TheRaven
komentáře u knih
Dům u hřbitova
John Everson
Rozhodnutí předělat polorozpadlou barabiznu stojící uprostřed lesa a sousedící se starým hřbitovem na strašidelný dům není jen vynikající byznys plán, ale i slušný základ pro dobrý horor. Samo se to však neudělá. Everson bohužel není zrovna dobrý vypravěč a místo, aby skrze dialogy, náznaky a poodkrývání hrůzné skutečnosti budoval napětí a znepokojivou atmosféru, se raději uchyluje k nesčetným odkazům na své oblíbené hororové filmy a jejich tvůrce (Argento, Fulci, Carpenter, Craven), načež přejde k pohříchu nudnému goru, v němž se pod záplavou krve lidí tupě přihlížejících vlastní zkáze ztrácí vše ostatní. Tomu všemu vévodí celkem úsměvná pointa a pozoruhodně ploché a neživotné dialogy, které příběhu dodávají nádech těžké tuctovosti. Trochu to tak celé připomíná sice krvavější a lechtivější, leč sotva průměrný příběh ze Stop hrůzy. Ve výsledku je tak Dům u hřbitova sice docela čtivou jednohubkou, která přinejmenším vyvolá chuť vyrazit si do nějakého pořádného strašidelného domu nebo si alespoň sjet pár klasických kousků italské hororové školy, nicméně v tom hlavním, totiž zneklidnit čtenáře či přivodit takové to lehké mrazení na zádech, selhává. 50 %
Strach
Jozef Karika
Parádní budování atmosféry, kterému pomáhá nemalá (a přiznaná) inspirace Kingovým To i lezavý mráz, jenž se hlavním hrdinům a čtenáři dostává hluboko pod kůži stejně jako stále neodbytnější strach. Karika není vůbec špatný vypravěč a způsob, jakým postupně přidává jednotlivé nitky, ze kterých postupně utká celý příběh, je pozoruhodně chytlavý a celkem důmyslný, byť třeba ne extra originální. Zkrátka příjemná žánrovka, která rozhodně pobaví a snad i potěší netuctovým závěrem.
Proč je dobré cítit se špatně
Randolph M. Nesse
Podle obálky i názvu docela nenápadná kniha, nakonec však příjemné překvapení. Autor text pojal jako víceméně úvod do hodně mladého oboru evoluční psychiatrie a ukazuje, že pokud budeme na duševní poruchy či emoce pohlížet evoluční optikou, nebude to přínosné jen pro lepší porozumění lidské mysli, ale pravděpodobně to také výrazně pomůže nespočtu pacientů. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to myšlenka docela zřejmá, podle autorova svědectví se to v psychiatrické praxi skoro vůbec neděje, a narazil i na lékaře, kteří nezpochybňují jen význam evoluce pro porozumění duševním stavům člověka, ale zpochybňují i samotnou evoluci. Celkově hodně zajímavé a inspirativní čtení plné důmyslných hypotéz i pouhých domněnek, které se nakonec mohou ukázat jako zcela chybné, nicméně základ se jeví vcelku solidně a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.
Konec stárnutí - Proč stárneme a proč už nemusíme
David Sinclair
I když se na to většinou snažíme nemyslet, stárnutí a smrt jsou dvě věci, které jsou s životem tak nějak nedílně spjaté, a vyhnout se jim prostě nedá, byť bychom chtěli sebevíc. Alespoň to si většina z nás myslí a asi ještě nějaký čas myslet bude. Najdou se však kverulanti, kteří tuhle představu s námi ostatními nesdílejí, a jedním z nich i původem australský biolog David Sinclair, jenž se problematické stárnutí a metodám, jak je zpomalit, nebo dokonce zastavit, věnuje v podstatě po celou svou akademickou kariéru. Za těch několik desítek let se podílel na celé řadě velmi zajímavých studií a jejich nadějné výsledky, co se oddálení stárnutí týče, shrnuje s obdivuhodnou erudicí a především se zatraceně nakažlivým optimismem v knize Konec stárnutí. Ta ovšem nelíčí jen možnou budoucnost, ale radí i, co se pro zpomalení stárnutí dá udělat už teď, a snaží se také odpovědět na spoustu otázek, které z o desítky let delšího (a zdravějšího) života mnoha lidí nevyhnutelně plynou. Ačkoli je autor nejspíš optimistický až příliš, knihu rozhodně doporučuju, už jen pro čtivost, zajímavé nahlédnutí do oblasti základního biologického výzkumu i pěkný překlad.
Neuvěřitelné dějiny lékařství
Jean-Noël Fabiani
Vývoj medíny od pravěku až po jednadvacáté století. Vzhledem k národnosti tvůrců samozřejmě větší důraz na francouzské lékaře a badatele, ale jinak velmi pěkný přehled, ve kterém nechybí víceméně žádné podstatné události či milníky dějin lékařství. Kresba je podařená, ustavičné snahy o humor občas taky a rozsah tak akorát. Rozhodně doporučuju.
Propletený život
Merlin Sheldrake
Houby jako ústřední hráči vývoje života na Zemi. V rámci populárně naučné biologické literatury, která je značně zoocentrická, jde o příjemné osvěžení a báječný úvod do světa hub, který je mnohem bohatší a zajímavější, než by se mohlo zdát z mykologických atlasů. Je pravda, že Sheldrake svým zamilovaným organismům možná občas připisuje až příliš mnoho zásluh, nicméně jeho zápal je mi sympatický a okamžitě jsem dostal chuť zkusit po jeho vzoru nějaký ten domácí kvasný experiment.
Podej mi ruku
Megan Abbott
Podobně jako Horečka celkem zábavná jednohubka, která sází na hodně (někdy až příliš) pomalé tempo a snahu nebýt úplně povrchní, nicméně na to možná podobně jako zmíněná Horečka (jejíž zdejší hodnocení mě nepřestává udivovat) u čtenářů zvyklých na přístupnější či podbízivější styl dojede. Je ovšem pravda, že celkový dojem po natahované první polovině zachraňuje především závěr a dopis Dianiny matky, který dobře, nikoli však křiklavě objasní leccos, co se předtím objevilo jen v náznacích.
Zlo: Věda o temných stránkách lidství
Julia Shaw
To, o čem Shawová mluví, není zase nic tak nového. Způsob, jakým to podává, je však svěží, vyargumentovaný a pro mnoho čtenářů, zejména konzervativněji smýšlejících, bezpochyby i nepříjemný. „Zlo“ není jen o tom, jak porozumět ostatním, ale do značné míry přispívá též k pochopení vlastních názorů, předsudků a přesvědčení, a třeba pomůže i některé z nich trochu poupravit. Je pravda, že ne vždy jsou autorčiny dedukce zcela bezchybné a té „vědy“ uvedené v podtitulu by tam klidně mohlo být i víc, nicméně obecně knihu považuji za přínosnou. A to včetně níže kriticky zmiňovaných kapitol o kampani meetoo a kultuře znásilnění, jež naopak dobře ukazují podstatu problému, která v diskuzích mnohdy zaniká.
Slimáci
Shaun Hutson
Zmutovaní slimáci, kteří umí plavat, rostou jak zběsilí, vlezou vám do bytu záchodem, žerou maso jako piraně, drží se ve skupinách a rozmnožují se slizem, přičemž jejich larvy se člověku dostanou do mozku a udělají z něj krvelačnou zrůdu? Jen houšť. Pekelně zábavný brak, jehož kostrou je velmi jednoduchý příběh, který slouží jen jako můstek, jak se od jedné gore scény dostat k další.
Mají chobotnice duši?
Sy Montgomery
Hodně procítěné představení živočichů, kteří nám jsou neuvěřitelně evolučně vzdálení, přesto u nich pozorujeme relativně vysoké kognitivní schopnosti. Montgomeryová se ani nesnaží o nějaký nezaujatý pohled na chobotnice. Naopak popisuje své bezprostřední zkušenosti s těmito pozoruhodnými tvory a neštítí se od vědeckých faktů volně přecházet k vlastním domněnkám, spekulacím a pocitům, na což však čtenáře vždy upozorní. Na jednu stranu by takový přístup mohl některé pedantské čtenáře popudit, třeba i proto, že se toho v knize o chobotnicích vlastně zase tolik nedovědí (spíše základní biologická fakta, výsledky pár nedávných výzkumů a představení jen několika málo druhů), na tu druhou je třeba přiznat, že kniha o těchto úžasných organismech informuje maximálně přístupnou a sympatickou formou.
Král ve žlutém
Robert W. Chambers
Jelikož jsem ke Králi ve žlutém nepřistupoval v podstatě s žádným očekáváním (neměl jsem tušení, o čem by to mělo být, byť jsem na zmínky o díle narážel dlouhá léta), nebylo moc co zklamat. První povídka (Nápravce reputací) naopak příjemně navnadila k dalšímu čtení. To se ještě chvílí neslo v příjemně zlověstném duchu, třeba i díky celkem zábavnému Žlutému znamení, jež se ne zas tak dávno objevilo ve sbírce Přízraky, zázraky & spol. Druhá polovina překypující strojenými romantickými příběhy mi bohužel ani trochu nesedla. A rozhodně bych v tomto případě netvrdil, že sbírka je rozmanitá, neboť posledních čtyři povídky jsou, jak se tak říká, „na jedno brdo“ a splývají v jeden přeslazený cumel.
Mozek a důvěra
Patricia Churchland
„Morálka je přirozený jev – limitovaný silami přirozeného výběru, zakořeněný v neurobiologii, tvarovaný místní ekologií a modifikovaný kulturním vývojem.“ Obávám, že za pár měsíců si z knihy P. Churchlandové nevybavím nic víc než tohle základní tvrzení (a to mě ještě znejistí ta ekologie), k němuž nevyhnutelně směřují jednotlivé kapitoly věnované starosti o sebe rozšířené na starosti o druhé, důvěře, spolupráci, genetickému pozadí našeho zejména prosociálního chování či (neúspěšným) snahám o nalezení univerzálních morálních pravidel. To vše okořeněné, nebo lépe řečeno podepřené řadou nedávných neurobiologických poznatků. Autorka samozřejmě k žádnému definitivnímu závěru nedojde (je otázka, zda je to v souvislosti s morálkou možné), ale naznačuje zajímavou a vlastně vcelku logickou cestu, jak dál a kudy určitě ne. Jinak souhlas s užvatelem hu_87, že kniha není napsané zrovna dvakrát čtivě a mohla by klást větší důraz na pointu, která se občas ztrácí v moři faktů. Čtivosti ani nepřidává překlad, který sice mnoho složitých termínů vyřešil velmi dobře, nicméně třeba vytrvalé překládání anglického „evidence“ jako evidence místo důkaz bylo trochu otravné. (PS: A teprve teď koukám, že hyperion si z knihy vybral tentýž citát; to jen dokládá, že je to asi opravdu nejkratší a zároveň nejlepší shrnutí toho, k čemu Churchlandová dospěla.)
Ústřední kancelář Vesmíru se neozývá
Ivan Kmínek
Moje první a veskrze náhodné setkání s Kmínkem. Svébytným humorem a specifickým stylem však zaujal od první povídky a až do konce nepustil. (Až po dočtení jsem zjistil, že byl profesí vědec, což mnohé vysvětluje.) Neskutečná smršť humorných nápadů, které ani po letech neztrácejí na vtipu či aktuálnosti. Patrně nejzábavnějším kouskem celé sbírky je „Škola pro začínající spisovatele“, kde autor vedle originální myšlenky dokonale střídá styly podle toho, kdo se zrovna posune do pozice hlavního hrdiny. Za pozornost ovšem stojí i ostatní povídky, včetně dvou závěrečných („No jo“ a „Archa úmluvy, konec konců“), byť autorka předešlého komentáře by nesouhlasila. „No jo“ má neskutečně depresivní atmosféru a nedořečeností i neodvratným koncem silně pobrnkává na hororovou strunu. Celkově spokojenost, 70 %.
Řád času
Carlo Rovelli
Rovelli ani do třetice nezklamal, ba naopak, můj obdiv k jeho schopnosti představit srozumitelně, poutavě a inspirativně velmi nesnadné myšlenky a koncepty, kterými se celý život zabývá, snad ještě vzrostl. Tentokrát si nevzal na paškál nic menšího než čas, o němž si všichni myslíme, že mu tak nějak intuitivně rozumíme, ale stačí pár stránek a iluze většiny čtenářů se rozsypou. Po prvních dvou částech z času, jak jej známe, nezbyde skoro nic. Ale není čas propadat panice. Ve třetí části se čas totiž zase objeví a je na každém, jak si s Rovellim navrženou představou poradí. Krátká, přesto závažná a fascinující kniha, kterou nemá cenu okecávat, ta se musí prožít. Doporučuju si na to ten čas najít.
Případ mrtvých filosofů
Fatima Cvrčková
Zábavná detektivka z akademického prostředí, s nímž má autorka coby bioložka dostatek zkušeností, což se příznivě podepsalo na uvěřitelnosti postav, dialogů i celkové kostry příběhu. Nicméně právě postav je v Případu mrtvých filosofů možná až zbytečně moc a nebýt úvodního představení všech protagonistů, k němuž jsem se zejména v první polovině několikrát vracel, asi bych se z neustálého zmatení kdo je kdo ani nevymotal. To ale není nutně vina množství postav, ale spíš absence nějakých snadno zapamatovaných rysů, podle kterých by čtenář okamžitě poznal, s kým má zrovna tu čest (řečová vada, nějaký zlozvyk, oblíbené slovo apod.). Zkrátka by neuškodila silnější charakterizace, poněvadž samotné jméno, zejména zní-li zcela všedně, obvykle nestačí. Například u Radka Martínka a Mirka Matouše jsem tápal skoro až do konce. Každopádně detektivní složka a především výborná pointa hodně pobaví a akademiky snad ještě víc než „normály.“ Celkově velmi příjemné čtení, a pokud se jednalo o autorčinu beletristickou prvotinu, klobouk dolů a doufám, že se k žánru ještě někdy vrátí. Klidně i v nějakém obsáhlejším útvaru, protože potenciál rozhodně má.
Mozek: zázrak na pět
Milan Bauman
Sice kniha plná zajímavých informací, leč zabalených do podivně chaotického celku slepeného z kapitol použitých v autorově knize z roku 1985 (Labyrint říše rozumu), přepisů televizních dokumentů a rozsáhlých výňatků z časopisů, blogů i jiných internetových stránek, přičemž využívány jsou v podstatě jen české zdroje, což u tak bouřlivě se rozvíjejícího tématu zavání průšvihem. Sem tam text doplňují ještě poznámky profesora Františka Vyskočila, který se hned na začátku knihy plné aplikované evoluce vymezuje poněkud neobratně proti evoluci. Celkově tedy nemilé překvapení, i když někteří čtenáři si v tom jistě něco zajímavého najdou. Budou však muset hledat a zůstat ostražití.
Černobyl 01:23:40
Andrew Leatherbarrow
Černobylská horečka vyvolaná nedávným seriálem mě tak nějak minula, přesto jsem na nedostatek svého povědomí o „nejhorší jaderné katastrofě v dějinách“ nebyl zrovna dvakrát pyšný. Když mi náhodou padla do ruky sympaticky vyhlížející knížka A. Leatherbarrowa, bral jsem to jako skvělou příležitost, jak se zbavit jednoho restu. A nelituju. Celkově jde o publikaci nepříliš dlouhou, navíc neskutečně čtivou, takže pro základní seznámení se s příběhem ideální. Za klad, alespoň pro laického čtenáře, považuju způsob vyprávění, totiž prolínání kapitol technického či historiografického charakteru (úvod do výroby jaderné energie, přehled dalších havárií, černobylská nehoda, její následky, proces, vysvětlení, k čemu došlo) s kapitolami výpravnými, v nichž autor líčí svou návštěvu Černobylu a Pripjati. Celek působí pěkně organicky, jasně ukazuje, co se vlastně stalo, boří některé mýty a návdavkem i přes pochmurné téma skýtá příjemný čtenářský zážitek. Nelze než doporučit, leč srovnání s jiným „černobylskými“ publikacemi nemám.
Výstrahy zvědavcům (25 povídek)
Montague Rhodes James
Přiznám se, že Výstrahy zvědavcům na mě zapůsobily kapku míň než Příběhy sběratele starožitností. Tentokrát jsem si dokonce nevyznačil ani jednu povídku, která by natolik vyčnívala, abych měl chuť se k ní brzy vrátit, což ovšem neznamená, že se časem nevrátím k celé sbírce a nepřehodnotím nynější názor. Celkově mi Jamesův styl tolik nesedí, nebo jsem už možná jen povídkovou tvorbou podobného typu trochu přesycený, těžko říct, každopádně dočítání posledních příběhů byla už spíš povinnost než zábava. Co však svazek vytahuje z podprůměru, je autorův teoretický text „Pár poznámek o strašidelných povídkách“ a především doslov Stephena Jonese, který Jamesovu tvorbu uvádí do širších souvislostí, včetně výčtu různých televizních či rozhlasových adaptací jeho povídek.
Síla, sexualita, sebevražda
Nick Lane
Monumentální pohled na evoluci života z perspektivy nenápadné, ale nesmírně důležité buněčné organely, mitochondrie. Nick Lane se mitochondriemi zabývá už dlouho a je to vidět. V knize postupně velice důmyslně, poutavě a s nesmírným přehledem vysvětlí, jakou roli mitochondrie sehrály při stvoření eukaryotické buňky (klíčovou!), co nám říkají o vzniku života nebo jak souvisejí se vznikem teplokrevnosti, dvou odlišných pohlaví či stárnutím a smrtí. Jednoduše vynikající popularizační kniha, která není jen o mitochondriích, ale dává nahlédnout pod pokličku biologické evoluce jako takové. Ukázková odborná popularizace.
Hrůza
Arthur Machen
Léta se mi nepřihodilo, abych si chtěl večer rozečíst knihu, a nakonec raději obětoval pár hodin spánku, než odložil dočtení na druhý den. Machen při volbě názvu „Hrůza“ ani trochu nebalamutí. Příběh odehrávající se v roce 1915 na waleském venkově, kde se záhadně ztrácejí a umírají lidé, se od prvních stránek topí v temné a znepokojivé atmosféře, která s každou další stránkou ještě houstne. Jednotlivé střípky do sebe sice začnou poměrně brzy zapadat, ale dohromady tvoří tak strašlivý obraz, že se mu nedá a ani nechce věřit. Celou dobu se mi snad pro způsob vyprávění či rozkrývání pravdy vkrádaly na mysl nejlepší kousky od Johna Wyndhama, a ani bych se nedivil, kdyby se Machenem nechal lehce inspirovat. Snad jediným zklamáním je úplný závěr, poslední stránka či dvě, kde vypravěč nabízí vlastní vysvětlení, proč se to vlastně všechno stalo, nicméně vysvětlení, které alespoň pro mě knihu maličko sráží. Až se jednou do Hrůzy pustím znovu, raději budu dělat, že ty poslední dvě stránky neexistují a nenechám si ten pocit naprostého děsu ničím kazit.