Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V knize Teorie nevzdělanosti, jejíž aktuálnost a také brilantnost se setkala s velkou odezvou hned po vydání v roce 2006, autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím víc se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ztrácí vědění a vzdělání hodnotu, a jak uzavírá autor, „kapitalizace ducha“ ústí v nevzdělanost. Rakouský filozof, esejista a publicista, profesor vídeňské univerzity Konrad Paul Liessmann (1953) byl v Rakousku v lednu 2007 vyznamenán titulem „Vědec roku 2006“....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36583/big_teorie-nevzdelanosti-omyly-spolecno-WjH-36583.jpg 4.4134
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie, Vzdělávání

Vydáno: , Academia
Originální název:

Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft, 2006


více info...
Nahrávám...

Komentáře (17)

Kniha Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění

Gimli
09. března

Mrazivě aktuální a pravdivé čtení. Škoda, že patrně jedinou možnou cestou ven je jít do politiky mezi ty psychopaty, kteří za to můžou.

Camelot
16.08.2021

Když jsem před časem dočetl tuto knihu, „vyskočila“ mi z facebooku zpráva lokálního média prezentující mimořádný úspěch stejně lokální veřejné vysoké školy. Perex zprávy začal větou: Škola XY „patří mezi čtyři nejlepší české vysoké školy, na nichž nejlépe dokážou skloubit výzkum, výuku a vzdělání.“ Načasování nemohlo proběhnout lépe. Zpráva a to co stojí v jejím pozadí – projekt mezinárodního rankingu univerzit a vysokých škol „U-Multirank“ -, velmi dobře dokumentují to, o čem Liessmann ve své knize mimo jiné píše. Tím je honba za žebříčky univerzit postavená na pohybných a v praxi obtížně využitelných kritériích a tlak na tvrdé výkonnostní ukazatele, jehož důsledkem je nivelizace vzdělávacích a vědeckých schopností jednotlivých univerzit. (Ostatně stačí si stáhnout zprávu Multirank 2020 a projít si metodiku hodnocení a výsledky 15 českých škol, které se projektu „účastní“.)
Ale zpět ke knize. Lieissmannův esej není úplně dovolenkové čtení. Ve své podstatě je nezáživný s odtažitým tématem – máme přece tolik důležitějších problémů. Možná bychom byli překvapení, kdybychom zjistili, že některé z „důležitějších problémů“ jsou vyvolány nekompetentními lidmi s širokými rozhodovacími pravomocemi (koneckonců situace kolem Covid-19 je dosti výmluvná). Je To ale důležité čtení pro ty, kteří na akademické půdě působí jako studenti nebo jako kantoři. Té knize už je 15 let, ale z hlediska aktuálnosti jí ten čas neubral ani trochu.


KapitánSmrt
08.11.2019

Toto by měla být povinná četba pro všechny ty ministry školství, poradce, experty na vzdělání, ale i děkany a rektory. Hodně nelichotivá úvaha na téma selhávajícího školství. Jakožto dlouholetý student jsem ony lapsy v systému mnohokrát zažil na vlastní kůži. Bohužel, jak se zdá, poučení nulové, žádné.

leny.wood
06.11.2019

Pro mě místy hodně těžce napsáno, ale když jsem do toho dala pořádnou dávku soustředění... Přečtení stálo za to, nikdy jsem se nad popsaným nezamýšlela, dost mi to rozšířilo obzory.

los
29.05.2019

špagetový systém zabíjí i naše univerzity

suoregnad
18.09.2018

Jedná se o relativně těžkou četbu. Autor však obratně popisuje problémy dnešní společnosti "vědění"

georgearrow
09.06.2018

V současné době čtu knihu od F. Zakarii Obrana liberálního vzdělání. Komplementární čtení. Náš vzdělávací systém si žádá změny, nikoli však k horšímu. Premýšlejte komu a na jak dlouho svěřujete své děti... Vzdělat člověka a obdělat úhor je dost podobné, také musíte orat, sít a vláčet...

Benedikt
30.11.2019

Prvý krát sa mi uvedená kniha dostala do rúk ešte v roku 2009, pričom môžem povedať, že v tej dobe bola pre mňa táto kniha niečo ako vytriezvenie, či skôr roztvorenie očí. Oceňovaná kniha, ktorá svojho času rozprúdila diskusiu „poboloňskej“ epochy vzdelávania je z určitého pohľadu aktuálna naďalej.

Skôr názorová esej ako vedecká práca predstavuje svojou skladbou, štýlom a obsahom pomerne horúcim materiálom, ktorý je mimoriadne čítavý a myšlienkovo mimoriadne podnetný. Sila tejto práce je v tom, že pomerne obsiahlu tému podáva širšiemu publiku zrozumiteľne, provokatívne a pritom priamo. Liessmann popisuje „epochálne zlyhanie“. Na podklade známych eufemizujúcich hesiel celoživotné vzdelávanie, excelentnosť, kompetencie či skills potrebné pre pracovný trh, manažment vzdelávania, práca s informačnými technológiámi a taktiež prieskumov OECD, PISA, Boloňského procesu či reforiem vzdelania, ktorými poukazuje na nahlavupadnutosť nášho prístupu ku vzdelaniu. Ako najjednoduchšie vysvetlenie obsahu by bolo konštatovanie, že: „pri otázke vzdelávania najinteligentnejších sme počúvali najhlúpejších“. Takéto zjednodušenie by však dehonestovalo Liessmannov prístup.

Liessmann sa zamýšľa nad vzdelaním od Humbolta a pomerne trefnými citáčnými doplnkami a ostrým jazykom presne vypichuje problém súčasného nevzdelania.

„Pri veľmi vysokom stupni produktivity sa technická racionalita môže stať záležitosťou menšiny“(P. Kondylis). Pokusy o určenie rozsahu vzdelania pomerne príkro zhrnul cez Nietzseho, ktorý chápe „najvšeobecnejšie vzdelanie je proste barbarstvo“ pričom cieľom má byt výučba jasného myslenia, opatrnému úsudku a kozekvenčným záverom, nie len preto „skutočne klasické vzdelanie je niečo tak neslýchane ťažké a vzácne a vyžaduje tak mnohostranné nadanie, že sľubovať toto ako dosažiteľný cieľ gymnázia je možné len s veľkou dávkou naivity alebo nehablivosti“.

K absolútnemu zblázneniu akademického sveta za rebríčkami, caretovanými časopismi, citáciámi atď. pripomína Schillerove rozdelenie učencov na dve skupiny. Do prvej patrí ten, kto hľadá pravdu a ide mu o poznanie pravdy pričom do druhej s istou dávkou opovrhnutia patria tí, ktorým nejde o hodnotu pravdy ale trápi ich ohodnotenie ich činnosti.



Boloňský proces považuje Liessmann za totálnu frašku. Už samotný názov kapitoly vystihuje jej obsah. „Boloňa – prázdnota európskeho vysokoškolského priestoru“. Liessmann tiež podsúva a vysvetľuje zmenu paradigmy vzdelávania, kde bol žiak predmetom a zároveň cieľom vzdelávania. Výsledkom vzdelávania mal byť morálny, odborne zdatný jedinec, ktorý svojimi postojmi formuje aj svoje okolie. Vzdelanie takéhoto jednotlivca je samozrejme mimoriadne náročné jednak na látku ako aj personálne obsadenie. Súčasná snaha o dehumanizáciu vzdelania si preto vystačí s kurzami či certifikátmi, ktoré najlepšie vystihuje power-pointová kultúra nevzdelania. Cieľom nie je svojbytný, samostatne mysliaci občan, ale lacná a kvalifikovaná pracovná sila.

Liessmann záverečnou kapitolou „Skončime s reformou vzdelania“ pristupuje s veľmi cielenej ale vlastne aj oprávnenej kritike z každej strany útočiaceho slovného obratu „reforma vzdelania“. Ako je u Liessmanna zvykom ozrejmuje historický pohľad na slovo reforma, pričom tým deklaruje krkolomnosť vývoja obsahu tohto pojmu. Slovo reforma je však v súčasnosti úzko spojené s ďalšími eufemizmami ako výzva do budúcnosti, šanca pre budúcnosť atď. Z určitého pohľadu je cieľom reformy navodenie „reformného stavu“ ako samotného cieľa. Mantra „stále vpred a ďalej“ teda pobáda k neustálej činnosti, ktorá sa neustále pozerá vpred lepším zajtrajškom. Cieľ tohto snaženia však z hľadiska obsahu reforiem nehrá rolu a je de facto bezpredmetný. Ako skúška správnosti môže slúžiť fakt, že do súčasnosti neprebehla komplexná debata na tému, čo je to vlastne vzdelanie, ako má prebiehať, čo má byť jeho účelom, či má mať vzdelanie vôbec účel, čo je v jeho pôsobnosti apod.. Bez zodpovedania fundamentálnych otázok nie je možné považovať „kecy“ o potrebách trhu (ako keby sme ich vedeli stanoviť v horizonte 10, 20, 30 rokov) či skills a kompetenciách žiakov a študentov za serióznu ponuku k dialógu. Spoločenský diskurz vytvoril dopyt po reforme vzdelávania, teda akejsi potreby, ktorá má šmahom ruky odstrániť problémy „konkurencioschopnosti“ a zamestnateľnosti atď. Na druhej strane nie sme schopný určiť čo majú deskriptívne metódy popísať. Uvedené zmietanie nás odsudzuje do procesu permanentnej reformy, kedy sa už musí reformovať to čo reformované bolo, lebo až reforma odstráni nedostatky predošlej reformy. Liessmann popisuje reformného ducha za súčasnú ideológiu západných krajín. V zásade s ním nemožno nesúhlasiť nakoľko tých, čo sú za reformu sú pokrokoví a úžasní pričom tí, ktorí za reformu nie sú, sú de facto protireformný a sú nepriateľmi reforiem. „Reforma pre reformu samozrejme žiadne dôvody nepotrebuje“. „Reformný proces je tou najlepšou možnosťou ako ochromiť akékoľvek myslenie“. Obsah reformy v tesnom závoji dobiehajú ďalšie eufemické bláboly typu „znižovanie nákladov, transparentnosť, konkurencieschpnosť alebo vzrast pracovnej výkonnosti, ale každému je jasné, že po každej reforme je z pravidla všetko reformované drahšie a funguje horšie ako predtým, je ťažkopádnejšie a predovšetkým komplikovanejšie a nepriehľadnejšie“ Čo všetko nám to pripomína?

Liessmann v určitom zmysle prorocky konštatuje že: „Koncom 60. rokov minulého storočia sa stala ideológia vášnivá kritika, dnes sa dá hovoriť o nemenej ideologickom vášnivom súhlase.“

Uvedenú knihu možno napriek určitým ponosom považovať za vynikajúcu knihu, ktorá rozhýbe uvažovanie a kritické myslenie. V mojom prípade dokonca k hlbšiemu venovaniu sa problematike vzdelávania.

1