1. Domů
2. Autoři
3. Gwendolyn Kiste
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 1
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 4

Nové komentáře u knih Gwendolyn Kiste

Rezavé panny

„„Modlete se za rezavé panny.” Tahle věta otevírá debut Gwendolyn Kiste – a přesně vystihuje atmosféru knihy. Příběh čtenáře zavádí do světa, kde se pod povrchem obyčejného života skrývají bolest, strach a nevyřčené pravdy. Tohle není jen horor o tělesných proměnách – ale příběh o tom, co se stane, když se společnost obrátí zády k těm, kteří potřebují pomoc. Phoebe se po letech vrací do rodného Clevelandu, aby pomohla matce. Zároveň začne čelit návratu vzpomínek na léto 1980. Tehdy se město začalo rozpadat – uzavřela se ocelárna, rodiny upadaly do chudoby a pět dívek ze sousedství postihla tajemná nemoc. Jejich těla se rozkládala, z ran vytékala šedá voda, pod kůží jim prorůstal kov a nehty se měnily ve střepy. Dospělí situaci přehlíželi a i když se příběh nakonec dostal na veřejnost, odpovědi nikdy nepřišly. Teď, o téměř třicet let později, se Phoebe ocitá zpět na Denton Street, kde mizí jeden dům za druhým – a setkání s mladou dívkou Quinn naznačuje, že děsivá minulost možná nikdy neskončila. Rezavé panny mě zaujaly především originálním nápadem a depresivní atmosférou pomalu se rozpadajícího města i lidí v něm. Přeměna dívek je dobře vymyšlená, ale osobně bych si přál, aby byla popsána ještě víc do hloubky. Celý motiv zániku přirozeně propojuje osobní i společenskou rovinu. I když mě hlavní hrdinka Phoebe úplně neoslovila a tempo mi místy přišlo až příliš rozvláčné, celkový dojem z knihy to výrazně nenarušilo. Není divu, že za tenhle debut autorka získala cenu Bram Stoker Award za nejlepší prvotinu. Navíc oceňuji i povedené ilustrace (od @eva_zeskrivanku) – a originální nápad s doprovodným soundtrackem, který je na konci knihy a celý příběh hezky dokresluje. Pokud máte rádi příběhy s hlubším podtextem – Rezavé panny jsou to pravé.“... celý text
— markovaknihovna

---

Rezavé panny

„Příběh sledujeme z pohledu Phoebe, dívky, která se po téměř 30 letech vrací do svého rodného města poté, co je její otec přemístěn do pečovatelského domu. Prostřednictvím jejích vzpomínek se vracíme do 80. let, kdy byla Phoebe v pubertě a byla svědkem děsivých událostí, které na celé čtvrti napáchaly nevratné škody. Rezavé panny jsou velmi zvláštní dílo, které je místy děsivé, místy nádherné, často melancholické a po většinu vyprávění depresivní. S jistotou může být zařazeno do žánru „body horror“, avšak větší děsivost než je pětice mutujících dívek zde vzbuzují lidé, kteří se uprostřed chřadnoucí clevelandské čtvrti, kde většina mužů přišla o práci díky uzavření místní továrny, snaží žít své životy, jako by se kolem nich nic zvláštního nedělo. Sledujeme totální rozklad společnosti, která se nedokáže podívat pravdě do očí. Tyto řádky píši chvilku po přečtení a už teď tuším, že ve mně bude příběh ještě nějakou dobu rezonovat. Skvělou vychytávkou je seznam skladeb sestavený autorkou, který najdete na konci knihy. Pro rychlý přístup ke skladbám na Spotify nebo YouTube slouží přiložené QR kódy. Jak je známo, hudební podkres dokáže opravdové zázraky. Nejinak je tomu i v tomto případě a příběh tak můžete prožít daleko intenzivněji. Na závěr je nutno dodat, že jsou Rezavé panny autorčinou prvotinou, za kterou získala hned dvě literární ceny. Tou první je prestižní Cena Brama Stokera (do dnešních dnů je Gwendolyn Kiste držitelkou celkem tří těchto cen) a tou druhou Cena This Is Horror za nejlepší román. Myslím, že to mluví za vše. „Horor v podání Kisteové není sekera ani řeznický nůž. Je to skalpel, který řeže tak jemně a přesně, že hrůzu ucítíte, až když se vyřine z rány. Evokativní volbou slov v tomto románu zvýrazňuje atmosféru zmaru a vyvolává strhující děs, jemuž nelze odolat.“ Eden Royce, Hellnotes“... celý text
— assa

---

Rezavé panny

„Ani nedokážu popsat, jak moc se mi Rezavé panny líbily. Očekávání jsem neměla téměř žádná a možná právě proto mě kniha zasáhla o to silněji. Styl psaní je mimořádně poutavý, místy až poetický. Atmosféra je vystavěná naprosto bravurně. Plně jsem se dokázala ponořit do tíživé nálady osmdesátých let. Kniha je nabitá emocemi. Bolest, smutek, ale i síla přátelství a krutost lidského jednání zde působí velmi syrově a autenticky. Nejde jen o příběh, ale o cosi hlubšího, text je plný skrytých významů a symboliky. Poukazuje na konzervativní společnost, nedostatek empatie, strach z jinakosti, ale i na krizi a vztah k životnímu prostředí. Velmi oceňuji originalitu námětu i samotnou zápletku. Něco takového jsem ještě nečetla a právě tato jedinečnost dělá knihu tak silnou. Četla jsem ji se zatajeným dechem a hltala každou stránku. Příjemným překvapením pro mě byly i ilustrace. Obvykle je v knihách nevyhledávám, ale tady jsou použité střídmě, decentně a citlivě. Za mě jsou Rezavé panny rozhodně knihou, která stojí za přečtení. Zanechaly ve mně stopu a nutily mě o tom přemýšlet ještě dlouho po dočtení.“... celý text
— vilasknihou

---

---

Rezavé panny

„Fyzicky je kniha zajímavě provedená včetně několika kreseb. Obsahově je plná úpadku, zmaru, protivných postav, špatných rozhodnutí, deprese a rzi. Nejedná se o horor, spíše komunitní drama, které mě však při četbě nebavilo.“... celý text
— Kคเк

---

Rezavé panny

„Roman Tilcer se svým nakladatelstvím Medusa odvádí vynikající a záslužnou práci, když do Česka přináší zajímavé horory, jež se vymykají běžným představám o tomto žánru. Hrozně mě proto mrzí, že "Rezavé panny" jsou knihou, která mě moc bavila, ale zároveň k ní mám ne úplně málo výtek. Na prvním místě je nutno ocenit obecné téma, protože sociální problémy 80. let v Rezavém pásu jsou skvělým námětem. Proměna pětice dívek vlivem tajemné nemoci (což prozrazuje už anotace) je popsána dostatečně graficky, aby působila nepříjemně, znepokojivě a napojovala se symbolicky na celý příběh, ale nesklouzává k odpudivému body hororu. Nedostatek "klasického hororové aparatury" považuji za velkou přednost, byť to pro někoho může znamenat méně záživné čtení. Potud vše dobré. Nejsem si však jistý, co si počít s ústřední metaforou proměny dívek. Chci věřit, že různé rozpory a paradoxy, jež ji provázejí, jsou záměrné, mají přidat metafoře na komplexitě a hloubce, a není to tak, že by autorka se svým nápadem tápala a významová nejednoznačnost vznikla jako vedlejší produkt snahy celé to nějak ukočírovat. Protiklady jsou to totiž fascinující - ano, Panny zosobňují úpadek celého kraje, jeho zkostnatělost, neschopnost pohnout se dál, ale zároveň jsou bytostně transgresivní, překračují normy, narýsované stereotypní osudy, všechny hranice (viz scéna u plotu). Pokud je to ovšem tak, co si počít se závěrem, co s jejich osudem? Jaké má být finální vyznění? A má vůbec být nějaké? Největší slabinu vidím v určité mlhavosti motivů či významů, která nepůsobí ani tak dojmem mystična, ale spíše jako "nakousnutí" tématu a jeho nevytěžení. Tím trpí zejména kontext příběhu v podobě dělnické stávky, o níž se tu hovoří jako kromobyčejně důležité a nervy drásající záležitosti, avšak reálně se mnoho nedozvíme ani o konkrétních problémech stávkujících, ani čemkoliv jiném, takže to v posledku vyznívá trochu naprázdno. Co se realističnosti postav a jejich chování týče, vím, že si na ně leckdo stěžuje, ale neřekl bych, že uvěřitelnost byla záměrem. Obyvatelé Denton Street reagují přehnaně, vyhroceně i apaticky, protože názorně zosobňují nepěkné přístupy lidí k ženské emancipaci, k novotám, k odlišnosti, k základní empatii. Snad až divadelní přehrávání jen umocňuje dojem tísně a absurdity, zdůrazňuje svou pointu. Jazyk je z mého pohledu vcelku jednoduchý. Nenadchne, neurazí. Nevidím v něm výrazné nedostatky, tu a tam jsem byl nadšen krátkým, výstižným popisem či obratem, který perfektně vystihl či podtrhl dojem z dané scény. Na druhou stranu, některým pasážím by dozajista slušela větší barvitost. Obecně vzato jsem moc rád, že jsem si knihu přečetl. Je dobrá, je to dobrý HOROR. Člověk nemusí být z každého titulu nadšen, aby ho byl schopen ocenit. Ano, hodně bych toho seškrtal, hodně rozšířil, hodně předělal, protože tu cítím obrovský nenaplněný potenciál. Ovšem když vezmu knihu takovou, jaká je, a nebudu se oddávat planým „co by kdyby“, pořád musím říct, že jsem si ji užil, a mohu ji jen doporučit.“... celý text
— Unitarcha