TomHr
komentáře u knih
M+B+M: Mašín, Balabán, Morávek
Dalibor Vácha
Kdyby se mě někdo zeptal, odněkud z hlubin paměti bych vydoloval jména Balabána, Morávka, Mašína, jakož i názvy některých odbojových skupin, jako Tři králové, Obrana národa. Snad už v hodinách dějepisu se tam ta jména dostala. Až Váchova kniha přiřadila k jménům tváře, postavy z masa a kostí. Osobnosti, kterým čest, smysl pro povinnost a vlastenectví nedovoluje nečinně přihlížet okupaci a postupné likvidaci národa. Sledujeme odvážné kousky, sebevědomé furiantství, na druhou stranu každodenní strádání, fyzické útrapy a zranění, pochybnosti o smyslu odboje a vědomí stálého nebezpečí dekonspirace, neustálé obavy o rodinu a přátele. Vácha dobře popisuje morální dilemata: obětování jednotlivců v zájmu utajení informátora nebo likvidaci konfidenta, která je sice nezbytná, ale stisknout spoušť není tak snadné. To vše dělá z Tří králů nefalšované hrdiny, a nejen z nich, také z těch desítek lidí, dnes více či méně známých, kteří s vědomím rizika pomáhali nebo se přímo zapojili do odbojové činnosti.
S přibývajícími týdny a měsíci okupace atmosféra houstne, řady odbojářů řídnou, gestapo se ukazuje jako efektivní a krutý protivník. Proti samotné nacistické mašinérii by se snad dalo bojovat. Ale nečekaným nepřítelem se stávají vlastní lidé. Přibývají řady udavačů, Čechů více či méně nápomocných gestapu, ať už ze strachu, z přesvědčení nebo ze zištných důvodů. Proto, jak víme, příběh Tří králů a většiny dalších odbojových skupin nemá šťastný konec.
Střídání dějových linií pomáhají udržet posluchače v napětí a vsuvky – zprávy z dobového tisku – dokreslují reálie a absurditu života v protektorátu. Kniha i přes množství faktů rozhodně nenudí, naopak, román bych doporučil nejen zájemcům o válečné reálie.
Mizení
Jiří Březina
První setkání s Březinou a hned trefa do černého. Detektivka klasického střihu, s minimem stop na začátku, s klasickou mravenčí detektivní prací. Hlavní postava, kriminalista Tomáš Volf, není žádný superhrdina se svaly jak Arnold a hláškama jak Bruce, o to je uvěřitelnější a sympatičtější. Příběh je velmi dobře logicky vystavěn a ani časté přeskakování dějových linií nepůsobí rušivě. Březina jen zvolna odhaluje stopy. Čtenář sice postupně něco začíná tušit, ale pachatelé a především jejich motivace jsou zřejmé až v samotném závěru knihy. Celkově velmi příjemný čtenářský zážitek.
Všechny kočky milují Valerianu
Andrew Cartmel
Styl vyprávění, určitá roztěkanost příběhu a četné londýnské reálie skutečně připomínají Aaronovitche, který je ostatně v knížce 2× zmíněn. Cartmelovy postavy jsou nicméně uvěřitelnější, živější. Zápletka je celkem propracovaná, jen s minimem oslích můstků, kořeněná reáliemi z pravěku britského rocku a notnou dávkou humoru. Nejedná se o jednu z těch knih, od kterých se čtenář nedokáže odtrhnout. Přesto jsem si Kočky užil a jdu se poohlédnout po dalších eskapádách vinylového detektiva.
Les oběšených lišek
Arto Paasilinna
Začíná to jako kriminálka a končí jako praštěný a dojemný příběh o nečekaném přátelství, zasazený do atraktivní laponské pustiny. No ona ta pustina není zas tak pustá. Kriminálník Oiva má za to, že se se svým kradeným zlatem zašil na ideální místo. Jenomže furt mu tam někdo courá! A kdo přijde, ten tam už zůstane. A tak sledujeme vývoj vztahu dosti odlišných temperamentů, lehce slizkého lupiče, majora ožralce, pobožnou sámskou stařenku, a vznik nepravděpodobného, o to silnějšího přátelství. Zápletka občas postrádá logiku, ale příběhu to kupodivu nevadí. Důležitější je vykreslení postav a jejich povah, to se autorovi daří náramně. Celá ta zdánlivě nesourodá směska je okořeněná notnou dávkou humoru.
Jatka
Lee Child
Na knihu se nejvíce hodí slovo standard. Prostředí, zápletka, stavba příběhu, vše je takové standardní. Hrdina knihy je standardní klaďas, autor jenom musí zkraje vysvětlit, jaktože je tak neohrožený bouchač. Knížka rozhodně není špatná, autorovi se daří slušně navodit atmosféru zkorumpovaného zapadákova, ale až na několik málo zajímavě napsaných scén moc v paměti neutkví. Dalšího Jacka Reachera si někdy rád přečtu, ale nemusí to být hned.
Bremeno minulosti
Dominik Dán
Bremeno minulosti jistě nepatří k vrcholným dílům série z Nášho mesta. Ani zápletkou, ani atmosférou či detektivní prací moc nevybočuje; spíše po čase splyne s některými jinými knihami Dominika Dána. Ale stejně jsem si příběh užil. Ta vraždárska banda je zkrátka sympatická, jejich eskapády a vtípky i letech pořád baví (a doktor Lengyel jim zdatně sekunduje). A tak už dneska vím, že si pořídím i další knihu ze série, až vyjde.
Pravomil aneb Ohlušující promlčení
Petr Stančík
Zapomenuty jsou Pérákovy slovní hříčky, tatam je poživačnost Egona Adlera. Pravomil je obyčejný český kluk, který se narodil do turbulentních časů a byl vychován v lásce k pravdě a k vlasti. A jako takový nemůže zůstat stranou, když se milované Československo dostane do spárů fašismu a hned nato se na scénu dere komunistická zhouba. Odbojářská činnost Pravomilova má samozřejmě nepříjemné důsledky, maďarský arest i sovětské lágry. Při líčení neuvěřitelně krutých poměrů v táborech na Sibiři si čtenář uvědomí, že tohle si autor tak úplně nevymyslel, tyhle hrůzy si prožily tisíce lidí, z velké části nevinných, spousty domnělých špiónů, nepřátel státu a revoluce. Také cesta zpět do vlasti přes Kyjev a Duklu, v řadách československého armádního sboru, je velmi uvěřitelná, místy až reportážně popsaná, vždy však s Pravomilovým (Stančíkovým) výstižným hodnocením situace a osob. Postavám, které známe z dějepisu, přidává Stančík další rozměr na pomezí reality a fikce. Pravomil potkává Heliodora Píku, budoucího prezidenta Kennedyho, Klementa Gottwalda, krutého Karola Veše – známého komunistického soudce. Přes všechna protivenství osudu, přes ztrátu milované osoby zůstává Pravomil věrný svým zásadám cti a vlastenectví. Boj za spravedlnost a svobodu pro něj zůstává nejvyšší metou až do samotného konce (kterým kniha vlastně začíná).
Už v některých předchozích románech byla patrná Stančíkova rezervovanost vůči Němcům. Nejinak je tomu v Ohlušujícím promlčení, zde je ale více zvýrazněn protiválečný a humanistický akcent. Kniha obnažuje nespravedlnost a zhoubnost komunistického světonázoru a zvrácenost přisluhovačů komunistického zřízení. Stančíka neopouští humor, ale od poměrně rozverných knížek, ve kterých jen tu a tam prosvítají třeba protiválečné motivy, se posunul k docela angažovanému, ale dojemnému historickému románu, k vážným tématům, jako je čest, spravedlnost, vlastenectví, láska k přírodě, smysl pro povinnost a pravdu. A to je dobře. Navíc: Pravomil je jedna z nejsympatičtějších literárních postav, se kterými jsem se v poslední době potkal. Třebaže není úplně vymyšlený. Nebo možná právě proto.
Černá ozvěna
Michael Connelly
Na své si přijdou příznivci klasických amerických thrillerů, najdou v knize napětí, atraktivní prostředí, správného vyšetřovatele i atraktivní ženu. Ale snad se jedná víc o detektivku: přece jen je tady o něco víc klasické detektivní práce než brutálních mordů, přestřelek a honiček. Hlavní hrdina je sympaťák a jak už to bývá, nese si s sebou nějaká ty bubáky z minulosti. Je to jeho neústupnost a správný instinkt, co nakonec vede k vyřešení dobře naplánovaného zločinu. Samozřejmě, jak se v thrilleru sluší, na konci víceméně umře. Ale přežije to!
Půlnoční slunce
Jo Nesbø
Tentokrát se ocitáme v trochu jiných kulisách, než na jaké jsme u Nesba zvyklí. Ale i daleko na severu autor bravurně splétá osudy antihrdiny – zabijáka, který vlastně zabijákem tak úplně není. Nechybí napínavé okamžiky a nečekaná pointa, milostný vztah na nečekaném místě, to vše v přízračné krajině a ve zvláštní atmosféře bílých nocí.
1793
Niklas Natt och Dag
Bez okolků rovnou do nejsmradlavějšího stockholmského bahna roku 1793! Ve stockholmské stoce, tedy pardon, v jezeře plave zohavená mrtvola. Při pátrání po totožnosti oběti a pachatele máme vypečené průvodce: válečného veterána bez ruky a právníka souchotináře nad hrobem. Nesourodá dvojka vyšetřovatelů je nečekaně schopná a čím dál tím sympatičtější, zejména svým lpěním na spravedlnosti ve světě, kde je systém prohnilý od nejvyšších pater moci a kde se spravedlnosti dopřává jen těm vyvoleným, rozuměj bohatým. Knížka je napínavá, nechybí akční scény a příběh má spád. Děj je celkově uvěřitelný, i když motivace pachatele trochu pokulhává. Přesto se jedná o výbornou historickou detektivku.
V druhém plánu je patrná špína, bída a otroctví chudých vrstev Stockholmu a Švédska na konci 18. století. Autor erudovaně vylíčil každodenní krutý boj o živobytí, ten tvoří plastické pozadí příběhu. Ale možná to není jen kulisa, snad bylo jedním z autorových záměrů zavést čtenáře někam jinam, než na rytířská klání, do paláců a budoárů krásných dam.
Porodní bába
Katja Kettu
Hrdinka knihy to neměla lehké už na startu života. Laponka, nemanželské dítě, sovětský otec, nadávky a ústrky ze všech stran. O to více je hrdá na svou práci porodní báby, ranhojičky a odbornice na neduhy těla. Schizofrenním finským působením za Druhé světové války snad mohla projít poměrně klidně, nebýt ovšem esesáckého důstojníka, do kterého se, poprvé v životě, bezhlavě zamilovala. Esesákovi Johannesovi navíc kape na karbid, obtížně vytěsňuje děsy, které ho doprovázejí z ukrajinského Babího Jaru, z doby, kdy fašistická mašinérie teprve promýšlela, jak co nejrychleji povraždit a zlikvidovat co nejvíce příslušníků nižších ras. Ukazuje se, že tady, na severním cípu Finska, má obdobný úkol jako tehdy na Ukrajině.
Zpočátku se kniha tváří jako další zajímavá sonda do osudů lidí za světové války, reflexe nelehkých a zajímavých osudů Finska mezi dvěma mocnostmi. Avšak čím dál tím více je z toho červená knihovna, okořeněná tunou hnisu, hlenu, výtoků, výkalů a použitých vložek. Chápu, že venkovská porodní bába nemluví latinsky, ale na mnoha místech jsou vulgarismy užity samoúčelně, snad ke zdůraznění laponské syrovosti a zemitosti jeho obyvatel. A tak jsou četné pasáže obtížně stravitelné a nakonec i nudné. Nicméně jednotlivá vlákna příběhu jsou v závěru rozpletena a jakkoli nepravděpodobně vypadá vztah laponské porodní báby a příslušníka SS, klidně se tohle všechno mohlo doopravdy odehrát.
Trapný konec rytíře Bartoloměje
Václav Erben
Historické romány zalidnily středověkou krajinu spoustou chrabrých reků, statečných rytířů, hrdinů s jejich nevídanými skutky. No jo, ale co všichni tihle velitelé armád a družin dělají na stará kolena? To už se do románů moc nehodí. A přesto: může se z toho vyklubat zajímavý příběh.
Trapný konec rytíře Bartoloměje je oddechovka, má docela přímočarý děj, je vyprávěn chronologicky, autor si vystačí s desítkou postav, které ovšem vykreslí plasticky a uvěřitelně, jakož i dobové reálie. Navíc vládne velmi příjemnou češtinou. Daří se mu aspoň mírně přizpůsobit jazyk historickému období a kontextu. A tak třeba zjišťujeme, že slovo "trapný" mělo ve středověku poněkud jiný význam, než jak ho vnímáme dnes.
Moudrost vlků: Jak myslí, jak vnímají a pečují o sebe
Elli H. Radinger
Tahle knížka patří spíš do kategorie "Rozvoj osobnosti" než do poličky "Příroda".
Autorka asi spoustu let pozorovala vlky a to nejen v zajetí, ale i v jejich přirozeném prostředí. O to podivnější je, kolika zjednodušení se dopouští, jak opakuje některá klišé. Na základě vybraných vlčích historek páchá mravoučná kázání na adresu člověčenstva. Jasně, bylo by to bezva, kdyby lidi jednali podle vzorců, který nám tady autorka předkládá. Jenomže, obávám se, život je daleko složitější a mnohem méně čitelný a přímočarý. A to život lidí – i vlků.
Nenapravený omyl
Václav Neuer
Lahůdka pro milovníky detektivek klasického střihu. Sympatická partička vyšetřovatelů, klasická detektivní práce, trocha té kriminalistické intuice a štěstí, pachatel vypátrán. Vše sepsáno čtivě, příběh má spád a logickou stavbu.
Jedná se o mé první setkání s Václavem Neuerem a člověk se nemůže ubránit srovnání se sérií z Nášho Mesta. Vždyť se příběh odehrává v identických kulisách, ostatně i jednotlivé postavy jako by vypadly z Dánových knížek a změnili si jména. I toho navlas stejného Jumba tady najdeme, jen pod jiným jménem!
Další autor, u kterého se budu těšit na vydání další knížky.
Nevermore Baltimore
Petr Heteša
Po všech těch nadšených recenzích velké zklamání. Největším zklamáním je hlavní hrdina, který je na jednu stranu správňácký úžasňák, na druhou stranu se co chvíli chová jako totální debil. A ty dialogy! Někdy jsou vážně nestravitelné, jak se hrdina pořád dementně ptá co? co? Rozhovory se ženami jsou ukázkou trapnosti, místy kniha působí jako prvotina ambiciózního středoškoláka. Je to samé šroubované přirovnání a nucený popkulturní odkaz. Ostatně už samotné základní premisy příběhu jsou jaksi přitažené za vlasy. Ale to je jedno, tahle knížka je přece jízda a zábava!
Ovšem jak příběh postupuje, zábava ne a ne přijít. Sem tam nějaká akční scéna, ale jinak se nám hrdina poflakuje po hospodách, dozvídáme se, co si kde objednal a co na sobě měl barman atakdále atakdále. Výrazné proškrtání a zkrácení by knize jednoznačně prospělo.
Přese všechno se autorovi podaří navodit napětí a pocit tajemna. Nakonec jsem byl vážně zvědavý, co se z příběhu vyklube. Jenom jedna záhada stále trvá: Washington se skloňuje a Baltimore ne? Nejsem si jistý.
Nezvratné alibi
Peter May
Ano, některé knihy z Enzovy série jsou možná o chloupek lepší, ale Nezvratné alibi jistě patří k tomu lepšímu v detektivním žánru. Záhada je dostatečně záhadná, pachatel velmi chytrý a detektiv, přes svou inteligenci, místy dokonale zmatený. Autor bravurně vystavěl příběh, který nás dovede k překvapivému finále, i když ke konci prostřednictvím některých náznaků vytušíme pachatele. Rodinnými trampotami hrdinů autor nezahlcuje, nepůsobí rušivě a spíše dotvářejí příběh.
Smrtící bílá
Robert Galbraith (p)
Ti "nahoře" jsou vesměs pěkné svině, se všemi svými penězi a šlechtickými tituly. Zato chudí ani v nuzných poměrech neztrácejí zápal a víru v dobro. V Bradavicích tohle klišé fungovalo, v dospělácké literatuře je to přece jen slabé na jeden ze základních motivů knihy. Ale to je asi jediná výtka na adresu Smrtící bílé. Jinak nezbývá než chválit. Příběh má logiku a spád, nechybí překvapivé zvraty a nakonec i složitý vývoj vztahu hlavních postav nepůsobí rušivě a dotváří příběh. Dokonce i netečným Cormoranem cloumají emoce a Robinino manželství by vydalo na samostatný vztahový román, ale i tato vedlejší story je zručně napsána a je tak nějak "ze života".
Sviňa
Arpád Soltész
Román? Vážně chtěl autor napsat román? To jako že sleduje jednu či několik málo hlavních postav, jejich vývoj, zápletku, rozuzlení? Sviňu bych spíš zařadil někam na pomezí literatury faktu. Autor předvádí, kolik informací se mu podařilo nashromáždit. Bez ladu a skladu vrší údaje a události jednu přes druhou, stále se objevují nové názvy, firmy, další a další postavy. Slovenský čtenář si snad dokáže jednotlivé "románové" osoby ztotožnit s těmi skutečnými a chápe tak pozadí děje a celkový kontext, i když - podle některých recenzí i Slováci mnohdy tápou. Český čtenář v tom má zkrátka hokej.
Jednotlivé akce a příběhy mají svou sílu, jsou dobře napsány, mnohé však zůstanou nedopovězeny a přeskakování mezi nimi vyžaduje dost soutředění , aby se čtenář zorientoval - kdo je kdo, o jaký časový úsek se jedná. Asi největší devízou knihy je fakt, že se všecho odehrálo zhruba tak, jak to autor ve své knize popsal, jakkoli to zní neuvěřitelně. Přesto si neodpustím srovnání: některé knihy z Nášho Mesta nebo i ružomberská mafiánská série (Čierna hra) v mnohem menší míře popisují skutečné události, přesto vykreslují daleko sugestivnější a hrozivější mafiánské příběhy z mečiarovského a postmečiarovského období.
Tajemný rytíř
Karel Sellner
Úsměvná knížka, a to v pozitivním smyslu slova. Je prostě příjemná, mile protiněmecky nekorektní, čtenář od začátku ví, na čem je. Není pochyb o tom, kdo bude v příběhu ten statečný, prohnaný, silný a urostlý. A že cizák je zásadně podlý, krutý zloděj se zkaženými zuby. Přitom příběh je dobře vystavěn, zalidněn mnoha postavami, občas je potřeba soustředit se na nit vyprávění a na všechny ty osoby a jejich zvířecí přezdívky. Ono je ale od začátku jasné, že všechno dobře dopadne. Dokonce plenění, drancování a vraždění je popsáno zkratkovitě a odtažitě, jen jako dokreslení podlosti Braniborců, oproti detailním popisům vítězství chrabrých a chytrých Čechů.
Hodnocení jazykové stránky: úsměvné. Co jiného uvést na adresu některých milých a poněkud zastaralých výrazů ("statná vladyka")? Přese všechno si Tajemný rytíř své čtenáře jistě najde, milovníky dobrodružných historických příběhů.
Špión, který se vrátil z chladu
John le Carré (p)
Špionážní román je zamyšlený, přesto nepostrádá napětí a dějové zvraty, jak jsme u autora zvyklí. Celým příběhem prostupuje tísnivá atmosféra, která se stupňuje na nepřátelské straně Zdi. Také omšelý hlavní hrdina přispívá k ponuré náladě knihy. Je vykreslen jako protipól neohrožených agentů jejího veličenstva, přesto projevuje určitou zarputilost a koneckonců značnou míru odvahy.
Autor působí dojmem člověka s vynikající znalostí prostředí studenoválečných tajných služeb, a to nejen v tomto románu. V zajímavém doslovu svou znalost špiónského řemesla uvádí na pravou míru. Faktem je, že některé momenty v knize nepůsobí úplně věrohodně, zejména s odstupem, se znalostí rozhodovacích procesů uvnitř Stasi a komunistických garnitur. Přesto román stojí za poslech a za zamyšlení nad cenou lidského života.