Malarkey
komentáře u knih
Terminus
Tom Sweterlitsch
Tak tohle teda byl nářez. Respektive dobrá divočina plná časových paradoxů. Cestování časem, dopředu, dozadu, alternativní reality a všechno s tím spojené. To je to, co od knihy Terminus můžete očekávat.
Začátek příběhu je taková solidní severská detektivka. Tedy drsná škola, hutná atmosféra jak se patří. Jenže se sci-fi nádechem, který jak kdyby do námětu úplně nepasoval. Později, ale když se hlavní hrdinka párkrát otočí v budoucnosti, aby se vrátila zpět do minulosti, se začnou dít divy a sci-fi žánr začne převládat. Až tedy do doby, než příběh pohltí kompletně.
Osobně musím říct, že ve druhé polovině jsem se čtením trošku bojoval, zatímco první polovina se četla prakticky sama. Alternativní reality se totiž začnou dost tříštit, postavy začnou být více a více různorodé a celé se to začne silně komplikovat. Čtenář ve druhé polovině musí být hodně důsledný a v posledních kapitolách nevynechat jedinou větu. Výsledkem je pak krásný zážitek, se kterým se každý den nesetkáte.
Tma
Ondřej Neff
Ne vždy se naskytne příležitost si nechat půjčit knihu, která má v sobě takový ten punc jedinečnosti dané doby. Tu totiž Tma jednoznačně má, ne nadarmo Ondřejovi Neffovi přidala věčnou slávu ve svébytném sci-fi žánru.
Co kdyby ze vteřiny na vteřinu všechno zhaslo, elektrika přestala fungovat a nastala celosvětová tma? O tom Ondřej Neff totiž pojednává. V českých reáliích, které si užije nejenom Pražák, ale třeba i Českolipák. Překvapilo mě ale jak drsná, krutá a brutální kniha mnohdy je. Autor se s tím v pravdě vůbec nemaže. Rozkládá společnost v několika dnech a vytváří peklo na Zemi. A to čtenář ještě netuší, co si na něj nachystá ve druhé polovině knihy, která je svým obsahem a vzezřením o dost jiná, než polovina první.
První část knihy mě obecně hodně bavila. Je hodně o tom poznávání postav, rozkladu společnosti, o takové té ryzí post apo atmosféře, se kterou se lidé učí žít. Druhá polovina knihy už v poměrně velkém časovém horizontu vypráví, jak si lidé na dobu bez elektřiny zvykli, jak je ovlivnila a jak se v ní naučili fungovat. Takový Šílený Max z prostředí českých luhů a hájů. Krutější Šílený Max, ale s mnohdy fantastickými nápady. Třeba ty paneláky:-)
Arabella z Marsu
David D. Levine
Kromě názvu mě u této knihy zaujala nejen obálka, ale i žánr, ke kterému se hlásí – sailpunk. A ano, je to přesně takové, jako když si na první dobrou vybavíte steampunk, ale příběh přesunete do vzduchu. Střelené, ale zábavné.
Kniha vypráví velice čtivý příběh Arabelly, která se po přesunutí z Marsu na Zemi tak nějak nudí a tak skočí do dobrodružství s cílem vrátit se zpět do své domoviny. A to v prostředí alternativní reality, kde Mars už je kolonizován a bavíme se o 19. století, kde se všichni k sobě chovají, jak ve světě Jane Austinové.
Počítejte tedy s tím, že je to takové zábavně svojské, trošku předpotopní, ale zatraceně čtivé. Až mě překvapuje, že nakladatelství se neodhodlalo a nepustilo se do přeložení dalšího dílu. Na tomto příběhu přeci nemůže být nic nezajímavého (a to ani po prodejní stránce). Nebo se snad pletu?
Meč a jeho rytíř
Radovan Kolbaba
Ke knihám Strak na vrbě se velice rád vracím a pokud můžu, tak žádnou z nich nově vydanou nevynechám. Jedna z těch novějších, která se mi v knihovně příliš dlouho neohřála je právě Meč a jeho rytíř. Po přečtení se ale rázem stala jednou z těch nejlepších středověkých fantasy, která v nakladatelství vyšla.
Už když jsem věděl, že pan Bronec chystá knihu vydat, jsem s napětím očekával, o jaký příběh se zde bude jednat. Zhruba jsem věděl, jen ten název mě svojí neoriginalitou úplně nepřesvědčil. Radovan Kolbaba ale pojal svůj příběh mladíka a meče, který k němu promlouvá naprosto epicky. Bavila mě každá kapitola, každá stránka, každá věta. Prostě jsem mu to sežral i s navijákem a když bych mohl dostat víc, vůbec bych neváhal.
Obrovská výhoda knihy je její čtivost, ale i autorova představivost, která si pro sebe uzurpovala kus fantasy světa středověkého charakteru plná hradů a romantických zřícenin. Jediné, co jsem v tomto případě litoval, tak že tu chybí nějaká mapa, která by se k podobnému námětu fantasticky hodila. Jinak ale odvíjí ryzí fantasy příběh, který nejen, že je čtivý a plný autorovy podařené fantasy představivosti, ale je i nápaditý a vtipný. Splňuje tedy všechny požadavky žánru a já doufám, že neskončí u jednoho dílu. Závěr k pokračování vysloveně vybízí.
Studené světlo hvězd
Pavel Fritz
Pavel Fritz je autor, jehož knihy a většinu povídek jsem za poslední léta prakticky zhltnul. Má nadání na originální náměty a hlavně dar na úderná finále. Hlavně tedy v povídkách. Studené světlo hvězd jsem tak musel v knihovně prostě mít. Chca nechca.
Během čtení mě ale překvapila jedna věc a to ta, že tato sbírka povídek mnohdy přebírá povídky ze sbírky Archa zrůd, která vlastně vyšla před lety u stejného nakladatelství. Jenže tak, jak sbírka Archa zrůd, tak i tato nabízí pár těch jedinečných, takže se vyplatí mít v knihovně obě dvě. Osobně to ale nechápu. Popravdě bych klidně pár povídek v této knize oželel pro její snížení tloušťky, aby ostatní povídky z Archy zrůd dostali jedinečnější charakter.
Zde hlavní důvod, proč tuto knihu chci ponechat a čím je jedinečná oproti Arše zrůd je poslední – spíše novela – Kam plují harmy. Výborné hard sci-fi s military nádechem, jak autor umí. A opět s důmyslným finálem. V podstatě toto je jediný vůdod, proč si knihu ponechat i v případě, že máte tu druhou. Ale abych úplně nekecal, povídka Čau zítra je taky pecka. Joo, kéž by autor do budoucna zase něco přichystal. Jeho příběhy budu doporučovat kudy budu chodit.
Hráč
Iain Banks
Na rovinu se přiznávám, že po přečtení románu Pomysli na Fléba se mi do pokračování s názvem Hráč vůbec nechtělo. Naštěstí jsem ale přeci jen okusil a ocenil to, že autor pracuje s jeho vymyšleným prostředím, ale s naprosto novým příběhem. Hráč je totiž rázem úplně o něčem jiném.
Dobrý, trošku sarkastický námět, vypráví příběh hráče, který moc rád hraje hry. A jelikož je v nich jednička, dostane nabídku, která se neodmítá. Na pár odletět do jiné galaxie zahrát si místní galaktické šachy v boji o chod samotné planety.
Četlo se to hodně dobře, místy to tedy bylo zbytečně dost popisné, ale rázem mi to na sérii Kultura hodilo úplně jinej pohled. Jen teda škoda, že autor se s tím světem hodně vybláznil a tak je potřeba připravit se na to, že v tomto světě neexistují zřejmější pravidla a možné je tu doslova cokoliv. Hráč si ale své čtyři hvězdičky zaslouží a jsem rád, že mě nalákal na další příběh ze světa Kultury.
Divoké karty II: Trumfová esa
George R. R. Martin
Ne, tenhle námět není nic pro mě. Mistr Her o trůny tu sice chtěl rozjet absurdně realistický svět divokých karet, ale rozbil to už v prvním díle, který byl nesourodý, nelogický a plný postav, které si za boha nelze zapamatovat.
Je ale pravda, že druhou knihou se snaží sjednocovat. Postavy opakovat. Příběhů ubírat, byť těch autorů tu pořád je relativně dost. Jenže i když tu bylo pár dobrých nápadů, jako koncept si tato kniha povšimnutí nezaslouží.
Pořád mám pocit, že tu je série průměrných povídek a pár těch dobrých, které si svojí vlastní místo v knihovně nezaslouží.
Tajemství černé dámy
Kateřina Loučková
Další poctivé Straky, ve všech ohledech. Jen ne v úplně typickém formátu měkké vazby velikosti A5, takže jsem musel vymýšlet, jak to udělat, aby se mi v knihovně hezky vyjímala.
Jinak se ale jedná o skvělé středověké fantasy, kde je hodně středověku a letmo fantasy. Řekl bych, že něco na způsob Vladimíra Šlechty. Jen ne tak drsné a kruté. Přeci jen je znát, že tento příběh psala křehká ženská ruka.
I tak mě ale toto vyprávění hodně bavilo. Bavilo mě jak se tu odvíjí ty královské šachy napříč postavami, ale i vztahy mezi nimi. Sice to trošičku spěje do romance, ale ono to vždy včas zastaví a přehnané emoce si nechá spíš pro sebe. Ostatně podobné je to u další Stračí knihy – Dům roztříštěných snů – kde to taktéž psané ženskou rukou udržuje emoce hezky na uzdě a nesklouzne to do laciné růžové knihovny.
Jednoznačně tedy vkládám pět hvězd a přál bych se k této knize taktéž jednou vrátit a přečíst si ji s chutí znova. Sice se jedná o poměrně velký špalek, ale četlo se to krásně.
Rezavé panny
Gwendolyn Kiste
Zatím jednoznačně nejlepší kniha z nakladatelství Medusa. Hodně realistická, ale zároveň syrově zrezivělá kniha, kterou by byla veliká škoda vynechat. Určitě se totiž jedná o jedno z těch nejzajímavějších čtení posledních několika let.
Nakladatelství Medusa má evidentně slabost pro americké spisovatelky a ryze americká témata. Toto se odehrává v prostředí raných 80. let 20. století v Clevelandu. Tam, kde je tak nějak chudo, ale dětství je dětství. A tak i děti a dospívající si v tomto lehce ponurém prostředí umí najít zábavu sobě vlastní.
Horší ale je, když tu někteří začnou reznout. A to doslova. V tu ránu se z tohoto námětu stává takový psychologický horor, kde každou další stránkou netušíte, co se bude dít, ale neuvěřitelně Vás to zajímá. Jednak se tu někteří lidé přeměňují, ale jednak je tu i nějaký skrytý problém ve společnosti. A teď se Vám to tu postupně otevírá a vy tak nějak tušíte, ale vlastně ve výsledku úplně plavete a snažíte se neutopit. Jen jste fascinování a dokud to nerozlousknete, tak se z toho nevyhrabete.
Sudetenland
Leoš Kyša
Představte si, že k Benešovým dekretům vůbec nedošlo. Po druhé světové válce odešel z pohraničí jen ten, kdo odejít opravdu chtěl. Nebo pro to minimálně měl důvod. Ti ostatní zůstali, komunisti tu společnost jaksi taksi pod tlakem drželi a jak došlo k Sametové revoluci, rozjelo se parádní lidské peklo plné hyen a hnusu.
Leoš Kyša alias František Kotleta touto knihou představil alternativní svět, kde v prostředí bez existence Benešových dekretů pracuje s přesmyčkou, která tu do dnes před mnohými otevírá řevnivost české národnosti a pospolitosti. To vše ale založené na skutečných událostech a reáliích. Zajímavé, hodně zajímavé.
Největší kámen úrazu této knihy nicméně vnímám v tom, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Co je představivost autora a kde svůj námět zakládá na skutečných událostech. Některé názory nebo historické popisy jsou až k neuvěření a dokud jsem se nedočetl o průmyslníkovi Fiedorovi (po kterém je pojmenovaná Fidorka), tak jsem ani neuvěřil.
I tak se ale jedná o hodně zajímavou myšlenku a nejen zajímavé zpracování. Klidně bych si podobných příběhů z tohoto prostředí dovedl představit víc.
Pomysli na Fléba
Iain M. Banks (p)
Touto knihou jsem chtěl zkusit po delší době nějaké další sci-fi/space operu sérii, která by mě mohla pohltit. No a musím říct, že na první dobrou se mi to u Pomysli na Fléba nepovedlo.
Pochopil jsem, že kniha vydaná na Planetě9 má být s lepším překladem, než původní vydaná kniha v 90. letech. I tak jsem ale s překladem dost bojoval. Námět je řádný epos ze světa, kde všechno je pokroucené a jiné oproti našemu světu.
Chvíli se na ten svět zvyká a i když jsem tu nevnímal ani kdoví jaké hrdiny, spíše mi to přišlo jako úvod, popis prostředí, světa, který je třeba řádně dostat pod kůži. Jinak Vás to nepřesvědčí. Mě nepřesvědčil, ale popravdě jsem rád, že jsem sérii i nadále dal šanci. Druhý díl s názvem Hráč je totiž úplně jiný.
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Na rovinu hlásím, že nebýt Pevnosti, asi bych se k této knize v životě nedostal. A musím se přiznat, že se jednalo o velice milé a zábavné čtení.
Dům v blankytně modrém moři není vůbec složité čtení. Vypráví příběh Linuse Bakera, který celý život jezdí kontrolovat sirotčince pro nebezpečné čarodějné děti a žije poměrně smutný život. Žije ho ale především proto, že ví, že je jiný, ale nějak to nemůže pojmenovat. A tak se raději uzavře do sebe a pasivně se staví ke všemu, co vyjadřuje jakoukoliv emoci.
Jenže pak se mu naskytne příležitost dostat se do sirotčince, odřízlém na ostrově, který mu změní život. Doslova.
Celá kniha je poměrně čitelná, ale nesmírně poutavá. Navíc pokud máte strach z LGBT témat, tak vězte, že zásadní to bude až na závěr knihy. A tam to bude všechno tak přirozené a upřímné, že to vezmete za absolutní samozřejmost.
Krev pro divoženku
Kristýna Sněgoňová
Druhý příběh navazující na prostředí rusalek, divoženek a víl z pera Kristýny Sněgoňové mě hned od oznámení hodně zajímal. Přeci jen Krev pro rusalky byla těžkotonážní pecka, takže jsem čekal minimálně něco podobného.
No a minimálně něco podobného jsem nakonec i dostal. I když to tedy s divoženkami není pětihvězdičková darda jako u rusalek.
Těžko soudit, kde je ten rozkol. Možná v hlavní hrdince, ze které je hodně cítit girl-power, ačkoliv ji to tamní souputníci a kolegové úplně nepřisuzují. Ve druhé polovině se ale z lokálního příběhu z maloměsta stane poměrně globální záležitost epických rozměrů samotného světa, který si autorka vymyslela.
Čte se to ale samozřejmě pořád hodně dobře. A co je na knize opravdu nejlepší, tak že tu autorka naprosto perfektně pracuje s emocemi u jednotlivých postav. Tady si můžete být jistí, že žádná z postav nebude černá nebo bílá. Naopak se tu Vaše emoce budou nad jednotlivými postavami komíhat nad stavem miluji ji, přes nechápu, k nenávidím je. A naopak. A co je nejdůležitější, bude to působit naprosto přirozeně.
Krev pro divoženku není na pět hvězd a možná za to může i šok z prvního dílu a samotného světa. Tady je přeci jen plno věcí již samozřejmostí. Pořád je to ale kniha, která je hodně slušná, baví a s mnohými odkazy na předchozí příběh minimálně hodně potěší.
Meta
Pavel Bareš
Moje první setkání s Pavlem Barešem a díky Pevnosti si myslím, že se to hodně povedlo.
Meta neoplývá úplně originálním nápadem. To je potřeba si říct. Jenže je napsána tak zajímavě a moderně, že Vás od začátku do konce nesmírně baví číst.
Autor, podle mě, naprosto dokonale vystihl mluvu dnešních mladých. Moderně pojatý text se nebrání moderním slovům, anglikanismy a vším, co je dnes moderní a nutno dodat, že český jazyk to mnohdy notně dokurvuje.
Jenže se to sakra dobře čte! A to je to, co nad vším ostatním v této knize vládne. Meta je originální kousek a dost si troufám tvrdit, že jednou se o ní bude v mnoha ohledech mluvit.
Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Druhá kniha mini nakladatelství Medusa lákala na Cthulhuovskou obálku a autorku, kterou pověst jen a jen předchází. Tudíž jsem byl hodně zvědavý, co se z toho ve výsledku vyloupne.
Ta, co jde první nicméně není jednoznačné čtení. Je hodně pocitové. Na konci knihy autorka vytvořila seznam skladeb, které doporučuje ke každé kapitole poslouchat. A ano, opravdu to pomáhá. A to i přesto, že jsem většinu času netušil, co se v knize vůbec děje.
Zajímavý kousek, ale počítejte s tím, že tady na cirka stranách nedostanete jednoduché čtení. Naopak se jedná o kousek, který potřebuje každou Vaši energii k tomu, aby Vás co nejniterněji pohltil. Zajímavé, ale musím se přiznat, že mám přeci jenom raději přímočařejší tituly.
Lionet & jiné podivné případy
Jana Šouflová
Svitky z londýnského mostu mě naprosto uchvátili pro svojí zálibu v historii a pro to, že ji autorka chce mile a neotřele protnout se světem fantasy. A hlavně to dělá zatraceně dobře.
Lionet a jiné podivné příběhy mě tedy lákaly hned od okamžiku, kdy jsem zjistil, že se očekává jejich vydání. Nakonec jsem ale byl překvapen tím, že tato kniha je trošku odlišná od toho, než to, co jsem si od ní představoval.
Autorka si totiž odskočila od příběhu vyšetřovatele Thomase a jeho parťáka Lioneta a rozhodla se formou Thomase odvyprávět příběh jeho kamaráda spoluvyšetřovatele a koronera Lioneta. O tom, jak se k jeho práci dostal, co všechno prožil, kde všude byl a tak vůbec.
To všechno formou jednotlivých příběhů - což má s londýnskými svitky podobné - jen s tím rozdílem, že tady to na sebe nijak zvlášť nenavazuje. Kniha se prostě skládá z jednotlivých příběhů, kde Lionet ne vždy má hlavní roli. Mnohdy se k různým vyšetřováním třeba jen i nachomítne. Je ale na vypravěči Thomasovi, aby Vám vysvětlil, jak se k samotnému příběhu vůbec dostal.
I tak jsou to ale příběhy krásné. Mnohdy absurdní, vtipné, zábavné a rozhodně neobvyklé. Počítejte tedy s tím, že pokud máte rádi detektivky a k tomu ještě středověké, tak tady si to užijete měrou vrchovatou. A co víc, dostanete se k absurdním příběhům, které mnohdy pobaví, ale i překvapí svojí originalitou. A to já mám hodně rád a proto knihu s radostí oceňuji pětihvězdou. Zaslouží si to. Nejen pro svůj textový obsah, ale i pro své zpracování a obrazový příděl, což, pokud autorku znáte, tak musíte vědět, že v tomto případě zklamat jednoznačně nemohla.
Začarovaná sezóna
Radmila Tomšů
Neuvěřitelně příjemná a rozverná lehká fantasy, u které si Radmila Tomšů zkusila, zdali něco takového dokáže napsat. A zvládla to na jedničku.
Vypráví tu příběh potulných kejklířů a divadelníků, jejichž život je odvislý od toho, jak se jim zrovna v daném městě podaří uvést v chod jejich cirkus a pobavit zdejší osazenstvo.
Celé to tu působí jako když jste se dostali do nějakého epického světa, ve kterém se děje něco hrozně zásadního, ale vy se nemáte šanci to dozvědět, protože jste se přichomejtli akorát tak k lidem, kteří jsou běžní a snaží se v tomto světě tak nějak žít...a přežít.
Celé je to hrozně milé, neotřelé, decentně vtipné a krásně čtivé. Prostě to, co si moc rád přečtu, když mám rád fantasy a zároveň si chci od něčeho náročného odpočinout. Začarovaná sezóna je totiž přesně takové a myslím si, že si zaslouží pozornost každého, kdo má rád příjemné a odpočinkové příběhy.
Divoké karty I
George R. R. Martin
K této knize bych se asi jinak, než přes Pevnost vůbec nedostal. Ani by mě to totiž nenapadlo.
Celé to působí totiž jako strašný galimatyáš. A je otázka, jestli za to může samotné vydání od Arga nebo fakt, že Martin z toho námětu opravdu udělal mrdnik.
Přišel totiž s nápadem, že záhy po druhé světové válce na Zemi nenápadně zaútočili Mimozemšťani. Nenápadně myšleno bez povšimnutí, ale s virem, který většinu lidstva zabije a z druhého udělá nadbohy. Jestli se tomu tak dá nazývat.
No a požádal kamarády a spisovatele kolem sebe, aby do tohoto světa přispěchali se svojí neotřelou myšlenkou formou nějaké povídky.
Problém ale je, že v tom je právě strašný zmatek. Postav je přehršel. Dění je na přeskáčku všelijaké a výsledek je takový, že když k těm autorům nemáte kdoví jaký vztah, asi Vás to nevtáhne.
Nejlepší povídky ale jednoznačně od Rogera Zelaznyho - Spáč. Je znát, že to byl génius doby.
Legendy: Prokleté knihovny
Michael Bronec
Jednoznačně sbírka sci-fi a fantasy povídek, kterou nemůžete vynechat, pokud Vám autoři něco říkají a víte, že Straky na vrbě si na každé knize dají sakra záležet.
Prokleté knihovny se zaměřují přesně na to, co si pod samotným názvem představíte. A ano, pravda, nenapadlo by Vás, co se pod tím námětem může skrývat za super příběhy. Jedno ale knize vytknout musím. Je až neúměrně obří. Myslím si, že kdyby každý autor měl povídku jednu (a nemuselo by se tu pár autorů opakovat), asi by to nebylo vůbec na škodu. Takhle je to jedna z těch největších sbírek, které ve sbírce mám. Nicméně...i tak se v ní skrývají kousky, které stojí za to si zapamatovat.
Mezi ty nejlepší jednoznačně řadím tyto:
Andělíčkářka od Tomáše Bandžucha - dobové fantaskní drama, které čerpá základ v realitě, což jsem se u autora naučil za ta léta hodně ocenit. Dobové, atmosferické a nesmírně čtivé.
Svazek číslo 25 od Leonarda Medka - tady mi přijde, že autor si na povídce dal hrozně záležet. Šel do absolutních detailů, historických přesností, které asi pro nedostatek znalostí nikdy nedokážu stoprocentně ocenit, ale mohu to alespoň bohulibě respektovat. Unikátní kousek.
Hex libris od Daniela Tučka - který dokázal zkombinovat postapokalyptický svět, knihovny a steampunk do jednoho, což působí jako blázinec, ale světe div se, perfektně to funguje.
Šilhavá láska od Míly Lince - mám ty jeho středověké fantasy kousky prostě rád. Tady je to o příběhu jednoho kronikáře rytířských soubojů, jehož život se jemně zvrtne.
Štvanci od Jindry Rohlíka - který si ten popis knihovny vysloveně užil.
Nezdejší
Jana Rečková
Na Nezdejšího jsem se hodně dlouho chystal. S Janou Rečkovou to mám těžké, sem tam mě překvapí super románem, ale spíše jsem se měl u jejich románů problém se začíst. Jenže jelikož jsem se zařekl, že ze Strak na vrbě přečtu, pokud možno, vše, přišel moment, kdy jsem otevřel i tuto knihu.
Nezdejší má úchvatné prostředí. Originální, nápadité. Je vidět, že autorka na něm dělala dlouhou dobu. Je to ale prostředí tak komplexní a složité, že musíte opravdu hodně důkladně číst, aby Vám něco neuteklo nebo jste se nezačali ztrácet v ději. Což se ale i tak stane poměrně jednoduše.
Navíc to není žádné krátké dílo, ale docela solidní bichle, takže jsem se tu často setkával s pocity, že knihu snad ani nedočtu, protože se mnohdy v ději dělo tolik nezajímavého, že si to o to skoro i koledovalo.
Vím, že tato kniha je autorky poslední vydaný román. Je tradičně velice krásně svedený, což Strakám vždy jde standardně k plusům. Jenže na něj potřebujete veééélikou trpělivost a kdo ji nemá, ten si knihu neužije.