Konsilience

07.08.2011

Když jsem náhodou narazil na tuto knihu, jméno E. O. Wilson už jsem znal, i když spíše v souvislosti s jeho hlavním oborem, biodiverzitou. Podtitul lákající k sjednocení přírodních a humanitních věd mě nejdříve naplnil nejistotou. Sám jsem sice pro jejich částečné prolnutí a hranice se proplétají již dnes. Jsem zastáncem názoru, že obě strany se od sebe mají co učit a je jen škoda, že mnozí se na tu opačnou stranu dívají s pohrdavým posměchem a nepochopením. Obával jsem se především toho, že autorovi jde opravdu o naprosté sjednocení metod, o celkové prolnutí oborů. Už po několika prvních kapitolách jsem zjistil, že jsem se pouze nechal zmást podtitulem a že naše pohledy jsou vlastně docela blízké, i když ne ve všem s autorem souhlasím. Kniha se zaměřuje na rozličná témata, kde konfrontuje humanitní a přírodní vědy. Skrze kapitoly o vzdělání, lidské mysli, genetickém pozadí, kultuře, lidské přirozenosti, umění, etice i náboženství se dostává k vrcholnému závěru, kde předpovídá nejbližší budoucnost lidstva. Zabývá se otázkami, jako je prudký nárůst lidské populace, omezenosti zdrojů, nerozumné hospodaření apod. Snaží se na dané problémy hledat i možná řešení, která jsou v zásadě správná (až na několik drobných myšlenkových nedostatků, například ohledně řešení ekonomické situace v případě, že by se měla populace pomalu snižovat). Obávám se ale, že lidstvo nebude ve svých názorech na globální politiku nikdy jednotné a jeho krach a výrazná redukce je v budoucnu neodvratná. Vždyť za více jak deset let od napsání Konsilience jsem žádný pokrok nezaznamenal, ba naopak. A to autor nezmínil zdaleka všechny neduhy lidstva, které nás čekají. I přes mou skepsi je ve mně ukrytá malá optimistická dušička, která navzdory současné situaci věří, že nakonec nebude tak zle a lidi se prostě umoudří.