SlamLenka
přečtené 938
Hledání dobré smrti
2023,
Caitlin Doughty
Vnímáte také, jak se téma smrti ve společnosti většinou vyskytuje jen ve dvou extrémních rovinách? Na jedné straně tu je jistá fascinace, kterou můžeme pozorovat např. v podobě řady true crime podcastů, vlny knih o sériových vrazích a také významného podílu detektivních a podobně laděných románů na literárním trhu a jejich velké čtenosti. Jenže tam se nás ta smrt tak nějak netýká, to jsou příběhy jiných Jako protipól je strach ze smrti a její stále přítomná tabuizace umírá se za zavřenými dveřmi, moc se o tom nemluví, ještě snad abychom si sami plánovali, jak se s námi má naložit poté, co naše duše opustí naše těla. A přitom se to týká nás všech. Někdo o tom možná občas přemýšlí, ale znám jen minimum lidí, kteří svou představu sdílí se svými blízkými. Caitlin Doughty má jako majitelka pohřebního ústavu s tématem hodně zkušeností a letos jí u nás vyšla její druhá kniha pro dospělé Hledání dobré smrti. Autorka vás v ní vezme na rychlou exkurzi světem (do tří států USA a pěti dalších zemí), při níž vás seznámí s unikátními přístupy k nakládání s lidským tělem po jeho smrti. Najdete tu sterilní prostředí, v němž se můžete se zesnulým rozloučit zpoza skla, ale i národy, u kterých je běžné, že se zesnulými sdílí domácnost, než je konečně uloží na místo jejich odpočinku a i tam je pak navštěvují, mluví s nimi, starají se o ně a pořizují si s nimi fotografie. Ať už máte o svém posmrtném životě jakoukoli představu (třeba i žádnou), důležité je, abyste se s ní dokázali smířit s tím, co nás nakonec všechny čeká. Právě přijetí té nevyhnutelnosti je podle mého základ, ostatně je to přirozená součást našeho bytí, no ne? Za mě je to úžasná kniha a podobně skvělá je i ta Caitlinina předchozí, a to i navzdory poněkud bulvárnímu a zkreslujícímu názvu v češtině, tj. Tlouštíci hoří rychleji. A jsem zvědavá, zda u nás nakonec vyjde i Will My Cat Eat My Eyeballs?, v níž Caitlin odpovídá na dotazy dětí ohledně smrti. =)))... celý text
Ty chladné oči
2023,
Scarlett Wilková
Co se vám vybaví, když se řekne chladné oči? Já si je asociuju s necitelností a neschopností (nebo dokonce neochotou) brát ohledy na jiné, proto se pod jejich pohledem cítím zpravidla nesvá. Scarlett Wilková takové oči přiřkla hlavní hrdince románu. A protože jsou u Neonily tak významným rysem, dokonce podle nich román pojmenovala. Ty chladné oči mě oslovily více než autorčin předchozí román, a to podle mě proto, že jeho hrdinka mi přijde mnohem jedinečnější a svébytnější než postavy v Až uvidíš moře. Neonila na mě sice prostřednictvím stránek nemohla přímo pohlédnout, přesto mě z ní místy mrazilo. Nejsilnější je pro mě určitě její příběh ještě z doby, kdy žila ve Smolensku. Když čtete, proč se rozhodla pořídit si dítě, uvědomíte si, že nejde o obyčejnou ženu. Její odhodlání za všech okolností i za každou cenu přežít, je obdivuhodná, ač z toho občas naskočí husina. Ať už je Neonila v Rusku, Německu nebo Československu, přesně ví, jak se postarat o to, aby se udržela v bezpečí a naživu. Rozhodně musím pochválit prolog, který mě bezpečně zaháčkoval a já potřebovala vědět víc. Epilog bych naopak klidně vypustila, ale zároveň mě ani neurazil. A výborné je především postupné odhalování toho, co se odehrálo na pozadí některých Neoniliných činů, například jak si ještě v Rusku opatřila koně na cestu. Scarlett Wilková vám totiž neřekne všechno hned a dokáže vás drobně překvapovat během celého románu. Moc zajímavé čtení, které ráda doporučuji.... celý text
Krámek s fantazií
2023,
Tabitha Bird
Tak jsem se zase nechala nalákat na kočku na obálce i v příběhu. Naposledy to bylo velké zklamání, co se týče Krámku s fantazií, jsem naopak velmi spokojená! Příběh o kouzelném krámku, v němž jsou telefony, které vám umožní spojit se s těmi, kteří vás navždy opustili, zní neskutečně lákavě. Bála jsem se, že dostanu klišé, možná jsem měla strach i z případné podobnosti s kavárnou Funiculi funicula (série japonského spisovatele Tošikazu Kawaguči), která mě zase tolik nenadchla. Tabitha Bird ale napsala knihu, která mě svou magičností a alegoričností nadchla! A ano, na mém nadšení se určitě podepsala úžasná Nakládaná cibulka kdo by takovou krásnou kočičku nechtěl potkat? =)) Než jsem se do čtení pustila, nutně jsem samozřejmě přemýšlela nad tím, koho, kdo už není mezi živými, bych v kouzelném sluchátku z krámku chtěla slyšet. Odpověď jsem měla jasnou, ale až během četby jsem zjistila, že by to rozhodnutí podle logiky knihy vlastně nebylo na mně, ale právě na tom, kdo je na onom druhém břehu. Automaticky jsem se tam musela ptát, jestli by mi děda chtěl nechat vzkaz, že mi chce brnknout Tak jsem se dostala do situace, kdy nejen vyhlížím dopis z Bradavic, ale také čekám na svůj vzkaz, abych si přišla zatelefonovat do kouzelného Krámku s fantazií. Bylo to opravdu neskutečně milé čtení, a i když do jisté míry trochu předvídatelné, postavy i jejich příběhy jsem si oblíbila. Jo, Cibulku nejvíc, ale to mi snad Tabitha Bird odpustí. =) A ještě jedna pochvala: obálka od Barbory Žižkové je úžasná!... celý text
Sacculina
2022,
Philip Fracassi
Trocha mrazení v příšerných letních dnech neuškodí, proto jsem sáhla po horrorovém čtení. Sacculina od Philipa Fraccasiho mi tedy konečně padla do ruky a byla to docela síla. Jack se konečně dostal ven z kriminálu, a jestli je něco opakem vězeňské cely, je to rozhodně širé moře. Způsob, jakým chce znovunabytí svobody oslavit, je docela pochopitelný Jack se spolu s bratrem Jimem, tátou a kamarádem Chrisem vydá na rybářskou výpravu. Co by se asi tak mohlo stát, když se pár chlapů vydá na moře a vezme s sebou pár piv? Možná nic. Možná se jen trochu opijí. Možná neuloví ani jednu ubohou čudlu. A možná taky narazí na něco úplně nečekaného a poklidná plavba po moři bude najednou v trapu. Pokud si předem nedohledáte, co se skrývá za slovem z titulu této novelky, a vyhnete se spoilerům a nápovědám z ohlasů těch, kteří už knihu četli, čeká vás napínavé, tajemné a ponuré čtení. Já sice pochytila pár náznaků, přesto jsem byla dost napnutá, když konečně přišlo na horrorové prvky. Tedy, to bylo něco! Vlastně nejsem fanda nějakých obřích monster nebo nějakých lekaček, mnohem raději se bojím postupně, nechávám se nejdřív znepokojit a strach se ke mně plíží, až mě chytí a já mám oči navrch hlavy. A tohle Sacullina zvládla skvěle! Možná to bylo od určité chvíle předvídatelné, ale zážitek mi to nijak nezkazilo. Naprosto dokonalá je ovšem obálka, která pochází z tvorby Terezy Laznové. Když jsem viděla obálky jiných jazykových vydání, je ta česká rozhodně nejkrásnější a já si ji zamilovala!... celý text
Potápěč
2021,
Jeff Lemire
Vlastně ani nevím, jak to Jeff Lemire dělá, ale nějakým způsobem dokáže zajistit, že si mě jeho hrdinové neodvratitelně omotají kolem prstu. I Potápěč to zvládl naprosto dokonale a já se do knihy ponořila tak, že jsem vůbec nevěděla o světě kolem, prostě jsem jen potřebovala vědět, jak to s Jackem a jeho tátou dopadne. Na Lemirových postavách mi záleží, což se při vší úctě k mnoha autorům ne vždy daří zajistit i v rozsáhlých románech. Jemu ale stačí jen pár obrázků a vážně dobrá zápletka a má vás chyceného. Opět tu není žádný superhrdina a postavy jsou všechno jen ne jasně kladné a jasně záporné jsou to jednoduše lidé a řeší typicky lidské problémy, tedy převážně rodinu a vztahy. Potápěče Jacka čeká důležitý okamžik života má se stát otcem. Jenže stačí jeden podivný zážitek s nadpřirozenými okolnostmi a najednou je důležitější jiný otec, tedy otec Jackův. Ale o toho už před mnoha lety přišel Jack se ponoří do vzpomínek, které plně ovládají jeho bytí a otázkou je, zda se dokáže vymanit z minulosti a zaměří se na to, co ho čeká v budoucnosti. Zhltla jsem to během jednoho večera a moc doporučuji! Navíc se těším na další setkání s Jeffem Lemire a na doporučení Zdenky si určitě brzy přečtu i Bludiště.... celý text
Hrst hlíny
2022,
Bram Presser
Romány s tématem holocaustu (už) nečtu často, což má do určité míry co dělat i s faktem, že knižní trh je jimi v poslední době docela zahlcený a kvalita je velmi různorodá. Hrst hlíny ale trochu vybočuje. Bram Presser v ní totiž píše o tom, jak se vypravil do historie, aby zmapoval cestu svých prarodičů během jednoho z nejtemnějších období 20. století, a výsledkem je román, v němž propojuje těch pár malých střípků z jejich minulosti s vlastní představou o tom, jak to všechno vlastně mohlo být. Přidává vlastně ale ještě něco navíc něco většího, co je pro židovskou mytologii snad ze všeho nejtypičtější příběh o golemovi. To, jak je kniha koncipována, ji mezi ostatními tituly, které vyprávějí o osudech obětí holocaustu, činí opravdu trochu jedinečnou. Bram Presser se navíc nebojí ukázat, jak málo vlastně věděl o svých prarodičích, kteří byli československými Židy a jako zázrakem patřili k těm málo přeživších, jimž se podařilo vyváznout z pekla těch nejhorších nacistických koncentračních táborů. Mohli tak spokojeně dožít na druhém konci zeměkoule, aby o nich pak mohl jejich vnuk coby australský spisovatel vyprávět, a tak nějak jim tím i vzdát hold a zachovat je v paměti své i řady čtenářů. Oceňuji, že jsou v knize i desítky let staré fotografie a fotokopie historických záznamů, které čtenáři připomínají, že to není tak úplně fikce. Osvěžení v podobě naděje zosobněné bájným golemem váhu dějin a jejich běhu nijak neshazuje, naopak ji činí lidštější. Teď sice zase na nějakou dobu jakékoli příběhy z období 2. světové války a holocaustu ráda vynechám, ale pořád je dobré nezapomínat na to, co za hrůzy se v civilizovaném 20. století dělo a jak moc důležité je usilovat o to, aby už se v tomhle historie pokud možno neopakovala.... celý text
Josefíně všichni lžou
2023,
Kateřina Pantovič
Na sítích se opakovaně objevovalo, jak má Josefíně všichni lžou hrozně originální a skvělé hodnocení, takže jsem měla velká očekávání. A světe div se, ona se naplnila! Dokonce se musím přiznat, že jsem ho musela s několika lidmi hned sdílet a mám pocit, že jsem je při tom možná i nalákala na přečtení i zbytku knihy což si tenhle poměrně útlý svazek zaslouží, protože je fakt plný humoru, přitom v něm najdete docela palčivá témata. Kateřina Pantovič mě bavila už ve své prvotině, která mě hodně mile překvapila, ale se svým druhým románem už si mě naprosto získala. Psát totiž tak mile o nemoci, (téměř) smrti, problémech ve vztazích to není jen tak! Je to humorné, svižné, ironické, ale zároveň vás to nutí nad některými situacemi přemýšlet. Závěr byl super, i když mě teda autorka pěkně nachytala. =))) Není to vůbec prvoplánové, je to plné krásné češtiny a nádherně se to čte. Román řadím mezi moje letošní nej, protože jsem se dlouho žádnou knihou tak nebavila. =) Těším se, s čím Kateřina Pantovič přijde příště už teď totiž vím, že si to budu muset přečíst! Mimochodem: já fakt zbožňuju koprovku! Josefínu jsem si sice nestihla moc zamilovat, protože nakonec nemá v knize tolik prostoru, kolik by se dalo čekat podle názvu. Ale kdyby tahle kniha byla omáčka, byla by to rozhodně moje milovaná koprovka.... celý text
Čtyři ženy a jeden pohřeb
2023,
Narine Abgarian (p)
Narine Abgarjan (respektive její tvorbu) jsem poprvé ochutnala s Třemi jablky spadlými z nebe a líbila se mi tak moc, že když se objevila informace o připravovaném vydání Simona, nemohla jsem se dočkat. A letos vyšel, i když oproti originálu s pozměněným názvem Čtyři ženy a jeden pohřeb. Hlásím se tedy s ohlasem na ni. Očekávání byla veliká, a i když je to opět moc pěkné psaní, tak velké nadšení jako s Jablky se bohužel nekonalo. Chyběly mi tu silné a svébytné postavy, tady se totiž postupně setkáváme se čtyřmi Simonovými milenkami a (až na tu úplně poslední) jsou to vlastně ženy, které jsou si co do osudu i osobnostních rysů jedna druhé tak podobné, že mi po dočtení takřka splývají. Jen Suzanna trochu vybočuje, ale i tu nakonec přebíjí pátá žena. Všemi čtyřmi ženskými příběhy totiž prochází Vardanuš, která mě naopak přišla neskutečně zajímavá a chtěla bych jí tam mít mnohem více! Tam byl veliký potenciál, ale bohužel tu Vardanuš hraje druhé housle. Nějak mi taky nedává smysl, že by se všechny čtyři milenky tak snadno stavěly ke svým románkům že by opravdu s takovou lehkostí nechávaly Simona jít? Navíc Simon je tu vykreslován skoro jako jejich zachránce, nikoli jako muž, který své ženě zahýbá. Hůř z románu v důsledku vychází Melanie, která svému manželovi občas udělá scénu V celém románu se mi tak nakonec nejvíce líbila první část, v níž se u mrtvého scházejí truchlící (mezi nimi i všechny milenky) a řeší, co to má mrtvý Simon s ušima a jak to vyřešit to mě bavilo. Napsáno je to krásně a Abgarjan si umí s jazykem pohrát, ale příběh mě nijak neokouzlil. Rozhodně vás od čtení nechci zrazovat, ale mně to spíš nesedlo. Zůstávám na pochybách, jestli si za to můžu sama vysokými nároky, nebo jestli je to mými hodnotami, v nichž je nevěra prostě nemorální Každopádně nad zesnulým bych rozhodně netruchlila.... celý text
U severní zdi
2023,
Petra Klabouchová
Kdybych před lety, když jsem kolem hřbitova v Ďáblicích procházela, věděla o historii, kterou se za jeho zdmi komunistický režim pokusil pohřbít, nezůstala bych před jeho branami. Další (a dost ostrý!) střípek do mozaiky českých dějin mi tentokrát doplnila Petra Klabouchová s románem U severní zdi. Je to kniha pro každého? Ne. Ale o tom, o čem se v ní píše, by rozhodně každý vědět měl. Popravdě i já s ní měla menší problém, i když ji jinak považuji za výbornou a důležitou. Nesedl mi ale onen přístup, který je patrný už z hesla na obálce (já prostě princip msty neuznávám), proto jsem si úplně neužívala onu linku Mužem s dírou v srdci. Na druhou stranu příběhy z černých desek byly prostě síla! Asi nejvíc mě položil osud Mariky a popravdě jsem po jeho dovršení trochu pochybovala, jestli to vůbec zvládnu dočíst Ale nakonec jsem to dala, protože pokud dnes mohu udělat něco pro všechny ty lidi a jejich životy, které byly za oné doby nekonečné temnoty a zla tak bezcitně předčasně ukončeny, pak je to věnovat jim svůj čas ve vzpomínce. A k tomu je taková kniha rozhodně skvělým prostředkem. Román je vyprávěn krásným barvitým jazykem, až je s podivem, jak jím autorka dokázala vyprávět tak ponurý příběh, který se jinak v mé hlavě odehrával v obrazech vymalovaných paletou odstínů od šedé po černou. A přesto to tak podivně ladilo! Jsem ráda, že je kniha zakončena doslovem, protože romány odkazující na reálie by je podle mě v ideálním případě měly mít vždy. Pro ucelení představy o tom, k čemu v pankrácké věznici v 50. letech docházelo, doporučuji přečíst/poslechnout si některý z rozhovorů s autorkou. A mimochodem: když jsem dočetla až na konec a dospěla k těm 54 řádkům jmen a dat topila jsem se v slzách.... celý text
Essex County
2019,
Jeff Lemire
Zase jsem jednou měla chuť na komiks, a tak jsem si jich v knihovně pár nabrala. Brala jsem do ruky ty, které jsem viděla i tady na IG a na něž byly dobré ohlasy. A jedním z nich byla i Essex County. Šlo o moje první seznámení s Jeffem Lemire a už teď vím, že pouze u tohohle titulu nezůstanu. Tohle se tak skvěle četlo! Ilustrace tu jen podtrhují pošmournost venkova a ještě víc jsem si užívala každou tu tvrdou a nekompromisní linku v kresbě postav, které díky takovému stylu působí drsně, přitom vlastně ztvárňují citlivé a vlastně až křehké osoby s propracovaným pozadím a různorodými charaktery. Postavy se navíc skvěle propojují, a jak se postupně vypravováním propracováváte k pointě, jako by doslova vystupovaly z těch černobílých stránek a ve vaší hlavě ožívaly. Nečekejte (super)hrdinské story! Tahle kniha totiž vypráví silný a krásně lidský příběh. Za mě velké doporučení a slibuji, že i když je to (obzvlášť na komiks!) pořádná bichle, budete to mít za chvilku dočtené a pravděpodobně budete taky smutní, že už jste na konci. Moc doporučuji!... celý text
Bledý snílek / Píseň úsvitu
2023,
Samantha Shannon
Čtení dosud nedokončených knižních sérií může být trápení, když jste odsouzeni k netrpělivému vyhlížení další knihy do řady. Kostičas se přehoupl přes polovinu, ale čekání na pátou knihu jsem si teď mohla zkrátit nově vydanou jednohubkou. Ovšem tyhle dvě novelky mi vystačily jen na dva dny a spíš mě navnadily na další plánované tři romány nedočkavé vyhlížení je zase zpět! =D Ale teď krátce k oněm novelám: Bledý snílek byl skvělý, dějově nás přenáší před první knihu, která dala sérii jméno, a ilustruje Paiginy začátky u Sedmi pečetí. Moc jsem si užila první její úkol pro Jaxona. Tady taky získává svou přezdívku Bledý snílek, za čímž jsem sice čekala nějakou větší pointu, ale i tak to byl docela podstatný moment. A Jax je prostě Jax. Já ji vlastně obdivuji, že pro něj Paige vůbec kdy začala dělat. Píseň úsvitu je za mě trochu slabší, protože do jisté míry postihuje totéž, co se dočtete ve čtvrtém románu. Naštěstí jsou tu záblesky do minulosti, konkrétně do Prvního šeolu, kdy se Arcturus a Bledý snílek poznávají, aniž by věděli, jak se bude jejich vztah dále odvíjet. Ve střípcích se vracíme i k tomu, jak byla Paige později mučena, ovšem popis jejích prožitků v současnosti a jejího souboje s démony, které si s sebou z vězení přinesla, je bohužel tak moc shodný s tím, co mám načtené z Když spadne maska, že mě to moc nebavilo. Jako celek to ale bylo super čtení a ze série jsem pořád stejně nadšená. Za mě je to parádní spojení fantasy a dystopie se silnou hrdinkou, která přitom není a priori superhrdinka, protože k dokonalosti má hodně daleko. O to je ale snazší si ji oblíbit. Kéž by už byla celá heptalogie celá hotová. =D Ale ne, já si ráda počkám, jen když to bude stát za to!... celý text
Mnich
2015,
Matthew Gregory Lewis
Pokud jste četli Mnicha i Ďáblův elixíe (Hoffmann) a nacházeli v nich jistou podobnost, není se čemu divit. Tento román Gregoryho Matthewa Lewise totiž byl inspirací Hoffmannovi a jeho Ďáblovu elixíru. A hlavním hrdinou je v obou případech hříšný mnich. Opakovaně se tu v recenzích objevovalo označení knihy za příběh typu telenovel a já s tím přirovnáním souhlasím. Osudy hrdinů se tu vzájemně až neuvěřitelně prolínají, je tu tragická láska, tajemství, zcela jasný padouch s plánem na zničení neposkvrněné duše, nečekané rodinné vazby (i když tady jsem ji tušila od samého počátku) i dramatický závěr, který se předem taky dal docela očekávat. Bála jsem se toho, obzvlášť když jsem u Hoffmannova románu tak trpěla, ale světe div se, já se docela bavila. Ano, mohlo to být kratší a tím i svižnější, ale jinak to bylo docela fajn čtení. Poe a Stevenson byli sice v tomhle kole jednoznačně nejlepší, ale Mnich byl pořád významně lepší čtení než zbytek titulů, ač byl zároveň nejstarší (vyjma Záhad Udolfa, které jsem nečetla). Výtky pochopitelně mám, například básně, kterými je román proložen, mi vůbec nesedly, vývoj děje jen málokdy překvapil, ale v kontextu doby, kdy kniha vznikla, to je třeba brát s nadhledem.... celý text
Ukrajinské a ruské sešity
2022,
Igort (p)
Dosud jsem si myslela, že v množství prolitých slz žádný jiný komiks nepřekoná Spiegelmanova Mause, ovšem spletla jsem se. Bezkonkurenčně ho předstihly Ukrajinské a ruské sešity z dílny italského výtvarníka a spisovatele Igora Tuveriho, který publikuje pod jménem Igort. A tohle si dejte, i když vás předem varuji, že je k tomu třeba mít pevné nervy a silný žaludek Vlastně se mi o tom nepíše snadno. Zhltla jsem to během jednoho večera, přečteno už mám pěkných pár dní a pořád mi kniha doma leží a já přemýšlím, jak na to, jak to shrnout. Protože je to bolavé čtení a nedokážu si představit, jak bolavé muselo být pro Igorta vyslechnout si takové lidské osudy a pak o nich kreslit a psát. To nejhorší totiž je, že se něco takového skutečně dělo. (A že se někde něco podobného děje dosud, případně dít by se v budoucnu mohlo ne, o tom nehodlám ani přemýšlet!) V první části najdete příběhy Ukrajinců o tom, jak se jim žilo za Sovětského svazu. V kontextu dnešního dění je to zajímavá a hlavně děsivý ilustrace toho, kam může dojít bezskrupulózní touha po moci z toho vážně mrazí, kam může bažení po moci zajít a jak se v tom všem potom ztrácí i poslední zbytky lidskosti. Druhá část je o tom, jak těžké je z pozice novináře pravdivě vypovídat o dění v Rusku a že kvůli tomu můžete levou zadní přijít o život. Někdo vypadne z okna, někdo podlehne novičoku, Anna Politkovská byla prostě a jednoduše zastřelena. Jako novinářka přitom chtěla jen pochopit, co někoho vede k páchání takových zvěrstev, jaká byla odhalena v Čečensku. (A k tomu mimochodem doporučuji taky Kočku a Generála od Nino Haratischwili.) Obrňte se, připravte si haldu kapesníků a mějte po ruce něco, do čeho můžete beztrestně vzteky uhodit, když bude nejhůř až se na to připravíte, zalistujte v Ukrajinských a ruských sešitech. Se zlomeným srdcem doporučuji.... celý text
Ďáblův elixír
2001,
E. T. A. Hoffmann (p)
Tak zase jednou malé knižní trápení. Hecla jsem se, že si zase jednou přečtu vše ve stávajícím kole #klasikomilove a to znamená i Hoffmannův román Ďáblův elixír. Dočetla jsem, to ano, ale v průběhu jsem měla asi stokrát chuť hlavního hrdinu chytnout a praštit něčím po hlavě. A pozitivní vztah jsem si vlastně nevytvořila ani vůči autorovi, protože jeho rozvleklé vyprávění, které je navíc často i cyklické (jednu věc se dozvídáme z úhlu vícero postav, a to s minimem obměn děje). Skoro bych řekla, že je to psané bez jakékoli vstřícnosti vůči čtenáři, ale na druhou stranu je třeba si přiznat, že kniha poprvé vyšla v roce 1815, asi by tak bylo marné očekávat, že to bude svižné čtivo. Protagonistou je kapucínský mnich Medard, který podlehne svodům Ďábla a dá se na cestu hříchu. Vydá se za zdi kláštera, aby splnil jemu zadaný úkol, ale v tu dobu už zvažoval vzít kramle, takže jen využije situace a naprosto se zvrhne. Doslova. Četla jsem vydání, na jehož konci je k dispozici Medardův rodokmen, který on sám postupně v průběhu románu odkrývá. A postupně se ukazuje, že smilnění a obecně hřích jsou asi jistým dědictvím rodu. Pokud mě na knize přece jen něco překvapilo, pak je to rozhodně závěr, protože osobně jsem očekávala, že toho superhříšného mnicha dostihne poněkud jiný osud. A jestli jsem si mezi hrdiny někoho oblíbila, pak to byl ztřeštěný Peter Schönfeld neboli Pietro Belcampo. =) Zdlouhavé čtení bylo vedle spisovatelova stylu určitě podpořeno hutným textem, který je jen velmi málo členěn do odstavců a přímá řeč je tu jen výjimečně. Z celé knihy pak více než cokoli strašidelného čiší hlavně neukojitelný chtíč. A mimochodem: autor zemřel poměrně mladý bylo mu teprve 46 let, když ho skolila syfilis.... celý text
