Čtyři ženy a jeden pohřeb

Druhá kniha od tejto autorky, opäť výborná, opisujúca život, ktorý so sebou prináša veľa krásneho, ale aj veľa ťažkého a nie práve najkrajšieho. No musím povedať, že som miestami strácala prehľad kto je kto v tejto knihe.

Smutná, ale hezká kniha. Osudy několika žen, které pojí jeden milenec a manžel. Je to moje druhá kniha od autorky a první, Tři jablka, mě úplně nadchla. Tuto jsem si přečetla s chutí, ale chyběla tomu ta trocha magie, kterou měly Tři jablka a kterou mám v knihách ráda.

Tato kniha je na jednu stranu strašně krásná… a na druhou stranu už během čtení mi jednotlivé příběhy splývaly, a kdyby to byly tři ženy a jeden pohřeb, bylo by mi to bývalo bohatě stačilo. Arménie určitě není země, kde by byl život procházka růžovou zahradou, ale některé tragédie mi přišly už skoro nadbytečné…
Zároveň jsem si díky knížce zavzpomínala na svůj roadtrip touto nádhernou zemí a na místní pohostinné a zároveň drsné obyvatele.

I tahle kniha se autorce mimořádně povedla.
Osudy žen, někdy trochu víc zamotané a méně uvěřitelné. Chvilkami jsem se ztrácela v postavách. Ale poslouchala jsem jako audioknihu po etapách, kdyby si mohl člověk nalistovat zpět, bylo by to ok.
Doporučuji

Deset z deseti. Taková malá emoční atomovka. Těžké osudy, nejen čtyř hlavních postav a přesto je celá kniha vyloženě prosluněná nadějí a láskou k životu. Líbilo se mi, že se šlo do hloubky v životech žen, ne Simona, přeci jen šlo o vyprávění z jejich strany a o jejich osudy. Simon vstoupil do určité etapy jejich životů a pomohl jim najít nový směr, sílu a energii jít dál. Jsou lidé, kteří nám do života vstoupí, předají, co je potřeba a znovu se vytratí. Moc jsem si oblíbila i Vardanus a její prostý, nekomplikovaný, dětský pohled na život. Arménie je pro mě úplně jiný svět, přesto pokaždé, když čtu Narine Abgarjan, mám takový zvláštní pocit ´jsem doma, mezi svými.´

Extrémne negatívna záležitosť a pri pomere narodených a zomrelých sa divím, že v Arménsku nepanuje ľudoprázdno. Ale áno, tá krajina mala na tragédie biblických rozmerov skutočne nadštandardnú smolu, ale táto autorka sa v bolestínstve doslova vyžíva. Presne v duchu hesla modernej žurnalistiky: „čím horšie, tým lepšie”. V celom panoptiku mestečka Berd nenájdete jedinú pozitívnu postavu a aj sa divím Simonovi, že sa všetky tie ženy podujal pretiahnuť. Zanechajte všetku nádej, kto začínate čítať túto knihu.

Jde o vyzrálou ženskou společenskou prózu současné arménské autorky, která v tomto románu vypráví čistě, upřímně, místy s lehkou nadsázkou o těžkých osudech několika žen, jež spojuje láska k jednomu muži, schopnost upřímně milovat a které se musí potýkat s pomluvami, pověrami, s hledáním vlastní identity v kulisách krásného venkova.

S knihami od této autorky mám trochu problém, že jsou všechny tak trochu stejné. Nicméně, psané to je nádherně a český překlad je božský.

Škoda, že tu nie je možnosť dvakrát hodnotiť knihu inak, teda iným počtom hviezdičiek. Totiž, pred rokmi som Simona čítala a dala som mu 5 hviezd a napísala oslavný komentár, ktorý tu nechám (minimálne pre seba, aby som nezabudla, ako sa rokmi a mojím vývojom mení pohľad na knihu). Dnes však, po druhom prečítaní knihy 2 hviezdy uberám a komentár bude trochu iný...
Dostala som najnovšiu knihu autorky (Ľudia, ktorí sú vždy so mnou), no predtým, ako sa na ňu vrhnem, som si chcela pripomenúť Simona, ktorý ma nesmierne oslovil. No... tentoraz mi celok pripadal vlastne úplne ponurý, až depresívny. Všetky tie ťažké ženské osudy... Opisy, štýl i preklad mi prichodili ťažkopádne. Postava Simona vlastne úplne nesympatická. A tie ženy... ach, stratené vo svojich trápeniach, bezradné a koľkokrát aj bezo zmyslu života. Občas to má šmrnc i vtip a nepochybne sú mnohé udalosti presne zo života, no výsledný pocit z čítania nie je dobrý. A to je zlé.
Pre srandu by ma zaujímalo, ako to celé znie v českom preklade, ale... tretíkrát sa do tejto knihy už asi nepustím.
Autorke ale ešte idem dať šancu jej najnovšou knihou. Som zvedavá.

Pokud budete očekávat něco podobného jako Tři jablka spadlá z nebe, můžete být (jako já) zklamáni. Tento román složený z několika propojených částí, z nichž ty hlavní by obstály jako samostatné novely o těžkém údělu žen ve vztazích, místo prvků magického realismu "Jablek" využívá spíš prvků červené knihovny, i když do kýče naštěstí nesklouzává.

Čtyři ženy a jejich životy, většinou plné bolesti a sem tam nějakého štěstí. Jeden muž, kterého každá z nich v určitém okamžiku svého života potkala. Výborný román, který dlouho rezonuje v hlavě.

Knížky Narine Abgarjan si šetřím. Nečtu zběsilým tempem, ale rovnám si je v sobě pěkně slovo po slově, stránku po stránce. Protože málokdo umí psát takhle poeticky a z každé situace a z každého příběhu vytěžit maximum optimismu a lehkosti. Smekám i před překladatelkou Kateřinou Šimovou.

Každá z milenek, přítelkyň a žen měla pocit, že díky Simonovi našly svůj nový směr, začaly se mít rády. Stejně tak na konci zjistíme, že ani Simon by bez svých žen nežil svůj život, nadobro by se zbláznil.
A tak to má být, každý ze svého úhlu pohledu musí najít to dobré pro sebe.

Nedočteno, první kapitola skvělá, další dvě přetrpěné, pak jsem to vzdala.

Tak tohle funerální setkání mě zcela nečekaně vytrhlo z klidového režimu. Bez skrupulí nahlédnuto do života manželek, milenek, matek a přítelkyň, často v jedné osobe, žito jedním štěstí absentujícím životem. Tolik diskuzabilních situací, tolik momentů, které by vytržené z kontextu mohly působit černobíle. Bravurně vyjádřena složitost lidského bytí v celé své absurditě, již podtrhla i skvělá stylistika... já jednoduše smekám. Nebýt mojí spřízněné duše, nezavadila bych okem o tenhle malý skvost a bez nadsázky by můj (literární) život zůstal ochuzen.

Skvělé čtení, nádherný jazyk, mnohdy těžké osudy hrdinek vs jejich nezdolnost. Velké doporučení.

Jak moc usouženou duši konejší, když ji někdo doopravdy vidí... je tohle láska nebo zkrátka jen opěrná berlička v těžkostech momentálního bytí... však je všechny viděla Vardanuš a ony k ní na oplátku byly tak slepé... emoce... emoce jsou solí života... a ač v mnohém nesouzním s nýmandem Simonem a jeho možná trochu moc okatým oblbováním... jsem zamilovaná do každého jednoho pečlivě zvoleného slova... nekonečně nesnesitelná vyčerpanost arménské lidskosti podaná s křehkou grácií... jako bych si všechny ty ztráty a nálezy prožila společně s nimi... díky za to!

První a poslední kapitola - Simonův pohřeb: snové, fantaskní, skvělé a nesmírně vtipné.
Kapitoly mezi tím - každá věnovaná jedné z milenek - jsou poněkud "přetížené" počtem postav (někdy až ze čtyř generací) a množstvím dramatických až tragických příhod. To v celém městě nebylo jediné klidně a šťastně žijící ženy, která by podlehla takovém donchuánovi, jakým byl Simon? Musel si vybírat jenom samé takové nešťastnice?!
Do vesměs tragických příběhů těch žen (a snad ještě tragičtějších osudů jejich předků i potomků) jsou nevtíravě zakomponované četné sovětské a postsovětské prvky, dokládající ubohost tamějšího života: samozřejmý alkoholizmus, strašlivé a časté domácí násilí přijímané jako nezbytnost partnerského života, jugoslávský nábytek, polský módní časopis a české sandálky ceněné jako vrchol "luxusu", k jakému se arménská žena mohla vůbec dostat, účelová fingovaná manželství s cizinkami jako jízdenka na Západ, propadlé sovětské rubly, osudová předurčenost, ale přitom vitální síla porvat se i s tak zmršeným životem a vyrvat ze života alespoň krátké štěstí.
Některé epizody vyznívají poněkud přehnaně (výjez uklízečky kravína do kalifornského Fresna považuji za asi největší nadsázku), ale dramatické epizody se tak rychle střídají a jsou natolik závažné pro osud postav, že čtenář/ka to pobere.
Oceňuji kvalitu překladu, méně už kvalitu korektur.

Kniha začíná Simonovým pohřbem, na který se kromě manželky dostaví i čtyři bývalé milenky. Úvod, ze kterého netušíte, co se vyvine. A byla to krása. Každá kapitola se věnovala jedné z těch žen. Všechny byly nějakým způsobem smutné, nešťastné nebo zklamané. Po Simonově boku začaly zase věřit v lásku nebo se alespoň dokázaly postavit samy za sebe. Ale nejhezčí na tom všem byl autorčin jazyk a styl. Ty ženy si dokážete úplně jasně představit, chodíte s nimi po ulicích, do práce, do školy, veškerou jejich činnost děláte s nimi. Dozvíme se, jak se dostaly, tam kde jsou a jak jim Simon zasáhl do osudu. Celý příběh se odehrává v Arménii a my se i lehce seznamujeme s historii tohoto státu. Ačkoliv kniha vypadá na krátký příběh, je písmo malé a text zhuštěný a obsahem vydá za tlusťošku.

Nádherná kniha, kterou budu určitě doporučovat. Všechny příběhy se mi moc líbily, až na ten poslední, o Susanně. Ten byl vyprávěný tak nějak zvláštně a nedotaženě, úplně mi to na sebe nenavazovalo, jako by autorce trochu docházel dech. Celkově se mi ale moc líbí styl Narine Abgarjan, má nádherný sloh (v českém vydání má na tom určitě lví podíl i B. Adamová) a umí výborně vykreslit silné ženské postavy. Tak, aby čtenáři trochu něčím lezly na nervy, ale zároveň u něj vzbuzovaly pochopení.

Ovšem dva dny po dočtení už se mi ta spousta ženských začíná trochu plést, možná toho bylo přece jen trochu moc. Mrzí mě taky spousta pravopisných chyb v tomto vydání. Proč si na to u takovéhle umělecké prózy nemůžou dát víc pozor? Opravdu to kazí dojem.