Buddenbrookovi

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román se odehrává v městě Lübeck v letech 1835–1876 a popisuje osudy čtyř generací obchodnické rodiny Buddenbrooků, její rozmach a následný pád.

https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1010/big_buddenbrookovi-sag-1010.jpg 4.2130
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Buddenbrooks. Verfall einer Familie, 1901


více info...
Nahrávám...

Komentáře (30)

Kniha Buddenbrookovi

bookfan
14. srpna

Pro mě velký čtenářský zážitek. Knihu jsem plánovala přečíst dlouho, ale v obchodech nebyla k dostání, takže nakonec pomohla knihovna. Ze začátku jsem měla jisté obavy, zda ji zvládnu, neboť náhlý příval postav a jmen na rodinné sešlosti se mi zdál nepřehledný. Stačilo však jen chviličku vytrvat, situace se zpřehlednila a potom už následoval vytříbeným jazykem napsaný výborný a komplexní román. Ocenila jsem zvláštní autorův humor, i opakování určitých motivů v textu, stejně jako vykreslení celkové společenské situace. Nakonec se rozptýlily i mé počáteční obavy, jak asi bude vypadat onen "úpadek měšťanské rodiny", neboť takto je román obvykle uváděn. Ano, ohledně majetku se skutečně jednalo "úpadek" a také mnoho postav zemřelo, nicméně označila bych tyto skutečnosti spíš jako vývoj, od vyrovnaných, racionálních a čilých obchodníků po více do sebe orientované a citlivější jedince. Optimistický závěr se sice nekoná, ale tento vývoj se zdá být spíše zákonitý, ostatně jinak by to nebyl "vývoj", ale stagnace, a nebylo by až tak o čem psát ... Závěr - rozhodně doporučuji.

YangJie
23. července

Tak jsem konečně splnil čtenářský cíl, který jsem si zadal pře 40 lety. Ta prodleva je určitě pozitivní, jelikož životní zkušenosti se při čtení tohoto poměrně těžkého a rozsáhlého díla hodí. Sledovat postupný a nezadržitelný úpadek této rodiny je trošku depresivní. Na druhé straně je to vlastně docela běžný jev a snad je to i určitá zákonitost vývoje ve společnosti. Pro mne osobně byl bonusem detailní popis fungování velmi významného hanzovního města a celé tehdejší společnosti.


Legens
20. června

Dobře napsáno, dobře se to čte, lépe, než autorovy vrcholné práce (tím myslím Kouzelný vrch a Doktora Fausta). Jednu hvězdu ubírám za dost výrazný a asi i hodně nadsazený pesimismus, který z knihy vyplývá. V časovém období, které zachycuje, se přece musely v životě popisovaných lidí vyskytnout nějaké radosti a nejen události, které směřují k jejich pádu. Detaily, které mne zaujaly:
1. Anticipace jednoho z Parkinsonových zákonů - krachující instituce poznáte podle toho, že si stavějí monstrózní budovy. (Zde nový dům Tomáše Buddenbrooka.)
2. Popis geniální hudby, zahrané a nezapsané autorem krátce před jeho smrtí je zde literárně velmi působivý. Popisem neexistující hudby autor anticipoval to, co plně rozvinul v Doktoru Faustovi.
3. Obecný popis průběhu nemoci místo toho aby líčil utrpení člověka, který nakonec na tuto nemoc umírá. Vyvolalo to u mne zvláštní pocit směsi odtažitosti a dojetí.

Kabuky
29. května

Kvalitní práci.

Phyl
11.05.2021

Nikdo nebyl vlastním pánem. Životy potomků padaly na úkor obohacení rodiny a její prestiže. Neexistovalo něco, jako radost a štěstí. Vše muselo být obětováno na úkor rodu. Každá pichlavá poznámka se přijímala s bradou přitáhnutou k hrudi a zadržováním zloby a slz v zákoutí pošramocené mysli. Jakmile člověk "poctil" rodinné jméno jakýmkoli titěrným škraloupem, byl nucen, skrz tvrdě pěstěnou hrdost, přijmout život v ústraní a hanbou se užírat. A to nejpodstatnější. Úspěch a především postavení ve společnosti, určovaly nenasytné žranice, při kterých když praskaly knoflíky na pupcích lidí, které neměl hostitel ani rád. Čím více pak odcházel největší nepřítel opojen spokojeností, tím více se drala na výsluní "skrytá" nenávist. A čím více jedovatých slov se u takové žranice proneslo, tím výsostnějšího se hostitel těšil postavení. A vše smrdělo falší, strojeným životem a poslušnou škrobeností.

jan3607
02.03.2021

Skvělá kniha. Autor, dle mého názoru, předběhl dobu. Forma i obsah je na brilantní úrovni. Já to četl jedním dechem. Kniha je plná skryté ironie, směšnosti lidského počínání a tužeb (cítil jsem však, že to autor zároveň chápe, všichni si někdy počínáme směšně), bizarních drobných příběhů, z kterých někdy až mrazí. Zároveň je to technicky vytříbené dílo. Autor se nebojí občas odvážně experimentovat. Diskutuje se, že v knize je v jedné z tragických postav vykreslena homosexualita. O tom jsem po přečtení přesvědčen. Tehdy se "mohlo" jen skrytě naznačovat. Samotný autor měl blíže ke stejnému pohlaví. Je také vidět, že školáci a puberťáci v současnosti a na přelomu 19. - 20. stol. jsou programově stále naprosto stejní. Stejně tak i lidé - i tehdy byli hluboce a vážně zbožní či poctiví lidi i zmetci a pokrytci neštítící se ničeho. Nevěřím, že zmetků je dneska více, či výrazně více, než tehdy. Některé pasáže by klidně mohl napsat současný autor i o současnosti. Zaujaly mě také brilantně ironické popisy a rozdílnosti protestantského severního Německa s jižním katolickým Bavorskem. Kniha byla v době svého vydání terčem kritiky. Přijata byla později a Thomas Mann za ni získal Nobelovu cenu. Škoda, že tyhle poklady musí člověk vykopávat. Doporučuji!

yaja8823
06.09.2020

Výborný generační román popisující historii rodiny Buddenbrookových. Popisuje rodinu ochodníka Buddenbrooka, jeho rodičů a dětí.... Moc dobře se to čte a je zajímavé pozorovat, jak koncem devatenáctého století se vysoce postavení lidé někdy dostali až na hranice střední vrstvy nebo dokonce chudoby.... měla jsem si to přečíst již ve škole...ale myslím, že člověk to pochopí až později...

Chajda69
05.03.2021

(+ SPOILER) Poprvé jsem o Buddenbrookových slyšel v hodinách literatury, podruhé v Okresním přeboru ("V patnácti četla Buddenbrookovy." "Co budem?"). Co ve mě zůstalo, bylo to, že jde o knihu zřejmě velmi pesimistickou, protože líčí úpadek rodiny. A jsem teda rád, že jsem knihu také nečetl v oněch patnácti letech.

V antikvariátu jsem jednou na Buddenbrookovy narazil a společně se Zločinem a trestem je koupil (a ani jsem tehdy netušil, jak šťastnou ruku mám). Buddenbrookovy jsem ale pořád odkládal, protože se mi prostě do zkázy rodiny nechtělo. Na konci února mě zastihl covid a s ním spojená izolace a postupně jsem neměl náladu vůbec na nic... poslední den izolace jsem tak vytáhl Buddenbrookovy.

Jedním slovem - úžasné. Ta kniha mě absolutně pohltila a kdybych nemusel do práce, přečetl bych jí dříve, než za pět dní, které mi četba zabrala. Příběhu rodiny, stejně jako Mannovu stylu psaní, jsem úplně podlehl a i když děj úplně nepádil, vůbec mi to nevadilo. Poměrně rychlý úbytek postav mi začal připomínat Hru o trůny, ale nakonec se i tohle podřídilo celkově pomalejšímu tempu knihy. Nejakčnějšími scénami celých 500 stran knihy jsou asi vysoce distingvované verbální konflikty Jana Buddenbrooka a Bendixe Grünlicha a bratrů Tomáše a Kristiána. Přesto mi to vůbec nevadilo.

Vykreslení postav bylo geniální a sledovat jejich osudy prakticky od kolébky až do hrobu - navíc vyprávěné Mannem - byl jedinečný zážitek. Kniha mě tak vtáhla, že když jsem zrovna nemohl číst, cítil jsem se v reálném světě dost nesvůj a pořád myslel na jednotlivé členy Buddenbrookovy rodiny. I když to nebylo veselé čtení, nakonec to nebylo tak brutálně pesimistické, jak jsem se obával po gymnaziálním výkladu.

Největší část knihy, věnovaná střední generaci rodu, je skvělou psychologickou sondou do duše měšťana konce 19. století. Pověst rodu a jednotlivých jeho členů hrála prim, společensky se znemožnit bylo snad horší než zemřít. Jakékoli neuvážené prohlášení mohlo znamenat újmu jménu po další generace. V takovém svázaném prostředí, kde jiný dialekt nebo ne zcela vybraný způsob mluvy nebo chování dokázal diskvalifikovat člověka byť jen z potenciálních vztahů navázaných s jinou rodinou, bych žít nechtěl. Ale rozhodně to je zajímavá vývojová fáze společnosti.

Co podle mého stojí za zmínku, i když se jednalo jen o věci okrajové: zaprvé, scéna s umírající konzulovou Buddenbrookovou, kde lékaři - svázaní protestantskou křesťanskou morálkou - nejsou ochotni ulehčit utrpení umírající, protože je to přece vůle Boží. No, tak to, Bože, pěkně děkuji. Lékaři zde konstatují, že jejich cílem je udržet člověka co nejdéle naživu a ne mu umožnit důstojný odchod. Znovu nemohu než děkovat za dobu, ve které jsem se narodil, protože v oblasti paliativní péče jsme se posunuli o notný kus dopředu. Zadruhé, popis školního dne Hanna Buddenbrooka. Tam se snad kromě kulis nezměnilo vůbec nic. Politováníhodné.

Nebudu opakovat níže uvedenou citaci Tomáše Buddenbrooka ohledně toho, co je úspěch (viz komentář Marekh). Nebudu vypisovat ani dlouhou úvahu stejné postavy ohledně charakteristiky lidí obdivující hory a moře. Ale dovolím si jinou:
"Individiualita!... Ach, to, čím jsme, co umíme a máme, se nám zdá ubohé, šedé, nepostačující a nudné; ale to, čím nejsme, co neumíme a nemáme, je právě to, nač hledíme s onou toužebnou závistí, jež se stává láskou, protože se bojí, aby se nestala nenávistí..."

Kniha, kterou jednoznačně doporučuji.

1