Stammel komentáře u knih

Na Zapadlé vlastence jsem se dlouho těšil a byl na ně zvědavý. Teď, když jsem se k nim konečně dostal, mně mnoha věcmi udělali radost a zároveň mě mnoha věcmi naštvali.

Je to kniha s krásným jazykem, střídajícím Raisovy možná až moc elegantní popisy a jadrné krkonošské / jizerskohorské nářečí. V mluvě rázovitých osob a osůbek jsem si liboval i proto, že se povedlo Raisovi své postavy vykreslit hodně živě. Charaktery jsou výrazné, snadno jsem si k nim našel vztah a se zájmem sledoval jejich život. Obzvlášť, když mnozí z nich jsou lidmi, které bych sám chtěl v životě znát! To se týká především hypersympatického, bodréh faráře Stehlíka. Zaujal mě také citlivý vhled do duše mladého introvertního učitele Čermáka, jehož vztah s Albinou mě (do jisté chvíle) upřímně dojímal.

"Do jisté chvíle" píšu proto, že i když mám v sobě kus sentimentu a jsem za to rád, vadilo mi, že milostná dějová linka knihu nakonec pohltila. Dokonce nejen, že z děje vytlačila vážnější témata, ale sama se rozmělnila v celkem plytkou červenou knihovnu. Můžou za to hlavně milenci, kteří už postupně nedělají nic jiného, než že se strachují o to, zda je ten druhý ještě má rád a jejich hloupý citový stihomam se tak bohužel postupně stane hlavní náplní knihy.

V tom se trošičku zračí i druhý důvod, proč mě kniha provokovala, a to je to slavné vlastenectví. Pominu, že se v Pozdětíně a jeho okolí o národní hrdosti a podobných věcech neustále pateticky básní, aniž by padl jediný argument pro jejich smysluplnost. To nakonec mohou zastoupit samy ústřední postavy či popis tísnivých etnických poměrů. Horší mi přijde něco jiného. Rais velmi dobře vidí problematickou stránku celé věci, a tou je všudypřítomné "čecháčkovství", český oportunismus, poddajnost, lenost, plané pozérství... to, že skuteční vlastenci jsou vlastně luzný společenský okraj a jejich sny o kulturním národě vůbec neodpovídají pakulturní realitě. Vidí to, ale netroufne si to nazvat zostra a zpříma. Natož z toho vyvodit klíčovou otázku, jestli má vůbec smysl český národ obrozovat. Tam, kde by měl o vlastenectví myšlenkově bojovat, ustrašeně utíká k slepému řečnění o věčné slávě Čechů, blablabla.

Jistě se dá pochopit, že ještě na konci devatenáctého století, kdy kniha vznikla, se češství takto nekriticky vnímalo všeobecně. Ale velký spisovatel by měl podle mě vidět dál, než jeho okolí. A když vidí, nebát se o tom, co zahlédl, podat upřímné svědectví. K tomu má ale měkkoučký a opatrný Rais bohužel trochu daleko.

Ale přes všechno mé prskání je to kniha, která se dobře čte, která podává sugestivní obraz horského venkova, která nabízí inspirativní postavy... a která je vůbec docela fajn. Navíc mě vyprovokovala nejen k brblání, ale k důslednějšímu zájmu o české obrození, takže jsem se díky ní konečně vrhnul na tolik odkládaného Vladimíra Macuru. Ale to už je jiný příběh...

10 22.04.2013

Skutečně typický Gaarder. Je znát, že jde o rannější dílko, kde autor ještě hledal svůj styl. Připadalo mi to trochu jako jakási příprava na Sofiin svět. To ovšem berte s rezervou, protože Tajemství karet je i přes Gaarderovu nevypsanost kniha plnohodnotná, ba dokonce výborná. Gaarderova eruptivní fantazie se rozjíždí naplno v rozvíjení dvou paralelních příběhů, reálného a pohádkového, a jejich postupného splétání. Atmosférou mi to chvílemi připomínalo - a to může být překvapivé spojení - Murakamiho Kafku na pobřeží nebo Harboiled wonderland. Gaarder je ovšem "západnější" v tom, že jeho myšlenky a motivy jsou ostré, důsledně dotažené a propracované. To je také hlavní devizou knihy. Chvílemi jsem se totiž hodně bál, jestli příběh nebude až příliš překombinovaný a nerozpadne se mi pod rukama.

Nakonec ale do sebe vše velmi dobře zapadlo nejen dějově, ale především myšlenkově. Obzvláště se mi líbil důraz na to, jak lidský život překračuje smrt myšlenkou a zůstává zachován v duševní práci dalších generací. Ostatně, co jiného dělá Gaarder, než že sám takto zachovává při životě sokratovský filosofický odkaz? I on je jedním z těch Žolíků, kterých se vždycky pár najde, aby provokovaly a trápily naše líné duše, zapomínající na zázračnost života.

Tajemství karet je dalším cenným poselství o cestě za filosofickým životem se široce otevřenýma očima. Těma na hlavě i těma v duši.

10 02.05.2012

Povídka je hodně strhující. Děj je napínavý, vcelku drsný a obsahuje velkou příměs mrazivého mystična. Na své stáří má stále úctyhodnou schopnost vyvolat mrazení v zádech. A to jsem četl překlad z roku 1905, mimochodem velmi dobrý. Dobře vyvážený je důraz na poutavost, spád a efektnost děje s myšlenkovou rovinou dílka. Lagerlöfová zde zkoumá pojem spravedlnosti a rozhodně to nedělá v rukavičkách. Své postavy nechává se smažit v rozpáleném tuku šílených morálních dilemat.

Fakt dobrá povídka.

Panečku, to je překvapení. Od dramatické velkovýrobny, jakou Lope de Vega byl, obvykle nic extra neočekávám. Příběh tyranizované vesnice Fuente Ovejuna mě ale dostal. Je v něm skvěle vykresleno drama šikanovaných lidí, ve kterých se postupně rodí rozhodnutí skoncovat s bezohledným komturem. To rozhodnutí je logické, ale zároveň tragické tím, že přichází až po těch nejkrutějších Gomézových činech, podlamujících lidskou důstojnost vesničanů. Je to pro mne asi poprvé, co je pro mne pojetí cti ve španělském klasickém dramatu pochopitelné. Nevychází totiž z rigidní dobové morálky jako často u Calderóna, ale jednoduše ze zachycení života, kterému je křivděno.

Hra má dobře načrtnuté charaktery: od hrdého starosty Estébana, přes znásilněnou Laurencii či mučeného a proto váhavého Menga. Život vesnice proto nepůsobí plakátovitě, ale skutečně a její kolektivní rozhodnutí ke kruté vzpouře vychází z jednolivých lidí a jejich duší. Nejednoznačný závěr pak čtenáře rozjitřeného dějem rozhodně nekonejší.

Myslím, že je to jednoznačně nadčasové a aktuální. Může to totiž klást například otázku po tom, kde je míra mocenské zvůle, kterou je možno poklidně snášet. Zároveň je to docela drsné svědectví o době, v níž nebylo jiné občanské obrany než krvavého masakru. Tohle bych chtěl inscenovat.

Čteno (pardon) ve Fischerově přebásnění.

10 26.07.2011

Tahle knížka trochu prošuměla, což je velká škoda. Pro mě to byl jeden z nejhezčích zážitků ze současné literatury. Přitom kulisy jsou narosto hrůzostrašné, což pro mě jako ne-právě-milovníka cynismu obvykle nepatří mezi klady. Tady ovšem nejde o manýru literární ani intelektuální. Post-apokalypticky vypadající Indické město zničené ekologickou katastrofou, hlavní hrdina v podstatě mutant, jazyk je zde stejně vulgární jako život drsný: to je silná nálož. Jenže Sinha za prvé vychází ze skutečnosti a za druhé té situaci nepodléhá. Naopak vytrvale hledá, kde by mohla i ze zničené země vyklíčit láska. Nedělá z příběhu jednotvárnou uplakanou nudu, ale rozehrává drama takřka antických rozměrů, v němž se váží na jedné misce ta nejubožejší lidská marnost a bezvýchodné utrpení, na misce druhé pak nezničitelná vůle k dobru, vzájemnosti, citu. Je to zkrátka o tom, jak si na osudu kurva urvat kus lidskosti, i když všechno kolem je v troskách. Bez falešného sentimentu, bez planého optimismu, nevtíravě, takříkajíc pravdivě se vší krutostí.

Novela má navíc díky hlavnímu hrdinovi Zvířetovi velký spád. Je sice tak trochu hajzlík, ale v zásadě dobrák. A je s ním pekelná sranda!

Samé skvělé předpoklady pro bestseller. Co se pokazilo?

10 12.05.2011

Zatím přečtena první povídka ze tří. Rozhodně motivuje k dočtení zbytku. Příběh je napsaný velmi zručně a přirozeně, čte se jedním dechem a podává dobré svědectví o tom, jak se dnešní člověk pere se životem. I když, pere... ty záblesky tam sice jsou, například v otcově pokusu naučit Kubu fotit, takže z povídky nečpí pasivita tolik jako u jiných současných autorů. Nakonec ale pointu bohužel utváří zásah zvnější, tedy změna prostředí, než úsilí postav samotných, ve výsledku příliš zasekaných.

Dodatek:
S chutí dočten i zbytek. Má to jasné limity v tom, jak jsou či spíše nejsou postavy schopny se svým životem zachátet (viz nicotný závěr třetí, vůbec trochu rozplizlé povídky). Zůstává ale strhující vykreslování vypjatých chvil, zachycování charakterových typů a vztahových stereotypů i kus vtipu (ostře glosující děti stojí za to).

10 08.12.2010

Naprosto strhující drama o boji za pravdu proti všem. Doktor Stockmann je čistý, nicméně naivní člověk, který ve chvíli, kdy se středává s nepoctivostí a pokrytectvím, útočícím na pravdu, prochází zásadní vnitřní proměnou. Nahlíží samu podstatu pokrytectví společnosti, ve které žije a která podléhá v případě lázeňského městečka (inspirovaného Teplicemi) ekonomickému diktátu. Jde ve svém odhalování pravé ceny pravdy dokonce tak daleko, že ji ve vypjatém pátém dějství volí i „na úkor“ materiálního zabezpečení rodiny. Úvozovky proto, že Stockmannovi je jasné, že mravní čistota je pro jeh rodinu cennějším odkazem než bohatství.

Pro jeho postavu jsou klíčové některé momenty. Jednak je to pocit štěstí, když objevil závadnost lázeňské vody: štěstí vyvěrajícího z lásky k obci, které chce sloužit a k jejímuž prospěchu chce závadu odstranit. Druhým klíčovým bodem je ponížení v kanceláři místních novin, kdy se od něho odvrací podpora médií i lidu, zmanipulovaná starostou a jeho pragmatickou argumentací. Třetím jeho mravní vítězství tváří v tvář rozběsněnému lidu, odehrávající se ve strhujícím čtvrtém dějství. Podstatné je, že Tomáš Stockmann je osobnost, která si prochází příběhem, a to vnějším a vnitřním. Proto může být hra napěchovaná filosofováním, aniž by působila tezovitě – protože všechny ty myšlenky, všechny ty spory o pravdu a společnost vychází z Tomáše a nikoli z Henrika.

Přesto se dá najít velká paralela mezi nimi dvěma. Především sám Ibsen stál tak trochu proti všem a byl oficiálně prohlášen za nepřítle národa. Stejně jako Tomáš nenáviděl nesvobodu a proto i dav, který se v té nesvobodě nutně nachází. Proto také končí doktor jako "nejsilnější muž na světě": tedy ten, který dosáhl vnitřní, mravní svobody a stojí tedy naprosto sám a nezávislý (ne ve světě mezilidských vztahů, v něm je s ním stále rodina a Horster-Horacio), ale ve světě svědomí.

10 30.11.-0001

Myslím, že vtip, který Weil zvolil pro svůj komentář, Frommovu knihu nevystihuje ani trochu. Vlastně je úplným opakem Frommovy absolutní, byť nenaivní, důvěry v kvalitu člověka (čímž nemyslím v sučasnou civilizaci). Povýšená lhostejnost a rezignovanost, na kterých se daná anekdota zakládá, jsou Frommovi (na rozdíl od mnohých jiných filosofů a vizionářů) vzdálené mnoho světelných let.

9 30.05.2013

Pro mě jedno z vrcholných Brechtových dramat. Hluboce a citlivě se zabývá otázkami poznání, vědy a pravdy. Způsobem, kdy si čtenář může živě dotknout toho, co znamená vášnivá zvědavost, radost z poznání i víra v jeho lidské poslání. Ale také na to, co to znamená obhajovat pravdu vůči zvůli moci a jaké to je nechat si v takovém zápasu zlámat hřbet.

Postavy nejsou nijak černobílé a především Galileo je nesmírně živě vykreslený člověk. O to bohatěji skrze jejich jednání vystupuje Brechtovo nahlédnutí tématu, pronikající až k úvaze nad tím, co je lidskost jako taková - a co ji ohrožuje. Ať už jde o síly v nější, nebo ty, skrývající se v nás samých. No a jak to tak bývá, čím lépe je problém vykreslen a čím hlouběji pochopen, tím těžší je si odpovědět, zda je Galileo této hry člověk dobrý nebo špatný. Odpovědi povrchní totiž Brecht moudře vylučuje.

9 29.05.2013

Hehehe, to byla slastná jízda!

Kulhánka mám rád, ale Kopřiva ho - byť jsem si to dlouho nechtěl připustit - předčil. Mám pocit, že jeho pulpuvý svět má soudržněji a citlivěji vystavěná pravidla tak, aby si mohl dovolit přitvrdit na maximální míru a příběh stále fungoval bez křeče a v jistém slova smyslu "přirozeně". A to autor "míru" rozhodně nedrží na uzdě. To ani v nejmenším. Snad jen konec byl už trochu přepálený, jinak se mi zdála žánrová čistota takřka krystalická. Čemuž odpovídala i čistota čtenářského potěšení (porochnění?).

Postavy byly velmi dobře udělané a především nečernobílé a vyvíjející se. Zamiloval jsem si je velmi, velmi snadno. I když mě mrzelo, že někteří členové komanda byli spíše stafáž a moc prostoru se jim nevěnovalo. Vynahradily to ale dramaticky napsané postavy vedlejší. Karen, Blixt, nebo i tragikomický mstitel major Sytry. Chytré byly i dějové zvraty, pro mě často velmi překvapivé a rozhodně se vymykající obvyklým dějotvorným klišé. Vycházely totiž z důsledně sledované psychologie postav a jejich motivací, která je asi největším Kopřivovým trumfem. Dělá příběh nejednoznačný a napínavý do poslední chvíle.

Především se mi ale líbil Kuffenbachův přístup "kašlu na všechny vaše rádobychytré povýšenecké kecy a finty, prostě to do vás, vy hajzlové, našiju". Viďte, Pane Pudink? Tenhle nadhled nad strojenými autoritami a jejich malichernými mocenskými hrami si získal mé duchovní sympatie. Kierkegaard by měl z této knihy pro její filosofii přímočarosti radost.

A ten jazyk! Když jsem si četl poprvé komentář Lully, přišel mi ujetý. Ale teď už ho zatraceně dobře chápu. A to jsem heterosexuál. Kopřiva má češtinu v krvi, užívá si ji a hraje si s ní s naprostým přehledem a chutí, včetně nápaditých a vtipných metafor. Mrazivé jazykové blaho. Humor je, jak už jsem napsal několikrát, chytrý. Pramálo laciných fórů, ale vypointované dialogy, originální gagy potutelný sarkasmus. Chechtal jsem se takřka nonstop a slzu zamáčkl jen když jsem si uvědomil, že takovou kopu vypečených hlášek si nemám šanci zapamatovat navěky, což bych si moc přál.

Doktor "koukej jak na tebe valím cizí oční bulvu" Holofaust rules!

Nabroušená polní lopatka jakbysmet!

(doufám, že můj terapeut tuhle knihu nečetl, abych mu nemusel vysvětlovat, proč je mojí oblíbenou postavou ten největší magor)

Mám z Asfaltu nefalšovanou radost.

9 18.07.2012

Velmi zvláštní, náročná, ale silná čtenářská výzva. Názor na knihu se mi v průběhu čtení několikrát zásadně proměnil. Není totiž tak úplně snadné odhalit, kolik autorových myšlenek se skrývá mezi řádky a co všechno jimi chce říci. Sillanpaaův styl je totiž velmi lyrický a atmosférický. Má virtuozní cit pro vykreslení určitého detailu, skrze který skvěle vystihne podstatu určité situace, aniž by ji musel zdlouhavě popisovat. Kniha je díky tomu nesmírně intenzivní, a to i přesto, že samotný příběh je v zásadě velmi prostinký. Jeho hloubka ale spočívá právě v citlivosti, s jakou se snaží autor tuto prostotu a její bohatost zachytit. Sillanpaa totiž nepíše o smrti, jak by se mohlo z názvu knihy zdát. Smrt je tu jen rámcem ke zkoumání života a jeho ceny. Zvolený básnivý styl i prosté venkovské prostředí pomáhají citlivě zachycovat, čím život je, čím se projevuje, z čeho ho cítíme, z čeho na nás dýchá.

Je to rozhodně od Sillanpaa poctivá, odpracovaná a sympatická snaha. Přesto jsem měl o výsledku vážné pochybnosti. Nepřišel mi dost přesvědčivý. Jako by všechny pokusy dostat se tématu na dřeň o chlup, ale přeci jen nemohly zasáhnout do černého. Problém jsem měl také s hlavní postavou, mladou Siljou. Dráždilo mě, že mnoha situacemi procházela strašně pasivně, odevzdaně, že nechala osud, aby si s ní dělal, co chce. Bavilo mě vlastně víc vyprávění o Siljiných rodičích než o ní samé. Byla pro mě příliš mlžná a neuchopitelná.

Nicméně závěr (a nemyslím to, že Silja zemře - to víme od začátku) vše zase otočil. Byl natolik silný, že zpětně dodal na významu předchozímu dění. Změnil můj pohled na Silju, která razantně překročila svůj stín, i na celkové poselství díla. Opravdu vydařená pointa, která pomáhá celou knihu pochopit.

Je mi ale jasné, že je nutné přečíst toto dílko alespoň dvakrát, aby se mi vše, co je v něm nenápadně skryté dobře poskládalo. Čtenář si ho musí těžce odpracovat (i tento komentář mi dal nebývale zabrat). Je to ale rozhodně cenný souboj.

Největší svinstvo je, když člověk otupí vůči faktu, že na jeho životu nezávisí jen on sám.

9 20.11.2011

Originální idea, na které je založená svěží ironická glosa k moderní historii lidstva, respektive jejím vybraným okamžikům. Trefně, ale nikoli lacině si utahuje z velkých dějinných zlomů i životního stylu. Ouředníkův textík má krásně něžný jazyk, který ironicky podtrhává hořkost a mrazivost zachycených souvislostí. Potměšilá hra na naivitu mu také dovoluje vedle sebe jakoby bezděčně klást na první pohled nepříliš související události, mezi kterými se tak zjevují překavpivé souvislosti. Schopnost zkonkrétnit určitý globální jev působivým mikropříběhem také dodává na emočním dopadu. Potud je Europeana prima.

Bohužel ale Ouředníkovi docela brzy docházejí nápady a čtenář, který jednotlivé triky již prohlédl, se začíná nudit (přesto, že knížečka je krátká). Zajímavých a nečekaných postřehů také vlastně není moc, začínají se příliš opakovat a jejich tematické rozpětí se ukazuje o dost užší, než se zdálo zprvu. Místo, aby esej gradovala a zvolený styl i myšlenky se stupňovaly vstříc pointě, plyne Europeana stále ve stejném duchu a ztrácí svou monotónností původní náboj. Ke konci se už Ouředník také trochu příliš zamotává do intelektuálských sofistik, které ještě na začátku oprávněně demaskoval jako na hlavu postavené.

Škoda této nedotaženosti. Jsem ale zvědavý, jaké divadlo z toho udělal Jan Mikulášek v brněnské Redutě.

Casas: myslím, že právě naopak jsem to pochopil až moc;-) Nicméně stále čekám na věcné zdůvodnění Vašeho opozičního názoru.

9 19.11.2011

Byl jsem pořádně natěšený na velký román od velkého autora. Na to, jak se zaryju do postav a jejich osudů až po uši. Pustil jsem se do toho s velkou pozorností vůči každé nuanci, každému zákrutu. A pak po sto stranách skoro všichni umřeli, což mě šokovalo. Na koho se mám jako čtenář duševně navázat, když mi Mann každého hned zkosí?

Jemnokresba vztahů a příběhů se skutečně nekoná a nějakou dobu to pro mě bylo silné zklamání. Pochopil jsem totiž, co znamená Mannovská ironie: chladný odstup, se kterým je zachycována doba a její souvislosti. Neuvěřitelně bystře (např. skrze precizní jazykové charakteristiky), mnohdy až třeskutě vtipně, ale s velkou mrazivou distancí, bez větší lidské angažovanosti.

Naštěstí se to postupně začalo proměňovat s příchodem posledních generací, jejichž členové se obrací více do sebe. Tomáš a jeho hořké reflexe vlastního obchodnického údělu, který plní technicky dokonale, ale ve který vlastně nevěří, byl konečně silnou vtahující postavou. Jeho originální úvahy byly také filosoficky nejdráždivějšími momenty. S příchodem jeho syna Hanna pak jako bychom se dostali do úplně jiného, naprosto subjektivního typu knihy. Ta stylová proměna dává smysl, poněvadž odráží proměny společenské, a to se šťavnatou kousavostí a rozporuplností (Hanno je sice citlivý génius, ale přitom strašlivý nekňuba). Především ale uzavírá gigantický vypravěčský oblouk, který zde Mann vyklenul.

Nakonec se tedy k suché úctě vůči jedinečné ostrosti Mannova zraku a rozumu přidal i emotivní rozměr čtenářského zážitku. Náročného, místy únavného, ale nakonec velkého. Spadl mi kámen ze srdce, že nemusím hodnotit zle. Čtenářům tlustých knih bych ale přeci jen doporučil třeba Steinbecka nebo Křížovu Pravdu o zkáze Sodomy.

Jo a lidi, Mann tuhle analýzu společenských proměn napsal v pětadvaceti. Nad tím mi zůstává rozum stát.

9 12.05.2011

Jedna z nejlepších her, co jsem četl. Střet obou protagonistů, z nichž oba jsou s obrovským nasazením za dobrou věcí, oba se snaží vybojovat na světě kus spravedlnosti a oba svojí neústupností při vší dobré vůli způsobí tragédii. Je to sugestivní příběh o tom, co je pro nás ta poslední, nejdůležitější autorita. Jsou to naše nejvyšší ideály, nejhlubší hodnoty a nejvážnější zodpovědnosti, nebo je to vposledku vždy pravda, jíž se i ti nejlepší z nás musí poklonit, žádá-li si to? Kreon dělá vše pro to, aby pozvedl Théby po všech peripetiích zpět ke štěstí a blahobytu - ale ve chvíli, kdy se setká s něčím vyšším a pravdivějším odmítá od svého životního poslání uhnout byť o píď.

Pozorovat střet takových osobností s osudem a se sebou navzájem, to je mocný zážitek.

Byť jsem tolerantní, mám jistou pochybnost o poctivosti těch čtenářů, kteří hodnotí Antigonu podprůměrně. Zkuste to pečlivěji: drama je poezie, kterou nejde sfrknout cestou do školy a čekat, že mě naboostuje lacinými emocemi.

9 15.11.2010

Kde najít lepšího učitele toho, jak bohatě lze chápat a vnímat lásku! Ta kterou známe a "umíme" obvykle zdaleka nedosahuje takové výšky a zároveň krásy jako Platónova. Porozumět jeho Faidru znamená být celoživotně vyzván k hledání čisté a nesobecké vášně a citu, které se mohou stát zdrojem životní síly nejen nám, ale všemu lidskému kolem.

To všechno zabaleno do skvostného podobenství o bílém a černém koni, co víc chtít!?

Jen nedoporučuji se s tím potýkat bez zkušenějšího průvodce...

9 30.11.-0001

Skladba, která mě neskutečně bavila, a to v až překvapivě velkém množství svých rovin. První je nápaditý, sugestivní jazyk, jímž ožívá asijská džungle temnou, divokou, exotickou, vzrušující nádherou - a který zároveň dovede být neskutečně ironický, jízlivý a kousavý tam, kde od popisu prostředí přechází k popisu dění. Čímž se dostávám k rovině další, asi nejdůležitější. Tou je geniální bajka-podobenství o lidských mravech. Hanuman do své opičí říše zavádí evropskou kulturu a stává se tyranem etikety. Čech na opičácích v celé své obnaženosti ukazuje, jak snadno se může kultura vyprázdnit, pokud je povrchně a plytce kopírována, pokud se stává pózou beze smyslu. Nad knihou se dá více než dobře přemýšlet o tom, v čem spočíá rozdíl mezi autentickým životem a odvozeninou, případně proč má smysl usilovat o to první a jak.

Čech samozřejmě satiricky útočí především do vlastních kulturních řad. Geniálně ale také předjímá (i když možná nevědomky), budoucnost mnoha asijských a jiných národů, jejichž elita se jednoho dne vypraví studovat "na západ" a po návratu využije své vzdělání k založení brutálních diktatur...

8 22.04.2013

Nevím, jestli komentář od herdekfilek není jen recese (není to poznat), tak se možná odpovědí ztrapním... ale risknu to:-)

Médeia ale není a nemůže být o feminismu. Řecká kultura a myšlení feminismus nezná, nereflektuje, neřeší. Že je hrdinkou žena neplyne ze vzpoury proti genderovým stereotypům a sdělení Médeii bych rozhodně na tomto poli nehledal - podsouvali bychom tak Euripidovi naše kulturní šablony, v jejichž zajetí je v tomto případě spíše čtenář než autor. Což samozřejmě neznamená, že feministicky Médeia interpretovat nejde, ale je důležité vědět, že se tak oproti originálu dost posouváme. Což děláme ostatně s každým psychologizujícím výkladem - antická tragedie vychází z mytologie a ví proč. Je totiž podobenstvím o řádu a neřádu světa, nikoli duševní introspekcí.

Médeia se mi zdá být mnohem více o situaci uprchlíka (což je topos pro antiku mnohem bližší než emancipace žen), tedy člověka bez práv, po kterém je možno šlapat. A je vlastně jedno, jestli je hrdinou žena nebo muž. Z druhé strany je pak o tom, že provinění se proti božstvům (tj. mravním řádu), ke kterému zásadním způsobem patří úcta k hostům přicházejícím do obce, je cestou do záhuby. Iáson a celý královský rod Médeiu zrazují, šikanují a utlačují, čímž si pod sebou řežou větev. Ani sama hrdinka ale nevychází z děje nejlépe - v podstatě svojí odvetou ničí také sama sebe. Nehledě na to, že je v závěru zachráněna.

Odráží to další vlastnost řecké tragédie: není černobílá, nevidí pravdu jako jednoznačnou. Ukazuje člověka v boji za poznání či dosažení pravdy, ve kterém člověk v konečném důsledku podléhá... nikoli však zbytečně (obzvláště pro čtenáře/diváka ne).

8 25.10.2011

Zprvu jsem byl na vážkách, když Vonnegut rovnou přiznal, že jeho pokus o zpracování tématu selhal. Jenže vzhledem k výsledku bylo takové selhání asi na místě. Ve stylu slavné vlny amerických protiválečných filmů (týkajících se ovšem spíše Vietnamu) ukazuje roztříštěným vvyprávěním zběsilou absurditu a zvrácenost války, která z lidí vysává veškerou lidskost a dělá z nich naprosté trosky. Ukazuje válku jako místo, kde není prostor pro žádné ctnosti: hrdinství, odvahu, idealismus a podobně. Je tu místo jen pro šílenství, ponížení a smrt.

Dobrá je při takovém vhledu příměs humoru, nacházející se na každé stránce. Konec konců ta absurdita válečných úskalí je vlastně podivuhodným způsobem směšná, což se projevuje u různých groteskních postaviček, které hrdina ve válce potkává. Ta komika krutosti asi vychází více z podstaty věci než z Vonnegutovy invence, byť i té je zde hojně.

Vynikající je sci-fi linie o putování v čase. Ukazuje se díky ní válka v kontextu celého života, nebo alespoň různých jeho částí. Právě ten kontext, díky kterému postavy, které pozorujeme, nejsou vojáci, ale obyčejní lidé obyčejných životů, dodává celé knize největší vypovídající hodnotu a podtrhává vše o čem zde píši.

Ne nadarmo zní podtitul "křížová výprava dětí".

Netradiční a dobré psaní o válce a proti válce.

8 17.03.2011

Drama formálne rýsuje hlavní témata: konfontaci reality se sférou snů a vzpomínek. Duševně vyčerpanému cesťákovi Willymu začínají do života pronikat postavy z jeho idealizujícího a idealizovaného mládí a konfrontují ho s životní pravdou. Ta je ve Willyho případě velmi smutná a tematizuje tak nelehký úděl obyčejných lidí, odsouzených k neproražení ve světě. Jenže spíše než obviňováním systému z nedostatečného zabezpečení všech společenských vrstev, je obviněním z všudypřítomného tlaku na povrchní ekonomickou úspěšnost. Tlaku, pod nímž průměrný chlapík Willy Loman upadne do tragické životní lži.

Protikladem k Willymu je jeho syn Biff, který se nechce nechat strhnout konformním kariérismem, a kterého intuice táhne k životu skromnému, pokornému, nicméně s velkou pravděpodobností šťastnějšímu.

Nejsilnější postavou je ale Willyho žena Linda, která jednoznačně vidí absurditu Willyho počínání i rodinných sporů. Jejím zcela oprávněným imperativem je láska a soucit: ona je nejhumánnější silou ve hře s několika nesmírně silnými momenty, při kterých její vnitřní síla strhává (například při apelu na soucit svých synů).

Je to hra plná skvěle vykreslených postav, která jako jedna z mála dokázala zachytit, jaké drama může prožívat člověk 20. století. Rozhodně bych ji nenazval levicovou, to je pojem hodně netrefený a příliš omezený na postižení její atmosféry a sdělení. Je to spíše hra humanistická. A je nádherná.

8 02.02.2011