SlamLenka komentáře u knih

** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **
Občas na nějakou divnoknihu sama narazím a pak na ni kamarádce pošlu link - ona si ji pak většinou hned pořídí. A tak to bylo i s detektivem Prdelkou.
Pobavila jsem se, líbily se mi i interaktivní úkoly (samozřejmě pro děti, ale i mě zaujaly!), i když musím říct, že na farmě jsem všechny prdelky nenašla... =)
Je to taková knižní jednohubka, příběh jsem zhltla spolu s obědem o polední pauze v práci.

2 27.11.2018

V době, kdy byla sestřenka těhotná, jsem na tuhle knížku náhodou natrefila v knihkupectví. Ihned jsem věděla, že tohle malá Emma musí dostat - a od koho jiného, než od své tetované tety?
A tak než jsem knížku i s rýmovaným věnováním předala novopečené mamince, aby měla prckovi časem co číst, sama jsem ji zlouskala - a jsem spokojená! Byť sama nejsem máma, tohle je přesně to, co bych dětem četla.
Je to zábavné, hravé a rozvíjí to jazyk, navíc jsou v knize i vtipné ilustrace. Jen víc takových knih pro děti! =)

2 22.11.2018

Stejně jako Hanu, i Slepou mapu jsem doslova zhltla. Dokonce mám pocit, že tenhle kousek je i lepší než Hana.
Příběhy umí paní Mornštajnová podávat plynule, něžně a přitom trefně. Nijak nezabíhá, nepíše ani čárku navíc, i tak ale podává krásný komplexní příběh plný malých detailů.
A pak je tu ten morální náhled na naši společnost - jak tomu bylo i u Hany, opět nám paní Mornštajnová předkládá takovou revizi české společnosti a jejího vývoje, úžasně vykresluje, jak je důležité vyrůstat v přirozeném a demokratickém uspořádání.
Knihu řadím i mezi ty, které doporučuji. Mám novou oblíbenou spisovatelku, respektive mezi své oblíbené spisovatele konečně přidávám i první ženu. =)

10 21.11.2018

Zvláštní příběh, který v sobě nese prvky fantasy a pohádky, ale ze všeho nejvíce je vlastně alegorií. Byť je vyprávění zasazeno do doby minulé, jde o téma velmi aktuální - paměť. V době dnešních možností lze vše zaznamenávat a technika nám sama poskytuje informace k již prožitému (a to jak osobně odžitému, tak i k historii lidstva jako celku). Máme však stále tendenci selektivně ze vzpomínek vytahovat jen to, co se nám hodí, to ostatní odkládáme, zavrhujeme. Mlha je všude kolem nás, ale nějak nám tu chybí ta stvůra, která nám ji vdechuje do hlav... Nebo tu přeci jen někde je?

13 20.11.2018

Já tu Yennefer fakt nesnáším, takže finále mě zklamalo (neřku-li, že mi zlomilo srdce... =), nicméně do dalších knih se pustím, o tom žádná.
Sapkowski umí vystavět svět velmi pečlivě, důvěryhodně a především do detailů, přitom přes všechnu fantastičnost jeho příběhů zachovává realističnost fungování společnosti i v podobě, jak ji známe dnes - a to je více než zajímavé, navíc i poučné!
...a stejně Yennefer nesnáším a těším se, až tam zase bude Triss - mnohem a mnohem sympatičtější čarodějka a moje favoritka. =)

4 16.11.2018

Tak úplně nerozumím tomu častému srovnávání s Annou Bolavou. Sice je tam podobný prvek ve sběru, částečně je podoba i v tom, že má hrdinka psychické obtíže, ale jinak je naprosto evidentní, že hlavní téma je úplně jinde. Nejmarkantnější je pak rozdíl ve stylu vypravování.
Menší výtku mám k některým (spíše vedlejším) postavám, protože mě mátla jejich motivace, ale hlavní postavy jsou dobře a důvěryhodně vykreslené.
Knížku jsem přečetla se zaujetím a zřejmě časem zkusím i Anežku, případně nějakou další knihu, vydá-li autorka nějakou. =)

9 16.11.2018

Kamarádka Lída mi tu knihu donesla a říká: "Když jsem to začala číst, říkala jsem si, že ta Bára jsem úplně já, ale nakonec jsem zjistila, že je spíš úplně jako ty - to si musíš přečíst!"
Já se svým seznamem k přečtení dlouhým jako rukou psaný Starý i Nový zákon dohromady... No ale co pro kamarádku neuděláte, že jo. A tak jsem se do toho dala a zjistila jsem, že Bára je cynická jako Lída a asociální jako já.
Byla to příjemná oddychovka. Z toho posmrtného závěru jsem sice nejdřív byla dost zmatená a nesedlo mi to, nakonec jsem se ale docela dobře bavila.

6 28.10.2018

Kniha mě strhla a fandila jsem Skeeter, Aibileen i Minny od začátku do konce! Rozhodně knihu nevnímám jako nějak černobíle narýsovanou, tedy že by všichni bílí byli (mimo Skeeter) vykresleni jen v tom duchu, že ženy jsou husičky a páni sobečtí vládci, a všichni černí jen v dobrém. Ostatně co Leroy Jackson nebo pan Foote? Rasismus se tu prolíná celým příběhem a je krásně vidět, jak ovlivnil obě strany - většina bílých se černých štítí a většina černých za to ty bílé nenávidí a opovrhuje jimi. A co by se taky jiného dalo čekat?
Jako velké plus knihy hodnotím, že autorka do příběhu zakomponovala i odkazy na skutečné události - poctivě jsem si je dohledávala a až na jednu (kterou jsem nenašla), k nim skutečně došlo, z čehož mě dost mrazilo... A to nepočítám JFK...
Knihou jsem byla docela nadšená, proto si řadím i film podle ní natočený mezi ty, co musím brzy shlédnout!

10 28.10.2018

S ohledem na "modré hodnocení" jsem měla z počátku obavu, jestli kniha stojí za to, ale začátek mě příjemně překvapil. Kladla jsem si akorát otázku, jak by člověk pátrání po své zapomenuté minulosti mohl tak dlouho odkládat. Průběh pátrání byl zajímavý, i když mě postupně trochu štvalo, jak byl vlastně každý tak ochotný pomoci - když zhodnotím, jak se vyptával a navštěvoval lidi i u nich doma, musím říct, že já bych na něj asi koukala dost s nedůvěrou... Závěr mi bohužel přišel tak nějak uspěchaný, čekala jsem nějaké zhodnocení vlastních minulých činů, které hrdinovi vytanuly na mysli nebo mu byly připomenuty jinými. Nakonec hodnotím průměrně.

1 29.09.2018

Stevens je jedna z nejzajímavějších, ale i z nejsmutnějších literárních postav, s nimiž jsem se dosud při četbě setkala. Byl mi moc sympatický svým zabíhavým způsobem myšlení, které sama tak moc dobře znám, ale hrozně mě trápilo, jaký je to "citový pařez". Trochu jsem doufala v jiné zakončení, jenže to by vlastně vůbec neodpovídalo Stevensově charakteru, takže to vlastně dopadlo přesně tak, jak to dopadnout muselo.
Ishiguro je bezesporu výborný vypravěč a já už jsem rozhodnutá pořídit si i Pohřbeného obra jakožto třetí knihu tohoto autora. Myslím, že jsem našla svého nového oblíbence. =)

14 22.09.2018

Uff... Knihu jsem prakticky zhltla, i když je pravda, že jsem si musela nějakou tu dobu zvykat na způsob vyprávění. Ale myslím, že s ohledem na věk vypravěče bylo podání naprosto odpovídající. [POZOR, SPOILER!] Způsob úniku do Venku se mi zdál trochu krkolomný, ale asi to odpovídá tomu, jak moc člověk v takové chvíli potřebuje štěstí, aby se jeho život konečně začal měnit. Autorka podle mého dobře vykreslila Jacka a jeho tvárnost, když k tomu konečně dostal příležitost, stejně jako to, jak se Mami adaptovala Venku, kam celou dobu toužila odejít - šlo to těžko, ale nakonec přeci.

4 16.09.2018

Velmi milý mikropříběh, který hezky vyjadřuje dětskou přirozenost a smysl pro hru. Žádná velká literatura, žádné duševní povznesení, ale určitě uspokojivé čtení s nádechem nostalgie.
** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **

1 13.09.2018

S manželem rádi cestujeme a vyhledáváme přitom hlavně hory a lesy, prostě místa, kde si člověk může užít přírodu alespoň relativně bez známek civilizace. Když vyšla tahle knížka, hned mě zaujala a chtěla jsem si ji přečíst, i když jsem se bála, že to na mě bude moc odborné. Ale! Kniha zdaleka předčila všechna má očekávání a naprosto mě nadchla.
David Haskell až něžným a poetickým způsobem vypravuje o viděném i neviděném, s čím se v lese setkal, vše navíc doplní vědeckými poznatky a zajímavostmi. Podělí se s vámi o malé zázraky, o nichž jste neměli ani zdání. Tím, že je jeho vypravování velmi čtivé a poutavé, vás natolik strhne, že si ani neuvědomíte, kolik vás toho vlastně o rostlinách i zvířatech naučil. Kdo by třeba čekal, že i povídání o lišejnících a mechu bude tak zajímavé?
Před autorem se skláním, sdílím s ním jeho nadšení pro přírodu a děkuji mu za to, jak se za přirozenost našeho životního prostředí staví. Všechny ty souvislosti, které popisuje, naprosto jasně dokreslují, jak je život v přírodě propojený a jak hrozí, že když vymýtíme byť jen malý a zdánlivě bezvýznamný druh, může se všechno významně změnit.

5 13.09.2018

No... Asi jsem po zhltnutí tohohle kousku ráda, že nemám a nebudu mít děti, protože jestli je tohle běžný genofond... Tak ne. =D
Každopádně jsem se pobavila, i když je pravda, že některé vtípky pro mě už byly skoro na hraně.
** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **

2 12.09.2018

Tahle ovce je fakt pravdařka, tím si mě dostala. Nicméně mimo to je i jízlivá mrcha - další bod pro ni. A navíc sečtělá intelektuálka - tak to už fakt válí!
V jednoduchosti je krása, takže tyhle mikrostripy jsou pro mě naprosto top!
** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **

1 10.09.2018

Velmi dobré zakončení trilogie! Příběh se krásně završil spojením všech dílků, zapadlo to do sebe jedna radost, navíc příběh gradoval až do konce. Bála jsem se nějakého sladkého zakončení, ale naštěstí k tomu nedošlo, za což jsem vděčná. Líbilo se mi, že v důsledku ani jeden svět nebyl postaven nad jiný, jsou si prakticky rovny - a to i se svými klady, i s nedostatky. [POZOR, následuje SPOILER] Docela by mě zajímalo, kam se Hirka a Rime dále dostali, jaké světy navštívili, stejně jako bych chtěla vědět, jak po Hirčině proměně funguje jejich vzájemné spojení - jsou schopni umocňovat spolu Sílu či nikoli?

2 07.09.2018

Parádní vykreslení světa lidí - nic nemá chuť, všechno umírá... A jsem ráda, že tím autorka zároveň trochu apeluje na současnou společnost.
Druhý díl mě chytil dokonce i víc, než první, a to asi i tou blízkostí něčeho reálného, přitom zároveň kniha dál zachovává mnohá tajemství a odpovědi servíruje jen pomalu a po kouscích.
Zklamalo mě, k čemu se uchýlil Rime, ale tomu zoufalství, které ho k tomu vedlo, rozumím. Jsem zvědavá, jak to s nimi dopadne - fandím jim!

3 28.08.2018

Zajímavě zpracovaný svět, i když v něm pochopitelně najdete určité okamžiky, kdy se autorka asi inspirovala jinými fantasy příběhy. Ale celkem to chápu, ostatně toho bylo napsáno už tolik, že asi sotva může vzniknout nějaký nový a zcela čistý a dokonalý originál. =)
Každopádně Ymslanda se mi moc líbila, hlavně ten vztah Hirky k přírodě. Líbí se mi i to, že postavy nejsou černobílé, tedy žádná není ani zcela záporná, ani zcela kladná. Na další vývoj jsem byla fakt zvědavá, teď už mám za sebou druhý díl a čtu poslední, teď už to doslova hltám. =)

1 28.08.2018

Moje kamarádka sbírá "divnoknihy", mám tak často možnost číst nebo shlédnout něco, do čeho bych se jinak nikdy nedala, respektive bych o existenci něčeho takového neměla ani páru. Tak tomu bylo i s Kolenem! Musím ale říct, že je to skutečně originální nápad, oceňuji pak ilustrace k příběhu, především zpracování detailů - kdo by např. tušil, že kolenu bude slušet klobouk a že má uši? =D

4 11.08.2018

Když jsem knihu začínala číst, uvědomila jsem si, že jsem ještě asi nikdy nečetla nic, kde by hlavní hrdina (a většina dalších) byl černoch, resp. černoška. Vzpomněla jsem si na Zelenou míli nebo Jako zabít ptáčka, ale tam jsou to postavy spíše vedlejší, i když významné. Každopádně Amerikána mě fakt chytla! Zaujalo mě, kolik předsudků ve vztahu k černochům v Americe je u nás totožných, akorát ve vztahu k Romům.
Chimamanda výborně vykreslila charakter postav, minimálně těch hlavních kolem Obinzeho a Ifemelu. Uju byla zvláštní, někdy jsem k ní cítila sympatie, jindy bych ji praštila. Kosi mi byla nesympatická, vlastně je to taková hodná husička. Curta jsem neměla ráda, protože mi přišel jako frajírek, Blain mi zase přišel jako suchar. A vztah Ifem a Obinzeho? Asi sotva to mohlo dopadnout jinak! =)

3 04.08.2018