Thrawn89 komentáře u knih

Dávat komentář k této knize je mimořádně složité. Člověk totiž při jeho psaní chtě nechtě musí být ovlivněn vším tím humbukem, který se kolem této knihy a samotné Gábiny rozpoutal. Nezbývá mi tedy než se samostatně vyjádřit ke třem na jedné straně provázaným, ale z mého pohledu nutně odděleným věcem. 1) K samotné knize 2) ke Gábině jako člověku 3) společenskému poprasku, který to vyvolalo.

1) Samotná kniha je přesně tím, co jsem od ní očekával. Je to jednoduchá, nijak literárně kvalitní, ale lidsky přístupná záležitost, která vychází s deníkových zápisek autorky. Je překvapivě otevřená, v mnoha ohledech kontroverzní a určitě bych se nedivil tomu, kdyby na jejím konečném výstupu neměl vliv nějaký zkušený marketér (pan Koukal zřejmě). Současně ale také cítím, že toto marketingové opentlení je skutečně pouze opentlením, nikoliv samotným obsahem. Ten je nepochybně přímou výpovědí Gábiny. Tato výpověď je bohužel trochu chaotická, respektive mi to připadá jako když se vylijí emoce na papír. Chybí tomu nějaké zarámování do příběhu nebo alespoň do nějakého smysluplnějšího vyústění. Sledy událostí, pocitů, příběhů, lidí... ale ústí to v něco, kromě toho, že pochopíme, že to neměla v životě jednoduché? Necítím z toho žádné poselství, žádný verdikt. Jen takovéto, podívejte, tohle jsem prožila, hrůza co... Navíc tam jsou ony kontroverzní momenty, někdy i konfrontační tón vůči dalším (a veřejnosti známým) lidem. To se pak nedivme, že to vyvolá společenskou smršť. Je pak otázka jestli to byl záměr... dle mého ano, i když asi ne od Gábiny. Výsledkem každopádně je, že knihu pozitivně hodnotí ti, kteří se s tím emočně ztotožní (nasají ty emoce z knihy) a na ty druhé, kteří toto neprožijí.

2) Pokud jde o samotnou Gábinu, tak ten název knihy opravdu sedl. Je JINÁ. Díval jsem se na některé rozhovory, které po vydání knihy poskytla a přišlo mi, že je z toho všeho nesvá, často ani přesně nebyla schopna říci o co ji vlastně šlo. Přijde mi, že celý ten cirkus k ní prostě nepatří, že na to není osobnostně stavěna. Tu knihu asi fakt chtěla napsat, ale myslím, že nechtěla aby to proběhlo takto. O to horší, že s ní je evidentně do určité míry manipulováno a to směrem, který ji ničí. Samozřejmě však nelze než neříct, že její sportovní výsledky byly famózní a musíme k ní v tomto mít maximální respekt, bez ohledu na to vše, co se teď děje.

3) Jak už vyplývá z toho všeho co jsem napsal výše, domnívám (čistě dle mého názoru), že celý projekt knihy Gabriely Koukalové byl zneužit k čistému marketingovému vysávání peněz z jejího jména. Upřímná touha Gábiny říci svoje pocity, svůj životní příběh bohužel nebyla uchopena někým, kdo by citlivě a přitom s literární schopností tento její příběh převedl do něčeho skutečně prospěšného. Do něčeho, kde by bylo evidentně vidět, že to Gábinu posílilo, nikoliv oslabilo. Bohužel to však jen ukazuje širší problém bulvarizace a komercializace našeho veřejného prostoru, kdy je z jedné z nejnadějnějších českých sportovkyň a z citlivé a "jiné" ženy učiněna jen marketingová značka - JINÁ GABRIELA KOUKALOVÁ (kupte).

32 10.05.2018

Musím říci, že jsem před čtením moc nevěděl o co půjde, ačkoliv jsem před dávnými léty viděl film, vůbec mi v hlavně neutkvěl. Představoval jsem si náročný psycho-horor ve sci-fi kulisách, ale výsledek je dost jiný. Sci-fi složka zde není pouze kulisou na pozadí, ale je všudypřítomnou podstatou. Příběh není "strašidelný", ale hluboce lidský a emocionální. Knihu bych rozdělil do třech částí, prví část, která sahá cca po polovinu knihy rozvijí hlavní děj, má spád a velmi mě bavila. Kontakt s naprosto odlišnou formou vědomí (?), psychologické vyrovnávání se hlavního hrdiny s "hostem" a originalita celé atmosféry knihy mě doslova pohltily. Následně Vás však kniha zahltí kapitolami (o Solaristice, popisu oceánu), které ačkoliv člověk musí obdivovat autorovu fantazii, prostě nejde úplně pojmout a přiznám se, že jsem v nich hodně přeskakoval. Konečná fáze knihy je pak hodně diskutabilní, protože opravdu nedává příliš odpovědí, na které člověk čeká a nechává knihu jaksi neuzavřenou. Mě však přišla skvělá! Ano neuzavírá příběh a rozuzlení postav, ale nabízí pochopení. Pochopení naprosté malosti a bezvýznamnosti člověka v tváří tvář kolosálnosti vesmíru a jeho zákonům. Nikoliv však v nihilistické skepsi, ale v opravdovém smíření. Takže... Nehledejte zde příběh, který zhltnete jako malinu, nečekejte zde "hollywoodské" sci-fi bejkárny pro nemyslící oběti konzumního vyprázdněného života. Zde najdete skutečnou hloubku a nakonec i pochopení. A za to tuto knihu cením, i přes ty výše uvedené pasáže.

16 13.09.2017

Brilantní práce, které není co vytknout. Petr Čornej potvrdil svoji pozici jednoho z nejvýznamnějších historiků a vytvořil dílo, které mohu bez nadsázky označit za jeho opus magnum. Já osobně historik nejsem, ale Jan Žižka a husitství obecně mě vždy přitahovali. Na knihu jsem se tak velmi těšil a moje očekávání bylo naplněno vrchovatě.

První, co bych zdůraznil je čtivost, která je pro historické dílo tohoto typu zásadní z hlediska širší přístupnosti. Autor se sice nebojí používat i archaičtější styl jazyka, ale v zásadě jsem neměl problém s porozuměním. Občas mi dali zabrat ty pasáže z různých kronik či listů psané tehdejším jazykem (avšak současným písmem), ale když se člověk soustředil zas takový problém to nebyl. Některé archaičtější obraty mě pak přímo bavili (např. místo "Žižka pobýval", "Žižka dlel").

Druhou věc, kterou bych chtěl zmínit je, že ačkoliv jsem věděl, že o Žižkovi zas až tolik zpráv nemáme, přesto mě taková míra absence dobových zdrojů překvapila. Kromě vojenského řádu a několika spíše úředních listin, navíc přepsaných jeho písaři od Žižky přímo nemáme nic a i zpráv od jeho současníků moc není a tak obraz nejslavnějšího vojevůdce té doby čerpáme spíše z interpretací pozdějších autorů, kteří svůj pohled často zkreslovali podle toho, na které straně sporu stály. Získat jakž takž objektivní a ucelený pohled na Žižku se tak zdá téměř nemožné a o to více oceňuji Petra Čorneje, který to v míře soudobého poznání dokázal.

Petr Čornej v jednom rozhovoru řekl, že tuto knihu psal s Biblí v ruce a je to vidět. Právě schopnost autora "vcítit se do doby" je dle mého největší předností tohoto díla. Většina autorů vyprávěla Žižkův příběh prizmatem své doby a většinou do něho promítala i své politické, náboženské nebo společenské představy. Žižka tak byl jednou zloduch a vrah, jindy zase národní hrdina nebo pro změnu revolucionář utlačovaného lidu. Čornej maluje Žižkův obraz barvami jeho doby, jeho chování a činy, stejně jako chování a činy jeho okolí hodnotí z pohledu tehdejší zbožnosti, tehdejší každodennosti a tehdejší logiky jednání lidí. Kéž by i řada jiných dnešních historiků byla tohoto přístupu schopna.

Jsem také rád, že autor zasadil Žižkův život do širokého rámce tehdejších událostí, neboť jen tak můžeme jeho činnost lépe chápat. O samotném vojevůdci by na základě uvedené mizerné zdrojové základny šlo knihu napsat možná na 50 stránek, ale právě kontext dodává jeho příběhu smysl.

Na závěr... Jana Žižku považuji za jednu z nejvýznamnějších osobností našich dějin. Přes jeho rozporný život a často kruté skutky se nesmazatelně zapsal do našeho povědomí a je pro mě zdrojem národní hrdosti. Osobnosti jeho formátu má každý národ a velké osobnosti vždy štěpí. Přijde mi však trochu nešťastně typické pro náš národ, že jsme schopni těmto osobnostem dávat nálepky podle právě převládající ideologické konstalace. Tyto nálepky ale nejsou nic jiného, než pocit méněcennosti před vlastní minulostí. Jsem rád, že Petr Čornej není historik, který lepí nálepky...

15 26.02.2021

Stejně jako mnoho čtenářů přede mnou jsem čekal trochu něco jiného. Ale popravdě nelituji jediné vteřiny, které jsem nad knihou strávil. Začátek knihy mě ihned vtáhl do děje a charakter apokalypsy, která není plná zombíků nebo mutantů (a trifidi jsou zde spíše okrajový problém) mě plně vyhovovala. První část knihy věnující se holému přežití, každodennímu vnitřnímu boji je velmi záživná a dobře se čte. Druhá polovina knihy, přecházející více do filozofické roviny již na záživnosti trochu ztrácí, ale nabízí mnoho zajímavých úvah o člověku i společnosti. Ve výsledku nelze než knihu hodnotit plnou palbou, o to víc při vědomí, kdy kniha vznikla a jak revolučně tehdy musela působit.

15 14.06.2017

Pro dnešní čtenáře bude možná trochu zklamáním absence dívčí hrdinky s lukem a chlapeckého prince s upířími zuby. Jak sleduji tuto diskuzi tak jednoduchá bezduchost všech těch divergencí, twilightů a dalších náctiletých hovadin si zřejmě vybírá svoji daň. Hold červená knihovna ve fantasy kulisách je dnes více, než geniální imaginace JRRT, barvitý a do detailu propracovaný svět, hluboký a mimořádně silný příběh. Ano i já bych možná přivítal trochu více akce a méně popisu zvyklostí v Kraji, ale nic to nemění na tom, že tento stavební kámen fantasy žánru nelze hodnotit jinak než plnou palbou.

15 01.06.2015

Nebudu se rozepisovat o literárních a myšlenkových kvalitách této knihy, protože to už zde bylo popsáno mnohokrát a jen bych to opakoval. Vyzdvihnu tedy spíše tři detaily, které mě zaujaly:
1) Co se autorovi opravdu povedlo bylo v podstatě převyprávět postmoderní koncept pravdy v křesťanské filozofii a teologii tak, aby z toho vyšlo přesně to, co autor chtěl, tedy, že vlastně nic jako pevná a uchopitelná pravda neexistuje. Jsem do určité míry kritikem tohoto postmoderního konceptu, ale to, jak to autor podal muselo nejednoho bigotního katolíka naštvat (pokud to tedy pochopil). :D
2) Čtenářsky mě zaujal závěr. Byl opravdu intenzivní, mrazivý a strhující. Škoda, že byl oproti zbytku knihy velmi krátký. Myslím, že některé pasáže šli osekat právě ve prospěch závěru a třeba i lepšího vysvětlení finální detektivní pointy (ta byla opravdu dobrá, ale přišla mi příliš rychle seknutá).
3) Mám v literatuře i filmu rád interakce mezi geniálním učitelem a tápajícím žákem, který je ale svým způsobem pro učitele nezbytným katalyzátorem vlastních myšlenek. Tuto roli zvládli Vilém a Adson na jedničku a během čtení jsem si k nim vytvořil čtenářský vztah, který mě udržel u knihy i přes řadu rozvláčných pasáží.

Výborný psychologický horor, který klasicky v Kingovském stylu staví na pomalu houstnoucí atmosféře, zapamatovatelných postavách a celém tom konceptu zla ovládajícím hotel odříznutý od civilizace. Je pravda, že mi to místy přišlo moc natahovaný (hlavně první půlka knihy) a naopak místy bych pár stránek přidal (závěr, víc času bych věnoval "objevování" záhad hotelu), ale to jsou jen drobné nuance, které nijak nekazí celkový zážitek. Knihu určitě doporučuji všem milovníkům temné atmosféry.
Ještě se zmíním o srovnání s filmem. Film patří mezi mé oblíbené žánrovky, a tak mě celkem překvapil rozsah rozdílů s knihou. Film i kniha sdílejí celkový koncept, ale v jednotlivých svých částech se poměrně výrazně liší. Jsou to jakoby dvě rozdílné a originální strany téže mince. A to není chyba, právě naopak. Jak film, tak kniha nabízejí určitý jiný úhel pohledu na ten samý koncept a byla by nuda, kdyby film pouze vizualizoval obsah knihy.

14 02.04.2021

Ne tak čtivé, ne tak emočně silné jako 1984, ale svým obsahem zásadnější pro dnešní svět. 1984 byl román varující před nebezpečími totalitních režimů 20. století, tato kniha varuje před tím, čím jsme dennodenně obklopeni dnes, konzumní a zábavní společností, která rozkládá základní morální hodnoty.

14 28.09.2013

Je těžké se s touto knižní sérií rozloučit. Ke všem postavám jsem si vybudovaný silní vztah, těžko jsem snášel jejich smrt v příběhu, prostě jsem byl světem Geralta z Rivie pohlcen. Zakončení se dle mého názoru povedlo, ačkoliv možná více než kdy dříve člověk bojoval s nepřehledností a rozházeností děje, který přes to všechno logicky směřoval ke svému cíli. Rozhodně tak nejde o bezchybnou knihu, ale za to všechno, co jsem díky čtení celé série prožil, dávám finální plné hodnocení.

Druhý román opouští "zaklínačskou" linku a stále více se začíná podobat Hrám o trůny. Velká politika králů, čarodějů i různých lokálních postaviček rámuje příběhové pozadí, na kterém se začínají osudy hlavních postav stále více rozcházet. Na jednu stranu mě vytrácející se kouzlo dřívějších zaklínačských knih mrzí, na druhé nemohu říci, že by mě nový směr příběhu nebavil. Jednak politické hrátky a machinace mě docela baví, druhak si myslím, že Sapkowski rozehrál tuto hru velmi dobře, srozumitelně a logicky. Navíc kniha rozumně kombinuje akční a spíše mluvící pasáže, různá zajímavá místa i postavy, takže jsem neměl pocit monotónnosti. Závěrečná silná pasáž s Ciri navíc dodala knize zcela novou dynamiku a mě i přesvědčila, že mám dát nakonec plné hodnocení.

Ano, jde o těžkou, tíživě popisnou a místy nepřehlednou četbu. Ale ta atmosféra! Ta imaginace! A ty emoce! Musím říci, že jsem knihu poprvé četl asi před 8 lety a ač mě již tehdy velmi zaujala, tak jsem se nepřekousl přes první polovinu a v záplavě čtivějších titulů knihu odložil. Stále mi však zůstávala v paměti a když jsem v knihkupectví viděl nové vydání, tak jsem si řekl, že to zkusím znovu. Ó jak dobře jsem udělal.
Napodruhé jsem si totiž četbu užil od začátku do konce. Rozhodně je třeba říci, že nejde o literárně bezchybný počin. První polovina knihy má pomalé tempo, příběhová linie se mezi první a druhou částí knihy moc silně neprolíná, některé menší příběhové linky jsou slepé. Po celou dobu Vás autor zasypává množstvím pojmů a jmen, která si těžko zapamatujete. Orientace ve městě je i přes mapu, která je v knize přítomna velmi složitá.
Všechna tato negativa však přebíjí naprosto úžasný Nový Krobuzon, dobře napsané postavy a příběh v druhé půli knihy. Špína, chudoba, rozklad (materiální i morální) doslova dýchají z knihy ven. Autor stvořil svět, ve kterém by asi nikdo žít nechtěl, ale který mě doslova hypnotizoval (jako ty psychomůry). Důležitá je role ústřední postavy Izáka, která je zvládnuta skvěle a je silným pojivem celé knihy. Ale i celá řada dalších postav je velmi dobře napsána (Jagharek, Multi, Tkáč...), některé jsou trestuhodně málo využité. Příběh přes výše uvedenou mírně chaotickou propojenost svých linií nakonec vyzněl alespoň pro mě skvěle a i když bych si dokázal jeho strukturu představit i jinak, ve svém jádru byl naprosto vynikající.
Rozhodujícím znakem, proč přes četné vady na kráse dávám plné hodnocení je to, že se mi jednoduše tato kniha vryla pod kůži. Už po prvním neúspěšném čtení, kdy jsem to nedokončil jsem měl potřebu se ke knize vrátit, jaksi mě k sobě táhla a teď když jsem ji konečně dočetl vím proč. Prostě mě dostala...

13 22.12.2019

Tato kniha nabízí vše, jen ne touhu dočíst ji do konce aneb hezky napsaná nuda.

13 21.07.2015

Kniha mě od začátku zaujala svoji atmosférou. A to ať už jde o hlavní postavu potácející se na rozhraní reálného a snového světa, nebo o atmosféru pražského ghetta 19. století. Nemůžu sice říci, že by mě kniha pohltila, dokonce tam byla i řada celkem se vlekoucích pasáží, ale nikdy jsem ani na vteřinu neměl chuť ji nedočíst. Celkem mě překvapil závěr, který prakticky přetočil celé chápání předchozího děje. Za to pochvala autorovi, který celou dobu umně skrývá podstatu celého příběhu.
K názoru, že je kniha antisemitská se nepřikláním. Je potřeba vnímat knihu datem jejího vzniku a nikoliv dnešníma očima. Kniha sice obsahuje tradiční protižidovské stereotypy ale současně i obdiv k židovské víře a mystice. Mnohé židovské postavy jsou v knize vnímány pozitivně. Nejedná se tedy o antisemitskou knihu ale o knihu jejíž autor neměl korektnost, kterou si společnost vypěstovala až po druhé světové válce.

12 06.01.2024

Po vydání knihy Jean-Claud Michéa - Tajnosti levice se u nás rozhořela celkem široká debata levicových intelektuálů reprezentovaných na jedné straně autory jako Barša, Slačálek a dalšími autory, především okolo Deníku Referendum a Alarmu, kteří obhajují spolupráci levice s liberalismem především jako prevenci možné "nacionalizace" nebo až "fašizace" levice. Na druhé straně tu máme autory tzv. konzervativního obratu levice, kteří jsou i autory této knihy. Svůj pohled jsem již popsal v komentáři ke knize Tajnosti levice, ze kterého vyplívá, že stojím na straně spíše autorů této nové knihy a budoucnost levice vidím opravdu v odtržení od liberalismu.
Vypíchnu tři základní teze, které se v této knize prolínají a které považuji za nosné.
1) Je třeba rehabilitovat národní stát jako základní jednotku politiky a přestat doufat, že budoucnost levice leží v nadnárodních institucích. Národní stát je jediná jednotka, kde je levice schopna bojovat s nadnárodním kapitálem a realizovat svůj program. Politika levice musí jít zdola (z regionů, z národních států) směrem nahoru (EU). Nikoliv naopak.
2) Globalizace není prostředí pro levicovou hospodářskou politiku, což snad od 80. let není nutné nijak zvlášť vysvětlovat. Úkolem levice je tak boj proti globalizaci a vytváření národních ekonomických struktur (lokální ekonomiky, podpora těch podniků a podnikatelů, kteří vytvářejí hodnoty a platí daně u nás, nikoliv v daňových rájích či podpora ekonomické soběstačnosti - nikoliv autarkie).
3) Poslední bod je uvědomění, že emancipace, která je přirozeně pro levice důležitá má své jasné hranice. Emancipaci nelze posouvat za hranici Společnosti, zatlačovat lidi do svých individuálních bublin, ve kterých není možné levicovou politiku realizovat, pokud ji nechceme redukovat na stále nové kulturní boje.
Budoucnost levice bez liberalismu je dobrým výkopem pro obrodu levice. Kvituji, že je psána srozumitelně, má jasný přesah k reálnému politickému programu a dává prostor širokému spektru autorů. Nevýhodou je, že je psaná poměrně horkou jehlou a nejde do hloubky. Doufám, že v budoucnu někdo vydá knihu, které základní teze více argumentačně vyfutruje a teoretické podloží. To už je ale na jiný žánr.

12 26.04.2021

Docela mě pobavilo, když na vejšce všichni o této knize mluvili jako o zjevení pravdy, ale na konci semestru ti samí lidé vyzdvihovali všemožné evaluace a dotazníky hodnotící vyučující a předměty, což je jedna z věcí, kterou kniha kritizuje. Liessmann má samozřejmě pravdu, ale lze se současným stavem něco dělat?!

12 15.01.2015

Výborná kniha o naší společnosti, politice i ekonomice, která je psaná z liberálně-levicových pozic. V mnohém nastavuje nové úhly pohledu na řadu našich problémů a odhaluje ony slepé skvrny, které jsou v našem mediálním prostoru zakryty mnohdy povrchním hašteřením bez snahy o hlubší řešení problémů. Nebudu se příliš rozepisovat o kvalitách této knihy, protože to činí v podstatě všichni komentátoři níže, zdůrazním pouze pro mě hlavní bod, a to že autor opravdu nezůstává uzavřen v bublině převládajícího liberálního narativu ala Tabery, Pehe, Pithart, Halík atd., kteří se z morálního stupínku pohoršují nad českým národem jako nenapravitelnou a nesvéprávnou entitou, kterou může vyléčit pouze osvícená liberální elita s Havlovým srdíčkem v klopě. Prokop velmi dobře ukazuje, že naše problémy nejsou v nějaké morální nedostatečnosti národa, ale v konkrétních, reálných problémech, ve kterých musí mnoho lidí žít. Dovolte mi však zaměřit Vaši pozornost i na dvě slepé skvrny v knize Slepé skvrny :D
Celá kniha je v podstatě psána na základě výstupů z průzkumů veřejného mínění. Pohled na svět optikou lidí a jejich názorů je velmi důležitý, ale současně nás vystavuje riziku, že si autor přizpůsobí realitu svému vlastnímu vidění světa. Tím, které výzkumy použije, které naopak nepoužije, jak je interpretuje apod.. Všiml jsem si, že sice Prokop uvádí i průzkumy, které jdou proti jeho myšlence, ale téměř vždy je současně shazuje komentováním jejich metodologické chybnosti či nedostatečnosti, což ale nijak důkladně nevysvětluje. Nemyslím si, že by Prokop postupoval účelově, je to člověk s asi největší znalostí toho, co si naše společnost vlastně myslí, ale přesto jsem měl při čtení pocit, že si autor realitu ve svůj prospěch občas ohýbá.

Ve druhé kritické připomínce půjdu trochu proti svému tvrzení v úvodu, kde autora chválím za vystoupení z liberální bubliny. Myslím si totiž, že z ní vystoupil pouze na půl a že pro ještě hlubší analýzu naší společnosti musíme udělat i krok druhý. Prokop ve své knize oprávněně zaměřuje svoji kritiku proti tzv. novému populismu (Zeman, Babiš, Trump, Johnson…). Říká, že nový populisté využívají emoce, šíří fakenews a vymezují se proti elitám stylem „my vs oni“. Ano je to pravda, ale nedělá náhodou druhá strana to samé? Populisté straší migrací a EU, liberálové Ruskem, Čínou. Populisté se vymezují proti kulturní elitě, liberálové proti průměrnému Čechovi a jeho předsudkům. Jedni myslí, že za všechno může Kalousek, druzí, že za všechno může Babiš. Výstupem knihy Daniela Prokopa pro mě je, že na jedné straně jsou zlí populisté, kteří dělají zlou politiku a na druhé straně jsou dobří liberálové (ať ti levicový nebo pravicový), kteří pouze používají špatnou strategii ve volbách. Nejsou však populisté a liberálové pouze dvěma stranami stejné mince? Neměli bychom si spíše přiznat, že problémem je dnes politika jako taková, politika řízená sociálními sítěmi, mediálními a korporátními konglomeráty, které z vážné debaty o politice udělaly cirkusový spektákl?

11 04.01.2022

První román, který vytváří jakési podhoubí celého příběhu, který bude následovat v následujících knihách. Oproti povídkovým knihám to bylo místy trochu rozvláčné, každopádně četlo se to opět velmi příjemně a po celou dobu jsem se bavil. Velmi dobrá byla pasáž s Yarpenem Zigrinem a také pasáže s Marigoldem a Riencem. Bavila mě také vysoká politika, která se do příběhu začala postupně vkrádat. Naopak pubertální Ciri mě místy nesedla, ale nebylo to nic, co bych nepřežil. Těším se na další díly.

11 16.11.2021

Kniha rozhodně není příliš čtivá a prospělo by jí i trochu zestručnit, protože některé teze se opakují, každopádně jde o velmi podmětnou knihu, která nabízí řadu důležitých myšlenek pro pochopení stavu současné společnosti i jednotlivce. V naprosté většině nelze než s autorem souhlasit. Určitě knihu doporučuji minimálně prolistovat (čemuž napomáhají krátké a v zásadě nezávislé kapitoly, do kterých je kniha členěna). Mám jen 2 obecné kritické poznámky:
1) Autor působí velmi pesimisticky a především fatalisticky. Vyznívá tak, že nastavené trendy jsou nezvratné a neúprosné. Dle mého nebere v potaz schopnost člověka vytvářet si určitou imunitu. Tato imunita se může projevovat už jen snahou o vymanění ze světa "on-line" (stále více lidí např. vůbec nepoužívá sociální sítě) nebo jen tím, že si člověk uvědomuje hrozby digitálního světa (nikoliv jen bezpečnostní ale i psychické) a dle toho jedná. Člověk dle mého dokáže v digitálním světě přežít i bez vyhoření. Další imunitní reakcí, kterou bohužel zatím využívají spíše političtí obchodníci ze strachem je snaha člověka hledat v digitálním moři rozpuštěných Já nějaké identitární kotvy. Myslím, že je velkým úkolem dneška směřovat toto hledání identitární kotvy do "bezpečných přístavů" tak, abychom se vyhnuli různým vypjatým nacionalismus, rasismům apod...
2) Z autorova psaní má člověk pocit, jako by dnešek (respektive budoucnost) byla nějak mimořádně špatná, zlá, "nežitelná" a především horší než minulost. Myslím, že to tak není, a že nikdo ve skutečnosti ani návrat do minulosti nechce. Řešit tyto problémy je stále příjemnější než řešit problémy, které měli lidé v průběhu 20. století i dříve. Vstupujeme prostě a jednoduše do nové éry, která je kvalitativně jiná, než jaká byla minulost a je jen na nás zda skončíme v diktatuře pozitivity a sebekontroly, nebo jen ve svobodnější a efektivnější společnosti. Jedno je však jisté, ráje na zemi se asi nikdy nedočkáme, takže vždy budou problémy, se kterými budeme muset bojovat.

11 25.12.2018

Kniha o politice, pletichách, šílenství a velkoleposti antického Říma a jeho vládnoucí struktuře vyžaduje nutně jednu věc... čtivost. A to pan Graves zvládl opravdu mistrně. Kniha vás zavalí množstvím jmen a událostí (nemusím zdůrazňovat, že základní orientace v historii počátku římského císařství určitě pomůže), ale vše je podáno takovým způsobem, že to čtenář při troše snahy musí zvládnout. Skvěle vykreslené postavy a jejich osud vás prostě nepustí, vtáhne a nutně vyvolá emoce. Je to trochu jako Hra o trůny, akorát na reálných základech. A ten závěr s Caligulou... člověk neví jestli se má smát nebo být šokovaný, že se něco takového v historii opravdu dělo. Každopádně nezbývá než znovu ocenit autora a doporučit tuto knihu všem zájemcům o antický Řím, ale nejenom jim.

Velmi dobrá historická práce pana Macháčka, postavena na opravdu hutné zdrojové základně, oproštěná od hodnotících soudů. Co velmi oceňuje je čtivost. Trochu jsem se bál, že mě čtení této knihy znaví, ale nikoliv, dočetl jsem ji poměrně rychle a bavila mě.
Jediné, co mě trochu mrzelo byl omezený prostor, který kniha věnovala Husákově vrcholovém období v 70. a 80. letech. Ale chápu, že zdrojů (hlavně těch z ruských archívů) není tolik, kolik by si člověk myslel.
Jsem z generace, která se narodila až v samotném závěru Husákovi kariéry. Mám tak již odstup od doby jeho panování a nemám potřebu sklouzávat k nějakým příkrým soudům. Naopak stále více vnímám a chápu kontext, ve kterém Husák vyrůstal a který ho formoval ke komunistické myšlence. Po hospodářské krizi let 30. a hrůzách války let 40. byl příklon mladé generace, intelektuálů a umělců ke komunismu poměrně pochopitelný. Jak celý experiment komunismu dopadl víme všichni. Dneska je Husák a období komunismu jakýmsi fackovacím panákem, kterým si snažíme léčit své mindráky a neúspěchy. Různé oslavy 17. listopadu, korza národní a svíčkové průvody, již dávno vyprázdnily svůj obsah a staly se pouze jakýmisi manifestacemi, kde se lidé utvrzují, že stojí na té "správné straně". Současná mladá generace, která tolik deklaruje svůj antikomunismus, si poněkud nevšimla, že zrají podmínky podobné těm, které komunismus přivedly k moci. Znovu bojujeme za Spravedlnost (klimatickou, genderovou…), znovu přijímáme politické závazky, které jdou mimo ekonomickou realitu, znovu se snažíme změnit svět. Symboly a cíle jsou jiné, ale princip je stejný. Husákův život a tato kniha je tak pro mě nejen exkurzí do minulosti, ale také trochu pochmurnou předzvěstí budoucnosti. Budoucnosti nových Husáků, kteří nás se svojí inteligencí, touhou po moci a možná i upřímným přesvědčením, doprovodí do nové totality, jejíž výhonky již můžeme okolo sebe pozorovat.

9 02.06.2022