
Autor umí hrát na struny nejen strachu, ale i jakési bázně ve smyslu kultivovanosti, rezervovanosti a obav z očekávání.
Jestlipak autoři hororu mají vlastní pohnutky, k nimž dochází z vlastních zkušeností?
Je zde příběh, který píší, skutečně jimi prožitý (přijímaný)? Jejich příběhy, označené formálním "beletrie", "science-fiction" zní tak opravdově a vy cítíte, že byste ten příběh prožili taky.
Nejde o pouhý popis stávajícího stavu?
Skutečný příběh máš v sobě.
Temnou atmosféru umocňuje vztah těch dvou - Wainwrighta a Kate - a jejich vědoucí úsměvy. Našlapáváte zlehka hororově, alespoň prozatím, a dozvídáte se o palčivých problémech autorů hororu s vydavateli, o jejich tvorbě a vztahu k hororu. Mainstream.
Autor stylem tvorby připomíná hlavního hrdinu Sama.
Příběh by se neobešel bez vidin, které mají autoři za skutečné a bez skutečných událostí, které se naopak snaží vytěsnit jako vidiny. Čemu věřit?
Myšlenky hororových autorů upevňují atmosféru. Hledání původu zla je dotváří.
Z klevet se často překvapivým způsobem stává skutečnost. Žádná chladná místa, žádné optické anomálie.
První cihla se uvolnila...
Tajuplný začíná být i jeden z autorů.
Možná.
Je to ten dům!
Knihu všem příznivcům hororu mohu jen doporučit.

4 01.02.2024

Příběh Modrá je plamen ohně a voda zároveň. Je to ovšem JEN plamínek ohně, který ještě voda uhasí a nakonec nezbývá nic. Není to impozantní oheň, jak jsem měla možnost poznat četbou knihy Rozlučka na ostrově, kde jste mohli hned po pár úvodních stranách prožít rychlý spád v jinak indolentním životě mladých lidí. Spádů tam bylo opravdu hodně, knihu Rozlučka na ostrově jsem si užila, a ani jsem nevěděla jak a byla jsem hned na konci knihy. Neuvěřitelná "sprcha", neuvěřitelný zvrat, neuvěřitelné pohnutky a závěrečné rozčarování.

Ale co kniha Modrá? Co na té jachtě Modrá je? Proč tam dívky chtějí za každou cenu být? Ke knize Modrá se stavím vlažně. Kniha Modrá je téměř opakem knihy Rozlučka na ostrově, ačkoliv podobný děj, vyjadřování, stejnost postav (mladí a neklidní), prostředí a celková atmosféra předznamenávají identickou autorku. Přesto mě kniha Modrá tolik nezaujala, právě možná proto, že byla nudná. Od počátku to chtělo nějakou razanci, ale bohužel, stránky plynuly a nic se nedělo.

Od stejnojmenné autorky mě ještě čeká dílo Pozvala mě dál, tak uvidím. Kniha Modrá patří do starší tvorby autorky, zřejmě se tady autorka jako začátečnice jen oťukávala. Těžko říct. Vyšší počet dát nemohu ve srovnání s tím, co jsem od autorky četla a s čím mám zkušenost v oblasti thrillerů, které jsou skutečně prvotinami a které shledávám za povedenější.

1 26.01.2024

Šero před svítáním.
Vždycky je co opravovat.
Povídky obsahově mají hloubku.
Vejít do něčí mysli, když se podvědomí dotyčného něčím zabývá.
Tam to začíná - se svítáním je očištění spojnicí všech tří povídek.
Doporučuji jako ozvláštnění k životu.

1 21.01.2024

Text je výborně napsaný, přímo mi hrál před očima a krátké kapitoly tomu jen přidávaly.
Severským autorům jsem v poslední době nedávala moc šancí, záměrně je nevyhledávám.
Tohle je ale jiné. Temperamentní.
A hlavně vás to "nakopne".
Obětí přibývá, padají i ti, u kterých měli policisté podezření, že jsou vrahové. Pomalu se posouvají vpřed a potom jako kdyby se vraceli nazpět. Přešlapují z místa na místo, ale zároveň více mapují již obeznámený terén.
Všechny postavy vám stejně sedí a nesedí, a vy nevíte, komu věřit, na čí stranu se přiklonit.
Tohle musíte dočíst nejen proto, že předvídáte konkrétního/konkrétní (?) pachatele, nebo přestože tušíte správného vraha, ale musíte to dočíst hlavně proto, že vás to nepustí. Děj je dobře propojen, znáte rafinovanost lidí a jejich vysvětlování událostí.
Vypjatá atmosféra je důležitá.
Jeden z mála skandinávských thrillerů, který stojí za to přečíst.
Tady nezalitujete.

6 20.01.2024

Zvláštní horor. Ačkoliv téma oživlých loutek je otřepané (zvláště filmově), objevuje se zde něco, co jinak obyčejný příběh nabíjí. Ponurá atmosféra, ve které děj probíhá, okolnosti setkání s Marinou a jejím otcem, samotná tajemná Marina a tajemná žena na hřbitově, vývoj událostí.
"Zápach jako z tlejícího zvířete."
"Teufel."

2 15.01.2024

Výpravný román mě nevšedními zážitky z oblasti kmenové Nairobi velice oslovil. Možná tomu pomohlo malé textové písmo, které příběh zhutňuje a které mi pocitově naznačilo, že bych měla pečlivěji číst.

5 13.01.2024

Neuvěřitelná Lucy Clarke!
Ztělesněné pokrytectví, přetvářka, klam, očekávání, lživé základy "kamarádství". To jsou ženy na rozlučce se svobodou. Každá je zaujatá některou z nich, ale nevypadává z role. Při četbě se mi v hlavě míjely obrazy prostředí a hlavně vztahové propletence.
Bylo až neuvěřitelné, jak četba plynula úplně sama a velice rychle.
Každá z žen očekává zavedené zvyklosti tak, jak se doposud vzájemně znaly, ale i nová přátelství, svobodu dovolené, sluneční svit, dobrodružná odpoledne, lehkost večerů.
Opravdu se tak všechny dobře znají? Nedošlo poté, co ukončily školní docházku, k životním a osobním změnám? Každý má svá tajemství a lži, a dokonce něco/někdo všechny spojuje.
Není ohně bez plamínku.

8 10.01.2024

Zombie téma? Moc hezké!
"A pak náhle všechno ztichlo."
Trochu mi to připomíná Červený vrch, nebo sérii Černá zima od Darcy Coates.
Příběh je malebnější, křehčí, nezachází moc do detailů, dobře se v něm orientujete. Ačkoliv příběh dá tušit obsahovou spojitost s tvorbou Darcy Coates, přece jen je výrazněji jiný; tady už byly překročeny hranice života a oživlí mrtví chtějí jít nazpět - život, tedy duši a vůli již odumřelou si zachovat.
První do češtiny přeložený příběh Emily Lloyd-Jones je z poloviny horor a z poloviny fantasy, hlavně zpočátku je to více horor, který poté volně přechází do fantasy.
Dávám 5 hvězd a uvítala bych, kdyby autorka s psaním hororů, nebo hororů s fantastikou pokračovala a bylo do českého jazyka přeloženo více a rozhodně složitějších knih, protože hororových autorů je málo, alespoň já to tak cítím už jen při výběru/nabídce tvorby tohoto žánru přeloženého do češtiny. Je to tak trochu labužnické.
Tento skvělý hororový román doporučuji i pro náročnější čtenáře.

1 07.01.2024

Musela jsem se na strašíka maloústého podívat. Nemohla bych bez toho číst dál. Ladné, jemné až snové, v některých pasážích humorné vyprávění. Setkání v noci na hřbitově je pro dívku a zprvu nerudného starce originální a přitom to není moc tak impozantní až nucené k oslovení čtenáře, aby četl dál. Žádné parafráze, žádné vow!, přesto poměrně čtivé.
Při četbě jsem byla povznesenější, odlehčená a při několika jednotlivých pasážích jsem se od srdce docela zasmála.
Pozitivně hodnotím připomenutí polárních výprav Terror a Erebus.

4 05.01.2024

Modus operandi: Nečiním zlo.
Další psychopat/sociopat = vrah?
Je to zajímavější než Čtvrtá opice; tady jde o nezletilé dívky. Líbí se mi, že s výjimkou "výjimek" Portera a Nashe nejsou všichni policisté stejní. To je přesně to koření, které by mělo v detektivkách, thrillerech být a které J. D. Barker dávkuje postupně. Poole je jiný, téměř jako Porter, řekněme podobný. A je na jeho straně. Jenže je trochu slabší, prozatím.
Jedna stopa ve Čtvrté opici nebyla dořešena, o ni se příběh jen otřel. Teď se naplno rozjíždí. Pátá oběť je dokonalejším pokračováním Čtvrté opice. Je propracovanější, více zavádějící, zaujatější, vášnivější.
Jane Doe a Sarah Wernerová, například.
Zní to možná až neuvěřitelně, ale jednu chvíli jsem si myslela (kolem 300. strany), že advokátka Sarah Wernerová je ta, která tahá u Bishopa a Matky za nitky; ta, která vše inscenuje. Možná...
Jinými slovy, Porter jí věřil, já ne.
Na druhou stranu se jejich formální vztah pomalu schyloval ke vztahu neformálnímu a řekněme více než přátelskému.
Líbilo se mi, že vyšetřování případu probíhalo v několika směrech a dimenzích, a že se policisté domluvili a každý z nich vyšetřoval jistý díl. Co mě mátlo, byla nevyjasněná role zvláštního agenta Hurlesse, u kterého jsem si začínala myslet, že i on je do případu nějak zapletený; vynořují se zde další zvláštní agenti a agenti, až si říkáte, jestli to už není moc, protože je to více zmatečné a vy nevíte, kterému přisoudit jakou roli. Znáte jeho funkci, postavení ve společnosti, ale psychologii nepoznáte, protože se nijak neprojevuje; sem tam se vynoří a pak zase ustane, když vystoupí nějaká akce, dá se mu pokyn, aby něco vykonal, a zase je vsunut do pozadí. Mnoho osob v příběhu na tom takhle je.
Příběh je vzat zeširoka, pohrává si s psychologií postav a se čtenářem. Tohle asi autor chtěl; chtěl, aby případ Opičího vraha rozkvetl a byl zase posunut na jinou úroveň a do jiného světla a hlavně za všech, spíše "dalších" okolností (vzhledem k tomu, že po Páté oběti následuje třetí vydání pod názvem Šesté dítě), nejen tak, jak byl sledován menším množstvím policistů ve vydání Čtvrté opice. Rovněž oceňuji přehodnocování již vyšetřených skutečností v případu, v jeho soukolí a též v případech řešených v minulosti, které nakonec mají/mohou mít byť prapodivnou návaznost. To, co se jeví za neskutečné, neznamená, že neskutečné je a stát se nemůže.

10 03.01.2024

Nečiním zlo.
Hledala jsem souvislost opičího vraha s jeho deníkem, když psal, že ženy je třeba ctít a vážit si jich. S blížícím se závěrem jsem začala chápat.
Dědictví po rodičích a výchova z obou stran způsobily své. Mohl být opičí vrah někdo jiný, třeba ten, kdo se k deníku dostal? Moje myšlenky vířily různými směry.
Je to šílené, zvrácené, morbidní.
Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo.
Být za každou cenu slušný.
I ve vraždách.
Psychopaté.
Šílenství, které má mnoho vrstev.
Neuvěřitelné, promyšlené, ale o to více akcí.
U slabších povah bych doporučila při četbě nejíst.

19 27.12.2023

České autory nevyhledávám a moc nečtu, ale tenhle dle mého prvního úsudku horor, jsem chtěla zkusit; jakmile se jedná o duchařské scény na pozadí domů starobylých nebo novostaveb (nicméně pod nimi se může nacházet základ staré stavby nebo pohřebiště), jsem k neudržení. Vyjadřování autor zvládá s přehledem, barvitá pointa a hlavně nápad se starou promítačkou v návaznosti na Roučného se v příběhu dobře uchytily (možná tady jsem čekala hororové zážitky a zde podle mého názoru autor trochu zaškobrtal, protože nevyužil dobře rozehraný potenciál, který do příběhu vložil).
Je to jemně napínavé mysteriózní čtení s nádechem chiméry a jakéhosi absolutna, které cítíte za Dveřmi.
Opona. Dveře. Za Dveřmi. Sousedé/sousedka s proměnlivou osobností.
Ačkoliv jsem očekávala hororové ladění, mysteriózní román s prvky fantasy obstál a já ho pro lehčí čtení doporučuji.

4 24.12.2023

Tentokrát je to příběh s lékařským námětem. O zvucích, které přiléhají dané osobě a nemůže je nikdo další slyšet, jsem potřebovala číst, protože tohle byl začátek hororu a byl to první ukazatel intenzivnějších vědeckých bádání.
Zvukem, signálem to začíná...
Termín pochází odsud, z místa širého oceánu.
Proč musí být vědecká expedice tajnůstkářká?
Opět se zde setkáváme s Bariérou, ale v jiném pojetí než v knize "Ledová Bariéra" a "Za Ledovou Bariéru".
Nestačí zjistit, proč je část posádky nemocná. Musí se zajistit, aby zůstali zdraví...

2 23.12.2023

Vysoká hra. Promyšlené. Distingované. Dynamické.
"Jak si myslíte, že to proběhlo?"
Hledá se jehla v kupce sena.
Stále více se mi příběh líbil.

1 18.12.2023