SlamLenka
přečtené 949
Pacanka
2024,
Klára Elšíková
O tom, že holky, které jsou vedené hlavně k tomu, aby byly hodné a vycházely vstříc všem nárokům, které jsou na ně pro jejich příslušnost k „něžnému pohlaví“ kladeny, to mají v hledání sebe samých extrémně těžké, vím svoje. A ví to i Pacanka, respektive hrdinka stejnojmenné knihy, která je za pacanku jinými označena. Než jsem si knihu Kláry Elšíkové přečetla, splýval mi ten termín s pojmem pacoška, což je teda naprosto mimo, jak jsem se nakonec dozvěděla. „To je holka, která si jako malá hraje s klukama, chová se jako kluk, nebojí se a je odvážná.“ Hrdinka knihy, která však o sobě vše vypráví v du-formě, což se jednomu pěkně zadírá pod kůži, se ale při svém hledání pozice, v níž by jí bylo konečně dobře, nakonec i proti tomuhle označení ohrazuje. To, kým jsme, by přece nakonec nemělo vycházet z úst jiných, ale z nás samých, ne? I když mi hlavní postava byla protivná (což byl zjevně účel, vždyť i ona sama sobě dost často lezla na nervy!), do jisté míry jsem asi chápala, proč se nechávala unášet proudem dění světa kolem sebe a vlnami alkoholového opojení, ale ta míra nevázaného sexu už na mě byla až moc. V jednom jsem ji ale skutečně obdivovala, a to s jakou lehkostí pendlovala z místa na místo, dokonce i přeshraničně. S Pacankou se vedle naší české kotliny vydáte hned do čtyř evropských zemí, na to bych si já nikdy netroufla. Originální a znepokojující čtení to bylo.... celý text
Byli jsme tu vždycky
2022,
Filip Titlbach
Nemusíte být queer, abyste si tuhle knihu přečetli a něco vám dala. Stačí mít v sobě lidskost. Byli jsme tu vždycky jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale teprve na letošním Světě knihy jsme si ji (spolu s dalšími asi třemi tituly z Edice N) s mým mužem koupili. Četla jsem ji pomalu a pozorně, protože téma postavení LGBTQ lidí v naší společnosti považuji za důležité. Filip Titlbach si pečlivě vybral 16 osobností, které k tomu mají co říct, a s nimi pak vedl 13 rozhovorů. V nich se postupně věnovali řadě oblastí života queer lidí. Některé byly velmi osobní, některé spíš odborné, ale každý z nich mě něco naučil. Někdy jsem se naštvala (třeba když jsem četla o právním postavení queer lidí nebo o tom, jakému nepochopení museli v konkrétních případech čelit), jindy jsem se dojímala, hodně mě to nutilo přemýšlet… V průběhu jsem uvažovala především o jazyku, který používáme, a o možnostech, jak ho transformovat do podoby, v níž nebude (pokud možno) pro nikoho zraňující. Kromě toho mi přišel vhod také přehledný slovníček: když se v rozhovoru poprvé objevil nějaký pojem, který bylo třeba dovysvětlit, našli jste vše potřebné při okraji stránky. Totéž se týkalo i osobností, případně organizací, na které někdy odkazoval i QR kód. Když to shrnu, bylo to pro mě zásadní čtení. A moc ho doporučuji! Něco pro mě tuhle knihu ale dělá ještě trochu osobnější… Fakt nepatřím k těm, kdo na ulici dobrovolně někoho osloví, ale letos v květnu jsem udělala výjimkou. Cestou ze Světa knihy naproti nám kráčel Filip Titlbach a já byla najednou jako ta můra, která se táhne za světlem. Tahle kniha je pro mě teď ještě cennější, když ji v ruce držel sám Filip!... celý text
Piccadilly Jim
2000,
Pelham Grenville Wodehouse
Tentokrát mi to #klasikomilove neudělali zrovna jednoduché, protože se četla humoristická literatura, což je něco, co mě zpravidla zcela míjí. Výjimkou je pan Brouček, toho mám ráda, ale potřetí se mi teď zrovna číst nechtěl. Fan Vavřincová mě neláká, podobně i Poláček, Jirotku nemusím. Ok, zbývá jediný kandidát. Vylučovací metodou jsem se dostala k P. G. Wodehousovi a vybrala jsem si jeden z těch titulů, které byly na Databázi knih nejlépe hodnoceny. Piccadilly Jim v anotaci sliboval jazykovou komiku, ale musím konstatovat, že na tu jsem v románu nenarazila. Otázkou samozřejmě je, zda se neztratila v překladu. Smutné však je, že jsem v knize nenašla ani mnoho humoru. Wodehouse knihu poprvé vydal roku 1917 a po sto letech se samozřejmě nedá čekat, že se bude čtenářstvo smát stejným věcem (nemluvě o tom, že já vážně nejsem cílovka humoristiky), ale ono mi to vlastně připomínalo nejvíc ze všeho ještě mnohem starší literaturu – Shakespeara! Není to tak dlouho, co jsem ho právě s klasikomily četla, takže mi to při čtení hned vytanulo na mysli. Tenhle román totiž svým stylem vyprávění, který klade velký důraz na dialogy, vlastně dost připomíná dramatickou tvorbu. K tomu přidejte i fakt, že mnozí hrdinové tu vůbec nebyli těmi, za které je jiní měli, a hned mi na mysli vytanula vzpomínka na Kupce benátského a Dobrý konec všechno spraví. Wodehouse sice nešel tak daleko, aby se hrdinky vydávaly za muže, ale i tak tam ta podobnost byla značná. Humor mi tedy moc nesedl, a tak s očekáváním vyhlížím další klasikomilské kolo, které bude jistě lepší.... celý text
Šedé včely
2023,
Andrej Kurkov
Andrej Kurkov je ukrajinský a rusky píšící autor, který je držitelem několika literárních ocenění. Jeho román Šedé včely vás vezme na Donbas. Stárnoucí a rozvedený Sergejič má v Malé Starohradivce tak hluboce zapuštěné kořeny, až to vypadá, že se odtud už nikdy ani nehne. A to navzdory tomu, že sem v roce 2014 vtrhlo Rusko, Sergejič nemá elektrický proud, zásoby mu docházejí a v celé vesnici už zůstal jen on a Paška – jeden v Leninově, druhý v Ševčenkově ulici. Jako by uvízli v šedé zóně, zasypáni sněhem a odkázáni naslouchat tu a tam střelbě, tu a tam výbuchu. Ale sněhy jednou roztají a Sergejičovy včely bude třeba vypustit z úlů, aby se mohly pustit do práce. S jarem se nakonec Sergejič rozhodne pro změnu. Nejdřív ze své Leninovy ulice udělá Ševčenkovu, nakonec dokonce naloží své milované včely na vozík a vyrazí s nimi na západ. Časem dorazí až na Krym. Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem musela přemýšlet o tom, co by se Sergejičem bylo, kdyby neměl svoje včely. A kdyby ony neměly jeho. Jako by bez nich ani neměl jeho život smysl, jako by si nedokázal vytyčit cíl, za kterým by stálo za to jít. Jen ty včely ho snad ještě držely, jen kvůli (a díky!) nim nakonec opustil svůj domek v šedé zóně a vypravil se někam, kde by mohly nerušeny střelbou sbírat pyl. Teprve na cestě dostal Sergejič přece nějaký impuls, potkal Galju a Ajsylu s Ajše… Ve vší té depce, v níž je Sergejič dlouho spíš pasivní a nejistý, najdete i vtipné momenty. U mě ale převažovala lítost nad tím, s čím se ten docela citlivý chlap musí vypořádávat. A ještě něco mě při čtení napadlo: kolik já dnes znám ukrajinských měst, a to jen díky těm zvěrstvům, která tam Rusko páchá. Snad si o nich jednou budu moci přečíst i mírovější příběhy. Román moc doporučuji!... celý text
Na lovu kvizonů
2022,
Jakub Němeček
S Jakubem Němečkem jsem byla Na lovu kvizonů, tak vám o tom nesu krátkou zprávu. Však i ty jeho povídky jsou krátké! V téhle kapesní knížečce jich najdete celkem 11 a nespojuje je skoro nic, tedy pokud nepočítáte autorovu neuvěřitelnou představivost a cit pro jazyk, který už jsem ovšem poznala i z jeho překladů. Snad všechny povídky se pohybují kdesi na hranici absurdnosti a fakt pobaví. Měla jsem sice třeba problém s přečtením jmen jako Hrmf Brškrp či Ĉĥţĺlhâŕĝżæğùǿŏħ (ano, patřím k těm, kteří si v hlavě všechno předříkávají) a sem tam jsem se musela se slovy „Moment, co že se to tam teď stalo“ vracet o kousek zpět, ale aspoň mě to nutilo být vnímavým čtenářem. Les byl děsivý, teda aspoň pro mě. Ta hutná a ponurá atmosféra mi i přes humorné prvky svírala hrdlo. Naopak se mi moc líbily Kdo příliš mnoho sní a Pražská povídka, ty jsem si fakt užila! A k té druhé jmenované mám dotaz na autora: kde se dá prosím sehnat to Kindrvejce, ze kterého bych si mohla vypiplat vlastního Ferdyše a/nebo Betynku? A ta imaginace, sakra, co bych dala za to, abych ji měla aspoň z půlky takovou!... celý text
Ty moje skvostné zvířátko
2024,
Marieke Lucas Rijneveld
Nikdy jsem neměla v plánu přečíst si Lolitu, ale nakonec jsem se k ní tak nějak stejně dostala, aspoň teda v podání Lucase Rijnevelda. Ten prý chtěl napsat lepší knihu než Nabokov a já vám vzhledem k tomu, že jsem Lolitu vynechala, nedokážu říct, jak uspěl. Na druhou stranu musím říct, že Ty moje skvostné zvířátko je naprosto podmanivé čtení. Příběhů o zneužívání nezletilých je mnoho, ale málokdy je vypráví ten, kdo se ho dopouští, jako je tomu v tomto případě. Celá kniha je vlastně vyprávěním veterináře o jeho touze po ptáčkovi, čtrnáctileté dívce, na niž narazí na jednom ze statků, kde se stará o zdraví dobytka. A protože je to celé vypravováno v du formě, v níž „Kurt“ líčí, jak na ptáčka spřádá své plány a co všechno by s ním nejraději dělal, není to čtení zrovna příjemné. Neskutečné je, jak se tu v proudu jeho myšlenek prolívají sexuální fantazie s technicistními popisy veterinární praxe, jako by to bylo něco naprosto srovnatelného, běžného... Ugh! Du forma mě dokáže neskutečně zneklidňovat, protože ji vnímám osobně, vtahuje mě do knihy a nenechává mě být jen pasivním příjemcem děje na stránkách přede mnou rozehrávaného. Ještě znepokojivější to v případě tématu takovéto knihy... Vypravování je vemlouvavé, intenzivní a hutné, protože věty se přelévají ze stránky na stránku, aniž by se člověk dočkal tečky nebo odstavce. Když jsem konečně dočetla kapitolu, s pocitem úlevy jsem knihu odložila. A vzápětí mi to nedalo a já musela zase číst, i když se ve mně všechno svíralo. Po zkušenosti s Rijneveldovou knihou S večerem přichází tíseň jsem tušila, do čeho jdu, obrňovala jsem se proti znechucení, ale autorovy vypravěčské schopnosti i z toho rozrušujícího čtení dělají výborný zážitek. Je to zároveň o dost vyspělejší kniha než jeho prozaická prvotina. Kniha by se neměla soudit podle obálky. Tahle je úžasná (mimochodem ji malovala Blanka Nováková), ale skrývá za sebou obsah opravdu nepěkný, byť výborně literárně zpracovaný. Po přečtení už se mi tak rozkošná nezdá. I ony parohy totiž najednou vidím úplně jinak...... celý text
Píseň L.
2024,
Veronika Opatřilová
Řadím se k těm, kteří Prostorem ohlášenou novinku Veroniky Opatřilové napjatě očekávali. Po zkušenosti s Počkej na moře jsem si byla jistá, že mi autorčina novinka určitě sedne. Domněnku posílila už zveřejněná obálka knihy a po přečtení už bylo jasno, že jsem se nemýlila! Píseň L. jsou vlastně dva nádherné příběhy v jednom, ale najdete mezi nimi pevné a jasné paralely, ač se každý odehrává v naprosto jiné době a s naprosto odlišnými postavami. Oscilace mezi anglickým středověkem a současností v Laponsku stvrzuje, že všechny příběhy jsou nakonec o lásce, ač nikoli nutně vždy o té mezi dvěma lidmi. Miluju, jak je tu láska představená ve své živelnosti. Jako když na sebe působí dva magnety – musejí se jeden k druhému správně postavit, aby mezi nimi vzplála taková touha, že už se nebudou chtít jeden druhého pustit. Ale předtím je nutné vzájemné osahávání, objevování… Já nejsem zrovna cílovka na vztahové romány (nebo jimi snad nechci být?), ale když se to pojme správně, dokážou mě nadchnout. Přidejte naprosto dokonalý jazyk a trochu toho dramatu a jsem jasný fanoušek! Co se skrývá za tím L. v názvu? Že by iniciála hlavních postav obou linek? Nebo ta láska? Či snad les, který může nabídnou úkryt, tajemství, klid pro duši…? Najděte si v tom, co je vašemu srdci blízké, a určitě to bude ta správná odpověď! =) Kdyby se mě dnes někdo zeptal na moje nejoblíbenější české autor(k)y, Veroniku Opatřilovou bych určitě jmenovala mezi prvními, ne-li rovnou jako první. Jako jsem byla nadšená z Počkej na moře, jsem unešená i jejím posledním románem, který vám moc a moc doporučuji! A já už si objednala i Ostrov žije.... celý text
Babylon
2024,
R. F. Kuang (p)
Sice už mám docela dlouho koupené první dvě knihy z dračí série od R. F. Kuang, ale její Babylon prostě musel dostat přednost. Magie spojená s překladatelstvím? Tak to je pro mě nutnost! Způsob fungování magie v knize popisovaný je naprosto originální a s ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Propojení koncentrace magické moci v rukách mocných zemí a její využívání ve prospěch vlastních zájmů (zde především k rozvoji kolonialismu a ekonomického zneužívání jiných) navíc dává smysl v souvislosti s tím, jak se v minulosti chovali „civilizované“ země vůči jiným kulturám. Samotný příběh byl sice místy poměrně předvídatelný a vlastně bych si docela přečetla víc k samotnému studiu na oxfordském Babylonu. Je to sice román značného rozsahu (a taky zahrnuje docela dlouhý úsek života Robina Swifta), ale já bych se tam do studia a jeho podmínek klidně ponořila víc. Otázka je, jestli to není spíš problém mého šprtství... Asi jsem ještě nečetla beletrii, která by byla v takové četnosti protkána poznámkami pod čarou. U fantasy (snad vyjma Terryho Pratchetta) je to ještě méně obvyklé. Tady jsem si je ale užívala, jen občas jsem byla zklamaná, pokud jsem v poznámce našla jen čínský znak – ten jsem si v pravdě moc neužila). Jinak jsem si jako milovník lingvistiky všechny ty jazykové významy a jejich posuny, objasňované původy slov a všelijaké další jazykovědné libůstky naprosto užívala! Jazyky pro mě mají neskutečné kouzlo a považuji je za nejlepší lidský vynález všech dob, a to nejen svým systémem, ale i účelem. Kéž bychom se ještě naučili ho opravdu využít k dobru nás všech, tady k tomu, abychom se domluvili a žili společně v míru... Třeba to ale jednou vyjde!... celý text
Křídločky (lesní obálka)
2024,
Ursula K. Le Guin
Já věděla, proč si Křídločky šetřit pro vhodný okamžik, kdy budu potřebovat nějaké miloučké čtení. Ta správná chvíle nastala o posledním víkendu, a ačkoli jsem si souborné vydání původně chtěla šetřit a dávkovat si tu krásu postupně po jednotlivých knihách, nakonec jsem zhltla všechny čtyři najednou, respektive dvě v sobotu večer a dvě hned v neděli po ránu. Nelituji, to určitě ne, ale i když rereadingu dvakrát neholduji, už teď vím, že ke Křídločkám se ještě vrátím – a nejspíš ne jen jednou. První knihu Křídloček vydala Ursula K. Le Guin v roce 1988 a do konce století ji následovaly tři další knihy do série. Až letos (6 let po autorčině smrti) byly vydány v češtině, a to hned souborně a s původními ilustracemi Stevena D. Schindlera, které jsou prostě a jednoduše dokonalé! Příběhy křídloček jsou sice pohádkové, ale zároveň poučné a taky napínavé – je tu hned několik momentů, v nichž se kočky nacházejí v jasném ohrožení. Celou dobu jsem těm miláčkům fandila a tak trochu jsem záviděla Hynkovi a Zuzance, že se s nimi mohli mazlit – i já bych si je nejradši poňuchňala. Kdo mě trochu zná, ví, že kočičky naprosto miluju. Představa, že by mohly být okřídlené, mi nejprve přišla lákavá, ale pak mi došly dvě věci: 1) naše Sága občas neví, co s nohama, natož aby zvládla ovládat křídla; 2) znamenalo by to, že by se kočkám před mým mazlením utíkalo ještě snáz (což logicky nechci, že?). Takže jsem nakonec ráda, že schopnost létat zůstává vyhrazena jen kočičkám na poli fiktivních příběhů – a i v nich jen pár vyvoleným. Jestli chcete nějaké milé čtení pro děti, přečtěte si s nimi Křídločky. A jestli chcete milé čtení pro sebe, přečtěte si je taky – packu na to!... celý text
Trýzeň a touha
2023,
Meg Mason
Je to už přes dva týdny, co jsem ji dočetla, ale pořád mi leží v hlavě – tak takový je román Trýzeň a touha. Napsala ji Meg Mason, spisovatelka ze Sydney, která děj zasadila do Británie, konkrétně převážně do Londýna a Oxfordu. A o čem je, že nad ní pořád musím přemýšlet? Paradoxně o vztazích, což tedy rozhodně není téma, které primárně vyhledávám. Jenže ono to není „jen“ o partnerském vztahu, ale také o vztazích v rodině, vztahu k sobě samé a vlastně i životu jako takovému. Hlavní hrdinka Martha se nevyzná sama v sobě. Mnozí ji mají za někoho, kdo vše moc prožívá a není schopen se dát do kupy, s kým nemá cenu ztrácet čas, protože ona je prostě taková, a podle toho s ní i jednají. Ne však Patrick, její manžel, který nad ní dlouho odmítá zlomit hůl, a tak po ní mlčky uklízí a nechává po sobě stéct její zlostné výbuchy. A Marthou totiž „není něco v pořádku“, ale než se jí snažit porozumět, je snadnější to prostě nechat být. Ona sama se v sobě nevyzná a neví, v čem je její potíž. Sledujete její depresivní stavy i projevy něčeho, co se snad podobá hraniční poruše osobnosti, jenže v důsledku není podstatné, čím přesně Martha trpí. Právě proto také autorka nemoc nejmenuje. „Mám —“ říká nakonec Martha, když konečně pojmenuje to, co za jejími stavy stojí. V tu chvíli už je jí ale čtyřicet a její život je zhruba v takovém stavu, v jakém byl ten můj někdy těsně po pubertě – v totálním nepořádku. Vžívat se do Martiných pocitů bylo trýznivě nepříjemné, ale důležité. Sdílení totiž může pootevřít dvířka porozumění, což je klíč k dobrým vztahům – vztah k sobě samému nevyjímaje. Tohle bylo fakt bolavé čtení, ale taky hodně dobré! Do Arga moc děkuji za knihu k recenzi.... celý text
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
2023,
Nora Eckhardtová
Po Knize, kterou posypal hvězdný prach, jsem pokukovala už dlouho, ale definitivně jsem se pro její koupi rozhodla až poté, co mi o ní řekla kamarádka Marcela na kurzu, který spolu navštěvujeme. A spokojeně hlásím, že to stálo za to! Ze všeho nejdřív mě oslovil styl, kterým knihu Nora Eckhardtová píše a který byste u současné literatury asi tak úplně nečekali – je to historizující a naprosto skvěle to ladí s rokem 1874, během kterého se příběh odehrává, a celkově je to jazykově docela vymazlená kniha, jejíž čtení jsem si fakt užila! Jazykem ale výhody nekončí, protože každého knihomola jistě potěší i prostředí, v němž se příběh odehrává. Nakladatel Max Alfred poměrně neuváženě přijme výzvu svého konkurenta Jonatana Bartoloměje a muži se vsadí o to, čí kniha bude mít větší úspěch. Tihle dva rivalové na knižním trhu snad nemohou být odlišnější a každý k sázce přistupuje jinak, ač by měli směřovat k témuž cíli, byť výchozí situace každého z nich je zcela jiná. Nicméně závod, k němuž se ti dva na večírku odhodlají, se nakonec rozběhne tak, že nebudete věřit vlastním očím. A tady jsme u dalšího velkého plusu knihy – začíná to jako docela pohodové a zábavné čtení a postupně to získá úplně jiné grády a vy jen čekáte, jak to dopadne, a nedokážete vůbec odhadnout, kdo by z toho mohl vzejít jako vítěz. A nevím, jak jiní čtenáři, ale já jsem v tom našla (poměrně hořkosladké) vítězství nakonec pro někoho úplně jiného, než jsou jmenovaní soupeři. Tohle bylo moc pěkné čtení a jazykově vlastně úplné pohlazení. Moc jsem si užívala, jak Max Alfred analyzoval slova, která užíval, a taky jak se nám postupně odhaloval nejen samotný příběh, ale i charakter hrdinů. Tenhle román určitě doporučuji! =)... celý text
Dareba
2023,
Beatrice Salvioni
Knohu jsem četla ve společném čtení. Předpokládala jsem silný příběh dospívajících holek, které se setkávají s nepochopením a nedostatkem svobody, ale moje očekávání byla dalece předčena, a to už vlastně v úvodní scéně, která jasně nastavila míru, do jaké budu příběhem stržena. Beatrice Salvioni se s tím při vykreslování italské společnosti v době rozmachu fašismu vůbec nepárala, a byť zůstává politika jen na pozadí, jasně nastavuje rámec celému příběhu. Atmosféra doby souzní s tehdejším společenským nastavením, které nepřeje těm, kdo touží po něčem jiném, než co se od nich očekává. Hlavní hrdinky – vypravěčka Francesca i Maddalena, které se říká Dareba – mají každý zcela jinou výchozí pozici, přesto mají mnohé společné. Obě touží po přijetí, ač každá v trochu jiné podobě. Zatímco Dareba už ale skoro vzdala naděje na to, že by ji matka nebo obyvatelé města mohli přijmout za svou, Francesca se naopak rozhodla zmařit matčiny představy o tom, v jakou ženu by měla vyrůst, a hledá si ve světě své místo právě po Darebině boku. Míra předsudečnosti obecně a mysoginie především mě překvapila i přesto, že se příběh odehrává ve 30. letech. Jak to asi v této oblasti v Itálii vypadá dnes? A pak ty pověry... Fašistická Itálie je tu nazíraná jako povrchní a pokrytecká společnost, která chce pro své muže slušné a hlavně poslušné ženy. Námitky se nepřipouští. Když se příběh konečně v oblouku vrací k úvodní scéně, už je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. A taky je zřejmé, kdo to odnese. Role jsou rozdány dávno předtím, než se dívky stihnou poprvé nadechnout. Nechalo to ve mně pocit zmaru a hořkosti, ale bylo to výborné čtení. Doporučuji!... celý text
Jižanské stromy divné ovoce nesou
2023,
Percival Everett
Téma rasismu mě v literatuře láká a v prostředí amerického jihu obzvlášť. Jižanské stromy divné ovoce nesou jsem si tedy koupila jako knihu, která dozajista naplní mé tužby po kvalitní četbě. A ono to bylo nakonec úplně jinak! Čekat „standardní“ román o problematickém vztahu bílé většiny k afroamerické menšině se silně nevyplatilo, ačkoli začátek vypadal slibně. Nejprve mě zarazil rázovitý humor, který Percival Everett rozsévá napříč celým románem a z něhož americká majorita rozhodně nevychází nejlépe. Jako vtipní a nad věcí jsou tu vykreslováni černoši, naopak bělošské rodiny jsou (nejen) v Prachách vlastně jen bandou buranských hňupů. A policie, to je kategorie sama o sobě! Když bylo jasné, že nedostanu, co jsem čekala, začala jsem se smiřovat s detektivkou, jenže ejhle! Pro tuhle knihu prostě škatulky neplatí, a protože sama ráda bořím škatulky, výzvu jsem přijala. Tajemno, které se rozehrálo, bylo super. Postupně se ale začaly více a více rozlévat kontury možného a nemožného a já se začala propadat do zoufalství. Co ale oceňuji, je fakt, že i za absurdně morbidních situacích si autor nedal pokoj a sypal nám humorné hlášky jednu za druhou – wow! Akorát já už víc a víc ztrácela pozornost a nakonec tomu prostě nerozumím – co se to tu sakra stalo?! Jo, spojení černého svědomí USA s černým humorem a černou magií je originální a fascinují, ale pro mě je to možná až moc silné (černé) kafe Percival Everett byl pro mě dosud neznámý spisovatel, ale je držitelem řady ocenění. Za 40 let své literární tvorby tento americký profesor angličtiny napsal kopu románů a je autorem i poezie či povídek. Docela by mě zajímalo, jestli v sobě i další jeho díla tak podivně spojují humor a vážná témata? Ještě si neodpustím komentář k překladu. Nejsem fanda počešťování jmen a tady ta nekonzistence, kdy některá zůstala nezměněná a jiná získala podobu zcela konkrétních přídavných jmen, mi byla nepříjemná, i když význam z hlediska vykreslení charakteru chápu. Nebylo by to ale funkční i při zachování anglické podoby? Čtenář by si dle potřeby dohledal význam v nich skrytý.... celý text
Neviditelný život Addie LaRue
2021,
Victoria Schwab
Na Neviditelný život Addie LaRue od Victorie Schwab jsem dostala tip z více stran, ale trvalo to snad tři roky od prvního doporučení, než jsem si knihu koupila a konečně i přečetla. Zpočátku jsem nechápala, co na ní všichni vidí. Chápala jsem Addie, proč se rozhodla uzavřít dohodu s Temným, a soucítila jsem s ní, když trpěla jejími důsledky. Vždyť co je horšího, než žít a nemoct se s nikým sblížit, zapsat se do jeho myšlenek a vzpomínek, stát se neviditelnou? Jenže v některých ohledech mi Addiino jednání přišlo docela nepřiměřené, třeba když vezmeme v potaz, jak začala nakládat se svým tělem. Příběh ale dostal jiné grády ve chvíli, kdy se její život protnul s tím Henryho a po 300 letech náhle prožívala všechno docela jinak – intenzivněji, opravdověji. I moje smysly se při četbě instantně zostřily, a i když jsem rychle pochopila, o co vlastně jde, pozorně jsem se do příběhu ponořila. Jestli jsem Addie něco záviděla, bylo to rozhodně ono nekonečné množství času na čtení a učení se jazykům. O dost hůř už bych asi snášela tu nutnost překračovat pro přežití vlastní morální limity. Intenzivně jsem ale cítila hlavně s Henrym – ne v jeho potřebě být milován, ale když mluvil o běhu času a o tom, jak mu život protéká mezi prsty, okamžitě jsem ho chápala. Vtipné pak je, že jsem celou dobu přemýšlela, proč jsou na obálce knihy ta kvítka. Zcela vědomě jsem se na ně dívala jako na pomněnky, ale ne a ne mi dojít, jakou mají spojitost s knihou. Teprve když jsem si uvědomila, jak se pomněnky řeknou anglicky, docvaklo mi to. Teď to samozřejmě považuji za skvělý designový i významový detail. Vizuální provedení knihy je celkově božské, a pokud se nepletu, je to spolu s Frankensteinem a Kleopatrou moje první kniha s barevnou ořízkou.... celý text