Stammel komentáře u knih

Zmínky o naivitě Boženy Němcové mi přijdou, promiňte, jako ignorantství. Vzhledem k tomu, že autorčiny životní zkušenosti jsou mnohem bohatší a mnohem brutálnější (hlad, opuštěnost, buzerace tajnou policií, smrt na každém kroku...) než kohokoli z nás, je vcelku nesmyslné chápat její dílo za projev naivity. Nechť se ta kniha nelíbí, budiž, ale ať to není z hloupých důvodů, ty nadělají leda neplechu.

Němcová idealizuje děj, postavy, cokoli. Ale to je jednoduše záměr, literární metoda, autorská licence. Stejně jako dnešní autoři s chutí tlačí na pilu z opačné strany rozkladu, dekadence, násilí, hnusu - aniž by to odpovídalo skutečnosti. Ono to nemá skutečnosti odpovídat, ale uměleckým způsobem (jehož součástí je stylizace) se to o ní vyjadřovat.

Kdo neprohlédne toto, stěží asi prohlédne to nejhlavnější: že příběh Babičky není schematickou moralitou - tuhle metu hladce přesahuje. Je to naopak příběh subtilní, plný živoucích, mistrně vykreslených postav. Plný jemných postřehů o tom, jak se nám to na tom světě hýbe. Velmi nenápadně, ale z mého pohledu přesvědčivě buduje v něm Němcová propracované sdělení.

Může si to dovolit "jednoduše" díky tomu, že zná život a rozumí mu mnohem víc než většina jejich čtenářů. Včetně mě, který se od ní rád a s vděčností přiučím.

72 15.04.2011

Zcela stručně a vágně: na Bibli mám rád, že vůbec nemusím věřit v Boha, že můžu být racionální až na půdu, a přesto v ní najdu unikátně naléhavé poselství o životě, jeho principech, jeho výzvách, jeho propastech a především výšinách. Je upřímně šumafuk, jestli ji napsal Otec, Duch nebo Syn svatý. Jestli autor byl jeden nebo celá armáda. V podstatě je i jedno, jestli ji dotyčný myslel vážně, nebo jako beletrii (i když to není moc pravděpodobné). Výsledkem je v každém případě nenahraditelný zdroj poznání a porozumění.

Jedinou nevýhodou je, že není sranda se tím prokousat. Ale od toho máme své mozky, své učitele, pár tisíc let interpretační tradice a Ladislava Hejdánka k tomu.

71 28.10.2011

Tato kniha má spoustu úžasných vlastností.

Jednou může být Čapkův geniální cit pro jazyk, se kterým dovede věrně i v nadsázce, vtipně i mrazivě vystihnout snad jakýkoli jazykový styl. Od originální čechoangličtiny kapitána Van Tocha, přes parodie novinářského či vědeckého stylu, po chlad striktní úředničiny (právníci profesionálně obhajující právo mloků zničit svět jsou neskutečně děsivou scénou). Díky jazykovým hrám je také kniha nadupaná spoustou prvotřídních hlášek.

Druhou, související vlastností, může být Čapkova formální originalita. To, o co se samoúčelně snaží lecjaký postmodernista, tedy o kloubení stylů a formální barvitost, to se povedlo Čapkovi už tehdy. Navíc naprosto přirozeně, nehledaně; tak, že to nekazí obsah, ale naopak krásně ho to podtrhuje. Kdyby měla postmoderna trochu soudnosti, tak uzná, že byla Čapkem završena a ukončena;-)

Třetí, nejkrásnější vlastností, je Čapkova schopnost vidět. Vidět jakým způsobem se civilizace chová, jak je to pitomé a kam to může vést. Ona ta kniha vlastně není o mlocích, ti jsou pouze spouštěcím mechanismem, díky kterému se ukazuje především to, co jsou zač lidé. Je možná jedinečné v dějinách sci-fi, co všechno dokáže Čapek díky vcelku prostému nápadu o mločí rase ukázat, zachytit, zkarikovat.
Bylo by totiž velmi nefér omezovat Válku s mloky na román navážející se jen do nacistického Německa. To je jen jedna z bravurních kritik zde obsažených, byť možná ta nejšťavnatější. Podobně fungují navážky do jiných zemí (krásné parodování do sebe zahleděných Angličanů například) i jiných ideologií, včetně rasismu, vyšinutého akademismu, povrchního katolictví i omezeneckého čecháčkovství.

Neznám výstižnější a ironičtější pointu, než je tato: "Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale
aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu!"

Troufám si tvrdit, že válka s mloky patří mezi nejcennější knihy světové literatury. Vracím se k ní často a vždy se vzrušením.

49 31.01.2011

Tohle je pro mne vzor velkého románu, o kterém můžu přemýšlet od rána do večera a stejně nepochopím, jak mohl Steinbeck vymyslet příběh tak krásně a dobře a chytře zachycující, jak se člověk potýká se zlem v sobě i v druhých.

V mnoha ohledech dokáží nezapomenutelné postavy této knihy nasadit laťku, jíž poměřujete život, zase o něco výš. Dobrák Sam, který je schopný udělat cokoli proto, aby vyvedl Adamův život ze slepé uličky. Filosof Lee a jeho nádherný otcovský vztah k Abře i jeho význam pro vyznění celého příběhu, oslavujícího zodpovědnost člověka za svůj osud. Caleb a jeho odvážný boj s vlastním osudem, tak strhující v době, kdy kolem sebe slyšíme jen rezignované povzdechy "já jsem prostě takovej". To jsou jen špičky tohoto skvostného ledovce.

"Timšel", neboli "můžeš" je jedno z nejkrásněji zvolených mott v mě známé literatuře.

45 24.12.2010

Přijde mi zajímavé, jak se čtenářské zážitky z Quo Vadis často tříští o jeho křesťanskou tematiku. Přitom většina zde rozkreslených (a dokonce kriticky zpracovaných) hodnot křesťanství vlastních patří mezi hodnoty univerzální, nezávislé na náboženském modelu. Přijde mi, že ve své duchovní rovině Quo Vadis ukazuje, co pěkného se křesťanství pokusilo oživit, než že by se ta kniha snažil poklonkovat nějakému dogmatu.

Nebylo by moudré nechat se unést alergií na křesťanský háv a předčasně zavrhnout to, co se skrývá pod ním.

Na Máji je asi důležité si uvědomit, že není ani tak moc o lásce jako o smrti. Že to tedy není romantické cukrátko, ale tíživé existenciální vyznání. Báseň jsem několikrát četl, slyšel v různých rozhlasových variantách a nahlížel do jejích interpretací (hlavně u Jana Patočky, který tu depresivitu ještě podtrhne). Zažil jsem s ní tedy už ledacos a většinou to stálo za to. Přesto si nemyslím, že bych jí byl již schopen plně porozumět. Máj se totiž asi nečte pro zábavu, ale vede se s ním celoživotní dialog.

39 09.11.2011

"Ono u čtení Bílé nemoci je nejsmutnější to, v co Karel Čapek doufal a jak to doopravdy dopadlo."

Já bych si asi nemyslel, že v to Čapek doufal, na to byl příliš prozíravý a inteligentní (stačí se mrknout na bezvýchodnou Válku s mloky...). Řekl bych, že utopie pro něj nebyla únikem, ale zbraní, kterou používal v boji proti zlu, demagogii apod. Vždyť přeci jádrem Bílé nemoci a dalších Čapkových dramat není ani ten sentiment, ani ten patos (obojí jsou jen pomocné síly), ale ta pronikavá a unikátně bystrá kritika, ke které vše směřuje. Snaha demaskovat vše pokřivené je zde čitelná na každé stránce: Čapek se naváží do natvrdlosti vědecké mašinérie (viz Galénovi kolegové), do průhledné iracionality autoritářských vojáckých vůdců, i do nebezpečí, které v sobě nese zaslepený dav, ze kterého pointa Bílé nemoci dělá zlo ze všech nejhorší. Čapek byl mimochodem hodně inspirovaný Ortegovou Vzpourou davů. Vše navíc prostupuje celá plejáda mistrovsky trefných karikatur různých lidských typů a vlastností.

Myslet si o Čapkovi, že je naivní, je dost naivní (Weile, no tak!). Myslím, že málokomu to pálilo a i dnes pálí tak precizně a s takovou prozíravostí jako jemu.

38 23.02.2012

První, co mne na této knize zaujalo, bylo Werfelovo obrovské osobní zaujetí pro Bernadettin příběh. Už jen jeho schopnost zamilovat se do křesťanského světce, byť sám byl Židem, je krásná. Ukazuje, že co je skutečně dobré, překonává jakékoli hranice odlišnosti a může promlouvat k životu kohokoli.

Co mne zaujalo jako druhé, byla obrovská škála skvěle prokreslených postav. Werfel byl neuvěřitelný znalec lidí a v této knize dokázal s velikým vhledem a empatií zachytit duše a myšlenky mnoha typů lidí. S Lurdským zázrakem se tu vyrovnávají chudí, bohatí, sobečtí i přející, intelektuálové i prostí sedláci, politici i kněží... zkrátka celá společnost. Každému se podivuhodné události do krámu hodí, nebo spíše nehodí jinak, a každý k nim tedy jinak přistupuje. Na každém ale Werfel odkryje něco z věčných lidských vlastností, dobrých či nepěkných. Tolik štiplavého poznání o lidech bych neshromáždil za celý život, natož v jedné průměrně dlouhé knize.

Konečně co mne zaujalo úplně nejvíce, je způsob, jakým Werfel rozlišuje, co je na celém zázraku důležité a co ne. To je ostatně linie, která dává celému příběhu hořkou tragiku. Prostá Bernadetta, oddaná své Panně Marii, dostane dar ukazovat lidem, co to znamená čistě a oddaně milovat. Svojí upřímností a ryzostí mění všechny, se kterými se setká: probouzí v nich svědomí a bezděčně, ovšem mocně hýbe jejich nitrem. V paměti mi uvízla scéna, kdy ji vysoký úředník plamenně obviňuje z podvodu a oportunismu a přitom si postupně uvědomuje, že oportunista je on sám, a že jí závidí, že pro něco tak plně žije, zatímco on jen nechává vlát svůj plášť tam, kam zrovna vane politický vítr.

Jenže tento význam Boha jako stavu srdce je postupně překrýván Bohem jako tyrádou. Z Lurd a Bernadetty se stávají atrakce pro davy a hlavně pro církev, která si z nich dělá reklamní trhák. Pod vším okázalým kupčením se ale ztrácí původní sdělení o významu a hodnotě lásky. Což je možné brát jako univerzální podobenství. Kniha tak vlastně není o tom, jestli se zázraky dějí nebo nedějí (to je pro její vyznění zcela šumafuk, stejně jako to, jestli je či není Bůh) - ale o tom, jak nakládáme s tím, co se kolem nás děje. Jestli na tom jen vyděláváme, nebo se tím inspirujeme. A jestli dovedeme opatrovat to křehké, lehko zničitelné, avšak podstatné, co ve věcech kolem nás dlí.

34 18.10.2012

Joj, se mi to natáhlo nějak. Jsem zvědavý, jestli to někdy někdo přečte:-)

Kouzlený vrch pro mně byl monumentálním zážitkem. Příběh mladíka Hanse Castorpa a jeho proměny v člověka vnitřně planoucího, otevřeného a bažícího po porozumění životu je strhující. Přitom nenápadný, protože se odehrává na té nejjemnější úrovni hrdinovy duše a v obklopení neustálých světonázorových klání a střetů. Jde ale o jedno z nejdůležitějších myslitelných témat vůbec - jak se z člověka stává skutečný člověk? Momenty, kdy se Hans začíná pod vlivem svých učitelů zajímat o svět kolem sebe nebo kdy se začíná elegantně bouřit proti mechanickému řádu (jeho péče o umírající nebo pasáž o lyžování jsou pro mne asi nejkrásnější místa knihy) jsou úžasné. Mann dokázal zachytit zrání lidské duše s citem a porozuměním, které přesahují možnosti běžného smrtelníka. Čtenář se zde má rozhodně co přiučit.

Přitom ale Mann nastražil nejednu past. Například to, že většinu postav včetně hlavního hrdiny představí jako naprosté idioty. Až postupně si čtenář uvědomuje, že je to složitější a že Hans nebo Settembrini (nebo dokonce Peeperkorn, ze kterého jsem upřímně kvetl) při všech svých chybách mají něco do sebe a že má smysl je milovat.
Všudypřítomná Mannova ironie, se kterou se vysmívá především degenerované vegetativní společnosti v sanatoriu, je chutňoučkým kořením. Hlavně z úvodní popisné pasáže (cca prvních 300 stran:-) mi udělala velký požitek. Zároveň ale ztěžuje čtenáři orientaci v tom, co brát vážně a co nikoli. O to je ovšem výsledek dobrodružnější. Prožíváme vlastně něco podobného jako Hans: nával podnětů a inspirací, které si musíme neustále třídit a hodnotit, abychom se v nich vyznali a nalezli v nich pro sebe cestu. A v tom počíná ta zmíněná monumentalita. Když totiž člověk poctivě sleduje, prožívá a kriticky hodnotí vše, co se v Kouzelném vrchu děje a o čem se mluví - v podstatě si tím zásadně reviduje celý svůj světonázor. Tak mocný dokáže mít Mann záběr.

S čímž souvisí náročnost četby. Vůbec netvrdím, že jsem té čtenářské úrovně, o které píšu, byl s to dosáhnout. V závěru románu, kdy přituhuje s přiibývajícími postavami a vlivy, cítil jsem dokonce, že Mannovi už intelektuálně prostě nestačím. A to si myslím, že jsem v myšlení docela cvičený:-) Není to tím, že by Mann plácal kraviny. Je to tím, že jeho vidění a chápání života je tak podrobné (dá se říci expertní... přitom ale citlivě otevřené), že vytyčuje dost nelehkou metu.

Někde jsem se dočetl, že Mann stavbu románu přirovnal k symfonické skladbě a tomu, jak se v ní prolínají, prorůstají a ovlivňují jednotlivé motivy. Zdá se mi to přiléhavé. Stejně jako u symfonie i u Kouzelného vrchu se člověk učí chápat vztahy mezi melodiemi a hlasy. Což se stěží povede v plné míře napoprvé. Přesto je možné už při prvním poslechu objevit a pocítit velkou krásu jejich souzvuku.

Dvě malá doporučení na závěr:

Nezkušeným čtenářům doporučuji Kouzelný vrch o pár let odložit:-)
Všem čtenářům zásadně doporučuji Jitkou Fučíkovou modernizovaný překlad ze sedmdesátých let. Pomůže mnohem lépe nahlédnout mezi řádky - tedy tam, kde se odehrává to podstatné:-)

30 13.10.2011

Upřímně jsem se bál, že Zázemí, coby osobní literární zpověď, bude zástupcem žánru "nemám o čem psát, tak píšu o sobě". Že tedy bude jakousi bezradnou snůškou náhodných pocitů a prázdnotou nafouklých myšlenek. Že aura kolem Jany Šrámkové tout knihou poněkud vybledne... Nakonec jsem ale u této knihy plakal.

Obdivuji Janu Šrámkovou pro to, že je v třiceti letech tak zralou osobností, aby se její niterný život mohl stát silným tématem. I že je tak zralou spisovatelkou, aby z vrcholně náročného materiálu, jakým je ona sama, dokázala vytvarovat knihu, kterou má smysl si pustit k tělu. V Zázemí se Janě Šrámkové daří něco, co mnozí z nás zatím neměli tu možnost vůbec zažít. Pohlédnout na svůj život v zrcadle smrti na jedné straně a zrození na druhé. Se zrakem zostřeným tak, jak už snad ničím jiným více být nemůže, si pak klást nejpalčivější možné otázky a čelit nejbolestivějším pochybám. To vše bez jalové spekulace, ale upřímně, plně a celistvě prožitě. Díky svému talentu navíc nezůstává jen u mrazivě syrových popisů, ale vede je ještě hlouběji pod povrch pomocí metafor, které se zatínají čtenáři až do morku.

Je vzácné najít osobnost, která žije svůj život do krve. Děkuji, že se můžu učit u Jany Šrámkové.

27 01.10.2013

Po několika neblahých zkušenostech s McCarthym, kdy mě jeho díla především štvala, jsem rád, že jsem objevil knihu, pro kterou si ho můžu začít vážit.

Cesta je sugestivní obraz totálního zmaru a lidské bídy tváří v tvář konci civilizace. Popsaný je tak věrohodně, až se těžko věří, že to McCarthy neviděl na vlastní oči. Zároveň kniha není vůbec depresivní, ba naopak. Alespoň pro mě všechnu tu hrůzu přebila fascinace ústředními postavami. Jejich silou, odhodláním a lidskostí navzdory všemu. Jejich vírou, že i v tak beznadějné (?) situaci má smysl "být těmi dobrými".
Za tyhle dva má autor můj dvojitý obdiv, protože ve světě, který zde stvořil, mu muselo dát ukrutně zabrat, než nalezl někoho ochotného "nést oheň".

27 30.04.2013

Z této knihy nemám asi žádné originální dojmy. Byl jsem její výpovědí o osudu drogově závislé mládeže zasažen jako většina ostatních. Oceňuji především to, že se zdaleka nezaměřuje jen na popis hnusu. Ukazuje tragédii hlavní "hrdinky" v souvislostech jejího vzniku. to se týká především kulis všeobjímající šedi městského sídliště, v němž mladému člověku nikdo a nic nedokáže nabídnou nějakou hezkou, pozitivní životní náplň.

Ono ani tolik nemrazí to, na jaké dno se ti mladí dostanou, a že z něj takřka není úniku, ale že se tam dostanou ze zoufalství. Kvůli tomu, že na ně svět (tj. náš slavný civilizovaný, kultivovaný a všelijak vyspělý svět rozumných a takzvaně svobodných jedinců) jaksi zapomněl.

Redaktorská práce na takovém díle může být docela nenápadná, poněvadž jeho příběh píše život, nikoli spisovatelův mozek. Ale podat ten příběh tak, aby z něj nic nebylo ztraceno, ba naopak aby jeho důležité momenty vyvstaly a promluvily s maximální silou, to je obdivuhodné umění.

26 30.01.2011

Můžu jen podtrhnout komentář kolegy HTO. Krásná, moudrá a napínavá kniha pro čtenáře libovolného věku. Snad bych jen dodal, že mi přišlo velice povedené a pravdivé, jak jsou postavy lidsky prokresleny také skrze své chyby a slabosti. I hrdinové se dokáží malicherně urazit. I neporazitelný vůdce loupežníků rozbrečet jako malý kluk. Naštěstí se z toho dovedou poučit a vybojovat si hluboké přátelství a lásku. Každý okamžik příběhu jsem hrozně prožíval.

Začínám mít pocit, že o životě se člověk nejvíce dozví z literatury pro děti.

25 20.04.2012

Těžko popsat tak obrovský zážitek. Werfel naprosto strhujícím způsobem vykresluje tu šílenou událost, kdy se uprostřed genocidy jedna vesnice rozhodne opevnit na vrcholku hory a bránit proti fanatické turecké armádě. Nejde zdaleka jen o to napětí, o vznešenost těch ze zoufalství hrdinských činů, o drásavost těch událostí. Jde také o to jak bohatě Werfel vykresluje postavy, jak barvitě zachycuje různé mentality a kultury, jak inteligentně a moudře proniká do života té zvláštní komunity a jak hluboko umožní do ní vniknout čtenáři. To je mistrovství pera z dob, kdy literatura něco znamenala, kdy spisovatelé cítili v umění jakousi zodpovědnost a kdy dýchali za své hrdiny i čtenáře.

Mimochodem rozhlasový režisér Jiří Horčička natočil podle knihy devítidílnou rozhlasovou inscenaci. Při troše snahy není problém ji najít. Doporučuji.

24 30.11.-0001

Labyrint světa jev zásadě dobrodružný alegorický román. V části věnované putování Komenský přiléhavě, nekompromisně a přitom s velkým vtipem pojmenovává nešvary lidského hemžení. Nešvary existující zřejmě vždy a všude, nutno podotknout. Například již tehdy mu přišlo, že spousta lidí se věnuje zbytečným, nesmyslným a malicherným pracem. A to přitom neznal reklamní průmysl!

Nezůstává ovšem u povrchního proklínání lidské blbosti, ale je schopen nahlédnout i mnohem jemnější než očividné souvislosti a jevy, obvykle navíc povedenou metaforou (knihovna jako apatyka): v těchto ne právěřídkých momentech je nejsilnější. Poutníkova / Komenského cesta je cenná tím, že ji podniká někdo s očima otevřenýma. Že je to člověk bystrý a pravdivý, schopný i ochotný viděné svědomitě uspořádat a zhodnotit. Konec konců tato otevřenost vůči pravdě (neustále napadaná autocenzurou = Mámením, jeho brýlemi a sofistikou) je základním pilířem celého díla, které je velkou obhajobou a zároveň důkazem toho, že člověk může (a musí) rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé.

Na síle přidává také výrazná literární stylizace, vštěpující knize groteskní náladu: Komenský vše ukazuje v nadsázce, v šklebící se masce. Je to místy až démonická četba se scénami přirovnatelnými k ostrému hororu (v dobrém míněno). Literární i myšlenková působivost se výborně mísí. Což má ale i svá úskalí: nepodlehnout pocitu marnosti ze všeho toho kolotání je místy celkem náročné, protože Poutníkova smutná anabáze se zadírá hluboko pod kůži.

Problematická, ovšem pobízivě provokující je druhá část, odehrávající se v ráji srdce. Pestože (vezmeme-li líčené křesťanství jen jako model pro popis světa a principů života) i zde lze zachytit mnoho výborných postřehů (ovšem již metafyzičtěji zaměřených), je Komenský až příliš zatížen odporem ke světu. Byť ji ne vždy sleduje důsledně (přeci jen ho cosi táhlo ven ze sebe), rýsuje příliš ostrou dělící čáru mezi pravdou (Bohem) a světem vezdejším, přirozeným. Sklony uzavírat se do sebe jsou ale vzhledem ke Komenského osudu pochopitelné. Jenže ona tu slábne i literární složka, jako by stylizace byla pro líčení pravé víry nedůstojná. Závěr tak ztrácí na zajímavosti.

Co se týče jazyka, ten mi přišel až pekvapivě srozumitelný. Nenarušoval nijak spád a čtivost většiny knihy, s výjimkou závěru, který je ale slabší i tak.

Komenský jako pedagog tělem i duší nám připravil takovou malou příručku typu "život pro začátečníky". Popasovat se s ní, byť kriticky, může být hodnotné pro každého o životě přemýšlejícího člověka.

24 30.11.-0001

Nesouhlasím s tím, že Maryša při čtení neosloví. Není v kánonu českého dramatu jen tak pro nic za nic, ale pro to, že je to unikátně intenzívní drama. Děj je krásně vystavěný a dává nám sledovat postavy a jejich tragédie, při nichž se lidsky lámou až to praští, velmi intimně. Skvostný je jazyk autorů, jejichž dialogy kromě regionální venkovské atmosféry navozené skvěle zpracovaným nářečím srší obrovskou silou při střetech tak mohutných osobností, jakými jsou (ať v dobrém či zlém) Maryša, Francek, Lízal i Vávra. Při tom snad jen okoralé srdce může zůstat nerozjitřené. Scény, kdy se Maryša vzpíná k poslední vlně odboje, ovšem se smutnou jistotou své prohry, nebo kdy Lízal v hospodě rozkrývá své zubožené svědomí, nabízejí takovou dávku lidství, že je možné číst je s velkým požitkem znovu a znovu.

Vnitřní sílu Maryši dokazuje již to, kolika jevištními interpretacemi dokázala oslovit diváky, v kolika různých historických kontextech fungovala. Jen je nutno dát si pozor na to, že zdaleka není jen o zaostalém hamižném venkově, ale o věcech mnohem univerzálnějších.

Dodatek: poznámky o tom, že kniha je nuda, ale divadlo může být/je dobré poukazují na to, že se drama číst neumí a že člověk potřebuje, aby za jeho myšlení, fantazii a empatii pracoval režisér. Což nemyslím nijak útočně. Číst drama se neučí ani nenosí, takže těžko čekat od čtenářů zázraky.

22 30.11.-0001

"příručka pro tvůrce totalitních systémů"

To byste mohla říci i o Orwellových knihách a bylo by to stejně "trefné". Ústava je utopií a utopie je obvykle kritikou společnosti, nikoli doslovným ideálem společnosti.

Komentátoři pozor, ať se snahou být zajímaví povýšeností vůči klasickým autorům zbytečně nezesměšníte. Autority mají být vnímány kriticky, což neznamená s povrchní arogancí.

Je krása, jak dokáže Čapek na maličké ploše vykreslit zajímavý příběh. Opřený obvykle o vtipný a důmyslný námět, schopný zamotat hlavu i otevřít obzor. Více než ve škole zdůrazňová "noetičnost" povídek, za kterou zřejmě učitelé považují paradoxnost některých situací, mi ale přišlo klíčové něco jiného. To, jak Čapek v maximální možné zkratce, pouhém letmém náčrtu, a přitom s naprostou přiléhavostí zachycuje různé lidské postavičky, typy a týpky. To dělá ze sbírky půvabné okno do světa. Jistě ne jen prvorepublikového.

Jak možná plyne z napsaného, Čapkovy povídky, byť vypadají jako nenápadné hříčky, mají mnoho dobrých rovin.

20 30.11.-0001

Ani ne tak kniha sama, ale hlavně ohlasy na ni mě docela nakrkly. Nerozumím proč tolik lidí s takovým nadšením začne přikyvovat a tleskat, když někdo vyrukuje s tezí, že život je na hovno. Je mezi námi tolik rodilých nihilistů? Nebo je to tím, že když si namluvíme, že život nelze žít dobře, odpadá nám pak napříjemná starost o to, abychom ho tak opravdu žili? Nebo je prostě cynismus módní trend, kterého se musí chytit každý, kdo chce být in? Ať je to jak chce, je to podezřelé.

Co se knihy samotné týče, je kromě suverénního jazyka místy také docela vtipná. Jinak je to jen zahořklé chrlení špíny nasraného alkoholika, jehož pozorovací schopnosti jsou silně omezené na zdánlivě zásadní, ale co do významu maličký výsek reality, jímž je zdegenerovaná strana konzumní civilizace.

Béčkové dílko, ze kterého konformní trh zblbnutý kultem skepse udělal hit.

19 01.12.2010

Děj se odehrává na počátku 19. století uprostřed tvrdé severské přírody. Stylově je někde mezi romantismem a realismem – jsou tu precizní popisy i ponory do emočních bouří postav, místy skoro hysterických. To ale jen naznačuji, jak vypadá povrch románu. Pod něj se přes hutný a někdy trochu rozvláčný Gulbranssenův jazyk dostává trochu ztěžka, ale stojí za to se jím prokousat.

Těžištěm knihy jsou velké a silné postavy. Od „Starého“ Daga, mocného sedláka, ovládajícího svojí tvrdostí i moudrostí celý kraj, po Adelheid, která do hospodářství přišla z města, když se provdala za Dagova syna. Velikost těchto postav ale nespočívá v tom, že by to byly hotové charaktery. Jsou to lidé, kteří stále znovu a znovu bojují o svůj život, jeho podobu a smysl. Každý cíl, kterého dosáhnou, každá moudrost, ke které skrze své strasti dospějí, před ně staví další, ještě namáhavější úkoly. Je tu mnoho drsných scén, kdy jsou duše postav nataženy na skřipec až k prasknutí. Přesto se nevzdávají, nenechají se ukonejšit úspěchem ani odradit ranami osudu. Tato jejich vytrvalost a vnitřní poctivost vůči sobě samým i svému okolí dává knize velikou cenu. Ukazuje totiž velmi dobře, že náš život není nikdy hotový, není možné dojít do jeho cíle, není možné nad ním „vyhrát“ – je ale velmi snadné prohrát, pokud o sebe a své nejbližší přestaneme bojovat.

Je to hodně těžké čtení, především emočně, protože kniha je plná náročných, vypjatých scén a těžkých, často úzkostných myšlenek. Díky tomu je ale přes svůj věk stále aktuální a cenná ve svém přemýšlení o životě. A ve výsledku rozhodně čtenáři nebere naději, právě naopak.

„Něco takového zasáhne naši pýchu. Ale sám život naši pýchu rozbíjí. A my životu nejlíp porozumíme, až bude naše pýcha rozbita.“ [Starý Dag]

18 23.06.2016