Miluju Aleše Palána jako novináře, "Raději zešílet v divočině" jsem přečetla jedním dechem, "Jako v nebi, jenže jinak" taky, Náčelník je moje srdcovka. Ale tahle knížka mi vůbec nesedla. Ke konci už jsem vlastně přeskakovala celý pasáže, jen abych se dobrala konce. Strašně dlouhý, vleklý a zbytečný popisy a celý to na mě působilo hrozně amatérsky. Vlastně mi přišlo jak young adult prvotina ze začátečnickýho kurzu tvůrčího psaní.
Musím říct, že třeba "Vše, co jsme si nikdy neřekli" mě bavilo o hodně víc, příběhově to bylo zajímavější, ale aktuálností tohoto tématu knížka dohnala to, co mi příběhově tolik nesedělo. Je to až mrazivý...
Moc mě bavil styl autorčina psaní.
Příběh jako takovej.... No, přišlo mi, že to má potenciál, jenom takovej nějakej nedomrlej...Chvílema jsem moc nechápala časovou osu a nechápala jsem, v jak hluboký minulosti se některý věci měly odehrávat a pak jsem byla překvapená, že jako ahaa to se nestalo zas tak dávno.
No a pak prostě milion nedokončenejch věcí, jak kdyby někdo začal psát knížku s dobrym příběhem, ale už to trvalo moc dlouho a už ho to vlastně zas tak moc nebavilo, tak to hlavně rychle nějak všechno došmrdlat a hurá konec...
Já jsem tuhle knížku měla v ruce už třeba pětkrát, pokaždý jsem začala číst, pokaždý odložila. Teď jsem se kvůli pokutě v knihovně bála tam jít :D A už jsem neměla doma jinou knížku, kterou bych nečetla, tak jsme po Větrné hůrce sáhla a... Přečetla jsem ji asi za čtyři dny a musím říct, že je to zas něco, co se mi hodně zarylo pod kůži a když jsem zrovna nečetla, na knížku jsem myslela a zdálo se mi o ní... Tolik rozporů, který v člověku vyvolává, takový to jak cítíte hroznej soucit a za chvíli se stydíte, že soucítíte s někym tak brutálním a becitným... Navíc vykreslení těch vřesovišť, tý krajiny, nálady, úžasný. A já mám tak celkově v příbězích slabost pro postavy, který prahnou po sebezničení.
Vesměs mě knížka bavila - respektive takhle - bavila mě neskutečně a lámala jsem se smíchy, dokud nedošlo na anglickou zápletku. Takže knížku jsem sice dočetla, ale musim říct, že spíš ze setrvačnosti... Jedinej světlej a fakt boží okamžik celý týhle zápletky je, když vypráví Viktorii o svym zážitku s kříšením otce :D Takže rozporuplný pocity...
Geniální. Poslední dobou se hodně zajímám o osudy sudetských Němců, o odsun jako takový a musim říct, že tohle bylo hodně silný a zároveň to člověka opravdu vpraví do problematiky, nutí přemýšlet o kolektivní vině a podívat se na historické události novým pohledem. Za mě neskutečně dobře napsanej příběh, těšim se na Bílou vodu, Žítkovský bohyně jsem taky chroupla jednim dechem, stejně tak Gertu.
Pokud máte z Giordanovy tvorby rádi Osamělost prvočísel a Dobývání nebe, může se vám stát to, co mě a budete zklamaní, protože tohle je úplně jinej šálek. Něco jako když milujete McEwana a pak si jdete přečíst Solar... Tohle mi přišlo hodně neosobní, postavy mi přišly nezajímavý, nedokázala jsem se na ně naladit. Pro mě bylo těžký přelouskat první půlku, pak už to docela odsejpalo. Téma ekologie, globální krize atd. mi není cizí, naopak, těšila jsem se na to, ale tohle mi přišlo takový nějaký... Plochý.
Hrozne mi to pripomnelo dve knizky: Betonova zahrada a Vse,co jsme si nikdy nerekli. Precteno za dva dny, ale nejen k veceru u toho prichazela tisen. Ale i tak, fascinujici. "Teď je přece naše ztráta větší? Všechna ta hřejivá těla, která máme tak rádi, budou za nedlouho utracena. Je to stejné jako s Židy, akorát že oni byli nenávidění, a to se umírá dřív, než když vás přivede do hrobu laska a bezmoc."
Trochu jsem se nutila do cteni, ale druhou pulku jsem diky paradni gradaci pribehu zhltla... Presto mi na tom.. neco nejak nesedi, prijde mi, ze spoustu zajimavych napadu tak nejak prislo vnivec a i mi nektery veci prisly hodne nelogicky ci zbytecny. Taky me hodne bilo do oci neustaly oslovovani syna "mistre" a Anny "devce"..
To, co miluju na finskym podivnu... Zdá se vám fakt šílenej sen, kde je možný naprosto všechno... A někdo má ten dar to sepsat a donutit vás překroutit tu nutkavou potřebu, že by to všechno mělo logicky nějak dávat smysl
Já to prostě nědokázala dočíst. Knížku jsem si dokonce koupila, abych si udělala radost po náročnym dni... A pak jsem začala číst... A bylo to ještě náročnější... Já se snažila, fakt! 85 stránek a měla jsem pocit, že se taky začínám postupně rozkládat, stejně jako všechno v knížce, včetně hlavních hrdinů :D Nepovažuju se za nějak extra racionálního člověka, co všechno potřebuje mít doslovně vysvětlený, ale stejně jako spoustu z vás (dle komentářů) mě nejvíc drásala absolutní absence jakýhokoliv děje... A jestli na tu horu vylezli nebo ne, mě rozhodně nezajímalo tolik, jako z čeho teda doprčic žijou?! Možná to byla jediná věc, která mě nutila číst dál, doufajíc v nějaký vysvětlení... Který právě přijde na tý cca 85 stránce. Pak jsem to prostě zaklapla a řekla jsem si, že život je moc krátkej :D
Zvláštní knížka, do který mi trvalo poměrně dlouho se začíst, a druhou půli jsem přečetla jednim dechem. Možná jsem jí ale spíš četla poměrně v běhu a trvalo mi se zorientovat. Velice těžký téma, myslim, že komentář od Balroga vystihuje vše..
Také jsem jedna z těch, které bylo řečeno, že se knížka podobá knize "Kde zpívají raci" a také souhlasím - ani náhodou. Knížka je oddechová, dobře se čte (ale teda někdy ten překlad, to je děs), člověk od ní až zas tak moc nečeká, ale neurazí...
Precteno jednim dechem behem jednoho dne. Nezbyva nez autorce zavidet lehkost, s jakou se ji dari vykreslovat pocity a nalady postav. Na malem prostoru dokaze temer nemozne, takhle bych se jednou chtela naucit psat. Hodne mi pripominalo tematicky dve knizky, a to "Vse, co jsme si nikdy nerekli" od Celeste Ng, a "Osamelost prvocisel" od Paola Giordana. Co vsechno si neseme s sebou, co vsechno zustava nevyslovene?
Pribeh, ktery by nemel byt zapomenuty. A jsou knizky, ktere nemusi byt extra vtipne psane, aby byly neco extra. Tohle je jeden z nich. Knizka, u ktere si clovek uvedomi, jak zpohodlnel, jak moc vsichni potrebujeme navrat k elementarnimu byti a k prirode...
A ja bych i tech pet hvezd dala, nebyt prvni a posledni kapitoly, ktere me moc nebavily.. Oproti magickym a extremnim zazitkum z Yukonu a Aljasky je to takove suche... Popravde, myslim si, ze uvodni australska kapitola muze spoustu ctenaru odradit. Jinak je to parada, celej Yukon a Aljasku jsem naprosto hltala, autor sice neni nejaky velky spisovatel a svoji cestu popisuje spis tak, jak to rict... mechanicky.. Ale jeho zazitky jsou samy o sobe tak zajimave, ze neni potreba zadneho velkeho opisovani, rozepisovani nebo humoru... Za me parada, ale taky bych ocenila treba mapy misto nekterych, dle me zbytecnych, fotek...
Moje druhá Agatha Christie - už naprosto chápu lidi, kteří jí tak hltají. Hrozně mě baví, že člověk opravdu téměř do poslední stránky neví, kdo je vrah. Někdo níž píše, že mu to přišlo jako staromódní divadelní hra - a to mě taky, ale možná to je to, co mě na tom tak baví. Celkově mě baví tahle doba, poměry ve vyšších vrstvách, je to zároveň taková komedie :)
Přečteno během čtrnácti dnů (rozuměj u mě fakt rychle), pokaždý jsem se těšila, až se ke knížce budu moct vrátit, takže za mě zasloužených pět hvězd. Příběh z Bílých Karpat o bohyních byla pro mě doteď velká neznámá, ani by mě nenapadlo, že by mě tohle téma mohlo tak zaujmout. A stalo se. Člověku je z toho smutno. A pak je mu ještě víc smutno, když se dozví, co tahle skvělá knížka udělala s tím místem... :(
