TheRaven
přečtené 1379
Rej nočních můr
2024,
J.H. Markert
První polovina, kde se zatím neznámým způsobem proplétá fikční svět s realitou, mě hodně bavila a neustále mi evokovala Carpenterův nepřekonatelný biják In the Mouth of Madness. S každou další stranou a postupným vyjasňováním, co se vlastně děje, Reji nočních můr docházel dech a původní originalita se víceméně rozplynula v mlze průměrnosti. Škoda, potenciál tam byl.... celý text
Svědkyně zítřka
2015,
Mike Ashley
Další parádní antologie z Pandaemonia, tentokrát na téma ženské vědeckofantastické povídky na přelomu 19. a 20. století. Přestože dvě nebo tři povídky slabší, zbytek pobaví a několik je vyloženě dokonalých. Nechybí klasické náměty jako vyšší prostorové dimenze (Pokoj pro služku), upřednostnění vědeckého poznání nad lidskostí a morálkou (Modrá laboratoř, Nejdůležitější přísada), problematika pokroku, který není vždy krokem vpřed (Manželka na zakázku), či vykající výpravy do budoucnosti, navíc okořeněné úvahami o smyslu člověka (Zázrak s lilií). V průběhu samozřejmě spousta narážek na tehdy nové a přelomové objevy (radioaktivita či objevování nových chemických prvků). Celkově velmi příjemné čtení, tradičně vyšperkované doslovem Ondřeje Müllera.... celý text
Poslední dům v Needless Street
2022,
Catriona Ward
V první řadě obrovský obdiv autorce, že se jí tenhle rozvětvený příběh pod rukama nerozpadl jako domeček z karet, ale opravdu do sebe zapadá jako hromada ruských matrjošek. Ať už tam nějaké logické nesrovnalosti jsou, nebo ne, já si jich nevšiml. Když jsem Poslední dům v Needless street otevřel, neměl jsem nejmenší tušení, do čeho jdu, ale od začátku si mě příběh získal. To jsem ale ještě netušil, co bude následovat. Ačkoli mě první z několika zvratů nejdřív zklamal (ach ta Olivia) a můj zájem trochu opadl, nakonec příběh s každou dálší stránkou nabíral grády a na konci už jsem jen nevěřícně zíral. Každopádně bylo fajn sledovat, jak si autorka chladnokrevně pohrává s čtenářem i jeho očekáváními, a princip nespolehlivého vypravěče v jejím podání nabírá rozměrů, které člověka občas přivádějí k zoufalství, ale ve výsledku to do sebe všechno dokonale zapadá. Příjemná meditace o mozku, vědomí, bolesti, výchově, vině i trestu. A jestli se DID opravdu může projevit takhle , nebo je to mýtus, mě zas až tak netrápí. Je to román. (A ta obálka? Na tu bych mohl čumět pořád.)... celý text
Ocelové město
1959,
Jules Verne
Ocelové město jsem četl asi po dvaceti letech, takže to pro mě teď v podstatě bylo jako poprvé. Začátek výborný. Zejména dokonale jízlivé popisy, ať už lenošného Oktáva („Byl z těch lidí, kteří procházejí životem bezbarvě jako měsíční světlo. Z lidí, kteří jsou v rukou osudu tím, čím je korková zátka na hřebenu vlny.“), nebo pudově nenávistného, pedantského německého profesora Shultze, který se živí jen pivem, jitrnicemi a zelím. Verne měl po prusko-francouzské válce na Němce zjevně hodně spadeno a z toho, jak prozíravě popisuje jejich pocity nadřazenosti a touhu ovládnout svět, které pak o pár desítek let později opravdu zkusili naplnit, docela zamrazí. Když se ale děj někde před polovinou knihy posune o pět let dopředu, do doby, kdy už v Americe stojí jak Shultzeho Ocelové, tak Sarrasinovo krásně utopické Francouzské město založené na nejnovějších vědeckých poznatcích (třeba boj proti choroboplodným zárodkům), kniha trochu ztratí šmrnc. Námět je sice skvělý, ale přijde mi strašlivě nevyužitý. Najednou se všechno stane tak nějak ráz na ráz a je konec, přitom by se tam našla spousta věcí, které by stály za rozpracování, třeba některé podzápletky. A ocenil bych i více faktografických kapitol (chybí mi třeba detailnější pasáže o principech, na kterých vlastně stojí Francouzské město – vše shrnuté jen na pár stranách). Možná se na výsledku až příliš podepsala skutečnost, že text původně pocházel od André Laurieho (pokud mi wikipedie nelže).... celý text
Dům v Amityville
2024,
Jay Anson
Z Domu v Amityville mám docela rozporuplné pocity. Chápu, že celý příběh má působit maximálně realisticky, čemuž odpovídá věcný, nezaujatý styl textu, který podle všeho záměrně rezignuje na jakékoli literární kvality. Věty jsou jednoduché, formulace často až dětsky prosté a důležité informace zpravidla obalené spoustou nedůležitých detailů, což docela dobře vystihuje, jak by člověk o takových zážitcích zpětně vyprávěl na diktafon. Nicméně navzdory upřímné snaze jsem se na knihu nedokázal naladit. Veškeré děsivé pasáže, jakkoli v principu zajímavé, vyzněly do ztracena, napětí nulové a atmosféra řídká jak na Marsu. Některé scény na mě dokonce působily vyloženě parodicky. Jistě, nemá to být hutný, děsivý, atmosférický horor, nýbrž prostý záznam událostí, jež se na přelomu let 1975 a 1976 odehrály na 112 Ocean Avenue, ale stejně. Samozřejmě je otázka, jestli se něco z ducha originálu neztratilo v překladu, který by určitě zasloužil trochu učesat, ale nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní. Možná je i problém v tom, že kniha po půl století až příliš zestárla a dnes už prostý popis toho, co se dělo ve strašidelném domě, nefunguje. Nevím. Ale už jen kvůli tradičně vynikající obálce Adély Korbelářové si Dům v Amityville v knihovničce nechám a třeba mu šanci ještě někdy dám. Zatím 2*.... celý text
Temný karneval
2018,
Ray Bradbury (p)
Jako nejslabší mi paradoxně připadala hned první povídka, jinak kvalitativně velmi vyrovnaná sbírka. Kromě klasik typu Malý vrah a Zástup u mě zabodovala i hluboce pravdivá Skleněná nádoba, melancholické Jezero, krásně vygradovaní Usměvaví lidé, Emisar (vynikající závěr, který připomíná jednu klasickou povídku, ale to vůbec nevadí), depresivní a naléhavý Vítr nebo příjemně fantaskní Muž shora. Fajn jsou i krátké úvodníky objasňující genezi každého příběhu.... celý text
