Stammel diskuze u autorů

To, co jsem od Werfela četl, bylo zatím vždy skvělé, ba monumentální. Werfel měl nádherný a obdivuhodný cit pro výběr a zpracování témat, která jsou důležitá, nadčasová a neskutečně aktivizující duši. Jeho schopnost vyhmátnout to důležité a zachytit tím milion odstínů života obdivuji. Přijde mi škoda, že z pražsko-německo-židovských spisovatelů je o mnoho více protěžován Kafka a Werfel zůstává dost v pozadí. Přijde mi totiž myšlenkově i jazykově mnohem bohatší. Snad tím, že měl šanci jako umělec i jako člověk plně uzrát. Ať to bylo jak chce, jeho odkaz životu je nezměrný.

Franzena jsem objevil a okamžitě si zamiloval díky jeho úžasné a inspirativní eseji, která vyšla kdysi v Respektu. Scan zde:

scan zde: http://files.literarni-vecery.webnode.cz/200000002-6d8f26e88f/Franzen_bolest%20m%C4%9B%20nezabije.jpg

Z ní jsem nabyl dojmu, že by mohlo jít o mimořádného autora a dlouho jsem se těšil, až se dostanu k jeho románům. Teď jsem konečně rozečetl Rozhřešení, které mě dost chytlo o má očekávání zatím postupně splňuje. Nemůžu se také dočkat, až Argo konečně vypotí i nejnovější Svobodu, která by měla být zatím nejlepším Franzenovým dílem.

Ad JP:
Myslím, že jsme se jen nepochopili, takže je asi zbytečné nějak sáhodlouze žvatlat. Jen krátce několik postřehů.
1. Kdybych věděl předem, jaký H. bude, nečetl bych ho. Vědět jsem to nemohl, dokud jsem ho nepřečetl. Bohužel nejsem jasnovidec a názor předem jsem si nezvládl udělat. A jestli je pro Vás plýtvání časem zamýšlet se nad tím, co přečteme, tak holt máme jiný přístup.
2. Můj názor samozřejmě je "vzdálené štěkání někoho, komu H. nesedl". A co by to podle Vás mělo být jiného? Já své komentáře za nic víc než reflexi čtenáře nepovažuji. Jestli Vy ano, je to Vaše iluze, za kterou nemůžu.
3. Že má něco úspěch, neznamená, že je to kvalitní.
4. Rozpojování rozumu a citu je dětinské a slepoučké. Já o tomto pseudosporu nic nepsal. Podsouváte mi to.
5. Do umění žádné obecné definice nezavádím. Jen jsem napsal, co mám rád:-) Obecné definice zavádíte Vy, když mi zakazujete mít na umění názor. Mimochodem celý Váš příspěvek je v podstatě teorií umění:-)
6. Nevím, co myslíte tím "zaujatým pohledem". To, že jsem si názor udělal předem? Nebo na základě nějakých irelevantních souvislostí? Neudělal. Udělal jsem si ho ze zážitku z knihy.

Lidé jako Janusz Korczak svým životem ukazují, co to skutečně znamená být člověkem a že není rozhodně snadné dostát tomu, že nám bylo darováno se lidmi narodit. Nanejvýše doporučuji skvostný film Andzeje Wajdy o této mimořádné osobnosti.

Gaarder je podle mne v současnosti nedocenitelný spisovatel. Odvádí totiž tu nejdůležitější možnou práci: klade zásadní otázky, bojuje za filosofický vztah k životu a dokopává k němu své čtenáře. Navíc není žádný zbabělý postmodernista, který tvrdí, že každá možnost je dobrá. Gaarder natvrdo řekne, že jediný plnohodný a svobodný život je ten filosofický a basta. Kdo se ho vzdává, sám sebe zabíjí. Stojí tedy za hodnotami, které ctí, pevně a jako chlap (a přitom ne dogmaticky - to je důležitá nuance dosvědčující poctivé myšlení).

Zdánlivě je Gaarder strašně neoriginální tím, že na první pohled se zdá jen opakovat "staré pravdy" sokratovské duchovní a myšlenkové tradice. Ve skutečnosti ale pomáhá zmíněnou tradici a s ní naši kulturu udržet živou, a to je úkol vrcholně náročný. Víc, než si obvykle uvědomujeme, protože umět dobře zprostředkovat filosofické poznání tak, aby nebylo nudnou informací, ale zažehlo ve čtenářích jiskru, je strašně, strašně těžké. Ale stejně tak potřebné. Není vlastně skutečný filosof a nedostaneme se s ním do takových hlubin jako s "profi" mysliteli. Gaarder je spíše učitel. Není to ale méně úctyhodná role a on je v ní navíc mistr.

Skutečná literární elita ve skromném, ale krásném slova smyslu, odvozeném od intelektuální odpovědnosti.

Skutečně velká osobnost, která stála nad svojí dobou a táhla ji výše. Kvapil odvedl nedocenitelnou práci především na poli divadelním a pedagogickém. Svědectví o tom, jak mocně inspirativní, zralý a moudrý člověk to byl, jsou dodnes nesmírně působivá. Je to pro mě jeden ze vzorů poctivého, neokázalého, zodpovědného intelektuála, jehož život se otiskává do světa nesmírně krásným způsobem.

"našel se především v propagaci života Vlasty Buriana"

To je blábol. Pan Just se našel především jako vědec, jehož doménou jsou moderní dějiny české kultury, především divadelní.

JP, nebuďte hysterický. Děláte, jak kdyby Vás někdo odvlékal do koncenráku nebo věšel na lampu. Ve skutečnosti si v tomto "obludném" režimu pořád ještě vesele sedíte u pc a ťukáte něco do kláves. Při vší oprávněné kritičnosti je potřeba zdravě rozlišovat, co se skutečně děje a co je jen hystriónská póza. Ono se to samozřejmě může stát, a to snadno. Mrkněte na Maďasko, které se demokracie zbavuje nepokrytě - o tamních totalitářských praktikách se nám zatím (!) jen můžou zdát zlé sny. Zatím to máme ještě ve svých rukách, dlouho ale mít nemusíme - politici se snaží demokratické instituce likvidovat jednu po druhé (třeba kastrací veřejnoprávních médií, která jsou momentálně k smíchu) a povede se jim to, když místo skutečného odporu budeme jen brblat. Volat, že boj je ztracen ve chvíli, kdy se ještě zdaleka neskončil... to je jako říct všem sviním tohoto světa: pojďte dále a dělejte si s námi, co chcete, my už na všechno serem.

Smysl neustálého boje za svobodu (a to v naprosto konkrétních podobách!) je myslím něco, co se z Havlova odkazu dá vyčíst velmi silně. Myslet si, že demokracie je one-man projekt Václava Havla, na kterém my ostatní nemáme podíl, je nezodpovědná blbost a alibismus. Stejně jako si myslet, že Havel byl jakýsi neoKristus, který měl vyřešit všechny naše problémy... a pak ho nenávidět za to, že to nedovedl.

Jestli narážíte na to, že Shaw stihl volat po vyhlazování s předstihem před tím, než bylo masově realizováno (kdy už ale rozhodně hrozilo)... nepřijde mi to o nic méně děsivé.

Jednoduše. Z videozáznamu jeho projevu, v němž zapáleně chválí Hitlera a povzbuzuje k masivnímu vyhlazování méněcených lidí plynem. Vizte např. zde: http://www.youtube.com/watch?v=hQvsf2MUKRQ

Snad by mohlo jít i o pouhou hodně debilní provokaci, kdyby to ale přirozeně nevyplývalo ze Shawovy životní lásky k eugenice a Nietzscheánskému nadčlověčenství.

Ostří intelektuální hoši to holt občas s kulturním elitářstvím trochu přeženou. Bohužel to ale pak budí zaslouženou nedůvěru k lidské poctivosti celého jejich díla.

Pochopitelně nemám radost z poukazování na stinné stránky životů velikánů. Nemám takovou zanícenou de-idealizaci nijak v lásce. Nad některými věcmi, obzvláště popírají-li základní humánní hodnoty, ale mávnout rukou nelze.

Zahořklý spisovatel, se kterým je někdy docela sranda. Nicméně také člověk bez špetky citu a lásky k životu nebo čemukoli dalšímu. Kdo umí jen nenávidět, umí psát jen o nenávisti. Což je ale ta méně zajímavá část života, která v sobě nemá nic tvůrčího ani inspirativního. Proto se také od Bernharda nic o životě nelze naučit. Lze si s ním leda dosytosti užít lidských hoven. Což se ale na současné literatuře konec konců cení, tak co...

Současné Steigerwaldovo působení na mě bohužel valný dojem také nedělá. Proto mě tolik překvapilo, jak jsou ty jeho staré hry chytré.

Načítám zrovna Steigerwaldovy pověstné hry psané pro ústecký činoherák na začátku osmdesátých let (hlavně Dobové tance a Foxtrot) a jsem hodně pozitivně překvapený. Měl podle všeho velký cit pro zachycení dramatu člověka v nelehkých dějinných situacích. Většinou ve smyslu hledání možnosti poctivě žít v prostředí, v němž je jeden obklopený všudypřítomným prospěchářstvím - charakterovou tekutostí, která z principu nenávidí veškerou pevnost a snaží se ji zničit. Kousavost, s jakou vykresluje bezpáteřní oportunismus coby hlavní rys čecháčkovské identity napříč staletími, je chytrá, výstižná a působivá. Na dnešním divadle by navíc skvěle fungovala. Takže ranému Steigerwaldovi všechna čest. Jsem zvědavý na pozdější díla.

Čím dál častěji zjišťuju, že česká kultura má pokladnici výborných dramatiků docela slušně napěchovanou. Čím dál víc mě proto udivuje, že je nikdo nehraje. Typická péče o vlastní kulturní dědictví.

Na to je jeho schopnost vidět příliš omezená. Je to spíš takový fanatický zvěstovatel anti-evangelia civilizační skepse. Ve svém oboru lidské ubohosti zručný, ale neschopný vykročit z jeho úzkého rámce.

Ad Cinefob:
Jestli Ti vadí, že se mi nelíbí Tví oblíbení autoři, tak na to reaguj férovou argumentací, ne lacinou ad hominem defenzívou, se kterou mi podsouváš předpojatost, Tebou účelně zesměšňovaný katolicismus (nejsem mimochodem věřící) a jakýsi dogmatický idealismus. To bych já Tobě mohl stejně oprávněně podsunout fašistické smýšlení na základě Tvého stylu diskuse;-)
Klidně mi můžeš věřit, že o knihách přemýšlím poctivě, rozhovor pak bude zajímavější.

Z autorů, co znám, mě kupodivu napadá leda Terry Pratchett. Ten umí odpozorovat a oglosovat mnoho. I když nenápadně, bez patetického cynismu, ale pod hávem zdánlivě prosté legrace. Byť bych rád znal i někoho vážnějšího a zacílenějšího. Oprava: sice jsou už mrtví, ale Frisch (třeba Andorra) s Dürrenmattem (třeba Komplic) to uměli velmi dobře. Dokonce depresivněji než H.

2. kolo
Děkuju, teď už to vypadá k věci. A zajímavě.

Proč si myslím, že je H. rámec úzký? Není to proto, jaký volí styl, zase tak přecitlivělý nejsem a podobná (ještě drsnější) nadsázka mi přijde sympatická například u Sarah Kane. Dokonce si nemyslím, že by H. něco popisoval nepravdivě. To, co popisuje, tedy odvrácenou stranu života, dělá hodně bystře. Problém je v tom, že jeho dominantou je jen a pouze ta odvrácená strana. Nezná, nechce nebo neumí popsat to zajímavé / pozitivní / dobré / jakjenchcete, co se v životě nachází. Což umí například mnou zmiňovaní autoři. Byť pak to dobré obvykle nechají rozdrtit tím zlým, což je těžká depka, proti H. ovšem pravdivější tím, že je v ní zahrnuto ze světa mnohem více než jen jeho kal. H. diagnóza je jednostranná a na své jednostrannosti (alespoň co lze vyčíst z rozhovorů a z toho, jak svůj pohled na svět stvrzuje svým vlastním životem) velmi striktně lpící. Proto dokonce volím ostré slovo fanatismus. Že H. proti fanatismu vystupuje? Proč ne? Ono se může snadno stát, že člověk upadne do podobného nešvaru, vůči kterému bojuje, jen z druhé strany.

Proč nepovažuji H. za nějak zvlášť originálního? Protože jeho témata vidím na každém kroku. Minimálně v divadelních hrách už je doma nejméně padesát let (britská dramatika od mladých rozhněvaných mužů až po in-yer-face). V současné próze (kterou ale zase tak moc neznám) je skuhrání na stav světa a zlý život také na každém kroku (Kanehara, Uri, Tobiáš Jirous, nemalá část anotací, přes které se již nedostanu:-), byť ne tak řemeslně zručně jako u H. Obzvláště nahlédnu-li do nějakých časopisů literaturu reflektujících, tak se tam tato poloha obvykle bere za standart. A konec konců není literatura jediným uměleckým druhem ujíždějícím na skepsi. Umění výtvarné by mohlo povídat.

Nejde mi pochopitelně o to, aby se všichni tvářili, že svět je jenom príma. To je stejně neúplná výpověď (kterou bychom asi nazvali povrchní formou idealismu) jako když se tváří, že je jenom fuj (což je zase povrchní forma skepse). Jde mi o to, aby umělci diagnostikovali svět v jeho složitosti a rozporuplnosti, a aby se s tím náhledem pokoušeli nějak poprat. Obzvláště to druhé, tedy odvážné nerezignující hledání jiných než jednoduchých odpovědi, se mi hledá blbě.

Ad JP:
Myslím, že jsme se jen nepochopili.

Wow, hledal jsem klasika romantické literatury, mistra zžíravé ironie Grabbeho a vyskočil na mě jakýsi maskulinní "odborník v oblasti fitness a wellness". Tomu říkám bizarní zážitek!;-)

Je docela škoda, že se ze Shawa stal na stará kolena nacisticky smýšlející maniak. Nedůstojně tak otrávil potenciálně výživný zdroj literární moudrosti.

Mám hry Sarah Kane poměrně rád díky své slabosti pro dekadentní poetiku i díky jejímu básnickému talentu. Je ale smutné, že se podobně jako většina současných autorů pokoušela "prolomit bariéru apatie" šokováním skrze explicitní násilí, brutalitu a tak dále. Ty metody mají své kouzlo, svůj smysl, ale ne schopnost zachránit lidstvo od cynismu.

Mám totiž dojem, že skrze pouhé zesilování stylu dosáhne leda toho, že si jako diváci zvykneme na ještě větší svinstvo a hranice apatie si ještě více rozšíříme. Cennější by se mi zdálo pokoušet se zachycovat lidské bytosti v jejich hloubce. Tedy klást důraz na kvalitu, nikoli kvantitu. Alespoň ze své zkušenosti vím, že mě takové momenty "vytrhávají z konceptu" mnohem trvaleji než jednoduché šoky, co vyprchají další ráno.