Stammel diskuze

Jak může být Jirásek přeceňovaný, když ho vlastně nikdo nečte a nikdo nemá rád?:-)

On je spíš takový setrvačný.

Přeceňuje se spíš potřeba ho stírat. To se ale asi stane u všech autorů, kteří si vydobudou určitou pozici. Po vlně nadšení příjde vlna odporu. Otázkou je: která z nich je dogmatičtější a zdravému rozumu škodlivější?

Děkuji.

Ruwův příspěvek zdá se mi rozumný.

to Lady Lili:
Přeci neznamená, že když někdo kritizuje Coelha, tak je to automatický zabedněný konformista nepřipravený na jeho moudrost. Kritizovat ho může stejně dobře (nebo spíše mnohem lépe) i ten, kdo má laťku přemýšlení o životě a žití samého výše než spisovatel. Což zrovna u Coelha není tak těžké. Konec konců jeho filosofie egoismu (např. Záhir) není mravní šedi dnešní společnosti zase tak vzálená.

Chcete-li hájit Coelha, napište, v čem přesně je dobrý. Ne v čem jsou špatní jeho kritici;-) To bude zajímavější.

Souhlasím. To je další věc, která mě na tom baví. Že zážitek z četby může být doplňován a obohacován různorodými divadelními výklady. Krásný zážitek je, když nějaký známý moment nebo scénu někdo také dobře a sugestivně ztvární. Nebo když ji vyloží úplně jinak než jí rozumím já.

[Stammel] A přijde vám četba dramatu něčím unikátní?

Můj učitel například tvrdí, že nic nezachycuje život lépe. V pár tazích dokáže načrtnout ty nejtíživější lidské situace plné palčivých rozhodnutí. Jako v Antigoně: "Tak co uděláme s tím bráchou, pohřbíme ho?" "Ne, Kreont to zakázal."

Já bych souhlasil s tím, že dobré drama (a těch není málo, Shakespearem a antikou se nevyčerpají) ukazuje lidský život, existenci v nejobnaženější možné formě.

Zároveň bych souhlasil s tím, že je náročné to číst. Divadelní hra vyžaduje nasazení fantazie a empatie v míře podobné čtení poezie, a to se (alespoň mě určitě) učí dlouho.

Doporučuji něco z "her o spravedlnosti" Františka Langera. Všechny mají neuvěřitelně silný příběh, strhující scény a myšlenkovou hloubku a čistotu neprávem pozapomenutého prvorepublikového humanisty. Obzvláště Andělé mezi námi nebo Dvaasedmdesátka stojí za to.

Durrenmattova anti-detektivka Slib. Jak se dá čekat, je to od něj vymyšlené a napsané skvěle. Strhující děj a dechberoucí pointa, která je spíše hořce ironická a existenciální (by't to slovo pro jeho nadužívanost nesnáším) než dobrodružná. O to je to ale unikátnější a cennější zážitek.

Milovníkům detektivek doporučuji. Všem ostatním také.

Poněvadž jsem nadšený čtenář divadelních her, které ovšem na výslunní čtenářského zájmu nejsou, zajímalo by mne, jaký máte ke čtení dramat vztah. Baví vás? Lákají? Připadá vám čtenářský zážitek z divadelní hry něčím jedinečný? Nebo vás to nikdy nechytlo a považujete to za literaturu k jiným účelům než je čtení?