tynkaiscrazy komentáře u knih

Knihu jsme před pár lety rozebírali na maturitním literárním semináři. Všechny nás velice zaujala, v návaznosti na to byl autor pozván do školy na besedu. Kéž by se tak nestalo. Nemohla jsem uvěřit, jak takový člověk mohl napsat tak dobrou knihu - omezený, hádal se se studenty, přesvědčen o vlastní pravdě, vždyť nějaký gymnazista nemůže vědět víc něž já. Neustále se vychvaloval a pyšnil se titulem režiséra, přitom natočil ubohý Kozí příběh, který má na ČSFD 39 %. To, jakým způsobem se prezentuje a angažuje v rámci covidu, to už vůbec nekomentuji. Obávám se, že jeho poslední mozkové buňky vložil do této (skutečně dobré) knihy.

Listopád jsem četla po knížce Niny Špitálníkové a jejích zážitcích z KLDR a nepřestávalo mě mrazit. Kniha je to bolestivná, tísnivá a tíživá, nejedna slza mi ukápla. Bylo to dokonce mé první čtecí setkání s Mornštajnovou a trochu se bojím, že Hana ani další díla z jejího pera už mě tolik nechytnou.

Autorka dokázala perfektně zacílit na stále častěji se rojící poznámky, že “to za těch komunistů přece nebylo tak zlý,”. Sama jsem to nezažila, ale možná o to víc snad můžu říct, jak moc by se můj dnešní život lišil od alternativy, kterou Mornštajnová představila, a která je až hrůzně pravděpodobná. Chraňme si to nejcennější, co máme - svobodu. To je její poselství.

13 04.01.2022

Hele, po knížce jsem sáhla, protože se dost výrazně prohnala mediálním prostorem a každej na ni má názor. A protože žijeme v době, kdy každej musí mít nutně na všechno názor (), rozhodla jsem se udělat si ho taky - bylo nutno jít tedy tzv. “ad fontes”.

Od Němce jsem už před cca rokem slouskla Dějiny světla, který byly supr a který byly něco úplně jinýho než Možnosti milostného románu. Což je pravděpodobně něco, o co autorovi jde. Těžký rozchody jsou prostě těžký a napsat o tom román o čtyřech stech stranách, kde se prohloubá autorova mysl skrz naskrz, to může někdo označovat za egocentrismus, narcismus či jiné -ismy. Já v tom shledávam i kousek odvahy, jít otevřeně s kůží na trh s takto niterným tématem, které si v sobě nese jistě velká část populace a přesto nemá za potřebí o tom psát romány. Jsou tedy možná pochopitelné hlasité komentáře, že Němec je egoista.

Za mě je to ale kniha hloubavá - nechci tvrdit, že byl autor příkladným partnerem, že se nechoval (z mého nebo všeobecného pohledu) v jistých situacích povýšeně a podobně, ostatně to netvrdí ani on sám, když v přiloženém rozhovoru tvrdí, že daleko důležitější, než vymalovat se v těch nejjasnějších barvách mu přišlo zobrazit se v románu dostatečně autenticky, jakkoli těžké nebo nepříjemné to může být. Až příliš jsme si zvykli v milostných románech potkávat příkladné protagonisty.

Je to mileniálský smutek, je to plný nenaplněných očekávání, honem za “něčím” abstraktním (v práci, studiu, osobním životě), je to o stoupání a těžkých pádech, o digitálním světě, o životě devadesátkovejch dětí, o přání zestárnout spolu, o hledání odpovědí, ale možná přednostněji o kladení otázek. Mně se to líbilo!

12 13.03.2022

Proč ta anotace zní tak hloupě? Neměla bych se za tu knihu stydět?
Ne, neměla. Teda možná měla, ale stejně musím napsat, že je fakt skvělá.

Když jsem přečetla Selekci, na Elitu jsem čekala jak malé dítě na zmrzlináře. Nemohla jsem se dočkat. Pak se konečně dostala na trh a mně trvalo nejméně půl měsíce, než jsem se k ní dokopala, protože můj život je jedna velká prokrastinace. V pondělí jsem knihu dostala
do ruky. Přečetla tři kapitoly, jelikož nebyl čas a druhý den jsem se postarala o zbytek. Vskutku čtivá kniha, to se musí nechat.
Ačkoli se Americy myšlenky během celé knihy rozutýkají jen do škatulek: 'Maxon nebo Aspen? Korunka nebo kasta? A co Marlee?', i tak mi přijde kniha dobrá, opravdu dobrá. Někdy nás autorka nechala napínat třeba celou kapitolu, což bylo téměř k nevydržení. Témeř. Protože všichni jsme u knížky vydrželi a to jednoduše proto, že je skvělá.
Stejně jako většina fandím Maxonovi. Během příběhu jsem o něm začínala mít pochyby, které se vytratily. Sice ne úplně docela, ale z hodně velké části ano. Aspen mě svou přítomností neskutečně vytáčí, stejně jako král a vlastně celý zbytek paláce.

Nyní nastvává chvíle, kdy budu muset čekat na První opět jako dítě na zmrzlináře.

11 20.05.2015

Jasně, po obří masírce z instagramu, která probíhala cca od května, jsem se rozhodla také mrknout knížce na zoubek.

Nic moc jsem od toho nečekala, zezačátku se trošku vlekla, jak Nora otevírala různé knihy, ale naštěstí autor tak akorát zvládl vybalancovat dynamiku příběhu a já se nenudila. Příjemný závěr, očividná hlavní myšlenka, fajn odpočinkové počteníčko.

9 18.08.2022

oceňuji rudolfa havlíka, neb se mu podařilo nepodařitelné - podat naprosto depresivní výpověď o našem zkaženém světě, ale natolik citlivě, s příjemným humorem až ironií, že mě nikdo nemusel odvážet nohama napřed, ale naopak mi dovolil se co odstavec pousmát. knížce nechyběla akce, ale ani emoce. byla to dokonalá synergie všeho, co si tak můžete od fajnovýho počtení přát. dě-ku-ju!

9 16.04.2022

Smrt krásných srnců je tak krásná věc. Podání Oty Pavla vás mnohdy dojme, ale hlavně rozesměje a člověk pochopí, že i na pozadí nejhrůznějších dob Československa lze prožít nádherné dětství, ke kterému má cenu se vracet

9 26.01.2019

Knížka se četla poměrně rychle, vezmu-li v potaz, jak nudná byla - v podstatě 3/4 knihy se Eugenie “chce nadechnout”. Požitek nepřidávaly ani chaotické přeskoky v čase, jež přicházely bez varování či bez jakéhokoli oddělení v textu (odstavce, kurzíva, cokoli). Taky by neuškodilo méně popisu, skutečně se až do bombardování města nic nedělo. Postavy jsou ploché, hlavní hrdinka je, žel bohu, maximálně otravná, přímá řeč působí vykonstruovaně, uměle. Věřím, ač jsem nečetla, že Podbrdské ženy dopadly lépe.

8 29.03.2021

pro vymyšlení svého vlastního fiktivního totalitního režimu, vlastního jazyka, pro podorbné vylíčení dějin a strategií Oceánie, pro důmyslné promyšlení O'Brianových monologů na Ministerstvu lásky - to musí být člověk skutečně génius. Orwell jím je. Velmi poutavě, čtivě a pochopitelně na stránkách svého románu děsí čtenáře tím, co je možné se společností udělat. Pronáší mnoho politických, ale i psychologických (někdy skoro až filozofických) otázek, nad kterými se člověk může zamýšlet, aniž by zálěželo, v jaké době knihu čte. Tím, že se děj odehrává v blízké budoucnosti (pro nás dnes již minulosti) (minulost ale neexistuje, jak nás Orwell naučil), udělal z díla nadčasový román, který působí na každého zcela stejně. Velmi silně.

8 03.12.2017

Čím to je, že mi všichni Noahové umějí tak krásně sebrat vítr z plachet?

Jandy Nelsonová podle mě určitým způsobem - vědomě či nevědomky - chtěla, abychom měli raději Noaha. U mně se jí to podařilo.

Jeho kapitoly byly celé uměleckým dílem, paletou barev a emocí. Vážně jsem si připadala jako v Neviditelném muzeu, až na to, že to mé bylo zcela jistě přímo přede mnou. Velice příjemné byly obzvláště Noahovy portréty a autoportréty v hlavě, které vsouval do textu, aby lépe popsal své pocity. Kapitoly třináctiletého Noaha mi navíc připadaly daleko bohatší na takové ty části, které si podtrhnete, vyznačíte a přemýšlíte nad nimi nebo vám připadají aspoň úsměvné.

Charaktery všech postav v knize byly tak dokonale promyšlené, tak skutečné - s chybami, s cíly, s láskou, nenávistí, výčitkami. Skýtaly neskutečnou lidskost, která mě nořila do příběhu hlouběji a hlouběji a já měla za okamžik pocit, že v něm zůstanu zaklíněná do konce života. A tak by se mi to i líbilo.

Ačkoliv jsem Dám ti slunce přečetla za tři dny, zdálo se, jako bych ji četla věky (v tom dobrém slova smyslu). Byla nekonečná a bylo to dobře, protože každá stránka se rovnala čistému umění. Psací styl mě s každým popisem (obzvláště Noahových) pocitů chytal za srdce.

Je ro miloučké, smutné a hlavně neuvěřitelně umělecké dílo. Zanechá ve vás silnou rýhu. Mně osobně silně ovlivnila, opravdu silně.

8 13.12.2016

Ano, pěkná kniha. Dojemná a hlavně hluboce lidská. Ale proč tolik povyku? Je to snad kvůli tomu, že si lidé neuvědomují, kolik lidí s nevyléčitelnou nemocí se kolem nich pohybuje?

Samotný styl, jaký autor používá je velice čtivý. Vtipný, chytrý, nápaditý John Green. Přesto ale existuje kvantum jiných knížek, které si pozornost zaslouží daleko více. Není to nic jiného než další kniha o rakovině, která končí stejně, jako knihy o rakovině většinou končívají.

Není zde co vytknout, ale na druhou stranu se nepřidávám ke skupince lidí, kteří Hvězdy berou jako svatý grál.

8 10.06.2014

o KLDR jsem četla už jinou knihu, konkrétně Dokonalý soudruh Kim Čong-un od novinářky Anny Fifield, a tak jsem se nemohla ubránit určitému porovnávání, které z mého pohledu Anna Fifield vyhrává.
Nina Špitálníková KLDR v rámci studií koreanistiky navštívila dokonce dvakrát. Obě návštěvy v knize ale splývají, autorka přeskakuje od zážitků z jedné cesty k zážitkům z druhé a čtenář se nemusí vždy úplně chytit. V průběhu čtení jsem se ale naučila nekoukat na chronologii a soustředit se na to statické, čili popis života v Pchjongjangu (ten se totiž za to meziobdobí výrazně nezměnil:-)). Čtení celkově odsýpá, kniha obsahuje i seznam použitých korejským termínů, aby se člověk trochu orientoval. Přesto ale samotné odbíhání na konec knihy ke zdrojům je dosti nešťastné, osobně bych více ocenila poznámky pod čarou, protože než se člověk přes číselné odkazy dostane v seznamu termínů k tomu, co hledal, často objeví jen odkaz na internetovou stránku:-). Jedná se o celkem zajímavý náhled do běžného života v KLDR, ovšem očima Češky. Věřím, že ještě zajímavější bude autorčina druhá kniha vedena v rozhovorech, která dá hlubší vhled do procesů v Severní Koreji. Po dočtení knihy mám pocit, jako bych se tři dny procházela sama v Severní Koreji. Zajímavé, ale vůbec to nestačilo.
Pro ucelený popis KLDR jakožto aparátu a Kim Čong-una doporučuji již výše zmíněnou knihu, psanou především velmi čtivě. Je vidět, že Špitálníková není ani spisovatelka, ani novinářka, neboť text byl plytký, věty občas kostrbaté. Zároveň se mi nelíbila taková neucelenost - autorka odbíhala od tématu k tématu zcela náhodně, často se k nim v rámci jiných témat opětovně vracela a přijde mi, že si neuměla ani vybrat, v jakém stylu chce knihu psát. Učebnice dějin? Osobní výpověď a zkušenosti? Já ti nevím, Karle...

7 27.12.2021

Tahle kniha mi naprosto sebrala dech. Jejími zbraněmi jsou tak nádherně lidští hrdinové, barvitý sloh a především samotný děj první světové války. Mladý Paul Bäumer popisuje válečné hrůzy ve střídavých režimech - když je na dně, předává nám informace tak, jak jsou. Odporné, kruté, zcela zvířecí, pod úrovní. Když není na dně, stejné obludnosti popisuje s lehkou nadsázkou, nebere je vážně, nechce si je připustit, protože - jak sám popisuje - kdyby si je připustil, naprosto by ho zlikvidovaly.
Je to smutný, strhující a nesmírné naučný příběh, jenž se ihned staví do mé top pětky. Je v něm spoustu nádherných vojákových myšlenek, jež jsem si neodpustila podtrhnout a které opravdují stojí nad pozastavením.

Moje Na západní frontě klid není tak úplně moje, neboť je pouze vypůjčená, ale do takových knih se prostě vyplatí zainvestovat. Remarquea musím mít doma, poněvadž si jsem jistá, že to nebylo mé naposled.

7 02.05.2016

Mistrovská povídka, přesně jak je v anotaci.
Víte, ke knize jsem se dostala přes našeho češtináře. Zprvu se mi do knihy moc nechtělo, přece jen jsem v rámci školy zhlédla i film. Nakonec jsem si pro ni tedy do knihovny došla (resp. mi ji později musela půjčit spolužačka, ale to nikoho nezajímá).

Po přečtení jsem měla smíšené pocity. Děj se mi musel rozležet v hlavě, potřebovala jsem o knize popřemýšlet. Zhruba po dvou dnech jsem měla jasno. Už můžu napsat recenzi na databázi.
Kniha (knížečka) má naprosto bezkonkurenční myšlenku. Mlčenlivý, osamělý muž sází každý den stromy. Nikdo se o něj nezajímá, nikdo neví, že takový génius existuje.
Po pár letech desítky tisíc vzrostlých stromů promění kraj k nepoznání. Z pusté plochy, kde se lidé předhánějí a navzájem si závidějí, se díky novému životu stává láskyplný kraj.
Když nad tím přemýšlím, vlastně ani nedokážu moc dobře popsat, co ve mě příběh zanechal. Jsem ráda, že se mi dostal do rukou. A vzhledem k tomu, že má jen něco okolo padesáti stránek, myslím, že by si to měl přečíst každý. Buď si z toho něco odnese, nebo ne. Ale rozhodně to nebude zmařený čas.

7 02.02.2015

Dočetno, hurá na Databázi knih!

Můj vztah k Johnovi Greenovi: jeho knihy mám ráda, jen je mi líto, že jakmile vydal Hvězdy, naprosto všichno ho slepě milují. I kdyby vydal knihu o tom, jak správně ustlat postel, byl by to trhák roku s nálepkou "knižní bestseller".

Můj vztah k Papírovým městům: co na knize opravdu oceňuji, je humor. Někomu to možná vtipné nepřijde, ale já měla velké potíže se zadušením smíchu, když jsem v půl druhé ráno četla v posteli "na tajňačku." Také se mi líbí příběh a vůbec, že nikdo neumírá. U téhle knihy jsem se nenudila a strašně mě bavila ta část, kdy Q, Lacey, Radar a Ben jeli v minivanu za Margo. Celkově bych asi řekla, že kniha předčila má očekávání a že trumfla i samotné Hvězdy.

Co se mi nelíbilo: naprosto nechápu, proč John Green celou knihu píše v minulém čase, ale pak třeba čtyři odstavce v přítomném. A pak zas třeba 5 kapitol v minulém. A pak se objeví VIP odstavec, který si zaslouži být napsaný v přítomném čase. Nechápu.

Doporučení: doporučení je rozhodně na místě. Kniha je opět plná myšlenek, zajímavých odkazů a i autorovo slovo na konci knihy mě zaujalo. Vcelku je to zdařilá kniha, takže ano, doporučuji.

bohužel zklamání.

autorka se na jednu stranu snaží bořit stereotypy, na druhou stranu přitom posiluje jiné. vědci jsou zde vykreslovaní jako mimoňové, kteří nedokážou vypnout svůj chemický mozek ani při tak běžných činnostech, jako vaření vajec nebo příprava svačiny do školy. vědci běžně místo označení kuchyňská sůl používají chlorid sodný a svoje děti vychovávají tak, aby ve čtyřech letech dokázaly číst. to, že pro hrdinku není žádný problém postavit si v kuchyni vlastní plně vybavenou výzkumnou laboratoř, to už VŮBEC nekomentuju. skoro jako by nepotřebovala žádné schválení, žádný papír, skoro jako by si mohl každý výzkumný pracovník nakoupit všechny ty přístroje za miliony a naflákat si je do kuchyně, kde za bůhví jakých hygienických podmínek cosi syntetizuje. co mě naprosto rozbilo bylo, když hrdinka v laboratorním skle ve své laboratoři vařila kávu. :) vědkyně jako poleno, ale pravidlo číslo jedna bezpečného zacházení v laboratoři nezná, škoda.

co se příběhu týče, na přebalu knihy máme možnost se dozvědět, že je to vtipné a plné života. ten, kdo přečetl alespoň prvních padesát stran ví, že oboje je lež. vtipné mi na celém příběhu přišlo naprosté minimum, celé se to podivně vleklo, nic se nedělo...

ne. vůbec nemohu doporučit, snažila jsem se.
pro někoho to můžou být malichernosti, pro mě je to příběh, který naprosto nemůžu brát vážně, přestože se vážně tváří.

6 05.04.2023

Ne. Není to to, po čem všichni prahli, když už měli všechny jeho knihy za sebou.

V knize samozřejmě Greena stále cítíte. Originální nápad Toarému, všemožných rovnic, a dostatek humoru nám ho stále připomíná. Ale něco tomu chybí, chybí tomu ta ,,šťáva". Kdybych měla být hodně drastická, je to příběh téměř o ničem. Colin buď dělá rozhovory s pamětníky z města, co mele z posledního, nebo neustále píše svou nekonečnou rovnici o všech svých Kateřinách. To je všechno? Sakra, Greene, kde ses zasek? Cožpak jsem četla celou knihu jen pro ten předvídatelný konec? Tohle mi přišlo příliš slabé na Greena. Zatím doposud nejslabší. Doufám, že si to u mně svým Willem Graysonem vylepší.

Za úchvatné slovní obraty, arabská sprostá slovíčka a notnou dávku matematiky ale chválím, proto dvě hvězdičky.

6 20.05.2015

neskutečně inspirativní čtení

5 24.08.2019

:----) no.
Tohle se tedy moc nepovedlo. Rozhodně bych Prokleté dítě neoznačovala za osmý díl, spíš jako nějaký pokus o spin-off nebo tak něco.
Zas tolik mi nevadí, že je kniha celá psaná jako scénář. Je sice pravda, že tomu trochu chybí ty popisy pocitů, které Rowlingová tak bezvadně ovládá, ale cl dělat.

Co mi ale dost pilo krev, byly charaktery postav. Jak tady už někdo uváděl, Prokleté dítě psala buď třináctiletá puberťačka nebo se dva ožrali a něco zkusily vyplodit. Všechny vlastnosti postav jaou zextremované. Hermiona je moc generál, moc taková ''bossy". Ron je moc šprýmař, nic nebere vážně. K takovým vlastnostem se mi hodí spíš Fred a George. Harry je moc špatný otec. Albus je moc fakan. Draco je najednou moc kámoš.
Moc divný.
Moc jiný.
Moc neee.

5 11.12.2016

Od knihy jsem přespříliš neočekávala, a možná v tom spočívá kouzlo jejího úspěchu v mém soukromém žebříčku přečtených knih.
Je to milá, vtipná oddechovka s nezaměnitelným humorem Lauren Grahamové. Děj je poněkud předvídatelný, tím myslím osobní život mladé Franny, ale rozhodně to knize nesráží mnoho bodů. Jak už jsem jednou psala v recenzi na Jablečný koláč naděje - některé knihy jsou prostě psány proto, aby byly předvídatelné (a možná aby nás utvrdily v naší neskomírající genialitě, když se v posledním odstavci knihy můžeme úspěšně poplácat po rameni a tiše zašeptat ,,Já si to myslela"). Jednoho dne, možná je příjemný příběh a já ho doporučuji k četbě v momentě, kdy jste přesyceni klasikou a potřebujete si prostě trošku zarelaxovat nad ne příliš filozofickou knihou (netvrdím však, že vám nevsadí brouky do hlavy; dozvíte se tolik závratných teorií onpodstatě čistíren!)

5 30.12.2015