TheRaven
komentáře u knih
Rej nočních můr
J.H. Markert
První polovina, kde se zatím neznámým způsobem proplétá fikční svět s realitou, mě hodně bavila a neustále mi evokovala Carpenterův nepřekonatelný biják In the Mouth of Madness. S každou další stranou a postupným vyjasňováním, co se vlastně děje, Reji nočních můr docházel dech a původní originalita se víceméně rozplynula v mlze průměrnosti. Škoda, potenciál tam byl.
Poslední dům v Needless Street
Catriona Ward
V první řadě obrovský obdiv autorce, že se jí tenhle rozvětvený příběh pod rukama nerozpadl jako domeček z karet, ale opravdu do sebe zapadá jako hromada ruských matrjošek. Ať už tam nějaké logické nesrovnalosti jsou, nebo ne, já si jich nevšiml. Když jsem Poslední dům v Needless street otevřel, neměl jsem nejmenší tušení, do čeho jdu, ale od začátku si mě příběh získal. To jsem ale ještě netušil, co bude následovat. Ačkoli mě první z několika zvratů nejdřív zklamal (ach ta Olivia) a můj zájem trochu opadl, nakonec příběh s každou dálší stránkou nabíral grády a na konci už jsem jen nevěřícně zíral. Každopádně bylo fajn sledovat, jak si autorka chladnokrevně pohrává s čtenářem i jeho očekáváními, a princip nespolehlivého vypravěče v jejím podání nabírá rozměrů, které člověka občas přivádějí k zoufalství, ale ve výsledku to do sebe všechno dokonale zapadá. Příjemná meditace o mozku, vědomí, bolesti, výchově, vině i trestu. A jestli se DID opravdu může projevit takhle , nebo je to mýtus, mě zas až tak netrápí. Je to román. (A ta obálka? Na tu bych mohl čumět pořád.)
Ocelové město
Jules Verne
Ocelové město jsem četl asi po dvaceti letech, takže to pro mě teď v podstatě bylo jako poprvé. Začátek výborný. Zejména dokonale jízlivé popisy, ať už lenošného Oktáva („Byl z těch lidí, kteří procházejí životem bezbarvě jako měsíční světlo. Z lidí, kteří jsou v rukou osudu tím, čím je korková zátka na hřebenu vlny.“), nebo pudově nenávistného, pedantského německého profesora Shultze, který se živí jen pivem, jitrnicemi a zelím. Verne měl po prusko-francouzské válce na Němce zjevně hodně spadeno a z toho, jak prozíravě popisuje jejich pocity nadřazenosti a touhu ovládnout svět, které pak o pár desítek let později opravdu zkusili naplnit, docela zamrazí. Když se ale děj někde před polovinou knihy posune o pět let dopředu, do doby, kdy už v Americe stojí jak Shultzeho Ocelové, tak Sarrasinovo krásně utopické Francouzské město založené na nejnovějších vědeckých poznatcích (třeba boj proti choroboplodným zárodkům), kniha trochu ztratí šmrnc. Námět je sice skvělý, ale přijde mi strašlivě nevyužitý. Najednou se všechno stane tak nějak ráz na ráz a je konec, přitom by se tam našla spousta věcí, které by stály za rozpracování, třeba některé podzápletky. A ocenil bych i více faktografických kapitol (chybí mi třeba detailnější pasáže o principech, na kterých vlastně stojí Francouzské město – vše shrnuté jen na pár stranách). Možná se na výsledku až příliš podepsala skutečnost, že text původně pocházel od André Laurieho (pokud mi wikipedie nelže).
Dům v Amityville
Jay Anson
Z Domu v Amityville mám docela rozporuplné pocity. Chápu, že celý příběh má působit maximálně realisticky, čemuž odpovídá věcný, nezaujatý styl textu, který podle všeho záměrně rezignuje na jakékoli literární kvality. Věty jsou jednoduché, formulace často až dětsky prosté a důležité informace zpravidla obalené spoustou nedůležitých detailů, což docela dobře vystihuje, jak by člověk o takových zážitcích zpětně vyprávěl na diktafon. Nicméně navzdory upřímné snaze jsem se na knihu nedokázal naladit. Veškeré děsivé pasáže, jakkoli v principu zajímavé, vyzněly do ztracena, napětí nulové a atmosféra řídká jak na Marsu. Některé scény na mě dokonce působily vyloženě parodicky. Jistě, nemá to být hutný, děsivý, atmosférický horor, nýbrž prostý záznam událostí, jež se na přelomu let 1975 a 1976 odehrály na 112 Ocean Avenue, ale stejně. Samozřejmě je otázka, jestli se něco z ducha originálu neztratilo v překladu, který by určitě zasloužil trochu učesat, ale nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní. Možná je i problém v tom, že kniha po půl století až příliš zestárla a dnes už prostý popis toho, co se dělo ve strašidelném domě, nefunguje. Nevím. Ale už jen kvůli tradičně vynikající obálce Adély Korbelářové si Dům v Amityville v knihovničce nechám a třeba mu šanci ještě někdy dám. Zatím 2*.
Temný karneval
Ray Bradbury (p)
Jako nejslabší mi paradoxně připadala hned první povídka, jinak kvalitativně velmi vyrovnaná sbírka. Kromě klasik typu Malý vrah a Zástup u mě zabodovala i hluboce pravdivá Skleněná nádoba, melancholické Jezero, krásně vygradovaní Usměvaví lidé, Emisar (vynikající závěr, který připomíná jednu klasickou povídku, ale to vůbec nevadí), depresivní a naléhavý Vítr nebo příjemně fantaskní Muž shora. Fajn jsou i krátké úvodníky objasňující genezi každého příběhu.
Les nemlčí: Jak spolu houby, rostliny a zvířata komunikují
Madlen Ziege
Jak spolu zvířata „mluví“? Jak se dorozumívá rostlina s opylovačem? Jak jednobuněčný organismus pozná, jestli má před sebou něco k snědku, nebo naopak něco, co ho chce sníst? Autorka knihy si zvolila zatraceně zajímavé téma, které by se dalo shrnout větou: „Žádný organismus není ostrov.“ Každý tvor žije v prostředí tvořeném živými i neživými složkami a nějak se v něm musí vyznat. Přijímá informace z okolí, dešifruje je a interpretuje, aby přežil a dosáhl ultimátního cíle, kterým je předat své geny do další generace.
Nicméně zpracování maličko pokulhává, jak naznačuje zdejší nízké hodnocení (aktuálně 55 %), byť zas tak tragicky bych to neviděl (55 % u knihy o přírodě, navíc z produkce Nakladatelství Kazda se často nevidí). První problém patrně tkví ve zvoleném formátu. Text je rozsekaný do kratičkých podkapitolek, které připomínají aktuality z Vesmíru, což je chvíli fajn, ale začíst se do takového textu, navíc když se skáče od jednoho zvířete k jinému a od jednoho prostředí k dalšímu, není úplně snadné.
Potíž je patrně i v šíři záběru. Autorka nezůstává jen u miloučkých ochlupených či opeřených živáčků, ale bere to v podstatě od bakterie po plejtváka, což nemusí být každému po chuti. Příliš jsem nepochopil ani název, který čtenáře láká na les, ale ve skutečnosti se v knize podíváme na nejrůznější místa, od polárních oblastí, přes oceánské hlubiny a temné jeskyně po pouště. A občas knize nepomáhají ani některé stylistické či terminologické neobratnosti, které by se bývaly daly vyhladit pečlivější jazykovou i odbornou redakcí (jindy mě však překladatelka svými řešeními mile překvapila). Třeba termíny „procyt“ a „eucyt“ jsem v souvislosti s prokaryotickou a eukaryotickou buňkou v českém textu snad nikdy neviděl, a že jsem jich už pár četl. Hodně matoucí je i používat slovo „anténa“ pro tykadlo a podobných věcí se v knize najde víc. Osobně mě pak i hodně ruší psaní „z“ ve slově organizmus. Jinak času stráveného s knihou nelituju, přestože naprostá většina věcí pro mě nebyla nová (eh, to si zase někdo tahá triko, co?). Téma je to rozhodně skvělé a už vidím budoucí knihu Jaroslava Petra o komunikaci v přírodě pojmenovanou DESATERO ŘEČÍ.
Patnáctiletý kapitán
Jules Verne
(SPOILER) Návrat k Patnáctiletému kapitánovi po mnoha letech nedopadl vůbec špatně. Typická dobrodružná verneovka v tom nejlepší slova smyslu, která začíná na moři a končí v africkém vnitrozemí. Celkem mě překvapila brutalita některých scén (řezání rukou, hromadné vraždění, podřezávání, uhoření apod.) a pobavila postava ztřeštěného entomologa Bededikta. Trochu neuspokojivý je jen uspěchaný závěr. Za pozornost stojí i silný apel proti otroctví a rasismu, zejména když si vzpomenu na silně rasistickou karikaturu žida Izáka Hakhabuta v románu na Kometě, který vznikl nedlouho před Patnáctiletým kapitánem. Nicméně ani tentokrát to není zcela bez poskvrnky. Srovnání vzdělaných a dobře vychovaných amerických černochů s divošskými africkými domorodci, kteří se oddávají kanibalismu, a ti nejhorší dokonce žijí v norách a ven vylézají jen v noci, naznačuje, že bez zásahu a péče bílého muže se černoch slušným, morálním a civilizovaným člověkem nikdy stát nemůže. Na druhou stranu si samozřejmě uvědomuju, že je to kniha stará sto padesát let, a tehdy stanovisko zastávané Vernem dost možná působilo silně progresivně. Trochu se však obávám, že by se dnes našlo stále dost lidí, kteří by s jeho půldruhého století starým pohledem souzněli. (Viz třeba knihu Afrika přece není stát).
Děti noci
Dan Simmons
Inovativní biologicko-medicínský přístup k Drákulovi a upírskému mýtu se mi hodně zamlouval, nicméně samotný příběh, zejména akční styl jak vystřižený z hollywoodského filmu, už moc ne. Atmosféra víceméně nulová, postavy nudné, zvraty očekávatelné, milostná linka spíše úsměvná. Slabé tři. Kniha, ke které se na rozdíl třeba od Temného léta vracet určitě nebudu.
Franz Kafka - Člověk své a naší doby
Radek Malý
O Kafkovi, jeho životě, díle a recepci, sice stručně, avšak citlivě a nadmíru poutavě. To vše navíc v doprovodu naprosto fantastických ilustrací. Okamžitě jsem dostal chuť se do jeho povídek a románů znovu pustit.
Jak to chodí u opic
Jan Zrzavý
Sbírky fejetonů jsem nikdy úplně nevyhledával, už jen proto, že neuvěřitelně rychle stárnou a nezřídka se spíše už jen úsměvně než trefně vyjadřují k událostem dávno minulým a bouřím, které se nakonec ukázaly jako bouře ve sklenici vody. U pánů Zrzavého a Novotného jsem však udělal výjimku, která ale v řadě ohledů potvrdila můj předchozí názor. Na jednu stranu zde jsou zajímavé, pronikavé, mnohdy provokativní texty, které čtenáři dovolí nahlédnou do fungování vědy, stručně ho seznámí s různými biologickými jevy a nadhazují zajímavé paralely mezi „přírodou a kulturou“ či mezi různými lidskými společnostmi, na té druhé tu najdeme až příliš mnoho rádobyvtipných fejetonů, které odkazují k dávno zapomenutým událostem (často takovým, jež si není nutné připomínat), popřípadě takových, které se nedají označit jinak než „starý bílý muž křičí na mraky“ (a to zas tak staří nejsou, natož v době psaní texů). Obzvláště to platí, když se pokoušejí vyjadřovat k politickým, ekonomickým, ale i některým společenským tématům. Nicméně, jak sám Zrzavý píše, raději se zeptejte kominíka než vědce, když se chcete něco dozvědět o světě. Z prvního svazku tedy odcházím s pocitem, že by bývalo lepší vybrat opravdu jen ty nejlepší kousky (které se vyjadřují k zásadním událostem, jsou nadčasové nebo mají co říct k současnosti), místo dvou knih vydat jednu a ušetřit trochu papíru. Pak by to klidně mohla být pětihvězda. Uvidíme, jestli na tom pokračování něco změní.
Triumf noci
Edith Wharton
Jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší svazek Albatrosem bohužel zaříznuté edice Pandaemonium. V podstatě tu není jediná slabší povídka. Whartonová je vynikající vypravěčka. Sugestivními popisy skvěle vtahuje do děje, polehoučku prohlubuje tísnivou atmosféru a nakonec čtenáře uvrhne do spárů nejtemnější hrůzy, která má jen málokdy konkrétní, hmatatelnou podobu. Osobně mě asi nejvíc uhranuly povídky Později a Zrnko granátového jablka, které mají několik společných rysů, ale vynikající jsou i Dušičky či Slečna Mary Pasková. Díky za vynikající překlad Stanislavě Menšíkové a báječný doslov Aleně Dvořákové. Rozhodně kniha, ke které se za pár let s gustem vrátím.
Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
Tahir Hamut Izgil
Nesmírně znepokojivé, depresivní čtení, které v čtenáři zanechává pachuť bezmoci a naštvání. V rámci možností přesto vynikající kniha, která mi pomohla seznámit se hlouběji s problémem, o němž jsem toho věděl až hanebně málo. Díky Práhu za vydání a překladatelce za výtečnou práci, díky které je kniha navzdory tématu čtivější než kdejaký román. Více netřeba, předchozí komentující už všechno vylíčili lépe, než bych toho byl schopen já.
Midwichské kukačky
John Wyndham (p)
Znovu otevřeno po osmi letech, tentokrát, možná i díky přečtení v podstatě na jeden zátah, mnohem lepší dojmy než kdysi (ze silných 3* jdu na slabších 5*). Sedí mi Wyndhamův specifický, racionalizační styl. V knize se toho vlastně moc nestane. Příběh slouží takřka výhradně jako kostra pro sáhodlouhé úvahy a diskuze protagonistů o tom, co se vlastně děje, jak se k tomu postavit, co to znamená pro lidstvo, jak to souvisí s naší biologickou přirozeností i s povahou života jako takového, jaké z toho plynou morální důsledku a tak dále. Autor sice čtenáři poskytuje takřka všechny myslitelné otázky i odpovědi, přesto mu nechává prostor, aby je sám promyslel a posoudil, jestli se s učiněnými závěry ztotožňuje. Snad jedinou pasáží, u které jsem se zásadněji zarazil, bylo Zellabyho přemítání o původu člověka, nicméně vzhledem k době napsání (1957) se dá celkem pochopit. Je to navíc jedna z mála věcí, která na tomhle jinak nadčasovém románu, který bude stejně podnětný a aktuální i za další půlstoletí, zastarala.
Ministerstvo pro budoucnost
Kim Stanley Robinson
Na čtení docela náročný, skoro bych řekl až experimentální román. Určitá dějová linka tu sice je, ale střídá se se spoustou mikropříběhů, esejistickými pasážemi, ekonomickými úvahami a tak dále. Přestože se kniha týká jednoho z největších problémů, kterému lidstvo v současné době čelí (globální změna klimatu), včetně jeho nynějších či budoucích důsledků (ničení ekosystému, masová migrace, enormní náklady na adaptaci), ve výsledku vyznívá celkem pozitivně. Autor zkoumá různé metody, jak nastolený trend zvrátit (od klasických, jako je omezování využívání fosilních paliv, přes geoinženýrství po návrhy, jak transformovat ekonomiku), čtenáři ale nedává nic zadarmo. Přestože všichni hlásáme, že si uvědomujeme problémy dnešního světa, že chceme chránit životní prostředí a že jsme odhodlaní skoncovat s hladem a chudobou, cesta to bude náročná a plná hlubokých ideologických či morálních dilemat. Nepochybuju, že pravicově naladěnějším čtenářům, kteří se narodili se zlatou lžičkou v zadku a jsou přesvědčení o své výjimečnosti, některé myšlenky po chuti zrovna nebudou a u některých pasáží se zarazí a v podstatě každý, ale o tom to je. Kdybychom se všichni shodli na první dobrou, asi by bylo něco špatně. Každopádně výjimečná kniha, který stojí za přečtení, takže doporučuju vydržet a klidně si text dávkovat po troškách, což rozdělení na více jak sto dějově často neprovázaných kapitol snadno umožní.
Bytosti odjinud
* antologie
Ačkoli o hororové antologie, ani takové, jež se vrací ke klasickým povídkám 19. a první poloviny 20. století, není u nás nouze, zároveň jich ani není nikdy dost. Kdo podobné literatuře jednou propadne, je ztracen, nicméně časem přijde okamžik, kdy má přečteno v podstatě všechno, co kdy v českém překladu vyšlo. To se stalo i Michalu Jílečkovi, který se proto rozhodl sestavit antologii vlastní a představit čtenářům strašidelné povídky, jež se v češtině dosud neobjevily, mnohdy navíc od autorů v našich končinách takřka neznámých.
Jeho Bytosti odjinud obsahují třináct příběhů, které z větší části vznikly začátkem minulého století a pocházejí převážně od amerických autorů, překvapivě výhradně mužů. Kvalitativně je sbírka celkem hezky vyrovnaná. Přestože žádná povídka není vyloženě strhující, žádná také neklesá pod solidní průměr a díky pestrosti si v antologii každý čtenář nějakého toho favorita najde. Nechybí strašidelné domy, temné hvozdy, děsivé bytosti rozmanitého ražení ani světy, které jako by Lovecraftovy z pera vypadly. Za mě jsou na prvních místech lehce frankesteinovský Stvořitel zrůdy, Pokoj v posledním patře či Baumoffova výbušnina od Williama H. Hodgsona. Ačkoli pointy několika příběhů vyšumí ta trochu do ztracena, atmosféra, které pomáhá i dobrý překlad, rozhodně nezklamala a jsem zvědavý, co Jíleček přinese příště, bude-li jaké. 70 %
Afrika přece není stát: Překonávání stereotypů o moderní Africe
Dipo Faloyin
Bubny, zapadající slunce, na obzoru žirafa, slon, hroch a lev a idylický pohled na několik chýší, před kterými starý šaman nesrozumitelnou řečí vypráví nějaký starodávný, jednoduchý, přesto nesmírně hluboký příběh. Prostě Afrika. Jo, i když na tom nejsem tak špatně jako mnozí jiní, i já byl obětí mnoha stereotypů o Africe. Uvědomoval jsem si ale, že o tomhle kontinentu toho vím až trapně málo, a i proto sáhnul po knize Afrika přece není stát (ok, zčásti to bylo i kvůli skvělé obálce). A rozhodně nelituju. Kolonialismus, umělé vytváření států a z toho plynoucí problémy, autoritářské režimy, kterých není zdaleka tolik, jak se nám muže zdát, zobrazování Afriky v kultuře, bílí spasitelé, africké jídlo, africký Hollywood i nekonečné dohady o návratu kolonialisty ukradených artefaktů. Dipo Faloyin Afriku představuje z různých úhlů pohledu, byť se logicky soustředí především na Nigérii, kde strávil část dětství. A představuje ji mimořádně barvitě, zajímavě a vrstevnatě. Klíčovým kořením, které celý zážitek posouvá na nejvyšší stupínek, je jeho suchý humor a skvěle dávkovaná ironie. Díky Faloyinovi jsem se konečně naučil číst.
Neony a světla reklam
Václav Hájek
Jo, zbožňuju neony. Na Neonech a světlu reklam mě po prvním prolistování trochu děsilo, jestli to vlastně bude mít tu správnou šťávu, když v knize není jediná barevná fotografie, ale s každou další stránkou jsem si ten pohled na „zmizelou Prahu“ užíval čím dál tím víc, kochal se architektonickými skvosty i zvěrstvy, představoval, jak ty světelné reklamy vypadaly naživo, a vychutnával si popisky typu: „Architekt efektním způsobem propojuje světelné působení opaxitového skla, čistých neonových trubic a plastického písma v hmotově výrazném architektonickém celku.“ Špica. Chci víc.
Desatero pohybů: Zvířata na souši, ve vodě a ve vzduchu
Jaroslav Petr
Petr nezklamal, ale ani nepřekvapil (což není nutně špatně). Živočichové se z jednoho místa na jiné mohou přemisťovat skutečně nejroztodivnějšími způsoby a autor uvádí stovky, ne-li tisíce příkladů, aby to doložil. Je fajn, že všechny ty věci, které jsou roztroušené po jeho ohromném množství populárních článků, sesumíroval do jedné knihy a ještě doplnil dalšími postřehy, ale někdy je těch informací trochu moc. Čtenář s otevřenou hubou pokračuje od jednoho odstavce k druhému, od jednoho tvora k úplně jinému, ale v podstatě nikdy se to nezastaví a údiv převládá nad hlubším proniknutím do tématu. Proto bych doporučil dát si to na noční stolek a učítat po kouskách. Jakmile si člověk dá padesát stran v jednom zátahu, může začít znovu, protože poslat tolik věcí z krátkodobé paměti dál prostě nejde, navíc dopaminu taky nemáme nekonečně, takže ani ten „wau efekt“ už pak nefunguje. Ale jinak super!
Volání Cthulhu
Dave Shephard
Ilustrace mi na rozdíl od jiných hodnotících vůbec nevadily, naopak jsem si některé docela vychutnal. Horší byla ta unylost. Celé Volání Cthulhu strašně nezáživné a neznat předlohu, tak si budu myslet, že je ten Lovecraft celkem béčkař a v životě po něm nesáhnu. Alespoň ten Dagon to trochu zachránil. Výsledek tedy rovnejch 50%.
Hora v moři
Ray Nayler
Říká se, nesuď knihu podle obálky, ale stejně jsem si Horu v moři vybral kvůli té skvělé chobotnici na přebalu, aniž bych pořádně tušil, do čeho jdu. Po prvních pár desítkách strach jsem trochu zalitoval. Nebylo to špatné, ale ani žádná bomba a střídání tří dějových linek mě taky zrovna netankovalo. Pak se to ale začalo lámat. Pochopil jsem, že před sebou nemám jen obyčejný, navíc hodně pomalý sci-fi thriller, ale vynikající román o povaze vědomí, umělé inteligenci, mezidruhové komunikaci, drancování planety, lidských slabostech, morálce, sobeckosti a spoustě dalších věcí. Velké a zatraceně příjemné překvapení. Jen ten závěr bych utnul o fous dřív.
Jen ještě malá, spíš osobní poznámka k poselství, které kniha přináší (tedy k jednomu z nich) a které vlastně není nikterak nové. V době čtení jsem úplnou náhodou na hodně podobné narazil v zapomenutém britském dobrodružném hororu The Abominable Snowman z roku 1957. V něm se skupina badatelů snaží v Himalájí vypátrat pověstného yettiho, kterého si automaticky představují jako krvelačné monstrum, posléze však zjišťují, že být příslušníkem druhu Homo sapiens neznamená být automaticky klaďas. Zvědavost nás neopravňuje k bezohlednosti. Úplnej Baader-Meinhof.