TheRaven
přečtené 1306
Smrt před úsvitem
2023,
Robert R. McCammon
Tyhle nostalgické návraty do dětství na mě platí a z komentářů ostatních uživatelů je patrné, že zdaleka nejsem sám. McCammon, kterého jsem zatím měl spojeného jen s krajně nezáživným Prokletím rodu Usherů, zavzpomínal na svá klukovská dobrodružství a napsal vynikající román o dospívání, jehož hlavní hrdina toho za rok prožije tolik, kolik jiný za pět. Kniha ale není jen o něm. Je utkaná z příběhů obyvatel malého městečka, jež čtenářům dost možná připomenou osudy lidí, které sami jako děti znali. Je fajn, že samotná detektivní zápletka, která tvoří kostru knihy, zůstává jako správná kostra víceméně nenápadná a jen pomalu dává pod tím vším masem, nervy, kůží a orgány poznat své skutečné obrysy. Výborně jsou do příběhu zapracované i občasné fantastické prvky, které působí natolik přirozeně, až by člověk zapomněl, že dinosauři už po lesích a lukách nějaký ten pátek neběhají. Smrt před úsvitem se v knihovničce hrdě zařadí vedle Kingova To, Simmonsova Temného léta a možná i Bradburyho Sem přichází něco zlého a rád se k němu, až uzraje čas, zase vrátím. Život jde ale dál. /// PS: Díky Dobrovskému, že se rozhodl na český trh přinášet podobná díla (a ve výborném překladu), a Adéle Korbelářové za další super obálku.... celý text
Ryba v nás
2009,
Neil Shubin
Kniha Neila Shubina mi trochu připomněla už dávno čtený Příběh předka od Richarda Dawkinse, a i když je tohle srovnání trochu nepatřičné (nejen proto, že Dawkinse už zdaleka nemám v živé paměti), dovolím si ho využít jako pomyslný odrazový můstek. Ryba v nás je rozsahem sice sotva čtvrtinová, ale i díky tomu je čtenáři bezpochyby přístupnější, a to aniž by byla jakkoli zavádějící. Rozdíl oproti Dawkinsovi spočívá především v tom, že Neil Shubin nezabíhá do jednotlivých podrobností, ani se nepokouší rekonstruovat celou naši evoluční historii, naopak se snaží pomocí vybraných příkladů vystihnout to nejpodstatnější – totiž odhalit základní spojnice ve stavbě našeho těla a tělesných plánů dalších obratlovců: od ryb přes obojživelníky a plazy až k ptákům. V některých případech dokonce zabíhá až do hledání vztahů mezi námi a živočichy bezobratlými. Příkladem je kapitola zabývající se zrakem, ve které poukazuje na podobnosti ve stavbě opsinů umožňujících barevné vidění jak vlastníkům komorového oka (tedy i člověku), tak živočichům disponujícím okem složeným (korýši, hmyzáci). Velkým kladem knihy je i to, že různé evoluční homologie představuje na více úrovních – morfologické, anatomické, fyziologické, vývojově a molekulárně- biologické. Výsledkem je poměrně přístupná, přesto informačně bohatá kniha, která zaujme odbornější i laickou veřejnost. Ačkoli ta první skupina si možná bude stěžovat na občasná zjednodušení a ta druhá asi nedocení celý dosah knihy, ale to zase tolik nevadí, protože užitek přinese jistě oběma (i kdyby odborníkům jen potud, aby se naučili popularizovat). Suma sumárum mi opět nezbývá než knihu jednoznačně doporučit! // PS: Ryba v nás je navíc i dobře použitelná proti klasické kreacionistické doktríně hlásající, že přece neznáme žádné přechodné články mezi různými živočišnými druhy či vyššími taxony. Což je argumentace, která pochází z poloviny devatenáctého století a při pohledu na poznatky současné vědy o vývoji života na Zemi už je silně neaktuální. Jediným důvodem, proč se takové představy stále v některých kruzích udržují, je pouze jejich snadná uchopitelnost ve srovnání s opravdovými problémy. Ale to už je jiný příběh.... celý text
Tajuplný ostrov
1988,
Jules Verne
Zaslouženě jedna z nejslavnějších, ne-li vůbec nejslavnější verneovka. Nesmírně zromantizovaná a co do schopností trosečníků krajně nadnesená, přesto dokonalá robinzonáda, která je oslavou vědy a techniky a ukazuje schopnost odvážného lidského ducha postavit se nemilosrdná přírodě. V dětství jsem byl z Tajuplného ostrova naprosto unešený, ale po letech zůstal už jen onen blažený pocit a pár útržkovitých vzpomínek. Trochu jsem se bál, že to kouzlo novým čtením zničím, ale nestalo se. Vědeckotechnická část stále skvělá a příběh i po těch letech strhující. A když se chýlil k neúprosnému závěru, zažil jsem podobné mrazení jako tenkrát.... celý text
Obětiny
2023,
Robert Marasco
Na Obětiny mě nalákala především jejich filmová adaptace z roku 1976, která mě před lety naprosto uhranula a rozhodně patří k nejlepším hororům sedmdesátých let. Kniha se sice rozjíždí docela pomalu a zpočátku nic moc děsivého nenabízí, ale je to jen iluze, jíž čtenář chlácholený autorem podléhá stejně snadno jako protagonisté příběhu, kteří se rozhodli strávit bezstarostné léto domě snů. Poté ale podobně jako oni z omámení najednou procitne a nestačí se divit, jak pozvolna a nenápadně se idyla změnila v čirou hrůzu, která spěje k neodvratnému konci, a společně s jednou postav si možná položí otázku: Jak jsme sakra mohli takhle skončit? Celkově velmi příjemné čtení a nezbývá než Fobosu (Dobrovskému) poděkovat, že se po Invazi zlodějů těl odvážili k vydání dalšího klasického hororového románu a zjevně tím nekončí. Zážitek z knihy umocňuje i měkká vazba (jsem velký fanda paperbacků) a především dokonalá obálka, o niž se opět postarala Adéla Korbelářová.... celý text
Nerosty a horniny
2022,
Jiří Kouřimský
Ne že bych úplně běžně četl atlasy hornin a minerálů, ale když už jsem si Kouřimského knihu kvůli práci, pro niž jsem potřeboval informace jen o pár nerostech, koupil, rozhodl jsem se to přelouskat a celé a zavzpomínat na své sběratelské období, jehož připomínkou je stále několik zaprášených krabic plných šutrů. A nebylo vůbec nudné. Krom obligátních informací, jako je popis, vznik či výskyt probíraných minerálů či hornin, autor přidává i pár obvykle velmi zajímavých odstavců o jejich historii, původu názvu či průmyslovém využití. Každou kapitolu navíc krom jedné či dvou fotografií doplňuje pěkná klasická ilustrace. Jen škoda, že nakladatel texty neaktualizoval (jde totiž o reprint starší knihy). Z některých je celkem patrné, že vznikaly v minulém století a ne všechny informace (například právě využití) jsou stále relevantní. Za to musí jít hvězda dolu.... celý text
