Vzhledem k tomu, že kniha vznikla ve druhé polovině devadesátých let a samotné devadesátky prolétne docela šupem, je to dnes už příručka značně neúplná. Nicméně zbytek nabízí přesně to, co slibuje: stručný, přehledný, dobře zpracovaný i inspirativní úvod do dějin filmu. Probírá zásadní technické mezníky i změny filmové řeči a upozorní na nejvýznamnějších tvůrce i jejich filmy. Skvěle jsou zpracované počátky pohyblivých obrázků a oceňuju, že autorka tu a tam opustila Hollywood a podívala nejen do Evropy, ale i do zbytku světa. Už se těším, až si to zase za pár let přečtu. (PS: Dokonalý formát, skvěle se vejde do kapsy a díky krátkým kapitolám do městské dopravy ideální.)
Nudná Žhářka rozhodně není, jako čtivo do vlaku ideální, ba dokonce mi pomohla odfiltrovat partu povykujících padesátníků, kteří zřejmě zadoufali, že jim dostatek alkoholu navrátí ztracené mládí. Blahem však nechrochtám. Úvod fajn, chata u jezera vynikající (kéž by se právě tady odehrála stěžejní část příběhu), příprava na finále ucházející, ale samotné rozuzlení, kde King jako již tradičně popustil uzdu své výbušné a krvelačné fantazii, k uzoufání nudné. Ve výsledku tedy průměr. Rainbirdova fixace na Charlie každopádně trochu ujetá.
Čas od času jsou podobné staré vědeckofantastické antologie velice osvěžující, ať v tom, že člověk vidí, jaké tehdejší problémy lidé vnímali jako nejpalčivější z hlediska budoucího vývoje světa a společnosti, tak i v možnosti sledovat, v čemž se autoři trefili i v čem byli naprosto vedle (a proč), třeba obavy z brutálního přelidnění. Užil jsem si celou antologii, snad s výjimkou Palubního rozhlasu, který jsem však, jak mi prozradil zajímavý Veisův doslov, naprosto nepochopil. Hodně se mi líbily hned úvodní lehce nostalgické Líbezné zářijové dny, hezky dystopický Otvírák nebo Stojící žena, která ukazuje, jak snadno lze v diktátorském režimu přijít o svou lidskost. Jednoznačně nejintenzivnější zážitek skýtá Robertosovo Můžete to být i vy, ale pobavil i reportážním stylem podaný Potterův paradox. Roffetova Velkoprodejna sice nebyla co do pointy tak úderná, ale oceňuju autorovu fantazii při odosobňujícím popisu proudících a mačkajících se davů lidí. Za přečtení ale stojí i ostatní příběhy jako Gomez, Mozek nebo Hvězdná myš, která překladateli musela dát proklatě zabrat. Příjemná kniha.
Přiznám se, že jsem vůbec nečetl anotaci a po knize sáhnul čistě na základě neotřelého názvu a zajímavé obálky. Nu, řekněme, že podobný kaleidoskop nezřídka zcela protichůdných emocí jsem nečekal. Kdyby ze světa zmizely všechny kočky je kniha proklatě smutná, depresivní, beznadějná a nepříjemná, ale zároveň taky, aniž by se to vylučovalo, veselá, nadějeplná i povznášející. Autor tu předestírá celou řadu myšlenek o životě, smrti, vztazích, rodině, povaze i lidských bytostech jako takových. Nejsou to ale myšlenky nijak přelomové ani provokativní. Kawamura spíš jen balí do slov to, co všichni tak nějak tušíme, známe a o čem přemýšlíme. Alespoň občas, poněvadž jen málokdy podle toho žijeme. Každopádně oceňuju svěží styl i sebekontrolu autora, který se nenechal zlákat k většímu rozepisování. Rozsah novely námětu dokonale sedí a s každou další stránkou už by to neobyčejné kouzlo začalo vyprchávat. Takže díky, nicméně příště si dám zase něco, u čeho nebudu mít celou dobu chuť se rozbrečet jako hlavní hrdina. Ze všeho nejdřív se ale půjdu pomazlit s kočkou. Jeden nikdy neví.
Bravurně napsaná kniha, kterou by nebylo vhodné zaškatulkovat jako „pouhou“ detektivku. Ačkoli detektivní linku obsahuje, a nutno uznat, že velmi neotřelou a brutálně napínavou, tato funguje primárně jako kostra pro úvahy o lidských vztazích a povahách, fungování médií, předsudcích, pravdě, lži, zločinu i spravedlnosti. Přestože se s některými vývody protagonistů o vině, trestu a kriminálním chování neztotožňuju a pokaždé jsem si říkal „tak za tohle půjde hvězda dolů“, závěr mě přece jen přiměl nechat hodnocení nejvyšší, jakkoli si pořád nejsem jistý, jestli byla potřeba ta poslední stránka, která na pár řádcích změnila poselství toho všeho. Dobře, asi byla, jinak by to vlastně vyznělo docela depresivně.
Podivný, exotický, fascinující i smrtelně nebezpečný kasuár jako katalyzátor nesmělého, banálního a sem tam hlubokého, v první řadě však autentického přemítání o vztazích, přátelství, smutku, strachu, lásce, radosti, životě a smrti. Zápletka, která jako by vypadla ze Stop hrůzy, je svým způsobem zcela prostá, přesto nesmírně podmanivá. Jen to množství postav je trochu přestřelené. I v závěru jsem se pořád ještě ztrácel v tom, kdo je kdo, kdo je čí kamarád a kdo je do koho zabouchnutej.
Dnes už klasický výběr strašidelných povídek, který se u nás vyšel už v roce 1969, tedy dva roky po slavné Tiché hrůze a rok před kultovními Lupiči mrtvol. Pamatuju si, že když jsem tuhle knížku vzal do ruky před mnoha lety poprvé, možná i pod vlivem obou výše zmíněných antologií mi přišla jen lehce nadprůměrná a zapamatoval jsem si pouze eponymní kousek od A. Bierce. Napodruhé je dojem lepší. Snad s výjimkou úvodní Rappacciniho dcery, která má sice zajímavý námět, ale nepříliš dobře zpracovaný, neobsahuje žádnou vyloženě průměrnou, natož podprůměrnou povídku.
Potěší lstivý Poeův Skokan, na kterého většina čtenářů patrně narazila už někde jinde, což ostatně platí i pro skvělého Neodbytného ducha od J. S. Le Fanu. Zdaleka nejvíc u mě ale zabodoval (opět i jinde čtený) Stevensonův Markheim, který skvěle otevírá otázku svobodné vůle, viny a trestu. Stejně vysoko se však umístila i Collinsova Žena ze snu, která má pár neuvěřitelně děsivých momentů. Černým koněm je Stoctonovo Vyprávění o síle odpudivé. Zatímco kdysi se mi moc nelíbilo (podle poznámky v knize, jinak bych to nevěděl), tentokrát mě svým wellsovských duchem hodně bavilo. Svým způsobem by dnes jeho poselství fungovalo i jako kritika dopingu nebo třeba umělé inteligence.
Na Archipelu v plamenech je až příliš vidět, že kniha vznikla pouze proto, že Verne musel naplnit smlouvu s nakladatelem a ve stanovený čas odevzdat další svazek. Zasazení příběhu do doby boje Řecka za nezávislost je sice fajn, ale naučné pasáže jsou napsány tak nudně a zmatečně, že jako zdroj umožňující udělat si nějaký ucelenější obrázek o pojednávané události je to nepoužitelné. Příběh neskutečně nudný, bez nápadu, bez invence, bez napětí, bez dobrodružství. Vystačil by tak na patnáct stran, autor ho však chtě nechtě musel roztáhnout na mnohonásobek, což znamená, že každý nepatrný posun děje je vykoupen ohromným množstvím vaty.
Celkovému dojmu nepomáhá ani skutečnost, že se celá kniha odehrává během poměrně dlouhého období a na geograficky rozsáhlém území, což zatraceně znesnadňuje orientaci v tom, kde a kdy se co vlastně děje. Závěr navzdory potokům krve zcela bezkrevný, zvrat všechno jen ne překvapivý a svatba přirozeně nevyhnutelná. Kdyby Verne udělal příběh časoprostorově komornější a dal mu nějakou pořádnou pointu, dobrodružnější linku nebo nosnou myšlenku („otroctví špatné, svoboda dobrá“ tak nějak nestačí), mohlo to být výrazně lepší. Jenže to jsou jen kdyby. Tohle se zkrátka nepovedlo, a přitom konečně verneovka, ve které hrály podstatnější roli ženy. Alespoň jsem poprvé v životě dostal chuť procestovat Řecko.
Ještěže příště na mě v Podivuhodných cestách čeká Matyáš Sandorf. Jinak bych na další „etapu“ asi hned tak chuť neměl.
Mladý lékař, který pochopil chyby svých kolegů, učinil významný objev, odvážně za něj bojoval a zachránil tisíce životů. Mohlo jich být ale mnohem víc. Zůstal totiž nepochopen a svůj krátký život dožil v ústavu pro duševně choré. Právě tak nějak se nezřídka vypráví příběh Ignáce Semmelweise, jenž toužil zatočit s horečkou omladnic, která kdysi hlavně v nemocnicích kosila rodičky ve velkém. Skutečnost byla samozřejmě poněkud komplikovanější, stejně jako samotná Semmelweisova povaha (pravděpodobně ovlivněná nemocí), jak ve Špinavých rukou dokládá Sherwin Nuland.
To mu ovšem nebrání bez obalu poukazovat na zpátečnictví, zabedněnost, ba přímo zaslepenost těch, kteří Semmelweisovy názory kritizovali nebo samolibě přehlíželi. Přestože Špinavé ruce pojednávají o jedné malé, leč významné kapitole z dějin medicíny, čtou se jako román, ve kterém nepochybujeme o tom, kdo je klaďas a kdo záporák. Autor různé události dokáže podat tak, aby nám zaručeně zvedly tlak a vyvolaly v nás spravedlivé rozhoření nad tím, jak někdo někdy vůbec mohl být tak neskutečně tupý a nevidět, jak se věci doopravdy mají. Že to občas není zcela objektivní? To vůbec nevadí. I tak Špinavé ruce patří k tomu nejlepšímu, co u nás v rámci popularizace dějin medicíny vyšlo, a za pár let se k nim zase už po ixté vrátím a nepochybně se budu bavit jako poprvé.
Označení Té, která nebyla za kriminální román může v čtenář vyvolat falešná očekávání. O kriminální román, ve smyslu odhalování pachatele nebo sledování práce policejních složek, ani v nejmenším nejde. Pachatele totiž známe od začátku a místo snahy o jeho dopadení jsme svědky úžasného psychologického rozboru muže, kterého jeho povaha dostala tam, kam odjakživa směřoval. Zápletka dokonalá, byť pointa by se na základě poskytnutých vodítek dala odhadnout dřív, než těsně před závěrem, kdy mi konečně docvaklo, jak se věci. Ale nic si nevyčítám, zabloudit v té všudypřítomné mlze, alkoholu a podivných událostech je proklatě snadné.
Jediná výtka ke knize je formálního charakteru. Proč proboha nakladatel dává na obálku obrázek vygenerovaný umělou inteligencí? Snahu srazit náklady chápu, ale podobné a lepší dílko by měl zdatný ilustrátor hotové za hodinu, a i kdyby se někomu nechtělo platit ilustrátora, stále je na internetu k dispozici takřka nevyčerpatelná zásoba skvělých ilustrací bez autorských práv. Zvolený postup trochu podrývá důvěru v nakladatele. Na druhou stranu oceňuju, že na použití AI v tiráži upozorňuje. Mnozí jiní by informaci o obálce jednoduše potichu vynechali.
Při čtení Hendrixova románu jsem si připadal jak na horský dráze. Chvíli zábava a byl jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet, potom nuda a doufal jsem, že bude brzy konec. Zejména kolem poloviny už mi to přišlo natolik nezáživný a zacyklený, až jsem se děsil, co mě čeká na těch zbývajících dvou stech stránkách. Avšak Markův příběh, který by fungoval snad i jako samostatná povídka, pěkný odkaz na druhé Smrtelné zlo a překvápko, kterého se dočkala Louise, když už si myslela, že je všechno v cajku, tomu zase dodaly grády. Závěr sice vrší jedno klišé na druhý, ale co, mohlo to být i horší. Protagonisti většinou nesnesitelní, nicméně kdo říká, že musíme v knize milovat hlavní postavy, ba co víc, když lépe poznáme jejich minulost, dá se jim leccos odpustit, ač to prohlubování charakterů a vzájemná dynamika Louise a Marka místy působí hodně křečovitě. Horor, no, definice je samozřejmě široká, takže by se to okecat dalo (a rozhodně se to o něj snaží, leč kulisy nejsou všechno), ale pořád na mě z toho dýchá spíš černohumorný drama o rodinných vztazích s určitou dávnou patosu.
Nejsem sice úplně cílovka, ale byl to v mnoha ohledech inspirativní a snad i poučný pohled na pracovní trh z pozice těch, kteří tahají za „kratší konec provazu“ (a nejsou to jen ženy). Jelikož podcasty zrovna moc neposlouchám, jejich přepis do knižní podoby se mi zas tak nepříčí. I tak bych si však, patrně podobně jako sinn, raději přečetl nějaký hluší rozbor o tématu, než hromadu rozhovorů, které navzdory kladení odlišných otázek nutně přinášejí stále dokola totéž poselství.
Brak v nejčistším (a pozitivním) slova smyslu, ve kterém nechybí nic, co máme na osmdesátých letech rádi. Zpočátku se sice zdá, že Boatman bude svůj docela zajímavý vědeckofantastický nápad, který má lehce wellsovské kontury, rozvíjet celkem pomalu, v tom ale věci začnou nabírat hodně rychlý spád a všechno směřuje k velkolepému finále.
Autor není zrovna fanoušek pozvolného budování strachu. Horor je v jeho podání primárně přehlídkou hnusu, respektive snahy znechutit či šokovat, takže se čtenář může těšit na mokvající tkáně, vyhřezlá střeva, rozdupané hlavy a samozřejmě i na neposedný hmyz a červy, kteří vylézají a kroutí se v podstatě na každém rohu (no, jen se jděte podívat do lednice, co se tam skrývá). Nechybí ani Lovecraftovké pomrkávání, ať už v podobě obehraných chapadel, nebo pěkného odkazu na jeden slavný pohled do zrcadla.
Samotné finále, roztažené na pomalu sto stran, je nápadité a zpočátku docela zábavné, škoda ale že autor nezná míru. Všechno se jednou přejí a po pár desítkách stran tomu začne docházet šťáva. Konec, a myslím úplně poslední scénu, hodně rozesmál, tohle jsou osmdesátky jak vyšitý. Co se postav týče, no, řekněme, že nejsou zase tak důležité. Izzy možná mohl dostat trochu víc prostoru, klidně na úkor zbytečných puberťáků, ženy přirozeně zcela vedlejší, vhodné hlavně k tomu, aby obdivovaly muže. Nevím, kdy naposledy mě v knize nějaká postava štvala tak jako Helen, což je pro Pána nočních můr vlastně docela fajn vizitka.
Celkově docela čtivá blbina, která působí jako propracovanější kombinace Johna Sinclaira a Stop hrůzy a v průběhu čtení mi evokovala řadu jiných knih i filmů, v čele s polozapomenutým Brainscanem.
Proznámka pro Morbiduse: Ten rok 2020 v tiráži se vztahuje k novému vydání knihy. To první vyšlo už v roce 1988, takže je to nefalšovaný old school. /// Vůbec není zač, je to skutečně matoucí, proto tu tuhle poznámku raději nechám i pro ostatní.
[čteno na 18. zasedání LiHoKlubu, které se konalo v červenci 2026]
Ačkoli se ke knihám, kterým jsem napálil „pouhé“ tři hvězdy, většinou už nevracím, téma té Bonnerovy je natolik lákavé, že jsem jí po spoustě let dal druhou šanci. A nelituju, byť hodnocení zvedat nebudu. S hodnotícími na zahraničních webech se shodnu na tom, že text působí spíše jako nástřel či úvodník k objemnějšímu, leč nikdy nevzniklému svazku, který by všechny ty zajímavé myšlenky, hypotézy a spekulace rozebral trochu víc do hloubky a podepřel je četnějšími odkazy na příslušnou literaturu. I tak se však jedná o podnětné čtení, které sice v některých ohledech zestárlo, ale mnohé otázky, jež si autor klade, zůstávají stále relevantní.
Domnívám se ovšem, že k obecnému nenadšení (nechci říct zklamání) z knihy přispěl i překlad jinak zkušeného Radoslava Obrtela (1925–2011) [o jeho životě viz článek v Živě 5/2011]. Přestože překlad vznikal v novém tisíciletí, volbou slov i větnou skladbou občas působí jako z poloviny minulého století (jen namátkou používání výrazů dvojmoc a trojmoc místo druhá a třetí mocnina, nahrazení buněčné membrány buněčnou blánou nebo třeba psaní „na zlomku“ místo „na přelomu“ století). Krom toho je minimálně pro laika celkem nepraktické, že v latině zůstávají i organismy, které mají zavedený český název, kupříkladu Cyanea (talířovka), Paramecium (trepka) nebo Volvox (váleč). Stačilo by přitom pár zásahů a text by byl pro většinové publikum výrazně čtivější, a tím i přístupnější. Ale možná se redaktor prostě neodvážil.
S Robertem Aickmanem jsem zatím měl čest pouze v podobě dvou povídek zařazených do proslulé Tiché hrůzy, které si ale i po těch letech stále vybavuju a na Chladnou ruku v mojí dlani jsem se i díky nim docela těšil. A… nespálil jsem se! Aickman je úžasný vypravěč. Z drobných nitek dokáže utkat úžasnou atmosféru, která čtenáře naprosto pohltí. V jeho povídkách se zpravidla nedočkáme žádných explicitních hrůz, by často se v nich vlastně ani nestane nic moc děsivého. Ale mohlo by! Autor dokáže skvěle pracovat s různými náznaky a detaily, díky nimž na první pohled docela normální situace působí jaksi vyšinutě, lehoučce jinak či nepřirozeně. Asi jako když si místnost prohlížíte nikoli napřímo, ale v zrcadle.
Samotná hrůza, horor, pak leckdy pramení ze samotného očekávání toho, co by se mohlo stát. Nebo co by se stalo, kdyby ten text napsal někdo jiné s menší dávkou fantazie a spisovatelského umu. Zkrátka z toho, co v textu ve skutečnosti vůbec není. Naprosto dokonale v tomhle ohledu funguje Hospic, který celou dobu spoléhá na to, co známe a očekáváme. Jenže nakonec dostaneme něco, co by nás nejspíš vůbec nenapadlo. Podobně působivé jsou ale i ostatní povídky, ať už Setkání s panem Millarem nebo Hodiny. Skvělá je však i trochu makabroznější Niemandswasser nebo docela ujeté Meče, které sbírku báječně uvozují. Snad jediná povídka, která mi příliš nesedla, byla Skutečná cesta do kostela, ale celkový dojem nijak zvlášť nezkazila. K téhle sbírce se určitě, už je kvůli Hospicu, rád vrátím. Další díky za edici Smrtihlav.
Mám takové tušení, že tu podobnou zkušenost má z posledních let velká část z nás. Zatímco dřív nebyl problém sednout ke knize a několik hodin nerušeně číst, dneska jsme často roztěkaní, po pár stránkách knihu na moment odložíme stranou s tím, že jen zkontrolujeme e-mail nebo zjistíme, co to bylo za notifikaci, a najednou si uvědomíme, že už na telefonu deset minut koukáme na video s legračními záběry koček. A netýká se to samozřejmě jen knih. Jako by najednou bylo mnohem těžší se na něco soustředit. Něco podobného zažíval i Johann Hari a rozhodl se, že přijde na kloub tomu, co za tím stojí. Výsledkem je Ukradená pozornost, která čtenáře zavede do světa technologických společností a sociálních sítí i do psychiatrických ordinací a vzdělávacích institucí. Hari na své cestě mluvil s desítkami odborníků a předestírá obraz, který pro mnohé patrně nebude úplně nový, to ale neznamená, že by byl příjemný. Doporučuju pokrčovat Úzkostnou generací, která některé Hariho názory dál rozvíjí a upřesňuje.
I když se Hvězda jihu neřadí k nejznámějším verneovkám (a Verne ji ve skutečnosti ani nenapsal, ale spíše upravil již hotový rukopis), patří rozhodně k těm lepším. Svižný příběh o těžbě diamantů, výrobě jednoho umělého a pronásledování uprchlého černocha napříč jižní Afrikou, nabízí všechno, co máme na Vernovi rádi. Zábavný příběh, trochu zeměpisu, trochu přírodních věd (chemie, geologie, diamanty i popis zvířeny) i trochu historie, samozřejmě podané z francouzského pohledu, takže Britové z toho zase vyjdou jako největší zlo světa. Kromě toho Hvězda jihu pobaví i opravdu neskutečnou řadou zvratů, jízdou na pštrosech i žirafách nebo pár docela morbidními scénami, které ukazují, že boží mlýny občas melou celkem svižně. Rád jsem si po letech zopakoval a rozhodně je to jedna z těch, ke kterým se rád vrátím. (Více v externí recenzi. ==>>)
Tak jo, od Simmonse si dám raději na delší dobu pauzu. Po výborném Terroru a snad ještě lepším Temném létu jsem pokračoval Zimním přízrakem, který mi sice nijak zvlášť nesedl, ale bral jsem to jen jako lehké klopýtnutí. I tak jsem si ale raději dal pár let pauzu, než jsem se k Simmonsovi vrátil a dal šanci jeho Dětem noci. Hmm, námět nebyl vyloženě špatný, ale ty bombastické akční scény a strašný závěr dojem hodně zkazily. Takže už padesát na padesát. Bylo potřeba to rozseknout. A jak to udělat lépe, než opěvovanými Hladovými hrami, více než osmisetpadesátistránkovým opusem, který má tak malý rozsah jen díky většímu formátu knihy, malému písmu a úspornému řádkování.
Nuže, tak už to máme čtyřicet ku šedesáti. Dojmy vlastně hodně podobné jako u Dětí noci. Samotný námět rozhodně není k zahození, potíž je ale v tom, jak s ním Simmons naloží. Místo jedné z „nejděsivějších knih, které kdy byly napsány“, ba dokonce „jednoho ze tří nejlepších hororových románů 20. století“ (no jo, King, mi to mělo být podezřelé) jsem dostal plochý thriller (a to mám kritéria pro to, co označit za horor, opravdu hodně volná a široká), který je navzdory všem zvratům i tomu, že podstatnou část tvoří epické akční scény plné výbuchů, střílení, rozdrcených hrtanů, praskajících kostí a vyšplíchnutých mozků neskutečně utahaný a s každou další stránkou méně a méně zajímavý (ale knihy prostě dočítám). Postavy snad až na Tonyho Haroda k uzoufání nudné a teatrální, dialogy zbytečně natahované a nepřirozené a odbočky od hlavní linie příběhu až příliš četné, zavánějící tím, že autor prostě nedokázal v samém nadšení ze svého díla přestat psát a neměl vedle sebe redaktora, který by ho usměrnil. Jasně, všechny ty věci nám pomáhají lépe porozumět jednání postav i fungování „Schopnosti“, ale má to cenu, když si v druhé polovině knihy (po pouhém týdnu) nevzpomínám, co se dělo v té první?
V podstatě skoro přesně dva roky od přečtení Podivné doby jsem se vrhnul na pokračování s poetickým názvem Sekáč. Dojmy jsou celkem podobné. Čtivost, neotřelost, destilovaný sarkasmus a nepřetržitá snaha o humor, který leckdy balancuje na hranici s trapností, ale většinou se nad tou propastí dokáže udržet. Obávám se však, že stopa, kterou ve mně Sekáč zanechá, bude stejně mělká jako v případě předchozí knihy. Skoro mě až překvapilo, že si po těch necelých dvou letech z Podivné doby nepamatuju lautr nic a paměť mi neosvěžily ani různé narážky, které autor v Sekáčovi tu a tam utrousí. Je to zkrátka kniha, která stojí spíše na stylu než na příběhu, který je poměrně slabý a nevýrazný. Přesto v podstatě ani chvilku nenudí a jako čtivo do vlaku plného hartusících lidí, na večer, kdy tělo regeneruje po túře, nebo do hospody, když nechcete civět do sklenice s pivem, je ideální.
Pozoruhodná kniha, která přináší intenzivní a jazykově i stylisticky vytříbený čtenářský zážitek. Naturalistická, živočišná, špinavá, hrubá, degenerovaná, frenetická, ale i vtipná, srdečná, lehká, neuchopitelná a rozplývající se jak ranní mlha. Absence uceleného příběhu, nepřetržité prolínání různých časových rovin, hromady postav i stírání hranice mezi životem a smrtí z Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot dělají knihu, která čtenáři nevychází úplně vstříc, ale to koneckonců nijak nevadí, takových je ažaž. Děj do značné míry sestavený z katalánských příběhů a pověstí rozhodně funguje a alespoň za mě opravňuje k označení téhle novelky coby hororu. Vždyť právě z takových legend se horor zrodil. Jen s tím „rozbíjením stereotypů o ženské identitě“ si nejsem jistý, ale možná to jen nedokážu posoudit. Každopádně doporučuju a hlavně mám chuť se do toho pustit hned znovu, abych při čtení konečně věděl, kdo je kdo. (PS: Co má proboha znamenat ta nakladatelská poznámka na str. 180?! Doufám, že tak blbě to vyznělo jen omylem.)
TheRaven
komentáře u knih
