Píseň, kterou se objasňuje svět

Když se zadíval upřeně, opravdu upřeně, vypadalo to, jako by se před ním začalo cosi otevírat, jako by stál přesně na místě, odkud by mohl spatřit šev, v němž byla realita nedokonale svařená dohromady. Bylo to něco, jako trhlina ve vzduchu. Na okamžik se mu to povedlo uvidět správně, a taky něco, co z ní na něj hledělo.

Neotřele a krásně zpracovaná povídková sbírka (nakladatelství Coffee House Press), která na vás sype jednu podivnost za druhou. Ač je Evenson spojován s horory, tyto povídky jsou spíše zneklidňující. Nastolují spousty otázek, co je realita, ve které žijeme, a jestli náhodou nejsme schopni svým vnímáním postihnout jen její nepatrný zlomek. Je to přemýšlivé, jemné, pootvírá to různé dveře, ale nechává vás to spatřit místa za nimi jen periferním viděním, uvědoměním, které nelze popsat.

Co je tohle za místo? Žádné, odpověděla. Tady, kde jsme, to není vůbec žádné místo...

Moje první setkání s Brianem Evensonem a hned poměrně náročná sbírka povídek. A jak to tak bývá, některé jsou slabší, ale některé natolik silné, že je nevypudíte z hlavy ani za dvacet let. Hodně niterné, temné s řadou vysloveně originálních nápadů. Jen jsem měl pocit, že ne vždy byly adekvátně ukončeny. Respektive nutily k zamyšlení více, než je nutné. Navíc jich tu je opravdu poměrně dost na poměrně málo stránkách. Nejlepší povídky za mě – Píseň, kterou se objasňuje svět, Dům, Díra, Druhé dvěře a Směr pohledu.

Nevím. Když se dívám na hodnocení jednotlivých povídek asi jdu tak trochu proti proudu. Od začátku jsem tu knížku chtěl hodnotit jako skvělou hlavně co se takových těch scifi vesmírných povídek týče. Ty jsou bezpochyby naprosto skvělý a házely mě do dob filmů jako horizont událostí apod. Pak jsem narazil na pro mě naprostou topku v podobě povídky Citlivý obsah, viz. samostatný komentář a ke konci to pak graduje ke kusům jako Spřízněná duše. Prej že nepíšu scifi. No snad nedostanu někdy někde od Briana Evensona přes držku... modří už vědí... hodně kousků je třeba nechat v sobě dozrát jako u Krále ve žlutém. Na druhou stranu, pokud mám být objektivní, větší wow efekt pro mě přišel u sbírky Hleď, prázdnota od p. Fraccasiho. Nicméně celkově to hodnotím 4*. A nemalý podíl na tom má zas naprosto úžasný zpracování limitky od gnómu. Díky pane Němečku. Opět co se překladu, grafiky i zpracování týká luxusní knihovní kousek na kterej jsem svým způsobem pyšnej. Teda že ho mám. A před vaší prací klobouk dolů.

Predchádzajúca zbierka od tohto autora sa mi páčila - Doupě a aj túto zbierku hodnotím veľmi kladne. Autor píše o ďalších realitách a prelínaní s našou. Všetky poviedky boli na podobnej nadpriemerným úrovni a našiel som tam možno len jednu, ktorá má nebavila. Pán Evenson píše minimalisticky a necháva čitateľov, nech si dotvoria príbeh a urobia záver. Vďaka tomu pracuje ešte viac čitateľova predstavivosť a to je dobre. Poviedky sú krátke a vždy nechávajú dojem na zamyslenie. Viackrát mi niektoré poviedky pripomenuli Lovecrafta, keďže o zlu a monštrách píše v podobnom zahmlenom a nejasnom duchu. Túto zbierku odporúčam každému, kto má rád horor.

Teda. Předchozí Evensonova kniha Doupě/Zhroucení koně mi vůbec nesedla. Přeci jen, weird mi úplně nezavoněl. Tady mě ale totálně rozsekala hned první dvoustránková povídka (aneb když vám vlastní představivost nařeže na prdel) a i dál to bylo hodně zajímavé. Jo, jsou tady slabší povídky, ale hodně jich mě bavilo a některé (SESTRY, DÍRA, BRÝLE) fakt hodně zaujaly. Tady mi Evensonova záliba ve vytváření vykloubené a mimoúrovňové reality a zažitých zvyků, postupů a vnímání hodně padla do noty.

Brian Evenson je autor, ktorého svojrázne (ale čítal som už stokrát svojráznejšie) texty nesadnú každému, nemožno ho ale obviniť z toho, že ich nemá pevne vo svojich rukách a že nie sú presne také, aké ich chcel mať. Ako jeho poviedky v Doupě/Zhroucení koně, tak texty v Písni, kterou se objasňuje svět pripomínajú nočnú moru, z ktorej sa prebudíte a mnohé detaily si nepamätáte a následne zistíte, že to nebol sen, ale sa vám to naozaj stalo. Alebo idete na večeru ku svojej sestre, nadobudnete podozrenie, že to nie je vaša sestra a na druhý deň navštívite rodičov a tí vás informujú, že ste žiadnu sestru nikdy nemali a vy skončíte na psychiatrii. Alebo vám niekto povie, že neexistujete a ani ste nikdy nejestvovali a vy sa rozplyniete a skutočne prestanete existovať. Evenson je skrátka expert na pohrávanie si s realitou, rád sa zamýšľa nad tým, čo to vlastne tá realita je alebo či vôbec existuje, či ju ľudstvo od svojich prapočiatkov nechápe zle. Na to, že kniha je menšieho formátu a má „len“ 268 strán, obsahuje veľmi veľa poviedok, ale ako hovorí klasik: radšej veľa krátkych a dobrých, než málo dlhých a zlých. A tie v Písni, kterou se objasňuje svět SÚ dobré. Dobré, lež nie výnimočné. Paradoxne sa mi nakoniec páčila asi „najobyčajnejšia“ z nich, Zmizení.

Brian Evenson má dar pro skvělou atmosféru, ve které zůstává spousta nedořešeného. Povídky doznívají ještě dlouho poté, co je dočtete. Ale nemůžu si pomoct, těch povídek je tu tolik, že už mi začaly splývat. Asi už toho Evensona na mě bylo najednou moc.

Přečetla jsem asi půlku, slabé. U všech povídek zajímavý hlavní motiv, ale nějak to autor nikdy nedotáhl. Za mě ne.

Nesnáším filmové horory, protože si po nich nemůžu ani dojít na záchod. Pamatuju si, že když jsem jako dítě vidět It, asi dva týdny potom jsem nespal. Je ale zajímavé že horor zpracovaný v podobě knih, nebo mangy mi nevadí. Nejvíc mi asi byla nepříjemná povídka Dům. Potom jsem byl trochu připosrany a nechtěl jsem pokračovat dál, zároveň jsem nemohl knihu odložit.

Myslela jsem, že si nesu z knihovny hororový román a až po přečtení první povídky jsem zjistila, že ne. Povídky moc nemusím a už vůbec ne fantasy a nadpřirozeno, spíš jsem se vžívala do vizí pacientů s psychickými poruchami. Četla jsem to ve dne, takže žádný strach. Několik povídek, které mi neseděly, jsem v půlce opustila, ale jinak to byl dobrý souhrn tajemna.

Áno, hororový magický realizmus, ikeď tento výraz logicky nedáva zmysel, je celkom trefné pomenovanie. Nájde sa tu pár klasických hororov, pár trilerov, ale väčšina poviedok je práve o tomto. Tie texty vás zneistia, nahlodzú, nabúrajú (či rozšíria) predstavu ako môže vyzerať tento žáner. Cítiť často závany okultna, kozmického hororu, no nedá sa povedať, že by Evenson iba kombinoval, naopak, jeho pojatie je v skutku osobité. Najviac u mňa zafungovali texty, ktoré boli najmenej doslovné, ale ten závan podivna a nejednoznačna nájdete v každej poviedke. Veľmi dobré.

Tak tahle sbírka vám svět rozhodně neobjasní, naopak vám nasadí do hlavy spoustu pochybností. Třeba o tom, jaký ten svět vlastně je, když se zrovna nekoukáte.
A nepomůžou vám ani biofokální brýle.

Autor v doslovu říká, že v jeho povídkách jde o to, "umožnit čtenáři vybudovat si ve vlastní fantazii svět, který je o trošku větší než to, co je na stránce". Oproti první sbírce (Doupě) jsou tyto povídky mnohem minimalističtější a méně děsivé. Některé nejsou ani příběhy, spíš drobné črty, nadhozené nápady. Některé čtenář nedovede uchopit, jiné uchopí jeho. Za mě je top povídka Citlivý obsah, která se vymyká obvyklému Evensonovu stylu, a Díra, která je naopak jeho esencí.

Co povídka, to úplně jiný, úplně nový svět. Na minimálním prostoru se Evensonovi povedlo zkonstruovat vždy úplně jinou realitu se svými vlastními zákonitostmi... a ty nejednou vyvolaly hezky znepokojivý a někdy dokonce mrazivý pocit. Dal bych 5*, ale některé povídky mi přišly trochu navíc, tak proto 4*.

Něco málo z textů 'Písně, kterou se objasňuje svět' za pozornost určitě stojí a jak sám autor přiznává, chce, aby to zůstalo ve vás. Brian Evenson občas vytvoří od prvních stránek (má velmi dobré rozjezdy, nějak se nepárá s popisným úvodem pro čtenáře, zkrátka nasedáte do rozjetého 1973 Chevroletu, jak kdyby to psal Hunter S. Thompson, za což veliké plus) takovou tu plíživě paranoidní schízu, kdy nevíte, co čekat, ale ve výsledku mi to přišlo pořád tak nějak dokola, s trošku jiným twistem na to, o co přesně konkrétně kdy jde, ale "jak" se nemění - někdy se trefil a bavilo mě odkrývat, jak se to vyvrbí (Zmizení), ale většinou mě to spíš nudilo, i když sem tam došlo na kulisově zajímavější povídky, v rámci sci-fi, až po vyloženě lovecraftovský horor. Jediné opravdové plus je, že po ilustraci ksichtu ze strany 24 jsem měl po dlouhé době noční můru (taky v textu zmíněnou) a věděl jsem, že před spaním jsem si ilustraci toho obličeje důkladněji prohlížel... nicméně moje noční můra končila tak, že já, ač sám vyděšený, jsem vyděsil monstrum... pak jsem se vzbudil, 2.10., v pondělí, v noci, před prací a začal odepisovat na mobilu... byla to taková ta můra, kdy se trhnutím probudíte s prudkým vydechnutím. Jsi ty moje noční můra? Takhle to Evenson píše. Lidi mizí, umírají, dějí se jim věci, co jsou nad jejich chápání, někdy vám text dává hodně prostoru k tomu, zapojit vlastní fantazii... postavy jsou zmatené stejně, jako čtenář a nebo vás naopak celou dobu tak nějak tahají za nos, což skvěle odráží skutečný Svět, v něm taky nikdy nevíte, kdo vás tahá za nos a může to být i osoba, která je vám roky života nejblíž... ale mě ten Evensonův styl přijde poněkud prvoplánový.

Brian Evenson je skvělý spisovatel (a nutno smeknout i překladateli do češtiny Jakubovi Němečkovi). Na malém prostoru ve vás dokáže vyvolat velké znepokojení a tíseň. Perfektní (podzimní) čtení!

U povídkových knih to bývá tak, že se člověku vždy něco líbí víc a něco míň, nebo se stává postupem času kniha taková zvláštně repetitivní, kdy už ví, co čekat. Ale tady ne. Těšila jsem se na zvrat každé jediné povídky! Možná proto, že jsou povídky často spíš "podivné" než hororové? A moc jsem si užila tu nedoslovenost, to, že si tu čtenář nesmí odpočinout. Paráda, jsem v sedmém nebi!

Těžká kvalita prakticky všech povídek. Nejsou to úplně klasické horory, spíš bych to označil za metafyzické horory v lehce absurdním oparu. Autor má blízko ke klasikům "podivna" jako je Kafka, Beckett, Buzzati nebo Borges. Obecně mi to připomnělo latinskoamerické autory jako J. J. Saera nebo kubánského autora lehce sureálných hororových povídek Virgilia Piňeru. Ze současných mě napadá spřízněnost s povídkami Mariany Enríquez a s temně lákavými filmovými vizemi Davida Lynche. Umný žánrový mix a svěží hororové počtení. Doporučuji.

Povídky od Evensona jsou jako chrousti. Hlavním hrdinům totiž pěstujou brouky do hlav. Vychutnávaj si jejich paranoiu a dělaj to tak opravdově, až je vám ouzko. Evenson si bere prostý premisy a ždíme je na dřeň. Zkoumá to, co se nachází za depresí, obsesí i šílenstvím. A je obdivuhodný, jak často se mu při tom množství daří trefovat terč. Zalíbení jsem našel třeba v trojici 'filmařskejch' kousků, těch 'vesmírnejch' by zas mohlo být o dvě tři méně: Evensonův mustr za mě nejlíp funguje ve všední současnosti.

Absolutní špicou je každopádně eponymní povídka. Je to jeden z těch příběhů, po kterým jsem musel knížku odložit a párkrát tu porci tíživosti prodejchat.

Ergo: výtečná živočišná sbírka.
Hororová degustační bonboniera.