Doktor Faustus přehled

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Uf. Mann mi dal zabrat natolik, že jsem na tři měsíce nebyl schopný napsat jediný komentář a musel jsem se k tomuto násilým opět dokopat. [...] K Doktoru Faustusovi (Faustovi? Já fakt nevím) jsem přistupoval s nadšením z látky Goethova Fausta a jen s velmi povšechnou představou o obsahu knihy na mě čekající. Kdo chce vědět více nežli já, prosím...

Připravte se už na prvních stránkách seznat, že je Mann šílený "vedlejšovětný grafoman", snažící se váš mozek uvařit na prostých větných vazbách. Z profesního hlediska jsem si zkusil udělat syntaktický rozbor jednoho z jeho souvětí a musím říct, že nic šílenějšího jsem v knize ještě neviděl. Hrabal má možná nekonečná souvětí, jenže se v nich naprosto jednoduše orientuje, což se o Mannových souvětných origiích říct nedá. Hlavní věty sekané na tři a více kusů protkané nekonečným množstvím odbočujících vedlejších vět, které samotné jsou opět prokládány dalšími vedlejšími větami s mnoha vsuvkami a vytčenými větnými členy, krásně ilustrují knihu samotnou.

Připravte se na kronikový opus, mapující relativně krátký život Sheldona Coopera z přelomu 19. a 20. století, jímž vás provede vypravěč v postavě Adrianova přítele, jehož vystupování v textu bylo zajímavé sledovat. Z (polo)homodiegetického vypravěče se v některých chvílích stává regulérní heterodiegetický vypravěč. Navíc k jeho nespolehlivosti máme vcelku silný argument; sám se čtenářem komunikuje a říká nám, že mnoho prezentovaného jsou pouze reprodukované vzpomínky či informace z dopisů. Zajímavá je i vypravěčova metatextovost, když vám explicitně předkládá, jak některé pasáže číst. Kronikový formát s sebou nese i upozadění dialogů. Nechápejte mě špatně, dialogy v textu jsou, ale působily na mě nepřirozeně a v nánosu věcí zmíněných dále se utápěly. První upřímný a přirozený dialog se objevil na straně 340 a bylo to tak náhle nezvyklé pro zbytek textu, až mě to překvapilo a stránku jsem si poznamenal.

Připravte se na teologicko-filosofickou procházku s Kantem, Nietzchem a dalšími. Kniha je hlavně elaborát o... No asi skoro o všem. A jako správný filosofický elaborát nám na žádnou otázku neodpoví, jen nastíní možnosti.

Připravte se na exkurzi do teorie hudby a pokud vám slova jako "fuga, tutti, kontrapunkt, pianissimová fermata nebo osmina se třemi tečkami" nic neříkají, vezměte si k ruce rovnou slovník, protože některé pasáže delší desíti stran se věnují pouze hudebním problematikám, které se Mann neobtěžoval nijak vysvětlovat. Jeho vypravěč se vždy za podobné odbočky omluví, přičemž je vám jasné, že o pár stran dále vás opět čeká nudná exkurze do notových osnov. Ale možná ze mě mluví jen hudební analfabet. Těžko říct, co je na tom pravdy, a už jsem neměl sílu hledat pravdivost těchto slov, ale Bach údajně řekl, že hudba musí vždy klesnout ke dnu, aby mohla povstat jako fénix. Když se podívám na soudobou českou i světovou produkci mainstreamu, tak si říkám, že má fénix celkem zpoždění a není v popelu, ale ve slušných sračk... Ehm, to jsem odbočil.

Připravte se na příběh o přátelství, které nikdy přátelstvím v pravém slova smyslu nebylo. Adrian se k Serenovi (vypravěči a ano, musel jsem si jeho jméno opětovně vygooglit) chová zcela chladně, s odstupem, bez emocí a čistě pragmaticky. Obecně pro mě byla postava Adriana nepřístupná v tom, jak se chová, nerozuměl jsem mu, byl mi nesympatický, jeho osud jsem mu přál.

Připravte se na fascikl, který chce velké odhodlání a nějakou tu čtenářskou zkušenost. Jak by řekl klasik, s tímhle bys zabil velrybu. A já souhlasím, jen si dovolím podotknout, že není třeba použít váhový aspekt knihy, stačilo by začít číst.