TheRaven komentáře u knih

(Edit po deseti letech: Dnes už by autor komentáře na problematiku pravděpodobně nahlížel jinak, ale text prozatím překopávat nebude, stejně jako nebude měnit hodnocení, jež lze v současnoti pokládat za provizorní.) ________ Kontroverzní diskuze na téma globální změny klimatu mě v posledních letech natolik znechutily, že jsem si své názory na tuto problematiku radši ponechával pro sebe. Ovšem kniha Williama Ruddimana mě ani nemohla nechat chladným a jsem opravdu rád, že se mi dostala do rukou. Text si v první řadě neklade za cíl být dalším příspěvkem do diskuze o současných změnách klimatu, ale snaží se o archeologický průzkum těchto změn od příchodu moderního člověka po současnost a dokládá, že vliv člověka na globální klima není v žádném případě otázkou posledních dvou století, jak mnozí uvádějí. Pomocí specifických prostředků se pokouší o analýzu dlouhodobých globálních trendů a odhalení významných klimatických cyklů. V posledních několika tisících letech nachází jistou abnormalitu v nárůstu skleníkových plynů, jejíž příčinu se snaží odhalit, a s přehledem bourá kritiky, které poukazovaly na mezery v jeho hypotéze. Nespokojí se s pouhou jednoduchou frází, že více skleníkových plynů = okamžitý nárůst teplot. Nakonec se ani neubrání krátkému výhledu, jak by se globální klima mohlo vyvíjet v budoucnu, sám ale přiznává, že podobné předpovědi mohou být pouze orientační a že samotná změna klimatu nebude pro lidstvo ten nejpalčivější problém. Nevyhýbá se ani silné kritice extrémních názorových skupin, tedy na jedné straně panikářských ekofanatiků, na straně druhé naprostých popíračů vlivu člověka na klima. Svá tvrzení dokládá velmi silnými argumenty a s pokorou musím přiznat, že autor poopravil i některé mé povrchnější laické názory, jinak mi byl spíše potvrzením pro mnohé domněnky a pod jeho text se podepisuji i přesto, že právě v kapitole výhledů bych si menší poznámku dovolil. Takže pokud chcete nezaujatý text o tom, co se dělo, děje a snad bude dít se zemským klimatem, kniha Pluhy, nemoci a ropa je tou správnou volbou.

10 26.02.2012

Ernst Mayr je jednou z největších ikon evoluční biologie 20. století a sám to moc dobře ví. Je naprosto samozřejmé, že člověk jako on je jedním z nejpovolanějších napsat knihu, která by shrnovala současné poznání o evoluci. Hned v úvodu připouští, že knih o evoluci je na trhu víc než jen dostatek, ale prostor, kde by si na své přišel laik i biolog, který se nevěnuje přímo evoluci, je vcelku volný a tahle kniha si klade za cíl jej zaplnit. Až na to, že tento prostor tak docela prázdný není; i na českém trhu by se našlo několik biologů-popularizátorů (Flegr), kteří viděli stejný prázdný prostor. Nutno ale připustit, že Mayr knihu publikoval v již v roce 2001 (český překlad 2009; Flegrovy knihy 2005 a 2006; Dawkinsovy knihy, které se ale věnují užším tematickým celkům; Gould především ve formě esejů, a další). Bohužel se Mayrova kniha nejeví nijak převratnou a obávám se, že na poli popularizace nezazáří tak jako práce výše zmíněných pánů. Ke knize mám několik výhrad. První je podobná té, kterou jsem nedávno vytýkal u prozatím poslední knihy R. Dawkinse (Největší show pod Sluncem), totiž časté opakování, a to i na místech, kde to naprosto není nutné. Vypadá to, že autor nedůvěřuje čtenářově paměti (nebo své?) nebo záměrně protahuje text. Navíc překladatel s recenzentem pak musejí několikrát připisovat stejnou poznámku pod čarou. Druhým nešvarem je až příliš samozřejmý názor autora v některých sporných otázkách. Zmiňuje sice i teorie, jejichž není zastáncem nebo o nichž silně pochybuje, ale pouze velmi strohým způsobem a často se s nimi vypořádá naprosto povrchně na několika řádcích (například Dawkinsův „sobecký gen“; proč není předmětem selekce gen, ale druh, sice vysvětluje obsáhleji, ale pořád jen spíše povrchně). Mayrova kniha má i přes pár výhrad velmi dobrou úroveň a jako obecná příručka o evoluční biologii je bezpochyby hodnotná. Pokud jste ale četli výše zmíněné knihy a chcete pokročit dál, Mayr vás příliš nepřekvapí. Ale pro zájemce v evoluci méně znalé mohu vřele doporučit. 70%.

5 06.01.2012

Filosofická zpověď Emanuela Rádla mi nejprve vskutku trochu pila krev, ale když už se autor v posledních kapitolách dostává ke kořínku své myšlenky a postupně zařazuje své divoké výroky do širšího rámce, jeví se už celé dílko mnohem sympatičtěji. Ač v mnohém souhlasit nemohu (alespoň zatím), nebo při nejmenším musím pochybovat, výslednou ideu, totiž kritiku redukcionistického myšlení a mechanistického pojetí světa podpořím, i když stále s výhradami k trochu osekanému a jednostrannému podání.

3 28.10.2011

Kdybych se na Podivuhodné setkání v džungli díval pouze jako milovník vernovek a obdivovatel všech těch podivuhodných dobrodružství, byla by pro mě tato kniha velkým zklamáním. Příběh, který by starý dobrý Verne dokázal snadno a poutavě rozepsat klidně na čtyři sta stran, je vmáčknutý na necelých stopadesáti, a to takovým způsobem, že k zajímavějšímu ději se dostáváme až kolem stránky s číslem sto. Román sice nepostrádá klasické Verneovy postupy, ba právě naopak, působí na mě ale jako souhrn těch nejnudnějších klišé bez myšlenky a jakéhokoli promyšlenějšího příběhu. Čtenář není napínán jako obvykle, děj je osekaný, bez nápadu, je jen suchým popisem bez propracování a atmosféry. Při čtení jsem měl navíc pocit, že celá kniha byla napsána na jeden zátah, snad jako rychlá řadová zakázka. Naštěstí tenhle román nabízí jiný zajímavý pohled, který celkový dojem poněkud napraví. Poprvé, alespoň co si pamatuji, Verne zmiňuje Darwina a jeho evoluční teorii. Román se najednou stává odrazem své doby, doby kdy teorie přírodního výběru zažívala jistou krizi (viz nové vydání - Rádl 2006, Academia). V centru pozornosti bylo hledání chybějícího článku mezi opicí a člověkem jako hlavního důkazu. Hlavní naděje se v té době upíraly k posledním neprobádaným místům na Zemi, tedy k neprostupným tropickým pralesům Ameriky, a především pak Afriky. A to je právě vyvrcholením celého příběhu, kde Verne de facto uznává teorii přírodního výběru a vznik člověk z nižších živočichů. Navíc prostřednictvím svých hrdinů uvažuje o člověku jako takovém, o samé definici lidství a kde je vlastně hranice člověk x zvíře.

2 01.10.2011

Dalo by se říct, že Největší show pod Sluncem je dalším evolučním krokem Richarda Dawkinse. Od knih popularizujících evoluci a evoluční biologii se dopracoval k Božímu bludu, čistě protináboženské knize. Teď se rozhodl splnit další poslání, totiž přehledně shrnout ty nejprokazatelnější důkazy evoluce. Pokouší se tak jasně a elegantně zodpovědět všechny ty nesmyslné a často naprosto nelogické otázky a „argumenty“ kreacionistů. Jak už jsme u Dawkinse zvyklí, celá kniha se nese v odbojnějším tónu a v kritice kreacionismu si opravdu nebere servítky. Osobně mi sice kniha nepřinesla moc informací, které bych dosud neznal, ale jejich oživení taky není marné. Navíc mi tak do polovičky vadil tón, totiž že text působil trochu jak pro blbce a autor v jedné kapitole několikrát zdůrazňuje a opakuje jedno východisko, čímž pak některé části textu působí jako vata. Ale u „obhajoby“ podobného typu je to asi nezbytné. V druhé půli už jsem naštěstí tento nešvar nepozoroval (nebo jsem si zvyknul?). Na pár místech jsem byl i nucen váhat o některých východiscích velkého mistra, který jak prohlašuje, je hrdý na to, že je zván ultradarwinistou. Občas totiž používá k ilustraci přirozeného výběru i situace, které bych já osobně označil za jasný příklad fenotypové plasticity. Ale takové pasáže byly nakonec snad jen dvě nebo tři. Dawkins vůbec nerad píše o dalších mechanismech evoluce, které sice samozřejmě zná, ale hned na úvodních stranách se pojišťuje výrokem, že jemu jde především o adaptivní evoluci, tedy směřovanou k pozitivnímu zlepšení. Navíc je opět silně patrný jeho genocentrický pohled, který nepovažuji za tak univerzální jako On. To ale nic nemění na obhajobě evoluční teorie (či teorumu, jak se dočtete – zvláštní, Dawkins snad nikdy neslyšel o pojmu paradigma, který by pěkně pasoval na ten jeho novotvar „teorum“). Nakonec Richard nezklamal a neodpustil si věnovat poslední kapitolku všem antievolucionistům, či jak píše „popíračům historie“ a nabídne pár hezkých statistik o názorech Evropanů na vývoj života na Zemi. Někdo se sice Dawkinsovi diví, proč tak vehementně bojuje za obecné přijetí evoluce a vymýcení kreacionistického bludu, ale když si uvědomíme celou situaci do důsledku, tak problémem není ani tak nepřijetí jedné teorie, ale fakt, že toto odmítaní značí buď tragickou neznalost školních základů přírodovědy, fanatickou předsudečnost, nebo snad jen absolutní nezájem o svět, na kterém všichni žijeme.

23 26.08.2011

"Člověk se maně ptá, z čeho asi jsou ta americká srdce, že je nerozbuší ani blízkost toho nejstrašlivějšího nebezpečí." Tahle krásná větička cele vystihuje ducha románu, respektive obou jeho dílů, které jsou součástí tohoto svazku. Ze Země na Měsíc mě hned od úvodní stránky překvapoval až pohádkově satirickým tónem, což je něco, čeho jsem si dosud u Verneových knih nevšiml, nebo alespoň ne v takové míře. Kniha začíná popisem fungování Baltimorského Gun klubu a smýšlení jeho členů, jejichž největší životní trpkostí je lítost nad mírovým obdobím, jelikož nemohou vymýšlet další děla a již vyrobené střely leží ladem. Dále si čteme naprosto nezúčastněnou, ale o to úsměvnější charakteristiku klubu. Například přepočítávání zabitých na jednoho člena, i rekordy v počtu usmrcení na jednu střelu (rekord drží dělo, jež se roztrhlo a zabilo přihlížející; sice to nebyl nepřítel, ani to nezpůsobila samotná střela, ale rekord to je). Ve volné chvíli provedli příznivci klubu i součet nohou a rukou všech členů a následné odvození průměrného počtu končetin na člena jednoho. Ironicky vyznívá i popis sebevědomí amerického národa, který si je jist svou výjimečností a bez okolků pronáší narážky na zbytek světa. Za touto maskou sebejistoty se však skrývají různé neduhy, které hravě vyřeší Francouz Michel Ardan, spojí rozhádané strany a stane se americkým hrdinou. Pokračování, respektive druhý díl s názvem Okolo Měsíce, se ještě na začátku vyznačuje trochou ironie (viz úvodní věta komentáře), ale později už se Verne vrací do zajetých kolejí a příběh rozvíjí v tónu podobném jeho jiným dobrodružným románům. Nechybí dlouhé informační pasáže přibližující dobové představy o Měsíci, trocha historie či nejnovější úspěchy vědeckého poznání. Z Američanů se nakonec stanou svědomití vědci a Francouz už je jen zbrklým dobrodruhem, který pronáší jeden šílenější nápad za druhým. Ze Země na Měsíc, respektive Okolo Měsíce bylo ve výsledku velmi zajímavou knihou, a i když se Verne v mnoha úvahách netrefil, je fascinující číst to, v čem pravdu měl, a obdivovat jeho obrovské znalosti tehdejší vědy.
Více ke knize: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-ctvrta-ze-zeme-na-mesic-6486
a zde:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-sedma-okolo-mesice-7051

4 10.08.2011

Když jsem náhodou narazil na tuto knihu, jméno E. O. Wilson už jsem znal, i když spíše v souvislosti s jeho hlavním oborem, biodiverzitou. Podtitul lákající k sjednocení přírodních a humanitních věd mě nejdříve naplnil nejistotou. Sám jsem sice pro jejich částečné prolnutí a hranice se proplétají již dnes. Jsem zastáncem názoru, že obě strany se od sebe mají co učit a je jen škoda, že mnozí se na tu opačnou stranu dívají s pohrdavým posměchem a nepochopením. Obával jsem se především toho, že autorovi jde opravdu o naprosté sjednocení metod, o celkové prolnutí oborů. Už po několika prvních kapitolách jsem zjistil, že jsem se pouze nechal zmást podtitulem a že naše pohledy jsou vlastně docela blízké, i když ne ve všem s autorem souhlasím. Kniha se zaměřuje na rozličná témata, kde konfrontuje humanitní a přírodní vědy. Skrze kapitoly o vzdělání, lidské mysli, genetickém pozadí, kultuře, lidské přirozenosti, umění, etice i náboženství se dostává k vrcholnému závěru, kde předpovídá nejbližší budoucnost lidstva. Zabývá se otázkami, jako je prudký nárůst lidské populace, omezenosti zdrojů, nerozumné hospodaření apod. Snaží se na dané problémy hledat i možná řešení, která jsou v zásadě správná (až na několik drobných myšlenkových nedostatků, například ohledně řešení ekonomické situace v případě, že by se měla populace pomalu snižovat). Obávám se ale, že lidstvo nebude ve svých názorech na globální politiku nikdy jednotné a jeho krach a výrazná redukce je v budoucnu neodvratná. Vždyť za více jak deset let od napsání Konsilience jsem žádný pokrok nezaznamenal, ba naopak. A to autor nezmínil zdaleka všechny neduhy lidstva, které nás čekají. I přes mou skepsi je ve mně ukrytá malá optimistická dušička, která navzdory současné situaci věří, že nakonec nebude tak zle a lidi se prostě umoudří.

4 07.08.2011

Purkyně ve Vratislavi je vskutku fenomenální a jedinečná kniha. Nejsem si vědom, že by v českém jazyce dosud vyšlo srovnatelné dílo, které by popsalo nejvýraznějších sedmadvacet let života tohoto bezpochyby nejvýznamějšího českého přírodovedce, který nejen ve své době doznal celosvětového uznání. Román nabízí bezprostřední pohled na podstatné události, objevy i příběhy z doby, kdy Jan Evangelista Purkyně působil jako profesor na univerzitě ve Vratislavi, kde se zasloužil o založení vůbec prvního fyziologického ústavu na světě, významně se podílel na rozvoji současné vědy a působil jako slovanský obroditel a zapřísáhlý vlastenec. Kniha navíc není suchopárným výčtem faktů a bezvýrazným životopisem, ba naopak, jedná se o čtivé a jazykově poutavé románové dílo, navíc doplněné dramatickými osudy Purkyňova života. Nakonec se zde v okrajově setkáme i s dalšími osobnostmi, s nimiž Purkyně udržoval v oné době kontakty, jako jsou Jungmann, Čelakovský, či bratři Preslové. Celkový dojem podtrují výborné ilustrace Zdeňka Buriana. Nepřeháním, když tvrdím, že Purkyně ve Vratislvi je jednou z knih, která ovlivnila mé smýšlení a po letech od prvního přečtení, byla opět stejně poutavá a inspirující jako poprvé.

6 20.06.2011

Hlavní přínos knihy vidím v seznámení čtenáře s hlavními myšlenkovými ikonami naší doby, avšak zároveň největším negativem je, že až snad na jedinou vyjímku jsou to vědci anglo-američtí. Navíc jejich názory jsou mnohdy opravdu tristní. Naprosté odmítání veškeré evropské filosofie, často i kontinentální vědy. Není toho moc co dopisovat, veškerou kritiku výborně shrnul můj učitel a kolega Tonda Markoš v doslovu k této knize a já s ní mohu z větší části souhlasit. A tohle, že bychom měli nazývát třetí kulturou? Společností s patentem na pravdu, která často není schopna porozumnět ani sama sobě? No to teda potěš koště.

2 21.04.2011

Je to už moře let, co jsem na Prométhea narazil mezi vyřazenými knihami v naší knihovně. Tenkrát jsem byl z této knihy nadšený, ale dojmy po letech vyprchaly, tak jsem se k ní dnes vrátil. Nyní už mohu s klidem říct, že Prométheus je jedním z mých nejoblíbenějších prozaických děl. Franz Fühmann nabízí čtenáři skvěle provázaný děj s vysvětlením mnoha detailů, legend i skutečností, které čtenář často zná, ale vlastně neví, jak to vše vzniklo. Většina českého čtenářstva zná právě ty Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, které začínají tam, kde tato kniha končí. S Prométheem poznáváme vznik světa od prvopočátků, od čtyř elementů, z nichž vznikl Uranos a Gaia, jejichž děti Titáni později dlouho vládly světu v čele s Kronem, které nakonec svrhli jeho potomci v čele s Diem a nazvali se Bohy. Nakonec sledujeme, jak Prometheus vdechne život prvním dvěma lidem. Celý román a jeho postavy jsou ve výsledku jakousi karikaturou na lidskou společnost a různorodé povahy, které představují jednotliví Titáni a Bohové, navíc je i kritikou touhy po moci, která dokáže i v rukou toho na pohled nejspravedlivějšího jednotlivce pohltit dříve jasnou mysl a vest ke zkáze a morálnímu úpadku.

11 30.03.2011

Dawkins v Příběhu předka opět dokazuje, že je mistrem popularizace, vynikajícím zoologem s opravdu velkou dávkou spisovatelského talentu. Podařilo se mu velmi čtivou formou shrnout nejen vývoj života na Zemi, ale v jednotlivých příbězích seznamuje čtenáře s nejvýznamějšími směry v biologii a téměř se mu nestane, že by nudil. A i kdyby snad náhodou ano, není problém některou z kapitol (jednotlivých příběhů) přeskočit a bez ztracení se v textu pokračovat plynule dál. Čtivost knihy je ovšem kompenzována častým zjednodušováním, občas až na úkor přesnosti, ale díky výborným českým recenzentům (Zrzavý, Grim) je čtenář na většinu nepatřičností upozorněn. V Příběhu předka, jako i v každé jiné knize, je třeba nezapomínat, že autor nám prezentuje vlastní názor na věc a i když se snaží o maximální objektivnost, často směr příběhu směřuje právě k tomu svému názoru. Tím nechci naznačovat, že by se snad Dawkins mýlil, ale spíš upozornit, že to je názor člověka, i když člověka, který je čelním představitelem mainstreamového směru v současné biologii. To jistě stojí i za tím, že z textu je často cítit silně mechanicistní a genocentrické uvažování. Vyloženě protivné jsou především pasáže, kdy autor operuje s pojmem stroj při popisu určitého druhu (doslova stroj na hryzání). Příběh předka tedy rozhodně doporučuji všem laikům k poznání současné biologie, i odborníkům pro osvěžení znalostí a náhled do oblastní, kterým se běžně nevěnují. Na druhou stranu pokládám za užitečné, aby se čtenář seznámil s názory některých českých biologů na Dawkinse (např. Standa Komárek). Trochu mě mrzí, že výše zmínění recenzenti nenapsali nějaký krátký doslov, případně nepřenechali tuto čest jiným znalým oboru. Ale možná, že byl Příběh předka na ostatní příliš rozsáhlý a nenašli si na něj čas. Přeju příjemné počtení.

15 06.03.2011

Je to sice už mnoho let nazpět, kdy jsem četl Stokerova Draculu, ale uvízl mi v paměti natolik, abych i dnes mohl s klidným svědomím říct, že jeho srovnání s Frankensteinem není tak uplně na místě, minimálně z hlediska příběhu ne. Dracula je klasický román, psaný neklasickou formou, který stojí především na ději, strachu, napětí a příběhu jednotlivých postav. Frankenstein je spíše sondou do psychiky hlavních postav a děj je hlavně kostrou na kterou se upínají různé duševní rozbory. To už je vidět i na struktuře, kdy je například stvoření nestvůry věnován velmi malý prostor, oproštěn od výraznějších detailů, oproti dlouhým pasažím, kde je popisován stav a myšlenky Frankensteina i jeho výtvoru. Proto rozhodně nedoporučuji čtenářům, kteří byli nadšeni Draculou, aby se ihned vrhli na Frankensteina s očekávání něčeho podobného. Nepopřu, že i mně se Dracula četl lépe a mam ho raději, na druhou stranu román Mary Shellyové mi přinesl o něco víc z hlediska myšlenky.

4 15.01.2011

Elisova osobitá sonda do života nejvyšších společenských vrstev, zpočátku přímý příbeh, ve kterém se vše tak krásně vyvíjí, že začneme pochybovat, jestli nás dokáže autor něčím překvapit, i když jisté náznaky už nám dávájí tušit, že vše není uplně v pořádku. Během krátkého úseku se vše převrací na ruby a téměř až do samotného konce čtenář tápe v tom, co se vlastně děje, co je pravda a co ne....tápe stejně tak jako hlavní hrdina. Děj postupně nabírá na tempu a brutálnosti a zaplétá se do téměř nerozmotatelného klubka. Nedokážu to přirovnat k ničemu, co jsem dosud četl. Jediné srovnání, které mě v určité fázi napadlo byla jakási podobnost s Inland Empire, filmovým to skvostem Davida Lynche. Nechci ale už prozrazovat více, raději jen doporučím, přečtěte si to!

4 30.11.-0001

Vynikající populárně-naučná kniha, psaná velmi srozumitelnou formou a obsahující dostatečné vysvětlení všech pojmů, které nemusí být laikovi vlastní. Zamrzlá evoluce je přelomové dílo, které mohu jen doporučit každému zájemci o biologii i o vědu jako takovou, tedy jak v současnosti věda funguje a jaké si klade cíle. Čtivou formu doprovází typicky "flegrovký" humor.

Edit 13.6.2017: Nové vydání (2016), nové čtení: http://www.iliteratura.cz/Clanek/38359/flegr-jaroslav-zamrzla-evoluce-aneb-je-to-jinak-pane-darwin

10 30.11.-0001