TheRaven komentáře u knih

Jízda na duze. Spousta nostalgie vylisované jak ty pampelišky a vydestilované do maximální možné koncentrace. Bezstarostné dětství, nekonečné letní dny a dospělost natahující své nenechavé pařáty. Je tu všechno, co máme rádi na Sem přichází něco zlého, Temném létě či Smrti před úsvitem, ale v takovém množství, že se to místy lepí spíš jako pampeliškový med. Postavy bez ohledu na věk či socioekonomický status nepřetržitě pronášejí duchaplné proslovy, které by se všechny do jednoho daly zarámovat jako citáty vyjadřující nějakou hlubokou životní pravdu. Snad i proto jednotlivé figurky poněkud ztrácejí na autenticitě, živosti, a působí spíše jako dokonalí, nelidští roboti z Bradburyho verze Stepfordských paniček. S Pampeliškovým létem se to má tak trochu jako s tím strojem na štěstí Lea Auffmanna. Západy slunce jsou krásné, ale nechcete na ně koukat celý den. Přesto je Pampeliškové víno vtipné, čtivé, kouzelné, poetické a hluboce pravdivé přinejmenším v tom, jak idealizovaně většina z nás na dětství vzpomíná. Nepochybuju, že se do Green Townu ještě někdy na jedno léto vrátím.

4 27.02.2024

Krásná utopie! Můžeme jen snít. Ale třeba Elon pomůže. (Doufám, že to nemusím vysvětlovat.)

4 08.02.2024

Nesmírně poutavě napsaná kniha o objevování elektřiny, válce elektrických proudů, první popravě na elektrickém křesle, tvrdém boji o patenty, světové kolumbovské výstavě v Chicagu v roce 1893, spoutání energie Niagarských vodopádů pro výrobu elektřiny a samozřejmě o Edisonovi, Westinghouseovi a Teslovi. Poprvé jsem Říši světla četl někdy v roce 2012, kdy mě naprosto uhranula, ale po těch letech už vzpomínka docela vybledla. Dal jsem si proto po dvanácti letech opáčko a fungovalo to stejně dobře. Díky taky za doslov, byť stručný, o elektrifikaci v českých zemích.

4 27.01.2024

Tuctový zvířecí horor s velmi jednoduchou dějovou linkou, očekávatelnými zvraty a prkennými postavami. To by ale zase nemuselo tak vadit, kdyby nabídl aspoň něco navíc, třeba promyšlenější gore (jakkoli na něj nejsem nijak zvlášť vysazený), větší nadhled nebo o fous šílenější vysvětlení, jak se z mírumilovných švábů stala „inteligentní“ krvelačná monstra. Neobytně se mi během čtení na mysl vkrádalo srovnání s podobně starými, ale o dost zábavnějšími Slimáky. A obávám se, že na výsledném dojmu se podepsal i překlad. Jsem rád, že lidi z Golden Dogu vedle podpory tuzemských hororových nadějí i starých harcovníků vydávají také zajímavé překladové kousky, ale jenom nadšení nestačí. Chtělo by to věnovat kapku větší péči samotnému textu, protože nejspíš nebudu sám, kdo si podobnou blbinu nedokáže příliš užít, když ho každá druhá věta tahá za ucho. Každopádně jsem teď zvědavý na filmovou adaptaci z osmaosmdesátého.

2 03.01.2024

Ghúlovská zápletka za moc nestojí a brakovost z ní doslova kape, což nemusí být na škodu, když se to udělá dobře, ale Keenovi se to úplně nepovedlo. Ghúl toho naštěstí nabízí víc, od trefných postřehů o těžkostech dospívání po zjištění, že skutečné zrůdy často mívají mnohem všednější podobu, než si myslíme. Autor se nebojí otevírat hodně nepříjemná témata, a byť často neříká nic moc nového (násilí plodí jen další násilí), stojí za to to připomínat. Ve výsledku poměrně depresivní kniha, která sice využívá osvědčené propriety (maloměsto, letní prázdniny, dospívání, parta kluků vs. zlo), ale přece jen nabízí něco trochu jiného než vzpomínané Kingovo To nebo Simmonsovo Temné léto.

4 31.10.2023

Výtečné téma generačního konfliktu podněcovaného prohlubující se klimatickou změnou, ale tristně, zpracované. Mělké, nepřesvědčivé, zmatené a nejasné. Autorka chtěla čtenářům předat určité poselství, jenže to se jí příliš nedaří. Aby to fungovalo a kniha dokázala proniknout i k těm, k nimž by autorka ráda promlouvala (tedy aby sdělení rezonovalo i mimo okruh těch, kteří s ní názorově souzní), nesměly by být postavy tak ploché, dialogy tak jalové a příběh tak nezáživný. (Skvěle to vystihla Grohlinka.) Škoda, určité náznaky tam byly, leč potenciál zůstal nevyužitý.

4 21.08.2023

Tyhle nostalgické návraty do dětství na mě platí a z komentářů ostatních uživatelů je patrné, že zdaleka nejsem sám. McCammon, kterého jsem zatím měl spojeného jen s krajně nezáživným Prokletím rodu Usherů, zavzpomínal na svá klukovská dobrodružství a napsal vynikající román o dospívání, jehož hlavní hrdina toho za rok prožije tolik, kolik jiný za pět. Kniha ale není jen o něm. Je utkaná z příběhů obyvatel malého městečka, jež čtenářům dost možná připomenou osudy lidí, které sami jako děti znali. Je fajn, že samotná detektivní zápletka, která tvoří kostru knihy, zůstává jako správná kostra víceméně nenápadná a jen pomalu dává pod tím vším masem, nervy, kůží a orgány poznat své skutečné obrysy. Výborně jsou do příběhu zapracované i občasné fantastické prvky, které působí natolik přirozeně, až by člověk zapomněl, že dinosauři už po lesích a lukách nějaký ten pátek neběhají. Smrt před úsvitem se v knihovničce hrdě zařadí vedle Kingova To, Simmonsova Temného léta a možná i Bradburyho Sem přichází něco zlého a rád se k němu, až uzraje čas, zase vrátím. Život jde ale dál. /// PS: Díky Dobrovskému, že se rozhodl na český trh přinášet podobná díla (a ve výborném překladu), a Adéle Korbelářové za další super obálku.

15 07.08.2023

Zaslouženě jedna z nejslavnějších, ne-li vůbec nejslavnější verneovka. Nesmírně zromantizovaná a co do schopností trosečníků krajně nadnesená, přesto dokonalá robinzonáda, která je oslavou vědy a techniky a ukazuje schopnost odvážného lidského ducha postavit se nemilosrdná přírodě. V dětství jsem byl z Tajuplného ostrova naprosto unešený, ale po letech zůstal už jen onen blažený pocit a pár útržkovitých vzpomínek. Trochu jsem se bál, že to kouzlo novým čtením zničím, ale nestalo se. Vědeckotechnická část stále skvělá a příběh i po těch letech strhující. A když se chýlil k neúprosnému závěru, zažil jsem podobné mrazení jako tenkrát.

Na Obětiny mě nalákala především jejich filmová adaptace z roku 1976, která mě před lety naprosto uhranula a rozhodně patří k nejlepším hororům sedmdesátých let. Kniha se sice rozjíždí docela pomalu a zpočátku nic moc děsivého nenabízí, ale je to jen iluze, jíž čtenář chlácholený autorem podléhá stejně snadno jako protagonisté příběhu, kteří se rozhodli strávit bezstarostné léto domě snů. Poté ale podobně jako oni z omámení najednou procitne a nestačí se divit, jak pozvolna a nenápadně se idyla změnila v čirou hrůzu, která spěje k neodvratnému konci, a společně s jednou postav si možná položí otázku: Jak jsme sakra mohli takhle skončit? Celkově velmi příjemné čtení a nezbývá než Fobosu (Dobrovskému) poděkovat, že se po Invazi zlodějů těl odvážili k vydání dalšího klasického hororového románu a zjevně tím nekončí. Zážitek z knihy umocňuje i měkká vazba (jsem velký fanda paperbacků) a především dokonalá obálka, o niž se opět postarala Adéla Korbelářová.

7 07.07.2023

Ne že bych úplně běžně četl atlasy hornin a minerálů, ale když už jsem si Kouřimského knihu kvůli práci, pro niž jsem potřeboval informace jen o pár nerostech, koupil, rozhodl jsem se to přelouskat a celé a zavzpomínat na své sběratelské období, jehož připomínkou je stále několik zaprášených krabic plných šutrů. A nebylo vůbec nudné. Krom obligátních informací, jako je popis, vznik či výskyt probíraných minerálů či hornin, autor přidává i pár obvykle velmi zajímavých odstavců o jejich historii, původu názvu či průmyslovém využití. Každou kapitolu navíc krom jedné či dvou fotografií doplňuje pěkná klasická ilustrace. Jen škoda, že nakladatel texty neaktualizoval (jde totiž o reprint starší knihy). Z některých je celkem patrné, že vznikaly v minulém století a ne všechny informace (například právě využití) jsou stále relevantní. Za to musí jít hvězda dolu.

1 02.06.2023

[lehké spoilery] "Správný Angličan nikdy nežertuje, když jde o tak vážnou věc, jako je sázka." Cesta kolem světa za osmdesát dní je jedenáctou knihou z cyklu Podivuhodné cesty a jednou z těch vůbec nejslavnějších. A není divu. I když se autor přirozeně vyřádí na zeměpisný pasážích, není jich zase tolik, aby se čtenář neuvyklý Vernovu stylu stihl nudit (proto patrně tuhle verneovku zatím nevykleštil Ondřej Neff, pokud vím). Naopak se jedná o příběh originální, svižný, dobře vypointovaný a skvěle a vtipně napsaný. K celkovému vyznění přispívá i samotná hlavní postava, Phileas Fogg, který rozhodně není typickým cestovatelem, zato je (dle autora) typickým Angličanem. Na cestu kolem světa se nevydává z touhy poznat daleké kraje, nýbrž aby prokázal, že má pravdu (že takovou cestu lze v dané lhůtě vykonat), a vyhrál sázku. Z toho důvodu neprojevuje sebemenší zájem o místa, jimiž projíždí, a zůstává v lodní kajutě či vlakovém kupé, kde věnuje se svému milovanému whistu či propočítávání, zda cesta probíhá dle plánu. A i když neprobíhá, obvykle neprojeví ani špetku rozčilení: "Zdálo se, že není o nic vzrušenější než palubní chronometry."

Samotná výprava obnášející skákání z jednoho dopravního prostředku na jiný by samozřejmě čtenářovu pozornost po celou dobu neudržela, proto Verne svému hrdinovi do cesty nastraží několik nápaditých překážek. Závěrečná pointa je vynikající, byť se v ní skrývá jedna logická chyba (tedy pokud z Ameriky do Liverpoolu neodjíždí parník téhož jména každý den). Výtečná verneovka, která oplývá humorem a nadsázkou (podobně jako třeba Ze Země na Měsíc), a i díky tomu zůstává čtivá i pro dnešního čtenáře, třebaže jej možná zarazí (pobaví) trochu stereotypní popisování různých národů či jedna naturalistická pasáž plná krve a cárů masa. Škoda také, že autor víc nepracoval s postavou paní Audy, která se nakonec byla spíše suvenýrem, než skutečnou postavou, ale to už bychom asi chtěli příliš.

Náročné do jisté míry samozřejmě ano, jak píše předchozí komentující, ale přesto napsané jasně a srozumitelně i pro zájemce bez předchozí orientace v problematice. První část je víceméně vymezením problému a poskytuje definici všech zásadních pojmů. Následně se probírá historie, současnost a budoucnost klimatu na území ČR a dopady klimatické změny (KZ) na města, krajinu či ekosystémy. Proklatě dobrý je příspěvek věnovaný degradaci půd vlivem současného způsobu hospodaření, kterou KZ ještě umocní. Nádherně totiž ukazuje nejrůznější souvislosti, jež člověka bez hlubší znalosti problematiky prostě nenapadnou (rozpad půdních společenstev vlivem nadměrného hnojení apod.). Hezká je i kapitola o biodiverzitě či závěrečné pojednání o antropocénu. Jen část věnovaná mitigačním opatřením a adaptaci na KZ mohla poněkud zevrubnější, když už se odkaz na tyto otázky objevuje i v podtitulu knihy. Celkově jsem však spokojen a je fajn, že Academia připravila aktuální publikaci o KZ pro širší veřejnost.

5 01.05.2023

Po Nezvaných hostech jsem sáhl především kvůli závěrečné povídce Edwarda Bulwera Lyttona Mozek a dům (The House and the Brain, známé také pod názvem The Haunted and the Haunters), která vyšla v časopise Blackwell's Magazine roku 1859, a jedná se tak o jednoznačně nejstarší text z celé knihy. Ostatní autory jsem neznal, takže jsem moc nevěděl, co čekat. A ani jsem toho moc nedostal. Nezvaní hosté cílí na výrazně mladší čtenáře (10+) a větší část obsažených příběhů je poměrně plytká a nepříliš nápaditá, byť sem tam se objeví zajímavější pointa. Za přečtení stojí například Strašidelní pavouci Williama Jamese Wintlea (The Spectre Spiders, 1921) a samozřejmě i závěrečný Mozek a dům, který je typického ukázkou viktoriánské strašidelné povídky a svým stylem, stářím i literární kvalitou se vlastně do Nezvaných hostů moc nehodí, respektive jde o text, který se od většiny ostatních diametrálně liší. Během čtení jsem si navíc uvědomil, že jsem ho pod názvem Strašidelný dům nedávno četl v antologii Strašidla, duchové & spol. (2001), a už předtím se objevil v několika dalších.

1 16.04.2023

Naprosto chápu rozčarování čtenářů, kteří se na knihu vrhli, aby se dozvěděli něco víc o H. H. Holmesovi. Jeho příběh, jakkoli se podle anotace jeví jako ústřední téma, je totiž opravdu spíše doplňkem k rozsáhlému, avšak vynikajícímu povídání o přípravách a průběhu chicagské světové výstavy, která se konala v roce 1893. Autor se navíc v Holmesově případě nemohl opřít o příliš mnoho faktů a jeho popis života a skutků H. H. Holmese je spíše jednou z možností, jak to být mohlo, leč rozhodně nemuselo, navíc z něj hodně ční amatérská snaha o psychologizaci Holmese a touha vylíčit jej coby učebnicového psychopata. Skoro si říkám, jestli tam ta linka musela být, neboť povídání o světové výstavě je samo o sobě strhující, neuvěřitelně zajímavé a velmi poctivě zpracované.

8 02.04.2023

Hodně sympatický průvodce lesem ve čtyřech ročních obdobích, i když možná jsem trochu zaujatý, protože osobně mám pro tyhle příručky typu rok v přírodě odjakživa slabost. Jsem rád, že se autor udržel na uzdě a text zbytečně nenafukoval, a místo toho vsadil na výběr toho nejzajímavějšího (jakkoli to občas může na první pohled působit všedně), s čím a s kým se dá v lese setkat, a především na hromadu fotografií, jež les zachycují ve všech jeho podobách a proměnách. Vznikl tak poměrně stručný a čtivý text, jemuž neschází poutavost i pro laického čtenáře a který nebude ani tak podrobným průvodcem při vycházkách do přírody, jako spíš inspirací, kam a na co se vlastně dívat.

4 24.03.2023

Jedna z mých neoblíbenějších verneovek, která ani po třetím čtení neztrácí své kouzlo. Úžasný popis polárních krajin a přežívání dlouhé polární noci, které ve skutečnosti muselo být neuvěřitelně nudné, ale ve Vernově nesmírně romantizovaném podání by člověk měl chuť to alespoň jednou zkusit. Postavy zajímavé, jakkoli tradičně dost ploché, byť je škoda, že nebyl trochu více využit Thomas Black (astronom) zprvu se zdálo, že to bude zase klasický verneovský šílený vědec, který s plnou vážností pronáší, že by Měsíc klidně hnal k soudu, kdyby si dovolil se neukázat v den očekávaného zatmění Slunce, ale později téměř zmizí.

(Pozor, níže drobný spoiler.) Země kožešin je také velmi pěknou sondou do toho, jak v 19. století probíhal lov kožešinových zvířat, a v knize nechybí dnes těžko představitelné pasáže o hromadném vybíjení v podstatě všeho, co má čtyři končetiny a dá se zpeněžit jako módní doplněk. Přesto mi navzdory neúčastnému a ryze pragmatickém líčení těchto věcí nepřipadalo, že by to samotný autor schvaloval, jak naznačují pasáže o takřka úplném vybití některých druhů (bizoni). Nejgeniálnější na celé knize je ovšem zvrat bohužel nesmyslně vyžvaněný v obsahu výše a jeho následky, respektive snaha osadníků s nastalou situací vypořádat. Trochu to připomíná klasický mem s tikající bombou. A zajímavé je také pozorovat, jak se jedna myšlenka z děje Země kožešin (ano, ta souvisejícím s oním zvratem) stala později základem pro jiného autorova románu.

7 18.03.2023

Prvotní myšlenka se sice jeví celkem neotřele, nicméně výsledek už zdaleka tak originální není. Celé to vyznívá příliš nuceně. Dialogy působí nepřirozeně a postavy navzdory snahám autorky ploše a černobíle. Hlavní hrdinky nepřipomínají ani tak uvědomělé obyvatelky Anglie poloviny 19. století, jako spíš moderní ženy přesazené o 180 let do minulosti, kde s hrůzou poznávají krutý patriarchát, jehož kritika, jakkoli pravdivá, je rušivě teatrální. Autorka (na rozdíl třeba od Fabera a jeho Kvítku karmínového a bílého) není schopná na nespravedlnost tehdejších poměrů upozornit nenásilně pomocí situací a dialogů a uchyluje se k vzletným promluvám, jež připomínají feministky 70. let 20. století, ale z úst postav románu zní hrozně nepřirozeně. Ani po detektivkářské stránce to není úplně ono. Zápletka je překombinovaná a logika, stejně jako motivace a chování postav, ne vždy úplně přesvědčivá. A to nemluvě o tom, že jednu ze sester v roce 1845 napadne, že by mohly vytvořit psychologický profil podezřelého, aby dokázaly předjímat jeho další kroky.

3 26.02.2023

Přiznám se, že hlavní motivací k přečtení téhle nepříliš rozsáhlé knížky pro mě bylo Lewontinovo jméno, kterého znám jako spoluautora slavného článku (z roku 1979) o spandrelách a kritice přílišného adaptacionistického pohledu na evoluci (napsal ho spolu s dalším levicově smýšlejícím biologem S. J. Gouldem). Trochu jsem se obával, že text musel po těch více než třech desítkách let notně zastarat, ale nestalo se, nebo alespoň ne zásadní měrou. Byť některé jednotlivé faktické údaje už samozřejmě neplatí, na poselství celého textu, jenž kritizuje především biologický determinismus a jeho zneužívání pro ospravedlňování stávajících společenských pořádků, sociobiologii, Dawkinsův sobecký gen, vyzdvihování jedince na úkor společnosti, příkré oddělování genů od prostředí a řadu dalších věcí, to nemá příliš vliv. Naopak se jedná o celkem provokativní sbírku esejů (původně rozhlasových přednášek), které čtenáře přinejmenším popíchnout k promýšlení či revidování některých všeobecně zažitých představ. (PS: V textu používáný termín rodový výběr [patrně "kin selection"] se dnes překldádá jako příbuzenský výběr.)

5 16.02.2023

Stejně jako Komiksová biologie i Komiksová chemie klame tělem. Ač se tváří jako bezstarostný výlet, na němž chemii přijdou na chuť i ti, kteří ji ve škole příliš neholdovali, jedná se spíše o zestručnělé, ilustrované a různými vtípky proložené opáčko středoškolského učiva (vhodné třeba k maturitě), které se soustředí skoro výhradně na chemii obecnou. Čtenář se tak dozví, co jsou prvky, jak vznikají molekuly, jaké existují typy vazeb, co jsou roztoky, jak se vyčíslují chemické rovnice, jak probíhá chemická reakce, co je reakční rychlost, jak vypočítat pH a hromadu dalších věcí. O organice a biochemii ale nezazní skoro nic. Stejně tak nelze čekat žádné zábavné historky z dějin chemie (a alchymie) ani příklady z každodenního života. Text se skládá primárně z učebnicových pouček a příkladů a od klasické učebnice chemie se vedle občasného vtípku a designu liší především tím, že je mnohem stručnější, a o to náročnější, neboť nemá prostor na zevrubnější vysvětlení různých popisovaných jevů. Cílovka knihy tedy není tak široká, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jinak je to pozoruhodný naučný komiks. A trochu děsivý, když pozoruju, co všechno jsem od té maturity nikdy nepoužil a zapomněl.

4 13.02.2023

Naprosto famózní a na českém trhu stále (i po více než deseti letech) zcela ojedinělá kniha, která poskytuje v rámci možností srozumitelný úvod do evodevo (evolučně vývojové biologie), jedné z poměrně mladých disciplín biologie, jež díky zapojení poznatků z embryologie zásadním způsobem prohlubuje a dotváří pohled na evoluci veškerého pozemského života (třebaže se autor soustředí výhradně na ten živočišný). Carroll zde líčí například, co mohlo být podstatou kambrické exploze, kterak se rozrůzňovali obratlovci, jak se z víceméně téhož genetického základu vyvíjely různé typy končetin nebo co může podnítit vznik kreseb na křídlech motýlů. Všechno jsou to ale jen příklady, jež mají ukázat, jak se mohla z relativně skromného základu během půl miliardy let vzejít tak obrovská rozmanitost živých forem. Za pozornost rozhodně stojí i doslov Antona Markoše, který k tomu, co bylo řešeno na předchozích stránkách, přidává nový úhel pohledu. (čteno podruhé, po deseti letech)

5 05.02.2023