SlamLenka přečtené 938

Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe 2022, Fannie Flagg (p)

Před třemi měsíci jsem si ji koupila a rok od vydání českého překladu konečně i přečetla, abych mohla říct, že Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe jsou nejen knihou s nejdelším názvem, kterou jsem letos zdolala, ale rozhodně i jedna z těch nejlepších. Whistle Stop Cafe je místem, kde se obyvatelé městečka mohou cítit vítaní a v bezpečí, nerozhoduje ostatně ani barva pleti a (přední nebo zadní) dveře jsou tu každému otevřené. Podnik spolu otevřely Idgie a Ruth – protiklady, které se však úžasně doplňují – a právě jejich osudy v románu sledujeme především. Ale svérázných postav, které si svou jedinečností i přirozeností získaly moje srdce, je tu mnohem více, a tak jsem zase jednou byla strašně nešťastná, když jsem otočila na poslední stranu knihy. Whistle Stop se mi opravdu neopouštěl snadno Fannie Flagg koncipovala celý děj do střípků, které si musíte postupně sami poskládat, abyste nakonec získali ucelený obraz. Dílčí informace postupně získáváte například i z lokální tiskoviny vydávané zaměstnankyní pošty či z vyprávění paní Threadgoodeové, která je o desítky let později spontánně v pečovatelském domě vypravuje Evelyn, jež sem doprovází manžela. Bývala bych čekala, že taková příběhová roztříštěnost, kdy navíc ne vše dostáváte naservírované v souladu s během času, bude náročná na čtení, ale nakonec to naopak byla úplně nebeská lahoda. A nejlepší na tom všem je, že je to tak milé vypravování, i když se dotýká i takových témat, jako jsou domácí násilí, rasová nenávist a podobně. Prostě jedna z něj knih, kterou mohu jen a jen doporučit!... celý text

Na paprsku 2022, Tillie Walden

Děj se co děj, nemáte se čeho bát 2021, Dana Němcová

Srdcovka 2023, Štěpánka Jislová

Srdcovka. Za tím pojmem si představuji něco, co miluju a na co nedám dopustit. Co je ale srdcovka pro Štěpánku Jislovou? Do Štěpánčiných kreseb jsem se zamilovala už v komiksu Bez vlasů, ve kterém ilustrovala příběh Terezy Drahoňovské. V letos vydané Srdcovce ale výtvarně nezpracovává cizí příběh, nýbrž příběh vlastní, především pak velmi intimní a dost bolavý. Na stránkách pozorujeme, jak malá holka vyrůstá a staví se ke světu a lidem kolem sebe, ale taky jak se oni staví k ní. Trefně třeba poukazuje na to, jak se k malým holkám společnost staví jinak než ke klukům. Mnohé momenty, které mohou čtenářku a snad i čtenáře oslovit, protože v dětství a pubertě zažívali totéž, vyvolávají úsměv na tváři. A i když jsou tam bolavější momenty, při nichž byste se do úsměvu asi ani nedonutili, ten jeden vám doslova zlomí srdce. Autobiografie sama o sobě často vyžaduje odvahu, ale autobiografie zpracovávající intimní témata a především i trauma spojené s prožitým sexuálním násilím, to vyžaduje úplně jiný level odvahy. O to spíš, když to autorka zpracovává výtvarně a zprostředkovává nám to tak vizuálně. Štěpánka se s tím poprala naprosto skvěle, neheroizuje se, odhaluje se i ve svých traumatech a nedostatcích. V důsledku je to ale podle mého hlavně o hledání důvěrnosti a vzájemně příjemné blízkosti, což je asi něco, co mnozí z nás znají. Hrozně bych chtěla napsat, že jsem si komiks užila, jenže to prostě nejde – to bych si s ohledem na zpracovávaná témata připadala bezcitná. Jasně, bylo to výborné, ale taky tak syrové, bolavé Ach. Určitě vám ale doporučuji, abyste se obrnili a Srdcovku si taky přečetli!... celý text

Osvícení 1993, Stephen King

Od Kinga jsem toho zatím moc nečetla, vlastně je to teprve mé třetí setkání s mistrem hororu. Osvícení mi padlo do ruky spíš náhodou, bylo totiž v knihobudce, do které jsem ze zvědavosti nakoukla, aniž bych čekala, že si něco odnesu (fakt!), ale nakonec jsem si tuhle hororovou klasiku odnesla. Čekala jsem, jak moc se budu bát, ale byla jsem už v půlce knihy a stále to nebylo nic hrozivého. Rozjezd byl opravdu velmi pomalý, nicméně Jack Torrance měl v hotelu Overlook s rodinou strávit celou zimu, tak jsem si říkala, že po Vánocích nebo Novém roce už to snad vypukne. Ovšem v druhé polovině byly svátky pořád v nedohlednu, ale děj už se rozjel a osud Jackovy rodiny se začal dost jasně rýsovat, samozřejmě spíše v těch nejtemnějších barvách. (Bacha na možné spoilery!) Za mě byly asi nejsilnější ony scény s keři vystříhanými do podoby zvířat, protože jen ta představa, že v koutku oka registruji nějaký jejich pohyb, mě dost děsí. A taky pokoj číslo 217 bych asi neotevřela... Na druhou stranu některé jiné scény mě nijak zvlášť neděsily a spíš mě zase trochu utvrdily, že největší zlo je v lidech, ne v tom, co zlého si vymyslí. A co musím Kingovi fakt uznat, to je jeho talent na vykreslení silně nesympatických hrdinů. S Jackovým synem Dannym jsem sice už z podstaty věci sympatizovala, ale s jeho matkou Wendy už to nebylo tak jednoznačné. A Jack? Ten si mě nezískal ani na chvilku. A pokud jde o Halloranna, jeho příspěvek k příběhu mi přišel značně rozpačitý Shrnula bych to asi tak, že nenadchnul, ale ani nijak zvlášť nezklamal. Vlastně jsem dostala takřka vše, co jsem čekala, ostatně to vše odpovídá tomu, co bývá pro jeho tvorbu typické: hlavní hrdina je spisovatel, (ne)řeší své problémy s alkoholem, čemuž odpovídá stav jeho rodiny... A samozřejmě jsem se po celou dobu čtení nedokázala oprostit od těch profláklých scén z filmové adaptace, kterou jsem sice nikdy neviděla, ale díky gifům mám pocit, že ho dokonale znám. =)))... celý text

Sochař 2016, Scott McCloud

Bájná knihovna 2023, Kateřina Benešová

Klášter nejsvětějšího srdce 2017, Štěpánka Jislová

Co ti svírá hrdlo 2023, Chimamanda Ngozi Adichie

Možná i tím, že je sama poslední dobou píšu, začínám víc přicházet na chuť povídkám. Pokud jde ale o Chimamandu Adichie, od ní bych si asi klidně přečetla i nákupní seznam, protože pokud mohu soudit podle jejích mnou už přečtených titulů, ona prostě psát umí. I její povídkový soubor Co ti svírá hrdlo hodnotím velmi pozitivně a vřele jej doporučuji. Adichie nepotřebuje velký prostor, aby rozehrála čtivé a emotivní drama a pěkně si se svou hrdinkou pohrála, což mívá někdy až charakter hry kočky s myší. A o hrdinkách (tedy ženách) nemluvím omylem, protože mezi dvanácti povídkami v knize je jen jedna jediná, v níž nehraje žena tak úplně prim. I když Adichie vypráví o hrdinkách ze zcela odlišného prostředí, než v němž žiju já, daří se jí výjimečně dobře zpracovávat to, co je skoro pro všechny ženy společné – to, jak s nimi jednají muži. Právě oni většinou udávají tón a určují, kam se jejich příběh vydá. A tady nenajdete moc hrdinek, jimž by se jejich situace dala závidět Jestli mám nějaké konkrétní povídky vypíchnout jako ty nej, pak vám doporučím hlavně Americkou ambasádu, která ve mně rozehrála celou řadu emocí, a taky Niterný požitek – ty pro mě jsou nejsilnější. Ty slabší se v souboru hledají jen těžko. Tohle byla výborná kniha, kterou se mi Adichie zase jednou zapsala o něco hlouběji pod kůži a kterou vám moc a moc doporučuji.... celý text

Evropanka: Historky z Polesí 2023, Alexej Sevruk

Kdy jste naposledy brečeli u knihy? A kdy se vám to povedlo hned na samém jejím začátku, dříve, než jste se pořádně ponořili do podstaty příběhu? Mně docela nedávno Evropanku jsem rozečetla v rychlíku do Prahy a můžu vám říct, že se na mě otočilo hned několik lidí. Evidentně jsem štkala tak, že to nešlo ani přes hluk železnice přeslechnout. To vše kvůli neskutečně sugestivně popsané porážce prasete, v níž jsem si nemohla pomoct, abych s ním necítila. Troufnu si tvrdit, že s tím nesouvisely moje osobní zkušenosti z porážek, které jsem vídala jako dítě, ani to, že dnes (i kvůli těm traumatům z dětství) maso vůbec nejím. Ostatně to není ani nějak krvavě vylíčené, naopak je to spíš hrozně citlivě podané. Alexej Sevruk mě prostě zvládl rozbrečet tím stylem vyprávění, který se mi zažral pod kůži. Každý z nás někdy naslouchal monologu někoho staršího, kdo vypráví o tom, jak se žilo tehdy na vesnici – takové ty dlouhé a roztříštěné samomluvy, které jsou fascinující tíhou zkušenosti, ale také hutné a časem velmi náročné na posluchačovu pozornost, pokud se tedy nechce dostat do role pasivního přikyvovače, který ve skutečnosti vypravování ani nevnímá. A právě tak k vám ze stránek Evropanky promlouvá Marie. Právě pro onu hutnost to není úplně snadné čtení, navíc se Marie hned několikrát vrací k tíživým prožitkům osobním, rodinným i jiných osob z Polesí. A jak tísnivý dokáže být pohled do skutečné ukrajinské historie a do života staré ženy, která opustí svou vlast, to si snad dnes každý umí představit. Ne nadarmo má navíc román podtitul Historky z Polesí – Marie totiž opakovaně vykládá i o osudech řady vedlejších postav, takže se člověk musí plně koncentrovat, aby s jejím povídáním udržel krok. Román jsem si musela dávkovat, ale stále ve mně rezonuje a doporučuji ho, obzvlášť pokud máte rádi neobvyklé vypravěčské podání.... celý text

Severka 2023, Nina Špitálníková

Svědectví mě nadchlo, takže jsem se moc ráda zapojila do sbírky na Doniu, abych další tvorbu Niny Špitálníkové podpořila. Román Severka mi přišel s tím nejdivnějším (ač zároveň docela drsně pravdivým) věnováním a musím říct, že očekávání jsem měla velká. Prvně jsem ovšem narazila na velmi strojený jazyk, s nímž jsem z počátku hodně bojovala. Později problém zmizel (zvykla jsem si, nebo se jazyk změnil?), tak jsem se mohla soustředit víc na obsah a konečně se začíst. Docela zajímavá je pozice vypravěčky, která sama sebe staví do role obžalované, která má pykat za to, jak se chovala ještě v době, kdy žila ve své rodné KLDR. V důsledku tu ale vůbec nejde o obžalobu jedné severokorejky, ale obžalobu systému, který takové osoby produkuje. Ri Jŏ-Čŏng by totiž s největší pravděpodobností vedla svůj mladý život úplně jinak, kdyby nevyrůstala v nesvobodné zemi, jejíž obyvatelé jsou víceméně jen loutkami, které vedou jiní, protože v případě, že by se režimu „vymkli z rukou“, nedopadlo by to pro ně nejlépe. Na druhou stranu mi v hlavě Ri Jŏ-Čŏng vůbec nebylo dobře, protože i když jsem ji v kontextu prostředí, v němž vyrůstala, docela chápala, bojovala jsem s vlastní morálkou, abych ji neodsuzovala Pak ale přišel ten dovětek k jejímu příběhu a já se neubránila lítosti. Zatím mě více oslovuje Ninina publicistická tvorba, přesto jsem knihou mile překvapená, protože nejen že je to její románová prvotina, ale navíc je zajímavě koncipovaná. Bývalo by se mi líbilo, kdybych dostala více různých pohledů – třeba výpověď poškozené Kim Čŏk-U, která je tu bohužel jedinou protiváhou k obžalované, byla pro mě informačně obohacující. Každopádně je to velice dobrá kniha a Nině přeji, aby podobně dobře vyšla i Tota lítá! =)... celý text

Ráj 2023, Abdulrazak Gurnah

Udělení literárního ocenění je samozřejmě lákadlo, takže když letos nobelistovi z roku 2021 vyšel konečně román v češtině, musela jsem ho hned zkusit. Ráj je určitě zajímavý, ale bohužel musím konstatovat, že jsme se s Abdulrazakem Gurnahem asi moc nepotkali. Poměrně dlouho mi trvalo uvědomit si, co mě na příběhu tak rozčiluje, až jsem pochopila, že je to ta naprostá pasivita hlavního hrdiny. Dokud je Júsuf jenom klukem, dalo by se to i pochopit. Brzy je odtržen od rodiny, ocitá se v cizím prostředí mezi cizími lidmi a logicky je tak spíše pozorovatelem. Jenže jeho přístup k dění kolem sebe zůstává stejný po celou dobu jeho dospívání, mnohdy by navíc mohl aktivně zasáhnout, ale pořád zůstává tak nějak v pozadí a moc se neangažuje. Trochu aktivnější je sice v poslední části a ve vztahu k zahradě, ale ani tam není nijak významným aktérem děje, spíš jen loutkou, která se nechá příběhem provést. Africké prostředí, v němž se román odehrává, je ale fascinující a člověk si zase dělá obrázek o „jiném světě“ a o tom, co mohou jiní považovat docela za běžné. A v tomhle duchu je to docela znepokojivé čtení, ač těžko říct, jestli tyhle moje pocity nevyplývají prostě z mé „evropské zhýčkanosti“ – nebereme snad za běžné právě to, v čem žijeme, respektive vyrůstáme? Každopádně jsem Prostoru vděčná, že román opatřil skvělým doslovem, který mi trochu víc umožnil pochopit historické zasazení a souvislosti a asi se i zorientovat v symbolice Gurnahova jazyka. A to „asi“ tu nepoužívám náhodou. =)... celý text

Bludiště 2022, Jeff Lemire

Kterak jsem se asi (dočasně!) přesytila komiksy Nad tvorbou Jeffa Lemire jsem už dvakrát pěla ódu, proto jsem dala na doporučení a půjčila si u nás v knihovně i Bludiště. A bylo to skvělé, přesto jsem nebyla tak nadšená jako u předchozích dvou jeho knih. Čím to? Vážně nevím. Faktem je, že nenacházím nic konkrétního, co bych komiksu vytkla. Naopak výborná mi přišla ona červená nitka rozdrbaného svetru, která se příběhem táhne a Willa jím coby hlavního hrdinu provádí. Miluju staré a polorozpadající se svetry a sama jeden už notných pár let tahám. Opět je to perfektně strukturováno a téma je chytlavé, navíc to v sobě zase nese značnou dávku symboliky, která je poměrně univerzální, přesto velmi poutavá. Jenže s mými emocemi to tentokrát nezacloumalo Příběh je přitom o ztrátě, s kterou je pro člověka vždy nejtěžší se vyrovnat, tedy ztrátě milované osoby, zde dokonce dítěte – znáte něco bolavějšího? Při čtení jsem asi měla mít chuť fandit Willovi v jeho zoufalém bloudění a víře, že lze získat zpět to nejcennější, jenže já s ním sice držela pevně konec červené nitě, ale celou dobu jsem pochybovala Byla na vině určitá dějová čitelnost? Nemyslím si – ta je ostatně plně kompenzována skvělým zpracováním. Tak proč? Sama pro sebe tu záhadu budu muset uzavřít jako přesycení komiksovou literaturou, a tak si dám zase na pár měsíců detox. Ostatně i to nejlepší jídlo na světě člověku dokáže přestat na nějakou dobu chutnat, když se jím přejí. Radši si komiksy budu zase dávkovat po menších soustech.... celý text

Lovec draků 2007, Khaled Hosseini

Zase jednou jedna z dlouho odkládaných knih. Koupila jsem si ji loni těsně před odjezdem mého muže do Afghánistánu (ne, není voják, byl tam s humanitární misí), ale protože jsem se pak o něj během těch tří měsíců bála, neměla jsem odvahu se do toho začíst, přece jen to není nejbezpečnější země, že? Konečně jsem se tedy ke knize Khaleda Hosseiniho, amerického lékaře a prozaika afghánského původu, dostala. Lovec draků svým názvem může svádět k domněnce, že jde o fantasy čtivo, ale byť je to fantastický román, jeho příběh je zcela realistický a vychází ze skutečných poměrů v Afghánistánu. Mně to sice došlo až při bližším pohledu na obálku, ale co už =D Byť vám román naprosto upřímně doporučuji, se stejnou upřímností vás také musím varovat, že to místy není moc lehké čtení. Příběh je v první řadě o přátelství, ale také o pocitu viny, zbabělosti, osobní nedostatečnosti a o životě pod břemenem vědomí, že se člověk nezachoval správně. Naštěstí to však není jen černé a Amír, který je protagonistou příběhu, po letech dostane příležitost, aby v dětství napáchanou křivdu jistým způsobem odčinil. Pobrečela jsem si, opakovaně Protože nejhorší je zlo, které se děje dětem Až na jednu superhrdinskou pasáž, která mi přišla příliš vyhrocená, tomu vážně nemám do vytknout. A vyšla jsem z toho značně obohacená i co se týče znalosti afghánských poměrů a reálií. Za mě jedno velké doporučení a zároveň bych Afghánistánu přála, aby se stal klidnou, stabilní a prosperující zemí, ideálně také demokratickou (zvláště pak to přeju jeho lidu, především ženám) inshallah!... celý text

Načmáranec 2020, Serge Lehman

Hele, komiks, který jednou není od Jeffa Lemire! =))) Tentokrát jsem sáhla do jiných vod a sáhla po komiksu, který napsal francouzský spisovatel sci-fi Serge Lehman a výtvarně zpracoval švýcarský ilustrátor Frederik Peeters. (A jestli vám Lehmanovo jméno nezní francouzsky, bude to tím, že jde o pseudonym.) Jejich společné dítě nese název Načmáranec a bylo to pro mě zase jednou čtivo z docela jiného soudku. Když už čtu komiks, raději volím něco realistického, maximálně líznuté kapkou nadpřirozena. Tady to sice chvilku trvá, než se k fantasknímu světu dopracujeme, ale je přece jen docela značných rozměrů a do reality života trojice žen zasáhne fakt hodně. Na mě vlastně možná až příliš Nevím, jak čtete komiksy vy, ale já se většinou po pár prvních stranách, kdy se primárně soustředím hlavně na text, víceméně zcela ponořím do kresby a prožívám celý příběh hlavně skrze něj. Ne že bych přestala číst bubliny, ale hlavně se nechávám unášet atmosférou příběhu, kterou nasávám z výtvarného provedení. Zafungovalo to i tentokrát, takže jsem se docela rychle ocitla ve Francii. Ostatně ta francouzskost jsem z Maud, Betty i Clary cítila z každého Peetersova tahu v jejich tváři, stejně jako ze stužky cigaretového kouře, který se stránkami hojně prolíná. Zlo bylo na mě možná až zbytečně vyhnané do extrému, ale grafické provedení příběhu bylo vážně parádní.... celý text

Šarlatové písmeno 2022, Nathaniel Hawthorne

Bez nucení přiznávám, že nebýt chronický dočítač, asi bych to ještě během úvodu odložila. Příběh, jakým Nathaniel Hawthorne totiž román otevírá, je natolik nudný, zdlouhavý a s dějem samotného šarlatového písmene prakticky nesouvisející, že jsem se fakt nudila. Slavnostně ale mohu oznámit, že jsem se překonala a prokousala jsem se až k příběhu Hester Prynne, tedy ženy označené na hrudi výrazným vyšitým „S“ znamenající smilstvo. A vzhledem k tomu, že se děj románu odehrává v puritánské americké kolonii, asi chápete, že její osud nebyl zrovna lehký. Hypermorální společnost mě vždy dokáže rozpálit, tady je to ale jen pozadí celého příběhu. Ono to v sobě má ještě další dramatickou linku a k tomu mi přijde, že Hesteřina dcera Perla, která se z onoho smilstva narodila, je skoro démonizovaným zpodobněním toho takřka hrdelního hříchu. Inu, přemáhala jsem se a tak trochu litovala, že jsem si radši v americkém kole nedala reread mého milovaného Steinbecka. Přesto musím uznat, že to v sobě cosi mělo, minimálně po jazykové stránce to bylo fakt dobré čtení, ač zároveň nesnadné. Pokud mám vypíchnout to nejlepší z knihy, jsou to rozhodně ilustrace Mary Hallock Foote, které se objevily už ve vydání z roku 1878 ty jsem si nesmírně užívala, ačkoli místy tak úplně neladily s dějem (např. když byla Hesteřina dcera popisována jako osmiletá, ale vyobrazeno je dítě sotva čtyřleté), ale jejich propracovanost je úžasná. Nakladatelství jsem ale vděčná i za výborný doslov, který by podle mého u klasiky neměl chybět asi nikdy.... celý text

Jak tukoni zachránili strom 2019, Oksana Bula

Zubr si hledá hnízdo 2017, Oksana Bula

Medvěd nechce jít spát 2018, Oksana Bula

Jedlička se narodila 2019, Oksana Bula