Vyhořelá společnost

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Německy píšící filozof korejského původu Byung-Chul Han, jehož knihy byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků, přináší pronikavou diagnózu doby. Každé historické období má své typické choroby. Jestliže charakteristickými onemocněními dneška jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření, nejedná se o nahodilý, pomíjivý či dočasný fenomén, nýbrž o jev vypovídající o zásadní a zřejmě nevratné proměně, kterou západní společnosti od konce studené války prošly a kterou ještě neumíme správně pojmenovat. Proč tomu tak je? Uplynulé století bylo věkem, který Han nazývá imunologickým. Byla to epocha, pro niž byly ještě příznačné hranice, ploty, prahy, přechody a zdi, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. Lidé se mobilizovali proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, „bezbariérovém“ sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, veškerá jinakost postupně vymizela. Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit. Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné. Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti. Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody. Disciplinární společnost, tak jak ji popsal Michel Foucault, je minulostí. Svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem dneška. Jeho místo už dávno zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Dnes žijeme ve společnosti výkonnosti. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti. Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě, jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Jakožto podnikatel svého vlastního já je člověk pánem i rabem zároveň. Han analyzuje celou řadu jevů a procesů, které nelze uspokojivě objasnit nástroji tradiční psychologie a psychoanalýzy. Naše vydání obsahuje pět esejů, které autor původně publikoval jakožto samostatné knihy. Jestliže se v textech Společnost únavy a Vyhořelá společnost zabývá vyčerpaností z přemíry pozitivity, v eseji Společnost transparence se zaměřuje na neblahé, devastující důsledky všudypřítomného tlaku na transparentnost, kterou mylně považujeme za žádoucí společenský jev. V textu V digitálním roji analyzuje civilizační regres spjatý s příchodem homo digitalis a nástupem digitální kultury. V Agonii Eróta se soustřeďuje na téma vymizení erotického prožitku ve světě ovládaném narcismem, jemuž za oběť nepadá pouze láska, nýbrž samotné myšlení....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296512/big_vyhorela-spolecnost-t2p-296512.jpg 3.947
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha Vyhořelá společnost

3497299
15. září

Ne všechno, co Byung-Chul Han tvrdí, jsou nesmysly (např. interpretace Trierovy Melancholie je dost zajímavá), ale většina ano. Ovšem i relevantní postřehy, které autor průběžně trousí, jsou zasazeny do demagogické kostry.

Byung-Chul Han v souladu se svým zjednodušeným nazíráním skutečnosti nemyslí dialekticky. Stanoví si abstraktní pojem “negativity”, jemuž nasází atributy, které jej rajcují, pak stanoví nepřítele: stejně abstraktní “pozitivitu”, kterou může krmit v podstatě libovolným obsahem toho, co jej naopak irituje, a tím to hasne. Žádný další krok, který by ukázal, že na vyšší rovině jsou věci komplikovanější, že rozpory lze nahlížet diferencovaněji a že existuje souladná pozice. Je to zkrátka špatný filozof (nebo dobrý manipulátor, jak se to vezme), jelikož je neschopen myslet. Respektive opravdu myslet, tedy skutečně zajímavě, do hloubky. Což je trochu překvapivé, vzhledem k tomu, jak se v knize myšlení zastává. Ostatně se celý jeho diskurz podezřele podobá konspiračním narativům, které také ukazují na jednoho nepřítele, vyprsknou patřičně zjednodušené vztahy, moc se neserou s tím, aby to všechno bylo konzistentní, a vypustí to ven mezi lidi. Jediný rozdíl je ten, že Byung-Chul Han je vzdělanější a tudíž cílí na jiné publikum, než je v tomhle ohledu obvyklé. Ovšem: o to větší fuj.

Pojmy používá dost povrchně a zmateně. Je to taková pop filozofie, která má za úkol inteligentní čtenáře (nebo čtenáře, kteří se považují za inteligentní) ubít opakováním několika jednoduchých názorů ad nauseam. Autor dost radikální teze staví především na svých pocitech (typické je použití argumentačních konstrukcí jako “Slýcháme také stesky, že…”), přičemž se je nepokouší nijak rozvést, odůvodnit, zasadit do širšího a třebas i věcnějšího kontextu nebo nedej bože důsledněji analyzovat – jeho základní rétorickou figurou je totiž opakování. Pojmy přitom používá natolik vágně, aby jimi mohl své podezřelé teze vystýlat – staví si takové intelektuální matrace, na kterých pak jak dítě poskakuje a zkouší, co to dá, než to pod ním praskne. To celé zřejmě v duchu, že myšlení je narativní a tudíž nevychází z informací, respektive z dat, které totiž umožňují pouze aditivní kalkulaci vývoje. Byung-Chul tudíž vezme (často dost neústrojně) prostě to, co se mu hodí do krámu – tuhle napíše, že Carl Schmitt by kritizoval Facebook, protože člověk může mít nanejvýš jednoho přítele i nepřítele. Celou dobu točí o tom, že situace je nevídaná, věci nabraly zcela nových konsekvencí, máme tady přemíru informací, pozitivitu všude, samé lajky atd. Není se čemu vymezit, všude hledáme “stejné”, nikde žádné “radikálně jiné”, jen “vystavování” a “narcismus”, který teda občas popisuje jako hraniční poruchu osobnosti, ale to nevadí. Protože ono to tady prý bylo už za Rousseaua. Pěkné. A jak to teda souvisí? Jak se to propojuje? To je asi buřt, hlavně že se zaplní stránky, protože opakovat těch několik hypotéz bez ničeho dalšího furt dokola taky není žádná sranda. Jsme pány i raby, nikde žádná vnější moc, vlastně to vůbec není mocenská hra – foucaultovský diskurz se proměnil v něco zcela nového. Najs. Ale nějak se zapomnělo dát to do souladu s kapitolou na konci, kde autor píše ve stejném aranžmá o psychomoci, která nás ovládá – takže jak je to s tou mocí? Je vnější, nebo vnitřní? Je vůbec, nebo není? Tedy je vlastně “pozitivní” nebo “negativní”? Nevíme. Nejspíše je i není, ovládá nás zvnějšku, protože jak si jinak vysvětlit tu mediálně zmanipulovanou masu (no? jak si to vysvětlit? co?), ale zároveň jaksi i zevnitř, protože už tady máme tu pěknou figuru pána a raba v jednom, člověka nesvobodného, co si to neuvědomuje, protože je v dobrovolném kalupu a hlavu má v pejru (respektive v pornu), takže to prostě necháme tak. Náznaky dialektiky by tady tedy byly, ale kdo se s tím má srát, že. Stejně by to cílový čtenář nepobral, nebo mu to takhle prostě stačí. Koneckonců, myšlení nemá stavět na datech, ale na negativitě a na narativu, a to už tady tak nějak máme. Pornografie je antikulturní, protože nic nesděluje, její obrazy nic neskrývají a tudíž je není možno vůbec ani číst (OK, boomer, porn studies dostávají pěkně na prdel! A to ještě ani pořádně nezačaly…). Jinak teda lacanovské symbolično je virtualita, která je nekonečně transparentní, a reálno je fyzický, prý neprůhledný svět – no ty vole, to jsem rád, že to vím, protože tuhle mě vyděsil Max Tegmark s tím, že celé univerzum je výsledek matematického výpočtu zažívaný vnitřními pozorovateli jako “skutečnost” (Tegmark je určitě na zlé straně pozitivity, ale stejně) – až se za pár desítek let někteří z nás ponoříme do digitální, simulované reality, lacanovské reálno bude mít tudíž zcela po ptákách a můžeme na něj zapomenout – budeme průhlední jak éter, nebudeme myslet, jen počítat, a budeme se vzájemně vystavovat až do skonání narcistního světa.

Až na těch pár podnětných postřehů, které musí člověk dolovat, je to jedna velká do sebe zahleděná marnost. Měl raději zůstat u té metalurgie.

Tak si říkám, jestli tahle Vyhořelá společnost není taky jenom takové prázdné simulakrum, prostě jen další variace na populární téma “vzdělanci proti digitalizaci”, které prostě má u jisté sorty konzervativců svoje odbytiště a u nějž mám podezření, jestli už je dávno nepíše nějaká patřičnými pojmy nabrífovaná umělá inteligence, aby uspokojila poptávku vyprahlých apokalyptiků. Ostatně celou tu technofobní hysterii dostatečně vystihuje verš mašíbloidního básníka Václava Plumplovského: “V dálce slyšet mamuta, pozor, jedou auta!”

A s tím Heideggerovým rolníkem, jehož ruka myslí, protože nešmejdí po displeji, nýbrž drží hrábě, ať mi políbí prdel. Opravdu: v některých chvílích se ty jeho cancy nedají číst s chladnou hlavou.
Pokud někdo chce lepší analýzu narcismu západní společnosti, doporučuju spíše (dnes již klasickou) knihu Kultura narcismu Christophera Lasche.

katushah
17.02.2018

Po jejím přečtení se mi změnil pohled na současný svět. Neuvědomovala jsem si, jak moc nás nové technologie mění a ovlivňují. Zároveň jsem tam našla útěchu, že jediná zoufalá osoba na zemi nejsem jen já, ale většina lidí. Co se mi nelíbilo byl ten šíleně těžký styl psaní a časté opakování některých věcí. Mohlo by to být kratší a jednodušší.


alef
30.09.2019

„Foucaultova disciplinární společnost špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není společností dneška. Její místo už dávno zaujala docela jiná společnost, totiž společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Společnost jednadvacátého století již není disciplinární společností, ale společností výkonu. A jejími obyvateli už nejsou „subjekty poslušnosti“, nýbrž „subjekty výkonnosti!"

Pochopila jsem, … žijeme v poměrně složité době, … totiž na předělu dvou epoch, kdy negativní disciplinární společnost ještě udává tón a vesele generuje blázny a zločince, a do toho se o slovo hlásí „nová doba“, tedy společnost výkonu, produkující dnes už poměrně ve velkém, depresivní jedince a životní i společenské zkrachovance.

Možná víc než kamkoliv jinde se sem teď hodí symbol „moderní doby“ … :-) … smajlík, jako symbol věčného úsměvu a symbol emoce … protože pokud bych měla v jedné větě objasnit téma této studie, asi bych k jejímu názvu přidala podtitul:

„Emoční vyčerpání je to, co nás nejvíc ohrožuje!“

Knih, jako je tato, které z různých úhlů pohledu rozebírající do detailu krizi společnosti, kterou si víceméně už běžně přiznáváme, dnes najdete poměrně velké množství, stačí vybrat si, z jakého zorného úhlu se chcete dívat, i v tomto směru máte téměř neomezené možnosti … můžete se dívat zorným úhlem psychologie, sociologie, politologie, samozřejmě historie, v podstatě snad všech společenských věd (a i mnoha exaktních), samozřejmě vč. jejich „nadstavby“, o kterou se snaží filozofie. A právě z tohoto ranku je pak i tato knížka, Byung-Chul Han je totiž převážně filozof, vycházející z fenomenologické tradice (jeho disertační práce je věnována Martinu Heideggerovi), a pro mě to byl důvod mého výběru.

Han tedy nabízí své vysvětlení (ovlivněné výše uvedeným) na otázku … Proč se deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost tak nezadržitelně šíří naší společností?

Stali jsme se totiž společností jedinců, kteří už nečelí překážkám, ve smyslu zákazů nebo omezujících příkazů či represi, ale mnohem záludnějším nástrahám, přímo ďábelsky důmyslným … největším nebezpečím jsme si totiž sami sobě … nikdy v historii se člověku tak nevštěpovalo, že náleží pouze sám sobě, jako dnes … sám se utvářej! … sám se seberealizuj!

Takže, milí čtenáři, pokud chcete přežít, určitě nebude na škodu, pro rozšíření úhlu pohledu, když do téhle knížky nahlédnete. … už neuvídíte dnešní technologicky vyspělý svět překvapivě snadný pro život, ale spíš uvidíte, že ten dnešní život v kyberprostoru je dost zákeřný, … že určitá transparentnost, po které se často volá, je dost záludně spojená s globalizací a je z velké části "jen" převlečenou informační přesyceností, … že vymizela “jinakost” a místo ní jsme si tu v rámci pseudohumanity nasadili "jen" neškodnou “odlišnost”, … a že negativní postoje nás neohrožují tak jako přemíra pozitivity :-).

Samozřejmě, že ne se všemi Hanovými závěry souhlasím, minimálně bych s některými polemizovala, nebo bych řekla, že se sám dopouští určité redukce problému, ale to nic nemění na tom, že se jedná o knihu zajímavou, možná právě proto, že vás donutí podívat se na dnešní svět trochu jinak …

“… lidský život končí smrtící hyperaktivitou, … z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému barbarství. Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, více než naše. K nezbytným korekturám, jež bude třeba provést na charakteru člověka, patří proto rozsáhlé posílení rozjímavého elementu.“
(F. Nietzsche)

Takže, milí přátelé, nebraňte se nudě, či nicnedělání, i ty totiž mohou mít na náš, minimálně psychický, život pozitivní dopad :-).

Thrawn89
25.12.2018

Kniha rozhodně není příliš čtivá a prospělo by jí i trochu zestručnit, protože některé teze se opakují, každopádně jde o velmi podmětnou knihu, která nabízí řadu důležitých myšlenek pro pochopení stavu současné společnosti i jednotlivce. V naprosté většině nelze než s autorem souhlasit. Určitě knihu doporučuji minimálně prolistovat (čemuž napomáhají krátké a v zásadě nezávislé kapitoly, do kterých je kniha členěna). Mám jen 2 obecné kritické poznámky:
1) Autor působí velmi pesimisticky a především fatalisticky. Vyznívá tak, že nastavené trendy jsou nezvratné a neúprosné. Dle mého nebere v potaz schopnost člověka vytvářet si určitou imunitu. Tato imunita se může projevovat už jen snahou o vymanění ze světa "on-line" (stále více lidí např. vůbec nepoužívá sociální sítě) nebo jen tím, že si člověk uvědomuje hrozby digitálního světa (nikoliv jen bezpečnostní ale i psychické) a dle toho jedná. Člověk dle mého dokáže v digitálním světě přežít i bez vyhoření. Další imunitní reakcí, kterou bohužel zatím využívají spíše političtí obchodníci ze strachem je snaha člověka hledat v digitálním moři rozpuštěných Já nějaké identitární kotvy. Myslím, že je velkým úkolem dneška směřovat toto hledání identitární kotvy do "bezpečných přístavů" tak, abychom se vyhnuli různým vypjatým nacionalismus, rasismům apod...
2) Z autorova psaní má člověk pocit, jako by dnešek (respektive budoucnost) byla nějak mimořádně špatná, zlá, "nežitelná" a především horší než minulost. Myslím, že to tak není, a že nikdo ve skutečnosti ani návrat do minulosti nechce. Řešit tyto problémy je stále příjemnější než řešit problémy, které měli lidé v průběhu 20. století i dříve. Vstupujeme prostě a jednoduše do nové éry, která je kvalitativně jiná, než jaká byla minulost a je jen na nás zda skončíme v diktatuře pozitivity a sebekontroly, nebo jen ve svobodnější a efektivnější společnosti. Jedno je však jisté, ráje na zemi se asi nikdy nedočkáme, takže vždy budou problémy, se kterými budeme muset bojovat.

richard5452
14.10.2018

Je to prenikavé čítanie a ako poznamenal Misericordia - podnetné a veľakrát usvedčujúce aj seba samého. Mimoriadne trefná mi prišla reflexia dnes rozšíreného konceptu seba-zlepšovania, ktorú Han rozoberá a to konkrétne, že človek sa dnes domnieva, že nie je podrobeným subjektom, ale rozvrhnujúcim sa a optimalizujúcim sa projektom. Projekt, ku ktorému sa subjekt osvobodzuje sa sám javí ako figúra nátlaku. Prejavuje sa tlakom na zvyšovanie výkonnosti, seba-optimalizáciu a seba-vykorisťovanie. V náväznosti na toto poznanie si môžeme uvedomiť, že ak sa zameriavame príliš na seba, nemôžeme potom konštituovať žiadne my, ktoré by sa dokázalo vzchopiť k spoločnému jednaniu. Prehlbujúca sa egoizácia a atomizácia spoločnosti potom radikálne obmedzuje priestor pre spoločné jednanie a bráni tak vytvoreniu mocenskej protiváhy, ktorá by bola schopná reálne spochybniť súčasné socio-ekonomické usporiadanie. Spoločnosti digitálneho dohľadu (ako Google, Facebook, etc..) májúce prístup ku kolektívnemu nevedomiu más, nás môžu vystavovať na nemilosť psychopolitickému programovaniu a kontrole. Digitálna psychopolitika sa potom môže zmocňovať sociálneho chovania más intervenciou do jeho nevedomej logiky.

Beebee
05.07.2018

Ano, těžce se čte. Ne, není zcela nesrozumitelná. Koneckonců, dnes si každé cizí slovo můžeme vygooglit. Pokud vám připadá, že četba neteče a porozumění je pomalé, jste u ní netrpěliví, tak fajn. O této netrpělivosti totiž právě kniha pojednává. Věty jsou hutné, ač místy se fakta opakují. Konečně kniha, která mi po dlouhé době čekání dává smysluplnou odpověď na otázku, proč je v populaci teď víc depresí, ADHD, syndromů vyhoření a hraničních poruch. Dává obrovský smysl. Místy autor ujede do těžce pochopitelných konstruktů a teorií, ale jako celek dává kniha smysl nad jiné. Díky bohu a autorovi za tento zajímavý pohled na současný svět posledních let. Silné poselství. Nenechte si ho ujít. Navíc nemám pocit, že to je kniha pesimistická, spíše je zde velká naděje, pokud pochopíme poselství.
Citace: "Funkci "přátel" v sociálních sítích je v první řadě stupňovat narcistní prožívání sebe sama, a to tak, že podobně jako konzumenti věnují pozornost našemu egu vystavenému jako nějaké zboží."
"Společnost orientovaná na výkon je společností sebevykořisťování."
"Propast mezi reálným já a ideálním já vede k rozvoji autoagresivity."
"Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, jenž jej nutí, aby neustále překonával sám sebe, aby doháněl svůj vlastní stín. Toto násilí praktikované na sobě samém, jež se manifestuje jako "svoboda", má smrtelné následky."

Misericordia
03.04.2018

Ako už výstižne napísal witigo, ide o pozoruhodnú diagnózu doby. Aspoň pre mňa nevyznieva ako ďalšia sociologicko-historická katastrofická vízia. Negatívne "vymedzovanie sa" chce byť odpoveďou na nadmieru "pozitivity" a umožniť katarziu – čitateľ môže s autorom prejsť určitou sebareflexiou. Tú si človek sám navodiť nemôže.

Miestami ťažšia zrozumiteľnosť je spôsobená skôr neoboznámenosťou čitateľa s dôležitými mysliteľmi 19. a 20. st. (najmä Kant, Hegel, Marx, Nietzsche, Freud, Heidegger, Levinas, Foucault), na ktorých myslenie autor veľmi často odkazuje a ktorých filosofické pojmy mu umožňujú porovnať, či skôr ukázať tú neporovnateľnosť nedávneho spôsobu života s novými podmienkami tzv. transparentnej, pornografickej, výkonnostnej a digitálnej spoločnosti, na ktoré dobrovoľne pristupujeme.

Jeho úvahy ma veľmi oslovili a neraz usvedčili, keďže ich môžem porovnať s vlastnou skúsenosťou. Hlbšiu pojmovú analýzu, ako aj konkrétne slabiny Hanovho myslenia, možno nájsť v recenzii od Milana Hanyša.

LordSnape
01.07.2017

Co jsem se od pana Hana dozvěděl? Že jsme jako společnost příliš transparentní, příliš pozitivní, příliš soustředěni na výsledek, příliš nás ovlivňuje sobectví a reklama... A co dál? Jo, jediné v čem má pravdu, že jak se honíme jen za ziskem, hromaděním majetku a spotřebováváním, tak nám utíká život mezi prsty a my jej vlastně ani nežijeme. Jeho politické názory mě osobně nezajímaly, ale bylo mi jasné už před čtením, že nebude voličem Pirátské strany. Nicméně na nosnou myšlenku vám stačí vlastně jedna krátká esej či zamyšlení. Ale celá kniha? Vyhořelá společnost je navíc psána zbytečně složitým jazykem. Asi aby se autor cítil jako správný filosof, kterého nikdo nechápe a nerozumí mu. Já bych mu porozuměl, šel s ním debatovat do vinárny, ale když je schopen natáhnout pár myšlenek do celé knihy, kde se to navíc hemží narážkami a slovy, které běžný čtenář nemůže pochytit, je to těžký. Pro koho tedy píše? Otázky. Všude samé otázky...

1