TheRaven
komentáře u knih
Sem přichází něco zlého
Ray Bradbury (p)
Kdo chce všechno, nemá nic. Mimořádně podmanivý příběh dvou kluků, kteří jsou kamarády na život a na smrt, přesto je každý protipólem toho druhého. Skvělé vykreslení říjnového mezičasí a dětského přátelství, o kterém si myslíme, že nikdy neskončí. Poznávání života a smrti, dobra a zla, a konečně i světa jako takového. Vypíchnout zaslouží hlavně skvělý jazyk (potažmo skvělý překlad), díky němuž celý příběh působí jaksi přízračně, neuchopitelně jako písek protékající mezi prsty. Každopádně víme, kde se King inspiroval k napsání To: v Danse Macarbe Bradburyho knihu vychvaluje do nebes a není divu, že se některé motivy později rozhodl rozvinout svým specifickým způsobem.
Venezuela: Rozklad ráje
Eduard Freisler
Brilantní vhled do současného stavu někdejší perly jihoamerického kontinentu. Freisler nejprve skrze rozhovory s lidmi z různých vrstev dnešní Venezuely ukazuje, v jak neblahé situaci se ocitla naprostá většina jejích obyvatel, a spíše jen tak mezi řádky prosvítá, jak k tomu došlo. Naplno se to čtenář dozví až v druhé polovině knihy, která popisuje, jak se ropa stala požehnáním a zároveň prokletím Venezuelanů a jak nebezpečné je spoléhat se na jednu jedinou komoditu, navíc takovou, jejíž ceny létají během let jako na houpačce. A jak nebezpečné je zvyknout si, že i bez práce mohou být koláče. Pak už je to klasický scénář, který známe i z jiných částí světa: touha po změně, hledání mesiáše, zvolení zdánlivě osvíceného vůdce, jehož autokratické choutky jsou už v podstatě nezastavitelné, jakmile se dostane k moci, korupce, propaganda, uplácení voličů, protírání vzdělanosti a kultury, podfinancování vědy a zdravotnictví, ničení infrastruktury, znehodnocení institucí a zanedbání inovací. V podstatě začarovaný kruh, z něhož už je v podstatě nemožné uniknout. Mimořádně zajímavá, přínosná, ale závěrem i notně depresivní kniha.
Mary Jane
Jessica Anya Blau
Na jedné straně bezstarostné letní dobrodružství, na té druhé cesta za sebepoznáním a odhalením všudypřítomné přetvářky, předsudků a zhoubných snah o společenskou konformitu vedoucí ke zničení veškeré individuality („Proboha, co tomu řeknou lidi?“). Výborný příběh o střetu dvou diametrálně odlišných kultur, dospívání i broucích, kteří nám občas zbytečně straší v hlavě („Inu, jsem závislá na sexu.“). Beze srandy mi párkrát ukápla slzička a stejně jako Mary Jane budu na tohle léto rád vzpomínat a rád ho s ní od začátku prožiju ještě někdy.
Viktoriánské duchařské historky
Richard Dalby
Sbírka nejen viktoriánských autorek strašidelných příběhů, kterou sestavil Richard Dalby, se řadí spíše k těm průměrným a třeba takovým Svědkyním temnot Mika Ashleyho (Plus, 2014) se nemůže rovnat. Trochu to zachraňuje mrazivá „Modlitba“ Violet Huntové, která mi trochu připomněla slavnou „Opičí tlapku“ W. W. Jacobse, a závěrečná povídka Willy Catherové „Co se událo na stanici Grover“. Jedná se sice o klasickou duchařskou povídku o vyřešení vraždy s pomocí ze záhrobí, ale má dobré tempo i zajímavé kulisy. Krom toho pobaví dnes neuvěřitelným antičínským rasismem. Samozřejmě potěší i Elizabeth Gaskellová a její „Příběh staré chůvy“, nicméně ten už bude patrně většina příznivců podobných antologií znát odjinud.
Ledové peklo
John W. Campbell Jr.
Povídka nebo spíše novela se sice odehrává ve vynikajícím prostředí a má výborný námět, ale zpracování už tak úžasné není a text sráží do průměru či lehkého nadprůměru. Že Campbell nakonec novelu vydal ve zkrácené podobě určitě nebylo na škodu. Nicméně na rozdíl od autora jedné z předmluv si nemyslím, že by první tři kapitoly byly zbytečné. Obsahově dílo výborně rozvíjejí, pouze by potřebovaly trochu proškrtat a lehce přepsat, aby měly větší dynamiku, lepší atmosféru a obsahovaly méně zbytečných úvah, které občas působily strašlivě těžkopádně a nepřirozeně. Novela samotná za tři hvězdy, jednu přidávám za obě předmluvy a za to, že se nově objevená verze vůbec dostala do knižní podoby.
Základní příjem ve světě
Marek Hrubec
Stručné, ale inspirativní seznámení s ideou nepodmíněného základního příjmu, jež přibližuje jeho podstatu, smysl, výsledky experimentů s ním či historii a zároveň vyvrací některé předsudky, které se s ním často pojí. Osobně mi připadá jako celkem pravděpodobné, že jeho zavádění do praxe není záležitostí daleké budoucnosti, nicméně otázek, zejména ekonomických (náklady, vliv na inflaci, atd.), které tato kniha v podstatě neřeší (a ani to nemá za cíl), je kolem celé myšlenky ještě dost.
Tesla noir
Lukáš Vavrečka
Celkem zábavná žánrovka, která jistě potěší každého Teslova fanouška, neboť ukazuje, jak by svět mohl vypadat, kdyby se historie na několika křižovatkách vydala trochu jinudy. Alternativní historii se autorovi dokonce podařilo vybudovat natolik dobře, až čtenář občas zapomene, že to vlastně nakonec bylo kapku jinak. Co se samotné zápletky týče, ta je spíše průměrná, sice ne zcela předvídatelná, ale nijak zvlášť překvapivá či osvěžující. Ve výsledku snad i trochu překombinovaná. Hlavní postavy lehce šablonovité a ve Vavrečkově Teslovi moc se mi nedařilo vidět toho idealizovaného Teslu, který dlí v mé hlavě, ale to bude nejspíš ryze subjektivní problém. Vedlejších postav zase bylo o pár víc, než by bylo potřeba. Přesto Tesla noir (to je prostě výborný název, což platí i o obálce) jakožto „thriller z alternativní historie“ splňuje očekávání a návdavkem mě seznámila se zajímavým autorem (stylem i výběrem témat), o němž nepochybně ještě uslyšíme. Snad by ho potěšilo, že jeho kniha ve mně vyvolala neodolatelnou chuť nalít si dvojitou skotskou a znovu si přečíst vynikající Říši světla od Jill Jonnesové.
Zimní přízrak
Dan Simmons
Simmons se zjevně hodně toužil vrátit do Elm Hevenu, což je po předchozím letním dobrodružství z tohoto malého městečka na americkém Středozápadě celkem pochopitelné, nicméně to udělal i přesto, že v hlavě neměl žádný pořádný příběh. I když Zimní přízrak pár odkazů na Temné léto obsahuje, spojení je hodně volné a pro fanoušky prvního románu v podstatě nic zajímavého nenabízí. To by ale zase nebylo nic tak zásadního. Potíž je v tom, že kniha ani sama o sobě moc nefunguje. Děj fádní, postavy, včetně té hlavní, poměrně ploché (vedlejší pak působí spíše jako aranžérské figuríny než skuteční lidé) a celkové vyznění takové nijaké. Ačkoli je to i přes uvedené nedostatky poměrně čtivá záležitost, pochybuju, že si za půl roku vybavím, o čem to byla, natož abych se k ní vracel. 50% (zatím).
Drakulův host a jiné povídky
Bram Stoker
Tematicky celkem atraktivní povídky, nicméně zpracování už tak žhavé není a většinu příběhů sráží do přijatelně zábavného, ne však zapamatováníhodného průměru. Vyčnívá jinde mnohokrát otisknutý Soudcův dům či lstivě mstivá Indiánská žena (leč poslední větu bych nemilostně vypustil). Něco do sebe má i žertovné Cikánčino proroctví a příjemnou atmosférou oplývají také Zrádné písky, ale něco tomu zkrátka chybí.
Dějiny české detektivky
Michal Jareš
Přestože k detektivce nemám žádný zvláštní vztah, kniha Jareše a Mandyse mě od prvních stránek uchvátila. Je to mimořádně zajímavý i dobře napsaný přehled mapující vývoj české detektivky od „pravěku“ po druhou dekádu jedenadvacátého století, který tvorbu jednotlivých autorů nepodává formou suchého výčtu, ale snaží se ji zasazovat do širšího literárního i politického kontextu. Příjemné je, že se nesoustředí jen na nejprofláklejší kusy, ale sem tam zmíní i nějaký ten špek, který ve své době třeba nezaujal, nicméně disponuje tak nevšední zápletkou či prostředím, že si zmínku prostě zaslouží. (V tomto ohledu mě zaujala třeba kniha „Já v něm“ od Ladislava Vladyky). Celkově tedy parádní čtení, které pro žánr dost možná nadchne i ty, kteří k němu předtím nijak zvlášť neinklinovali.
Kill Creek
Scott Thomas
První polovina vynikající, pak nadšení trochu opadlo a závěr těžce neoriginální, jak už poznamenali ostatní. Nicméně příjemná, čtivá záležitost, z níž zejména v oné první polovině tryská, že je to kniha napsaná fanouškem pro fanoušky. Potěší rozebírání různých přístupů k hororu, jež jsou zastoupené čtyřmi spisovateli jasně inspirovanými skutečnými autory, i pokládání přesně těch otázek, které si každý fanoušek žánru jistě položil nesčetněkrát. Povedený spontánní nákup. 3,5*
Převratné objevy fyziky
Thomas Bührke
Byť to u knihy s podobným tématem může znít trochu zvláštně, mají pro mě Převratné objevy fyziky poněkud nostalgické kouzlo. Kdysi se totiž staly jednou z prvních knih, které mě provázely na cestě k přírodním vědám a zájmu o jejich dějiny, a i proto mají v mé knihovně čestné místo. Po více než patnácti letech jsem neodolal a rozhodl se konfrontovat vzpomínky s realitou. Je pravda, že dnes už kniha nepůsobí tak jako onehdy. Jedná se o víceméně klasickou „dědkologii“, která čtenáři stručně představí život a nejdůležitější objevy dvanácti významných badatelů od Galileiho přes Newtona a Faradaye přes Maxwella, Einsteina či Becquerela po Rutherforda, Fermiho a Meitnerovou. Poslední jmenovaná je jedinou ženou, která má v knize vlastní kapitolu (opakovaně je ještě zmiňována Marie Curie-Skłodowská a její dcera Irène), což je především trochu smutná připomínka mizogynie, která se i ve vědě držela nepříjemně dlouho. Celkově se kniha nese ve velmi pozitivním, někdy možná až idealistickém duchu a vůbec se nedivím, že jsem po jejím čtení kdysi nabyl dojmu, že stát se slavným vědcem přece nemůže být tak těžké. Stačí chtít.
Řeč zvířat: Co zvířata cítí a o čem přemýšlejí?
Carl Safina
Příjemné nahlédnutí do života slonů, vlků, psů a kosatek, které ukazuje, že některé vlastnosti, schopnosti či dovednosti, jež považujeme za ryze lidské, zase tak ryze lidské nejsou a mají svou obdobu u mnoha jiných druhů. Safina upozorňuje, že je někdy holt potřeba překonat obavu z kacířského antropomorfismu, protože jinak se ochuzujeme o jeden důležitý zdroj poznání a v důsledku zkoumaným organismům ani plně porozumět nemůžeme. To samozřejmě neznamená nekriticky spoléhat na dojmy a odvrhnout vědecké metody. Ve své knize propojuje příběhy ze života zvířat s nejnovějšími vědeckými poznatky a dokládá, že cesta k hlubšímu pochopení chování zvířat existuje, jen je třeba trochu změnit přístup. Osobně mě asi nejvíce zaujala poslední část o kosatkách a jejich neuvěřitelných kognitivních schopnostech. Zajímavé jsou ale i obecnější pasáže, například nevybíravá kritika takzvané teorie mysli, respektive toho, jak s ní badatelé při interpretaci chování různých druhů občas nakládají.
Proč spíme: Odhalte sílu spánku a snění
Matthew Walker
Výborně napsaná (tedy i přeložená) kniha o prospěšnosti spánku, která svým poselstvím možná „objevuje Ameriku“, jak podotkl jeden z komentujících, ale dělá to nesmírně přesvědčivě a svá tvrzení opírá o ohromné množství studií. V plné nahotě ukazuje, jak přihlouplé je si dobrovolně odpírat spánek a ještě to považovat za hrdinství, ba dokonce ctnost (taky jsem to jeden čas dělal a myslel při tom na Edisona). Jak už to tak u podobných knih bývá, ukazuje se, že ať už je předmět jakýkoli (mikrobiom, antioxidanty, spánek), souvisí v podstatě se vším od špatné nálady po Alzheimera, nicméně v tomto případě zjištěné korelace v naprosté většině případů dávají smysl. Otázkou je, zda mezi sledovanými jevy panuje i příčinná souvislost, ale i ta by v mnoha případech měla logické opodstatnění. Jediné, co bych snad ještě ocenil, by byl nějaký dodatek, který by ve vší stručnosti shrnul všechny zajímavé závěry, jež v knize zazní (vliv spánku na paměť; dostatek spánku a snížení nehodovosti; spánková deprivace vs. kreativita, racionální uvažování či posuzování výrazů jiných lidí; přechod na letní/zimní čas a prudký nárůst/pokles poštu srdečních příhod a mnoho, mnoho dalšího.) Holt nezbyde, než si knihu přečíst znovu. Rozhodně za to stojí a pro každého podnikového šéfa, pedagoga, rodiče i člověka pokládajícího spánek za zbytečnost by to měla být povinnost.
Epicentrum
Egoyan Zheng (p)
Ačkoli může hodnocení působit nepříznivě, nenechte se jím od seznámení s tímto tchajwanským spisovatelem odradit. Je totiž do značné míry ovlivněno hlavním poselstvím díla, jímž je poněkud zbrklá a nepřesvědčivá kritika jaderné energie i celé zlé civilizace, která se k této prokleté, původně vojenské technologii uchýlila. A to je postoj, s nímž se nedokážu ztotožnit. Samotná pointa potom není vůbec zlá, ale fungovala by pouze, kdyby se Epicentrum nebralo tak vážně, avšak to bych po autorovi chtěl něco, co by zcela šlo proti jeho uměleckému záměru, totiž vytvořit dílo, které přesměruje chod dějin. Obávám se (respektive těší mě), že nepřesměruje.
Vnímavá zeleň
Alessandra Viola
Vždycky jsem si stěžoval, že populárně naučné přírodovědné knihy kladou až příliš velký důraz na živočichy a trochu zapomínají, jak úžasné jsou z biologického hlediska rostliny. Vnímavá zeleň tuhle díru příjemně zaplňuje. Krátké, srozumitelné, přesto velice inspirativní pojednání o smyslech, komunikaci a inteligenci rostlin, které se zabývá i původem myšlenky, že jde o bytosti, jež jsou tak nějak méně živé než my a jiní živočichové. Je pravda, že autoři občas sklouzávají až k trochu přehnanému nadšení, při kterém zapomínají, jak důležitou roli hrají v biosféře bakterie nebo houby, ale Fatima Cvrčková jako odborná redaktorka tyhle drobnosti vychytala a knihu i díky zajímavému doslovu ještě o kousíček posunula. Pátá hvězdička za odvahu a podnětnost.
Inkognito
David Eagleman
Po Mozku mé druhé setkání a Eaglemanem, a opět naprostá spokojenost. Perfektní pohled na vědomí, nevědomí, fungování mozku, vliv různých faktorů (od genů přes hormony a neurotransmitery po poškození a výchovu) na naše chování a výborné zamyšlení nad otázkou viny a trestu z pohledu neurobiologie. Často jsem si při čtení vzpomněl na Chování Roberta Sapolského, které je sice daleko zevrubnější, ale určitý tematický překryv tam je. Eagleman zkrátka umí a Inkognito jsem rozhodně neotevřel naposledy, byť za deset let už bude spousta informací passé.
Neviditelní zabijáci: Válka člověka se smrtícími patogeny
Mark Olshaker
Ještě pár let nazpět bych si asi řekl: „Hmmm, trochu suchá, ale jinak poměrně vyčerpávající kniha o infekčních chorobách, včetně důrazného upozornění, že třeba antibiotická rezistence nebo tuberkulóza jsou tikající bomby. Ale že by fakt v nejbližších letech hrozila pandemie? No nevím. Autor je o tom přesvědčený a podává celkem dobré důkazy, nicméně s tím bychom si přece nějak poradili nebo to zabrzdili ještě v zárodku jako vždycky.“ No, všichni už víme, jak to dopadlo. Už jen proto jsou Neviditelní zabijáci hodně poutavým čtením. Přestože vznikali před pár lety, v době, kdy se všichni obávali ziky, velmi dobře předpověděli současnou situaci, byť naštěstí jsme se nedostali na takovou smrtnost, jakou odhadli v modelovém scénáři. Každopádně téma, které si zaslouží pozornost. Koronaviry nejsou to jediné, co čeká za dveřmi.
Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět
Jaroslav Petr
Pro toho, kdo zná články Jaroslava Petra publikované s neuvěřitelnou kadencí v rozličných tuzemských časopisech, rozhodně příjemný dárek. Pro toho, kdo Petra dosud neznal, nepochybně překvapivě kvalitní úkaz české knižní přírodovědné popularizace. Jak už napsal uživatel arronax, kniha je nabušená informacemi a přináší přesně to, co slibuje, totiž rozebrání smyslů živočichů od zraku po čich, od hmatu po vnímání elektrického pole a od echolokace po magnetorecepci. V podstatě shrnutí všeho zajímavého, co se v dané oblasti v posledních letech událo, a to vše navíc podané Petrovým léty vybroušeným stylem, takže nehrozí ani nuda ani ztrácení se v pojmech či nadbytečném rochnění se ultraodborných detailech. Spokojenost.
Černá křídla Cthulhu 2
* antologie
Vzhledem k tomu, že od přečtení prvního dílu uběhla už řada let, nedokážu ani náznakem porovnat, jestli je dvojka stejná, lepší, nebo horší. Na druhou stranu jsem si od tématu trochu odpočinul (a od knihy si nic nesliboval) a mohl si nové autory píšící v druhu „lovecraftovského hororu“ náležitě vychutnat, třebaže s Lovecraftem to má mnohdy společného skutečně velmi málo. Sbírka je celkově poměrně zábavná a setrvale drží laťku na přinejmenším průměrné úrovni, takže snad ani jedna povídka vyloženě nenudila nebo mi nepřišla úplně blbá, byť po dočtení už u některých podle názvu ani neřeknu, o čem byly. Na druhou stranu je tu pár kousků, které opravdu potěšily a k nimž se časem rád vrátím. Namátkou třeba Výhled Toma Fletchera, A moře vydalo své mrtvé Jasona E. Eckhardta, Wilcoxův odkaz Briana Evensona (tak přece jen si ho trochu oblíbím), Usouvstažněná bezobsažnost Ricka Dakana, Prázdná tvář Donalda Tysona nebo závěrečný Vyvolený Cheta Williamsona.