Sedm věží
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488490/bmid_sedm-vezi-xK8-488490.jpg
4
71
23
Dva mladí lidé, Cinka a Ach, se seznámí na výletě s přáteli a po půl roce se odstěhují z Dublinu na venkov. Chtějí žít na samotě se svými psy a odříznout se od starého způsobu života, známých i rodiny. Ani na novém místě se s nikým nepřátelí a nechávají věci plynout a dům chátrat. Jejich život je svým způsobem experimentem, zda dokážou dva samotáři žít pohromadě, tvořit společný domov, sdílet životní prostor. V poetickém románu Sedm věží sledujeme koloběh ročních období tak dlouho, až se z jednotvárných měsíců stanou roky: po sedmi letech se hrdinové odhodlají vystoupat na vrchol hory, aby objevili sami sebe.... celý text
Přidat komentář
Na tuhle knížku se vybavte trpělivostí a tou správnou náladou, protože vás bude varovat dopředu: Tady se nic dít nebude... A mně to tak ani nepřišlo. Navíc uzadelismus hlavních postav byl i takový nakažlivý a plný pohody, až jsem se musela napomínat, že ten jejich pozvolný sestup do špíny a chlupů si mám ošklivit, ne užívat, a už vůbec ne litovat, že to dál nepokračuje! :)
Hodila by se k tomu píseň Netáhlo: "Je to sice trochu nakažlivý, ale nemusíš se bát. Že budeš mít všechno v paži, je to jediný, co se může stát." :)
Zápletka této knihy by se dala shrnout do jedné věty. Mladý pár se přestěhuje na samotu. A to je všechno, děkujeme nashledanou. A přesto je to nejlepší věc, kterou jsem tento rok (2023) četla.
Pokud potřebujete od knihy děj, pokud chcete zvraty, zápletky, dramatická rozuzlení a chytré dialogy, tohle není pro vás. Ale pokud se chcete nechat unášet detailním popisem, metaforami, které vás píchnou u srdce a textovou zvukomalbou, čtěte dál!
Autorka se sama vyjádřila, že vymyslet zápletku je pro ni vždy nejtěžší. A tak napsala knihu o dvou lidech, kteří se přestěhují na samotu a chtějí vyšlapat na blízkou horu, ale nějak to pořád odkládají. Tak místo toho čtete o jejich zdánlivě osamoceném životě, odstřihnutém od lidí, věcí, názorů, světa.
Čtete o čmelácích, kteří žijí v zídce, prádelní šnůře, která se každý rok prohýbá o něco víc, chuchvalcích prachu v koutech, oleji usazeném ve škvírách na podlaze, nových vykvetlých květinách, starých svetrech, reklamních kalendářích, potlučených miskách, vadnoucí zelenině, mladých býčcích, koberci na schodech, ladné a bázlivé chrtici Pipě, vzteklém čmuchajícím voříškovi Vossovi.
A i když se zdá, že se v knize nic neděje, vy pořád máte co číst a pořád chcete vědět o těch nezajímavých fádních věcech v životě Cinky a Acha. Jak vyrobili poštovní schránku, že je potřeba nakoupit psí krekry, že na silnici našli sušenky, které někdo vytrousil z auta, na stěně domu se usazuje lišejník, kdo z nich viděl tuleně a že se v průduchu v koupelně už zase uhnízdili špačci.
Tahle kniha mi dovolila spočinout. Odprostit se od světa, kde se stále něco děje a jedno drama střídá druhé. Dovolila mi jen tak sedět, dýchat a rozhlížet se po drobnostech, které tak snadno přehlížíme. A byť se život hlavních hrdinů může zdát někomu chudý já v něm naopak viděla hluboký klid a smíření, že je úplně v pořádku, pokud po nás na světě opravdu nic nezůstane.
Při čtení jsem se cítila, jakoby mě slova houpala, držela za ruku a vodila po přilehlých pastvinách, prašných silnicích, nechala nahlédnout do utajený zálivů, pokynula mi přes práh věčně vrzajícího domu. Určitě to bylo i díky občasnému rozdílnému grafickému členění textu, které mě nutilo dávat slovům a větám jinou kadenci a rytmus a tím i zcela nový význam.
Nechtěla jsem, aby tahle kniha skončila, ale když skončila, bylo to perfektní. Stejně jako v Sedmi věžích i všechno ostatní na světě pomine, rozpadne se a nenávratně zmizí. A že nebe, hora, celý svět nad tím sotva přimhouří oči a je to tak správně.
(SPOILER) Je mi líto, ale tentokrát jsem se Sarou Baume sáhla úplně vedle. Zatímco její prvotina mě nadchla, dočíst Sedm věží mi trvalo neskutečně dlouho a jen silou vůle jsem knihu neodložila. (Ne)příběh mě zoufale nebavil, pořád jsem čekala, že se stane něco, co celé táhlé vyprávění nějak vysvětlí a obhájí. Nestalo se tak. Navíc mě v průběhu čtení stále víc a víc iritovalo, jak ti dva upadají, zanedbávají sami sebe i svůj domov, jak je jim (asi) všechno jedno. Čekala jsem příběh o udržitelném životě v tradiční krajině a dostala jsem jen záznam úpadku. Celkový dojem - meh.
Já to prostě nědokázala dočíst. Knížku jsem si dokonce koupila, abych si udělala radost po náročnym dni... A pak jsem začala číst... A bylo to ještě náročnější... Já se snažila, fakt! 85 stránek a měla jsem pocit, že se taky začínám postupně rozkládat, stejně jako všechno v knížce, včetně hlavních hrdinů :D Nepovažuju se za nějak extra racionálního člověka, co všechno potřebuje mít doslovně vysvětlený, ale stejně jako spoustu z vás (dle komentářů) mě nejvíc drásala absolutní absence jakýhokoliv děje... A jestli na tu horu vylezli nebo ne, mě rozhodně nezajímalo tolik, jako z čeho teda doprčic žijou?! Možná to byla jediná věc, která mě nutila číst dál, doufajíc v nějaký vysvětlení... Který právě přijde na tý cca 85 stránce. Pak jsem to prostě zaklapla a řekla jsem si, že život je moc krátkej :D
Popisující, poetické, žijící. Tohle pro mě bylo čiré utrpení. Přečetla jsem i anotaci, a přesto jsem nebyla schopná pochopit, proč tato kniha vznikla. Místy bylo čtení skoro až odporné, obě postavy mi vadily. Nejsem milovník popisování, ani básniček, a zřejmě mi spousta věcí v knize unikla. Dočetla jsem to jen proto, abych zjistila, zda na horu nakonec vylezli nebo ne.
Zvláštní, velmi zvláštní. Názorná ukázka toho, když se někdo vyčlení ze společnosti se vším všudy. Zabalené do poetického tónu, abychom se neděsili pavouků, much, přetržených klíšťat a celkového nepořádku v pronajatém domě, který pouze slouží, aniž by mu nájemníci pomohli s obnovou. Vzhledem k tomu, že jsem asi moc racionálně založený člověk, četba ve mně vyvolávala hodně otázek, které ovšem nebyly předmětem námětu :-) Například jsem si říkala, jestli spolu ti dva sdílejí ložnici se vším všudy? Na to jak je pohlcuje příroda, základní pudy někam zmizely? Proč chtějí být sami, nikoho nepotřebovat, ale žijí ze sociálních dávek? Majiteli nevadí, jak to v jeho domě vypadá? Ale já vím, to už moc zavání realitou a do pomalu plynoucího života o samotě se to nehodí.
Každopádně krásný jazyk, skvělý překlad, ale hodně beznadějný příběh.
Asi nejsem ten správný čtenář, co ocení autorčin poetický jazyk a hru se slovy, mě tam zkrátka chyběl nějaký děj. A i přesto, že je kniha plná popisů, o hlavních postavách nevím skoro nicbyli staří/mladí, tvořili/netvořili pár a z čeho vlastně žili??
Každopádně to bylo určitě zajímavé literární setkání!
Tak touhle knihou si mě SB definitivně získala. Krásný popis toho, jak entropie získává navrch a pomalu, kousek po kousku pohlcuje lidský život. Sledujeme pár (přestože to není řečeno, myslím, že se jedná o pár mladých lidí), který se tomu procesu rozhodl nijak zvlášť nebránit a přihlíží pozvolnému rozkladu svého domu, oblečení, kuchyňského náčiní. A paralelně sledujeme i stárnutí jejich 2 psů. Vše směřuje k zániku. Je to tak podmanivé přestat se honit za: uklizenou domácností, načančanou zahradou, nákupy (zbytečných) dárků k různým jubileům, společenskou prestiží, pracovními úspěchy. A stát se pečlivým pozorovatelem. První kniha od SB mi moc nesedla (divný hrdina), druhá byla lepší (ale stále to nebylo ono). Ale tuhle jsem si opravdu zamilovala.
Tak nevím. Chtěla jsem dát 3 a pak jsem si řekla, jestli to není málo, Antone Pavloviči. Jenže 4 je asi zase moc.
Dva samotáři (už asi postarší, když po 8 letech zešedivěli a o sexu ani slůvko) se po krátké známosti a dosavadním životě každý sám v jednopokojovém bytě nastěhují do domu na samotě na vídrholci. Každý si přiveze svého psa z útulku a těch pár věcí, které vlastní. Nejsou to žádní kladní hrdinové - ani kutilové ani Mičurinové, spíš neteční (až ignoranti), nedružní, trochu (dost) čuňata, co ani nezalijou kytky, neumyjou okna, nevymění žárovku, nikde nepracují, neštípají dříví ani neryjou záhonky, o nic neusilují, spíš jenom existují, žijí z dávek, a pozorují různé projevy chátrání pronajatého domu, auta, věcí i oblečení, jak je skrz okna rok od roku hůř vidět, nezalité kytky uschly a tak. Na 200 stranách.
Ne že bych potřebovala za každou cenu spletitý děj a spád, ale kniha musí mít NĚCO, co mě nutí číst dál, a tady mi to většinu času chybělo. Do mysli se mi drala kniha Jasno lepo podstín zhyna - že takhle nějak možná onen antihrdina začínal a že Sedm věží je nastavovaná kaše.
Jsou dva, mají dva psi, žijí si svůj život podle svého a vše tak nějak pozvolně plyne. A taky je tu hora lákající k výšlapu. Krásná poetika jazyka navozuje klid.
Pokud ale vyžadujete a očekáváte děj, nějaké překvapivé zvraty či radikální řešení čehokoli - tak asi ani nezačínejte číst.
Další skvělá kniha od Sary Baume. Kniha o dvou lidech ,kteří se odstěhují na samotu a my pomalu sledujeme jejich odloučenost, lhostejnost a zároveň každodennost, která je popsaná naprosto bravurně.
Tohle je přesně literatura, kterou mám hodně rád a proto musím hodnotit plným počtem hvězdiček.
Zatímco Jasno Lepo Podstín Zhyna bylo geniální a Vyšlapaná čára zajímavá, tady se mi stýskalo po příběhu, který jsem v knize prostě nenašel.
Pro milovníky dialogů (ke kterým se hrdě hlásím) znamená Sedm věží dvousetstránkový půst, zato milovníci popisů a drobnokresby si určitě smlsnou.
V detailu excelentní, v celku rozpačité.
Ve skutečnosti se jedná o množinu tisíce a jednoho střípku, která je ve své podstatě zevrubnou zprávou o postupujícím úpadku a rozkladu
Do sebe zahleděná próza směřující odnikud nikam.
Sara Baume zůstává svá. Hlavní postavy jsou opět vyděděnci (tentokrát stoprocentní sebevyděděnci), ztvárnění jejich života je zase obrazové, nádherným jazykem popsané. Rozpor mezi básnickou formou a způsobem života hlavního páru je tu hlubší než v předchozích dílech, řekla bych. Forma je čistá a křehká, život těch dvou je špinavý až uhnívající. Splývají jeden s druhým, vplývají do přírody a ona do nich. Normální komunikace a vztahy mezi lidmi tady nehrají roli. Jsou jenom oni dva (nic neřešící), jejich psi, rozpadající se dům i věci kolem nich. Krásu a uspokojení vidí jinak a jinde než my. A jen Sara Baume dokáže to, že i tak to přijmeme; i když v mém případě to bylo oproti předchozí dvojí zkušenosti s jejími knížkami trochu těžší.
Tak toto je bizár !
Autorka zachází až do krajností a paradoxu. Místy se mi převracel žaludek.
Ale kniha je tak skvěle napsaná, popisy přírody, každičké věci a i těch much a pavouků... vyhrála si se slovy, se kterými to fakt umí. Je to sice úplně něco jiného, než běžně čtu, ale byl to zážitek.
Na mě trochu příliš popisné a lyrické. Je to spíš báseň v próze než román. Možná to mohlo být kratší. Samotná myšlenka se dere na povrch poměrně zdlouhavě a je vlastně otázka, jestli to celé není tak trochu utopie. Ale ten konec se autorce povedl. Slušná práce.
(SPOILER)
Sedm věží je tak trochu ze škatulky „divnoknihy“ a zřejmě nebude pro každého, spíš myslím, že se čtenáři rozdělí na dvě skupiny: buď se jim knížka bude hodně líbit, nebo se s ní úplně minou…
Já patřím do první skupiny, líbila se mi moc…
Dva hlavní hrdinové Ach a Cinka se přestěhují na zapadlý venkov do ne příliš udržovaného domu a tam zkrátka žijí… Sledujeme je několik let, do té doby, než se rozhodnou vylézt na horu za domem, což celé ty roky plánovali, ale k čemuž se zatím nedostali… O hlavních postavách se dozvídáme pouze to, jaké praktické činnosti vykonávají, čteme o tom, jak se chovají jejich dva psy, jak se mění krajina v průběhu ročních období, co kde roste, jaká zvířata se v blízkosti domu vyskytnou… Tím se vlastně vytváří velký prostor k tomu, abyste si Acha a Cinku charakterizovali, abyste přemýšleli o tom, jaké mají povahy, jestli jsou spokojení či šťastní, proč nemají děti… Každý asi dojde k trochu jinému závěru…
Čtení je trochu náročnější, je to vlastně taková dlouhá báseň v próze, text je i graficky specificky členěn, má svůj rytmus, najdete v něm rýmy, některé odstavce mají (někdy humornou, někdy cynickou) pointu… A to mě na četbě právě bavilo, čekala jsem, čeho všeho si autorka všimne, co všechno zmíní, jestli třeba nakonec přece jen o hlavních postavách neprozradí něco víc (no, neprozradí…)
***
Dům byl orchestr – trubek a píšťal, činelů a zvonkoher, chybějících kláves a zlomených jazýčků. Celý leden hrály živly na jeho hrany a žlábky, tašky a tabulky. Ta hudba někdy zněla jako pohřební kvílení a občas zase propukal spontánní potlesk. (str. 26)
***
V určitém smyslu byli velmi staří.
V jiném smyslu byli spíš pubertální
nebo přímo dětinští. (str. 129)
***
Od autorky jsem četla předchozí knihu Vyšlapaná čára, ta je čtenářsky přístupnější a taky se mi líbila, takže zbývá dočíst už jen prvotinu Jasno lepo podstín zhyna…
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐
Text (chvílemi připomínající poezii) má své kvality, o to nic. Ale! Kniha nás téměř až lyrickým, každopádně lehce monotónním způsobem dokonale informuje o fauně a flóře irského pobřeží, stejně tak sledujeme změny ročních dob a vývoj krajiny. Dva hlavní hrdinové ovšem mlčí, v knize nenajdeme přímou řeč, doufala jsem, že se dozvím, co vede dva samotáře k tomu, odstěhovat se na pastoušku pod nějakou horu a tam x let vegetovat, chybělo mi něco trochu osobnějšího, co by mi hrdiny přiblížilo, než jen výčet toho, jaký odpad generují, jak chodí nakupovat a jak se jim chajda nad hlavou rozpadá a jim je vlastně celkem fuk, protože si spokojeně žijí v izolaci, o kterou usilovali (proč?). Nebavilo moc, očekávání byla větší.
Štítky knihy
partnerské vztahy Irsko irská literatura venkov psychologické romány člověk a příroda přírodní lyrika opuštěná místa
Sedm věžíKniha Sedm věží je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 81x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 68x |
| Chystám se číst | 147x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 2x |
Čtu a cítím, jak splývám. S okolím, se životem, se sebou. Je to zajímavé, ale spíš to není pro mě. Scvrkla bych se z toho. I když, kdo ví, co Ach a Cinka uvnitř doopravdy prožívají. O emocích tahle knížka není. Zato jazyk autorky i překladatelky... To je lebedění. A potom postřehy, detaily, nápady, spojení, asociace... Zvláštní dílko, podivně krásné, spoutaně svobodné, báseň o čistém životě ve špíně žití pod horou.