SlamLenka přečtené 937

Babylon 2024, R. F. Kuang (p)

Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje 2024, Lenka Slámová

Křídločky (lesní obálka) 2024, Ursula K. Le Guin

Trýzeň a touha 2023, Meg Mason

Kniha, kterou posypal hvězdný prach 2023, Nora Eckhardtová

Po Knize, kterou posypal hvězdný prach, jsem pokukovala už dlouho, ale definitivně jsem se pro její koupi rozhodla až poté, co mi o ní řekla kamarádka Marcela na kurzu, který spolu navštěvujeme. A spokojeně hlásím, že to stálo za to! Ze všeho nejdřív mě oslovil styl, kterým knihu Nora Eckhardtová píše a který byste u současné literatury asi tak úplně nečekali – je to historizující a naprosto skvěle to ladí s rokem 1874, během kterého se příběh odehrává, a celkově je to jazykově docela vymazlená kniha, jejíž čtení jsem si fakt užila! Jazykem ale výhody nekončí, protože každého knihomola jistě potěší i prostředí, v němž se příběh odehrává. Nakladatel Max Alfred poměrně neuváženě přijme výzvu svého konkurenta Jonatana Bartoloměje a muži se vsadí o to, čí kniha bude mít větší úspěch. Tihle dva rivalové na knižním trhu snad nemohou být odlišnější a každý k sázce přistupuje jinak, ač by měli směřovat k témuž cíli, byť výchozí situace každého z nich je zcela jiná. Nicméně závod, k němuž se ti dva na večírku odhodlají, se nakonec rozběhne tak, že nebudete věřit vlastním očím. A tady jsme u dalšího velkého plusu knihy – začíná to jako docela pohodové a zábavné čtení a postupně to získá úplně jiné grády a vy jen čekáte, jak to dopadne, a nedokážete vůbec odhadnout, kdo by z toho mohl vzejít jako vítěz. A nevím, jak jiní čtenáři, ale já jsem v tom našla (poměrně hořkosladké) vítězství nakonec pro někoho úplně jiného, než jsou jmenovaní soupeři. Tohle bylo moc pěkné čtení a jazykově vlastně úplné pohlazení. Moc jsem si užívala, jak Max Alfred analyzoval slova, která užíval, a taky jak se nám postupně odhaloval nejen samotný příběh, ale i charakter hrdinů. Tenhle román určitě doporučuji! =)... celý text

Dareba 2023, Beatrice Salvioni

Knohu jsem četla ve společném čtení. Předpokládala jsem silný příběh dospívajících holek, které se setkávají s nepochopením a nedostatkem svobody, ale moje očekávání byla dalece předčena, a to už vlastně v úvodní scéně, která jasně nastavila míru, do jaké budu příběhem stržena. Beatrice Salvioni se s tím při vykreslování italské společnosti v době rozmachu fašismu vůbec nepárala, a byť zůstává politika jen na pozadí, jasně nastavuje rámec celému příběhu. Atmosféra doby souzní s tehdejším společenským nastavením, které nepřeje těm, kdo touží po něčem jiném, než co se od nich očekává. Hlavní hrdinky – vypravěčka Francesca i Maddalena, které se říká Dareba – mají každý zcela jinou výchozí pozici, přesto mají mnohé společné. Obě touží po přijetí, ač každá v trochu jiné podobě. Zatímco Dareba už ale skoro vzdala naděje na to, že by ji matka nebo obyvatelé města mohli přijmout za svou, Francesca se naopak rozhodla zmařit matčiny představy o tom, v jakou ženu by měla vyrůst, a hledá si ve světě své místo právě po Darebině boku. Míra předsudečnosti obecně a mysoginie především mě překvapila i přesto, že se příběh odehrává ve 30. letech. Jak to asi v této oblasti v Itálii vypadá dnes? A pak ty pověry... Fašistická Itálie je tu nazíraná jako povrchní a pokrytecká společnost, která chce pro své muže slušné a hlavně poslušné ženy. Námitky se nepřipouští. Když se příběh konečně v oblouku vrací k úvodní scéně, už je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. A taky je zřejmé, kdo to odnese. Role jsou rozdány dávno předtím, než se dívky stihnou poprvé nadechnout. Nechalo to ve mně pocit zmaru a hořkosti, ale bylo to výborné čtení. Doporučuji!... celý text

Jižanské stromy divné ovoce nesou 2023, Percival Everett

Téma rasismu mě v literatuře láká a v prostředí amerického jihu obzvlášť. Jižanské stromy divné ovoce nesou jsem si tedy koupila jako knihu, která dozajista naplní mé tužby po kvalitní četbě. A ono to bylo nakonec úplně jinak! Čekat „standardní“ román o problematickém vztahu bílé většiny k afroamerické menšině se silně nevyplatilo, ačkoli začátek vypadal slibně. Nejprve mě zarazil rázovitý humor, který Percival Everett rozsévá napříč celým románem a z něhož americká majorita rozhodně nevychází nejlépe. Jako vtipní a nad věcí jsou tu vykreslováni černoši, naopak bělošské rodiny jsou (nejen) v Prachách vlastně jen bandou buranských hňupů. A policie, to je kategorie sama o sobě! Když bylo jasné, že nedostanu, co jsem čekala, začala jsem se smiřovat s detektivkou, jenže ejhle! Pro tuhle knihu prostě škatulky neplatí, a protože sama ráda bořím škatulky, výzvu jsem přijala. Tajemno, které se rozehrálo, bylo super. Postupně se ale začaly více a více rozlévat kontury možného a nemožného a já se začala propadat do zoufalství. Co ale oceňuji, je fakt, že i za absurdně morbidních situacích si autor nedal pokoj a sypal nám humorné hlášky jednu za druhou – wow! Akorát já už víc a víc ztrácela pozornost a nakonec tomu prostě nerozumím – co se to tu sakra stalo?! Jo, spojení černého svědomí USA s černým humorem a černou magií je originální a fascinují, ale pro mě je to možná až moc silné (černé) kafe Percival Everett byl pro mě dosud neznámý spisovatel, ale je držitelem řady ocenění. Za 40 let své literární tvorby tento americký profesor angličtiny napsal kopu románů a je autorem i poezie či povídek. Docela by mě zajímalo, jestli v sobě i další jeho díla tak podivně spojují humor a vážná témata? Ještě si neodpustím komentář k překladu. Nejsem fanda počešťování jmen a tady ta nekonzistence, kdy některá zůstala nezměněná a jiná získala podobu zcela konkrétních přídavných jmen, mi byla nepříjemná, i když význam z hlediska vykreslení charakteru chápu. Nebylo by to ale funkční i při zachování anglické podoby? Čtenář by si dle potřeby dohledal význam v nich skrytý.... celý text

Neviditelný život Addie LaRue 2021, Victoria Schwab

Na Neviditelný život Addie LaRue od Victorie Schwab jsem dostala tip z více stran, ale trvalo to snad tři roky od prvního doporučení, než jsem si knihu koupila a konečně i přečetla. Zpočátku jsem nechápala, co na ní všichni vidí. Chápala jsem Addie, proč se rozhodla uzavřít dohodu s Temným, a soucítila jsem s ní, když trpěla jejími důsledky. Vždyť co je horšího, než žít a nemoct se s nikým sblížit, zapsat se do jeho myšlenek a vzpomínek, stát se neviditelnou? Jenže v některých ohledech mi Addiino jednání přišlo docela nepřiměřené, třeba když vezmeme v potaz, jak začala nakládat se svým tělem. Příběh ale dostal jiné grády ve chvíli, kdy se její život protnul s tím Henryho a po 300 letech náhle prožívala všechno docela jinak – intenzivněji, opravdověji. I moje smysly se při četbě instantně zostřily, a i když jsem rychle pochopila, o co vlastně jde, pozorně jsem se do příběhu ponořila. Jestli jsem Addie něco záviděla, bylo to rozhodně ono nekonečné množství času na čtení a učení se jazykům. O dost hůř už bych asi snášela tu nutnost překračovat pro přežití vlastní morální limity. Intenzivně jsem ale cítila hlavně s Henrym – ne v jeho potřebě být milován, ale když mluvil o běhu času a o tom, jak mu život protéká mezi prsty, okamžitě jsem ho chápala. Vtipné pak je, že jsem celou dobu přemýšlela, proč jsou na obálce knihy ta kvítka. Zcela vědomě jsem se na ně dívala jako na pomněnky, ale ne a ne mi dojít, jakou mají spojitost s knihou. Teprve když jsem si uvědomila, jak se pomněnky řeknou anglicky, docvaklo mi to. Teď to samozřejmě považuji za skvělý designový i významový detail. Vizuální provedení knihy je celkově božské, a pokud se nepletu, je to spolu s Frankensteinem a Kleopatrou moje první kniha s barevnou ořízkou.... celý text

Všechen můj hněv 2023, Sabaa Tahir

Jaké to je, když se z ničeho nic ocitnete v jiné zemi, jejímž jazykem ani nemluvíte? A co když je to sice země, která je známá svou svobodou a šíří možností, ale vám i přes snahu zůstávají upírány? Právě to zažívá Núr, sirota, kterou do USA z rodného Pakistánu přivezl strýc. V neméně záviděníhodné situaci se ocitá i Núřin nejbližší člověk, Saláhuddín. Jeho otec pije, matku mu vezme zákeřná a neléčená nemoc a na Salova bedra tak padá obrovský úkol – jako středoškolák se najednou musí postarat o chod rodinného motelu, který má k nebi i přes svůj poetický název velmi daleko. Sabaa Tahir, americká autorka, která má stejně jako Núr a Sal kořeny v Pákistánu, svým hrdinům v knize Všechen můj hněv nenaložila na bedra zrovna málo těžkostí, že? Jenže těmihle těžkostmi to bohužel nekončí a Tahir oba pěkně trápí ještě dalšími (a snad i horšími) problémy. Celou dobu mě napadlo, že jsou to přece jenom puberťáci, měli být zůstat u toho, že řeší hudbu, lásku, kamarády a nejhůř leda to, kam se vrtnou, až konečně dokončí střední školu. Silnou stránkou románu byly určitě popkulturní odkazy (hlavně hudební), které se sice občas míjely s mými znalostmi, ale dodávaly příběhu těch dvou na autentičnosti. Kdybych byla schopna číst a poslouchat, asi bych si k tomu i hudbu, kterou si pouští Núr do uší, sama pouštěla, ale já bohužel potřebuji ticho. Těžko se mi naopak věřilo některým silným problematickým momentům, jimž ti dva museli čelit, ale když se nad tím zamyslím, zřejmě to je jen a pouze vinou mé touhy po spravedlivém světě, v němž mají teenageři právo na poklidné dospívání, které čeří maximálně emoční výbuchy pod vlivem hormonů. Svět ale není ideální a já se bojím, že i takovým hrůzám, jaké najdete i zde, mladí lidé bohužel sem tam čelí. A to je děs. Silný příběh – to je Všechen můj hněv.... celý text

Alenčina dobrodružství v kraji divů a za zrcadlem 2017, Lewis Carroll (p)

Fantastickému kolu s #klasikomilove aktuálně nejsem schopna věnovat moc času, ale vyšetřila jsem si ho aspoň na jednu knihu. A abych si to aspoň maličko ztížila, rozhodla jsem si dát něco v originálu. Volba padla nakonec na Alenku v říši divů, kterou jsem četla naposledy před mnoha a mnoha lety a obávám se, že navíc v nějaké kratší a převyprávěné verzi, později jsem si ji pak dala i jako komiks s ilustracemi odpovídajícími disneyovskému zpracování. A vždycky jsem ji měla ráda, proč si tedy nedat opakování? Pamatuji si ji jako zábavný příběh, při kterém jsem si říkávala, jak je ta Alenka hloupoučká. Jako dospělá jsem více než zábavný příběh četla cosi potrhlého, ale zároveň jsem si dost užívala tu spoustu jazykových hříček (což si z dětství nevybavuji, možná jde o specifikum originálu?). Alenka se mi ale zdála pořád docela přitroublá a občas dokonce nesnesitelně sebestředná. Nejvíc ze všeho jsem ale úpěla na Carrollovými básnickými pokusy, které byly pro mě 1) kostrbaté, 2) hůře srozumitelné, když nejsem rodilá mluvčí. Tohle britské vydání bylo nezkrácené a zahrnovalo i Alenku za zrcadlem a dále Phantasmagoria, A Sea Dirge, Poeta Fit, Non Nascitur, The Hunting of the Snark (Lovení Snárka) a A Tangled Tale (Zamotaný příběh). Vše jsem zdolala, byť při rýmech jsem pekelně trpěla =D Musím se ale přiznat, že jsem teprve letos zjistila, že Lewis Carroll není autorovo pravé jméno =X Z hodin češtiny a literatury si vybavím spoustu skutečných za pseudonymy autorů českých i zahraničních, ale Charlese Lutwidge Dodgsona si mezi nimi rozhodně nevybavuji!... celý text

Takové maličkosti 2023, Claire Keegan

Sociální sítě jsou většinou vnímané jako do jisté míry nutné zlo dnešní doby, ale když chcete, můžete v nich najít i jistou dávku dobra, k čemuž patří i rozšiřování obzorů. Nebýt mého bookstagramového života, asi bych se totiž nikdy nedostala k novele Takové maličkosti a asi bych se nedozvěděla o tom, že na Britských ostrovech existovaly Magdaleniny prádelny a jaké zlo se v nich koncentrovalo Novela Claire Keegan je kraťoučká, ale dává bolestivě nahlédnout za dvířka, která by mnozí radši chtěli nechat dál zavřené. A podobně, jako jsem se o té příšerné praxi katolické církve za vědomí státu seznámila já, odkrývá ji zde i hrdina Bill Furlong, obchodník s uhlím. Zděšen je ale nakonec hned dvakrát: poprvé samotnou skutečností, podruhé tím, že jsou s ní mnozí zcela obeznámeni. Nespravedlnost, nectění svobody, přistupování k lidem z pozice moci, jejich utlačování to je přesně to, co mě dokáže rozpálit doruda. A nehnout prstem pro změnu, to už vyvolává jen frustraci. Do toho se proplétá Billův osobní příběh – jako muž středního věku hledá své místo ve světe, smysl života. Možná ten smysl našel, když ta dvířka otevřel? Při pomyšlení, jak jsem kdysi jako náctiletá znuděně po pár řádcích přeskakovala doslovy, se docela stydím. Dneska už je ale umím ocenit. Za autorčinou poznámkou, která uvádí počty v Magdaleniných prádelnách zničených a ztracených životů i hrozivý fakt, že poslední zařízení se zavřelo roku 1996, je výborný doslov Denisy Novotné, v němž najdete odkazy i na další otisky Magdaleniných prádelen v umění. Už mám na seznamu ke shlédnutí i jí zmiňované filmy, vám teď ale doporučím přečíst si Takové maličkosti.... celý text

V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku 2023, Silvie Lauder

S každou přečtenou non-fiction knihou jsem na sebe vždycky trochu pyšnější, a kdybych patřila k těm, kdo si dávají předsevzetí, určitě bych tam měla i „číst více (populárně)naučné literatury“. Silvii Lauder znám jako novinářku z Respektu, a knihu jsem nadšeně vyhlížela. Pár měsíců po vydání jsem se do V pasti pohlaví konečně pustila a musím říct, že to je bezpečně nejčtivější nebeletristické dílo, které jsem kdy četla – dlouho jsem nic podobného nehltala po desítkách stran a s takovým zaujetím! Předpokládám, že kniha zavítá hlavně na noční stolky žen, což je škoda. Stereotypní vnímání genderu totiž negativně ovlivňuje celou společnost a bylo by skvělé, kdyby se v tom směru více informovali i muži. Ten můj si knihu taky plánuje přečíst (ne, nenutila jsem ho, zájem projevil sám!) a já doufám, že takových bude více. Rozsah témat, kterými se Lauder zabývá, je takový, že by to klidně vystačilo na násobně více stran. Politika, kariéra, péče, rodina, násilí Najdete tu plnohodnotný exkurz do problematiky a k tomu navíc tolik odkazů na další literaturu, že není problém si vše dostudovat jinde. Já si cením především věcnosti, která tu vůbec není v rozporu s jasným autorčiným názorem na věc, a taky toho množství výzkumů, kterými vše ilustruje. Výborně je to doplněno i odkazy na emancipaci ženy v historii, obzvlášť zjištění, jaký by TGM feminista, bylo pro mě zásadní. A mezitím o sto let později číst knihu v době, kdy se v senátu jednalo o ratifikaci Istanbulské úmluvy, bylo asi ještě bolavější, než jindy, a teď když víme, jak to dopadlo, je to doslova peklo. A víte, jak se pozná, že mě tahle kniha o postavení žen ve společnosti fakt hodně oslovila? Podala jsem si přihlášku na gender studies – je snad třeba většího důkazu? =D... celý text

Želary 2001, Květa Legátová (p)

Hádejte, kdo se nechal zmást názvem a čekal, že kniha Želary je předlohou stejnojmenného filmu? Uhodli jste! =D Ale nakonec na tom ani nesešlo. Při výběru knih pro společné čtení s ukrajinskými utečenci, kteří se učí česky, jsem hledala knihu české spisovatelky a napadlo mě zkusit to právě s Želary, z nichž by si mohli přečíst aspoň jednu povídku. Jenže při začtení jsem brzy zjistila, že to určitě není vhodné pro někoho, kdo se česky teprve učí. Přehodnotila jsem sice čtivo pro klub, ale soubor povídek od Květy Legátové jsem si beztak přečetla. Jazyk, který jsem z počátku hodnotila jako zastaralý a plný archaismů, se buď v průběhu čtení zjednodušil, nebo jsem se do toho možná tak ponořila, že jsem se s ním sžila. Co ale bylo těžké uhlídat, to byla ta kvanta postav, které se v knize točily jako postavy na orloji. A i když měla každá z nich jistá specifika, bylo těžké s nimi držet krok, když se navíc proměňovaly jejich vzájemné vztahy a situace. K jejich popisu se asi nejvíc hodí slovo rázovitost – ačkoli může vyznít prázdně, lépe je nedokážu vystihnout, nicméně možná jako rázovité vycházejí především s ohledem na dobu, do níž je autorka situovala. I když se mi pletly, dokázala jsem si mezi postavami najít své oblíbence. Třeba Vratislav a Helenka si snadno našli cestu k mému srdci, k nim pak přibyla ještě Žeňa a Líza. Dětské osudy jsou tu moc pěkně lidsky odvyprávěné, i když v důsledku nejsou zrovna lehké. A když tak nad tím přemýšlím, nepotýká se tu s malou náloží potíží snad jediná postava a Květa Legátová je zrovna dvakrát nešetřila, když navíc mnohé z nich napsala jako zatvrzelé a odhodlané, občas i dost vzdorovité. Nakonec to byla překvapivě příjemná mozaika vzájemně propletených příběhů, které by asi bylo snadnější číst s předem vypracovanými nákresy vzájemných vazeb, ale když jsem to nechala prostě jen běžet, strávila jsem s nimi na venkově v horách příjemný čas, tak se k nim asi s Jozovou Hanulí zase někdy vrátím.... celý text

Věk přízraků 2023, Lenka Poláčková

Jak moc jsem se bála, že se nachytám na krásnou obálku a román bude stát za starou belu, tak moc jsem byla nakonec překvapená výbornou knihou! Věk přízraků mi nakonec dal víc, než jsem čekala – díky své zatvrzelé ignoraci anotací (prostě preferuji ohlasy před prefabrikovanými texty o knihách) jsem totiž ani nevěděla, že mě Lenka Poláčková vezme do mé milované Olomouce, mé platonické lásky mezi městy. A pak ten jazyk! Bez okolků přiznávám, že ten mi naprosto učaroval. <3 Tajemné příběhy spojené s duchy či přízraky, které nejsou prvoplánové a necílí primárně na strach, ale spíše pomalu budují atmosféru, mám docela ráda. V kombinaci s historickým zasazením a prostředím krásného města plného německy hovořící smetánky příběh opravdu pěkně hraje, k tomu se postupně střádají střípky informací a ujasňují se motivace hrdinů, především ta Žofiina. A můžu mít samozřejmě výhrady k některým vztahům postav, které hlavně ke konci maličko ztrácí na realističnosti, ale ten jazyk a dobře budovaný vývoj děje tenhle nedostatek docela efektně vyrovnávají. Chválím i krkavce, kteří tu sice mají trochu očekávatelnou roli, přesto ji plní až překvapivě originálně a jejich hovory mě docela bavily. Tohle bylo vážně milé překvapení a jsem moc ráda, že jsem se nechala pozlátkem krásné knižní obálky zlákat. Ona je vážně tak moc pěkně vyvedená, že s přehledem může konkurovat i těm největším kráskám (nejen) našeho knižního trhu – o to parádnější to je, že je za knihou malé nezávislé nakladatelství – to se vám v YA čtu opravdu povedlo!... celý text

Nives, co to povídáš? 2023, Sacha Naspini

Knížka, která je o tom, že žena volá veterináři kvůli zhypnotizované slepici? To si chci přečíst! K přečtení Nives, co to povídáš opravdu vedlo takové jednoduché impulzivní rozhodnutí, nicméně nutno říct, že jsem absolutně neměla zdání o tom, kam mě tahle novela italského spisovatele Sachy Naspiniho zavede. Nives náhle ovdověla a ve snaze zahnat nespavost a další tíživé následky celé situace se rozhodne vyprázdněné místo po svém muži zaplnit přítomností jiné spřízněné duše – slepicí Giacominou. Se svou novou spolubydlící se brzy cítí lépe, ale to jen až do chvíle, kdy Giacomina upadne do hypnotického stavu po shlédnutí televizní reklamy na prací prášek. Ze strachu, že by o novou kamarádku přišla a dočkala se dalších bezesných nocí, se Nives rozhodne zavolat Lorianovi, který je veterinář. Je už pozdě a Loriano by si ve svém alkoholovém opojení přál jen pokojně vyspávat, ale jeho potřeby musí jít stranou – tohle je nouzová situace! Nečekala jsem to, ale tahle docela absurdní situace se rychle rozehrála úplně jiným směrem. Telefonický rozhovor, který tvoří většinu textu novely, se od zhypnotizované slepice posune do minulosti, do vzpomínání, teoretizování a domýšlení si, jak to tehdy bylo, ale také vytahování skrytých tajemství. Kdyby Giacomina nebyla mimo už z té reklamy, určitě by byla rázem perplex ze všeho, co si tihle dva stačili během jednoho telefonátu říct. Bylo to svižné, úsměvné, ale i příjemně naplněné dramatem. Mám ráda, když mě kniha překvapí, a Nives, která mi byla ve své praštěnosti docela sympatická, mě překvapila rozhodně!... celý text

V kanclu: Díl druhý – Komiks ze života 2022, TomB

Kůže 2023, Jevgenija Někrasovа

Musím se přiznat, že s tímhle zvláštním románem se i dva týdny po přečtení pořád peru. Kůže se totiž nečetla snadno, a to i navzdory docela jednoduchému jazyku. Ale i v tom je háček! Jevgenija Někrasova patří k mladé ruské vlně autorů a na jejím stylu je to silně znát – nebojí se experimentovat a dokáže kombinovat naturalistické popisy s magickými prvky, k nimž patří nejen nadpřirozenost hlavní zápletky, ale i oživlé střípky mytologických příběhů. A i když používá opravdu docela jednoduchý jazyk, který dokonce prakticky postrádá jakékoli emotivní zabarvení (prostě jen popisuje), přesto po čtenářích vyžaduje naprosté soustředění. Příběh stojí na dvou hrdinkách, u nichž je nepravděpodobné už jen to, že se kdy setkají, natož že si vzájemně prohodí kůži. Přesto se to černošské otrokyni z Ameriky a ruské nevolnici podaří a mají tam možnost vyzkoušet si, jaké je to žít v kůži té druhé. Bude to jiné? Nebo ne? Záleží vůbec na kůži? Přiznávám, že nejvíc zvědavá jsem byla právě na ten podivný swap – a ten byl skutečně velmi naturalisticky popsán! Bavilo mě ale i to, jak Někrasova vykreslovala realitu jejich životů do té doby, z čehož jde člověku samozřejmě mráz po zádech, protože Hope v Americe i Domna v Rusku jsou nehledě na kůži a status nevolnic především ženy, čímž je už z podstaty věci určeno jejich nehodné postavení, ať už tehdy žila kdekoli. Experimentální styl mi na druhou tak úplně nesedl a časem mi některé opisy, které autorka používá, už lezly krkem, na druhou stranu mě udržovaly v bdělosti. To je pořád Domna v Hopině kůži a Hope v Domnině kůži, až vám z toho jde hlava šejdrem A k tomu to máme ještě intermezza, během nichž se setkáváme se samotnou vypravěčkou v podobě Lebky. S klidem mohu prohlásit, že jsem nikdy nic podobného nečetla, což je v dnešní době už co říct. Ale rozhodně to není žádná odpočinková literatura – na Kůži musíte být naopak odpočatí, abyste ji zvládli unést. A jestli se v něčem ztratíte, zorientuje vás na konci doslov Václava Štefka, za který jsem byla hodně vděčná. Do Maratonu ještě jednou děkuji, že mi knihu poskytli k recenzi – vážím si toho!... celý text

Dobrý konec všechno spraví 2006, William Shakespeare

Z počátku jsem měla co dělat, abych si uhlídala jednotlivé hrdiny a neztratila se, později jsem zase přemýšlela, jestli mě jejich osudy vůbec zajímají. Zaujalo mě, že se tu tak jako u Kupce benátského opakuje motiv s předanými prsteny, ovšem tentokrát se tu žádná žena nepřevléká za muže, což má být podle všeho Shakespearův oblíbený trik. Zajímavý byl také podivínský a poněkud přemoudřelý šašek, který sršel spoustou hezkých slovních hříček – říkala jsem si, jak těžké muselo být jejich udržení v překladu, jenže když se ho zhostil Martin Hilský, nemohlo to asi dopadnou jinak než výborně. Jednu věc ale rozhodně nepochopím: proč vůbec ta Helena o Betrama tak stála? A jedna věc mě ještě překvapila: proč nás nikdo neučil, kolik je v Shakespearových hrách dvojsmyslů? Ne že bych tomu nějak holdovala, ale věřím, že některé studenty by to možná k četbě klasiky třeba i nalákalo =)... celý text

Kupec benátský 2006, William Shakespeare

Kupec benátský patří ke známějším Shakespearovým dílům, ale ze školních let mi utkvělo jen a pouze jméno hry, ovšem nic víc. Překvapilo mě, jak moc tu jsou postavy černobíle vykreslené, čemuž tedy s převahou vládne sám onen kupec z názvu, který je jako Žid vykreslován typicky stereotypně, jak se to zachovalo až dosud. Ale jedna věc mě překvapila: proč nás nikdo neučil, kolik je v Shakespearových hrách dvojsmyslů? Ne že bych tomu nějak holdovala, ale věřím, že některé studenty by to možná k četbě klasiky třeba i nalákalo =)... celý text

Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe 2022, Fannie Flagg (p)

Před třemi měsíci jsem si ji koupila a rok od vydání českého překladu konečně i přečetla, abych mohla říct, že Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe jsou nejen knihou s nejdelším názvem, kterou jsem letos zdolala, ale rozhodně i jedna z těch nejlepších. Whistle Stop Cafe je místem, kde se obyvatelé městečka mohou cítit vítaní a v bezpečí, nerozhoduje ostatně ani barva pleti a (přední nebo zadní) dveře jsou tu každému otevřené. Podnik spolu otevřely Idgie a Ruth – protiklady, které se však úžasně doplňují – a právě jejich osudy v románu sledujeme především. Ale svérázných postav, které si svou jedinečností i přirozeností získaly moje srdce, je tu mnohem více, a tak jsem zase jednou byla strašně nešťastná, když jsem otočila na poslední stranu knihy. Whistle Stop se mi opravdu neopouštěl snadno Fannie Flagg koncipovala celý děj do střípků, které si musíte postupně sami poskládat, abyste nakonec získali ucelený obraz. Dílčí informace postupně získáváte například i z lokální tiskoviny vydávané zaměstnankyní pošty či z vyprávění paní Threadgoodeové, která je o desítky let později spontánně v pečovatelském domě vypravuje Evelyn, jež sem doprovází manžela. Bývala bych čekala, že taková příběhová roztříštěnost, kdy navíc ne vše dostáváte naservírované v souladu s během času, bude náročná na čtení, ale nakonec to naopak byla úplně nebeská lahoda. A nejlepší na tom všem je, že je to tak milé vypravování, i když se dotýká i takových témat, jako jsou domácí násilí, rasová nenávist a podobně. Prostě jedna z něj knih, kterou mohu jen a jen doporučit!... celý text